- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:
Jdi na:

Velikonoční Pondělí
Neděle 2. Velikonoční
Neděle 3. Velikonoční
Neděle 4. Velikonoční
Neděle 5. Velikonoční
Neděle 6. Velikonoční
Slavnost Nanebevstoupení Páně
Neděle 7. Velikonoční
Slavnost Seslání Ducha Svatého
Slavnost Nejsvětější Trojice
Slavnost Těla a Krve Páně

Uvedení do bohoslužby

Bratří, Pán vstal z mrtvých, aleluja,
jeho radost a pokoj buď s vámi se všemi, aleluja!
velikonocích slyšíme častěji než jindy v kostele zvláštní slova, která nepatří do naší denní mluvy ani do našich každodenních zkušeností: zmrtvýchvstání, vzkříšení, vykoupení, spasení.
Co ta slova znamenají? Je to něco reálného, skutečného - nebo jen zbožná fantazie, nějaký sen lidstva, něco na způsob představ o stěhování duší?
Poslouchejme pečlivě sváteční slovo Boží, abychom pochopili, abychom se zaradovali.
Přistupme k naslouchá ní  s pokorným voláním vstříc Zmrtvýchvstalému:
“Pane, smiluj se!”

NEBO:

Uvedení do bohoslužby

Radost a pokoj vzkříšeného Pána buď s vámi se všemi!
Ve včerejší posvátné noci jsme zažehli velikonoční svíci, paškál, na znamení, že ukřižovaný Pán přemohl smrt. Ta svíce tu hoří i dnes a bude nám po celý rok znamením a svědectvím, že zmrtvýchvstalý Pán je tu s námi.
V této radosti a důvěře volejme vstříc Zmrtvýchvstalému:” Pane, smiluj se!”

Uvedení do čtení

Prvním velikonočním kazatelem nám teď bude svatý Petr, svědek, který ty velikonoční události v Jeruzalémě osobně prožil jako přímý účastník.

Druhým kazatelem je svatý Pavel. Chce, abychom se k tak veliké slavnosti jak náleží “vysvátkovali”.


Bylo ještě temno, na úsvitě dne, když temnotu myslí a srdcí apoštolů prošlehl paprsek poznání: Pán vstal z mrtvých, Pán žije!


PROČ HLEDÁTE ŽIVÉHO MEZI MRTVÝMI?

Ženy jdou ke hrobu Ježíšovu. Není to pro ně ještě velikonoční jitro radostné - vždyť jdou ke hrobu mrtvého.  Chtějí dokončit pohřební úpravu mrtvého těla Ježíšova.  U hrobu uslyší otázku, kterou rozhodně nečekaly: “Co hledáte živého mezi mrtvými?”
Proč je to tak překvapilo? Vždyť přece slyšely - a nejednou - z úst samého Pána, že Syn člověka musí trpět, zemřít, a třetího dne vstane z mrtvých. -  Proč jdou tedy třetího dne ke hrobu a nesou věci k balzamování mrtvoly?
Jejich zbožnost byla zřejmě provázena jakousi nevěrou. Nebraly vážně všechno, co jim Ježíš říkal. Se stejnou věřící nevěrou se setkáváme i u učedníků. A kus podobné nevěry je i v každém z nás.
Přicházíme sem dnes s celou křesťanskou církví slavit Kristovo vítězství nad zlem a smrtí. Ale v jistotě tohoto vítězství nežijeme. Kdo pak z nás by mohl o sobě prohlásit: “Já žiji vírou ve vzkříšeného Ježíše Krista!”
I my trpíme nejistotou, co přinese zítřek. I nás svírá smutek, když provázíme zesnulé k hrobu. A nejen smutek, ten tam má své místo, ale beznaděj. Mohli bychom se takto dívat na smrt, kdybychom věřili, že Ježíš Kristus je živý Pán? Pán života?
Smíme mluvit o živé víře, jakou měl na mysli Ježíš Kristus, když řekl: “Kdo věří ve mne, byť by i umřel, živ bude?” Můžeme nazvat živou vírou ve vzkříšení tuhle naši polověřící polonevěru?
U lidí kolem sebe se nejčastěji setkáváme s jinou formou nevěry. V jejich každodenním životě se Bůh prostě nevyskytuje. Takovým říkáme praktičtí ateisté. Většinou nemají nic proti Bohu - ale také nic pro něho. Bůh v jejich životě nehraje žádnou roli. Jeho působení nikdy nezažili. Získali dojem, že když to chtějí v životě někam dotáhnout, musí si pomoci sami.
Proč lidé nevnímají, nezažijí Boží působení? Protože nemají správné přijímací antény. Mají báječné antény radarové, televizní, radiové - ale těmi není Bůh postižitelný, změřitelný. Je to s nimi jako v té pohádce o krtkovi:
Krtek žil pod zemí, ryl si tam své chodby, chytal žížaly a ponravy. Ale jednoho dne vystrčil svůj růžový rypáček ven z kopečku hlíny a užasl: před ním seděla v trávě kobylka. Krtek si řekl: Tohle bude jistě nějaká zvlášť dobrá lahůdka k snědku, musím zavolat na pomoc rodinu, aby nám neutekla. A tak ze všech stran začali rýt chodby ke kobylce. Ale když se k ní doryli a chtěli po ní chňapnout - kobylka se mocným skokem vznesla do výška a krtečci se srazili čumáčky. Malí se ptali: “Tati, kde je ta kobylka?” A tatínek rozčileně volal: “Zaryla se do země, kde jinde by byla. Honem za ní” - a začali pilně rýt v zemi. A ryjí tak asi dodnes.
Moudrá žába, která to vše pozorovala, marně na ně volala: “Je mnoho těch, co hledají v zemi to, co je nad zemí. Stálé hrabaní v zemi je málo! Není jen jedna říše - ta v zemi. Je i říše nad zemí -  a snad je jich ještě víc!”
Tak je to. Náš praktický ateista poznal - jako náš krtek - jen jednu říši - to, co umí osahat, zvážit, změřit. Z dětských představ znal snad Boha podobného duchu z Aladinovy lampy: zavoláš ho modlitbičkou, říkankou, aby přišel a splnil tvé přání. Praktický ateista z pohádek vyrostl a dospělou představu o Bohu si nezískal. A tak hrdě hlásá, že proti blesku nepotřebuje svěcenou vodu, protože má hromosvod, proti moru se brání očkováním a ne prosebnou pobožností. Marně mu budete vysvětlovat, že my, věřící křesťané si také chráníme dům hromosvodem a tělo očkováním, ale navíc, že jsme za přírodními zákony zahlédli jejich Původce. Navíc že jsme zažili Boží lásku, která nám dává odvahu do životních trampot a naději do budoucnosti v životě i za smrtí.
Velikonoční svátky jsou každoročně novou příležitostí k zažití této lásky živého Ježíše. I k nám se blíží Pán, diskrétně, jemně - protože opravdová láska se nikdy nevnucuje - ta se jen nabízí.
Lidé si nabídku lásky také dávají jemně, znameními: úsměvem, mrknutím, slovem pozdravení, květinou. Bůh to dělá také tak: upozorňuje na sebe krásou květiny, přírody, zázraky moudrosti a krásy v mikrokosmu i makrokosmu.
Jiným znamením Božím je naše srdce, jeho touha po lásce, bratrství, společenství, po radosti.
Třetím nejdůležitějším znamením, v kterém se k nám přibližuje Bůh, je Ježíš. V Ježíši se nám přiblížil až do lidských rozměrů, do našeho lidského světa. V Ježíši nám dává příležitost vytušit a zahlédnout lásku nebeského Otce.
Ale všechna tahle znamení jsou právě jen znamení - nejsou to důkazy. Znamení si můžeš všimnout, můžeš je pominout a přehlédnou. Bůh se nevnucuje, protože k lásce nelze nikoho donutit. Jak jemnocitný je Nekonečný k nám krtečkům!
Kéž tedy i my dokážeme hledat živého Ježíše aspoň s nedůvěřující vírou a láskou žen z dnešního evangelia. I nám Ježíš vykládá Písmo. I nám láme chléb svého Těla. I nám se dnes říká: “Nehledejte už živého mezi mrtvými! Přijměte život vykoupený a vítězný, radost, kterou ani smrt nemůže zničit.”
Jako osobní odpověď na tuto výzvu pojďme teď společně vyznat svou víru v Ježíše Zmrtvýchvstalého.
 

POSLEDNÍ A PRVNÍ SLOVA PÁNĚ

Na úsvitu prvního dne po sabbatu motá se u Ježíšova hrobu Marie Magdalena. Hledá Ukřižovaného, hledá mrtvého Pána. Pro slzy nevidí, že hrob je prázdný. Až když uslyší oslovení důvěrně známým hlasem, pozná, že našla Pána ne mrtvého, ale živého.
Nad tímto velikonočním úsvitem se zamýšleli už církevní otcové prvních křesťanských století. A srovnávali tuto událost na počátku nových lidských dějin s tím, co se v bibli vypravuje o prvopočátku lidských dějin. Tam se hříšní lidé skrývají před Bohem, zde posílá Bůh Syna, aby hledal hříšného člověka.
Hříšnice Eva ráj v pláči opustila, hříšnice Magdalena se stává první poselkyní radosti.
Magdalena tu stojí za všechno hříšné lidstvo - za nás všechny. I my všichni můžeme běžet k Ježíšovi. Nás všechny volá  Pán jménem jako Magdalénu. A v tom okamžiku, kdy kdokoli z nás vytuší, zahlédne živého Ježíše a zvolá s kající pokorou: “Můj Pane!”, v tom okamžiku začíná i pro nás velikonoční jitro: setkání se zmrtvýchvstalým Kristem.
posledních sedmi slovech Ježíšových na kříži meditujeme často, stojí za to. Ale stojí za to srovnat je i s prvními slovy Vzkříšeného.
Na kříži, uprostřed bolestí, stará se Pán o svou matku a volá: “Ženo - hle tvůj syn!” A první slova Zmrtvýchvstalého znějí: “ Ženo, proč pláčeš?” Osvoboditel od hříchu tu mluví k ženě - hříšnici. Tato slova oslovují všechny hříšníky, kteří se k němu obrátí, hledají ho, poznají ho.
Na kříži se Ježíš modlí, aby Otec odpustil jeho nepřátelům. Po zmrtvýchvstání projevuje Ježíš ještě větší lásku: “Komu vy hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny.” Své vítězství nad hříchem dává do rukou lidí, činí z nás nástroje svého odpuštění. Ovoce své oběti na kříži předává do rukou církve, činí ji bohatou a plodnou.
Na kříži volá Ježíš z posledních sil: “Žízním. - Bože můj, proč jsi mne opustil.” - Po zmrtvýchvstání slyší učedníci: “Dána jest mi veškerá moc!” - a připojuje rozkaz, který zakládá jeho Království: “Jděte do celého světa, učte všechny národy. - Vy budete mými svědky až do končin země!”
Na kříži byl Pán Ježíš sám - jeho apoštolové se rozutekli. Ale po jeho zmrtvýchvstání už není sám, už jsme s ním my, jeho poslové, jeho hlasatelé, kteří s hořícím srdcem přešťastné Magdaleny smíme jít do svých domovů, ke svým sousedům a přátelům.
Budeme to tak dělat? Vyznejme teď s radostí svou víru ve zmrtvýchvstalého Pána.

Přímluvy

Dnes máme právo otevřít se veliké radosti. Pojďme Boha prosit, abychom to dokázali:

• Zachovej své církvi víru ve zmrtvýchvstalého Pána a radost z jeho ochrany.
• Křesťané  celého světa ať svým chováním svědčí, že žijí jako vykoupení.
• Ať osvědčujeme svou víru nejen zde v kostele, ale i venku mezi lidmi.
• Ať se náš svět vzkřísí z hmotného materialismu a pečuje s láskou jak o člověka tak o přírodu.
• Naši zemřelí ať se radují s Pánem Ježíšem, vítězem nad smrtí.

Bože, děkujeme ti, že jsi nám, zasvěceným smrti, otevřel dveře věčného života skrze svého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou žije na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Po celá staletí si o Velikonočním pondělí v našich chrámech čteme vyprávění o emauzských učednících. Proč se nám tak líbí, proč je tak dojemné? Protože odráží kus naší zkušenosti. Pán je nám blízko a my o tom nevíme.
Svěřme se teď vedení našeho Pána, pozdravme ho jako našeho Pána:

Uvedení do čtení

Teď si budeme číst vůbec nejstarší písemné svědectví víry ve vzkříšeného Pána Ježíše.. List svatého Pavla Korinťanům byl napsán asi 25 let po té události - dřív, než byla napsána všechna evangelia. Poslouchejte, jak pro svatého Pavla je Ježíšovo vzkříšení stále ještě událostí přítomnou, děním, jehož účinek stále ještě trvá a týká se každého z nás.

Teď jsme my těmi učedníky, s nimiž jde Pán jejich cestou, ale oni ho nepoznávají. Nakonec přece jen jejich srdce zahoří při naslouchání jeho hlasu. Zahoří srdce i nám, když v neděli nasloucháme slovu Božímu?



VELIKONOCE A ŽENY

Podařilo se zabít Ježíše, když proti němu spojila své síly moc náboženská i světská.
Ale ukázalo se, že tím nebylo vyřízeno nic, že Ježíš nebyl odklizen ze světa.
Ježíšovi přátelé říkají a věří, že Ukřižovaný žije věčně u Boha jako naděje pro nás.
Ne tak, jako Ježíš vzkřísil Lazara, který po přerušení letargie smrti se ještě na chvíli vrátil do svého pozemského života. Vzkříšení Ježíšovo se v evangeliích vysvětluje ne jako oživení mrtvoly, návrat do těla z masa a do lidského časoprostoru, ale jako přijetí do oné nepochopitelné poslední a první skutečnosti, které říkáme Bůh.
Kdo mohl tenkrát toto nové bytí Ježíšovo po vzkříšení pochopit? Bytí v Entém  prostoru, mimo náš prostor, mimo náš čas, za našimi známými zákony, to jsou jen hlavolamy pro představy dnešního člověka vzdělaného v moderní einsteinské fyzice, znalého teologie a filosofie. Kdo z Ježíšových současníků byl tak moudrý, aby první pochopil tyto nové skutečnosti?
Je to k podivu, ale nebyli k tomu zvoleni ani tehdejší učenci, ani filosofové, ba ani apoštolové, ale: ženy.
Ženám se prvně ukazuje vzkříšený Ježíš, ony jsou vyvoleny za první kazatelky velikonoční pravdy: Kristus žije!
A tyto ženy, kterým církev zakazuje v kostele hlasitě promluvit, které církev vylučuje ze služeb kněžského apoštolátu, ba kterým nechtěla ani dovolit, aby při oltáři přisluhovaly, tyto ženy si Ježíš vyvolil jako první misionářky: “Jděte a povězte učedníkům, že žiji”.
A ženy v Ježíše zmrtvýchvstalého uvěří, ženy svůj úkol splní. Muži, apoštolové, uvěřit odmítají.
Proč právě ženy? Vždyť, pokud nedošlo ke krizi, muži byli stále v popředí! - Tady se projevuje to věčné ženské srdce, které bývá v kritických momentech jasnozřivější a činorodější, než naše mužské rozumování.
Zatímco muži - apoštolové - seděli doma a debatovali, co by se jako mělo podniknout, ženy nemudrují, ale podnikají: Jdou ráno ke hrobu dokončit pohřební ošetření. Muži debatují, ženy jednají. Vede je jejich milující srdce, jejich láska k Ježíšovi.
A tuto činorodou lásku žen Pán Ježíš odměňuje, činí z nich první velikonoční kazatele: “Kristus žije!”
Nám se, asi pod vlivem dnešního povinného kněžského celibátu, jeví společnost kolem Ježíše jako mužská - mluví se o apoštolech a učednících. Ale evangelia svědčí, že tahle celibátní myšlenka byla Pánu Ježíši cizí, kolem něj byly ženy jako muži,  do jeho doprovodu patřil nejen hlouček apoštolů, ale i hlouček žen, který zřejmě čítal víc než dvanáct členek.
K Ježíšovu apoštolátu patřily ženy stejně jako muži. To až Islám zahnal ženy jako domácí zvířátka do harémů. Pán Ježíš chválí jednu ze svých posluchaček: “Ženo, tvá víra je veliká!”
“Dcero, tvá víra tě uzdravila!” - říká jiné ženě krvotokem trpící.
Chudou vdovu dává za příklad a vdovin groš se stane příslovečným obrazem obětavosti,  ne činy mužů.
Jasnozřivost ženského srdce se tu osvědčila, to, o čem medituje i básník (Josef Wittig):
“Tohle jsem už často na ženách obdivoval. Často nám mužům jdou ženy na nervy právě tím, jak se nám zdají být nerozumné, nelogické nad všechnu míru. Ale nakonec jsou ony vždy první, kdo odkrývá nejen tajemství velikonočního života Ježíšova, ale všechna velká tajemství života. A tak nevadí jejich cti, že jim církev zakázala kázat v kostele. Nemůže jim vzít to první kázání, že Ježíš žije, které zaznělo z úst ženy!
A tak si myslím, že aspoň o velikonocích by mělo vlastně patřit kázání, že Pán žije, ženám - ty by nám dnes měly kázat!
Ale to je jen pošetilý nápad básníka. Vždyť ono: “Kristus žije” není ani tak kázání, jako spíš úder srdce. Úder srdce samého světa, znamení života.
Pojďme tedy poděkovat Bohu za víru našich žen, našich maminek, manželek, dívek a poprosit, aby nevyhasla. A poprosit, abychom se uměli chovat k  ženám mezi námi se stejnou úctou a pozorností, jako se k ženám choval Pán Ježíš.
 

NA CESTĚ DO EMAUZ

INTERVIEW, KTERÝ SE NIKDY NESTAL
A PŘECE SE DĚJE STÁLE

Otázka:
Nezlobte se, že se vás znovu ptám na tu podivnou událost s oním vzkříšeným člověkem. Ale je to skutečně k neuvěření.
Odpověď:
Chápu to. Nedivím se vám. Můj přítel a já jsme na tom byli stejně jako vy - nevěřili jsme. Avšak fakt je fakt. Stalo se to.
Otázka:
Říkáte, že vy sami jste tomu také nevěřili, i když vám několik žen tvrdilo, že jeho tělo v hrobě nenašly. To byl přece rovněž fakt, a přesto vás nepřesvědčil.
Odpověď:
To nebyl žádný pádný důkaz. S mrtvým tělem se dá dělat ledacos. Třebas i ukrást. Důvod k tomu ukradení zde byl.
Otázka:
Tak teď už vůbec nechápu. Já sám bych snad na ten prázdný hrob dal, možná bych tomu uvěřil.
Odpověď:
Já ne. Mrtvý je mrtvý. Na tom nic nezměníte. Jenže my jsme se sešli s živým! To je to.
Otázka:
Jak to s živým? Vždyť ten člověk byl pochován.
Odpověď:
Ano, jistě. Lidé, jeho přátelé, ho pochovali. To bylo to poslední, co ještě mohli pro něho udělat. Lidské síly a možnosti stačí jen do hrobu. Dál už ne.
Otázka:
Chcete tedy snad říci, že zde zasáhla nějaká nadpřirozená síla?
Odpověď:
Nerad užívám takových výrazů, mívají blízko k pověře. Naopak, byla to docela přirozená síla. Totiž pro Něho přirozená. Pro lásku je naprosto přirozené, že přemáhá smrt.
Otázka:
Snad vám začínám trochu rozumět. V tom člověku byla ...
Odpověď:
... ano, láska. Boží láska! A tu přece nikdo z nás nemůže omezit, spoutat, zabít a pochovat. V tom je myslím veliká naděje pro celý svět a pro všechny lidi na něm. Láska - to je vždycky život.
Otázka:
Takže vy a váš přítel jste na té cestě do Emauz pochopili, co je to láska.
Odpověď:
My jsme o žádné lásce nepřemýšleli, my jsme se s ní prostě setkali. Osobně, tak, jako teď s vámi.
Otázka:
A můžete to nějak dokázat?
Odpověď:
Láska se nedokazuje. S láskou se buď potkáte nebo ne. My dva jsme se s ní potkali. Měla podobu přesně takovou, jako ten ukřižovaný a pochovaný Ježíš z Nazareta.
Otázka:
Ještě bych se vás rád zeptal na jednu věc: Jak porozumět této vaši zkušenosti o lásce - tedy o vzkříšeném Ježíši - dnes, na konci 20. století?
Odpověď:
Jsou i dnes taková místa, kde je možné prožívat totéž, co jsme prožili my dva. Lidé se sejdou okolo stolu, lámou chléb, podávají si víno a Vzkříšený jim při tom otvírá oči a zapaluje srdce, aby všechno okolo sebe i do budoucna viděli nově. Všechno je docela prosté - jako tenkrát. Ale to už jsem říkal: Jsou věci, které se těžko dokazují. O jejich pravdivosti se člověk přesvědčí teprve tehdy, když vstoupí do jeho vlastního života a dotknou se jeho srdce. Je ovšem asi třeba, aby to srdce nebylo příliš tvrdé. Porozumět vzkříšení se nikdy nedá bez lásky, kterou je ON sám.
Otázka:
Na závěr našeho rozhovoru bych vás ještě prosil o vaše jméno.
Odpověď:
Je uvedeno ve 24. kapitole Lukášova evangelia, přesně v 18. verši. Není ale vůbec důležité. V tom celém příběhu se však objevuje ještě jiné jméno - jméno Ježíš. A to je důležité! A už pro celé lidstvo je důležité, že Ježíš Kristus žije a kraluje na věky věků.
(Podle M.Matyáše)

Přímluvy

Modleme se k Bohu Otci, který svého Syna vzkřísil z mrtvých:

• Za církev Kristovu: aby hlásala světu velikonoční radost.
• Za papeže, biskupy a všechny, kdo slouží v církvi: aby v důvěře ve vítězného Pána přemohli všechny starosti a těžkosti.
• Za nemocné, trpící a pronásledované na celém světě: aby se o těchto svátcích naplnili novou nadějí.
• Za naši farní rodinu: aby se upevnila ve svornosti a lásce.
• Za naše zemřelé: aby nalezli pokoj a věčný domov v nebi.

