- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:

Jdi na:
10.neděli
11.neděli
12.neděli
13.neděli
14.neděli
15.neděli

Uvedení do bohoslužby

Za dob Pána Ježíše byl sváteční den v sobotu. A existovaly velmi přísné předpisy, co vše se v sobotou smí a co se nesmí dělat.
Dnes je svátečním dnem neděle. Dnes už se nehádáme, jako tehdá židé, kolik kroků se smí ujít, zda se smí oběd uvařit nebo jen ohřát.
My už to chápeme jednodušeji: Přestaň s celotýdenním chvatem. Přestaň pospíchat. Dej si pohov. Nemusíš nic dělat. Dělej to, co tě baví, co tě těší.
Vyslechněme si tedy dnes v klidu slovo Boží, připravme sobě i jiným pěknou sváteční pohodu.
Pozdravme Pána soboty i Pána naší neděle.

Uvedení do čtení

Je to hezké pomyšlení, že Boží láska má starost o pěkné a lidské uspořádání našeho života. První čtení nám připomíná, jak si den odpočinku zdůvodňovali Izraelité.
Dt 5,12-15
Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.

Svatý Pavel píše Korinťanům, aby jim dodal odvahy. Život je stále ohrožen, ale kdo se drží Krista, toho nic nezlomí.
2 Kor 4,6-11
Bratři! Neboť Bůh, který řekl‚ ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.

Nám je dnes už těžko pochopitelná úpornost, s jakou židé lpěli na rituálních předpisech. Pána Ježíše se něco natrápili, jak svědčí i dnešní evangelium. Nelpíme i my na malichernostech, kterými trápíme své bližní?
Mk 2,23-3,6
Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.
 

JE MANŽELSTVÍ HROBEM LÁSKY ?

Poklad víry a lásky máme v nádobě hliněné - slyšeli jsme v epištole. Býváme křehcí. A jaký poklad je dobré manželství!
   „Já se ti odevzdávám
   a přijímám tě za svou manželku.
   Slibuji, že ti zachovám lásku a věrnost,
   že tě nikdy neopustím,
   že s tebou ponesu dobré i zlé
   až do smrti.“
Takhle zní manželská přísaha při svátostném sňatku v kostele. Je to závazek náročný. Až příliš náročný vypadá vzhledem k tolika manželstvím, která ztroskotají.
Proč tak často ztroskotají?
Zjednodušeně by se dalo říci: Proto, že ti dva jsou před sňatkem kritičtí příliš málo - a po sňatku příliš moc. Proto, že před sňatkem jim nikdo neřekl, že láska je opravdové umění, a tomuto umění že se musí učit, po celý život učit.
S prvním rubem lásky - zamilovaností, - to jde ještě snadno. To je vzplanutí mohutné, ale slepé jak vylíhlé kotě. Je bezstarostné jako každé mládě, o nic se nestará, na nic se neohlíží, jen si hraje.
Jenže čas mláděte je jen kratičké údobí života. Nelze zůstat mládětem po celý život. I zamilovanost musí dospět do dospělé lásky. K tomu dozrání má dojít ještě v době známosti. To proto, aby se ti dva mohli rozejít, kdyby se ukázalo, že jeden nebo druhý není hlubšího vztahu schopen.
Teprve až slepá koťata prohlédnou;
- až začnou na partnerovi vidět i jeho chyby;
- až jsou schopni klidně zvážit a vyzkoušet, jestli ty chyby budou po celý život únosné, protože jsou převážené dobrými vlastnostmi partnera;
- až se naučí lásce, která raději dává než bere;
- která umí říkat děkuji;
- která umí odpouštět;
- která je trpělivá a umí dát druhému čas k takovému dozrávání;
teprv pak je na místě stvrdit tento vztah veřejně, uzavřít manželství.
Překážkou sňatku není jen duševní choroba nebo zdravotní vada. Překážkou sňatku je i osobní nezralost, nedospělost. Kde to mladí nerespektují a místo aby pořádně zapracovali na své sebevýchově, hrnou se honem do svatby - krutě na to doplatí.
Manželství není hračka pro nezralé výrostky, pro nedospělé skoroslečny. Pro ty je to opravdu hrob lásky.
Tohle všechno není třeba vysvětlovat těm mladým, kteří v dobré rodinné pospolitosti vyrostli. Tam, kde rodina stála nejen na lásce, ale i na víře a naději, na všech třech ctnostech vpravdě božských. Slyší to tak snoubenci, které připravuje na manželství kněz. Slyší to tak znovu v kostele, kdo mají sňatek svátostný:
- Schopnost víry v partnera se zakládá na víře v Boha Stvořitele, který člověka učinil mužem a ženou.
- Schopnost naděje se zakládá na důvěře, že partner se nechá vést dary Ducha svatého, že bude dozrávat do stále větší duchaplnosti.
- Schopnost lásky se zakládá na stálém kultivování něžnosti a jemnosti. Někoho milovat znamená poskytnout mu plný úvěr, uvěřit mu, dát mu důvěru.

