- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:
Jdi na:
22.neděli
23.neděli
24.neděli
25.neděli

Uvedení do bohoslužby

Věřícího člověka nepoznáme podle toho, že stále mluví o Bohu, o náboženství. Víra se pozná podle jednání, skutků, ne podle mluvení.
Ale přesto je třeba někdy víru slovem vyjádřit, slovem na ni odpovědět.
Dnes mluví zase Bůh osobně ke každému z nás. Pokusme se na Boží oslovení svým slovem odpovědět, svou důvěru Bohu vyznat.
Obraťme svou mysl k Pánu Ježíši, který mezi nás přichází, aby nás povzbudil, vedl, učil.

Uvedení do čtení

Boží království není jen pro jeden národ. Všechny národy, všichni lidé se mají stát “čistými nádobami”, obětními dary Bohu. Tedy i my, i já ty.
Iz 66, 18-21
Toto praví Hospodin: „Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu některé z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, k těm, kteří o mně neslyšeli mluvit a neviděli mou slávu. Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na dromedárech na mou svatou horu do Jeruzaléma – praví Hospodin – jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu. A také z nich si vezmu kněze a levity“ – praví Hospodin.

Nikdy asi nepochopíme hrozné tajemství, smysl utrpení ve světě a v našem životě. Autor dnešní epištoly naznačuje jednu kladnou stránku lidského trápení. Vychovává nás: upevňuje vůli, učí vytrvalosti.
Žid 12, 5-7.11-13
(Bratři a sestry!) Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: „Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.“ V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil.

Evangelium je vážným varováním, aby se naše zbožnost nestala samoúčelnou. Nebe ti nezaručí ani příslušnost k církvi, ani chodění do kostela, ba ani denní svaté přijímání. Denně, stále, se musíme rozhodovat pro stranu boží: pro správné slovo, pro správné jednání v duchu Kristovy lásky.
Lk 13, 22-30
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‘Pane, otevři nám!’, odpoví vám: ‘Neznám vás, odkud jste.’ Tu začnete říkat: ‘Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!’ Ale on vám odpoví: ‘Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!’ Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“
 

JE PEKLO?

Pryč ode mne - neznám vás!
“Pryč ode mne, vy všichni - kdo jste pácháli bezpráví!”
Hrozná slova! -Z úst Pána Ježíše jsme zvyklí na opačná: “Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi!” - Kdo to bude marně tlouci na dveře? Komu to říká Pán Ježíš. Jděte pryč, neznám vás?
My zde s Pánem Ježíšem také jíme a pijeme, i nás tu učí. - Může být zavržen i někdo z nás, člen jeho církve? Na tu otázku je odpověď jasná: Nikdo nepřijde do nebe jen proto, že je příslušníkem nějaké církve, bez vlastního přičinění - nebo proti své vůli.
Proto se nejprve ptejme všeobecně: Bude vůbec někdo na věky zavržen? Ježíšovo “pryč ode mne” - je to jen varovné podobenství, nebo je někdo už opravdu uslyšel či uslyší?
Je peklo?
Nebe a peklo bývají často jmenovány jedním dechem, ač jsou to zcela rozdílné představy. Nebe je něco, co Bůh daruje člověku, zatímco peklo je hrozný vynález člověka. Nebe je společenství mnohých s Bohem, zatímco peklo je osamělost, bytí na vlastní pěst.
Pán Ježíš věděl, co za vynález je člověkovo peklo za živa. Ne peklo pohádkové, ne burleskní peklo Dantovo, či Drdovy Hrátky s čerty, ale peklo, které se zahryzlo do duše člověka. Peklo vášnivé zloby, která nutí škodit, ubližovat, ničit. Peklo smutku, který vrhá člověka do otroctví, alkoholu nebo tablet. Peklo deprese, která vede k stále hlubší izolaci až po sebevraždu. Peklo nucené společnosti zlých lidských vlků, kteří se vzájemně napadají a vztekle koušou.
Protože Pán Ježíš toto lidské peklo znal, šel člověku nabídnout záchranu. Když my se naučíme rozeznávat a vidět toto peklo, jako Ježíš, můžeme před ním zachránit sebe i jiné.
Ale to je zatím stále řeč o pekle zde, za lidského života! Je však také peklo věčné?
Bůh je nestvořil a přece je - člověk si je tvoří sám. Mnozí odmítají jeho existenci. Argumentují tím, že věčný trest za chvilkovou slabost neodpovídá Boží spravedlnosti, ani lásce. - V tom mají ovšem pravdu  ono to také tak s peklem není. Bůh neodsuzuje k věčným trestům za chvilkovou slabost člověka. Ale člověk se může odvrátit od Boha sám. Peklo je odmítnutí Boží lásky, odmítnutí společenství svatých, odmítnutí Kristova výkupného kříže, odmítnutí všeho a natrvalo: “ Já nikomu nevěřím., já si stačím sám!”
Pán Ježíš o pekle mluvil a počítal s možností, že člověk může na věky ztroskotat.
Je někdo v pekle?
Když to tak posloucháš, jistě tě napadlo: Ale je vůbec někdo tak hloupý, zlý, zarytě zatvrzelý, aby až do posledního okamžiku života odmítal Boha? Je někdo v pekle?
Tohle vrtalo hlavou už Ježíšovým současníkům. V evangeliu čteme, jak kdosi přišel k Ježíšovi a ptal se ho: “Pane, je málo těch, co budou spaseni?” - Odpověď Pána Ježíše je nepřímá “Snažte se vejít úzkými dveřmi! Neboť pravím vám, mnozí se budou pokoušet, ale nedokáží to.”
Ježíšův výrok o úzké bráně, která vede ke spáse, musíme brát spíš jako výzvu, abychom počítali s potížemi, s namáhavostí dobré cesty a spolupracovali s Boží milostí, - než jako informaci, kolik lidí přijde do pekla. Podobenství o dělnících hodiny dvanácté, o odpuštění lotru po pravici dokládá Pán Ježíš, že do posledního okamžiku života je možná záchrana, náprava. Je jisté, že žádný člověk nebyl stvořen pro peklo.
Je třeba si to připomenout, aby nikdo neprožil svůj život jako ustrašený uzlíček plný komplexů viny a malomyslnosti.
Zavržení působí jen a jen “smrtelný” hřích, to je totální odvrácení člověka od Boha až do posledního dechu. Já si myslím, že jen málo lidí takhle dopadne. Častější jsou jistě “těžké” hříchy, které dávají životu falešný směr, i když ještě neznamenají radikální odvrácení od Boha. Raná církev nepovažovala za smrtelný hřích to, co pozdější morální teologie označila za těžký hřích. Člověku nebude asi nikdy snadné vést přesnou hranici, kde končí těžký hřích a začíná smrtelný, a proto je dobře, že konečný soud o tom je v rukou Božích.
V celém Božím zákoně se mluví jen o jediném člověku jako o “muži zavržení”. Ale ani tu není jisté, jestli je Jidáš opravdu zavržen. Vždyť slova soudu: “lépe, kdyby se nebyl narodil” - říká Pán Ježíš ještě za jeho života a po nich se ještě pokouší Jidáše zachránit. - oslovuje ho, aby se rozpomenul, našel, napravil: “Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?”
Svatý Pavel píše svým milovaným Filipanům: S bázní a třesením usilujte o svou spásu.” Po předchozích úvahách už víme, čeho se máme bát. Boha ne, ale vlastní darebnosti, zatvrzelosti ve zlém. Bůh chce, aby nikdo nezahynul, aby se všichni obrátili (2 Petr 3, 9). Ježíš prolil svou krev “za nás a za všechny lidi.” Slíbil: “Až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě”.
Boží vůle je tedy jasná, ale nejistota mého, tvého, našeho osobního rozhodnutí a tím také osudu zůstává až do konce života. Je to spasitelná nejistota, pokud je nám stálým podněcovatelem ve snaze o dobro. A v tom je také odpověď na poslední otázku.
Dojde spásy každý, kdo je v církvi?
Odpověď už známe: Bůh to chce. Ježíš už zaplatil výkupnou cenu za spásu všech. Ale automaticky to nebude. jako kdokoliv jiný si i my musíme nebe zasloužit.
Co z toho tedy máme, že jsme v církvi? Když se může dostat do nebe stejně zločinec, který lituje v posledním okamžiku života - viz lotr po pravici - jako křesťan, který si nebe po celý život v potu tváře vysluhuje, co z toho máme, že jsme v církvi?
Zní to zdánlivě logicky, ale je to ptaní dětinské. To “vysluhování nebe v potu tváře” ukazuje spíš na pohana, který neví nic o křesťanské cestě životem.
Křesťanova výhoda je v tom, že při posledním rozhodování - při umírání - snadněji se rozhodne pro Boha věřící člověk, který se Bohu po celý život s vírou , nadějí a láskou obracel, než člověk, který po celý život Boha odmítal. Ani takovému člověku nechybí možnost obrácení v posledním okamžiku, ale bude k tomu potřeba nadlidské úsilí.
Proto musíme začít být už teď v přítomnosti, čím chceme být v budoucnosti: “ Jaký život, taková smrt” - říká přísloví. Už teď vytrvale ničit peklo v sobě, kolem sebe. Nikomu nedělat život peklem. Učit se žít jako nebešťané. Slovo Boží nás k tomu každou neděli vede, doškoluje.
Pojistka proti peklu.
Nejistota zůstane tedy součástí naší existence po celý náš život. Nikdo není prohlášen za svatého, dokud žije.
Lidé se proti nejistotám pojišťují: proti nemoci, úrazu, havárii, požáru, ba kdosi se pojistil i proti tomu, že by nemohl platit pojistky.
Lze se pojistit i proti konečné věčné katastrofě? Svým způsobem ano. Můžeme se pojistit tím, že se už teď učíme žít, jak by se nám líbilo žít navěky. Že jednáme s jinými tak, jak chceme, aby se s námi jednalo navěky.
Shrňme si nakonec dnešní úvahu do tří vět:
Nikdo nemůže vyloučit, že jeho život neztroskotá navěky smrtelným a konečným odvrácením od Boha.
Zapomínání na peklo dělá hříšníky.
Uvěření v peklo dělá nebešťany.
Pojďme se přihlásit mezi budovatele nebes.
 