Pane, náš Bože, prosíme tě: až tyto radostné svátky pominou a nastanou nám všední starosti, dej, ať po nich a skrze ně dojdeme radosti nepomíjející skrze Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Vítám vás velikonočním pozdravením zmrtvýchvstalého Pána: Pokoj vám!
Čím je neděle pro celý týden, tím jsou velikonoce pro celý rok. Světlo vzkříšeného Pána osvěcuje celý rok, celý náš život. Každá nedělní bohoslužba je nám památkou smrti a zmrtvýchvstání Páně: Kristus žije, my můžeme žít s ním a v něm.
Poprosme o sílu ke stálému přemáhání našich nejistot a pochybností:
Pane, smiluj se!

Uvedení do čtení

Teď budeme naslouchat, jak to vypadalo v první farnosti světa, v Jeruzalémě. Jakou úctu měli křesťané u všech obyvatel! Zasloužíme si i my úctu našich spoluobčanů?

Svatý Jan v nás teď chce upevnit důvěru, která je základem pevné víry: Ať se na světě děje cokoliv, jsme v Boží ruce, Kristus je s námi.


Evangelium o Tomášovi pochybovači je i evangelium o Tomášovi apoštolu, vyznavači až do smrti. My jsme často Tomášovi bratří v pochybování - jsme jimi také v pevné víře v Ježíše Krista?



VELIKONOCE - SVÁTKY JARA, SVÁTKY ŽIVOTA, SVÁTKY VÍRY

Svátky jara
Velikonoce se v novinářských fejetonech označují za svátky jara. Letos jsme z toho jara ještě moc nezažili, ale přece jaro, nový život si nakonec přichází na své: Sněženky se statečně tlačily k světlu i skrz závěje sněhu, olše už se červenají nalitými pupeny, špačci jadrně pokřikují, skřivánek zpíval i nad bílými poli.
Jednou za rok bychom se všichni měli zastavit nad mocí života, který vítězí nad smrtí zimy, jednou za rok bychom měli dřepnout na bobek a žasnout nad něhou první sedmikrásky v trávě, aspoň jednou za rok  bychom si měli důkladně uvědomit,že se vyplatí  věřit na život. Život vítězí, ať je zima jak chce úporná.

Svátky života
Není to snadné, věřit na život.
My totiž všichni žijeme převážně ve stínu plíživé zimy, ve stínu plíživé smrti. A jsme v nebezpečí, že budeme vidět jen tu zimu, jen tu smrt kolem sebe všude, že ztratíme životní elán, životní optimismus, důvěru. Příliš mnoho zloby, nesmyslů a smrti je všude kolem nás.
Důvodů k optimismu nemá člověk nadbytek.
A doprostřed této lidské situace přichází křesťanská zvěst o Ježíši. Vyprávění smutné i veselé zároveň.
Vyprávění, jak byl hodný na všechny, jak žil jen pro jiné, jak bylo štěstím pro každého, kdo se s ním setkal.
Ale toto štěstí mělo krátké trvání: smrt vše zničila.
A teď zaznívá zprostředka smrti hlas života: “Pokoj vám!” Hlas radosti zní uprostřed neštěstí: “Viděli jsme Pána, žije!”
Co to tu říkají? Jak tomu rozumět?
Tento Syn se po celý život spoléhal na svého nebeského Otce, s takovou důvěrou se modlil při umírání: “Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha” , že jeho duch zůstal živý v rukách živého Boha. Smrt se rozbila před mocí živého Boha, jako z jara sníh se rozplyne před teplými paprsky slunce.

Svátky víry
Ale dnešní evangelium svědčí, že tímto obrazem nejsou všechny otázky zodpovězeny. Tomáš a jeho požadavek: chci to vidět, chci se hmatatelně přesvědčit, chci důkazy - to vše jde lidskými dějinami dále, stále.
Dokud ten nový velikonoční život neuvidíme hmatatelně, neumíme uvěřit, že je možné zemřít a žít.
Tomáš uviděl, sáhl si a uvěřil. Jak je možno uvěřit nám, když my už nemáme možnost uvidět Ježíše mezi námi živého, hmatatelně?
Možné to je, musí to být možné, jinak by to po nás Pán Ježíš nepožadoval: “Blahoslavení, kteří neviděli a uvěří.”
Odpověď najdeme ve způsobu, jakým žije dál Pán Ježíš po velikonocích. - Řekl, že bude žít tam, kde budou dva nebo tři v jeho jménu pohromadě.  Tedy zde v našem shromáždění ho můžeme vidět ve tváři bratří, zde ho můžeme uslyšet, když nasloucháme jeho evangeliu, zde může zahořet naše srdce radostí, jako srdce emauzských učedníků.
Řekl, že bude žít ve všech chudých, slabých, nemocných, odstrčených na celém světě. Jeho že se dotýkáme, když jim sloužíme. Rozumíš? Když se doma staráte o nemocnou babičku, to Kristu sloužíte. Když maminka pečuje s láskou o děcko, naháčka malého, to Ježíškovi tu péči a lásku prokazuje. Když jdeš navštívit dědu do domova důchodců, to Ježíše osamělého jdeš navštívit. Když řekneš dobré slovo zarmoucenému, poradíš bezradnému, povzbudíš ztrápeného - to Ježíše těšíš.
Pravda, cosi bránilo učedníkům emauzským, že ho nemohli hned rozpoznat, cosi brání i nám, že ho nepoznáváme v lidech kolem sebe. Ani Magdalena nepoznala se vší svou jasnozřivou ženskou láskou, že je to Pán - ale nakonec uslyšela, jak ji volá jménem: “Marie!” - a to už ho poznala.
Oproti učedníkům, Magdaléně, apoštolům, máme k dobru přítomnost církve, mystického těla Ježíšova mezi námi. V ní, v jejích svátostech, v jejím životě, pod jejím vedením můžeme se spolehlivě dohmatat víry v Ježíše.
To je tedy i naše velikonoční víra: I já uslyším na závěr svého životního hledání, jak mě Pán volá jménem. Mým jménem. A to se pak víra změní v jistotu: “Pán můj a Bůh můj jsi ty!”
Povstaňme tedy k velikonočnímu vyznání: Věříme, Pane, chceme věřit, posil naši malověrnost!
Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili!

NEVĚŘÍCÍ TOMÁŠ

Naslouchali jsme evangeliu o apoštolu, který nechtěl uvěřit, který měl potíže ve víře. Ale budeme-li dobře pozorovat, poznáme, že toto evangelium jedná hlavně o nás.
Kdybychom přečetli za sebou vše, co je v Písmu svatém o Tomášovi, zjistíme, že je to existencialistický pochybovač našeho století a budeme se divit, proč takového  člověka si Pán Ježíš vybral za apoštola.
Třeba při vzkříšení Lazarově. Donesou diskrétní vzkaz, který nepřikazuje, ale čeká, co udělá: “Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.” Apoštolové strnou: snad nepůjde do Judeje, vždyť tam ho chtějí zabít! A Tomáš, ten vidí hned to nejhorší: “Pojďme tam a umřeme s ním!”
Jiná situace: řeč Páně na rozloučenou. Ježíš je zřejmě dojat, připravuje se na svůj odchod, na nové setkání po smrti v nebi: “Odejdu, abych vám připravil u Otce místo! Vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. A kam jdu, víte a cestu znáte.” Tomáš se nedá nadchnout, je banálně věcný: “Nevíme, kam jdeš, a cestu neznáme.” A když Ježíš zase odpoví symbolicky: “Já jsem přece cesta, pravda, život.” Asi si dál bručel pod vousy: “Jo, s takovými zeměpisnými údaji dojdeme daleko.”
Nejvíce se projeví Tomášova povaha při zmrtvýchvstání: Neuvěřím, dokud na vlastní oči neuvidím, dokud si vlastní rukou nesáhnu. Za těmito podmínkami můžeme tušit hloubku Tomášovy bolesti nad tím, že zlí zvítězili, hloubku zklamání. Už si netroufá riskovat zklamání nové, bojí se znovu věřit.
Nezažil už každý z nás podobné otřesy, když uvěřil, že se  už našel rozumný způsob života, že teď už konečně bude všechno dobré, pokojné, rozumné - jenže skutečnost zabila naši důvěřivost. Takové situace rodí Tomáše.
Přicházíš např. v neděli na mši a když máš Bohu při obětním průvodu nabídnout sebe, své dílo uplynulého týdne, tu máš trýznivý pocit prázdných rukou, hluchého a planého života, jako bys celý týden strávil ne dřinou a shonem, ale neužitečně proválel a prolenošil naprázdno. A neumíš se postavit před Boha s modlitbou, jsi prázdný, cítíš bolestně, že nemáš dost živé víry, dost hluboké a uspokojující naděje, dost zahřívající lásky.
Ne, že bys nechtěl - chtěl bys to vše, a jak rád, ale neumíš, nejde ti to. Radostnou zvěstí dnešního evangelia je, že jednou forem víry je trpět tím, že nemůžeme dost věřit, dost doufat. Litovat, že nemohu litovat je také lítost. Litovat, že nemohu věřit je také už víra: - diskrétní, ale pokorná a poctivá - tedy pravá. Kristus přijal tomášovské nevyznání víry, přijal jeho podmínky - viděl, co je v něm.  Lidem jdou vždy Tomášové na nervy - nevidí do nich. Tomáš myslel, že je nevěřící. I my jsme v jádru víc věřící, než si myslíme. Koho mrzí, že neumí víc a líp věřit, ten už má víru, a dobrou, jenže ne tak napentlenou, jak by chtěl.
“Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili” - to je naše sláva. Uvěřili jsme v Ježíše dřív, než jej uvidíme. Nekladli jsme si podmínky. Schází nám vlastně jen jediné: umět se z toho radovat. Prosme Tomáše o přímluvu, abychom to uměli.
 

Menším i větším dětem:
JEŽÍŠ JE OBRAZ BOŽÍ

Tuhle říkal jeden student: “Vy křesťané pořád mluvíte o Pánu Bohu, jako byste ho kdovíjak znali a zatím jste ho ani neviděli!”
Nenapadlo vás také už něco takového? Pán Bůh by se nám měl přece ukázat, nebo se nechat aspoň vyfotit, abychom věděli, jak vypadá.
Jednou dostali děti v náboženství takový úkol: “Namalujte doma, jak si myslíte, že by Pán Bůh mohl vypadat”. Zkuste si představit, co byste ani namalovali vy...
Hanka namalovala obrázek podobně jako bývá na oltáři: velikánského muže, obra, protože je silný a mocný. A s dlouhým bílým vousem -že je starší než dědeček a starší než všichni lidé, starší než celý svět - že je  v ě č n ý .
Jirka ho namaloval jako  k r á l e,  s královskou korunou a žezlem, aby bylo vidět, že je pánem celého světa a všech lidí.
Toník to namaloval jinak: pomaloval  papír mnoha krásnými barvami, jen tak čáry sem tam. Říkal, že je to tak lepší, protože Pán Bůh stejně nemá lidské tělo a ty krásné barvy značí, jak je krásný, nádherný.
Petr jen výkres pěkně orámoval a nechal docela prázdný, nádherný. Pána Boha si nemůžeme stejně nijak představit a tak myslel, že je to tak nejlepší.
A Jana, ta to udělala tak, že nalepila na výkres obrázek Pána Ježíše a řekla, že s Ježíšem přišel Bůh na svět a proto, kdo vidí Pána Ježíše, vidí Boha.
Komu byste dali jedničku, komu pětku?
Pětku si nezasloužil nikdo, protože každý obrázek něco správně o Bohu pověděl. Že jsou ty obrázky tak různé, to je tím, že opravdu není snadné si Boha nějak představit - ba ono to není ani možné.
Jedničky proto byly dvě: prázdný výkres a obrázek Pána Ježíše. Ten prázdný list říká důležitou věc: Boha nelze ani namalovat, ani nakreslit. Bůh je větší než všechny obrazy, krásnější než všechny barvy, je docela jinačí, než si umíme představit, je nepředstavitelný, nepochopitelný.
Chceme-li přesto mít jeho obraz, pak musíme vzít obraz Pána Ježíše. S Ježíšem a v Ježíši přišel Bůh na svět, jak to správně řekla Jana.
Co víme o Bohu, víme od Pána Ježíše. On nám vysvětlil, kdo je Bůh, že to není někdo, koho bychom se museli bát, že není hrozný, že není strašidlo.
Naopak, že chce být jako náš otec a má nás rád jako své děti. Tuto dobrou zprávu víme od Pána Ježíše.
Pán Ježíš to vysvětloval apoštolům, ale ti to dlouho nemohli pochopit. Dokud žil mezi nimi, tak to ani pořádně nepochopili. Teprve až ho potkali zmrtvýchvstalého. To pak uvěřili. Slyšeli jsme dnes v evangeliu, jak Tomáš zvolal: “Ty jsi můj Pán a můj Bůh!” Pochopil, že kdo vidí Ježíše, vidí Boha, kdo zná Ježíše, zná Boha.
Jak ale můžeme poznat Boha my, kteří jsme na své oči zmrtvýchvstalého Pána Ježíše neviděli?
My máme zapsané zprávy přátel Pána Ježíše, vyprávění apoštolů - říkáme jim evangelia.
Když čteme, nebo když nasloucháme evangeliu o Pánu Ježíši, víme, že v něm máme obraz Boha. A ještě nějak: Kdykoliv se sejdeme, jako třeba dnes tady, k svaté hostině mešní, pak Ježíš je mezi námi, přichází k nám při proměnění chleba a vína.
Hledáme Boha, a nalézáme jej v Pánu Ježíši.
 

JAK PROSTÉ JE BÝT KŘESŤANEM

Křesťan - podivín?
Stalo se, že v sobě našli zalíbení dva mladí - on věřící ona vychovaná bez víry.
A protože se jí Jirka líbil, začala zkoumat, co to jako je, to jeho náboženství. Znala jednu paní, o které se říkalo, že je pobožná. Ta jí to ochotně vysvětlila: “Když chceš být katoličkou, to se musíš naučit katechismus, musíš umět nazpaměť modlitby, nesmíš jíst v pátek maso, musíš chodit ke zpovědi, musíš každou neděli do kostela, nesmíš v postě tancovat...” Musíš... nesmíš... - to bylo jediné, co jí zůstalo v hlavě. Křesťané se podle toho asi moc bojí toho svého Boha. Není divu, že ti, co se jim říká “pobožní”, bývají mrzouti a podivíni. Ale Jirka takový není, ten je prima chlapec, jak to teda je? Když ji Jirka konečně přivedl za knězem a ona povyprávěla, jak ji školila pobožná paní, diví se pan farář: “Ale vždyť vy tam přece máte věřící sousedku tu a tu, proč jste se neobrátila na ni?” - Znám ji dobře, ale o té rodině se u nás neříká, že je pobožná, to jsou dobří lidé.”
Milí posluchači, kdo je to tedy křesťan? Pobožný podivín, morous, nebo prima člověk?
Co je to vůbec “křesťanství”? Za komunismu se v posudcích užíval výraz, že někdo zastává “křesťanský světový názor”. Je křesťanství světový názor - politický názor?

Křesťanství je životní styl
Je to k nevíře. Dvě tisíciletí už je tu křesťanství, ale stále ještě je nutno vysvětloval, že křesťanství není politický názor, ale návod, jak být nejlíp člověkem.
Takových návodů na životní styl bylo mnoho už před křesťanstvím a je i dnes. Orient zná svou nirvánu, snahu co nejrychleji se rozplynout v prapodstatě. Z východu k nám přichází i jóga, snaha o sladění těla a duše pomocí složitých cviků. Staré Řecko vyznávalo stoicismus, evropská civilizace vytvořila princip života v rasové a třídní nenávisti, v boji.
A pak je tu křesťanství. Jaký životní styl hlásá křesťanství?
Četli jsme si ze Skutků apoštolů, co dělali první křesťané: Jednomyslně se shromažďovali, nemocným a ztrápeným pomáhali.
Za časů Kristových měli Izraelité své náboženství na výsost komplikované. Tisíce předpisů a zákonů určovalo každý jejich krok, bylo to ono “musíš - nesmíš”  zbožné paní z úvodního vyprávění.
Pán Ježíš vyhlásil zákon jediný, zákon lásky: miluj, tj. žij v lásce.
Myslím, že pro naši dobu příkaz života v lásce vystihuje nejlépe ono staré úsloví: žít, nechat žít, pomáhat žít. To znamená: Křesťan má právo si žít - dobře, krásně, radostně si prožít svůj život, vždyť je to dar od Boha. Ale křesťan nemá nic proti tomu, aby si dobře žili i druzí lidé. Nezávidí jim a nesráží je. Naopak: tomu, kdo pokulhává, podá ruku, aby i on si mohl dobře žít.
To je podstata  křesťanství: žít, nechat žít, pomoct žít.

Kde se vzal formalismus?
Tu ti jistě napadá: Když je to tak jednoduché, kde se vzala všechna ta “musíš, nesmíš”?
Příčin je jistě mnoho, ale ta základní je asi v lidské snaze stále všechno vylepšovat, pořádat systematizovat.
Učení Pána Ježíše je myšlenkově hluboké, ale formálně prosté, bez vnějších systémů. A tak člověk znovu a znovu podléhá pokušení, uspořádat Ježíšova slova do pevného systému, přesných otázek a odpovědí, do onoho musíš, nesmíš, odtud-potud, do kodexů a zákoníků.
Co tedy dělat, abychom si uchovali osvobozující prostotu Kristova učení, v níž ještě svatý Augustin hlásal křesťanství jako jediný příkaz: “Ama, et fac quood vis - miluj a dělej co chceš.”?

Návrat k prostotě evangelia
Kde jinde hledat Krista, než v jeho Slovu, v evangeliích, v Písmu svatém. Proto je nezbytné, abychom se jako prví křesťané, i my jednoznačně shromažďovali a společně naslouchali hlasu Ježíšovu v evangeliu. Společná četba a společné rozjímání vytváří jednomyslnost lidu Božího, která je předpokladem svornosti a lásky.
Ale je potřeba, abychom se stále znovu vraceli k Písmu svatému i každý osobně. Máme každý své osobní problémy a potřebujeme na ně slyšet odpověď Ježíšovu. Každý den života přináší nové komplikace a bible- dobře si to zapamatuj - bible je kniha, v níž je odpověď na tvé problémy.
Teď bych tedy měl říci: “Vezmi a čti!” Jenže není to tak jednoduché. Je třeba se učit a naučit se Boží hlas zaslechnout, porozumět mu.
Proto bych se chtěl letos v povelikonočních nedělích pokusit seznámit vás aspoň povšechně s Písmem svatým.