Uzavřít manželství, to je start do velké hry, která má svá pevná pravidla. Neznat je se nevyplácí. Švindlovat se nevyplácí. Milenka se má stát manželkou, milenec mužem.
Věno, které si mladlí přinesli do svého manželství z domova, to je to, co doma odkoukali, - zvyky, které z domu převzali. Chtě-nechtě přejímá každý způsoby a chování svých rodičů, špatné i dobré. Špatné je nutno hlídat a odstraňovat, dobré rozvíjet.
Novomanželé jsou proto učni na manžele. Dokud spolu chodili, stačilo na překonání těžkostí přivírání očí, slepá láska. Teď je potřeba přidat k lásce i rozum a vůli.
Vyčítá-li po svatbě manželka mužovi, že ji už nemá dost rád, je to chování stejně dětinské jako vyčítat mu, že nemá dost modré oči, říká doktor Plzák.
Je třeba udělat mnohem víc než vyčítat, aby se manželství dobře vyvíjelo. Je třeba kultivovat manželskou lásku, upeňovat víru v druhého, pevně stát v naději, že oboustranná snaha přinese kýžený výsledek: pohodu domova pro manžele i pro děti.
Že toto křesťanské šlechtitelské úsilí přináší výsledky, dotvrzují statistiky. Udávají, že mezi nevěřícími se rozvádí každé druhé manželství; mezi vlažnými křesťany každé třetí. Mezi opravdu věřícími křesťany se rozvádí až každý padesátý pár - pouhá dvě procenta.
Kristus by svátost manželství neustanovil, kdyby to byl hrob lásky. Kristu je pro život v lásce. Kristus je pro život v hojnosti. Pojďme se od něj učit žít.

Přímluvy

Kdo v Boha věří, ten se snaží zachovávat jeho přikázání, ten má právo od něj očekávat jen dobré.
Prosme ho:

• Za církev; aby její působení ve světě bylo věrohodné.
• Za dnešní lidstvo; aby se učilo a naučilo lidsky žít.
• Za lidi, kteří žijí ve strachu a bídě; aby i oni měli kus bezpečného místa na slunci.
• Za nás, zde shromážděné; abychom upevnili svou víru, naději a lásku.
• Za naše zemřelé, aby došli pokoje.

Nebeský Otče, slyš a vyslyš naše prosby, které ti předkládáme ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Helder Camara - známý jihoamerický biskup - řekl jednou na začátku nedělní bohoslužby:
„Včera jsem se díval na akvárium. Ryby si tam spokojeně plavaly ve vodě. Napadlo mi při tom, že právě tak my všichni jsme ponořeni v Bohu. - A to nejen zde v kostele, při modlitbě. Za chvíli, po mši, vyjdete z kostela ven - ale z Boha nevystoupíte - v něm žijeme, dýcháme a jsme. Tím akváriem je celý svět, celý kosmos.“
Kdybychom tuto myšlenku pochopili a každý pro sebe domyslili, moc by nám to v životě pomáhalo.
Pokusme se obrátit mysl k Bohu s pokornou důvěrou.