TRESTÁ BŮH TOHO, KOHO MÁ RÁD?

“V té a té škole je učitel, který moc bije žáky!” Kdyby se něco takového opravdu stalo, dlouho by ten učitel na té škole neučil. Propustili by ho ze školství, možná  by skončil i před soudem.
Vyučovat děti s pomocí bití, pro tuhle výchovnou metodu máme dnes málo porozumění. Ale ještě začátkem tohoto století to bylo i u nás jinak: Škoda každé rány, která padne vedle,” říkávalo se. “Kdo nechce slyšet, ten musí cítit” - říkávalo se. A leckdo z nás starých si ještě pamatuje, jak chutnal řemen, důtky, bič, rákoska.
V dobách, kdy vznikaly knihy Starého a Nového zákona, patřilo bití k normálním projevům vychovatelské a otcovské péče. Kdo děti netrestá, ten je nemá rád, ten se o ně nezajímá, ten nedbá o jejich výchovu, - mínili tenkrát.
V tomto smyslu jsme to  slyšeli před chvílí ve čtení z listu Židům: “Pán trestá toho, koho má rád. Šlehá každého, koho uznává za svého syna.”
Tedy by mělo platit že, trápení, neštěstí, nemoc, smrt, to že mají být projevy otcovské vychovatelské lásky a péče Boží? Žádný dnešní člověk tohle nepochopí.
Před premiérou Horvátovy hry: “Na krásné vyhlídce”  chodili v Basileji po ulicích nosiči reklamních plakátů s křičícím nápisem:
“Je jeden dobrý Bůh,
ale není na něj žádné spolehnutí.
Čas od času někomu pomůže,
ale ti ostatní mohou zdechnout.”

Vzbudilo to mnoho pohoršení, někteří chtěli podat na divadlo i žalobu pro urážení náboženství, ale mnozí, i dobří křesťané, řekli, že to často pociťují také tak.
“Kdes byl, ty dobrý Bože, když můj rok starý synáček umíral? To, že měl být tvůj projev lásky ke mně? Když se mi nad mrtvým děckem třásla brada pláčem, měl jsem se těšit odříkávání toho sadistického úsloví: Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje?”
Toto starozákonní myšlení z listu Židům je nám dnes cizí. můžeme si sice představit, jak to asi ti dávní lidé mínili, podle podobenství z Izaiáše (28, 23 -29) o hospodáři, který také musí činit půdě násilí, aby se zúrodnila. Musí ji orat, přerývat, obracet, vláčit, válcem utlačovat. Pak teprv se úhor stane úrodným polem.
Ale teprve Ježíšovo kázání o pšeničném zrnu, které musí umřít, aby vydalo úrodu, nám naznačuje, že smrt věřícího není trestem hrozného božstva, ale branou do otcovského domova.
Ale teprve pohled na Ježíše souzeného bičovaného, pohled na Ježíše trpícího, na úmrtním loži kříže nám naznačuje, že bolest, nemoc a trápení není dílo sadistického vychovatele, ale má výkupnou hodnotu smíru a oběti.
Pro mnoho lidí je utrpení jen cosi nesmyslného. Mnohé to rozvrátí. Nám, věřícím křesťanům, se tu naznačuje, jak brát trápení jako hořký lék, jak je po vzoru Kristově Obětovat na smír za sebe a za jiné. Ale přesto zůstane utrpení vždy dál utrpením, něčím proti samé podstatě lidské touhy, smyslu života.
Hrozné tajemství utrpení ve světě a v našem životě asi nepochopíme nikdy. Ještě že se můžeme přidržet ujištění, že Bůh nechce člověku nikdy nic zlého, že Bůh je vždy a vždy pro život, že má pravdu Jan, když prohlašuje, že Bůh je jen a jen Láska.

Přímluvy

Slyšeli jsme evangelium Pána Ježíše a odpověděli jsme na ně svým “věřím”. Máme dobrou vůli podle něj žít a učit tak i naše děti. Ale známe se dost dobře, abychom věděli, že naše dobrá vůle za chvíli ochabne;  že si často nevíme rady sami se sebou, že se málo vyznáme i ve svých dětech.
Prosme proto o světlo a sílu:

• Abychom nikomu neudělali život peklem, ale učili se žít jako děti nebes.
• Abychom se nespokojili tím, co už víme a známe, ale stále hledali lepší cestu.
• Abychom se nenechali strhnout proudem módních polopravd, ale všechno bedlivě zkoumali.
• Abychom nechtěli vychovávat děti jen poroučením, ale svým živým příkladem - tím jak před nimi a s nimi doma žijeme.
• Abychom jednali s jinými tak, jak chceme, aby jiní jednali s námi.

Pane Ježíši, my bychom chtěli tyto zásady vždy zachovávat, ale víme, že to vždy nedokážeme. Ať nemalomyslníme a máme stále na mysli, že dobrý příklad dává i ten, kdo svou chybu uzná a dá najevo, že ho to mrzí, že chce s tou chybou bojovat. Prosíme tě o potřebnou pokoru a trpělivost, abychom všichni společně šli za tebou, Pane, jenž žiješ s Bohem Otcem na věky věků. Amen.

Uvedení do bohoslužby

Ústředním slovem v dnešní škole dětí Božích je slovo “služba”. Že člověku mají sloužit přírodní zdroje, to bereme jako samozřejmé. Že člověk může zasvětit život službě velkým cílům - třeba vědě nebo umění, to také chápeme. Ale služba člověka člověku - to se už nenosí. Vymřeli služky a sluhové, jsou jen paní na pomoc v domácnosti.
A přece u Boha zůstává služba bližnímu největším posláním dětí Božích. Jen skromný uslyší Boží pozvání: Příteli, pojď výše.
Pojďme prosit o světlo, abychom to pochopili.
Pojďme prosit o sílu, abychom tak žili.

Uvedení do čtení

Starozákonní čtení dnes mluví o trápení proroků a čtení, když si lidé nechtějí dát říct, nechtějí slyšet jejich kázání, varování, jejich rady k dobrému životu a ženou se do zkázy.
Sir 3, 19 - 21. 30 - 31
Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.

Svatý Pavel nám teď radí,  jaký obětní dar máme položit na mešní patenu: Sami sebe.
Žid 12, 18 - 19. 22 - 24a
(Bratři a sestry!) Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby Bůh už k nim nemluvil. Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; přistoupili jste k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.

Teď poslouchejme, jak nás Pán Ježíš varuje, abychom se nehonili za chvilkovými módami, ale snažili se následovat Krista: žít svůj život v duchu jeho evangelia.
Lk 14, 1. 7 - 14
Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: ‘Uvolni mu místo!’ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ‘Příteli, pojď si sednout dopředu!’ To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Svému hostiteli pak řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“
 