Pro dnešek si chceme zapamatovat:
Křesťanství není světový názor, není to filosofie ani politika. Křesťanství není složitý systém předpisů a zákonů. Křesťanství je prostý způsob jak žít své lidství v lásce:  žít, nechat žít, pomoct žít.

Přímluvy

Pán Ježíš blahoslavil toho, kdo v něj uvěřil. Prosme ho:

• Dej lidem kteří tě neznají,  aby poctivě hledali smysl života a našli jej v tobě.
• Dej lidem, kteří tě nechtějí znát, přesto, že jsou pokřtěni, aby se rozpomenuli, že znamení křtu na jejich čelech navždy bude svědčit, že jsou křesťané, kteří Krista odmítli.
• Dej lidem, kteří se zmítají v pochybnostech, aby se naučili plně důvěřovat Boží lásce.
• Dej nám všem, kteří jsme malověrní, abychom se stali křesťany pevnými a radostnými.

Děkujeme ti, Pane Ježíši, žes mezi své apoštoly vybral i nedůvěřivého Tomáše. Jako ses dal poznat jemu, dej se poznat i nám, abychom i my překonali vlažnost a bázeň vírou v tebe.
 

Uvedení do bohoslužby

Něco jiného je o chudobě dojemně mluvit -
a něco jiného je v duchu chudoby žít.
Něco jiného je o víře mluvit,
a něco jiného je podle víry žít.
Pán Ježíš nepřišel, aby napsal nějakou knihu zbožných úvah o víře. Za celý život nenapsal ani řádku. On přišel a žil. Nakonec řekl: “Dal jsem vám příklad.” V tom je celé křesťanství. Je to životní styl.
Litujme všeho, kdy jsme jako křesťané nežili.

Uvedení do čtení

Apoštolové stojí před soudem. A jde jim při tom o život - vždyť trestní sazba za rouhání Bohu byla smrt. Poslouchejme, jak se v této situaci chovají.

Hledět na zabité zvíře, to není nijak pěkný pohled a přece se “Beránek, který byl zabit” stal symbolem Krista. Beránek nikomu neubližuje, nikoho neohrožuje, je nevinný a přece je zabit - teče tu nevinná krev. Tak viděli první křesťané Pána Ježíše, jak se obětoval za lidstvo.


Dnes se Pán Ježíš ptá po naší lásce. Ptá se nejen Petra. I nás a našich dětí se ptá po naší lásce, po naší víře.



JAK UVIDĚT PÁNA

Jak apoštolové
Nic těm apoštolům tenkrát nevycházelo, nic se jim nedařilo. Samá smůla ve všem.
Napřed s Pánem Ježíšem. - Zanechali povolání, práce - a šli za ním. Místo mesiášského království z toho byla Golgota, útěk ve strachu z Jeruzaléma, totální nezdar.
Teď se vracejí zas kajícně ke svému řemeslu - k rybařině. Žít se z něčeho musí. A podívejte se, ani ty ryby už neberou. Celou noc se mořili a vracejí se s prázdnem: Ani Pána nemají, ba ani ty ryby nejsou. - Zatím je od hejna ryb dělila jen stěna loďky a od Pána jen pohled na břeh - věřící pohled na břeh.

Jak my
Co se tu v evangeliu vypravuje, to není jen situace apoštolů, to je situace všelidská, to je i situace naše.
I naším nutkavým pocitem je představa, že Bůh je od nás nepochopitelně daleko, že Ježíš je neskutečně vzdálený. I pro nás je základní otázkou, jak se k Pánu Ježíši přiblížit, jak se s ním setkat. Je to vůbec možné? Ano.
Je to možné, dokonce stejným způsobem, jako tomu bylo u apoštolů. Uposlechli výzvu Ježíšovu - hodili sítě na pravou stranu - a zažili setkání s ním.
Pro nás platí také tak: Naslouchat hlasu Ježíšovu v evangeliu, uposlechnout a jednat podle něj.
Říkáš, že tobě to nijak nepomáhá k zažití pocitu blízkosti Páně? Apoštolové v evangeliu na tom byli stejně jako my. Jan byl jediný, který Ježíše rozpoznal, uviděl, zažil: “Pán je to!” - Proč Jan? To je učedník, o kterém se tak často v evangeliu píše: “Ten učedník, který miloval Pána, kterého miloval Pán!”
Tak je to: Setkání s Pánem není jen věc dobrého slyšení, dobré poslušností, ale především lásky.
Jen tenkrát, když se k bližním blížíme s láskou, můžeme  zažít Boží přítomnost, Boží lásku. Jen tehdy, když s otevřeným srdcem nasloucháme evangeliu, zaslechneme a zahlédneme blízkost Ježíšovu. A o to se máme stále znovu pokoušet.
 

MILUJETE MNE VÍCE ?

Kritika v církvi není oblíbena
“Šimone, miluješ mne více, než ti ostatní?” - Tato otázka mi připomněla článek, který před časem vyšel v časopise českého katolického duchovenstva. Byla to otevřená kritika nedostatků českých katolíků - od biskupů a kněží, přes farnosti až po věřící při nedělních bohoslužbách. “Potřebujeme nutně lepší křesťany,” - tak bychom mohli charakterizovat jeho tón.
Převážně většina obsahu článku byla pravdivá kritika a nikdo její pravdivost nevyvracel. Naše křesťanství má mnoho nedostatků. A přece článek vyvolal bouři rozhořčeného odporu.

Nekritické povyšování
Proč kritika církve a křesťanství vyvolává zpravidla podrážděnou reakci nejen u lidí pyšných a samolibých, kteří kritiku vůbec nesnášejí, ale i u lidí svědomitých a opravdových?
Jedna z příčin je asi v tom, že ve snaze po lepším křesťanství se často skrývá nebezpečí konců zcela nekřesťanských.
Snaha po lepším křesťanství často vedla, a i dnes může vést, k povyšování těch lepších nad masy těch horších, k sektářské výlučnosti.
Kritika je potřebná věc všude, ve věcech veřejných i církevních, a kde se umlčuje, tam se hřeší proti Duchu svatému. Ale křesťané se musí chránit povýšenosti nad ostatními. Jinak se jim stane, že začnou propadat negaci, která v církevním zřízení vidí jen vše přešlé věkem, v kněžích zaostalce, podle nichž se nelze řídit, ve věřících v kostele jen samou přetvářku a formalismus. Opravdoví křesťané - těmi zůstanou nakonec jen ti “lepší”, jen ti kritici, proto se musí odloučit od těch špatných a zaostalých.
Pryč od svých kněží, pryč z farního společenství, pryč z kostela do zvláštní skupiny, sekty. Toto pokušení nás ohrožuje všechny, všichni jsme nakloněni k sebeobdivu, každému dělá dobře lichotivá představa, že on je lepší než ti druzí.

Jak to řešil Pán Ježíš
Dnes jsme slyšeli v evangeliu, jak to řešil Pán Ježíš s Petrem. Před velikonocemi byl Petr zřejmě také přesvědčen, že on patří k těm lepším: “Pane, kdyby tě všichni ostatní opustili, já tě neopustím, na mne se můžeš vždycky spolehnout!”
Ježíš mu dnes jeho povýšenectví jemně připomíná: “Tak co, Petře, miluješ mne opravdu více, než tito ostatní?” - Jenže Petr už udělal trojí velikonoční zkušenost. Třikrát zapřel - a tak na trojí otázku po větší lásce dává jen skromnou odpověď, že Pán je vševědoucí, dobře ví, jak to s ním je. Petr už se zbavil arogantního postoje “lepšího křesťana”. Už nehledí na nedostatečnost druhých, vidí i svou - a z této pozice slibuje znovu svou lásku a věrnost.

Já víc než ostatní?
Tuto otázku klade Pán Ježíš nám všem:” Miluješ mě víc než ostatní?”
Zde v kostele nás to svádí k velikášství. Snadná je odpověď zde, snadné je bíti se zde v prsa: “Ježíši, v tebe věřím, nadevšechno tě miluji.” Jenže na tom, co odpovíme ústy, vlastně moc nezáleží. Záleží na tom, co odpovíme dnes, zítra, ve všední den, svými činy, vztahem k bližnímu.
Lepší křesťany potřebujeme, to ano, ale ne takové, kteří se nad ostatní sektářsky povyšují, kteří se oddělují od farnosti, církevní rodiny.
“Pojďte jíst!”- Tak zve dnes Pán Ježíš apoštoly. I nás zve - všechny. Stůl je zde prostřen, za chvíli ponesete chléb a víno k eucharistické hostině s Ježíšem.
Dejme dnes Pánu odpověď s  velikonočním Petrem: “Pane, ty víš, jak se mnou je. Ty víš, že mám dobrou vůli, ale že jsem často zbrklý, slabý. Proto se nechci nad své bratry vyvyšovat, nechci je opouštět.
Nechci tvrdit, že tě miluji více. Budu šťasten, když tě dokážu milovat prostě a sloužit ti do smrti věrně.”
To je, bratři, požadavek dnešního evangelia: Milovat máme. Starat se, aby to nebylo málo, to také. Ale soud, zda jsme milovali víc než jiní, máme ponechat Bohu.
Nám zde přísluší milovat a sloužit. Sloužit i kritikou, uváženou, láskyplnou a nepovýšenou. Kritikou, kterou začínáme od sebe, a podle které se já první zařizuji. A když i za tu dostanu přes prsty, nevadí, i tak to byla dobrá služba v lásce.
Pojďme nyní vyznat svou víru, naději a lásku spolu s Petrem a společně v bratrské pospolitosti.
 

ZASLECHNOUT BOŽÍ HLAS

Jednoho ráno, když to Šimon Petr nejmíň čekal, zaslechl znenadání hlas Pána Ježíše: “Šimone, máš mě rád?” - Zaslechls také ty už někdy hlas našeho Pána? Že by k nám už nemluvil - nebo že nedbáme a neumíme poslouchat?

Rozpory v bibli
Naše křesťanství se musí stále znovu a znovu orientovat na Písmo svaté, z něj se musíme stále učit Ježíšově prostotě i hloubce lásky. Tak jsme si to říkali minulou neděli.
“Dejte pokoj s biblí”, ozval se hned na to hlas.” Copak není v bibli plno rozporů? Co mi může říct tato kniha z dávných časů, z prostředí Orientu, tak vzdáleného našemu světu? Bible je stará kniha, kterou si každý vykládá, jak se mu zlíbí.”
Má-li se ti bible stát učebnicí tvého života, máš-li ji číst bez trapného pocitu, že se tu tvrdí přírodovědecké nehoráznosti, máš-li z ní vyčíst, co ti říká Bůh, a ne, co se ti zlíbí, pak se ji musíš naučit číst.

Proč je to tak? Copak se nemohl biblický pisatel vyjádřit tak jasně, aby to bylo každému srozumitelné, aby kolem výkladu bible nevznikaly spory a nejasnosti?
Odpověď je nasnadě: Slovo Boží k nám v bibli přichází tlumočeno lidským slovem. Bible je kniha, která vznikala po dobu celého tisíciletí a měla mnoho lidských autorů. Autoři biblických knih psali srozumitelně pro své současníky a na úrovni znalostí a představ své doby.
Ty narazíš při četbě bible na věci, které ti budou působit nesnáze. Budeš číst o naší Zemi jako obrovské desce plující po vodách oceánu. Budeš číst o Slunci, které se pohybuje nad tou nehybnou zemí a na chvíli se zastaví nad Gabaonem, aby Jozue mohl dobojovat svou bitvu. Budeš číst, že králík je přežvýkavec. Budeš číst, jak různé nemoci, pro které ty dnes znáš přesné diagnostické pojmenování, jsou v bibli nazývány posedlostí zlým duchem. Budeš číst o stvoření světa v šesti dnech. A budeš číst o množství zázraků.
Musíš brát všechny ty věci v mechanicky doslovném smyslu? Nemusíš. Ani nesmíš. Bibli psali lidé jako my. Je to slovo Boží, pravda, ale vyjádřená lidskými pojmy a představami o té době.
Slovo Boží lidskými pojmy a představami: tohle si nech projít hlavou. V dnešním čtení ze Skutků na dvojí autorství při hlásání spasitelné zvěsti naráží svatý Petr, když prohlašuje: “A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý.”
Bible se stává v dějinách křesťanství vždy znovu mohutným zdrojem obnovy, když lidé na ni přestanou hledět jako na posvátnou relikvii, když rozbalí obal toho lidského a dobového.

Zaslechnout Boží hlas
Poslechneme si, co prožije člověk, který se dokáže začíst do bible: Její tajemství spočívá v tom, že z ní lze zaslechnout Boží hlas , ten hlas, kterému se nic nevyrovná. Ani sladký šepot lásky, ani pádná logika vědeckých argumentů, ani skvělá řeč strhujícího umění nám ho nenahradí - ten hlas odjinud, než z roviny našich obzorů a možností, ten hlas jiného tónu, než jakým mluvívají lidé, hlas tichý a přece přesvědčivý, hlas závratné hloubky a nedozírné dálky i nejniternější blízkosti zároveň.
Říkáš si teď možná: “Je snad Boží hlas v této prastaré knize nějak konzervován, jako hudba v gramofonové desce, aby se ti ozval, jak jen začneš číst? Nebo jsou slova bible kouzelná zaříkavadla, takže pouhým odříkáváním přinášejí pravdu nebo pokoj nebo víru?” - Nic takového si o bibli nemyslíme. Jak tam Boží hlas je, vysvětlit neumíme, je to tajemné, ale je to tak.
“Jisté je, že bibličtí pisatelé, lidé z našeho masa a krve, byli sevřeni hlasem živého Boha. A z tohoto setkání vytrysklo biblické slovo, jako lidský pokus vyjádřit poznání a zážitky ve své podstatě nesdělitelné, protože jde o setkání Božího “Ty” s lidským “já”.
Ale právě tímto svědectvím duší, kterých se dotkl, hledá Bůh setkání s dalšími a dalšími. Pro Boha, věčného od věků do věků, neexistuje čas v našem lidském chápání, pro něho je každá chvíle přítomností. A dostaneš-li se do tohoto průsečíku Boží přítomnosti s tvou osobní přítomností, pak jako průzorem zahlédneš něco z pravdivosti Boží skutečnosti. Boží slovo pro tebe - člověka dvacátého věku - zazní stejně mocně a živě, jako znělo před tisíciletími v samotě pouště, na dvoře pyšných králů, v ponížení vězňů a vyhnanců, v synagogách izraelských.
S biblí nebudeme nikdy hotovi, protože nejde o objevování nových poznatků ani o dovršení systému nauky na jejím základě sestaveného.
Bible je nevyčerpatelná, protože je to setkání s Bohem věčně živým, s kterým se vždy znovu setkáváš, kdykoli slovo Písma znovu uslyšíš. Každá věta bible ti může zaznít neslýchaně nově a v plné moci uskutečnit zázračnou událost: že se stane slovem Božím tobě a teď.”
Tak popisuje zkušenost s biblí Milan Hájek, muž, který se jí v pokoře učil naslouchat.
Abychom se naučili také tak objevit jádro Božího hlasu v obalu a přetlumočení hlasů lidských, chceme si příští neděli povědět o možnostech i úskalích tohoto lidského tlumočení.

Dnes si chceme zapamatovat, že v bibli mluví živý Bůh ke mně a o mně, ale tato Boží řeč je oblečena do šatu lidského slova.
Stojí za to naučit se za všemi těmi starobylými obrazy a událostmi uslyšet Boží hlas, který může pro tebe být číší chladivé vody uprostřed úpalu života.

Přímluvy

Bůh nám poslal svého Syna jako našeho lidského bratra. Prosme ho:

• Sešli nám Ducha moudrosti, abychom jeho evangeliu porozuměli.
• Sešli nám Ducha síly, abychom dovedli podle evangelia žít.
• Sešli nám Ducha lásky, abychom se měli mezi sebou rádi.
• Sešli nám Ducha snášenlivosti, abychom se nevyvyšovali nad jiné.
• Sešli dary svého Ducha i našim spoluobčanům, kteří tě neznají.
• Dej našemu farnímu společenství svornost, snášenlivost a veselou mysl.

Bože, náš Otče, veď nás, aby nám nedělní shromáždění v našem chrámě bylo školou správného života. Dej, abychom venku uměli tak žít, jak se to tu učíme - v následování Ježíše Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnešní neděle se nazývá nedělí Dobrého pastýře. Pán Ježíš se vyhlašuje za dobrého pastýře všech lidí. Na nás dnes bude, abychom se na sebe podívali, jaké jsme my dobré ovečky. Jak slyšíme jeho hlas, jak za ním jdeme my, naše děti, naši přátelé.
Uvědomme si naši nedoslýchavost, naše toulavé útěky a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení

Jako Pavel a Barnabáš byli kdysi misionáři v dálné Antiochii, tak jsme dnes misionáři my - v misiích, které jsou všude kolem nás. Jenže jsme jimi opravdu?

Druhé čtení je prorockou vizí - viděním církve  jako působiště pastýřské péče oslaveného Ježíše - Dobrého pastýře.


V našem prostředí by asi Pán Ježíš použil jiného obrazu, než dobrého pastýře. Možná by prohlásil:” Lidé, já jsem váš věrný kamarád, věrný přítel, který se k vám neobrátí zády, když se dostanete do maléru. Pojďte za mnou, já vás ochráním.”



BŮH JE

Zní to tak jednoduše, jak to dnes říká Pán Ježíš: “Moje ovce - tj. ti, kdo ve mne věří - slyší můj hlas, jdou za mnou. A protože já a Otec nebeský jsme jedno, nikdo je z Otcovských rukou nevyrve, nikdo je nepřivede k nevěře, odpadu od víry.”
Jenže my jsme na vlastní uši Pána Ježíše neslyšeli, ani jsme nebeského Otce na vlastní oči neviděli. Ba ani nevíme, jak doopravdy vypadá.
Když jednou děti zkoušely namalovat Pána Boha, jedničku dostal od pana faráře ten chlapec, co odevzdal čistý list a řekl, že Pána Boha nejde malovat, když ho není vidět. To tenkrát pohněvalo chlapce, který namaloval Pána Boha jako mocného obra. Řekl: “Když tedy Pán Bůh je jako prázdný list, to teda ani žádný Bůh není, a hotovo!”
Měl pravdu ten chlapec? My mu to dnes pomůžeme všichni společně dopřemýšlet.
Měl ten chlapec k tomu svému: “Pán Bůh není” - ještě dopovědět: “Pán Bůh není jako obr, není jako nějaký člověk vůbec. Pán Bůh je, ale jinačí!”
A co, kdybych se vás zeptal, kde je Pán Bůh?
Jistě by se našel mezi vámi někdo s dobrou pamětí a řekl by nám, jak to bývalo v katechismu: “Pán Bůh je na zemi, na nebi a všude.” Jenže, když poletíte letadlem do Prahy a dostanete se až nad mraky, uvidíte tam Pána Boha? A když kosmonauti přiletěli na Měsíc, uviděli tam Pána Boha? A když někdo doletí nevím jak daleko do vesmíru, uvidí tam Pána Boha? Ne. Pán Bůh tam všude je, ale ne tak, abychom ho mohli uvidět - je to stejné jako zde na Zemi: ani zde ho nevidíme. Zde vidím stůl, vidím zde stěny, dům. Ale , a teď pozor, jak to říkám: Bůh tu není jako stůl, jako dům, je tu jinak.
Ale je něco, co není vidět a přece to je?
Povíte mi, že třeba zvuk - ten slyšíme,
že třeba vůně - tu cítíme.
Je tedy něco, co není vidět, ani cítit, ani slyšet, a přece to je? - Odpovíte: “Ano, třeba rozhlasové vlny. Chce to jen přijímač a pak se přesvědčíš, že tu kolem nás jsou.”
A ptejme se dál: je něco, co nejde ani slyšet, ani vidět, ani cítit, ani detektory a přístroji rozpoznat a přece to je? Jistě by někdo odpověděl: “Ano - rozum. Rozum existuje jinak než dům, věc, zvuk, vůně. Rozum existuje podobně jako Bůh.”
Někteří lidé ho nenaleznou, když ho hledají jako věc. Ale ono se to dá poznat, kde rozum je přítomen, kde je při díle ,a kde rozum není. Rozum se dá poznat podle toho, co působí. Bůh také.
Naznačme si to dvěma pokusy:
Otočíme vypínačem, lustr se rozsvítil. Co to způsobilo, víte: elektřina. A teď my všichni zkusme toto: Ztišme se. Nic nedělejte, nic nemyslete, nic nechtějte. Opravdu nic ... Stalo se něco? Stalo: že tu jsme. My jsme nic nechtěli, nedělali. To Bůh působí, že jsme, i když na to nemyslíme,i když nic pro to neděláme, abychom byli.
To Bůh působí, že jsme my, že je elektřina, že je svět, celý vesmír.
Teď už by tomu jistě ten uražený chlapec rozuměl: Bůh není jako věc. Bůh je jako Bůh - jako skrytá síla inteligentní energie, která se pozná jen podle toho, že vše působí.
Abychom to poznání Boha měli snadnější, dal nám krom stvořeného světa ještě taková znamení, poznávací značky, jako když si děti hrají na stopování. Ta znamení Boží lásky nazýváme svátosti.
Teď budeme slavit svátost společenství, svatou hostinu lásky , prožívejme ji očima víry.
A povězme Bohu v srdci, o čem jsme dnes uvažovali:
“Bože, věřím, že jsi, protože jsem já. Nebyl bych, nebyl by celý svět, kdybys nebyl ty a  kdybys vše nestvořil.”
(Podle Kl.Tillmana)

LIDSKÝ ŠAT BOŽÍHO SLOVA

Pán Ježíš dnes říká, že jeho ovce slyší jeho hlas a jdou za ním. Slyšíme jeho hlas v evangeliu, slyšíme ho tak, aby nás pohnul k následování?

