- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:
Jdi na:
27.neděli
28.neděli
29.neděli
30.neděli

Uvedení do bohoslužby

Nedělní shromáždění v kostele nás zase chce vést k zamyšlení nad sebou, nad svým životem. My to občas děláme, ale díváme se na sebe po svém, očima svých návyků. Slovo Boží nás vede k pohlede očima Ježíšovýma podle vůle Kristovy.
Obraťme se k němu s pokornou prosbou za odpuštění všeho sobectví.

Uvedení do čtení

Za časů proroka Amosa seděla na hradě Sionu vláda, která si žila v blahobytu - a bídu národa odbývala jen planými řečmi. “Brzo už skončí tento život povalečů, tak praví Všemohoucí Pán” - volá prorok, - a má pravdu. Vždy znovu má pravdu.
Am 6, 1a. 4 - 7
Toto praví všemohoucí Pán: "Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda a telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad Josefovou zkázou se netrápí. Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!"

Svatý Pavel nás dnes nabádá, abychom se snažili dávat ve svém okolí dobrý příklad křesťanského života.
1 Tim 6, 11 - 16
Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání. Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Ponciem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen.

Každý rozumný člověk se snaží pamatovat, jak se říká, na zadní kolečka. Poslouchejme, jakou radu nám k tomu dá dnešní podobenství Pána Ježíše.
Lk 16, 19 - 31
Ježíš řekl farizeům: "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: ´Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.´ Abrahám však odpověděl: ´Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.´ Boháč řekl: ´Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.´ Abrahám odpověděl: ´Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!´ On však odporoval: ´Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.´ Odpověděl mu: ´Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´"
 

BOHATÍ CHUDÁCI

Učíme se, abychom se při naslouchání evangeliu vždy ptali po své roli. Minulou neděli jsme si řekli: ten špatný správce, který zpronevěřil Bohem svěřené hřivny času, vloh a příležitostí k dobrému, to jsem já. Jindy se snadno najdeme v marnotratném synu nebo v nemocném , který prosí o uzdravení. V dnešním evangeliu jste asi roli, která by na vás “sedla”, marně hledali.
Nejprve boháč. Kdopak z nás je bohatý? A tak bezcitní také nejsme, abychom nechali někoho umřít u svých dveří. O nás to tedy dnes není.
A role žebráka? Také nám nesedí - hlady ještě neumíráme. Nebo role boháčových bratří? Také ne, jaká pak zazobaná rodina?
Co tedy? V té historii o boháči a Lazarovi se cítíme dobře jen v roli diváka. Přihlížíme a soudíme: boháč se nám nelíbí - je záporný typ. S chudákem sympatizujeme a radujeme se s ním v happyendu - když se dostane do nebe.
Jenže, bratři, ono se přece jen jedná o nás. Přece jen většinu z nás asi kostým odporného boháče nemine. Protože stačí pozorněji přihlédnout, abychom poznali, že boháč není odsouzen za to, kolik má ve spořitelně, jaký je jeho vlastnický zápis v pozemkové knize; ba ani ne za to, že se dobře naobědval. Jeho špatnost je ve špatném smýšlení: Co je mi po žebrákovi, co je mi po chudákovi, co je mi po kom. Já se mám dobře, nic mi neschází. Je to tím, že mě Pán Bůh má rád. Jsem tedy moc hodný, když mě má Pán Bůh tak rád. Nemusím si dělat starosti o nikoho a o nic. A o toho žebráka teprve ne. Kdyby byl on také hodný, staral by se o něj Bůh - chudoba a trápení je Boží trest. Co bych se Bohu do toho pletl, jak si to s těmi darebáky venku vyřizuje?
Tak vypadá první jednání tohoto divadla: smýšlení lidské. Druhé jednání to vše obrací na hlavu - ukazuje se smýšlení Boží, a to je zcela opačné. U Boha platí jen jedno: jako on zjevil Synovi svou lásku a péči, tak chce, aby každý člověk jednal s lidmi: laskavě, láskyplně, starostlivě, pečlivě.
Nejsou tvé názory stejné jako boháčovy: - já jsem dobrý křesťan, já se modlím, já si nemusím dělat starosti. Mne má Pán Bůh rád; ti venku na ulici jsou darebáci. raději od nich dál, raději se jim zdaleka vyhnout, chuligánům.
A stalo se, že zemřel ten na ulici... a že zemřel i ten, co se cítil tak bohatý před Bohem, tak bezpečný...
Dál už si to v duchu dnešního evangelia dopověz sám.
Bratři a sestry, podívejme se na to zcela konkrétně: My ze střední a starší generace, co tu jsme, patříme ještě k těm bohatým, k věřícím. Věříme v Boha a cítíme se proto v bezpečí.
Bůh nám dnes říká, co ty děláš proto, aby ti na ulici, ti, kteří Boha neznají, mladá generace, mládež, děti - co děláš proto, abys jim předal své bohatství? Jak se o to osobně angažuješ? Jestli si dbáš jen o svou dušičku a ti venku jsou ti lhostejní - pak běda ti - jsi ten bezcitný boháč a dnes jsi slyšel z Božích úst soud.
Jen tehdy obstojíš, když vše vynaložíš, abys těm venku, těm mimo víru, k víře pomohl. Ne hádáním, ne poroučením, ne donucováním, ale tím, že budeš obrazem Božím svou laskavostí a dobrotou.
Pojďme dnes vstříc Kristu svátostnému s myšlenkou: Pane, co učiním dnes, co v tomto týdnu pro své bližní?
Kéž nikdo dnes neodejde jako bezstarostný boháč, který dál pohrdá, místo aby pomáhal.

Přímluvy

Obraťme se teď společně k Bohu ve společné prosbě:

• Za církev po celém světě: aby věrně nesla všem lidem Ježíšovo poselství o radostném životě.
• Za naše bisky: aby měli zdraví, sílu a statečnost k vedení svých diecézí.
• Za všechny letošní novokněze: aby je věřící ve farnostech s láskou přijali a jejich faráři aby je trpělivě vedli a vychovávali.
• Za naše děti ze druhé třídy a starší: aby je rodiče přihlásili přípravě na první svaté přijímání.
• Za naše školáky: aby chodili na mši s výukou náboženství.
• Za naši farní mládež: aby vytrvale přicházela na večerní bohoslužby, které jsou určeny především pro ni.

Bože, oživuj nás svým Duchem, abychom sami svůj život pěkně prožili a jiným dobře pomáhali jít za Ježíšem Kristem, naším Pánem.

Uvedení do bohoslužby

Jako se utíkáme koncem týdne z pracovišť nadýchat  se čistého vzduchu v přírodě, tak je nám potřebí i kyslík nedělního slova Božího, abychom si udržovali svou duševní rovnováhu, abychom duchovně nezakrňovali, ale rostli do krásy Božích dětí.
Nejprve setřesme ze své duše prach, odřekněme se v pokoře všeho špatného v sobě i kolem sebe.

Uvedení do čtení

Starozákonní prorok naříká nad nepořádky ve světě. Takové naříkání je nám známé, děláme to také tak. Kéž by nám krom naříkání byla s prorokem společná i jeho pevná důvěra, že spravedlivý bude žít pro svou věrnost.
Hab 1, 2 - 3; 2, 2 - 4
Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: "Násilí!" - ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozmáhá se svár. Tu mi Hospodin odpověděl: "Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky, aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet. Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost."

Po čtyři neděle za sebou si teď budeme číst list sv. Pavla Timoteovi. Dává nám nahlédnout do situace křesťanů na konci prvního století: Už tenkrát znali únavu životem. Pro nás, vychovatele dětí, zní každá věta, jako by byla zvlášť pro nás napsána.
2 Tim 1, 6 - 8; 13 - 14
Milovaný! Vybízím tě: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani se nestyď za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.

Nejen křesťané dob Pavlových trpěli malověrností. V evangeliu uslyšíme překvapující prosbu: i apoštolové prosí o větší víru. Co si o své víře myslíš ty?
Lk 17, 5 - 10
Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!" Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ´Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!´, poslechla by vás. Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: ´Hned pojď a sedni si ke stolu´? Spíše mu přece řekne: ´Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.´ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ´Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.´"
 