Uvedení do čtení

Biblické vyprávění o prvním hříchu lidí je vyprávění o každém lidském hříchu: o cestě člověka od nevinnosti k vině, od viny ke strachu, od strachu k agresivitě - k napadání druhého.
Gn 3,9-15
Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

Svatý Pavel neměl život ani lehký ani pohodlný - a přece: poslouchejme, kolik optimismu a důvěry si dovedl uchovat.
2 Kor 4,13-5,1
Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží. A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.
Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.
Ve starozákonním čtení jsme slyšeli o manželské hádce mezi Adamem a Evou, v evangeliu slyšíme neuvěřitelnou zprávu, že Pán Ježíš měl trampoty i s vlastní rodinou.
Mk 3,20-35
Vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, a je s ním konec. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ To pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“ Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
 

SVĚTOVÁ PREMIÉRA MANŽELSKÉHO KRACHU

„Světová premiera manželského krachu!“ Tak bychom mohli nazvat dnešní starozákonní čtení. Hned v prvním manželství je to tak, jak to bývá dodnes: „To ona je vším vinna!“ ukazuje první manžel na svou ženu.
Je tu už zřetelná základní linie všech manželských hádek: jeden svádí vinu na druhého, nechtějí nést trampoty společně, nechtějí společně vyjíst, co si spolu navařili.
Tento první manželský krach měl už nespočetné reprízy - nesčetná opakování - a bude je mít stále. Tohle drama z manželského jeviště nikdy nezmizí.
Někde to tak dramaticky neberou, že by pohádání manželů hned muselo znamenat ztrátu manželského ráje navždy. Říkají si, že manželství bez občasné hádky je jako polévka bez soli.
Ještě dobře, když se kolem rozvaděné domácnosti dodržuje zásada diplomatů a politiků o nevměšování do vnitřních záležitostí. Kde se do rodinného sporu vloží tchyně a tetičky a babičky, tam se to spíš zhorší než zlepší. Manželé by se dávno už zase sami srovnali, ale příbuzní z toho dělají spor obou rodin - a ten se už srovná přetěžko.
Jaké léčení, jakou terapii předepsal Hospodin rozhádaným manželům Adamovi a Evě? - Vyhnal je z ráje, kde žili v blahobytu - ven do pustiny, kde třeli bídu. Tam na hádání neměli čas, když se chtěli uživit.
Tohle by byla dobrá léčebná kúra pro mnohé rozhádané manžele: na měsíc je vyvést někam doprostřed pustiny s barelem vody a bochníkem chleba. Adamovi a Evě tohle léčení zřejmě pomohlo: oba jsou v kalendáři jako svatí na den 24. prosince. Jsou tam jako symbol rozvaděných manželů, kteří se dokázali smířit, kteří se nerozvedli.
Ono to na tom manželském bojišti vypadá různě. Někteří manželé dokážou z maličké příčiny udělat hotovou katastrofu a lavinu zkázy. A jiní naopak dovedou velkou havárii ukončit tečkou a vysmát se tomu.
Rodiče mladého kaplana, novosvěcence, se přišli podívat, kde bude jejich syn začínat. A při rozhovoru vypravovali starému panu faráři: „V našem manželství to také občas důkladně zaskřípalo. Ale moje žena uměla vždycky na pravé místo kápnout ten pravý olej a bylo po skřípání. To jsem třeba jednou přišel domů s rámem od bicyklu podpaží, kabát potrhaný, nohavici urvanou, tvář samý škrábanec. Žena ustrnula: „Prosím tě, cos to dělal?“ - A já se doznal: „Ale, šla kolem taková kyprá blondýna - to vůbec nešlo neohlédnout se za ní - a tak jsem vlít s kolem do křoví.“ Čekal jsem hromobití, ale manželka jen trochu zrudla v obličeji a řekla: „Ty starý osle!“ A šla mi dát pusu a jiné šaty. Všechny ostatní komentáře si nechala pro sebe - a já si to dodnes pamatuju. Někdy je mlčení výmluvnější a působivější než vodopád řečí.“
V rodině Ježíšově také  nebyli ušetřeni rodinných malérů. A příčinou mrzutostí je právě on - Ježíš.
Ježíš se podle jejich mínění chová pohoršlivě. Zbožní rabíni o něm dokonce tvrdí, že se spolčil s ďáblem. Jiní říkají, že se pomátl. Rodina má o něho strach, že to s tou zbožností přehání a doplatí na to. Mají strach i o sebe, o dobrou pověst celé rodiny. Co by lidé o nás řekli, že jsme nějací fanatici! A tak se všichni vypraví, aby ho násilím odvlekli domů. Znemožní mu veřejné kázání, a on za čas na to vše zapomene. Vrátí se k tesařině, jeho učedníci k rybářskému řemeslu a bude pokoj.
A tak příbuzní stojí venku. Možná, že se nemohli dovnitř protlačit pro množství lidí. Možná, že dovnitř ani nechtěli - vždyť tam seděl Ježíš společně s celníky, hříšníky, pohany - to není společnost pro slušnou rodinu. -  A Ježíš ty hříšníky dokonce vyhlašuje za svou novou rodinu!
Ježíš se nenechal znásilnit ani celou svou rodinou. Věděl, co je správné a držel se toho - i proti vlastním bratřím, příbuzným.
Díky tomu jsme dnes i my, i my co tu jsme, součástí Ježíšovy nové rodiny. My obyčejní hříšníci, co nejsme andělé ani světci. Nás zve Pán i dnes ke společnému rodinnému stolu, nás nazývá svými bratry a sestrami: „Každý, kdo plní vůli Boží, je mi bratrem a sestrou.“
A jaká je ta vůle Boží, kterou máme denně plnit, to víme: abychom byli na lidi kolem sebe hodní, abychom nesváděli s Adamem vinu na druhé, ale abychom s maminkou toho kaplana pomáhali provinilcům nést její následky. Zkrátka: Abychom žili jako opravdová Boží rodina.
 