Verbální inspirace
Ve středověké knižní malbě se často vyskytuje zvláštní obrázek: Některý z evangelistů píše právě své evangelium, před sebou pultík s rozepsaným rukopisem. Hlavu má nakloněnou, jak naslouchá holubici, která se mu vznáší u ucha. Holubice, symbol Ducha svatého, mu šeptá slova, která má zapsat do rukopisu svého evangelia.
Takovými obrázky chtěli malíři znázornit pravdu víry, že bible je kniha inspirovaná Duchem svatým, že je to slovo Boží.
Jak je to však s tou inspirací míněno? Míní se tím, že člověk - evangelista - jen fungoval jako dobrý písař, který zapisoval, co mu Duch svatý slovo od slova diktoval? Takovou představu zastávali někteří teologové v 16. a 17. století. Říká se jí verbální nebo-li doslovná inspirace. Dnes si to tak už nikdo nepředstavuje. Činnost Ducha svatého při vzniku Písma svatého si představujeme jako reálnou - věcnou inspiraci.

Starý zákon vznikal 1000 let
Dnes víme, že lidský podíl na vzniku bible je veliký a že některé knihy bible nejsou prací jen jednoho lidského autora, že se na nich podílelo více lidí ve více generacích.
Starý zákon je sbírka knih, na nichž lidská práce trvala přes tisíc let. A nevznikaly tak, že by napřed byla sepsána jedna - hned už tak, jak ji dnes známe - pak druhá a další. Knihy Starého zákona byly sestavovány do dnešní podoby až v době po babylónském zajetí Izraelitů (587 př.Kr.) na základě starších náboženských textů. Ty starší texty měly za sebou už také staletý vývoj - byly stále znovu přepisovány, upravovány a doplňovány  podle potřeb své doby.
Nejsložitější byl vznik pěti knih Mojžíšových. Jejich formování trvalo dlouhá staletí.
Také je třeba vědět, že jména postav, jimiž jsou spisy označeny (Knihy Mojžíšovy, Jozue, Job, Izaiáš a pod.), jsou nadpisy, nikoliv podpisy, to znamená, že neoznačují pisatele knih, ale jejich ústřední postavu.
Když toto víme, nestane se nám, abychom žádali od bible dějepisnou nebo přírodovědeckou přesnost. O to se tu nejedná. Pochopíme, že Starý zákon nechce být knihou popisující minulost, ale chce ovlivnit naši přítomnost, když nám pomůže pochopit Boží vztah k člověku a poměr člověka k Bohu.
Všechna vyprávění, ať už v podobě bájí či historických popisů, jsou formou, jak tlumočit poučení o základních otázkách života ve všech časech a dobách: co člověku škodí a co mu prospívá.

Zrod Nového zákona byl jednodušší
Zrod knih Nového zákona byl méně složitý. Naznačme si to na vzniku evangelií.
Tématem evangelií je Ježíš, vše co dělal a učil. Napřed o tom apoštolové začali kázat. Při tom se už začaly tvořit ustálené formulace, nejstarší články víry, jako je např. (1. Kor 15,3-6). Takovéto stručné články jsou předstupněm apoštolského Kreda, vyznání víry.
Vedle těchto věroučných souhrnů se formovaly i Ježíšovy výroky. Přitom výroky řečené Ježíšem při různých příležitostech byly uspořádány podle tematické příbuznosti. Podobně si křesťané sestavovali vyprávění o činech Pána Ježíše, o jeho utrpení a zmrtvýchvstání.
Když se objevila druhá generace křesťanů, nestačilo už ústní vyprávění: oni už nebyli očitými svědky. Pro ně bylo třeba dosavadní kázání sepsat. A tak, když svatý Lukáš ve 2. polovině 1. století psal své evangelium, byla tu už starší, dříve sepsaná evangelia. Markovo a Matoušovo se nám zachovalo.
I po sepsání prvních evangelií trvalo dál ústní podání a byla sepsána další evangelia. Některá se ztratila, jiná nebyla od církve uznaná, protože obsahovala odchylky od církevní tradice. Jen jedno z nich dosáhlo ještě uznání církve: Janovo. Vzniklo nejpozději - je to poznat na tom, jak značně se od těch starších liší.

Cesta evangelia staletími
Když jsme si nyní uvědomili, jak biblické, Bohem inspirované knihy vznikaly za spolupůsobení mnoha lidí, připomeňme si další osudy Písma. Mnoho lidského úsilí bylo do nich vloženo při překládání. Vždyť Pán Ježíš mluvil aramejsky, jeho slova se nejprve přeložila do řečtiny, později z řečtiny do latiny a nakonec se překládjí do národních jazyků. A žádný překlad nevystihne nikdy přesně všechnu hloubku originálu, vždyť se musí opisovat, vysvětlovat. Ani doslovný překlad by nic nezlepšil, vždyť každá řeč užívá nejen slov, ale i rčeních (např. čeština: hodiny bijí), obrazů, slovních hříček a narážek, kterým rozumějí současníci, ale která nedávají smysl při sebedoslovnějším překladu.

Bible je Boží slovo k člověku
Ano, bible je velice lidská kniha , psaná lidmi pro lidi. A přesto platí doslova, že je to i slovo Boží, že jejím autorem je Bůh, který v ní mluví k nám a o nás, ke mně a k tobě osobně.
Kdyby tomu tak nebylo, byla by bible jen jednou z úctyhodných památek starověku, jako je třeba Sokratova obhajovací řeč, asyrské, babylonské a řecké spisy. Studujeme je občas, ale do našeho života už nezasahují.
Ale v bibli mluví Bůh, a pozorný posluchač to ucítí.
Mluví Bůh, ne z nějaké nadlidské tribuny, odkud by z výšky kritizoval a soudil člověka. Zde mluví Bůh lidsky, protože se sám stal člověkem.

Co si dnes zapamatujeme?
To, co nás na první pohled odrazuje od porozumění Písmu, je podvědomá představa, že se od nás žádá, abychom vše v bibli, slovo od slova, brali jako zjevené slovo Boží. Je to středověká představa doslovné - verbální inspirace Písma. Teprve když se naučím rozlišovat lidský šat, dílo lidské, začnu být vnímavý pro Boží hlas, který nás oslovuje na naší lidské rovině, začnu chápat a nalézat smysl života v nadčasové moudrosti bible.
A to stojí za to, aby se člověk k bibli znovu a znovu vracel.

Přímluvy

Pán Ježíš nás chce vést po správné cestě života. Přihlasme se mezi ovce jeho stáda.

• Pane Ježíši, ať držíme věrně pospolu a jdeme svorně za tebou.
• Povzbuď všechny, které jsi povolal ke svému kněžství, aby tě radostně následovali.
• Posilni naši víru, že Bůh je, protože jsme my, protože je svět, jeho stvoření.
• Ať se naučíme dobře ukazovat lidem kolem sebe cestu k tobě.
• Ať se chráníme před fanatizmem a sektářstvím.

Bože, prosíme tě, ať vždy slyšíme hlas tvého Syna Ježíše, našeho Pastýře. Ať radostně jdeme za jeho hlasem, a zůstaneme s ním teď a na věky věků.
 

Uvedení do bohoslužby

Křesťanství není jen teoretické filosofování, není to nějaký “světový názor”. Křesťanství je velice konkrétní a praktické: Je to návod, jak hezky prožít svůj život, je to životní styl člověka pokřtěného.
Zvažme nejprve každý v duchu: Jak já vlastně žiju? Jaký je můj životný styl? Co je vůdčím principem mého života?
Prosme za odpuštění a o světlo k sebepoznání a sebenapravení.

Uvedení do čtení

Čtení ze Skutků apoštolů nás uvádí do ovzduší prvních křesťanských generací. Pavel a Barnabáš pokřtili na své misijní cestě po Malé Asii mnoho lidí. Cestou zpět je znovu navštěvují a jejich křestní vědomí upevňují.

Svatý Jan v knize Zjevení vyhlíží, jak se jednou celý svět shromáždí kolem Krista, jak vznikne nový svět, nový život křesťanů, až věci chvilkové a dočasné pominou.


Nový život, který vyhlížel svatý Jan v knize Zjevení, ten nám nespadne do klína jen samotným pokřtěním. Pán Ježíš pro něj vyhlašuje nový zákon, nové přikázání - a to se musíme snažit po celý život zachovávat.



ZNAČKA DOBRÉ KVALITY

Rozeznávací značka křesťana
Každé dobré zboží má svou značku. Visačku nebo nálepku dobré kvality. Jsou značkovaná vína, značkované destiláty, tovární značky, které odlišují kvalitu od braku.
Také pro kvalitní křesťany určuje dnes Pán Ježíš poznávací značku: “Podle toho pozná svět, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.”
Podle lásky se má tedy poznat, že se nejedná o žáky Platona, Mohameda, nebo Mao Ce - Tunga, ale o žáky Kristovy. A okolnost, že Kristus vyhlásil toto ustanovení po poslední večeři, už cestou na smrt, že to lze tedy nazvat jeho testamentem, poslední vůlí, činí to pro nás ještě závažnější.

Ne city, ale čin
Ježíš však nevyhlásil jen všeobecný pokyn k lásce, který by si každý mohl vyložit po svém. Stanovil měřítko a způsob lásky: “I vy se milujte navzájem, jako jsem já miloval vás.”
Jeho učedníci - to jsme my - mají milovat tak, jak miloval on. Jeho jednání je měřítkem pro nás: jak to dělal on, jak by to na mém místě udělal on?
Měřítko, podobu Ježíšovy lásky, lze vyčíst z jeho života. A jeho život svědčí, že nemínil jen nějaký všeobecný pocit, pěkná slova, ale zcela konkrétní činy.

Nový obraz
Této řeči na rozloučenou předcházel názorný obraz, co láskou k bližnímu myslí: umyl jim nohy. Udělal službu, kterou nemuseli dělat ani židovští otroci. Chtěl jim zdůraznit, že láska se projevuje službou.
A nebylo to gesto vysoké osobnosti, která příležitostně také vyorá symbolickou brázdu pluhem na poli, jako Josef II., aby se děti mohly ve škole o tom učit;  nebo jako je symbolické umývání nohou v liturgii Zeleného čtvrtku, ale pak se pokračuje v tvrdém panování bez srdce a bez citu.
U Ježíše to byl výraz jeho předchozí služby lidem i následující služby až k smrti na kříži.

Jak to máme realizovat
My máme tedy milovat bližní a sloužit jim tak jako on. Život za ně dát, to udělal jen on , Pán,   to my normálně nemusíme. Ale vidět v nich, v každém,  toho, za něhož Ježíš položil život, vidět v něm milované dítě Boží, stvořené a vykoupené pro nebe; a podle toho s ním zacházet, to musíme. To máme dělat stále a u všech lidí.
Máme ve všem, co děláme, probudit k životu suché teoretické zásady katechismu, desatera, stát se praktickými křesťany.
Praktický lékař je ten, kdo lékařské vědění uplatňuje v praxi k dobru nemocných.
Praktický křesťan je ten, kdo náboženské vědění uplatňuje v praxi k dobru bližních.
Víra a zbožnost jen teoretická, ta neexistuje. Křesťanství se může realizovat, uskutečňovat jen na bližních - na všech bez vyjímky, na zcela dokonalých i zcela špatných.
“Kdo nemiluje bližního, nezná Boha, vždyť Bůh je láska”, říká týž evangelista - svatý Jan.

Jak to bylo dosud?
Položme si nakonec otázku, co udělala celá církev, cos udělal ty a co já s touto závětí Ježíšovou. Máme-li tuto značku kvality, sloužící lásky k bližnímu, jsme-li značkoví křesťané nebo brak.
Nosíme rádi křížek na krku, chceme být značkovaní. Ale Kristus vyhlásil jinou poznávací značku svých učedníků: “Milujte své bližní, jako jsem miloval já vás”, tj. láskou, která slouží, ráda slouží. To znamená: přemoci v sobě panovačnost, přemoci pyšné sebevědomí, že já mám ve všem pravdu, že já jsem vždy ten dokonalejší, že umím líp říkat: “Pane, Pane.”

Jak to má být dál
Pojďme dnes s pokorou vstříc Pánu a prosme:
“Pane Ježíši, dej nám pochopení, jak prosté a krásné je být tvým učedníkem: stačí mít se navzájem rádi, být ochoten vždy posloužit a pomoci.
Dej nám dnes radost z tohoto poznání tvé závěti.
Ty nám dej sílu a vytrvalost - my nabízíme svou ochotu a dobrou vůli.”
 

UMĚT SE SE VŠÍM VYROVNAT

Nezdála se vám divná první věta dnešního evangelia? - Jidáš přede všemi odhalen jako zrádce Pána Ježíše utíká z místnosti, sledován užaslými pohledy všech přítomných. A do toho zkoprnělého ticha říká Pán Ježíš: “Nyní je oslaven Syn Člověka a Bůh v něm.”
Jak tomu rozumět? Jak to Pán Ježíš mínil?
Jsou už takoví, kdo na všem dovedou najít něco kladného. I na největším maléru najdou nějakou dobrou stránku. Každé zlo nese s sebou něco dobrého.
Pán Ježíš jedná ve večeřadle podobně. Místo nářku, jak se zklamal v učedníkovi, ukazuje, jak ta zrada a jak ta podlá justiční vražda bude nakonec k oslavě Boží.
A  opravdu byla. Vždyť znali bychom my dnes Pána Ježíše, bylo by dnes ve světě křesťanství, kdyby nebylo této zrady a justiční vraždy? Kdo by bral vážně řeči rabbiho z Nazareta, kdyby nebyl svou lásku k člověku i k Otci dosvědčil svou ochotou zemřít za tu lásku, zemřít za pravdu.
Pravda, podle našeho gusta by se nám líp líbilo, kdyby byl Bůh oslavil svého Syna zázračným zachráněním z rukou vrahů a zrádců.  Ale Bůh ho oslovil tím, že mu dal nový život, že změnil, řečeno  Janem , temnotu ve světlo, že učinil vše nové.
Co je nové na “novém” přikázání?
Pán Ježíš vyhlašuje také nové přikázání: “Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy.”
Co je vlastně nového na tomto přikázání? Vždyť lásku k bližnímu znal a přikazoval už i Starý zákon?
Nové je tu to, že nám Pán Ježíš dává svou lásku jako vzor a normu: “Milujte se tak, jako jsem já miloval vás!”
Milovat jako Ježíš, jak se to dělá? Koncem svého života to názorně ukazuje: Nepřestat mít rád ani toho, kdo tě zapře, kdo tě zradí, kdo tě křižuje, modlit se i za nepřátele a přát jim dobré, tak miluje Ježíš. Tak máme milovat my.
Je to vůbec v lidských silách mít rád i toho, kdo nás zrazuje, opouští, trápí? Čekáte možná, že se nadýchnu do gerojského postoje a řeknu:” Ano, to je v lidských silách, jen se do toho pusťte, musíte  to dokázat!”
Ale já si myslím, že to opravdu žádný člověk sám nedokáže. Když se v někom zklamu, jsem plný hořkosti a roztrpčenosti. Jak ho mohu milovat? Lásku k někomu si přece člověk nemůže poručit, ta se rodí kdesi v hloubi srdce, ani kolikrát nevíš, jak a proč.
Žádá tedy po nás Pán Ježíš nemožné? Nežádá. On ví, že my sami bychom to nedokázali. Ale dokáže to skrze nás a v nás on, když ho necháme působit v nás, skrze nás. Tehdy dokážem být laskaví ke zlému člověku, když necháme v sobě působit Ježíše.
Proto může Pán Ježíš vyhlásit právě toto, lidsky tak nemožné, za specifické poznávací znamení svých vyznavačů: “Podle toho pozná svět, že jsme moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.”
Ne tedy odříkávání Kreda, vyhlašování, že věříme v Boha až do posledního církevního předpisu a papežského výnosu,  ne zachovávání církevních přikázání do posledního chlupu, ne zachovávání zvyklostí a zbožných tradic, ale láska k bližnímu, ta platí u Boha nadevše. Taková láska, která vydrží i zradu, která i smrt přetrvá,  taková radikální láska k bližnímu je poznávacím znamením křesťana.
A tahle Ježíšova optimistická láska to je, co dokáže ze všeho nepříjemného vydolovat něco dobrého, najít vždy líc věci, události, situace:
Vyrovnat se s nemocí, která omezí mou pohyblivost.
Vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka.
Vyrovnat se se zbabělou zradou ještě dovčera přítele.
Vyrovnat se vždy nějak se vším, co se semele, co se mi přihodí.
Nenaříkat, ale hledat na situaci lícovou stranu. Co z toho mohu vytěžit jinak dobrého.
Zapamatujme si: Křesťan je člověk, který v každé situaci najde něco dobrého.
 