V ČEM JE VELIKOST VÍRY

Kdybys měl jako zrnko hořčičné víry, strom bys vytrhl, hory bys přenášel, - říká Pán Ježíš.
V čem je vlastně síla, velikost víry?
Stalo se roku 1972 v holandské obci Kesteren. Vznikl tam veliký spor. Hasiči si postavili nové hasičské skladiště a chtěli dát na střechu hromosvod. Ale místní protestanti - kalvínci - se tvrdě postavili proti: to by bylo rouhání proti Boží vůli! To by bylo proti víře v boží Prozřetelnost! Marně jim katolíci namítali, že to by pak nesměli být ani hasiči, ba ani zábradlí na mostě.
Máme se těm kalvíncům smát, nebo je to pravá pevná víra, kterou po nás žádá Pán Ježíš?
Smát se jim nebudem, spíš nám jich je líto. Nepochopili, že Bůh je prvotní příčina všeho, co je a co se děje. Že Bůh je původce přírodních zákonů, a ty zákony jsou pak příčinou druhotnou, bezprostřední. Že zaprší, že uhodí blesky, k tomu nemusí Bůh pokaždé zvlášť zasahovat, to je výsledek jeho řádu, zákonů, které vložil do přírody.
Když je to tak, má ještě cenu, abychom se modlili k bohu, prvotní příčině všeho, když známe příčiny druhotné, bezprostřední - přírodní zákony? Když víme z rádia, že se k nám od Britských ostrovů blíží brázda nízkého tlaku, má ještě cenu modlit se za pěkné počasí? Když máme umělá hnojiva, má ještě smysl modlit se za úrodu? Je v dnešním světě vědy a techniky vůbec místo pro víru v Boha Otce?
Ještě před nedávnem si mnozí lidé mysleli, že ve světě vědecko-technické revoluce pro Boha místo není.
Ale dnes už víme, že sama znalost přírodních zákonů člověku nepomůže. I meteorolog, který hlásí v televizi, jaké bude zítra počasí, může mít své nervové deprese. I fyzik, který právě objevil novou hvězdu na nebi, může být osobně rozervaný a nešťastný. I chemik, který objevil nové účinné hnojivo, může být osamělý.
Kdyby na světě byly jen ty druhotné příčiny - přírodní zákony, zle by bylo s člověkem, zle by bylo s lidstvem.
Člověk, aby žil skutečně jako člověk, potřebuje nezbytně víru. Ne tu pověrčivou, ale správnou, víru Ježíšovu.
V čem je velikost správné víry?
Víra otvírá přátelství. Věřit se latinsky řekne credere - a to pochází z cor dare, dát srdce. Věci víry jsou věci lásky. Tušil to už prorok Amos, když napsal: “Chci se s tebou zasnoubit ve víře.” Ježíš přišel naučit lidi důvěřující lásce k Bohu Otci. Kdo uvěří v Pána Ježíše, ten už nikdy nemusí být sám, ten získal bratrského přítele v Pánu Ježíši, ten získal nejlepšího Otce.
V čem je velikost správné víry?
Víra nám dá tolik světla, že člověk unese temnoty a nejistoty lidské existence.
Víra nám pomáhá přežít uprostřed zla, které si dělají navzájem lidé; uprostřed zla, kterým nás postihuje příroda v podobě katastrof a nemocí. - Kdo uvěří, že přes to vše existuje dobrý Bůh, který je původcem tolika dobrého a hezkého co je na světě; že existuje dobrý Bůh, který často obrací zlé události k dobrým koncům (jako to udělal se svým Synem na kříži)  - tomu víra pomáhá unést a přežít zlo, pomáhá hledat a nalézat líc všech událostí.
Velikost víry je v tom,  že člověk si nerozbíjí hlavu o zlo, které změnit nemůže, ale usiluje změnit k lepšímu, co změnit může.
A tak je dobré, modlit se s apoštoly o dar větší víry. Je dobré, abychom se snažili svou víru stále rozvíjet a prohlubovat.
Jak prohlubovat? Tak, že se snažíme získat stále víc náboženských vědomostí?
Přišel do farnosti mladý kněz plný horlivosti. Umínil si, že upevní víru farnosti tím, že probere v kázání celé církevní učení o Bohu. A tak začal o podstatě Božího bytí, o Božích vlastnostech: jak je věčný, nekonečný, všemohoucí a spravedlivý.
Po jednom z těch kázání potkal starší farnici, maminku čtyř dobře vychovaných a věřících dětí a ta mu řekla: Otče, to vaše učené povídaní by ze mne křesťanku neudělalo. Náš starý pan farář nás naštěstí vychovával prostě. Učil nás znát Pána Ježíše, učil nás důvěřovat, že jeho Otec je také náš nebeský Otec. A co hlavní - učil nás v Duchu Ježíšově každodenně žít.
Měla pravdu ta paní: více víry, to znamená lépe znát Pána Ježíše, lépe podle jeho evangelia žít. Naše víra, to je naše odpověď na působení Ducha Kristova v nás. To je naše vnitřní okouzlení Ježíšovou dobrotou a láskou, která nás strhuje a láká, abychom se snažili žít také tak.
Prosme tedy dnes s apoštoly Pána Ježíše: “Dej nám více víry!”
 

VÍCE VÍRY!

Jak je to vlastně s vírou? Jednou se nám říká, že je to Boží dar - tedy nic, co bych si mohl pořídit, vymudrovat, zasloužit já sám. Jindy - zrovna dnes v evangeliu - slyšíme výzvu Pána Ježíše, abychom měli více víry. A na mnoha jiných místech vytýká Pán Ježíš malověrnost a poroučí: Důvěřuj, měj víru v Boha. Tvá víra tě uzdravila.
Jak tedy? Je víra Boží dar, nebo výsledek člověkova úsilí, hledání?
Správnou odpověď jistě znáte: musí být při díle obojí. Svatý Pavel proto dnes nazývá víru svěřeným pokladem, který máme opatrovat, plamenem Božího daru, který máme v sobě neustále oživovat.
Hned v úvodu bohoslužby jsme si řekli, že semeno víry do nás zasela Boží láska už na křtu. Bůh stvořitel se tu hlásí ke svému tvorstvu jako Otec. Když dítě povyroste a pozná, že má nebeského Otce, kterému může důvěřovat, to je první radostné osobní uvěření.
Ale toto uvěření je záhy nabouráno zjištěním: někteří lidé nevěří! - Kdo má pravdu? Celý život se člověk potýká s námitkami z venčí a s nejistotou vlastní. Dokud se potýká, není to neštěstí, vede to k upevnění, k prohloubení, oživení víry. Neštěstím je, když se s námitkami proti víře potýkat přestaneme. To pak člověk skončí v nevěře.
Když naši pohanští předkové začali pochybovat, jestli v jejich dřevěné modle sídlí Bůh, pak u těch přemýšlivějších to vedlo k poznání, že Bůh není ze dřeva. Že je jinačí, než si dosud mysleli. Tak je to i dnes. Když vám někdo řekne, že už přestal věřit v Boha, neznamená to, že objevil, že není Boha. Znamená to, že jeho představa o Bohu byla nedostatečná, a on si nedokázal získat představu hlubší.
Také Bible nenechává nikoho na pochybách, že Boha nikdo nikdy neviděl... a vidět nemůže. Boha nemůžeme poznat žádným ze smyslů, kterými pozorujeme jevy kolem sebe. k bohu nás vede jen a jen víra.
Sebegeniálnější vědec nemůže říci: “dokázal jsem, že je Bůh.” Seriózní vědec mluví jinak. Například: Wernher von Braun, konstruktér kosmických raket, říká: “Co jsme mohli při letech do vesmíru zahlédnout z tajemství univerza, posiluje víru, že existuje stvořitel - Bůh.” Ale hned říká poctivě dál: “Poznávám však, že jsem stále ještě nejistý ve víře. Napadá mi znovu a znovu: jsem na správné cestě? A tu objevuji, jaká síla je v modlitbě. Prosím Boha o pomoc a Bůh mi pomáhá.”
A tak se bratří smiřme s tím, že i nás budou po celý život napadat pochybnosti: Mám pravdu, že věřím v Boha? Vždyť tolik lidí žije kolem mne, co nevěří. A práce se jim daří, nevadí jim to.
Když jedu autem, spoléhám i já na plyn a brzdu, ne na Boha. Když stavím dům, držím se přesně propočítaných plánů. Kdybych jen věřil, že to dobře dopadne, skončil bych katastrofou. Neobejde se tedy člověk bez Boha, nestačí si lidi sami? Vždyť přírodní zákony fungují samy, člověku stačí se jen podle nich řídit.
Kdo dojde ve svých pochybách až sem, už mu začne svítat: Ano, přírodní zákony fungují přesně, ale kdo je tak přesně vytvořil?
a tu se automobilista stává věřícím automobilistou: proto mohu jet autem, že Stvořitel dal hmotě zákon setrvačnosti. Tu se inženýr stává věřícím inženýrem: proto mohu dělat přesné statické výpočty mostu, věžového domu, že jsou tu přesné zákony statiky stanovené Stvořitelem kosmu. Tu se lékař stává věřícím lékařem: proto mohu léčit, že poznávám Stvořitelovy zákony živé hmoty, lidského těla, že jsme v Boží přírodě našel léčivé byliny. Tu se každý člověk může stát věřícím člověkem: proto, že mě Stvořitel obdařil rozumem, mohu přemýšlet. Proto mohu sám tvořit, že používám zákonů, které dal Stvořitel hmotě. Výrobky lidského důmyslu jsou tedy dělány jaksi v “ Boží licenci”.
Když člověk, který není povrchní, narazí na tvrzení, že není Boha, pak jej poctivé přemýšlení musí dovést k závěru, že všude kolem v přírodě platí zákony, které lidé nevymysleli. Ze složitého světa kolem sebe vnímáme jen to málo, co stačíme pochopit. Daleko víc zůstává skryté. Čím víc poznáváme, tím víc tušíme přítomnost tajného “Programátora - Stvořitele, Inteligentní Tvůrčí Kosmickou Energii”.
To jsme mluvili o rozumových pochybnostech ve víře. Větší obtíže však mnohým lidem dělají potíže citové a sociální” Ublíží ti pobožný člověk, narazíš na špatného kněze,  na nepořádky  v církvi. Zde je rada jednoduchá. Nezdržuj se lamentováním nad tím balastem. Pospěš přímo k Ježíši. Upni se k Božímu Synu, který žije zde pro tebe v Evangeliu a v Eucharistii.
Už berlínský kardinál Faulhaber napsal: “mnoho lidí ztratilo víru v Boha, poněvadž dříve ztratili víru v člověka. a opět mnohý našel svou víru v Boha, protože se setkal s člověkem, který zbavil jeho srdce hořkosti.”
Proto se nebojte občasných krizí ve víře. Nezavírejte před nimi oči, nebojte se jich: jsou to jen krize růstu.
Jak roste tvá životní a pracovní zkušenost, tak musí spolu růst tvá víra. A protože víra je Božím darem, nezapomínejte o víru prosit.
Teolog Karel Barth napsal: “Každému, kdo zápasí s nevěrou, poraďte, aby svou nevěru nebral příliš vážně. Vážně je třeba brát jen víru. Ať se jen dál modlí a to stačí, aby pokušitel prohrál svou hru.”
A slovy starobylého vyznání víry pojďme spolu s apoštoly prosit Pána Ježíše: Pane, dej nám více víry.
 