MORÁLKA POSLEDNÍHO MÍSTA

Co nám to vlastně dnes dává náš Pán za naučení? “Morálku posledního místa”, jak to kdosi nazval? Sedávej panenko v koutě, buď hodná a najdou tě? Chce nám dnes znechutit sobectví, bezohlednou ctižádost? Chce nás dnes učit skromnosti?
Nic z toho nemá Pán ve skutečnosti na mysli. Dnes nám především podává svou nauku o nerovnosti lidí v řádu jeho království.
Od té doby, co si revoluce na začátku novověku daly do štítu heslo rovnosti a bratrství všech lidí, každý člověk, i každý z nás s tím jaksi počítá: všichni lidé jsou si rovni.
Jenomže naše každodenní zkušenost ukazuje, že ve skutečnosti žádná rovnost mezi lidmi není.
Pravda, žádný císař už nerozděluje šlechtické tituly, ale prezidenti uděluji dál řády, na kdejaké hitparádě se udílejí zlaté medaile laureátům. Za zvuků fanfár jsou dále vavřínovými věnci korunováni králové a královny: královny krásy a králové třeba lukostřelců.
Dál zůstávají hodnostní a kvalitativní rozdíly v lidském životě - byť formálně sebedemokratickosoběrovnějším.
Stejně tak existují hodnostní rozdíly a třídy u Boha, - to nám dnes připomíná Pán Ježíš. U Boha nemůže být řeči o nějaké rovnosti. A kdo je nejpřednější? Ne člověk se vznešenou vizitkou rodu modré krve, ale o s o b n í   p ř í t e l: “Příteli, pojď dopředu”, zve pán hostiny v podobenství.
Zasloužilého hosta s tituly přijímáme se zdvořilostí, přítele přijímáme se srdečnou radostí.
Zamysli se: Koho ty považuješ za svého přítele? Jistě toho, kdo tě má rád, o kom s jistotou víš, že se na něj můžeš kdykoliv spolehnout, že bude vždy při tobě. - Bůh také tak; má stejné měřítko.
Vidíš, to je radostné jádro dnešního slova Božího: I já se mohu považovat za přítele Božího, když mám k němu takový vztah, takovou přátelskou důvěru.
Dnešní slovo Boží není tedy jen nějakou etikou slušného společenského chování u stolu, jde tu o řád Boží říše: tam budou před nimi Boží přátelé.
Máme se stávat lepšími, intimnějšími Božími přáteli, to je náš úkol, naše starost. Nejen starost o sebe - i o ty druhé, o naše děti.
Chtěl bych vám v těchto dnech, kdy se začíná školní rok, vložit na srdce starost jak pomoci, aby naše děti měly příležitost seznámit se s Pánem Ježíšem.
Chtěl bych vám vložit do hloubi srdce i paměti slova Ježíšova: “Nechte maličké přijít ke mně a nebraňte jim, neboť takových je nebeské království.”
Bratři, co uděláme - co může každý z nás udělat, aby se maličkým, kteří žijí v naší blízkosti umožnilo navázat přátelství, které je pro život lidský i věčný nejdůležitější - přátelství s Bohem?
Přijďte se poradit - proto jsem tu, abych mohl být vaším rádcem a pomocníkem.
Teď však pojďme předložit tuto svou starost Pánu Ježíši.
 

VYUČOVAT I VYCHOVÁVAT - ZAČÁTEK ŠKOLY

Typickým znakem těchto dnů byly maminky s dětmi v obchodech: Začíná škola - a tak je třeba nakoupit sešity, kabely, bundičky a boty.
Začíná škola vyučování, výuka naší mládeže, a rodiče se na to s dětmi připravují.
Ale děti potřebují víc, než jen výuku, potřebují také výchovu. Výchovu mravní a náboženskou potřebují stejně jako znalost počtů a dějepisu. Výuku obstarávají učitelé, výchova spočívá na rodičích.
Mnozí rodiče jsou však dnes toho mínění, že je pro jejich děti lépe nezatěžovat je náboženskou je náboženskou výchovou. Mají toho tolik, klavír, angličtinu, výtvarný koužek - a ještě do náboženství? Je to tak moudré?
Chtít děti uchránit znalosti Boha, Samého Dobra, Krásy, Pravdy; - copak to není jako přát si, aby to dítě nežilo svůj život jako člověk? Pták nezná Boha, pes nezná Boha, ti nemají potíže s vírou, to je pravda. Ale člověk? Stačí mu jen být jako cvičený honící pes, chytrý jako cirkusový kůň, mazaný jako kocour, šikovný jako delfín, učený jako papoušek? Což není celý člověk teprve ten, kdo je charakterní člověk, spravedlivý člověk, člověk s krásnou duší?
Copak je správné vychovávat lidi bez duše?
A co je to ta duše?
Tuhle jsem četl, jak to vyjádřil básník obrazem: “Podívej se na tuhle růžičku ve váze. Vidíš tělo, vidíš duši. Je tu hmota těla, tráva, rostlina. A je tu vůně a krása, co dělá růžičku růžičkou, - to je její duše. Jak můžeš říci, že člověk nemá mít duši? Copak je člověk jen kus masa, nic víc? Copak není nejdůležitější činností každého člověka právě toto: aby rozvíjel svou duši, svou osobnost, svou duchovní krásu, svou růžičku?”
A tak si myslím, že jsme všichni zajedno v tom, že děti je třeba nejen vyučovat, ale i vychovávat. Doma a v kostele, ve farním společenství mládeže.
Jak to dělat doma?
Kardinál Tomášek to napsal rodičům takto: “Rodiče mají na děti působit výchovně především svým příkladem. S touto formou výchovy je možno začít už od nejútlejšího věku. Rodiče mají děti také poučovat o pravdách víry.”
Tolik pan kardinál Tomášek. A když už jsme ve škole kardinálské, poslechněme si ještě jednoho kardinála, belgického primase Suenense, který o výchově příkladem napsal: “Všichni máme za úkol vyzařovat kolem sebe světlo, teplo a přátelství. To je náročný úkol a potřebujeme k tomu hodně fantazie, abychom ten dobrý příklad kolem sebe vyzařovali.
Jako malá pomůcka nám poslouží několik zásadních pravidel:
Nikdy se před dětmi nehádejte.
Svou lásku rozdělujte všem dětem stejně - chraňte se vzbudit pocit, že někomu nadržujete.
Nikdy dětem nelžete, ani žertem. Co nesmějí vědět, to zamlčte, ale lhaním, nepravdou si nikdy nepomáhejte! Dá to někdy přemýšlení, ale je to naprosto nutné.
Nebojte se trochu kamarádského přístupu ke svým dětem.
Když si vaše děti přivedou domů kamarády, chovejte se k nim tak, jak by jste chtěli, aby se jinde chovali k vašim dětem.
Nikdy nekárejte a netrestejte své děti v přítomnosti jiných dětí.
nehubujte děti pro jejich chyby, ale chvalte je proto, co je na nich dobrého. Pochvalte si je dopředu za to, co teprve dokáží - dodáte jim tak sebedůvěry a chuti k dobré snaze.
Na otázky dětí vždycky odpovězte. Netřeba říct vše, co vy o tom víte, stačí povědět, na co se děti ptají, co stačí pochopit.
Přicházejte k dětem vždy se stejnou láskou a dobrou náladou! Jste-li náladoví, děti znejistí a vzdalují se vám.
Poroučejte dětem co nejméně, jen to, co opravdu musí být. Když však poručíte, dbejte na splnění rozkazu a nezapomeňte je pochválit.”
Snadno se takové desatero výchovy napíše, ale nic snadného to není denně mít na paměti všechny ty zásady správné výchovy a řídit se podle nich.
Vy, mládeži, mějte proto s rodiči také trochu trpělivosti. Vidíte, jak to s vaším vychováváním nemají vůbec lehké.
Proto teď pojďme prosit Ducha svatého: rodičům za dar fantazie a trpělivosti při výchově, dětem za dar trpělivosti a snahy po sebevýchově.

Přímluvy

My víme, že Bůh je při nás a že na jeho pomoc se můžeme spolehnout.
Pojďme ho společně prosit za všechno, co nám k dobrému člověčenství schází:

• Aby naše církev měla srdce pro každého, kdo má těžkosti a potřebuje pomocnou ruku.
• Aby nikdo vedle nás netrpěl naší povýšeností a ctižádostí.
• Abychom ve svém volném čase ochotně sloužili a pomáhali.
• Naši zemřelí ať žijí v radosti z věčného společenství lásky.

Pane, jako se účastníme této eucharistické hostiny zde a teď, tak ať jsme účastni věčné hostiny ve společenství tvé lásky v nebesích. Skrze Krista našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby
Jsme tu zase ve svátečním společenství. Chceme tu pozvat mezi nás Pána Ježíše, chceme slyšet jeho slovo.
To slovo Boží tu uslyšíme, - ale dáme na ně? Budeme podle něj hned, jak vyjdeme z kostela, smýšlet, jednat?
Pojďme prosit, aby Boží milost podepřela naši lidskou slabost.

Uvedení do čtení

Že Bůh není takový, jak si ho my, lidé, představujeme, - že Bůh je větší, než lidské představy dosáhnou, to pochopili už lidé starozákonní. I dnes platí každá věta z čtení z knihy Moudrosti, jejíž jádro vzniklo už asi před třemi tisíci roky.
Mdr 9, 13 - 18
Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha? A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.

Teď si budem číst list Filemonovi. Je vyjímečný mezi novozákonními listy tím, že je to jediný opravdu soukromý dopis svatého pavla, který se nám zachoval. Ostatní velké Pavlovy listy jsou věroučná pojednání, která se obracejí na celé obce, na všechny křesťany. Zde máme kratičký soukromý dopis - přečteme si jej celý.
Jeho adresát, Filemon, byl maloasijský Řek, kterého před časem Pavel sám obrátil na víru. Teď, když svatý Pavel je ve vězení v Římě, setkává se tu s Onezimem, Filemonovým otrokem, který od Filemona uprchl. Pavel Onezima pokřtil a posílá ho zpět k Filemonovi s tímto průvodním dopisem v hluboké víře, že ho přijme, ne už jako svého otroka, ale jako svého bratra. Jen skálopevná víra mohla způsobit takovou změnu společenských názorů. Dokáže i naše víra změnit nynější společenské předsudky?
Flm 9b - 10. 12 - 17
Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, přijmi ho, jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný. Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.