KŘEST JE TŘEBA KAŽDODENNĚ ŽÍT

“Bůh jim setře každou slzu z očí. Nebude už smrti ani zármutku,  nářku ani bolesti nebude. - Hle, všechno činím nové!”
“Škoda, že tyhle eschatologické přísliby o naplnění Božího království se docela uskuteční až na věčnosti. To by se lidé hrnuli do církve, kdyby to mezi křesťany platilo už teď. To by byly u křtitelnice fronty! Jenže my pokřtění žijeme svůj život také ve světě bolavém, nejistém, násilném. Tak co z toho vlastně máme, že jsme pokřtění, že jsme křesťané? Mně se zdá, že z toho nemáme nic!”
Takhle mudroval jeden přemýšlivý mládenec. Dobře mudroval - tuhle otázku bychom si měli klást všichni:” Co z toho máme, že jsme byli v dětství pokřtěni?” Na první pohled se opravdu zdá, že nic: Trápí nás stejné nemoci  jako nepokřtěné. Týrají nás zlí a hloupí lidé - a žádný anděl z nebe nás nepřijde bránit.
Kdo nedovede uvažovat dál a hlouběji, není divu, že křtem pohrdne a své děti pokřtít nedá. Už nám vyrůstá taková nekřesťanská generace mládeže. - A co se ukazuje: mají v sobě obrovskou prázdnotu. Je to generace bezradně hledající a tápající. Ze země do země táhnou teskné proudy hippies, kteří hledají nový život v orientálních končinách Nepálu a Himalájí. Synkové ctižádostivých, úspěšných otců a matek pohrdají protekcí a hledají nový přirozený život na venkově při práci v lese a na poli. A jiní hledají nový život v drogách, alkoholu, v zlodějské partě.
Hledají, jak zaplnit prázdnotu a bezcílnost, hledají nový život. Nepřipomíná vám to, že jim schází právě to, co patří k podstatě křtu? Křest je nové zrození. Křest je počátek nového života v pokojné lásce.
Ale proč to ti mladí tedy nevidí na svých pokřtěných rodičích, na pokřtěných lidech kolem sebe?  Protože ti křest sice v dětství přijali, ale nežijí ho - nežijí jako křesťané.
Křest je třeba žít - to je stěžejní myšlenka naší dnešní úvahy.
Křesťanství, to není účast v nějakém spolku. Křesťanství je životní styl - způsob nového života podle evangelia Ježíše Krista.
Naše generace se dala v minulých letech okouzlit vyhlídkou, že lidstvo snadno a rychle spasí věda a technika. “Vědeckotechnická revoluce”, to bylo kouzelné zaklínadlo, které slibovalo proměnit svět k lepšímu.
Ale okouzlení začalo brzy mizet. Od té doby se vědy a techniky začínáme bát. Vidíme zřetelněji, jak ty objevy, které věda vymýšlí a technika uskutečňuje, ničí náš svět.  A tak začíná znovu hledání nového, lepšího způsobu života.
Kdo je pokřtěn a učí se žít jako křesťan, ten už se do nového života zaškoluje.
Ke křtu v dětství totiž nedílně patří křesťanská výuka v dospívání, jako k naroubování roubu patří ujmutí a růst roubu.
Učit se žít jako křesťan, to znamená přijmout za životní zásadu ne násilí, ne nenávist, ale snášenlivost a lásku.
Učit se žít jako křesťan znamená pochopit, že zápas o lepší, lidštější svět se nevybojuje jen vyšší výrobou a vyšší spotřebou, ale že je to zápas o více lásky mezi lidmi. Všechna lidská bolest a bída pramení z nedostatku lásky.
Naučit se žít jako křesťan znamená  moci žít po celý život v důvěrném vědomí, že Bůh mne má rád otcovskou láskou. Otcovskou,  to znamená takového, jaký jsem, jaký se snažím být.
Svatý Augustin napsal: “Přítel je ten, kdo tě skrz naskrz zná, a přece při tobě stojí.” - A křesťan může žít s vědomím, že takovým Přítelem je mi Bůh Otec, ten mne zná a má mne rád.
Jistě vám už při této chvále křesťanského života napadlo: “Ono je to zřejmě nějak podobně, jako učení v každém lidském umění - hře na housle, ovládání auta. Napřed se s tím člověk musí naučit zacházet, a potom si musí to umění udržovat a rozvíjet.
Nestačí jen dostat housle, abys byl dobrým muzikantem. Musíš se naučit hrát, a pak stále muzicírovat, abys nevyšel ze cviku.
Nestačí jen být v dětství pokřtěn, abys byl dobrým křesťanem. Je třeba se v křesťanství vyučit, a potom stále jako křesťan žít.
Křest je pramen Boží milosti. A k prameni se chodí čerpat. Pro celý život jsme byli pokřtěni, po celý život máme z této svátosti čerpat.
Svatý Pavel napomínal Timotea: “Připomínám ti, abys v sobě opět rozněcoval milost Boží, která je v tobě vkládáním mých rukou.” To se týkalo milosti biskupského svěcení, ale platí to tak i o přijetí našeho křtu, o denně novém oživování křestní milosti v sobě.
Karel Rahner napsal na sklonku svého dlouhého života: “Ta nejvlastnější bohoslužba, kterou Bůh od člověka čeká, to nejsou nějaké zvláštní liturgické úkony a rituály, ale každodenní všední život v jeho mnohotvárnosti mezi narozením a smrtí.”
Křest je svátost naší víry. Křest je svátost Kristovy lásky k nám. Pojďme tedy společně poděkovat za to, že jsme byli v dětství pokřtěni. Pojďme poděkovat, že se učíme žít novým životem Božích dětí.
 

JEŽÍŠ JEŠTĚ KÁŽE

Bůh nezůstal divákem
“Svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal.” Tak popisuje dnešní čtení ze Skutků, co se dělo v prvokřesťanském shromáždění. Ještě nebyly knihy Nového zákona, a tak se v nedělním shromáždění předávalo Slovo Boží ústně. Co lidé s Pánem Ježíšem zažili, to inspirováni Duchem svatým ztvárnili do formulací, které byly později shrnuty do spisů evangelií.
Proto je Boží slovo tak zajaté v lidských dějinách: Bůh sám se stal člověkem, vstoupil do lidských dějin a osudů.
Jen uvaž, co to znamená! Bůh nezůstal divákem, který by shlížel na naše pachtění z tribuny svého božství. Bůh na nás nevolá shůry své rady. Netahá shůry za nitky lidských dějin jako principál, který nechává své loutky tancovat a sám zůstává mimo hru. Ne. Bůh vstoupil do lidských dějin, stal se jedním z lidí.
Jak to pochopit?

Ježíš je Boží Slovo v člověku
My jsme se to sice naučili a umíme odříkat, že “Ježíš Kristus je Bůh a spolu člověk”, ale ve skutečnosti si Pána Ježíše představujeme víc jako Boha. Jako Boha, převlečeného za člověka, jako Boha, který “na zapřenou”, v lidském šatě a těle přišel k lidem. A tím se stává, že nám Ježíšova řeč nezní jako lidská, že ať cokoli řekne, nic nás nepřekvapuje: On je přece Bůh!
Prospěje nám, když si Ježíše představíme víc lidsky. Ona opravdu nesvítila žádná svatozář kolem jeho hlavy, když tesařil doma na vsi. Byl tak normální vesničan, že se jeho rodáci divili, kde se to vše v něm vzalo, když začal učit.
Nejen o jeho vzhledu, i o jeho vědomostech si děláme špatné představy. Ježíš si musel všechny vědomosti osvojovat, učit se všechno jako my. Jako děcko se učil mluvit, neznal cizí řeči, nevěděl, že existuje Amerika, nevěděl, že jednou přijde atomový věk. O světě kolem sebe měl stejné představy, jako jeho současníci.
Kdyby to tak nebylo, kdyby byl vševědoucí a jen z ohledu na své současníky se vyjadřoval stejně jako oni, tak to by vlastně jen tak na ně vše hrál, to by nebyl vskutku člověkem. Ale Bůh s lidmi nehraje divadlo. Ježíš byl vskutku člověk - a to nic nemění na tom, že byl také Boží Syn.
Pokusme se to domyslet dál: Stejně jako s osobou Ježíšovou se to má i s Ježíšovou řečí. Vše, co Ježíš hlásal, bylo slovo Boží, ale protože to mluvil člověk, byla to i řeč zcela lidská, ve všem podmíněná dobou, ve všem omezená lidskými možnostmi.
Proto musel Ježíš říct: “Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší” (Mt 11,6). A jak se nad ním pohoršovali! A jak se dodnes pohoršují! Teprve ten, kdo se nedá odradit lidskou slupkou, kdo jeho slova nechá doznít až do hloubi svého nitra, ten za lidskou řečí uslyší hlas Boží.
Kdo jednou tuto zvláštnost bible pochopil, - její lidský a božský charakter, toho už pak neodradí nesrozumitelná místa v bibli, protože ví, že je to jen lidský šat Božího hlasu.
Zopakujme si: Co čteš, co slyšíš, to je lidská kniha. Teprve vírou pochopíš, že v této knize tě oslovuje živý Bůh.

Boží hlas v liturgii
Druhý Vatikánský koncil nám připomněl, že nedělní bohoslužba slova je místem našeho setkání s Božím hlasem především. Říká doslova: “V liturgii mluví Bůh ke svému lidu, Ježíš v ní stále ještě hlásá své radostné poselství.” (Konstituce o liturgii, art. 33). A na jiném místě: “Bůh je mezi námi přítomen ve svém slovu. To on sám mluví, když se v kostele předčítá Písmo svaté” (art. 7.).
Domysleme dosah těchto výpovědí. Přes špatně fungující mikrofon, přes chatrnou výslovnost lektora slyšíš Boží hlas! V lidském, někdy i nedostatečně připraveném hlasu kněze předstupuje před posluchače sám Ježíš! Stále platí “Slovo tělem stalo se”, stále Slovo Boží přichází v lidském těle kněze, lektrora.

Soukromá četba bible
To je jeden způsob našeho setkání se slovem Božím - ve společné nedělní bohoslužbě.
Ale vedle toho je třeba si osvojit i druhý způsob: Osobní, soukromou četbou.
Zatímco při bohoslužbě je to kněz který může pomoci, abychom slovo Boží uslyšeli - a budeme se z toho my kazatelé před Bohem zodpovídat, jak svědomitě bibli studujeme, jak dobře nebo špatně svůj tlumočící úkol plníme - doma jsi na vše sám, doma to máš obtížnější.
Ale nedej se odradit. Nejsou a v dohledné době nebudou všude biblicky vzdělaní kněží. Ty se také nedostaneš vždycky do kostela. Musíš se proto naučit sám si nedělní setkání s Božím slovem vyhledat. A mimoto - člověk se dostává do bezradných situací právě uprostřed dnů všedních. Člověk často zvadne, klesne, nemůže dál, potřebuje zahlédnout světlo, chytit se ruky Boží.
Proto se uč číst Písmo svaté sám. Žádná lehká četba to nebude. Budeš zakopávat o haldy starodávných věcí, které ti už nic neříkají. Narazíš na mnoho lidského a dobového, ale ty už víš, že ten lidský a dobový šat skrývá hlas Boha věčně živého, věčně současného.
Co si chceme zapamatovat
Chceme si zapamatovat, že v celém svém pozemském životě se nikdy nesetkáme se slovem Božím “čistým!. Abychom je vůbec uslyšeli, musí dostat lidský zvuk, barvu lidských zkušeností a zážitků. Inspirace Písma je zárukou, že tato Boží zvěst je pravdivá.
 
Přímluvy

Slyšeli jsme slovo Boží, vyznali jsme, že mu věříme. Pojďme tedy prosit o pomoc, abychom je také dokázali následovat a ve svém životě uskutečňovat.

• Bože, prosíme tě, aby v nás ožila horlivost prvotní církve ve víře.
• Aby ti, kteří řídí lidskou společnost, našli správný přístup k problémům lidstva.
• Aby všichni nemocní a osamělí našli sílu v modlitbě, aby neztratili důvěru.
• Děti naší farní rodiny, které se těší na brzké setkání s Pánem Ježíšem, aby se dobře naučily rozeznávat dobré a zlé, a v Pánu Ježíši aby našly přítele na celý život.

Bože, tvůj Syn shrnul všechny zákony světa do jednoho: abychom se měli rádi. Dej, ať se denně učíme takto žít, podle příkladu Ježíše Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnešní slovo Boží nám může mnoho povědět o působení Ducha svatého v církvi Kristově. V evangeliu ho Pán Ježíš ohlašuje, ve skutcích jej vidíme už při díle.
I nám Pán Ježíš přislibuje a nabízí pomoc Ducha svatého. Udělejme mu ve svém srdci místo.
Vyznejme se kajícně ze svých hříchů, odřekněme se jich.

Uvedení do čtení

Už mezi prvními křesťany byly problémy a spory. Jak je zvládali? Sešli se, vyslechli různé názory a potom hledali řešení v pevné důvěře, že Duch svatý si svou církev vede správným směrem. Kéž bychom se tak chovali v dnešní době i my.

Ve druhém čtení shledává vizionář Jan všechny představy o slávě a kráse, aby naznačil krásu existence ve věčném oslavení, tam, kam nás náš Pán Ježíš předešel.


Slova Pána Ježíše na rozloučenou v dnešním evangeliu nám naznačují, jak Pán mezi všemi lidmi světa rozpoznává ty své - své učedníky. Jak se mu z tohoto pohledu jevíme my?



ZANECHÁVÁM VÁM SVŮJ POKOJ

Ahoj, máucta, brýden! - Nashle, čau, měj se! - Takhle se zdravíme při setkání a loučení a na smysl těch slov moc nemyslíme. Ve čtení evangelia jsme dnes naslouchali, jak se loučil s učedníky Pán Ježíš: “Zanechávám vám svůj pokoj,” - četli jsme v evangeliu. Je to velice nepřesný překlad hebrejského slova “šalom”. Dodnes se tak izraelité mezi sebou zdraví. České slovo “pokoj” vystihuje jen částečně smysl toho “šalom”. Je to i přání spokojenosti, přátelské pohody, je v tom i  naše přání “měj se dobře!”
Šalom - to je pozdrav zmrtvýchvstalého Pána a evangelia se to pokoušejí vystihnout rozvedením: “Pokoj svůj zanechávám vám, pokoj svůj dávám vám.” Už tedy neplatí mezi lidmi jen zákon násilí, nepřátelství, pomsty. Šalóm, pokoj mír, smír, nenásilí nám už vykoupenému lidstvu zanechal Ježíš.
A tak lidé začínají tušit, že život nemá být jen samé trápení, že každý má právo, aby si svůj život prožil pěkně a pokojně.
Je ještě mnoho zla, ještě mnoho těch, kteří nepřijali Ježíšův šalom jako princip svého jednání, ale přece se s hlubokou stopou Ježíšova odkazu stále znovu a znovu setkáváme.
Ježíšův Duch působí všude ve světě a na každého.
Pěkně to vyjadřuje jedna z modliteb mešního kánonu:
Bože, náš Otče,
vzdáváme ti díky a velebíme tě skrze Ježíše, Krista a Pána, za tvé dílo lásky v tomto světě.
Víme a hlásáme,
že nepřestáváš působit v našem světě, který je dosud tak nejednotný a rozervaný. A že stojíš na začátku každého úsilí o pokoj.
Tvůj duch působí v srdci lidí tam,
kde nepřátelé začnou spolu mluvit, kde protivníci si podají ruce, kde národy, které stály proti sobě v nepřátelství, souhlasí s tím, že půjdou kus cesty společně.
Ano, Pane, tobě vděčíme za to,
že touha po dorozumění přemůže válku, žízeň po pomstě ustoupí odpuštění a láska zvítězí nad nenávistí.
Bože vesmíru, vzdáváme ti díky
za Ježíše, tvého Syna, který přišel na svět v tvém jménu. On je Slovo, které zachraňuje lidi. On je Ruka, kterou ty podáváš hříšníkům. On je Cesta, kterou k nám přichází opravdový pokoj.
Když jsme byli ještě daleko od tebe, Bože, náš Otče, už tehdy jsi nám ukazoval cestu k návratu.
On tvůj vlastní Syn, se vydal lidem na pospas, abychom my skrze jeho smrt žili spolu s tebou i mezi sebou v pokoji.

to tedy jde - u každého z nás osobně: jestli tvůj život prožijeme ve žlučovitém zlobení a rozčilování, nebo v klidu a síle pokoje, který nám Ježíš odkázal.
to, sestry a bratří, jde především. Abychom se duchu Božího pokoje nezavírali, aby v nás šálóm, pokoj Kristův mohl přebývat stále. - Končím tedy s Ježíšem: Pokoj vám! Šálóm!
 

NIKDO UČENÝ Z NEBE NESPADL

Znám jednoho chlapce, Zdeňka. Má ve své světnici kytaru, trubku a housle. Když tam přijdete, řekli byste: to je náramný muzikant. Ale on zatím neumí pořádně zahrát ani na jeden nástroj. Víte proč? On je tak trochu lenoch a nemá trpělivost vydržet při cvičení. Začne se učit a místo stupnice by hned chtěl hrát písničky. A když mu to hned nejde, řekne si: tohle je moc těžký nástroj, zkusím to na jiném, ten je lehčí.
A tak nakonec Zdeněk sedí u magnetofonu a poslouchá písničky z pásku. Sám nesvede zahrát
na nic.
Je takové přísloví; možná, že je znáte: “Nikdo učený z nebe nespadl.”
Toto přísloví platí nejen v hudbě, platí stejně v církvi, v náboženství. Žádný věřící z nebe nespadl, a teprve žádný pořádný věřící.
Dá to cvičení a chce to vytrvalost, má-li se z někoho stát věřící křesťan a pořádný člověk.
Když my v kostele posloucháme čtení a evangelium, vede se nám někdy možná jako Zdeňkovi. Přišli jsme dnes do kostela s dobrou vůlí. Chceme slyšet slovo Boží, chcem vědět, co nám Pán Ježíš říká.
A najednou je to tak těžké, že tomu ani pořádně nestačíte rozumět. A tak přestanete dávat pozor a pomyslíte si jako Zdeněk - tohle pro mne nic není, to je pro ty učené.
Ale Pán Ježíš nám právě dnes říká: “Kdo mne miluje, ten mé slovo zachovává.” Co to je, zachovávat jeho slova? Je to něco podobného jako učit se hrát na hudební nástroj, jako trénovat ve sportu.
Musíme to, co Pán Ježíš chce, zkoušet dělat znovu a znovu. A ještě něco, to hlavní: nesmíme při tom ztratit trpělivost. Špatný návyk vznikne za pár týdnů. Ale změnit jej v dobrý návyk, to trvá u dětí měsíce, u starších léta!
I když se nám něco hned nedaří, nesmí nás to omrzet. Mnohé z toho, co je v Písmu svatém, co řekl Pán Ježíš, pochopíme možná teprve po dlouhé době.
Pán Ježíš to ví, že stát se věřícím křesťanem není snadná věc. Dal nám na to čas: celý náš život na to máme. Jenže nevíme jak je to dlouho.
Proto se nám postarali o pomocníka: to je Duch svatý. Ten nám pomůže, abychom pochopili to, co je pro nás důležité.
V dnešním čtení ze Zjevení svatého Jana stojí krásná věta: “Bůh sám přijde k těm, kteří ho milují a bude u nich přebývat.”
My Pána Boha rádi máme, to tedy znamená, že Bůh je s námi, s tebou i se mnou.
Nejsme tedy osamělí. Poděkujme za to dnes Bohu ze srdce a vyznejme, že v něho pevně věříme.
 

JAK NEČÍST BIBLI

Dnes nás chce slovo Boží naučit na osudech prvokřesťanské obce - četli jsme o nich ve Skutcích apoštolů - jak špatné chápání bible může být zdrojem nesnází a trampot, zatímco dobře chápané evangelium je školou pokoje.

Mnoho pěkného jsme si už pověděli o jedinečnosti bible, a přece je to jen zlomeček toho, co bylo o ní objevného i obdivného napsáno. Celé sály knihoven jsou zaplněny knihami o bibli.
Jak se tedy mohlo stát, že většina našich spoluobčanů za celý život bibli nevezme do ruky, že většina našich spoluobčanů nepřichází ani do kostela, aby ji tu slyšeli předčítat a vykládat?
Není divu, že to tak je, vždyť po celá desítiletí bylo hlásáno: Kdepak horské kázání jako výchozí pohled na život - to je už zastaralé, dnes máme teorii relativity! K čemu mojžíšské desatero - dnes máme moderní sociální společenský řád! Kdepak biblický pohled na svět, ten je mytologický, my dnes máme vědu a techniku.