HOVOŘÍME S DĚTMI O BOHU

Z úvah o předcházejících nedělích víme, že první náboženská výchova dětí se děje beze slov. V pocitu bezpečí, jistoty, sytosti, maminčině náručí, tam už v kojeneckém  věku prožívá dítě skrytost v náručí Boží.
Je až s podivem, jak péče rodičů o dítě zobrazuje Boží otcovskou péči o člověka: Velcí a mocní se sklánějí k malému bezmocnému tvoru, ujímají se ho, pečují o něj, chrání ho. Jako je dítě zcela závislé zcela na rodičích, tak i člověk je závislý na Bohu. Rodiče svou láskyplnou péčí ukazují dítěti, jaký je Bůh Otec.
Pak přijde jednou chvíle, kdy je třeba povědět dítěti o Bohu i slovem. Každá maminka, když o to má zájem, vycítí, kdy je ta nejvhodnější chvilka prvně dítěti o Bohu povědět. Třeba si právě malý Tomáš hraje na koberci s odstřižky látky, kterou maminka stříhá na nové větší gatě. Tomáš najednou vyskočí a úprkem se rozběhne mamince do náruče. Vyškrábe se jí na klín a chytí kolem krku. A v téhle chvilce tiché láskyplné blízkosti poví maminka Tomáškovi: “Jak je to krásné, že se máme rádi. To je dar od dobrého Boha. Jak On nás musí mít rád:”
Tomáš prvně slyší o Bohu. To je ten, kdo mu dal maminku. Jindy se dozví, že i to dobré jablko, které dostane, nechal dobrý Bůh vyrůst pro něj na stromě. Tak vzniká v dítěti první hluboká jistota: všechno dobré máme od Boha.
“Maminko mluv s dítětem o Bohu!” - tak zní vychovatelský příkaz. Ale pozor! hned musíme přidat varování: mluv správně o Bohu. Z domácích výkladů hodných babiček a maminek vznikají základy nevěry!
Nedělejte z Boha pohádkového dědečka, který sedí nahoře v nebi, na zlatém trůnu, kolem jsou vyparádění dvořané - svatí a pluky andělů. Dítě v předškolním věku nekriticky přebírá vše, co se mu vypravuje, a všemu pevně věří. Pán Bůh tak dostane jeho myšlení místo vedle Mikuláše, Červené Karkulky nebo krále z pohádky či Ježíška, který přináší z nebe dárky, bydlí ve svém paláci “tam nahoře” v nebi a je tedy od nás daleko. Kolem osmi let se pohádková víra dítěte hroutí a v jejich troskách často na celý život končí i představa Boha, je-li také pohádková.
Stejně zlé je i to, když se z Boha udělá strašák na nehodné děti. Kolem třetího roku začínají být děti vzdorovité a trucovité. Je to přirozené - právě se totiž začíná projevovat jejich osobnost a ony si tuto novou možnost musí přece odzkoušet na okolním světě. Musejí vyzkoušet, co se dá a nedá vyvzdorovat. Běda dětem, které mají tak nerozumné maminky, které je začnou strašit: “Počkej, jak nebudeš poslouchat, Pán Bůh tě strčí do pekla, až zemřeš!” Vzpomínám na dítě, které nerozumná babička strašila “Jak nebudeš hodný, přijde velký zlý pes a pokouše tě!” A občas to obměnila jinou hrozbou: “Jak nebudeš hodný, Pán Bůh tě potrestá!” Následek tohoto nerozumu byl, že u dítěte se představa Boha spojila s představou velkého zlého psa a trápila je ještě v dospívání.
Také se nikdy nesmí dítěti říkat, když třeba upadne a bolestně se udeří: “To tě Pán Bůh potrestal za to, že tak divoce lítáš.” Vždyť to není pravda - a jakou představu si pak udělá dítě o Bohu? “To je ten, kdo mi nastaví nohu, abych se svalil, když běhám.”
Také nezačínejte mluvit dítěti o Pánu Ježíši. Napřed musí dítě poznat dobrého Otce, pak teprve může pochopit, že nám ten Otec poslal Syna.
Ještě nesprávnější je začít náboženskou výuku výklady o malém Ježíškovi. Mnozí rodiče to tak dělají a myslí, že je to tak dětem přiměřené. Kdepak. První přirozené vztahy dětí vedou k dospělým, k rodičům. A za druhé; Ježíš už není žádné malé dítě. Je to dospělý, který zemřel a vstal z mrtvých.
A také nezačínejte z malými o “Nebeské matce Marii”. Je nebezpečí, že vznikne v dítěti pro celý život podvědomé rovnítko mezi nebeským Otcem a nebeskou matkou. A Maria je přece člověk, ne Bůh.
Pověděli jsme si dnes, že se z dětmi odmala o Bohu mluvit má, ale že je třeba dělat to opatrně. Dnes jste se dověděli, jak se to dělá nesprávně, příští neděli si povíme o tom, jak se to má dělat správně.
Už svatý Augustin znal toto úskalí při vedení dětí k Bohu. Napsal: “víc mluvme s Bohem o svých dětech, než s dětmi o Bohu.”
Pojďme jej teď uposlechnout a předložme své vychovatelské starosti Bohu v modlitbě při mešní oběti.

Přímluvy

Věčný Bůh se dal poznat lidu starého zákona jako ten, který jest; - jako Alfa a Omega všeho jsoucna. I my Boha prosme:

• Za lidi, kteří v tebe nevěří; - aby tě poznali podle tvého díla, světa, jako poznávají výrobce podle výrobku.
• Za lidi, kteří víru ztratili vinou lidské špatnosti; - aby potkali lidi dobré a našli v nich Boží podobu.
• Za lidi kolísající a malověrné; - aby vytrvali v hledání a modlitbě.
• Za naše děti; - aby se setkaly s lidmi živé víry a naučily se od nich důvěřovat Pánu Ježíši.
• Za naši mládež, která hledá zajímavou činnost; - aby poznala, že skrze víru v Krista se může zapojit do jeho vykupitelské i tvůrčí činnosti.
• Za ty, kteří se bojí smrti;- aby pochopili, že v Kristu mohou žít věčně.

Bože náš, dej nám, abychom silou své lásky překonali slabost svého rozumu na cestě k tobě. Dej nám, abychom svými chybami neztěžovali lidem uvěřit v tebe. Ať naší dobrotou zviditelňujeme dobrotu tvou. Skrze Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Jak jste se měli v uplynulém týdnu? - Jistě se vám něco povedlo  a něco zas nezdařilo, byly hezké chvilky a byly i momenty bolavé a zahanbující.
Teď za tím vším smíme udělat tečku. Za vše hezké poděkovat. K bolavým zážitkům se obrátit zády s úlevou, že už je to pryč, že už to máme za sebou. A kde nám svědomí připomíná vlastní provinění, chybné kroky, pokorně uznejme a vyznejme svou vinu a poprosme za odpuštění, abychom u čistého stolu mohli začít nový týden spásy.

Uvedení do čtení

Starozákonní čtení je závěr vyprávění o proroku Eliášovi, který uzdravil syrského vojevůdce Námana z malomocenství. Poslouchejme, jak je si prorok vědom, že byl jen nástrojem: uzdravuje Bůh.
2 Král 5, 14 - 17
Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka." Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!" Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."

Z druhého čtení k nám mluví víra, že existuje větší uzdravení než jen z nemoci. Víra ve vzkříšení ze smrti, víra v život věčný v království Kristově.
2 Tim 2, 8 - 13
Milovaný! Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.

Deset malomocných je v dnešním evangeliu uzdraveno tělesně, ale jeden z nich je uzdraven i na duchu, zachráněn, spasen. A co my? Prosit Boha jako těch deset, když je s námi zle, to umíme určitě. Umíme i to co ten desátý?
Lk 17, 11 - 19
Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?" A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."
 

DĚKUJI!

Dnes mluví Pán Ježíš o tom, co všichni dobře známe - o nedostatku vděčnosti mezi lidmi. - Skutečně, je to tak, odpovídáme v duchu. Neříká se nadarmo, že nevděk světem vládne.
Ježíšova zkušenost byla devět ku jedné. Na devět nevděčníků připadal jeden vděčný.
My většinou říct “děkuji” za každou službičku, co nám kdo prokáže, umíme. Už v dětství nás to učili: “No,  jak se říká!”, volají domácí na dítě, kterému tetička přinesla čokoládu. A dítě řekne “...kuji”. Oči však nevidí tetu - hledí jen na tu čokoládu. V tom jsme přečasto jako děti do dneška. Naše poděkování zůstává často jen slovem. Člověka nevidíme, nevnímáme.
To pak není opravdová vděčnost. Vděčnost vidí za pomocí člověka, jeho dobrou vůli, jeho životní situaci. Dar přijímá jako službu lásky a s láskou na něj odpovídá.
Vděčnost vidí, že dřív, než my něco darujeme, byli jsme my sami daleko bohatěji obdarováni _ Bohem i lidmi.
Jak je dobře, že nám dnešní slovo Boží připomíná, jaké bohaté dary jsme odmala dostávali a každý den a každou hodinu dostáváme. Uchrání nás to nedůtklivosti a omrzelosti.
V nemocnici sedí v houfu pacientů, kteří čekají na ošetření před ambulancí, také mladá žena. A rozmrzelost z ní jen kape: “Už jsem tu potřetí! Co jsem komu udělala, že mne ten váš Pán Bůh takhle trestá!”, dotírá na kněze - spolupacienta. “Máte pravdu, máte pravdu”, přidávají se další, nejhlasitěji zdatný padesátník. Kněz se jí ptá: “A jak dlouho jste tu už byla?” - “Poprvně týden, podruhé tři týdny - a teď jsem tu zas už týden.” - “A kolik je vám let?”, ptá se kněz. - “Šestadvacet.” - Kněz vytáhne bloček papíru a tužku: “Tak si to spočítejme. Dvacet šest let života, to je 9.490 dnů. Z těch 9.490 dnů jste byla v nemocnici 28 dnů. Nebylo by lépe spíš Bohu děkovat za ty tisíce dnů prošlých ve zdraví? A kolik tisíc dnů jste už dostal darem vy”, kněz ukazuje prstem na padesátníka vedle ní: “a kolik dnů jsem dostal darem já, sedmdesátník. Myslím, že všichni máme spíš zač děkovat, než si stěžovat. Náš život bude tak klidnější, i to stonání lépe uneseme.”
Bratři a sestry, to je jeden z důležitých důvodů, proč se tu v neděli scházíme. Máme tu chvíli klidu a času, abychom se rozpomenuli na všechny dary Boží, abychom se tu učili vděčnosti za přijatá dobrodiní.
Tento postoj vděčnosti je důležitý předpoklad jak nedělní bohoslužba, tak dobrého a spokojeného života po celý týden.
A tak dnes prosme Pána Ježíše, abychom patřili mezi ty, kteří vidí dary, které dostávají, a protože je vděčně vidí, dovedou se z nich i radovat.
Bože, učiň z nás vděčné lidi.
 