V evangeliu nám Pán Ježíš říká, že víra není jen pouhým uznáním Boží existence, ale i přijetím Božích přikázání do našeho každodenního života. Nemusíme halasně vytrubovat, že věříme, ale musíme se chovat jako lidé laskaví, jako lidé pokojní, jako lidé věřící.
Lk 14, 25 - 33
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ‘Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.’ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
 

JAK NÁSLEDOVAT JEŽÍŠE

Dnešní evangelium bývalo postrachem kazatelů a katechetů. Ve starších překladech totiž znělo: “jde-li kdo za mnou a nemá v nenávisti svého otce a svou matku i manželku i dítky, své bratry i sestry, ano i sebe samého, nemůže být mým učedníkem.” (Colův překlad)
Že máme nenávidět otce, matku , bratra, sestru? A Pán Ježíš, že to tak říká? Jak tomu rozumět? Každý posluchač sice znal ze svého mládí - a vy, děti, to znáte také, že někdy vám jde tatínek nebo bráška tak na nervy, že si v duchu řeknete. “já tě nenávidím”, když vám poroučejí něco, co se vám nelíbí. Ale to Pán Ježíš na mysli neměl - vždyť vy sami víte, že je to jen takový ošklivý chvilkový pocit a honem se toho zbavíte.
V ekumenickém překladu dnešního evangelia je toto místo už přeloženo lépe, mírněji: “Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce a matku, bratry a sestry - ano i sebe sama až na druhé místo,  nemůže být mým učedníkem.”
Ale i zde - klást rodiče, bližní, až na druhé místo - nezavání to naváděním, abychom se o rodiče nestarali? Takovým lidem se přece říká asociálové!
Jak to vlastně Pán Ježíš myslel?
Abychom dobře porozuměli kterémukoliv výroku Písma, musíme jej brát v souvislosti celého textu, v souvislosti okolností, za jakých to Pán řekl.
Za jakých okolností Pán Ježíš mluvil to, co čteme v dnešním evangeliu?
Pán jde naposledy do Jeruzaléma slavit své poslední velikonoce. On to ví, že ho tam chtějí zabít. Je to pro něj přetěžká cesta. Tolik mu doma v Galileji bránili jeho přátelé: Nechoď tam! Tolik ho přemlouvali jeho učedníci: Nechoď tam! On sám cítí v sobě každým krokem narůstající pokušení: Nechoď tam, obrať se zpět do Galileje, tam budeš v bezpečí mezi svými. Zachraň si život!
Ale Ježíš jde. Každým krokem se blíží svému kříži, své smrti a kolem něj se stále zvětšuje zástup lidí, kteří se k němu přidávají. Ti jdou zlehka, vesele, jako na výlet. Jdou za ním - vždyť Ježíše v Jeruzalémě vyhlásí králem Izraele - a ti, co budou s ním, ti přece dostanou dobrá místa, důstojnosti ve státní správě, a dobře placené. A tak se předbíhají, tlačí se k němu, hrnou se za ním.
V této situaci se Ježíš zastavuje a říká jim, co jsme si četli v evangeliu: že být jeho učedníkem něco stojí. Že jeho učedník musí někdy i rodinu opustit, i svůj život nasadit: “Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.”
A Ježíš jde, aby ten kříž nesl, aby jím jako klíčem otevřel Boží království, to na čem v lidském životě nejvíc záleží.
Boží království! Přinášet pro ně oběti, vzdávat se kvůli němu pohodlí - kvůli čemusi, co snad přijde až po smrti - není to utopie?
Kdepak. Boží království není zásmrtná utopie, to vyrůstá už zde, v našem životě - od té doby, co je Ježíš na kříži otevřel.
Boží království vzniká všude tam, kde lidé přestanou hrabat jen a jen pro svou rodinu, pro sebe, kde na první místo dávají dobro celku. Boží království vzniká už zde, tady, všude tam, kde se Ježíšovo evangelium bere vážně a kde se lidé podle něj pokoušejí žít.
Pravda, v úplnosti zde na světě nikdo Boží království nevybuduje. Ještě tu není úplně, ale už tu vzniká, rodí se v miliónech srdcí.
A to je napětí lidského života - toto “už ano” a “ještě ne”.
Jsou lidé, kteří tohle vyslechnou a řeknou si: tak toto budování Božího království pro druhé mi může být klidně ukradeno. Já se starám, aby si dobře žila má rodina, abych si žil dobře já - a ostatní ať se o sebe starají sami.
Kdo takhle smýšlí, ten se obelhává. Ve světě, kde každý myslí jen na sebe a kašle na druhé, tam se nemůže vést dobře nikomu.
Dobře může být každému jen tam, kde každý klade na první místo zájmy celku. Ne že bychom se neměli starat o svou rodinu, o svůj pěkný život, o své osobní zájmy. Ale to patří až na druhé místo. Nikdo nemá stavět své štěstí na tom, že škodí druhým.
Bratři, naznačili jsme si smysl Ježíšových slov, jak být jeho následovníkem, učedníkem, křesťanem.
Principy Božího království nám musí být důležitější, než sebežádoucnější věci osobní. pak jsme dobrými následovníky Pána Ježíše.
 

KÁZÁNÍ PRO KAZATELE

Radikální Ježíšova slova o bezvýhradném následování byla řečena Ježíšovým apoštolům, učedníkům, tj. těm, kteří budou hlásat jeho učení z povolání.
Měli bychom na nich měřit svou vyznavačskou opravdovost i dnes především my, kněží, biskupové, klerus. Zda hlásáme celé slovo boží, nebo se bázlivě ohlížíme, co říct a co neříct, aby nám to nepoškodilo naše pohodlí, naši zajištěnou existenci, naši dobrou pověst na té nebo oné straně. proto se nemáme vázat na rodinu, majetek. Boží království mají hlásat jen lidé tak silní, aby se uměli vzdát všeho vedlejšího v cestě za Božím Královstvím.
Podobně se vzdává vedlejších věcí student, aby mohl soustředěně studovat (např. zábav, známostí s dívkami). Podobně se vzdává sportovec nikotinu a alkoholu, aby neoslabil svou výkonnost.
Dobrá, řekneš, dnes je tedy kázání pro kazatele, ti ať se jen drží svobodní od vazeb majetku, sobectví. Mně se to dnes netýká.
Jenže ono se to týká nás také každého. Jsme tu voláni k důslednosti na cestě, po které jsme se vydali, k držení slova, které jsme dali.
Dvojím podobenstvím o stavebníkovi domu a králi, který chce porazit souseda, se nám říká, že člověk křesťan má také napřed zkoumat jestli je ochoten a schopen jít životem cestou křesťanů, to jest stát v daném slovu, vytrvat v tom, k čemu jsem se rozhodl:
Je tu tvé ano při sňatku:
Zda jsi dobře rozvážil, jestli tuto budovu manželského života dovedeš do konce, nebo jestli z toho bude věčná válka.
Zda jsi sebe napřed zkoušel, jestli jsi schopen vytrvat, vydržet.
Je tu mnoho situací v našem každodenním životě:
Tomu slíbíš to, jinému ono.
Je na tvé slovo spolehnutí?
Řekneš: přijdu v šest. - Opravdu přijdeš? Nebo umíš naslibovat aniž uvážíš, jestli chceš a můžeš splnit?
Jsi nezodpovědný mluvka?
Je tu nakonec tvé křesťanství - tvé ano ke Kristu:
Je to opravdu věrné rozhodnutí?
Výš, proč jsi křesťan, proč chceš žít jako křesťan?
Je tvůj život každodenním a stálým svědectvím, že jsi křesťan?
Nemám na mysli nějaké skutky stavěné na odiv sebe předvádění. Mám na mysli prosté lidské situace každodenního života, spolehlivost, laskavost, snášenlivost.
Prosme o světlo Božího ducha, abychom rozeznali možnosti, rozhodli se , drželi se.
 