Jak se mohl z bible stát konkurent vědy? Jak se mohlo ve jménu bible bránit vědeckému poznávání a sociálnímu pokroku lidstva?
Jedna z hlavních příčin je asi popsána v dnešním čtení ze Skutků: Je druh lidí, kteří se biblí zabývají tak horlivě a tak zvráceně, že ji dokážou znechutit všem kolem sebe.
Mávají zbožnými průpovídkami a citáty z bible, ale tak, aby si tím dotvrdili své záliby, své návyky, sebe.
Znáte nejspíš také ze svého prostředí tento druh pobožných konzervativců, kteří ve jménu zbožnosti a bible brání všemu novému, jakékoliv misijní cestě křesťanství mezi mladou generací.
Svatý Pavel musel bojovat doslova na život a na smrt proti těmto zbožným konzervativcům.
Co zmatků a zla může vzniknout, když se bible čte a vykládá špatně. Stránky dějin jsou plné utrpení a ukrutností, které byly páchány ve jménu zbožnosti. Dodnes nepřestala znít zvrácená zbožnost písně: “Kdož jste Boží bojovníci ... bijte, zabijte, nikoho neživte!” Po staletí ještě bude strašit duch Galileiho, souzeného ve jménu věrnosti bibli.
Tohle je asi jedna z příčin, proč se některým lidem bible znechutila. Zprofanovali ji její fanatičtí ctitelé, kteří se z ní neučili Boží moudrosti, ale udělali si z ní svou služku.
Vinou těchto špatných vykladatelů byla bible odmítnuta dřív, než mohla být pochopena a myslící lidé obrátili svůj zájem a své naděje ke knize přírody.
Zdálo se jim ještě donedávna, že kniha přírody zodpoví všechny otázky a problémy člověka i bez bible.
Až my, naše generace, jsme v poslední době svědky pozoruhodného obratu.
Tato nebiblická, nenáboženská generace začala pociťovat prázdno. Zjistila, že tu něco schází, že věda sama nestačí. Dejme o tom slovo jednomu z představitelů marxistické vědy - prof. Josefu Charvátovi. Ve své knížce: “Člověk a jeho svět” shrnuje pocity vědce své generace takto:
“Sama fyzikálně-chemická věda vede k odcizení a odlidštění života. V takové “čisté” vědě není místa pro mravní hodnoty, lidskou důstojnost, harmonii krásy a moudrosti.
Vědy začínají ztrácet přitažlivost u dnešních lidí. Mnoho lidí má antipatii k racionalismu přírodních věd, nepřejí si slyšet, že svoboda vůle je přelud, nedůvěřují laboratorním pokusům s měněním dědičného kódu, ani chemickému ovlivňování lidského chování. Obávají se, že tato věda z nich jednou udělá úředně manipulované jednotky. A tak věda, která lidi osvobozovala, protože bourala pověry, ta teď hrozí, že se stane nástrojem útlaku, že bude zbavovat lidi osobnosti a svobody. Příznačné je zklamání vědou u špičkových vědců: Einsteina, Nielse, Borna a jiných.”
A tento vědec, který začal svou činnost jako přesvědčený materialista a dodnes se za něj považuje, dochází nakonec k otázkám:
“Jsou-li hmota a energie nezničitelné, neplatí to také pro duševní život? Platí-li zákon o zachování energie, proč by neplatil také zákon o zachování vědomostí? Je to divné, že by se mělo vědomí po naší smrti ztratit beze stopy a bez užitku.
Proti sobeckým nárokům jednotlivých populací se musí postavit nová morálka.”
Tam tedy dospěli nevěřící vědci. Jako úkol číslo jedna pro rozvoj společnosti se jim už nejeví objevování nových zákonitostí přírody, ale objevování nové morálky.
My, křesťané, bychom to v tomhle měli mít jednodušší, než materialističtí přírodovědci. My tušíme, kde novou lidskou morálku hledat. Je tu tahle prastará kniha, bible, kterou jsme i my nechávali nevšímavě ležet ve svých knihovnách.
Ale ta doba přichází, že poctivě hledající lidé ze všech směrů si začnou uvědomovat: co tu stálo v opozici proti sobě, to nebyla víra proti vědě, ale lidská pověra a pobožnůstkářská panovačnost proti nezralé polovědě. Člověk, aby žil lidsky a aby své lidství dál rozvíjel potřebuje obojí: víru i vědu, rozum i srdce, fyziku i morálku.
A tak se bible vrací do povědomí hledajícího lidstva. Ne už jako palcát fanatiků a zástěrka zpátečníků, ale jako svědectví stále trvajícího učebního procesu lidstva. Svědectví, jak člověk věčně zápasí se svou nejistotou, se zvířetem v sobě, jak hledá a nalézá své lidství v Bohu - Lásce, v Bohu Tvořiteli.
Ovšem, bude to trvat, než se lidstvo naučí číst, dešifrovat, vnímat Boží hlas pod oblečením lidských slov než se já a ty dostaneme k tomu, abychom tuto knihu vzali vůbec do ruky. Nemyslím si, že se po dnešním kázání stanete všichni a hned čtenáři bible. Ale věřím, že k tomu postupně dospějeme.
Napomáhat k lepšímu chápání a cenění bible, to je vlastně úkol nás, kněží, při nedělní bohoslužbě, to je hlavní úkol církve. Jenže tolik neznalosti bible, tolik nedorozumění kolem ní, to je žalobou, že církev tento svůj úkol neplnila dobře.
Je to pobídka, abychom se při společné bohoslužbě chutě učili otvírat si smysl Písem. Je to pobídka k čtení nových knih o bibli. Hezké už vyšly i v češtině - přijď se zeptat, poradím ti.
Žít s biblí a z bible, to neznamená mávat kolem sebe zbožnými citáty, znamená to objevovat skrze ni duchovní hodnoty života, které teprve mohou učinit vědu požehnáním lidstva, které mohou učinit tvůj život lidským životem a svět lidským světem.

Přímluvy

Jako to bylo už v církvi prvotní, tak se projevují spory i mezi námi, dnešními křesťany. Pojďme prosit o pomoc Ducha svatého:

• Abychom se neznepokojovali pro různost názorů mezi křesťany, ale abychom se spíš báli nelásky a nesnášenlivosti.
• Buď, Pane, pomocníkem všem státníkům dobré vůle a dej zdar jejich práci.
• Naplň svou církev duchem svornosti, aby byla světlem a vzorem světu.
• Sešli nám všem Ducha víry, naděje a lásky, abychom žili jako první křesťané.

to Tě, Bože, prosíme, skrze toho, který se nám tu daruje ve svátosti, skrze Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Dnešní svátek Nanebevstoupení Páně nám odpovídá na otázku, v čem je největší naděje člověka. Staví nám před oči, že Pán Ježíš se na světě nepachtil nadarmo. Zlo nad ním nezvítězilo. Žije dál, navěky.
Je to dobře na to myslet, když na nás někdy padne pocit marnosti: konec našeho lidského snažení bude také dobrý.
S tou důvěrou dnes pohlížejme s apoštoly za odcházejícím Pánem.

Uvedení do čtení

Svatý Lukáš napsal, jak víme dvě knihy. V evangeliu nám podal zprávu, co Ježíš činil a učil. Ve Skutcích apoštolů popisuje zrod a růst církve. Teď si budeme číst první verše této knihy.

List Židům není pro nás snadná četba. Ale přece z něho vycítíme, jak veliké mínění měl jeho autor o Pánu Ježíši a cestě, kterou nám otevřel.


Loučení bývá zpravidla smutné. O apoštolech teď uslyšíme, že se po rozloučení s Pánem vraceli domů s velikou radostí. Snadno si domyslíme proč.



JAK ČÍST BIBLI

Svátek Nanebevstoupení Páně nám dnes připomíná, že Pán Ježíš, i když ukončil svůj pozemský život, přesto je dál s námi - dál káže, dál učí, dál mluví.
Dobře naslouchejme, abychom jeho hlas v svatém čtení uslyšeli.

Ježíš mluví dosud i k nám
Kdo by dnes naslouchal dnešnímu čtení ze Skutků jako zprávě o historické události, muselo by ho to naplnit tesknotou: Pán Ježíš už opustil svět, už tu není. My už nezažijeme ty krásné chvilky, kdy mohli učedníci sedět kolem něj, naslouchat jeho hlasu. Nás se netýká ani jeho příslib, že zase přijde, ten je pro generace poslední. My jsme kdesi uprostřed, kde je tak těžko věřit, když nemůžeme Ježíše uslyšet, uvidět.
Jenže Slovo Boží v bibli, ani ty dnešní Skutky, to není jen vyprávění o něčem, co se událo kdysi dávno. Tu se mluví o křesťanech a pro křesťany ve všech časech, vždyť je to hlas Boha, u něhož není včera či zítra, u nějž je všechen lidský čas stálou přítomností.
Je to tedy příslib a nabídka i tobě i mně, co dnes čteme ve Skutcích, že učedníkům “se Ježíš ukazoval a mluvil jim o Božím království”. I nám se Ježíš chce ukazovat a mluvit nám o Božím království, i my se můžeme s Ježíšem setkat, uslyšet jako hlas a uvidět ho zrakem své duše, protože jeho Slovo tělem stalo se ve slovu evangelia, v Písmu svatém, v bibli.

Jak číst bibli
Pokusme si tedy povědět jak je Kristus po svém nanebevstoupení dále s námi, jak číst bibli, abychom se v ní setkali s živým Ježíšem.
Nejprve si povězme, že tak jako oči vidí jen kde je světlo, tak duševní zrak uvidí Ježíše na stránkách Písma, jen kde je světlo Ducha svatého, zvané v tomto případě víra.
Nebudeme tu tedy mluvit o četbě bible jako prastaré, antické knihy, kterou člověk vědecky zkoumá a kriticky váží přesnost a původ jejích výroků a údajů.

Věřící přístup
Nám tu jde o věřící přístup k bibli jako slovu Božímu. O zaslechnutí slova Božího a patření na Ježíše živého.
Toto věřící čtení má více stupňů podle hloubky věřícího pohřížení. Zkušení církevní učitelé duchovního života, např. svatá Terezie Španělská v “Hradu duše” (16. stol.) rozeznávají
Prosté duchovní čtení a naslouchání Písma (lectio spirirualis).
Rozjímavou četbu, to jest modlitební rozhovor (meditace).
Nazíranou četbu, - to jest patření na Ježíše (kontemplace).

Duchovní četba bible
Připomeňme si znovu, že duchovní četbou se stává čtení bible tenkrát, když ji bereme do ruky s vírou, že v ní uslyšíme slovo Boží a s ochotou podle slova Božího se řídit.
Takovou prostou věřící četbu bible popisuje krásně Dostojevský v “Bratřích Karamazových”:
“K mým vzpomínkám na dětství a domov patří i první seznámení s biblí.
Měl jsem biblickou dějepravu, vyzdobenou nádhernými obrázky. V té jsem si dychtivě četl, ač jsem byl ještě děcko. Dodnes stojí tato ohmataná knížka jako vzácná památka v mé knihovně.
Jak nádherná kniha je bible, kolik síly se v ní lidem nabízí. Je to vskutku zrcadlo světa a člověka: všechny lidské osudy jsou v ní obsaženy. Stačí, aby kněz zasel do duše člověka semeno poučení, jak správně číst, a tato četba živí v duši po celý život plamínek světla v temnotách životních zmatků.
A není pro to třeba ani zvláštního vědeckého vzdělání. I prostý člověk v porozumí věcem, které pro svůj život potřebuje. Nevěříte? Jen to zkus a uvidíš.

Historie našeho lidství
Dostojevský chápe smysl věřícího čtení správně: Písmo svaté je historie našeho lidství, lidských osudů ve vztahu k cíli celého Kosmu, k Ježíši Kristu. Není nic lidského, co by nebylo popsáno v těchto 72 knihách Starého a Nového zákona. Události našeho života jsou tam také, a co víc: je ukázán jejich smysl ve světle víry. Jen je třeba vžít se do postav biblických dějin a na jejich osudu se učit lépe chápat svůj vlastní život a lépe si jej zařizovat.

Najít si čas na čtení
Teď si možná řekneš, dobrá, chtěl bych číst Písmo, ale jak to v tomto uspěchaném světě zařídit. Už je stejně tolik věcí, na které nemám čas a ke kterým se nedostanu. - Jenže četba Písma ti nebude prací navíc, když se tomu naučíš, ale nádhernou chvilkou oddechu. A tu potřebuješ, potřebuješ o to naléhavěji, čím víc máš práce.
Chce to ovšem jistý pořádek. Najít si chvilku. Nedej na začátečnické pokušení dlouhé četby - žádné čtvrt ani půl hodiny. Stačí pět minut.
Než knihu otevřeš, ztiš se na okamžik a uvědom si: Teď chce se mnou mluvit můj Pán. Prosím o světlo Ducha svatého.

Nač si dávat při četbě pozor
Pak začni číst. - Můžeš-li, čti si nahlas. Co tě neoslovuje, nech klidně a čti dál. Při každém odstavci zauvažuj:
co se tu dělo tenkrát,
co tu říkal pisatel svým současníkům,
co to znamená pro mne, pro můj život?
Co tě osloví, to si zřetelně podtrhni, aby ses k tomu mohl vracet. Mnozí si takové věty vypisují do notýsku, který mohou nosit stále s sebou, aby si je mohli v každé volné chvilce opakovat a vtisknout do paměti.

Velký plán
A nakonec otázka, co číst, kde začít? Jsou lidé, kteří se rozhodnou, že přečtou bibli popořádku celou, od začátku do konce, ale to málokdo dokáže. Ztroskotají na zdlouhavých rituálních předpisech Starého zákona, které pro nás už nemají význam, na dlouhých rodokmenech, na knihách Kronik, které opakují suše a bez jiskry to, co už pověděli básnicky nadaní pisatelé živě a zajímavě v knihách Samuelově a Královských.
Chtít přečíst celou bibli, to je velké rozhodnutí - vždyť kdybys četl jednu kapitolu denně - tedy asi pět minut - budeš ji číst tři a třičtvrtě roku.

Skromný plán
Myslím, že ty si pro začátek zvolíš skromnější plán četby Písma.
Můžeš si třeba vybírat tematické úryvky podle tvých zálib a čtenářského temperamentu. Rejstřík, který bývá na konci Písma nebo biblický slovník ti pomůže najít, kde se co říká.
Nebo čti soustavně, ale v jiném pořádku, než je v bibli. Začni s evangeliem, nejlíp Lukášovým. Tam najdeš i mnoho Ježíšových podobenství, kterým budeš rozumět.
Pak bys mohl pokračovat se Skutky apoštolskými, a po nich s Markem. Teprv potom sáhni po Starém zákonu. Máš-li rád básně, budeš rozumět Velepísni a Žalmům. Jsi-li pro epiku, upoutá tě mistrné vypravěčské umění příběhů Josefových a patriarchů z 1. knihy Mojžíšovy, kniha Rut, Samuel. A zase zpět k Novému zákonu. Z listu Filipanům září tolik radosti, Janovské knihy jsou tak jiné, však sám uvidíš.
A třetí návrh: Můžeš se připojit k pořádku, jak čteme Písmo při nedělních bohoslužbách. Co se o které neděli čte, najdeš v Katolickém týdeníku.
Když si přečteš nedělní čtení sám, dopředu, a k tomu i kousek před tím a co je dál, když si to doma sám promyslíš, budeš v neděli poslouchat kázání s novým zájmem. Někdy zaslechneš vlastní myšlenky, jindy budeš překvapen zcela novým pohledem.

Nesrozumitelná místa
Co s takovými místy, která ti budou nesrozumitelná? Poznač si je otazníkem a hledej odpověď. Buď ve vysvětlivkách, v knižním komentáři, nebo u kněze. S každým smazaným otazníkem poroste porozumění a chuť do další četby.

Závěr:
Jen nezapomeň na to hlavní:
Od otázky, co se tehdy dálo, přes otázku, co biblický pisatel říkal svým současníkům, musím vždy dojít k otázce pro tebe nejhlavnější: co je tu Božím slovem pro tebe dnes.

Příští neděli si naznačíme, co je to rozjímavá a nazírává četba. Ale jedno jsme dnes už poznali: i prostá duchovní četba bible nás vede k chápání života pod zorným úhlem Boží věčné perspektivy. A to stojí za kousek námahy.

Přímluvy

Pojďme teď společně volat k oslavenému Pánu Ježíši Kristu:

• Ať tvůj Duch, kterého jsi nám přislíbil poslat, naplní svět vírou, nadějí a láskou .
• Ať lidé bázliví najdou v tobě jistotu a důvěru.
• Ať se nám dnes otevřou oči pro vidění tvé slávy.
• Ať radostně a pevně věříme, žes vstoupil na nebesa a sedíš po pravici Boha Otce.
• Nemocní, zarmoucení a osamělí ať pochopí, že ty jsi jejich síla.
• Naši zemřelí ať v tobě dojdou vzkříšení a vejdou v život věčný.

Děkujeme ti, Pane Ježíši, že jsi s námi stále. Dej, ať na to nezapomínáme, ať se stáváme tvým tělem na zemi a radostně žijeme v tvém Duchu. Jenž žiješ a kraluješ na věky věků.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnes je neděle po svátku Nanebevstoupení Páně. Postavme se v duchu mezi apoštoly, kteří hledí v úžasu na oslaveného Pána Ježíše, abychom se s nimi mohli vrátit do všedního dne s jistotou, že na konci všech trampot je radost. Radost Božího království, radost existence v Dobru navěky - už bez všeho ohrožení, beze strachu.
Volejme společně za Ježíšem, který odchází, ale svým Duchem je dále s námi:
Byls poslán uzdravovat ...

Uvedení do čtení

Dnešní první čtení známe ze svátku svatého Štěpána. Štěpán si plně osvojil ducha křesťanství: Modlí se za ty co mu ubližují.
Pochopili  jsme i my, že pomodlit se za zlé lidi je lepší, než na ně nadávat?

Kniha zjevení má v sobě vlastní symbolickou a obraznou řeč. Říká se v ní, že Kristus je náš Pán, počátek a konec naší existence. Že blaze je těm, kdo na to ve svém životě pamatují.


Evangelium nás vrací do ovzduší poslední večeře, abychom si znovu připomněli, že jádrem našeho křesťanství je svornost, milosrdenství a láska.



BRATRSTVÍ A PŘÁTELSTVÍ

Dnešní evangelium patří k těm překrásným místům Písma svatého, nad kterým si zpravidla teskně povzdechneme: Ano, bylo by to překrásné, kdyby to tak mohlo mezi námi lidmi být, ale je to jen krásný sen. Je to neuskutečnitelné. Pán Ježíš nabízí lidem své přátelství a chce abychom dokázali to, co on: aby jeho láska byla v nás, abychom byli ke všem lidem stejně bratrští a přátelští, jako byl on. Ale copak se dá přátelství k někomu naporučit? Jsou lidé, kteří mi jdou na nervy, sotva je zahlédnu!
Tady se pletou dva pojmy: bratrství a přátelství. Kdo si dobře neuvědomí, jaký je mezi obojím rozdíl, má s tím potíže.
Především: Přátelské chování se nám neukládá, ale nabízí. Co se nám ukládá jako povinnost ke všem lidem, je bratrství.
Jaký je v tom rozdíl?
Bratry si vybírat nemohu, ti jsou mi dáni. Přátele si vybrat mohu, podle svého vkusu.
Naše bratrství se všemi lidmi není věc výběru, je to úkol. Máme žít mezi lidmi jako jejich dobří bratří. Děláme to? Kdo by si troufl říci, že ano, že vždycky ano!
Všichni cítíme, že tu jsou překážky, které nám v tom brání.
Nejzávažnější jsou dvě: My si nedůvěřujeme a my si závidíme.
Po různých trpkých zkušenostech hledíme jeden na druhého podezíravě. Nevěříme si. Jak jen můžeme, utíkáme každý do samoty své domácnosti s pocitem, že nejlíp je nikam nechodit, s nikým nemluvit, jen tak má člověk pokoj.
Jak se naučit žít bratrsky v takovém v takovém ovzduší nejistoty a nedůvěry? Kde jinde, než od Pána Ježíše. Podívejme se na kterýkoliv obrázek Poslední večeře. Sedí tam Pán Ježíš ve společnosti svých apoštolů, lidí, které si sám vybral. A je mezi nimi jeden Jidáš. To je biblická norma: jeden Jidáš na dvanáct bratří. Norma v první generaci křesťanů, a s nějakým tím plus-minus platná nepochybně až do konce časů a věků.
Pán Ježíš - na rozdíl od nás - věděl přesně, koho si vybírá. Co jiného nám tím výběrem chtěl povědět, než že tento svět stojí na stálé konfrontaci dobra a zla, koukolu a pšenice, Jidášů a těch ostatních.
Pán Ježíš znal své, věděl, co je v kom, - a přece nenabádal apoštoly, aby Jidáše zneškodnili, zlikvidovali. Nabádal je, aby měli mezi sebou bratrskou lásku. On totiž věděl, že Jidášové se nakonec trestají sami, že oprátky, které si pletou na krk, jsou různé, ale vždy hrozné.
Jako Pán Ježíš a apoštolové, tak to máme dělat i my. Máme žít a prožít celý svůj život v bratrské lásce se všemi kolem sebe.
Znovu si připomeňme: Nepřikazuje se nám přátelství ke všem lidem. Své přátele, ty si můžem vybírat, a máme si je dobře vybírat. Co se nám přikazuje, to je chovat se bratrsky ke všem lidem bez rozdílu. A to se míní ne jen jako nějaké heslo, jako oslovení v nějakém spolku. Bratrství máme provádět, žít, uskutečňovat v každodenním životě a ve styku se všemi lidmi.
Jakým způsobem?
Jako křesťané víme, že nás všude vidí oko boží. Není tak těžké naučit se stále počítat i s tím, že nás všude vidí i jiné oči, slyší i jiné uši. Byli jsme Pánem přece varováni, že cokoliv i šeptáme do ucha, bude hlásáno veřejně.
Můžem se tedy klidně a laskavě, to jest bratrsky, skákat se všemi, bez rozdílu. A hlídat při tom ne tak druhého, jako spíš sebe, abychom vždy dělali a mluvili, co se může veřejně.
Pak je tu ještě druhá brzda bratrské lásky, naše závistivost. Ale ta nenajde živnou půdu v člověku, který si umí cenit toho, co sám má, co sám je, co sám umí. Kdo má zdravé sebevědomí a pěstuje si je, ten není závistivý.
A ještě poznámku k naší meditaci nad obrazem Večeře Páně. Kdykoliv padne náš zrak na Jidáše, může se v nás ozvat dvojí. Buď farizejské: Bože, jak ti děkuji, že nejsem jako támhleten člověk. - Anebo budem pokorně hledat jidášské zárodky každý sám v sobě. “ Jsem to snad já, Pane? - Apoštolové zřejmě dobře cítili, kolik zbabělosti, sobectví a lenosti se krčí v každém člověku.
Pojďme tedy společně prosit, abychom se k lidem kolem sebe chovali bratrsky, a našli si mezi nimi dobré přátele.
 