BOŽÍ POMOC NENÍ ZA PENÍZE

Obě události, které jsme právě slyšeli v Slovu Božím, jednají o jednom:
Boží pomoc si nekoupíš penězi, tu získáš důvěrou.
Vojevůdce Náman myslel, že půjde o obchod. Setká se s medicinmanem - kouzelníkem - ten ho vyléčí - on mu zaplatí. Ale cena za uzdravení je jiná než peníze: Je to důvěra v Boha malého národa Izraele, který se vyhlašuje za Boha nadnárodního a univerzálního. Má poslechnout příkazů kněze tohoto Boha. Náman nerad poslouchá, ale přece uvěří a je uzdraven.
Také setkání Ježíše s malomocnými je zvláštní a příznačné: žádná společenská konverzace jako: “chápeme vaši situaci, uděláme, co budeme moci” - žádné sliby. Strohý příkaz: jděte a ukažte se kněžím, aby vám potvrdili, že jste zdraví. - Nemocní poslechnou a jdou ještě s boláky na těle - na třídenní cestu do Jeruzaléma. Cestou se uzdraví. Jeden z nich pochopí, že se tu hraje o víc, než o stav těla - a běží zpět za Ježíšem. A o tom jednom prohlásí Ježíš , že je zachráněn. To je víc než uzdraven: “Tvá víra tě zachránila.” Ten desátý má zdravé tělo i duši. Uvěřil a je zachráněn.
Dovedeš si tuto situaci přenést na sebe? Jaká je tvá ochota jednat podle příkazu kněze církve - mluvčího - proroka Božího? Kolik je v tobě z furiantství Námanova? Uvažuj o tom dnes - o co se opíráš, kde hledáš své životní jistoty?
A za druhé: kolik je v tobě touhy po opravdovém zachránění - obvykle to nazýváme slovem “spasení” - “vykoupení”. Nevyčerpává se tvá víra, tvá zbožnost, jen na úrovni těch devíti, jen v čekání tělesných darů, že ti dá Bůh zdraví, že tě ochrání od nemocí, úrazů na ulici, od rakoviny, malomocenství dnešní doby? Chápeš, že vykoupení a víra v ně je darem, který nejen uzdravuje, ale i zachraňuje celého člověka, tělo i duši? Stojíš o to? Kolik je v tobě z toho desátého Samaritána? - Jdeš chutě a s radostí v neděli na schůzku s ním? Těšíš se na nedělní liturgii, na svaté přijímání, nebo jen plníš “povinnost” tím, že si odsedíš padesát minut v kostele?
Volejme proto dnes s malomocnými: Pane, smiluj se nad námi! Pane, uč nás prosit o to pravé, co potřebujeme, uč nás důvěřovat. Pane, uzdrav a zachraň nás.
 

DĚTI SE PTAJÍ

Děti se ptají a je třeba odpovídat na jejich otázky. Nesmíme je zesměšňovat, okřikovat, lhát jim. Je třeba jim odpovídat jednoduše, ale pravdivě. s tím jsme skončili minulou kapitolu o náboženské výchově dětí doma v rodině.
Maminka tohle vše vyslechne a plna dobré vůle jde domů odpovídat dítěti: “Mami, je v nebi zmrzlina? Mami, proč měsíc svítí? Mami, z čeho se dělá tma? Mami, co dělá v nebi Pán Bůh, - také tam tancuje?” - Maminka chytí dech: “Ne, Pán Bůh v nebi netancuje, on se o nás všechny stará.” - “A jak se o nás stará?” - “Drží nás všechny za ruce.” - “Mami, a kolik má Pán Bůh rukou? A co dělá Pán Bůh v noci, když je v nebi tma?” - Skončí to tím, že maminka zacpe zvídavou pusu makovou buchtou. Špatně odpovídat nechce, dobře neumí.
Dospěli jsme k náročné kapitolce. Máme si dnes vštípit, že vzdělávat děti znamená především vzdělávat, poučit sebe. Často teprve děti odkryjí rodičům skutečnost, že jejich představy o Bohu byly tak chatrné a vratké, že neobstojí ani před dětským ptaním. Tak rodiče poznávají, jak velkým darem jsou děti - jak dobře udělali, že dítě neodmítli. Jak budou vyučovat ve víře děti, tak si budou muset obnovovat náboženské vědomosti sami. Dítě jim tak pomůže, aby se stali pevnými a uvědomělými křesťany.
Je dobře, když si rodiče takové věci, které nedovedli pořádně vysvětlit, zapíšou do notýsku a občas si zajdou za knězem s dotazem: jak vysvětlit dítěti to a ono.
Ale protože kněze nemáte stále po ruce shledáte, že teď přijdou k ocenění i vaše vlastní životní zkušenosti s Bohem. Kdysi, když jste uvěřili, to jste je jen jaksi vnímali. Teď se musíte učit je vyjádřit, povědět.
A to není snadné. Bůh není věc, aby ho bylo možno popsat. Jak se pozná Bůh? Podobně jako láska. Láska je to, co září v tváři milujícího člověka. Vědecky zkoumat můžeš jen tvář: jaký je nos, ústa, oči. Lásku nemůžeš zkoumat, tu můžeš jen vnímat.
Kdy mohu ve svém životě vnímat Boha? Někdy k tomu stačí tichá chvíle klidu a úvahy. Jsem tu - třeba právě teď, - zde, v kostele. Sedím a nic nedělám. Nic nedělám ani pro to, abych tu byl, abych vůbec byl. A přece jsem. Mé bytí udržuje mocná síla, která je kolem mne - Bůh. Bůh zde, Bůh kolem nás, Bůh v nás.
Jakmile opustíme dětskou a pohádkovou představu nebe nahoře, kde sídlí Bůh mezi anděly, už se učíme hledat Boha ve svém bytí podle svatého Pavla: “Bůh není vzdálen nikomu z nás; v něm žijeme, hýbáme se a jsme.” (Sk 17, 28) Bůh jako dárce mého života, Bůh jako naplňovatel mých tužeb, Bůh jako konečný smysl mého života, Bůh jako zdroj veškeré lásky, kterou v životě prožiji.
Ale kromě těchto kladných prožitků Boží blízkosti jsou tu věci, které nás matou. Jsou to temné stránky našeho světa, katastrofy, války, nemoci, zlo v různých podobách. Ani sobě ani dětem nesmíme zakrývat oči před touto křivou tváří světa: Je-li Bůh všemohoucí a může zabránit katastrofám, válkám, vraždění, jak se na to může dívat? Není pak za to vše také odpovědný, když tomu může zabránit a nezabrání?
Jak proniknout temnotou těchto otázek k podobě Boží? Jaký je tedy vlastně Bůh?
Je jen jedna možnost poznat, jaký Bůh opravdu je: je takový,, jako jeho Syn Ježíš Kristus. “Já a Otec jedno jsme”, řekl Syn.
A tento Syn vypravoval o nebeském Otci, že je milosrdný jako otec marnotratného syna. Že nás hledá jako žena ztracenou drachmu, že má tolik rád, že i vlastního Syna vydává za nás na smrt.
Naše životní zkušenost s Bohem není tedy jednoznačná, je složitá. Běda, když se rodiče před dětmi tváří, že vše kolem Boha je jasné, malým i velkým srozumitelné. Nevštípíme-li dětem, že Bůh je větší než naše myšlení, že je tajemný, že je nepochopitelný, pak ztroskotají a ztratí víru na první pochybnosti.
My sami musíme stále pamatovat, že více víme, jaký Bůh není, než jaký je; a že vše, co o Bohu víme, je protikladné - dvojité.
Je Bůh starý? - Nemůžeš na to dítěti odpovědět jen jednou, ale hned dvěma odpovědmi: “Ano, je odvěký, vždycky byl. Ale je i mladý, věčně mladý, nic v něm nestárne, neunaví se, nezastará.”
Je Bůh daleko? - “Je nám, - jak říká svatý Augustin - blíž, než jsme my sami, ale zároveň je tak daleko, že ho žádným přístrojem, žádným prostředkem nedosáhneš.”
Je Bůh panující nebo trpící? - O  všemohoucím Bohu se mluví často, ale o trpícím Bohu málokdy. A přece co kdo zlý ublíží i tomu nejmenšímu na světě, to ublížil i Bohu. Tak to řekl Pán Ježíš (Mt 25, 40). My ten výrok obvykle chápeme jen co do konání dobra, ale platí to i naopak! Taková už je láska. Maminka trpí spolu, když něco bolí její dítě. Bůh není lhostejný divák, on spoluprožívá s námi naše trápení i radosti.
Je tedy Bůh trpící nebo je šťastný? A zase zní odpověď: Je obojí.
Podobně musíme vědět odpověď na otázku zda Pán Bůh pracuje nebo odpočívá. Je v něm soustředěna všechna činnost, všechno dění celého vesmíru, a zároveň je v něm všechen řád, klid, bezpečí, všechna jistota, pokoj.
Dokonce i tento protiklad musíme o Bohu přijmout: že je všemohoucí Stvořitel nebe i země a že je zároveň tak bezmocný, že lidé po něm mohou zle plivat a posmívat se mu, že mohou tvrdit, že je vzduch, že ani vůbec není, že mohou zle ubližovat proti jeho lásce.
To jsou protiklady, které nerozřešíme hlavou. Na ty nám dává odpověď jen náš život, víra, od případu k případu. proto se chraňme před dětmi mluvit o Bohu, jako by byl přesně a jen takový, jak to právě dítěti říkáš, jako by bylo jedno věřit a vědět, jako by bylo vše kolem Boha jasné a srozumitelné.
Ještě na jednu chybu bych rád závěrem upozornil. Není správné na každé dětské proč hned uvést Boha jako příčinu. “Mami, odkud jsou ptáci?”  Odpovíš-li hned: “Stvořil je Bůh”, pak vyvoláš u dítěte falešnou představu, že je Bůh sám “udělal”. Vynechals plození, hnízda, vajíčka, klubání. Jednou dítě pozná tuhle přirozenou linii a přestane věřit v maminčina Boha, stvořitele ptáků. Jméno Boha se musí objevit až na konci výkladu o vajíčkách a hnízdu: tak to zařídil Bůh.
Kdosi napsal, že jedno dítě položí víc otázek, než deset moudrých stačí zodpovědět. Naštěstí naše děti nejsou profesoři z maturitní komise. Spokojí se i s jednoduchou odpovědí, vysvětlením příčiny, vztahu, jen když je odpověď pravdivá.
Po  tom, co jsme tu vyslechli, věřím, že se teď budeme všichni velmi vroucně modlit za dvojí dar: za trpělivost a moudrost při předávání zkušeností víry dětem.