VÉST DĚTI K BOHU

Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes Budeme myslet víc na děti než na chalupu.
Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole i na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha a nám naši víru zazlívají, většina těchto lidí chodila ve škole osm i víc let do vyučování náboženství - ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče doma vedli děti k víře, jen tam, kde děti viděly na rodičích dobrý příklad víry, jen tam vyrostli věřící křesťané.
V dnešních školách se náboženství většinou už nevyučuje. Máme před sebou úkol vychovat děti křesťansky sami. Jenže máme pocit, že to neumíme, a že na to nebudeme mít čas. A tak si vymýšlíme výmluvy. Takové rodiče, kteří nevědí, jak na to, poznáš podle toho, jak se pokoušejí z tohoto úkolu vyzout. Říkají: “A je to vůbec nutné doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší nechat je, až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?”
Na první pohled to vypadá rozumně a logicky: děti se při dospívání opravdu samy rozhodují pro víru nebo nevěru. Jenže, když se někdo v dětství o Bohu nic nedoví, nemůže se pro víru v Boha rozhodnout, protože o něm nic neví. Sebelepší pole ti nedá úrodu, když na ně nic nezaseješ! musíš zaset, musíš dítě vhodným způsobem a v patřičné době seznámit s vírou a teprve pak můžeš doufat, že se pro ni rozhodne.
Při kněžském shromáždění řekl jeden kněz: “moji profesoři na vysoké škole mi při studiu teologie dali hodně, ale víc mi pro celý život dal příklad mých věřících rodičů.”
Já vím - každý otec, každá maminka, všichni rodiče chtějí dát dětem do života to nejlepší. Rádi by jim chtěli předat všechny své životní zkušenosti, své vědění a umění. Ale je tu stále stejná potíž: “Já to nedokážu. A kdybych to i uměl, já na to nemám čas!”
Chtěl bych vám dokázat, že obojí je jen omyl, že obojí je předsudek. Vést děti k Bohu dokáže každý, když jen trochu ví, jak na to. A proto bych vám chtěl postupně pár zásad povědět. Kdo ví, jak na to, ten má také vždy na to čas. Protože vést děti doma k Bohu, to není vyučovat je doma náboženství, dělat z domova školu a ze sebe učitele.
Když jsi doma, děti tě pozorují a napodobují. To je první forma výchovy: příklad. A když jsi doma, také s dětmi promluvíš, popovídáš. To je druhá forma výchovy - rozmluva. A to je v podstatě vše.
Teď si možná některý tatínek oddechne a pomyslí si: “Toto vše platí na manželku, na babičku, ty jsou s dětmi, ty jim mohou dávat příklad, mohou s nimi hovořit.” - Jenže povinnost vést děti k Bohu se rovným dílem vztahuje na otce i matku. Oba jsou ve svědomí vázáni vést své děti k Bohu.
A ta povinnost je tak veliká, že tě z ní nikdo a nic, žádná situace, žádné poměry osvobodit. Dobře poslouchejte: od pátečního postu ti může dát dispens tvůj farář. Od jiných závazků tě může osvobodit biskup. Ale od povinnosti vést děti k Bohu tě nemůže osvobodit ani papež. Máš-li hodnou babičku, která se dětem věnuje, buď rád. Máš-li hodnou manželku, která to s dětmi umí, buď rád, ale tvého podílu při vedení na výchově tě to nezbavuje.
A ještě jednu takovou předběžnou otázku si dnes zodpovězme: Kdy se má začít s vedením dětí k Bohu, s vychováváním dětí? snad to stačí, až mají rozum, až jdou do školy, až začnou dospívat? Kdepak. Hned odmala, hned od narození se musí začít.
A tak vás dnes prosím: Uvědomte si, že vedení dětí k Bohu je na rodičích, na rodinách, na vás. Uvědomte si to: Tak jako ten, kdo chce stavět dům, si musí rozvážit, co všechno bude potřebovat, tak i rodiče si musí rozvážit, jak co mají dělat, aby z dětí vychovali dobré, jak je povedou. Já, kněz, vás v tom zastoupit nemohu, mohu vám být jen poradcem.

Přímluvy

Pojďme teď společně prosit za všechny rodiče našeho farního společenství. Vždyť víme, že to není lehké, v dnešních časech vést děti odmala k Bohu.

• Ať si všichni rodiče uvědomí, že bez setí není sklizeň, bez vedení k Bohu není zbožných dětí.
• Dej rodičům velikou trpělivost, aby měli stále na paměti, že vychovávat jde jen po dobrém. Po zlém, hubování, nadávání a bitím se vychovávají jen trucovití paličáci.
• Všem manželům, kteří děti neodmítli, ale přijali je a snaží se je dobře vest, odplať šťastným stářím a radostí z dobře vychovaných dětí.
• Našim školákům dej hojnost Ducha svatého, aby jim šlo dobře i učení ve škole i výchova doma, a těm větším i jejich snaha o sebevýchovu.
• Nám všem dej věrnost v daném slovu a spolehlivost, abychom dávali dobrý příklad.

Pane Ježíši, my všichni jsme vlastně Onezimové, kteří utíkají z otroctví: z otroctví pudů, z otroctví lenosti, sobectví lakoty. Dej, ať se staneme svobodným lidem Božím, a tuto vlastní svobodu ať umíme předat svým vlastním dětem v následování Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Snad největším poselstvím bible je zpráva člověku o Bohu, který odpouští, o Bohu, který miluje i člověka, jenž hřeší. O Bohu, který ví o lidské slabosti.
Bůh jen chce, aby člověk svůj hřích uznal a přiznal, aby ho neomlouval a nekrášlil. Boží trpělivost čeká, až pochopíme, jací máme být, co Bohu dlužíme: samy sebe, sebe takové, jaké nás Bůh chtěl mít, když nás stvořil.
Pojďme prosit o milost, abychom rozpoznali svou pravou tvář.
Pojďme doznat, že všichni jsme hříšníci.

Uvedení do čtení

V některých knihách SZ se mluví o Božím jednání tak, jak by v té situaci jednal člověk. Bůh se zlobí, hněvá. Můžeme tu jako v obráceném zrcadle poznat velikost Boží: Tam, kde by člověk trestal a ničil, vítězí Boží milosrdná láska.
Ex 32, 7 -11. 13 - 14
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“ Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.“ A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.

List Timoteovi, z kterého si teď budeme číst, bývá označován za Pavlovu závěť.
1 Tim 1, 12 - 17
Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši. Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému buď čest a sláva na věčné věky. Amen.

Jádrem čtení z listu Timoteovi byla víra, že Kristus přišel, aby zachránil hříšníky. Jádrem Lukášova evangelia je totéž přesvědčení.
Lk 15, 1 - 10
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‘Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.’ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: ‘Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.’ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“
 

JEŽÍŠ VE ŠPATNÉ SPOLEČNOSTI

“Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.” - “Řekni mi, s kým se stýkáš, a já ti povím, jaký jsi.”
Známe ta přísloví, říkáme to tak, a udělali jsme si už nejednou zkušenost, že jsou to přísloví pravdivá.
Styky Ježíšovy
Můžeme posuzovat i Ježíše podle jeho styků? Dnes jsme ho zastihli ve špatné společnosti: “Přicházeli k němu celníci a hříšníci...”, lidé, kteří byli na štíru se zákonem, lidé, kterým se slušný člověk zdaleka vyhnul. A Ježíš s nimi sedá u jednoho stolu, jí s nimi.
Jak se mohl ježíš s takovými individui zahazovat? Zde jsme s moudrostí našich přísloví u konce. Zde začíná jiná moudrost, která naše lidské názory přesahuje: “Zda pastýř nenechá celé stádo a jde za jednou ovcí, která se ztratila?”
Pastýř je Bůh
Tohle podobenství není vyprávěnka pro malé a velké děti. To je výpověď o dějinné skutečnosti. Ten pastýř není smyšlená postava, to je konkrétní osoba a má jméno Bůh!
Tento pastýř - Bůh - hledá ztracené ovce s takovým úsilím, že pošle na hledanou i svého Syna. Riskuje, obětuje jeho lidský život.
Toto zdánlivě idylické podobenství je vlastně popisem tvrdé cesta hledání člověka, který se ztratil sám sobě, svému lidství, svému Bohu. Je popisem tvrdé cesty od Betléma přes Egypt až na Golgotu.
Ztracená ovce...
Jestli si teď dobře poslouchal, vidíš už toto podobenství jinýma očima. A uděláš možná vzrušující objev jako dítě, které stojí poprvé před zrcadlem. Napřed se raduje z druhého děcka, které se tu najednou objevilo, směje se na ně, mává mu. Až najednou zjistí: ten přede mnou, to jsem já!
Tak je to s tímhle podobenstvím. Napřed je posloucháme jako pěknou povídku, s kterou nemáme osobně nic společného: Zatoulaná ovce, to znám, takové ty tuláky. Znám támhle toho a támhle tu, to o těch se mluví v dnešním evangeliu. Dovedeme být moc rychle hotovi s úsudkem: Támhle ten a ta, to jsou zatoulané, ztracené ovce.
...jsem já sám
je to vlastně fantastická představa, že v nebi nastane radost nad zachráněným hříšníkem, nad nalezenou ovcí.
Proč to vlastně bůh dělá? Je jen jedno vysvětlení. V každém člověku je jeho - Boží - obraz, kus Boží podoby. Bůh ji vidí i pod tvrdou skořápkou lidské pošetilosti. Bůh poznává své vlastnictví. i ty, bratře, patříš k Bohu, každý člověk mu patří. A Bůh hledá své vlastnictví. Neodradí ho náš hřích, naše pošetilost. Malé hnutí lítosti mu stačí, aby se ujal svého.
Poslouchej, jak to říká teologie:
Bůh nesoudí člověka podle jeho hříchu, ale podle jeho lítosti. Bůh nechce člověka uzavřít v jeho špatnosti, ale chce jej zachránit, otevřít mu cesty k dobru a k lásce. To je jeho vykoupení.
Hledám i já v bližním Boží obraz?
Co z toho plyne pro nás?
Blaise Pascal to filozoficky vyjádřil takto:
“Pro člověka je stejně nebezpečné poznat Boha a neznat svou bídu, jako znát svou bídu, ale neznat Boha.”
Jak to Pascal myslel?
Kdo zná Boha, ale neuvědomuje si svou hříšnost, upadá do farizejské pýchy: “jak ti děkuji, Bože, že nejsem, jako ti hříšníci...”
Takový křesťan se obrací zády k “špatným lidem”, k těm, z které Ježíš nesl kříž... - a je to ubožák.
Kdo zná svou bídu, ale nezná Boha - Dobrého Pastýře, Otce, ten propadá zoufalství... - a je to ubožák.
Co z toho plyne pro náš každodenní život? Musíme se stále učit:
Vidět svou vlastní bídu, slabost, hříšnost.
Vidět i ve špatném člověku Boží obraz, zatoulanou ovci.
 