 
KDO ŽÍZNÍ, AŤ PŘIJDE!

Pomůcka: Proutek vidlička nebo spirálka.
Jestlipak víte, co tohle je? Je to proutkařská spirála - virgule. Jsou lidé, kteří mají dar, že s pomocí takové virgule dokáží najít, kde je pod zemí pramen vody, aby si lidé mohli vykopat studnu.
jednom takovém proutkaři, který umí hledat vodu, vám 0 vypravovat. Po válce vstoupil do řádu františkánů, stal se knězem a misionářem. Teď působí v Argentině - a před časem napsal domů přátelům tento dopis:
“Vy  víte, že můj dědeček byl výborný proutkař. Po léta hledal lidem vodu. Rád jsem ho jako student o prázdninách na jeho cestách za živou vodou doprovázel.
Když jsme si před lety balil věci na cestu do misií, vzal jsem si s sebou jako památku na dědečka i jeden z jeho proutků. Ale brzo se ze suvenýru stal pracovní nástroj. První pramen pro studnu jsem vyhledal na dvoře naší misijní stanice. Pak si mne volali i jinam a teď v suchých letních měsících každý rok jezdím a hledám vhodná místa ke kopání studní.
Loni mne volali do vesnice s krásným jménem “Nový život”. Založili ji před mnoha léty misionáři, ale poslední dobou se tam lidé novým životem moc těšit nemohli. Trápil je všechny nedostatek vody. Každou kapku vody museli vozit v sudech na hřbetech z nejbližší studně s vodou - 15 tak daleko.
A tak udělali bolavou zkušenost, že voda znamená život. Několikrát už zkoušeli kopat nové studny, ale bezvýsledně.
Když jsem se dověděl o jejich trápení, zajel jsem tam a podařilo se mu najít vydatný pramen. Museli kopat hodně hluboko - 30 metrů, ale teď je vody dost pro celou vesnici. Teď, - říkají - má naše obec znova právo na své jméno: “Nový život”.
Když tomu dopisu nasloucháte, jistě myslíte na to, jak jsme tu na tom dobře. Vodovod nám přivedlo bohatství dobré vody až do domu, bez hledání a kopání přehlubokých studní. Neměli bychom však zapomenout jak vzácná věc je dobrá a zdravá voda.
Voda hraje důležitou roli i při jedné svátosti, totiž při křtu. Dítě dostává od Boha nový, duchovní život a jako viditelné znamení tohoto nového zrození leje kněz na hlavu křtěnce vodu. Je to jako když se zalévá květina, aby dobře rostla a kvetla. Je to jako když se člověk omývá, aby byl čistý.
Pramen této živé vody nám otevřel Pán Ježíš. “Kdo žízní, ať přijde ke mně - slyšeli jsme ho volat v dnešním čtení.
A v evangeliu jsme slyšeli, co Pán Ježíš tím novým životem křesťanů myslí: “Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě, tak ať všichni jsou jedno. Máme být zajedno, tj. máme se mít mezi sebou rádi jako Otec a Syn v Trojici.
Mít se navzájem rádi. Někdy nám to jde samo. Některé lidi máme rádi, ani se o to nemusíme moc snažit. Jiné máme rádi jen někdy - a jiní nám jdou na nervy vždy a všude.
Proč nemáte některé lidi rádi? - Asi byste bez rozpaků odpověděli: “Když on je takový a takový! Není, jak bych si představoval, jak já bych ho chtěl mít!”
Tušíte už, proč nám to s tím novým životem v jednotě a lásce často nejde? My totiž dáváme své lásce často podmínku: Ať se ten druhý přizpůsobí mně, pak ho budu mít rád. Ale tohle je sobectví, ne láska. Opravdová láska unese, že druhý je jiný, odlišný od nás.
Například manželé - ti se brali právě proto, že ten druhý je jiný. Ale potom, v manželství, zapracuje cosi pohanského, a oba partneři začnou toho druhého předělávat, převychovávat, aby nebyl takový, jaký je, ale takový, jakým ho chci mít já.
Stejně tak mezi rodiči a dětmi. Rodiče žehrají na to, že děti jsou jinačí než oni, jsou z toho nešťastní a myslí si, že se tím rozbíjí jednota rodiny.
Opravdová láska je jednota v různosti. Pravý přítel je ten, kdo zná všechny mé nedostatky a přece mě má rád.
Opravdový nový život křesťanů, to je tahle svorná láska v různosti lidských individualit.
Co my na to?
Teď, před svátky svatodušními bychom to měli udělat jako apoštolové:
Manželé by měli přestat žehrat na manželky, rodiče na děti a děti na rodiče, že jsou jinačí, ne takoví, jak bychom je my chtěli mít. Měli bychom společně prosit Pána Ježíše, aby nás obmyl pramenem Ducha svatého. Té opravdové lásce, novému životu křesťanů, se můžeme naučit jen od Něho, nikde jinde. Jen jeho láskou dojdeme obohacení, jaké opravdová láska může dát.
A nevymlouvejme se, že to nejde. Že to by se ti kolem nás museli napřed změnit, polepšit. První čtení nám připomnělo svatého Štěpána. Proč? On se modlil za ty, kteří byli zcela jinačí než on, kteří ho neměli rádi až do vraždící nenávisti. A i s těmi se Štěpán do poslední chvíle snažil vytvořit jednotu v lásce. Myslíte si: nemožnost! -  A hle - s jedním, s mládencem, Šavlem,  se mu to podařilo. Ten se stal Pavlem, z nepřítele se stal přítelem, z vraha souvěrcem.
Opravdu není marné a zbytečné, snažit se denně znovu o jednotu v lásce, i uprostřed nevím jaké různosti.
Pojďme prosit Pána pramenů nového života, abychom to dokázali.
 

JAK MEDITOVAT BIBLI

Duchovní četba
Minule jsme si říkali, že jsou různé hloubky porozumění Písmu svatému. Probrali jsme ten nejjednodušší způsob - duchovní četbu. Na dnešek nám zůstává pohled na hlubší pohlížení - v rozjímavé a nazíravé četbě.
Jistě si ještě pamatujete, že duchovní četba je věřící přístup k bibli jako slovu Božímu.

Rozjímavá četba
Při rozjímavé četbě se čtenář ponořuje do smyslu textu hlouběji, pod povrch událostí, k jádru věci. Všechny síly fantazie pomáhají vžít se do toho, co čteme a odpovědět z hlouby své bytosti.
Kartuzián Quido (12. stol.) radil: Dělej to při meditaci, jako když jíž hrozny. Nepochutnal by sis, kdybys kuličky polykal celé. Musíš se dostat pod jejich slupku, abys mohl vysát sladkou šťávu, která je uvnitř. Také u slova Písma nesmíš zůstat jen u vnějších věcí a událostí, na povrchu slovního významu, musíš vysát jejich vnitřní smysl. Čteš třebas (Mt 5,8): “Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.” Teprve, až si to do hloubky představíš, pak  teprv to plně uslyšíš. Neříká se tu “blahoslavení čistého těla” - to by bylo málo. Bylo by málo držet ruce čisté od zlých činů, kdybychom nechránili i své srdce od zlých myšlenek.
To jsi vyčerpal prvních pár kapek z hlubin této studny. Cítíš, že je hlubší, daleko hlubší.
Jsou myšlenky, které tvou myslí táhnou při četbě Písma lehce jako stálý proud tvého vědomí - vynořují se a zapadají. Ale některé vstoupí do mysli s velkou váhou. Zůstávají a svítí tam jak světýlko. To je Boží semeno, které zapustilo kořínek, to je slovo Boží k tobě. Teď se zastav, přestaň číst, nyní je možný tvůj osobní rozhovor s Pánem, Tvá modlitba tváří v tvář.
Duchovní četba bible nemá tedy zůstat jen u zevnějšího pozorování textu, je  třeba jej uslyšet srdcem a odpovědět na něj v intimním rozhovoru tvého “Já” s Božím “Ty”, v meditaci.

Dát se vést
Ale pozor: Meditace Písma vyžaduje zachování prvních dvou pravidel četby bible: Seznámit se s historickou a literární situací textu, vědět, co tím chtěl říct biblický pisatel svým současníkům - tedy dát se vést biblickou vědou. Jinak by se ti mohlo stát, že bys z bible vyčetl, co tam není, že bys za Boží hlas považoval své nevědění.
Když někdo neví, že Adam a Eva nejsou konkrétní osoby, když neví, že ta jména znamenala člověka jako takového, povšechno první lidstvo, pak z toho bude zbytečný konflikt s antropologií, vědou v počátcích lidstva. Místo duchovního užitku z četby - jen škoda.
Když autor knihy o Jonášovi chtěl napsat náboženskou pohádku (Lohfink) a neznalý čtenář to bere jako historické vyprávění, pak se zaplete do úvah, jak člověk může žít v břiše ryby, a výsledkem není duchovní užitek, ale zesměšnění. Podobně zabředli někteří křesťané s neodborným výkladem jiných biblických míst, např. o konci světa, o sobotě.

Neboj se, není to těžké
Teď jsem tě možná trochu vylekal. Možná sis pomyslel, že zřejmě je nezbytné, aby člověk byl odborníkem a cele se věnoval biblickým studiím, - a na to ty nemáš čas! Nebude proto přece jen líp, raději s četbou bible nezačínat?
Už jsme si četli u Dostojevského, že se nemusíme bát. Samozřejmě je třeba vědců - odborníků, kteří se snaží vědeckými metodami prozkoumat biblické texty. Ale každý křesťan nemusí být vědcem, aby mohl s užitkem číst Písmo.
Asi ani nemáš k disposici odbornou vědeckou literaturu. Ale máš tu učitelský úřad církve, naše nedělní společenství, kde se učíme správnému přístupu k bibli společně; vždy někde najdeš kněze věci znalého, ochotného věnovat se ti a vysvětlit, nebo půjčit vhodnou knihu k přečtení.
Možná, že tě od meditace zastrašuje i to, žes zaslechl o různých složitých meditačních technikách. Křesťanská meditace je prostá.
Když dostaneš od někoho, na kom ti záleží, dopis, který tě potěší, nebo vzruší, pak se k němu vracíš a přemýšlíš o něm celé hodiny. To už medituješ. A tvé Písmo svaté, copak to není dopis od někoho, na kom ti záleží? Věř, rozjímavá modlitba není tak těžká, jak si to leckdo myslí.

Nazíravá četba
Je možno dojít ještě dál při meditaci Písma? Ano.
Třetí stupeň není kupodivu složitější, než ty předchozí, ale naopak jednodušší. Jde tu právě o umění oprostit se od všech okrajových problémů a obrátit se přímočaře k Pánu. Při meditaci pomáhají naše smysly a afekty, živě si představujeme, abychom viděli, slyšeli, prožívali události, o kterých se v Písmu mluví.
Dosáhnout kontemplace nazírání, to je jako projít houštinou problémů na jasnou mýtinu, do světla . Vše kolem zmlklo, duši zaplnil pocit Boží blízkosti. Není to už ani snaha povídat něco Bohu, ale docela prosté “pozdvižení duše k Bohu”, radost z pocitu Boží blízkosti, stulení dítěte v náruči Boží.
Kontemplace Písma však není nic pasivního, naopak probouzí velkou činorodost. Když člověk pochopí Boží pravdu v její hloubce, nutí ho to neodolatelně, aby podle ní šel jednat. Boží pravda chce být dělána, ne myšlenka nebo mluvena. Slovo Boží se stává slovem života.

Souhrn
Shrňme si to. Duchovní četba Písma je sama o sobě prostá věc. Vzniká tam, kde člověk otvírá bibli s věřící ochotou uslyšet slovo Boží a ptát se, co pro mne znamená.
Hlubším ztišením a vcítěním mohu Písmo meditovat - rozjímat, mohu vstoupit do modlitebního rozhovoru s Pánem. Mohu se mu přiblížit v kontemplativním nazírání.
Výsledkem setkání s Písmem je světlo poznání, které vede k činu, k životu.
Je to prosté. Když se s láskou pohřížíš do Písma svatého, sám najdeš i bez složitých návodů způsob, jak nejlíp číst. Všechno předchozí povídání tě chtělo jen pohnout, abys s duchovní četbou chutě začal.
Ježíš zve k sobě všechny obtížené starostmi a slibuje občerstvení. Nabízí, že jeho pravda nás osvobodí. Jak úžasné to je, když si konečně uvědomíš: i já jsem pozván!

Přímluvy

Náš Pán Ježíš nám před svým nanebevstoupením řekl, že máme prosit za své potřeby Otce v jeho jménu. Pojďme tedy společně porosit.

• Za nás křesťany, abychom měli vždy na mysli, že ty nás v žádné životní situaci neopouštíš.
• Za lidi, kteří jsou ztrápení a ustaraní, abychom v nich viděli Krista - Poutníka.
• Za dnešní mládež, aby hledala a poznávala Boha svými cestami a po svém.
• Za naši práci, aby byla k dobrému a přinesla nám uspokojení a užitek.
• Za naše děti, aby v Pánu Ježíši poznaly svého Přítele a vzor života.
• Za rodiče dospívajících dětí, aby uměli rozlišovat mezi panovačností, poroučivostí - a mezi laskavou důsledností.

Bože, našich potřeb je bezpočet - těch, co si uvědomujeme. A ještě víc je těch, co si ani neuvědomujeme. Probuď nás, abychom pochopili, že ty nám dáváš víc, než oč dovedeme prosit, když se neprotivíme vedení Ježíše Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnes máme veliký a radostný svátek: Slavnost seslání Ducha svatého; toho Ducha, v němž jsme byli pokřtěni; toho Ducha, který nás chce vést až do Božího království. Jsou to vlastně narozeniny Kristovy církve.
Otevřme svou mysl působení Ducha svatého a volejme, aby se smiloval nad naší zabedněností.

Uvedení do čtení

Ve starozákonních obrazech bouře a ohně se v prvním čtení znázorňuje, že oslavený Ježíš splnil svůj příslib a vzbudil svým Duchem nový lid Boží, svou církev.

...


...



NEJSME SIROTCI

Dnešní den má být pro nás křesťany dnem veliké radosti: dnes se má na nás naplnit slib Kristův, že nás nenechá sirotky: Kristus dnes přichází, aby nás obydlil svým Duchem síly a moudrosti, Duchem radosti a důvěry.
Přichází, aby se dnes zjevil nám. Přichází a naše srdce se má dnes naplnit tou radostí, kterou nám nikdo nemůže vzít.
Potřebujeme se k tomu na chvilku zastavit, soustředit a otevřít, přijmout Ducha božího dětství, který by v nás volal: “Otče náš, já v tebe věřím; Otče, já v tebe skládám svou naději a důvěru. - A slyšme též Otcovu odpověď, s kterou se k nám sklání: “Ty jsi můj milovaný syn - dcera, v tobě jsem našel zalíbení.”
Dnes nám s novou jistotou naše víra říká: není hmota, materie, to hlavní na světě: - duch, energie, je pravá a stálá podoba jsoucna: hmota je jen měnivé, nestálé víření sil a vztahů.
A tvůrčí pra-energie, stvořitelská síla, ze které se rodí hmota, - my jsme zvykli té inteligentní Energii říkat Bůh, - to je moudrost, rozum, rada, síla a umění, ale především je láska.
Tak jako Duch Boží sestoupil na Marii a dal vzniknout Tělu, tak dnes nabízí totéž nám. Všem nám, všem, co je nás na světě. - I skrze nás, dnešní lidi se chce stát Boží láska lidskou skutečností v této době, v této společnosti, v tomto prostředí.
Jen uvažme: nevíme sice, kolik lidí dnešní generace přijímá jako Maria Ducha Božího. Nevíme přesně, kde všude na světě a v kom je právě Duch Boží při díle lásky a vykoupení, ale víme, že působí v mnohých, nejen křesťanech, kněžích, biskupech, laicích, ale i v mnohých mimo církev, v mnohých jinověrcích, v mnohých nevěřících, ve všech, kdo boží lásce neodporují.
Duh Boží je u díla i v našem světě; to je útěšná zvěst. Inspiruje budí odpor ke zlu, odpor k podlosti, hnutí milosrdenství a lásky, vlévá nové ideje, myšlenky a plány k pokračování stvořitelského díla ve světě.
Mnohokrát jsme jej už viděli při díle: v umělcích především, ale také v mladém chlapci, plném rozpačitosti, který má přesto jednu skálopevnou jistotu: bude knězem;
v člověku, který se doví, že zhoubný nádor v něm začal své dílo a mužně se připravuje na věčnost, aniž by slovem znepokojil rodinu a přátele;
v člověku, který bez váhání nasadí život pro jiné;
v události, která jako blesk změní běh věcí k dobrému;
v člověku, který se vydal na cestu ke zpovědnici.

Duch Boží je u díla, nepřestává ve světě působit ani dnes - to je dnešní evangelium. Někdy to působení je vnitřní, hluboko pod povrchem, neviditelné a nepostižitelné, někdy se stane Epifanií - zjevným, propukne na venek jako ohňostroj, otřese dějinami nebo jednotlivostem, jehož se to týká. Ale to bývá jednou za život - jako u apoštolů; - jinak vane Duch Boží neustále, ale jako jemný vánek. Vane, kde chce, sotva postižitelně, - a přece životodárný, přece vždy působící, přece mocný. Láme odpor, odstraňuje překážky, zasypává příkopy, bourá přehrady.
Otevřu se dnes tomuto Duchu Synovství Božího i já - ty? Stanu se též synem Božím - dcerou Boží? To je kardinální otázka naší existence. Chtějme to, prosme o to; - řekněme své Fiat, staň se, jako Maria.
 

ZAVODŇOVÁNÍ POUŠTĚ

Nedávno jsem viděl zajímavý film. Reportáž o poušti ve Svaté Zemi.
Kilometry a kilometry jen vyschlá zem. Bez stromů, bez rostlin, bez trávy. Nedohledné dálky bez jediné vesnice, bez domů, bez lidí. Mrtvá země, mrtvý kraj.
Ale tu se našli mladí lidé, kteří řekli: poušť není mrtvá země. Musíme tam přivést vodu a bude tam kvetoucí život.
A opravdu: kam zavedli vodu, tam se z pouště stala úrodná země. Rostou tam pomeranče, banány a palmy, vznikají vesnice, celá nová města uprostřed pouště. Ti mladí dokázali dát lidem šťastný život, šťastnou budoucnost, změnit místo smrti v místo kvetoucího života.
Podobně jako tito mladí lidé, tak vyšli už jednou ze Svaté země mladí lidé do světa - učedníci Pána Ježíše. Nesli také světu poselství, které působilo jako voda na vyschlou poušť: Bůh žije a myslí to s námi dobře. Nabízí nám lepší život, bez trápení, beze strachu. Je možné žít bez hádek, bez nedorozumění. My jsme to sami na sobě zažili. Je třeba jen přijmout jeho Ducha, žít, smýšlet a jednat jako žil, smýšlel a jednal Ježíš.
Jen si to představte, jak by to bylo hezké na světě, kdyby Duch svatý stejně působil i dnes, jako tenkrát na apoštoly a všechny ty lidi:
Přestali se hádat, rozuměli si, přestali se bát - věřili si navzájem, přestali být mrzutí, nabručení a bez nálady. Byli nadšení, šťastní. To bychom potřebovali také, pravda, takové vylití Ducha svatého.
Ale přátelé Pána Ježíše jdou dodnes světem a nabízejí lidem : lidé, přijměte Ducha svatého!
Kde je přijmou, je to jako na té poušti, která byla zavodněna, oživena vodou: mezi lidmi to začne být hezké, vrací se radost a naděje.
Jenže ani tu izraelskou poušť ještě celou neoživili. Jsou tam jen ostrůvky, oázy života. Tak také náš svět není ještě zdaleka oživen Duchem svatým. Jsou na něm jen oázy - jednotliví lidé, křesťané - jednotlivé skupiny křesťanů, kteří jsou nositeli dorozumění, pokoje, radosti a lásky. Vlastně by každý křesťan měl být nositelem Ducha svatého, ale není. někdo se před ním uzavírá, jako by ani křesťan nebyl, brání se mu, zůstává zlý, smutný, nikoho nechápe, s nikým si nerozumí. A je to jeho vina. Nenechá Ducha svatého v sobě působit tak, jak by chtěl. Brání mu, zaclání mu.
Porozuměli jste, jaké je poslání nás, křesťanů ve světě? Být oázami Ducha svatého - radostí, dobra, porozumění. Šířit tyto dary Ducha kolem sebe. Nebránit, nezaclánět Duchu svatému, aby v nás a skrze nás mohl dělat z pouště kvetoucí ráj. Proto se dnes velmi vroucně modleme:
Pane, sešli nám svého Ducha a obnov tvář země!