Přímluvy

Bůh má s námi soucit, když upadneme do nemoci, do hříchů. Prosme ho proto:

• Ať tvá církev může po celém světě volně a svobodně hlásat tvé evvangelium.
• Ať svět pochopí, že pravé náboženství spočívá v přijetí Božích darů.
• Ať poznáme, že jen v tobě je záchrana a jsme poslušni tvé církve.
• Ať poznáme, že nemoc a trápení nás může přivést k pevnější důvěře v tebe.
• Ať se tvá moc projeví na našem malomocenství, na naší bezmoci.

Bože, ať místo marných nářků umíme ve zlých dobách s důvěrou volat k tobě o pomoc. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Do kolika věcí jsme se za svého života rozběhli, kolik dobrých předsevzetí nadělali. Kde bychom už každý byli, kdyby nám nescházelo to, k čemu nás chce povzbudit dnešní slovo Boží: vytrvalost v dobrém.
Máme všichni důvod, vyznat dnes pokorně s Petrem: Pane, jsem člověk hříšný.

Úvod do čtení

V prvním čtení uslyšíme, jak Izraelité bojovali proti pohanům. Mojžíš se nechápe meče, ale pozvedá své ruce k modlitbě. Toto vyprávění je krásným obrazem vytrvalé modlitby.
Ex 17, 8 - 13
Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce. Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.

Co si teď budeme číst, bylo napsáno za pohnutých okolností. Pavel se dozvěděl, že bude popraven a tak se loučí se všemi, kdo jako on uvěřili v Pána Ježíše, tedy i s námi. A co nám před smrtí doporučuje?
2 Tim 3, 14 - 4, 2
Milovaný! Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, zapřísahám tě při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.

Dnešní evangelium je mistrná ukázka, jak srozumitelně a názorně umí Pán Ježíš učit. Poslouchejme, k čemu nás povzbuzuje.
Lk 18, 1-8
Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: Zastaň se mě proti mému odpůrci! Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit. A Pán řekl: Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?
 

VYTRVALOST V PROSEBNÉ MODLITBĚ

Lidé někdy litují, že v evangeliích je tak málo zcela konkrétních pokynů pro denní život: Tohle dělej takhle a takhle - a budeš správným učedníkem Ježíšovým.
V dnešním evangeliu jedna taková rada je: Je třeba se stále modlit a nepřestávat. Je třeba prosit Boha tak vytrvale, jako vdova soudce.
Co my na to? Řídíme se touto radou? Modlíme se denně, stále, vytrvale? Kdepak. To až je mi zle, to až když teče do bot, když něco moc chceme, to pak každý umí zabrebentit modlitbičku: Pane Bože, honem pomoz! Pane Bože, tohle a tohle mi splň - já ti za to něco slíbím!
My se pokoušíme zapřáhnout Boha do svých plánů jako - s odpuštěním - tahouna do vozu. Jsou to často chvilkové banality, zač prosíme. Jsou to někdy i věci nám škodlivé, o které žádáme. A pak není divu, že nám je Bůh nesplní. Ale jindy naopak prosíme o věci životně důležité, o životní záležitosti naše nebo druhých a také splnění nevidíme.
Kolikrát jsem už slyšel stesky: “Tolikrát jsem už Boha o něco prosil a nikdy jsem splnění nezažil. Na všechny naše prosby Bůh stále jen mlčí. A tak jsem se modlit přestal. Člověk se musí se svými problémy snažit vypořádat sám.”
Je to správná úvaha? - Není!
Není správné chtít se se vším vypořádat sám a neprosit o pomoc. A také není správné jen prosit o pomoc a sám nic nedělat, sám se nepřičinit. Mezi prosebnou modlitbou a vyslyšením vždy bude veliké napětí. A to napětí je snesitelné jen tenkrát, když prosíme jako Pán Ježíš no Olivové hoře. K modlitbě patří víra, že Bůh udělá v pravý čas to, co potřebujeme, co je nám k dobru.
Naše modlitba je jako ruka zdvižená v davu: Tady jsem! Pane! Uprostřed miliard lidí - zde jsem! Potřebuji tě! Pomoz mi!
A v čem spočívá ta pomoc, o kterou máme Boha prosit tak vytrvale, jako vdova prosila soudce? Soudce byl líný, netečný, vdova ho nezajímala. Je třeba také probudit Boží aktivitu, zájem o prosebníka? To ještě ne.
Už svatý Augustin to věděl a pověděl: “Člověk se nemodlí proto, aby zorientoval Boha. - Člověk se modlí proto, aby se sám dobře zorientoval.”
Nepřehlédněme při tomto uvažování také poslední větu dnešního evangelia. Pán Ježíš se ptá: “Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?”
Ja, vytrvalá modlitba je tehdy pravá křesťanská modlitba, když je znamením lásky. Milující mají potřebu stále se ujišťovat o své lásce. Tady někde je nejhlubší základ, proč se křesťan modlí neustále. Víra a láska potřebují stálý kontakt, stálý rozhovor.
Modlení patří k člověku, tak už je člověk stvořen.
Pták je tehdy pták, když létá.
Květina je květinou, když kvete.
Člověk je člověkem, když se modlí.
Ovšem, modlení se nelze naučit jako nějaké řemeslné zručnosti. Není to vymýšlení velkých slov, odříkání mnoha slov. Nemusíme při ní v duchu stát před nadlidskou osobností kdesi ve výší, kdesi v nekonečnu.
Modlitbě se nelze naučit, tu musíme objevit. Je to i mlčení, naslouchání. Je to ptaní. Je to nářek. Je to prosba. Ale nade vše to je projev důvěry k Otci. K Otci, který není jen nad námi, který je i v nás. Který je věrně při nás a s námi. O umění takové modlitby prosme:
Buď sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému,
jako bylo na počátku, tak nyní i vždycky,
až na věky věků. Amen.
 

POTKAT KRISTA V HODNÉM ČLOVĚKU

Často nám táhnou hlavou úzkostné starosti, že víra v Boha v  našem národě vymizí, protože tak málo dětí chodí do náboženství, protože nejdou do kostela, aby uslyšely alespoň kázání.
Ale bratři a sestry, jestliže v některém národě víra začne upadat, pak to není pro nedostatečné vyučování ve státní škole; - pak to není ani  pro pronásledování: dějiny jasně svědčí, že pronásledování naopak víru oživuje a šíří.
Naši víru neohrožují vnější zásahy samy o sobě. Příčina lhostejnosti k náboženství je jinde. Myslím, že vás o tom přesvědčím, když se mnou uvážíte:
Do padesátých let bylo vyučování náboženství povinnou součástí školního rozvrhu s dvěma hodinami týdně. to znamená, že všichni pětačtyřicetiletí a starší mají za sebou nejméně 1000 lekcí náboženské výuky, kdy počítám 8 let po 80 hodinách ve škole a po 50 nedělních kázáních.
a co jim těch 1000 vyučovacích lekcí dalo, co to z nich udělalo? Většinou ne tolik, aby si dětskou víru dovedli nahradit vírou dospělou. Z většiny jsou lidé lhostejní a nevěřící. A co z toho tisíce vyučovacích hodin víme my, věřící? Víte dobře, jaká je odpověď: náboženské znalosti našich věřících jsou zpravidla velmi chatrné.
Proč tomu tak je? Mohli bychom hledat příčinu v náboženství samém: Náš Bůh je neviditelný, nehmatatelný, není to nic snadného, věřit v Boha. Mohli bychom hledat příčinu ve vyučujících, katechetech, kazatelích, a ptát se zda učili dost názorně, zda kázali spáleně a přesvědčivě. Mohli bychom do třetice začít zkoumat tuto generaci, zda oni nebyli příliš tvrdou půdou, zarostlou trním zlozvyků, na které se slovo Boží nemohlo zakořenit.
Jistě každého z něco tu také přispělo k nezdaru, že tato generace našeho národa nepřijala křesťanství, že v dospělosti dala přednost pohanství. Ale rozhodující důvod, proč se někdo stane nebo nestane křesťanem, je: jestli se setká nebo nesetká s Kristem. Jestli prožije nebo neprožije to, co zažil Pavel cestou do Damašku.
Jak se může člověk setkat viditelně s Kristem po jeho nanebevstoupení? Jistě to víte: Kristus žije viditelně dál mezi námi ve své církvi - v křesťanech, ve svých svátostech. Kristův hlas k nám mluví v jeho Evangeliu.
Možnost, jak se stát věřícím člověkem, tedy je, potkat jej v hodném věřícím člověku. V člověku, kterého obdivuji, chci být také takový, jako on: v jeho názorech se dovídám Ježíšovo učení, v jeho povaze, charakteru, poznávám Ježíšovu lásku a velkolepost. Věřící přítel mne pak už dovede do společenství věřících, do církve, kde se s Kristem setkám ve svátostech. Ve shromáždění věřících můžeš uslyšet při bohoslužbě Ježíšův hlas, poznat svatá Písma: Ježíš žije v evangeliu. Chce se mnou hovořit.
Tady jsme u hlavní příčiny, proč současná generace lidstva zůstala hluchá ke křesťanství:
Nenašla živého Krista v církvi. Nedělní shromáždění bylo jen úkonem povinnosti, kde si každý prožíval svou modlitbu sám pro sebe. Nic z bratrské pospolitosti dětí Božích, které se sešly doma, v rodném, v otcovském domě svého farního chrámu, aby se tu s radostí setkaly navzájem i se svým Otcem.
Současná generace lidstva nedokázala ani to druhé nezbytné: setkat se s živým Kristem v evangeliu, objevit, že evangelium je kniha, kde mluví Ježíš o tobě, o každém z nás a osobně ke každému jednotlivě.
To má na mysli svatý Pavel v dnešním čtení: “Od dětství znáš knihy svatého Písma. Ty tě mohou naučit, abys dosáhl spásy skrze uvěření v Ježíše Krista.”
Knihy Písma mohou naučit, říká svatý Pavel. Jenže. Jenže nedojde-li k objevení živého Krista za černí a papírem knihy, pak se brzo Písmo stane knihou nudnou.
Znáš z něj určitá místa, která jsi slyšel na půl ucha při nedělní mši. Znáš z evangelia pár vět, které ses naučil odříkávat nazpaměť v náboženství. Ale i když se někdo rozhodne, že si konečně přečte celé evangelium, zpravidla toho brzo nechá. nic tam nenajde, nic nového mu to neříká, žádné vzrušení.
Proč? Abys dostal na obrazovku obraz, musíš aparát vyladit. Abys viděl mikroskopem, musíš jej seřídit. Abys dostal z tranzistoru píseň, musíš jej zapnout. Abys v evangeliu uviděl a uslyšel Krista, musíš nejprve vyladit sebe, soustředit sluch i hlas.
Když jdeš do kostela, když chceš doma otevřít Písmo, vzbuď v sobě především zvědavost, touhu: Setkám se s Pánem Ježíšem: Bude mluvit ke mně, osobně ke mně. Co mi poví, co mi chce? Porozumím mu? Pak pros nebeského Otce, aby ti byl vůdcem k Ježíši, pros Ducha svatého, aby ti byl tlumočníkem.
Je totiž potřeba Božího vedení, jinak se s Ježíšem mineš, nesetkáš. Budeš přesvědčen, že dnes kázání “sedělo” na toho známého; dnes to platilo na mou ženu; dnes by si to měl zapamatovat můj syn...
Nepochopíš, že marnotratný syn jsi ty, že tys ten posedlý zlem, tys ten mrtvý mládenec, tys ten pozvaný ke svaté hostině večeře Páně, že tys ta vdova, která se bije za spravedlnost, nebo tys ten liknavý soudce, který má rád své pohodlíčko. Je zapotřebí i tlumočení Ducha svatého, protože Ježíš mluví jinou řečí, které se musíš učit.
Ty mluvíš o úspěchu u lidí - on říká: poslední u lidí mohou být u Boha první.
Ty mluvíš o vedoucím postavení - on říká.: buď dobrým služebníkem všech.
Ty mluvíš o taktice a diplomacii - on říká: staň se dítětem.
Ty mluvíš o bohatství - on říká: ožeň se s chudobou.
Vidíš, Kristus mluví jinak, než svět. Musíš nechat Ducha svatého, aby ti pomohl přeložit si to do své řeči, do situace toho dne, který žiješ. Jinak nepochopíš nic, nezažiješ setkání s Kristem.
Co si tedy dnes zapamatujeme, co začneme dělat, abychom nepropásli své schůzky s Kristem?
Před nedělní bohoslužbou, před otevřením Písma doma pros nejprve nebeského Otce o vedení, pros Ducha svatého o tlumočení, abys uslyšel.
A co pak? Pak odpovíte! Odpovídej Kristu na to, co uslyšíš: děkuj, odprošuj, plánuj, hlas se do služby.
A ještě něco: neztrácej vytrvalost, neztrácej odvahu. Vždyť jste u díla dva: Nejen ty sám, ale i Duch svatý. I kdybys ty byl málo šikovný, máš-li upřímnost, pak Duch svatý bude jistě šikovnější, on úspěch mít bude.
Bratři a sestry, to je jediná úspěšná cesta, jak se stát křesťanem, jak dojde k víře naše rozkolísaná generace: setkání s živým Kristem ve společenství s bližním, uslyšení hlasu Kristovy v jeho Evangeliu.
 