ČEMU SE V PRVNÍM ROCE NAUČÍŠ...

Když si děti v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jejich budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter - osobnost, a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození.
A nejen od narození - už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti, tak hluboké, že je celá pozdější výchova nezmění. Tyto překvapující skutečnosti objevili teprve nedávno. O  tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nemají brát žádné prášky, ani nejobyčejnější aspirin, že nemají kouřit. A psycholog nebo kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejím srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo nenávistí, jestli žije klidně nebo v hádkách nebo v pláči. Že si proto maminky nemají připouštět žádné starosti, ale mají mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i její dítě bylo radostným, veselým pokojným člověkem.
Víme už také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat.
Rakouský badatel Karl Lorenz dostal Nobelovu cenu za objev, že hned první hodinu života novorozence jsou rozhodující pro celý jeho život. Dnes už se mluví i o dalších meznících, kdy se musí určité schopnosti vštípit, určitý vztah navázat ve vědomí dítěte. Když se tato vhodná doba zmešká, dá se to později nahradit jen částečně nebo vůbec ne. Pro první dobu života je nenahraditelná matka. Nejen jako živitelka, ale jako zdroj bezpečí a jistoty.
Teprve teď rozumím, proč dopadl tak tragicky pošetilý pokus, o němž nám vypráví historie. Pruský císař Bedřich II. chtěl se svými dvorními mudrci vyzkoušet, která řeč je pralidská, lidstvu vrozená, tedy nejpřednější: - o to se tehdy vedly spory. Proto nařídil, aby jeho říši vyhledali děti - sirotky - a umístili je  hned po narození v ústavu, kde měly vyrůstat pod péčí lékařů a školených sester. Nikdo však na ně nesměl promluvit, nesměly uslyšet lidský hlas, žádné laskání, nic. Mělo se tak ukázat, jakou řečí začnou mluvit sami od sebe: Zda latinsky, řecky, hebrejsky, nebo německy. A děti nejen sami nepromluvily, ale ani nemohly žít bez lidského hlasu, bez mateřské něhy a mazlení: všechny pomřely.
Maminka vychovává kojence tím, že pečuje o jeho dobrou náladu, dobrý pocit, klidný spánek. Chrání spící dítě před všetečnými návštěvami, které by chtěly vidět, jaká má očička, které by chtěly pochovat, rušit. Učí je podřídit se lidskému pořádku: času pro jídlo, pro spaní, pro mazlení. Učí je, že nemůže mít vše, co chce, a vždy, kdy to chce, že si zlostným řvaním nevynutí, aby všichni kolem něj skákali, když se nudí.
A ještě jeden poznatek nám dala dnešní věda na pomoc výchově. Rozřešila konečně spor, který se dlouho vlekl. Zda pro vývoj člověka je důležitější dědičnost, - co si přineseme na svět po svých předcích, - nebo zda je důležitější výchova. Dnes víme, že je důležité oboje. Dědičnost dává člověku do vínku předpoklady, vlohy k mnoha věcem, dobrým i zlým. Prostředí a výchova rozhodují, které ty dědičné vlohy se projeví nebo neprojeví. Dnes víme, že každé dítě je originál. Bůh netvoří kopie. Stvořitel je pravý umělec. Výchova nemá chtít vypěstovat z dítěte kopii tatínka, nebo člověka podle tatínkovy představy. Výchova má pomoci, aby se dítě stalo samo sebou: Staň se, čím jsi; rozviň v sobě ty dobré sklony a vlohy, které sis přinesl na svět.
Možná si teď říkáš, proč tu v kostele o dědičnosti, o domácím pořádku a o takových věcech mluvím, - proč ne jen o výchově náboženské? Protože Boží milost se rozvíjí jen tam, kde je v pořádku lidská přirozenost. Jen člověk je tvor náboženský, zvíře ne. Rozvíjením lidské osobnosti se vytváří předpoklad i pro rozvíjení náboženskosti. Nebo řečeno jinak: život z víry se neodehrává v člověku v nějakém “vyšším poschodí” lidské osobnosti, ale týká se celého, každodenního, normálního člověka.
Například současná hloubková psychologie nám pověděla věc, která vás jistě udiví: Že totiž, jestli dítě bude schopno si Boha Otce představit, jestli bude schopno uvěřit v něj a mít ho rádo, - o tom rozhoduje chování maminky v prvních třech letech života.
Otcova role začíná u dítěte později, ale v prvních letech je maminka dítěti všemohoucím milujícím, bezpečným “božstvem”, obrazem Božím. Když si tohle řádně uvědomíte, jistě se zachvějete nad velikostí své zodpovědnosti za osudy dítěte.
Co když ty první zkušenosti s maminkou nejsou tak dobré? Jak to pokřiví povahu dítěte na celý život, když má třeba maminku příliš mladou, která sama ještě není vyzrálým člověkem? Hravou slečnu, náladovou a chvilkovou, která si ještě nezvykla dbát sama na pořádek. A teď chvilku zahrnuje dítě něhou, že by je láskou snědla, ale když jí to přestane bavit, odloží je bez pozvolného klidnění nutného přechodu od ruchu ke klidu. Dítě to nechápe děsí se, bojí se, stává se zlostné, nervózní. - Nepozná-li nekonečnou trpělivost mámy, nepochopí později v životě ani dobrotu a trpělivost Boží.
Anebo jiný častý typ matky: je nemálo takových, že chtějí vychovávat své dítě přesně podle receptu, jako když vaří guláš. Teď to, teď ono, všechno přesně, jak stojí psáno, ať dítě křičí nebo  ne, samá suchota, studeno. To dítě možná jednou uslyší, že Bůh je milosrdný nad míru,  - rozumem to uslyší, - ale srdcem to nepochopí.
To je tedy naše první lekce vedení dětí k Bohu doma, v rodině:
Už před narozením začíná matka vytvářet povahu svého dítěte.
Už v prvních měsících života se vytváří předpoklady, bude-li z dítěte panovačný diktátor, který si vše vynutí řvaní na druhé, bude-li z něj úzkostlivý bázlivec, nebo normální člověk.
Bez stálé laskavé, stále trpělivé maminky si dítě asi  nikdy v životě nedokáže udělat živou představu o dobrém Bohu.
jak velký úkol je mateřství, jak velké dílo dělá dobrá matka. je třeba o tom uvažovat: jak to u nás doma, ve svém prostředí, budeme podle toho dělat?

Přímluvy

My všichni jsme lidé hříšní. A jako hříšníci teď přistupme před Boha s pokornou a  důvěrnou prosbou:

• Aby všichni, kdo slouží církvi z povolání, - kněží a biskupové - nezapomínali, že nemají lidi soudit, ale mají jim pomáhat.
• Aby mocní tohoto světa ctili v každém člověku jeho lidskou důstojnost a respektovali základní lidská práva.
• Aby lidé propadlí zlozvykům našli chuť k novému pokusu o lepší život.
• Abychom si uměli navzájem odpouštět své chyby.
• Aby v našich rodinách nesídlilo posuzovačství, ale ochota ke vzájemné pomoci.
• Aby se naše děti naučily dobře využívat ve svém životě svátosti smíření.

Bože, dej nám poznání, abychom své chyby správně viděli. Dej nám naději, abychom z nich nemalomyslněli. Dej nám víru, abychom každý den s novou chutí začali následovat Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

nás, věřících, lidé říkají, že zastáváme “křesťanský světový názor”. Ale to se ti lidé mýlí. Naše křesťanství není světový názor, není politický postoj, není filosofický směr.
Co tedy je naše křesťanství? Je to umění žít. Je to návod, jak si dobře prožít svůj život. Návod od samého “vynálezce” života, od Boha stvořitele.
Každé naše shromáždění zde v kostele, i to dnešní je lekce tohoto umění, jak si dobře prožít svůj život.
Odřekněme se nejprve všech špatných kroků v uplynulém týdnu, všech špatných návyků v dosavadním životě.

Uvedení do čtení

Prorok Amos kárá v dnešním čtení lidi, kteří z pozice síly a svého postavení utlačují lidi podřízené, slabší. Připomíná, že nad mocnými je ještě mocnější: Bůh.
Am 8, 4 - 7
Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země a říkáte: „Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí? A po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, nuzáka kupovat za stříbro a chudáka za opánky? I nejhorší obilí prodáme.“ Hospodin přísahal při Jakubově chloubě: „Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!“

V listu Timoteovi vysvětluje svatý Pavel, jak konat dobře bohoslužby. Dnešní úryvek jedná o přímluvných modlitbách.
1 Tim 2, 1 - 8
První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola – to mluvím pravdu a nelžu – za učitele víry a pravdy mezi pohany. Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.