Přímluvy

Pojďme prosit Boha o dary Ducha svatého:

• Za dar moudrosti, abychom volili vždy to, co je dobré.
• Za dar rozumu, abychom dobré od zlého vždy zavčas rozeznali.
• Za dar rady, abychom netrpěli nerozhodností a bezradností.
• Za dar síly, abychom se ubránili pokušení ke zlému.
• Za dar umění, abychom kolem sebe viděli krásu a harmonii a z ní se radovali.
• Za dar zbožnosti, abychom v Boha pevně důvěřovali.
• Za dar bohabojnosti, abychom nekazili podobu Boží krásy, kterou v sobě neseme od stvoření.
• Abychom byli chrámy Ducha svatého, a z toho se radovali.

Bože, Otče všech lidí, dej, abychom dovedli žít v Duchu Pána Ježíše Krista, který s tebou žije a kraluje na věky věků.
 

Uvedení do bohoslužby

Slavnost Nejsvětější Trojice nám připomíná nejen velikost Boží, ale i velikost naši: Jsme stvořeni, jsme tu, abychom byli a žili k podobě Boha trojjediného, k Božímu obrazu. Obnovme v sobě Boží podobu tím, že se kajícně odřekneme všeho, čím jsme se ve svém smýšlení, mluvení a jednání od Boha odvraceli.

Uvedení do čtení

Ve Starém zákoně ještě zjevení Boha ve třech osobách neznali. Mluvili o Bohu, který žije, který mluví, který jedná. Mluvili o tom, jak jeho Moudrost, jeho tvůrčí slovo, jeho Duch tvoří a udržuje svět. Poslouchejme, jak si dovedli Boží moudrost “zobrazit”.

Co bylo prvním  - starozákonním čtením naznačeno, to se ve druhém čtení obrací na každého z nás osobně: Slovu Božímu - tj. Kristu - vděčí svět za své stvoření a my mu vděčíme za smíření s Bohem, za naději na věčný život.


Evangelium slibuje, že Duch svatý uvede učedníky do tajemství, kterým dříve nerozuměli. I nás zneklidňují mnohé otazníky, mnohé záhady. Otevřeme se i my Duchu svatému.



ŽIVOT V DUCHU TROJICE

(Pomůcka: píšťalka)
“Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nepochopili. Až přijde Duch pravdy, ten vás uvede do celé pravdy.”
Ježíš nám zjevil Boha v Trojici. Mluvil o Otci, sebe nazýval Synem, mluvil o Duchu. Tato trojjedinost Boží je nám, křesťanům, tak důležitá, že jí začínáme každou modlitbu: “Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.”
Je to hluboké tajemství Boží podstaty a mudrovat o něm nemá moc smyslu. Ale žít z něj, to smysl má.
Vzpomínám, jak nám dětem pan kaplan zpodobňoval svatou Trojici při vyučování náboženství. V knoflíkové dírce na klopě si přinesl do školy jetelový trojlístek: tři lístky - a přece jen jeden list. Vytáhl kapesník a složil jej na tři vrstvy. Ale přesto jsem nechápavě zíral, když řekl: Podobně je jedna bytost - ve třech osobách.
krůček dál jsem pokročil, až když jsem se na gymnáziu naučil trochu latinsky a dověděl se, že osoba se latinsky řekne persona - a to je zas od slovesa personare - hlasitě zaznívat. Persona, to byla jedna role, jeden hlas na jevišti při divadelní hře. Staří Římané hráli divadlo v maskách - a tak jeden dobrý herec mohl mluvit - dát zaznívat, personare -  více osobám. Představoval jsem si podle toho, že jeden Bůh nás oslovuje více hlasy - hlasem Otce, Syna, Ducha. Jeden Bůh vystupuje ve třech různých rolích a zůstává přesto stále jeden, stále týž.
Teď už se nepokouším nahlédnout Stvořiteli nějak “pod masku”. Teď už se jen raduji, že Bůh nechce, abychom si ho představovali jako věčného Samotáře. Teď už se jen raduji z toho, co mi tento článek víry dává pro můj život:
Bůh není sám, je v něm živý vztah, partnerství, láska, rozhovor. Čteme v bibli, že jsme stvořeni k podobě Boží, má to tak tedy být i s námi. I my lidé jsme bytosti společenské, i my potřebujeme milovat a být milováni, i nám je dobře ve společenství lidí, kteří se mají rádi. I my potřebujeme, aby nás Duch stále uváděl do pravdy, vedl k bratrskému dialogu místo zlostného hádání.
Ani tohle působení Božího Ducha v lidech nebývá leckomu dost srozumitelné. Dovoláváme se ho, kdykoliv děláme kříž. Ale většinou zcela bezmyšlenkovitě. Zveme na pomoc Otce, Syna a Ducha, když se křižujeme na začátku modlitby, když chceme udělat první krok na důležitou cestu. Žádáme vlastně, aby Boží Osoby vstoupily do našeho života, aby nás změnily - ale co si pod tím představujeme?
Podívejte, tuhle mám píšťalku. Ležela možná léta zapomenutá v zásuvce - němá. Až když do ní dýchnu svůj dech, ožije ... Lidský dech umí oživit tento nástroj, aby zahrál pěknou písničku.
Tak je to i s každým člověkem. Až dechem Ducha svatého ožije, moudře promluví.
Píšťalka může vydávat různé tóny, hlasy něžné nebo hluboké, radostné nebo teskné. My křesťané máme hrát melodie Pána Ježíše, ale každý po svém, jak kdo jsme a jak umíme. Většina z nás nejsme sice koncentrmajstři, ale to nevadí. Nikdo není příliš malý, příliš starý, příliš neschopný, aby na něj Duch svatý nezahrál, když se dá naladit. To je totiž nezbytná podmínka v mnohosti lidí, nástrojů: všichni se musí stejně naladit, musí hrát v jednom duchu.
Vidíte, článek víry o Bohu v Trojici není žádná suchá teorie. Má rozhodující důsledky pro život lidí. Z egoistů, kteří myslí jen na sebe, dělá společenství, kde všichni jsou naladěni na jednu tóninu - tu na Ježíše Krista. Z násilníků dělá lidi snášenlivé a smířlivé, na kterých je možno už zde na zemi zahlédnout odlesk krásy Božího království.
Pojďme se tedy Trojičním Kredem přihlásit k víře v Boha Otce, který je dárcem života; v Boha Syna, který zachraňuje, co se ztratilo; v Božího Ducha pokoje, svornosti a jednoty.
 

TROJICE ODVAHY

“Své příbuzné nejlépe poznáš až tenkrát, když s nimi společně dědíš.” Kolik pravdy je v této lidové moudrosti, poznal už možná leckdo z vás, když jste projednávali pozůstalost po rodičích, kteří nezanechali poslední vůli - testament.
Napsat zavčas pořádný testament a předejít tak sporům a hádkám v rodině, to je důležitá věc. To je korunování zralého života. Dobrou závětí člověk sám sebe přežívá.
Proč o tom testamentu dnes mluvím?
Kniha z které si tu čítáváme evangelium, se také jmenuje latinsky testament, nový testament. Nová, věčně nová závěť našeho Pána Ježíše.
A co nám Pán ve své závěti odkazuje? Říká to svatý Pavel v dnešním čtení: odkazuje nám podobu svaté Trojice, trojí odvahu: odvahu k životu, odvahu k snášení utrpení.

První stránka obrazu Boží Trojice v nás je odvaha k životu. Odvaha k životu, který nám dal Stvořitel. Co je krásnějšího, než člověk, který si chutě žije svůj život! Jörk Zink, známý vychovatel mládeže, píše v jedné své knížce: “Je důležité, abys byl šťasten. Šťastný člověk je krásnější, vlídnější, úspěšnější. Vychází z něj pohoda a moudrost, protože je smířený sám se sebou a se svým osudem. Je velmi důležité, abychom byli šťastni.”
Všichni potřebujeme odvahu k životu. Kolik bezradností, kolik depresí a pesimismu je kolem nás. Všichni potřebujeme přesvědčení, že se vyplatí žít. Že se vyplatí věřit v Boha. Že se vyplatí riskovat. Nedá se žít bez této základní důvěry: Můj Stvořitel mi dal život, mám právo si jej pěkně a radostně prožít i v prostředí všelijak bolavém.
Odvaha přijmout svůj život takový, jaký je, odvaha žít radostně ty dobré stránky a možnosti, které i můj život poskytuje - to je vlastně projev důvěry v Boha Stvořitele. Projev důvěry, že nám všem, i každému jednotlivci Otcovský Stvořitel připravil takový život, který stojí za to, aby byl žit.

Druhá strana Trojiční podoby křesťana je odvaha k lásce. Odvaha k lásce, jak jí učil Boží Syn Ježíš. Co je krásnějšího, než člověk, který někoho miluje. Který miluje přes riziko, že ten druhý ho může opustit, odmítnout, zradit. Je k tomu potřeba odvahy.
My stojíme spíš o to, aby někdo miloval nás. Když člověk ví, že ho někdo miluje, změní ho to. Má najednou elán, sílu, troufá si hory přenášet.
Jeden psychoterapeut shrnul své životní zkušenosti s pacienty takto: Snad všechny lidské duševní problémy se točí vlastně pořád kolem jedné věci: Člověk běhá kolem dokola a křičí: Tak už mě proboha milujte! Pokouší se všemi možnými způsoby někoho přimět, aby ho miloval. - Tak to dělá nemocný. Zdraví to dělá naopak: Hledá někoho, koho by mohl milovat on.
Poslechněte zoufalý křik takto nemocného člověka, bolavého touhou být opečováván, být milován:
Chtěl jsem matku a dostal jsem kojeneckou láhev.
Chtěl jsem rodiče a dostal jsem hračku.
Chtěl jsem rozmlouvat a dostal jsem knihu.
Chtěl jsem pracovat a dostal jsem melouch.
Chtěl jsem lásku a dostal jsem kariéru.
Chtěl jsem štěstí a dostal jsem peníze.
Chtěl jsem žít ...
Chtěl jsem ... moc toho chce dítě dnešní doby, a nechápe, že jediná cesta k dostávání je: začít sám dávat.
Teprv až se tento nemocný, který stále žebral druhé o lásku, vyléčí, - a naučí se sám mít rád druhé, teprve pak zjistí, že i sám je milován - že dosáhl toho, oč dřív marně usiloval.
Všichni potřebujeme tuto odvahu, abychom vyšli se svou láskou druhým vstříc. Abychom riskli, že se zklameme, abychom se předem úzkostlivě neptali, jestli naše láska bude opětována, jestli naše dobrá vůle nebude zneužita.
Naše odvaha k lásce - odvaha mít rád lidi kolem sebe, to je sama podstata toho, co se nazývá následování Ježíše. Cesta k člověku s vše chápající a vše odpouštějící láskou, která v druhém probouzí.

A třetí podobou svaté Trojíce v nás je odvaha k utrpení.
Odvaha utrpení v síle Ducha svatého.
Co je obdivuhodnějšího, než mít odvahu unést utrpení.
Když není samozřejmostí mít odvahu k životu, když není samozřejmostí mít odvahu k lásce, teprve není samozřejmostí mít odvahu k nesení životních utrpení. To je dar Ducha svatého, dar moudrosti, rozumu, rady a síly, dar zbožnosti a umění bohabojného spolehnutí na boží prozřetelnou péči o své stvoření. Tato křesťanova odvaha unést utrpení, to není naivita, která nevidí zlo. To není zbrklá lehkovážnost. Tato odvaha žít i bolavé chvíle je pravý projev působení Ducha svatého v člověku.
V tom je bída života lidí, kteří ztratili víru v Boha:
Chtějí žít, - ale nemají k životu odvahu.
Chtějí být milováni, - ale nemají odvahu sami milovat jiné.
Chtějí být šťastní, - ale nemají odvahu přestát nemoce a trápení.
A v tom je jádro radostného poselství Ježíšova evangelia: přijmout jeho životní styl, žít si ta, jak to dělal on.
Pak můžeme i my volat s Pavlem: Všechno zmohu v tom, který mne posiluje. Pak můžeme mluvit podobně, jak dnes mluvil svatý Pavel ve čtení: “Chlubím se svými souženími, protože soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí naději. A tato naděje nás nezklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.”
Anebo jinak, vyjádřeno se svatým Augustinem: “Jsem v Bohu - co může být silnějšího?  - Bůh je ve mně - co může být krásnějšího?”

Přímluvy

Vyznejme teď svou víru řečí dnešních křesťanů. Přidejte se zvoláním: Tak věříme a vyznáváme.

• Věříme, že Bůh je tajemný počátek kosmu a princip jeho trvání.
• Věříme, že kosmos nevzniká nahodile, ale zákonitě a plánovitě.
• Věříme, že přírodní síly, které objevujeme, jsou tvůrčí síly Boha Stvořitele.
• Věříme, že přírodní zákony jsou zrcadlem Božího myšlení a moudrosti.
• Věříme, že všechen život je výronem Božího života.
• Věříme, že v kráse světa objevujeme krásu Tvůrce.
• Věříme, že v hádankách a hrůzách světa se setkáváme s jeho nepochopitelností.
• Věříme, že Ježíš Kristus nám tohoto nepoznatelného Boha ukázal jako milujícího Otce všeho stvoření.
• Věříme v Božího Ducha, který nás vede, abychom lidi, život, svět neničili, ale chránili a rozvíjeli.

V tomto Duchu chceme radostně žít a užívat darů života v souladu s Božím řádem, skrze Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Každou neděli si tu na začátku bohoslužby přejeme, aby Pán byl s námi. Co si tak každou neděli přejeme, toho naplnění dnes slavíme. Slavíme tajemství Pána, který s námi zůstává ve svátosti Eucharistie.
Vyjděme mu vstříc s pokorným rozpomenutím, jak málo na přítomnost Pána Ježíše ve svátosti oltářní myslíme.

Uvedení do čtení

O chlebu a vínu jako obětních darech při bohoslužbě se mluví už ve Starém zákoně, jako o tom uslyšíme v prvním čtení.

Teď pojďme pozorně naslouchat: Uslyšíme nejstarší zachovalou písemnou zprávu o slavení mše svaté - eucharistické hostiny.


V evangeliu nám apoštol Jan přímý účastník, podává zprávu o vůbec prvním slavení eucharistické oběti při poslední večeři.



ABYCHOM JEJ POZNALI PODLE LÁMÁNÍ CHLEBA

Po kněžské rekolekci si posteskl jeden spolubratr: Kdyby vstal z mrtvých svatý Cyprián nebo jiný z otců prvotní církve a přišel v neděli do našeho kostela, zděsil by se při přijímání: dostal jsem se mezi zločince! Většina lidí jsou zřejmě vrazi, lupiči. Vždyť oni přišli na mši ale nejdou ke stolu Páně - a tak se přece zachová jen veřejný hříšník!
Jak velice se musela změnit mentalita nás křesťanů, ve vztahu ke svátostem, vzhledem k praxi prvních křesťanů. Ve vztahu ke svaté zpovědi jsme doslova lehkomyslní - je to pro nás záležitost chvilky u zpovědnice, zatímco dříve to byl proces trvající celých 40 dnů. Ale zato ve vztahu k Tělu Páně jsme zase oproti prvním křesťanům úzkostliví a nesmělí. Ti šli zcela samozřejmě ke stolu Páně pokaždé, když se ke slavení mešní liturgie dostali, zatímco leckdo z nás s tím má doslova potíže zábrany a nejistoty..
Před koncilem průzkum v jedné školní třídě ukázal, že víc jak polovina dětí nešla v neděli ke svatému přijímání proto, že byli přesvědčení, že mají těžký hřích. Už devítiletí trpěli nejasností a komplexy, které měli podobně i dospělí křesťané: permanentní, stále špatné svědomí před Bohem.
Tedy: Nezdravá úzkostlivost u oltáře, a nezdravá povrchnost ve zpovědnici, - to byla dvojí tvář nerovnováhy křesťanova svědomí, v době před koncilem. Čeká nás úkol, abychom  podle směrnic koncil dokumentů obnovili svůj svátostný život.
Teď k našemu vztahu k tajemství eucharistie. Svátek Božího Těla nám znovu připomíná, abychom se této svátosti nebáli. Dal ji Pán Ježíš nám lidem. Ne andělům, ale lidem. A on dobře znal, co v tom je být člověkem. Ani těch dvanáct, kteří byli kolem něj ve večeřadle, ani ti nebyli žádní andělé: Petr byl pruďas a zbrklík, zaujatý proti všemu nežidovskému; druhý Jakub s Janem odhalili jako ctižádostiví karieristé, byl mezi nimi i Jidáš. Nebyli to andělé a přece všichni - kromě zrádce Jidáše - byli samým Kristem připuštěni k hostině Poslední večeře a vlastní rukou jim Pán Ježíš dával první svaté přijímání.
Která hříšnost a kdy je překážkou účasti na svatém přijímání a kdy překážkou přestává být, to nám říká liturgie zřetelně na začátku každé bohoslužby: bratři, sestry, uznejme své hříchy, abychom mohli přistoupit k tajemství Eucharistie. Tedy: jestli svou hříšnost v pokoře uznávám, jestli mi mé nedostatky nejsou lhostejné, jestli mě mrzí, pak mi upřímná lítost, kající vyznání, otvírá cestu k svátostné hostině. Všichni při tom víme, že těžký hřích, opravdový zlý čin - zločin, bychom si museli dát do pořádku ve zpovědnici, ve svátosti pokání. Ale víme také, že těžký hřích je vědomé a dobrovolné odvrácení od Boha, pohrdnutí  Boží lásko ve věci zásadní a důležité, a to se normálnímu člověku nestává tak často, jak se domnívali ti devítiletí hříšníci v anketě.
“Porozuměli jste, co jsem vám učinil?” Tak se ptal Ježíš apoštolů po poslední večeři. - Ptá se tak i nás. Abychom pochopili, oč se tu jedná, máme si i my navzájem nohy umývat - máme se mít po každé liturgii víc navzájem rádi láskou sloužící a obětavou. Máme jej, Ježíše, blíž poznat podle lámání chleba. Má se v nás rozhořet srdce, když nám při mši vykládá Písmo. Má se stát jistotou naše víra, když se ve svatém přijímání dotkneme jeho Těla, když s ním po jeho zmrtvýchvstání sedíme a jíme a pijeme. Proto musíme s ním jíst, aby v nás a skrze nás dále žil v našem světě, v našem prostředí.
Kéž nám všem dá Bůh nové a hluboké poznání jeho otcovství a dobroty, abychom ke stolu Páně přicházeli beze strachu, bez zábran. Abychom měli bezpečnou jistotu, že Chléb života je síla pro tento a záruka pro další život. Že nám svátosti dávají, co nám Evangelia ohlašují.

Přímluvy

Pán nám zanechal v této svaté hostině památku své lásky. Prosme jej tedy s důvěrou.

• Ta celý náš svět, ať v něm roste porozumění a dobrá vůle k pokojnému spolužití.
• Za dostatek kněží, aby nám nescházel chléb života.
• Za děti, který šly letos poprvé ke svatému přijímání, aby si uchovaly po celý život věrnost Ježíši ve svátosti oltářní.
• Za nás všechny, abychom šli vždy s radostí ke stolu Páně.
• Za naše nemocné, aby se posílili svatým přijímáním a svátostí nemocných k vykročení na věčnost.

Bože, dej, ať s radostnou úctou můžeme slavit tvá tajemství spásy. Naplň nás plody svého Ducha, ať pocítíme čistou radost. Neboť tvá je sláva i moc skrze Krista na věky věků.