MISIJNÍ NEDĚLE - VYPRAVUJ TO DÁL!

“Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?” Opravdu překvapivá otázka z úst Pána Ježíše. Anglický spisovatel Graham Greene se jí zabývá v povídce, která má nadpis: “Smrt posledního papeže.”
Svět byl konečně sjednocen jedním prezidentem. Ve jménu jednoty lidstva byla už také vyhubena všechna světová náboženství. Lidem stačí jedna státní ideologie. I všichni křesťané jsou už vyhlazeni, jen poslední papež stále uniká, ač je na něj vydán celosvětový zatykač. Papež cestuje s malým kufříkem, v převleku za obchodního cestujícího. Konečně ho pozná a udá portýr v hotelu, kde chtěl přenocovat. Je zatčen a předveden před světového prezidenta. Prezident mu nabízí život a svobodu, když se odřekne náboženské pověry a podepíše o tom provolání pro veřejnost. Ale papež potřásá hlavou: Vy nejste pán světa - tím je Ježíš. Mne můžete zabít, ale Ježíš si vzbudí nové věřící. Prezident zuří, vyhrožuje, ale vše nadarmo. Pak vytáhne prezident revolver a posledního křesťana zastřelí.
A jak tak prezident hledí na drobnou postavičku posledního věřícího, najednou mu v hlavě svítá poznání: ten protivník, kterého pronásleduje, to nejsou věřící lidé, to není tenhle stařec, to je Ježíš Kristus. A Ježíš Kristus překonal smrt. Ježíš žije. A spisovatel končí větou: “A v této minutě se zrodil v prezidentovi první nový věřící.”
“já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa”, řekl Ježíš - a to platí a bude platit stále. “Brány pekelné mou církev nepřemohou” - řekl Ježíš - a i to platí a bude platit stále. Ale stále také platí Ježíšova výzva všem věřícím: Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je.” Stále platí tato výzva i celé dnešní církvi a každému z nás osobně. Stále platí, že církev je buď církví misijní, nebo není církví Kristovou.
dnešní misijní neděli si to chceme zas jednou radostně připomenout: Nejen misionáři zvlášť k tomu školení, nejen kněží zvlášť k tomu svěcení, - všichni pokřtění mají účast na kněžství Kristově, všichni máme právo a poslání hlásat Krista tam, kde žijeme.
Máme říkat všem lidem dobré vůle, že jsme nalezli Mesiáše, učitele pravdy a lásky.
Máme při mši svaté - i mimo ni - v modlitbě obětovat Bohu svou práci i své trampoty - za vykoupení a záchranu lidí.
Když my jsme měli to štěstí, že jsme se o lásce Pána Ježíše dozvěděli, nemáme si to nechávat pro sebe. Sdělená radost je dvojí radost.
Když Pán Ježíš odcházel ze světa, nezanechal na světě po sobě nic jiného než několik učedníků, kterým přikázal: Vypravujte dál, co jste ode mne slyšeli. Žijte tak, jak jste viděli žít mne. Ať světlo vašeho příkladu svítí všem kolem. Dodávejte životu chuti jako sůl. Já budu s vámi, můj Duch vás povede.
Zde jsme si právě řekli, jak se staneme misionáři radosti evangelia ve svém okolí:
Když se nejprve otevřeme v modlitbě, v kostele, působení Ducha Ježíšova.
Když jej vpustíme do svého srdce. Kdo se působením Ducha Ježíšova ve svém srdci dá vést, ten se stane srdečným člověkem, radostným člověkem, člověkem dobré mysli. A srdečnost, to je právě ten potřebný padací most, který spouštíme vstříc bližnímu. Protože takový je zákon Kristových apoštolů:
Nejprve musíš najít cestu k člověku v rovině lidské - přátelské, a teprve potom se můžeš vydat spolu s ním vzhůru - za Kristem.
Je jedno takové poznávací znamení, které nám ukáže, nakolik jsme působení Ducha svatého otevřeni, nakolik jsme misionáři Kristovy radostné zvěsti. Je to náš smysl pro humor. O všech velkých světcích se vypravuje, že se rádi smáli, že rádi žertovali. V kom sídlí Duch Boží, ten se nestane ani mrzoutem, ani bručounem, ani zatrpklým ironikem.
Křesťan se nepouští do hádek o víru. Nikoho nenutí, co musí dělat. Pán Ježíš také nikoho do ničeho nenutil. Ale modlil se a žil tak, že na něj lidé hleděli s úžasem a snažili se ho napodobit.
My křesťané víme, že známe  a máme protilék proti pesimismu a strachu, lék, který probouzí v člověku ty nejhezčí vlastnosti: veselost, teplo, uvolnění, dobromyslnost. Zdrojem je důvěra v Boha. Naše víra v dobrého Boha nám umožňuje unést i bolavé a trapné věci života. Umožňuje usmívat se, i když něco jde špatně, když prohloupíme. Nic není tak tragické tomu, kdo věří, že na konci všeho je Boží domov.
Důvěra v Boha působí, že si nemusíme dělat starosti o sebe - Vždyť jsme se svěřili do ruky boží. Máme proto své ruce volné, abychom je mohli podat těm bratřím, kteří Boží dlaň dosud nepoznali.
Kéž se tedy staneme i my radostnými misionáři radostné zvěsti: Člověče, nemusíš se bát. Je tu tvůj nebeský Otec a má tě rád. Je tu tvůj lidský bratr Ježíš a zve tě, abys byl jeho učedníkem, misionářem života v radosti a důvěře. Zve tě k životu tak velikému, tak krásnému, že bude stát za zachování navěky.
Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?
Pane, budem o své víře vypravovat dál - svým dětem, svým přátelům, abys až přijdeš - našel ji
jak u nás, tak u našich dětí.
 