Když dojde k odhalení nějaké loupeže, často žasneme, kolik důvtipu, energie a úsilí vynakládají zloději na své loupeže. Pán Ježíš nás dnes vyzývá abychom vynakládali stejné úsilí v boji za dobro a spravedlnost.
Lk 16, 1 - 13
Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: ‘Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.’ Správce si řekl: ‘Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.’ Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: ‘Kolik jsi mému pánovi dlužen?’ Odpověděl: ‘Sto věder oleje.’ Řekl mu: ‘Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.’ Pak se zeptal druhého: ‘Kolik ty jsi dlužen?’ Odpověděl: ‘Sto korců pšenice.’ Řekl mu: ‘Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.’ Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla. A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste – až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“
 

ŽIJME JAKO DĚTI SVĚTLA

Tahle kriminální historka v dnešním evangeliu o defroudantovi, o všemi mastmi mazaném darebákovi, ta nás vždy vyvede z míry, pobouří. Vždyť nám Pán Ježíš toho podvodníka dává za příklad!
Ten správce, dnes bychom řekli ekonom, jedná velmi neekonomicky. Dává na úvěr nekrytý úvěr - celé úrody z pánova statků. A když mu hrozí revize a vyhazov za tu lehkomyslnost, okamžitě reaguje novým podvodem: falšuje doklady, snižuje dlužní úpisy o velké sumy - zřejmě v důvěře, že se o ty odepsané peníze později rozdělí!
To je jednání špatné, kriminální. A hle, Pán Ježíš z něj přece vyvozuje poučení:
Podívejte se, kolik rafinovanosti a chytráctví dovedou vynaložit lidé, aby si nahrabali peníze. Riskují pro to i svou čest a svobodu, riskují kriminál.
Co ve srovnání s tím děláme my, bychom si zajistili víc než dobré stáří - abychom si zajistili dobrou věčnost, abychom si zajistili Boží království?
To je otázka, kterou nám dnes klade Pán Ježíš: Proč vy, děti světla, rozvíjíte tak málo úsilí pro věc Boží, když kdejaký gauner a zloděj dovede vynaložit tolik úsilí na své špinavé kšefty?
Děti světla jsme my všichni, co jsme dnes přišli sem do kostela, abychom se tu učili žít podle učení Pána Ježíše. Nám všem platí Ježíšova výzva: Buďte také trochu horliví, když jde o Boží království! Jednejte chytře! Buďte také trochu vynalézaví, když jde o něco dobrého, třeba jen o to, jak někomu udělat radost!
Já nevím, jak vy, ale já když mám vymyslet pro někoho jen dárek k vánocům, k svátku, - jak jsem bezradný,  - nic mě nenapadá. Je to tak. Má pravdu Pán Ježíš, v neplechách jsou lidé světa prozíravější a vynalézavější, než my děti světla v konání dobra.
A ještě jiné poučení nám dává Pán z jednání nepoctivého správce. Ten člověk se zabezpečuje do budoucna tím, že odpouští dlužníkům. Důvěřuje přitom tak nestálou věc, jako je lidská vděčnost. Nám vadí to, že správce rozdával z cizího. Ale copak my, když rozdáváme, rozdáváme ze svého? I nám je vše svěřeno, i my jsme jen správci. I pro nás platí, že moudré jednání odpouštět, být milosrdný, a tak si dělat přítele z mamonu, z majetku.
Špatnému správci dal pán lhůtu k nějakému slušnému vyrovnání: “Slož účty ze svého správcovství!” Nevyhodí ho ihned. Špatný správce však té dobroty využije špatně: zneužívá dobroty pána k novým podvodům, k novým švindlům.
Není tohle i naše situace? I my jsme od našeho Pána dostali lhůtu, abychom si svůj život dali do pořádku, než dojde ke konečnému zúčtování, jak jsme využívali bohatství propůjčených darů, vloh, schopností, příležitostí.
Bude i v našem životě, v našem prostředí, v našem domově a národě dál platit, že zlí páchají zlo se zaujetím, s úsilím, zatímco my, děti světla, konáme dobro vlažně a chabě, jak si jen tak levou rukou?
Povězme to teď Pánu, až s ním budeme u jeho stolu, že už nechceme sloužit současně Bohu a mamonu, chvíli zlu a chvíli Bohu, že chceme být cele a radostně děti světla.
 

DEFRAUDANTI BOŽÍCH HŘIVEN

Příběh dnešního evangelia jakoby Pán Ježíš vyčetl z dnešních novin: skandální aféra tam a tam, zpronevěra, velké manko. Zlodějů a zlodějíčků bylo a je zřejmě dost ve všech dobách. Ale co to má dělat v evangeliu - co my se od toho podvodníka máme učit?
Především toto. Ten člověk se dovedl jasně podívat na svou situaci: Mnoho jsem zpronevěřil.
A co my? Budem také brzo skládat účty Bohu. Stojíme před ním také jako defraudanti - vždyť kolik hřiven, kolik dobrých příležitostí jsme zahodili zpronevěřili ve svém životě. Dovedeme se my také tak jasně podívat na svou situaci?
Ten člověk, jakmile pochopil, jak na tom je, rychle udělá plán, hned jedná. Ví, že nesmí ztrácet čas.
A co ty? Žiješ s pohledem do minula nebo do budoucna? Utápíš se v planých úvahách, jestli’s měl včera - tenkrát - jednat tak nebo jinak, nebo se raději ptáš, jak správně jednat dnes a zítra? Neříkáš své životní bezplánovitosti důvěra v Boha, jako by být křesťanem dispenzovalo od vlastního myšlení?
Ten člověk z podobenství uplatnil svou rozhodnost špatně. Vsadil všechno na jeden trumf a na špatný. Podvod chtěl napravit podvodem a prohrál všechno.
A ty bratře? Jaké plány do budoucna máš ty? Na které trumfy sázíš a o co se chceš v životě opřít? Jen o lidi? - M á l o. Jen o Boha? - Takto také Bůh nechce, také málo. Nic nesvedem jen sami, leda se stát osamělými ubožáky. Ledacos svedeme s vírou v Boha a ruku v ruce s Bližními.
Přátelé, jestli jste dobře slyšeli, co nám dnes hlásal Ježíš, pak půjdete domů rozhodnuti: také já se dobře zajistím pro skládaní účtů, vždyť také já jsem správcem všeho, co si myslím, že mám. Vždyť také já jsem defraudantem mnoha hřiven, které mi Bůh svěřil, mnoha příležitostí k dobrému, kterých jsem nevyužil.
A ty, Pane Ježíši, k tvému stolu dnes budeme přistupovat s prosbou: Dej nám umění, abychom v tomto týdnu začali se vší rozhodností žít jako synové světla. Amen, tak se staň.
 