JAK DĚTI UČIT MODLITBĚ

Novákovy děti měly vždycky velkou radost, když jim tatínek slíbil, že se s nimi bude modlit večerní modlitbu on. Měl jinak stále napilno, ale při modlitbě s dětmi na to pilno zapomněl. To nebylo jako s maminkou: “Děcka, nezdržovat, mám tam ještě kupu žehlení, honem otčenáš a zdrávas a do postele.”
S tatínkem to bylo jinak: “Tati, a zhasneme zase světlo a rozsvítíme si svíčku, jako posledně, ano?”- připomínal Jirka. - “A já budu dneska zhášet, tys zhášel minule.” - ubezpečovala se Monika. “Rozsvítíme” - slíbil tatínek - “protože světlo svíčky nám připomíná, že Pán Bůh je s námi i ve světnici, zde, a proto si musíme při modlitbě dávat pozor, co a jak mu říkáme.”
V předcházejících úvahách jsme hovořili o tom, že rodiče mají mluvit s dětmi o Bohu. Dneska si dodejme, že všechno mluvení o Bohu by bylo málo, kdyby současně, od samého počátku, nebylo spojeno s mluvením s Bohem. Bůh není nějaká věc, kterou mohu popisovat, Bůh je ten, kdo je živý s námi. Proto jej můžeme oslovovat a můžeme s ním a k němu mluvit.
První období začíná, když dítě už rozumí jednoduchým větám. To se maminka občas modlí nad dítětem - ve jménu dítěte, např.: “Dobrý Bože, děkuji ti, že máš svou Moniku rád.” A Monika se brzo začne přidávat a opakuje po mamince: “Monitu ját.”
První vlastní modlitbou dítěte budou krátká poděkování a vyjádření radosti, že něco pěkného dostalo, za hračku, jídlo, za postel, za auto, za stromy, sluníčko. Dítě poví s maminčinou pomocí dobrému Bohu o velikánském bagru a jiných věcech, které vidělo, které ve svém okolí objevilo. Tím se v něm natrvalo zabydluje správná představa o Bohu, který je s námi, ne kdesi v nekonečnu, daleko na nebesích. Tato modlitba, volný rozhovor s maminkou, utvrzuje v dítěti představu Boha, dárce všeho dobra.
Kromě modlitby vlastními slovy mají v raném dětství místo i modlitby naučené; těm bude věnována příští kapitolka.
Dalším stupněm vývoje dětské modlitby je rozšíření pohledu na jiné lidi. Zde už začíná maminka vést k prosebné modlitbě: “Dobrý Bože, pomáhej tatínkovi v práci! - Ať se nemocná sestřička brzo uzdraví.” Pán Ježíš nás v evangeliu často povzbuzuje, abychom Boha s důvěrou prosili, učme tedy i děti prosit. Ale chraňme se přitom dvojího úskalí:
Nemůžeme prosit za něco, co odporuje Božímu řádu ve světě: “Když se malý Jirka vroucně modlí: “Dobrý Bože, ať mi do rána narostou křídla, abych mohl létat”, je třeba mu vysvětlit, že pořádek ve světě je od Pána Boha a Bůh jej zpravidla nemění. Že spíš můžeme a máme změnit k lepšímu své chování; že i druzí lidé se s pomocí Boží mohou změnit k lepšímu.
Je nutno vysvětlit dítěti, jak Bůh plní naše prosby. Že není žádný automat. Ví líp než my, co potřebujeme a proto někdy naše prosby splní jinak, než si představujeme. Kde se to dětem zavčas neřekne a nevysvětlí, dopadne to jako s Toníkem, který šeptal na návštěvě babičce: “Babi, my se za tebe modlíme, aby ses uzdravila. Ale stejně umřeš! Za dědečka jsme se také modlili, aby se uzdravil, a přece umřel.”
Podobná nedorozumění bývají někdy v pozadí, když dítě začne modlitbu odmítat. Malá Věrka najednou místo modlitby měla pusu jak zamčenou, a když maminka naléhala, dala se do zoufalého pláče. Ještěže maminka byla rozumná, že na ni přestala naléhat a trpělivě pátrala, co za tím vězí. Konečně to z Věrky vytáhla: “Já nechci umřít.”  Pomalu si maminka dala dohromady, co to v malé hlavičce straší. Vždycky večer Věrka říkala dětskou modlitbičku, která končila, aby jí Pán Bůh vzal do nebe. A když umřelo sousedům malé děvčátko a Věrka se vyptávala, kam odešla, proč už není u maminky, co je to “umřela”, dostala odpověď, že si ji Pán Bůh vzal k sobě do nebe. Odtud ten zarytý odpor k modlení: ona nechce žádné nebe kdesi, ona chce být přece doma u maminky a tatínka! Volba jiné, vhodnější modlitby, potíž odstranila.
Jindy mají děti nechuť k modlitbě, když je moc dlouhá nebo nesrozumitelná. Zásadně nepoužívejte při takové stávce žádné násilí, ani donucování. Nedělejme z toho před dětmi vědu a hledejme příčinu. Je-li to z dětské vzdorovitosti, ta pomine o to dřív, čím míň si jí rodiče budou všímat. Příčinou může být i pocit křivdy za potrestání.
Neříkej také nikdy dítěti, že Pán Bůh se na ně bude zlobit, když se nepomodlí. To by pak těžko pochopilo, že Bůh nás nepotřebuje, ale my potřebujeme jeho, a proto se modlíme.
Kde však se jedná o dítě náladové, které se nerado podřizuje jakémukoliv pravidelnému pořádku, pak nebudeme vyjímky trpět a přidržujeme dítě k pravidelnosti i v modlitbě.
Musíme se zmínit ještě o jedné potíži při rodinné modlitbě s dětmi. Připomněla ji jedna maminka: “Hezky nám to, otče, vykládáte, ale má to háček. Vy máte pořád na mysli dobré katolické rodiny, ale kdepak takové jsou? Co když je otec nekatolík; - co když je sice katolík, ale nábožensky lhostejný nebo nevěřící?” Odpověď je jednoduchá, ale provádění jednoduché nebývá. Když je otec nekatolík, ale věřící, pak se bude bez potíží podílet na večerní modlitbě a oba manželé se budou snažit o ekumenický vztah, o vzájemnou úctu k přesvědčení druhého.
Horší je to tam, kde je otec vlažný nebo lhostejný. Snad bude možno s ním dohodnout, aby se choval taktně a výchovu dětí nenabourával. Maminka pak bude mít nesnadnou úlohu vysvětlit postupně dětem, že tatínek má právo jednat podle svého, ale že my, věřící křesťané, se bez modlitby neobejdeme.
Zle je to tam, kde věřící partner tolerantní není. Tam nezbude než zříci se modlitby s dětmi, když je přítomen.
Myslím, že vy maminky, byste nám tu uměly povědět přebohaté zážitky s vedením dětí k modlitbě. Říkala jedna maminka: “Mám čtyři děti. Jak je uklidnit, aby se při modlitbě nešťouchaly, nestrkaly, nechichotaly?”
Tu je třeba použít receptu tatínka s úvodního příkladu. Tam pomohla k soustředění rozžatá svíce. V adventě to bude betlém, v postě děti upletou z trní korunu, namalují Boží Hrob. V máji se soustřeďuje zrak na obrázek Panny Marie, jindy na kříž nebo obrázek, který samy namalovaly.
A pak je tu ještě postoj: děti se modlí celým těle, nejen ústy. Místo znamení kříže lze někdy začít s úklonou, jindy místo sepnutí budou ruce rozepnuté jako kněz u oltáře. Jsou-li děti dál od sebe, aby se nemohly strkat, jestli se modlitba uvede vhodným slovíčkem o přítomném Bohu a jestli modlitba není příliš dlouhá, pak to jde i s čtyřmi capartíky.
Vím, že večerní modlitba rodiny má mocného konkurenta v televizoru, ale věřte, když budete dobře vědět, jak na to, bude vám všem chvilka společné modlitby něčím moc milým a vaše děti na to budou po celý život rády vzpomínat.
Šťastné ty děti, kde se modlí společně oba rodiče nebo alespoň jeden z nich. Modlitba je největší škola víry.

Přímluvy

Chceme udělat vše pro to, aby i naše děti si odnesly do života víru našich předků. Prosme o pomoc.

• Aby mladá generace uslyšela hlas Krista, který mluví v evangeliu.
• Aby na nás děti viděly, jak se denně modlíme.
• Abychom se projevovali jako křesťané víc jednáním, než mluvením.
• Ať chráníme děti před bezmyšlenkovitým odříkáváním naučených modliteb.
• Abychom v těžkostech nezmatkovali, ale klidně uvažovali.
• Abychom při rozhodování o čemkoliv se napřed pomodlili, pak uvažovali a potom teprv jednali.

Bože, chceme žít jako křesťané - ty to víš. Ale víš, jak často si nevíme rady, jak se často bojíme a jsme bezradní. Dej, abychom z blízka poznali tvého Syna Ježíše, abychom mohli žít v jeho duchu, jenž s tebou žije a kraluje na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Kdo je tvůj nepřítel, ten o tobě roztrušuje chyby, které nemáš. Kdo je tvůj známy, ten pochválí, co je na tobě dobrého. Jen tvůj dobrý přítel, tě upozorní na chyby, které máš.
Pán Ježíš se k nám chová jako nejlepší přítel. Upozorňuje nás vždy znovu na naše chyby. Dnes nám připomíná, abychom nikým nepohrdali, když žije jinak, než se nám líbí. Chce, abychom pochopili, v čem je lidská bída a v čem spočívá pravá velikost Božích dětí.
Přivítejme našeho přítele a učitele s pokorou.

Uvedení do čtení

Hned v prvním starozákonním čtení je podobná myšlenka, jako uslyšíme později v evangeliu: kdo je před Bohem chudák, kdo boháč; s kým Bůh drží.
Sir 35, 15b - 17. 20 - 22a
Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

Dnes si dočteme poslední list svatého Pavla, který psal z vězení. Psal ho už po odsouzení na smrt, když čekal na vykonání rozsudku. Bude i naše svědomí tváří v tvář smrti tak klidné, jako Pavlovo? Budeme si moci říci s apoštolem: i já jsem bojoval dobrý boj, i já jsem si zachoval víru?
2 Tim 4, 6 - 8. 16 - 18
Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

Máme-li umět naučit naše děti, jak se dobře modlit, musíme to umět napřed sami. Dnes nás k tomu Pán Ježíš učí v evangeliu.
Lk 18, 9 - 14
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ´Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.´ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ´Bože, buď milostiv mně hříšnému!´ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
 

VŠECHNO JE DAR

Podzimní plískanice zahnala mládež na faru: “Otče, venku je škaredě, a tak se budeme scházet na faře. Ale aby nezůstalo jen při zábavě, chtěli bychom věnovat také chvíli bibli - jak jsou ty biblické kroužky. Jak to máme dělat?” - Kněz se směje: “Nato není třeba složitých technik. Hlavní je zaslechnout slovo Boží tak, jako by bylo právě teď pro tebe osobně od Pána Ježíše pověděno. Ale pro začátek vám přece jen poradím, jak by jste mohli začít. Vezměte si evangelium následující neděle. Naslouchejte mu. Pak o něm mluvte: co to slovo Boží říká každému z vás. Jak se týká tebe osobně. V neděli pak budete jistě s velkým zájmem poslouchat kázání , co to slovo Boží řeklo našemu knězi, kazateli.”
A tak mladí zasekli a zaposlouchali se do evangelia o farizejovi a celníkovi. Sotva dočetli, dal se slyšet jeden mládenec:
“Tak tohle se mne netýká. Mně je ten farizej tak protivný, že se mi nemůže stát, abych se choval tak jako on. - Teda, já vím, že takoví farizeové jsou i dnes! Znám řádek takových lidí, co jsou nafoukaní a hloupě posuzují a odsuzují druhé kolem sebe!”
Najednou chlapec vidí, jak těm kolem něj cukají ústa stále víc a najednou se všichni rozesmáli. Trvalo mu, než mu došlo, že on sám se teď choval přesně jako ten farizej, kterého odsuzoval - že on je dnešní farizej.
Ano, objevit farizeje v sobě, to vůbec není lehké. kdo tedy není a kdo je farizej?
Copak Bůh chce, aby se každý křesťan jen stále krčil, prohlašoval se za nešiku a bezcenného? - dobře víme, že to tak není. Člověk má vlohy, talenty, aby je rozvíjel a radoval se z nich. Každý se má po celý život vzdělávat, aby něco byl a znamenal. Člověk má znát své schopnosti, svou hodnotu a být hrdý na to co je a co umí. Toto vše jistě není farizejství.
Farizejem se stává až ten, kdo všechnu zásluhu za to, co je a co umí, připisuje jen sobě. Kdo ostatní odsuzuje a pohrdá s nimi.
Takový farizej se často zabydlí i v nás a my si to ani neuvědomujeme, - jako ten mládenec v biblickém kroužku.
“Kdo odsuzuje druhého a nechodil předtím pár měsíců v jeho botách, to je dnešní farizej.” - Tak to učila černá maminka své děti. Chodit v botách druhého, to znamená žít mu nablízku, sdílet  zblízka jeho život, znát všechny okolnosti jeho chování. Kdo druhého pozná, pochopí příčiny a okolnosti, co prožil, co pokřivilo jeho povahu, ten vidí, ale neodsuzuje.
“Když na tebe přijde chuť někým pohrdat, odsoudit ho, začni raději hned u sebe. Ve svých botách chodíš dost dlouho, a přece na sobě objevíš chyby, které sis neuvědomoval” - říkala dál černá maminka.
Proč vlastně nám posuzování a odsuzování druhého dělá tak dobře? Příčina je jasná. Přehlížíme, že to, na co jsme u sebe hrdí, to, “že mi nejsme jako támhle ten celník” - že to není jen naše zásluha, že je to především Boží dar.
V onom katechizmu černých maminek je také ono podobenství:
V jedné zahradě bylo plno květin. Podél plotu slunečnice, uprostřed záhonu růže a mezi tím i drobné pomněnky, macešky a sedmikrásky. Slunečnice se vypínala sebevědomě nade všemi: “Tak velká, tak silná jako já není žádná z vás. Proti mně jste všichni trpaslíci!” Ale růže jí skákaly do řeči: “Ale my voníme, my voníme! A jak jsme zářivě velkolepé proti takovým chudinkám maceškám.” A macešky se plačtivě choulili: “Jsme chudinky, jsme chudinky!” - Ještěže se ozvala pomněnka: “Jak můžete tak mluvit! Žádná z nás si nedala sama ani vzhled ani velikost. Všechny jsme tak krásné, jak nám dal naši podobu Stvořitel. Každá jsme jinačí, ale všechny jsme pěkné a všechny nás má náš Stvořitel rád takové, jaké jsme.” A květiny na zahradě ztichly a začaly pokukovat jedna po druhé, jakou že podobou krásy je Stvořitel vybavil. - Tolik vyprávění černé maminky.
Bratři a sestry, všichni aspoň tušíme, kolik je v nás a okolo nás slunečnicově farizejského povyšování nad druhé, pohrdání druhými. A nebylo by těžké začít podle rady pomněnky dívat se po lidech kolem nás, co je na nich dobrého a pěkného, místo špehování, jaké mají chyby. a tak tedy: začněme s tím my, co jsme tu zde. Začněme hned: hledat, co je na kom dobrého.
jednoho farizeje tak bude na světě míň.
 

MODLIT SE SVÝMI SLOVY NEBO HOTOVÉ MODLITBY

Nestačí mluvit s dětmi o Bohu, je třeba hned zároveň učit děti mluvit s Bohem - modlit se. Ale musí se vědět, jak na to, nebo bychom mohli už  v předškolním věku znechutit dětem modlitbu na celý život. Přidržování k příliš dlouhé modlitbě, nesrozumitelnost, násilné donucování, to jsme si minule uvedli jako hlavní chyby.
První modlitbou je děkování a radost z Božích darů. Později se připojí i prosby. Děti se večer rády modlí na způsob litanií nebo přímluv v kostele. Maminka i děti vzpomínají, co pěkného v tom dnu zažili. Všichni odpovídají: “Děkujeme ti, milý Bože.” Pak se připojují i prosby  a všichni odpovídají podobně jako v kostele: “Prosíme tě, vyslyš nás.” Může se tu objevit i projev lítosti malého násilníka, který se pral se sestřičkou, ale pravé kající modlitby v tomto věku nemají místa - děti ještě nehřeší. Leda v podobě prosby, abychom byli zítra hodnější než dnes.
Tolik už jsme si pověděli o modlitbě a ještě  nepadlo slovo o Otčenáši! - Mnozí rodiče soudí, že když je tato modlitba ze všech nejpřednější - a to vskutku je - že se ji mají děti také prvně naučit. A tak malé děti mnohdy dokážou odšišlat otčenáš dřív, než jej umí správně vyslovit, dřív než chápou, co ta slova znamenají.
Následky jsou pak zlé pro celý život. Vznikne tu představa, že Bůh je nějaký orientální despota, který vyžaduje, aby mu každý člověk ráno a večer cosi odrecitoval. Nezáleží, co se říká, jen když se to odemele. Když pak dítě doroste, zavrhne tento nesmysl - brebentění coby modlitba - a s ní i představu Boha, který to vyžaduje - a je tu nový ateista.
Jednotlivé věty Otčenáše, ty můžeme probírat ve volné modlitbě po pátém roce. Kolem sedmi let se většina dětí už umí modlit Otčenáš v kostele s ostatními, ale pravidelnou součástí denní modlitby to ještě být nemá.
To ovšem neznamená, žebychom měli všechny naučené modlitby zavrhnout. Ty jsou stejně důležité jako volná modlitby. Ale musí být srozumitelné, přiměřené věku a chápavosti dítěte. Naučené modlitby mají obsahovat pevně formulované pravdy víry, které se modlitbou vštěpují do paměti dítěte. Naše volná modlitba svými slovy by se brzy scvrkla, neměli bychom co říct, kdybychom ji neobohacovali modlitbami zformovanými, které mají bohatství myšlenek a věroučnou přesnost. Mají opravdu? Bohužel dost dětských modlitbiček neodpovídá dětské mentalitě a věroučně také kulhá. Raději jim děti ani neučte.
Už jsme si říkali o děvčátku, které se nechtělo modlit takovou jednu modlitbičku, protože nechtělo umřít. Znáte asi i tuto:
“Unaven jsem, půjdu spáti,
Bože, dej mi ráno vstáti...”
Prosím vás, které pak děcko je unavené, když je maminka posílá spát? To je psychologicky nesprávné. Nebo:
“Nebeská Matičko moje,
já jsem malé dítko tvoje...”
Zase špatné z dětského hlediska. Kterépak dítě se považuje za malé? Přece každému ukazuje, že už je tááákhle veliké! A mluvit v tomto věku o nebeské matce je také nedobrá věc. A nebo tahle:
“Ježíšku maličký, přijď ke mně,
zbožné dítko učiň ze mne,
ať miluji jenom tebe
a těším se na tvé nebe.”
Verš za veršem nevhodné pro děti: Dětská zkušenost o Bohu odpovídá představě velikého mocného pána celého světa. Co si má počít s představou Boha jako maličkého dítěte? - “Zbožné dítko” - zas něco pro dítě nepochopitelného. Dítě si může představit, že už nebude krást kostky cukru, že už nebude tahat kocoura za ocas, tedy jednotlivé zcela konkrétní věci, ale že má být “zbožným dítkem” - to je pro ně nesrozumitelné.
A dál třetí verš: “ať miluji jenom tebe...” - “a co maminka a tatínek a pes Baryk?” Jak má tomuhle dítě rozumět? - O tom , že mluvení o nebi je dítěti zcela nesrozumitelné jsme si už uvedli příklad. Ani verš “a těším se na tvé nebe” nemá v dětské modlitbě co pohledávat, nechceme-li, aby si dítě vštípilo pro celý život, že modlitba je odříkávání něčeho nesrozumitelného, ale že to nevadí, že se tomu stejně rozumět nemusí.
Ranní modlitba ať je zcela krátká a neformální. Vždy v ní však musí být (a to ve stejném pořadí, aby v dítěti vznikl návyk), poděkování za noc a radostné přijetí dne jako daru. U starších i předsevzetí a prosby. Nemodlí se všichni společně - jak kdo vstává, modlí se hned po probuzení.
Večerní modlitba může být zato delší, společná. Ale nikdy tak dlouhá, aby byla nad vytrvalost dětí - a ta velká nebývá.
A co stolní modlitba? Pokud se nejí společně u rodinného stolu, stačí kratičká myšlenka. Ale nedělní - sváteční společný oběd má být víc než jen nasycení hladu. Je to kus rodinné liturgie. Čistý ubrus, kytka na stole, chvilka ztišení a tatínkova slova, že všechno dobré máme od Boha, i toto jídlo je Boží dar a my ten dar chceme s radostí přijmout; - to vytváří ze společného stolování něco víc než tankování pohonných hmot: - malou agapé - hostinu lásky.
Správná modlitba je setkání s Bohem. Jak naučíme své děti modlit, tak jim toto setkání ztížíme nebo usnadníme.

Přímluvy

Víme to dobře, že náš život je příležitostí k osobnímu zdokonalení, k sebevýchově na krásného člověka, - křesťana, ba vlastně už nebešťana. Ale víme také dobře, jak nám to jde nesnadno. Prosme proto o pomoc a sílu:

• Abychom zápasili s vlastními chybami - a druhé lidi nechali na pokoji.
• Abychom druhým nezazlívali, že jdou životem svou vlastní cestou.
• Abychom své chyby hlídali a odstraňovali, aby nás ve stáří neovládly  neopanovaly.
• Abychom bližními farizejsky nepohrdali.
• Abychom naše děti učili nejen mluvit s lidmi, ale i mluvit s Bohem.
• Abychom naše děti neučili bezduchému brebentění naučených modliteb.
• Aby náš nedělní oběd začínal modlitbou a byl radostným společenstvím.
• Abychom se všichni dožili moudrého a pokojného stáří.

Bože, tvá láska nás oslovuje a my ti smíme odpovídat v modlitbě i v životě svým jednáním. Dej nám k tomu sílu, světlo a radost, abychom uměli žít podle evangelia Ježíše Krista, našeho Pána.