JE LEHKÉ MODLIT SE

Proč se modlíme?
Jednou se studenti pokoušeli udělat něco jako průzkum veřejného mínění. Vypůjčili si reportérský mikrofon a ptali se lidí, co šli v neděli z kostela: “Proč se modlíte?”
Někteří dotázaní byli znenadání položenou otázkou zaskočeni, ale jiní odpovídali s pohotovostí. Nejvíc mě zaujala odpověď - podle hlasu zřejmě mladého chlapce -: “Proč se modlím? Protože mi to dělá radost.” Zvláštní odpověď. My jsme zvyklí ve spojitosti s modlitbou mluvit spíš o potížích, které máme, když se chceme modlit.
My máme s modlitbou potíže, mladému chlapci dělala radost. A známý maďarský kněz Ladislav Boros napsal knihu s názvem: “Modlit se je lehké.” Že je to zajímavá kniha, svědčí, že byla hned přeložena do několika světových jazyků.
Potíže s modlitbou.
Jak je to u tebe? Je ti modlitba radostnou věcí, nebo s ní máš potíže? Asi by mnozí z vás odpověděli tak, jako si odpovídám já sám: u mne je to tak i tak. Někdy se modlím radostně, někdy mám s modlitbou potíže. Místo radostné a důvěrné modlitby jsem někdy jako němý, leží na mně jakási tíže, z které toužím ven, ale nejde to.
Tenhle náš stav musel znát už svatý Augustin, který žil ve čtvrtém století, protože píše: “Tvá temnota, touha, to už je také modlitba.”
A svatý Pavel píše v listu  Římanům, že když se sami nedokážeme pomodlit, tu “v našem nitru se modlí Duch Boží”. Je to modlitba beze slov, jsou to “nevyslovitelné vzdechy”. (Řím 8, 15. 26n)
Učitelé křesťanského života říkají o potížích s modlením, že dveře k Bohu nejsou zavřeny. Jsou přivřeny, ale tak lehce, že je i povzdechem  otevřeš.
Neustálá modlitba: Jednota mezi slovem a skutkem.
V Písmu svatém se mluví často o modlitbě neustálé. Jak tomu máme rozumět? Jistě se tu nemíní non-stop modlitba od rána do večera. Tak se nemodlí ani v klášteře.
Míní se především, že má být jednota mezi tím, co v modlitbě ráno říkám, a co potom dělám.
Že musím usilovat, aby mé jednání bylo stejně dobré, jako ty pěkné myšlenky, co jsem ráno měl při modlitbě. A naopak, že se při modlitbě nemám nechat unést k nereálnému fantazírování. Vzpomínám na jednu takovou přepjatou modlitbu z dětství: “Bože, kéž bychom mohli svou krví smýt všechny urážky, tobě učiněné!” K čemu se kasat při modlitbě připraveností obětovat život, když stačí zadřít se třísku a už málem omdléváš.
Modlitba každodenní
Stálá modlitba, to je za druhé modlitba každodenní. Hned ráno při probuzení se mám zaradovat, že žiju a uvažovat při ranním chystání, jak chci dobře a užitečně ten den prožít, aby byl k užitku a radosti mně i těm, se kterými se setkám.
Po celý den pak bude naší modlitbou všechno, co děláme, říkáme, myslíme, pokud jen v tom bude láska a dobrá vůle.
Modlitba neustálá - litanie.
Někteří lidé dovedou vložit krásné modlitební chvíle i do mechanické práce, na kterou se nemusí myslet, do chvil čekání, odpočinku.
Znám mladé lidi, kteří si v takových chvílích chutě říkají jakési litanie, (kdysi se tomu říkalo dost nevhodně “střelné modlitby”), které jim přinášejí uklidnění, radost, spojení s Bohem:
Pane Ježíši, mám tě rád.
Můj bratře Ježíši - mám tě rád.
Synu Boží, Ježíši, mám tě rád.
Stojím tu před tebou - mám tě rád.
Zdravím tě , Pane, - Mám tě rád...
Jak jim fantazie přináší z dané chvíle a situace myšlenky, metafory, představy, tak oslovují Pána Ježíše. - A když je nic nenapadá - je tu stálý refrén: Můj Pane Ježíši, má  tě rád... Zkus to, uvidíš, jak se dostaneš srdcem do blízkosti Pána. Jindy se obrať na Boha Stvořitele, dárce Ducha. Jindy nabídni svou společnost Matce Ježíšově, Svému křestnímu patronu, oblíbenému světci.
Modlitby pamětné
Máme také společný poklad základních modliteb, které umíme nazpaměť (Otče náš, Zdrávas, Věřím, Desatero, aj.) Ty je snadné kdykoliv odříkávat, ale není snadné se je modlit. K těm se utíkáme, když naše vlastní nitro je vyschlé, ty rozjímáme, abychom prohloubili svou řeč modlitby. V našem kancionálu jsou vedle modliteb společných i modlitby osobní. Najdi si občas chvilku a prober si ten oddíl, abys věděl, kam sáhnout ve chvíli zvláštní potřeby.
Všimněte si: říkal jsem se samozřejmostí, že všichni umíme základní modlitby nazpaměť. Ale je to tak? Bylo to tak dřív, dokud se tomu všechny děti učili ve škole. Ale kde se to dnes naučí naše děti? Otče náš, Věřím v Boha, to se modlíme každou neděli v kostele, to se tu mládež naučí s námi, pokud tu s námi je.  Ale co Desatero Božích přikázání, co krásné mariánské modlitby? Zde je třeba vaší citlivé pomoci, aby se s nimi mládež seznámila a našla v nich zalíbení.
A tak si závěrem povězme: Modlit se je lehké tomu, kdo to umí. A umí to ten, kdo se učí. A naučí se, kdo si dá práci.
Vynaložme úsilí, abychom ovládli umění dobré modlitby. Působí to radost, dělá to život radostnějším navěky.
 

JE MOŽNÉ VÝCHOVOU VŠTÍPIT VÍRU

Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který předtím studoval na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými znalostmi náboženství: ať se jednalo o životopisy svatých, data z církevních dějin, katechizmové otázky nebo citáty z bible, sypal to ze sebe jedna radost. Ale vždy s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. - Řekl mi: “Já mám za sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je asi na celý život už vyčerpána.”
Tenkrát jsem byl z toho vyjevený, ale dnes rozumím - a vy jistě také - co způsobilo, že celá ta přemíra a houževnatost náboženského vychovávání vyšla vniveč: právě to, že všeho byla přemíra, že se to učili biflovat a ne milovat. Podobné nedobré ovzduší může vzniknout i v dobrých křesťanských rodinách.
Umět katechizmové otázky nazpaměť, chodit do kostela, to není totéž jako věřit v Boha. Proto jsem předeslal tento záporný příklad, abychom si připomněli, co při výchově dětí můžeme a co nemůžeme: Ať bychom se jakkoliv snažili, nemůžeme dětem předat hotovou víru, svou víru. Sebevětší úsilí rodičů může skončit bezvýsledně: děti nakonec víru nepřijmou. Nejen sebevětší, i sebelepší. Říkám to pro útěchu a povzbuzení těch maminek, které se trápí, že jejich dospělé děti přestaly nábožensky žít, a dávají za to vinu sobě.
Nelze vždy vinit jen rodiče, když se náboženská výchova nezdaří - lze je vinit jen tehdy, když se o ni podle svých sil nesnažili.
A také se nikdy nesmí stát, že by se rodiče od dětí odvrátili proto, že děti se nestaly věřícími. Víra je proces, je to lidská odpověď na Boží nabídku, a k tomu může dojít i v pozdější etapě života. A  takovým rodičům mohu poradit: modlete se za ně, aby jim Bůh dal dlouhý život - aby měli čas k víře dozrát.
Když tedy rodiče nemohou dětem víru výchovou předat hotovou, co pak znamená náboženská výchova? Co tedy mohou dělat? - Mnoho.
Rodiče mohou být dětem průvodci na jejich cestě k víře, a to hned čtverým způsobem:
Mohou odpovídat na jejich otázky a svědčit jim tím o své víře.
Mohou je seznámit s vyprávěním v biblické dějepravě, jak věřili a uvěřili v Boha jiní.
Mohou s nimi prožívat svátky církevního roku a tak je uvádět do praxe křesťanského života.
Mohou jim být živým příkladem modlitby a každodenního života z víry.
Minule jsme hovořili o výchově dětí hned o narození, ještě před získáním rozumu, kdy je možno působit na samo jádro osoby, ještě měkké jako vosk, takže se všechny zážitky do něj hluboce vtiskují.
A zopakujme si to znovu, abychom se uchránili omylu rodičů, kteří chtějí začínat s vážnou výchovou, až jsou děti rozumné. To je už pozdě! To už je základ osobnosti pevně položen a hotový pro celý život.
Kolem tří let zná normální dítě už asi tisíc slov. To už může začít vedení k rozeznávání dobra a zla v kratičkých pohádkách, v čtení obrázků z biblické dějepravy.
Ale nejdůležitější výchovný činitel v této době je prostředí, které doma panuje: Prostředí jistoty o lásce rodičů, bez zbytečného autoritářství, bez zbytečné tvrdosti, - prostředí, kdy tatínek i maminka mají čas na pohrání s dítětem. Takové prostředí lásky činí dítěti snadným, aby si bylo jisto i láskou Boží. A nejen láska k dítěti je tu nezbytná: i láska rodičů mezi sebou nesmí scházet! Manželství rodičů musí být dobré, aby si dítě mohlo vytvořit představu dobrého Boha.
Jak při tom může pomáhat kněz? Děti jdou do kostela na bohoslužby. Tam získají soustavnou odbornou výuku, ale jen teoreticky. Kdo k této teorii přibude praxe pěkného života doma, tam je možno důvěřovat, že milost Boží se ujme, že dítě pozná Krista a zamiluje si ho pro celý život.

Přímluvy

Básník řekl, že ze ztraceného ráje zůstaly na světě tři věci: pohled dětských očí, hvězdné nebe a krása květin.
My víme, že existuje klíč, který otevírá lidskou schopnost vnímat krásu. A to je obrácení zraku k Bohu - kráse krás - k modlitbě.
Pojďme se proto s důvěrou modlit:

• Bože, býváme často slepí ke kráse kolem nás. Dej nám umění, abychom vnímali především krásu - a ošklivost jen jako pozadí krásy.
• Bože, býváme často hluší dobrému slovu. Dej, abychom citlivěji slyšeli slovo dobré, než zlé.
• Bože, jsme často němí, když máme říci dobré slovo člověku, když se máme modlit k tobě. Přijmi v takových chvílích naši bolavost jako modlitbu beze slov.
• Bože, v každém z nás je kus tvé podoby, tvé krásy. Veď nás cestami života a chraň nás od zlého..
• Bože, dej, ať vnímáme krásu našich chrámů. Ať nechybí ochotných rukou k jejich opravě, aby se skvěly v původní kráse.
• Odměň ve své štědrosti všechny, kdo se o krásu domu Božího přičiňují.

Děkujeme ti, Bože, za bohatství, které zde, v tvém chrámu, můžeme čerpat z tvého slova. Děkujeme ti, že se máme kde scházet, že se máme kde učit tvé moudrosti - v evangeliu Ježíše Krista, našeho Pána.