ZAKLÁDÁME FARNÍ RADU

Ve starozákonním čtení jsme si četli o manželské hádce mezi Adamem a Evou. V evangeliu jsme slyšeli, že Pán Ježíš měl trampoty s vlastní rodinou. Někdy se zlým lidem podaří rozdmýchat hádky i ve farní rodině. To pak místo spolupráce, místo společného úsilí o pokojnou dědinu, rostou rozbroje, nic dobrého se nedaří uskutečnit.
Poznal jsem zblízka několik takových nesvorných, rozhádaných farností, rozdvojených na dvě strany, kde kněz nemohl nic pořídit. Ať navrhl co chtěl, jedna půle byla pro - a ta druhá půle byla proto proti.
Jsem rád, že v naší farnosti se takové věci nevyskytují a děkuji za to denně Bohu. Jsem rád, že v naší farnosti se vždy najdou ochotné ruce, když je potřeba něco udělat. Jsem rád, že naše farnost si umí klidně udělat bohoslužbu sama, když já mám povinnost jinde, nebo když onemocním.
Taková farnost, která umí stát na vlastních nohou, která umí žít a přežít i bez kněze, ta je a bude ve velké výhodě proti farnostem, které jsou pasivní a nechávají starost o všechno na knězi samotném.
Vzpomínám na pohřeb spolubratra, který náhle zemřel v poměrně velké farnosti.
„Kohopak sem biskup dá, kde vezme kněze?“ - říkali jsme si při tom pohřbu. A  za týden stálo v diecézním věstníku: „Ta farnost zůstává v péči farníků a kněží z okolí, jak který bude mít čas.“
Farnost  tedy zůstala bez kněze. A záleží na aktivitě lidí ve farnosti, jak dobu bez kněze přežije. - A tak není divu, že nám naši biskupové přikazují: „Založte v každé farnosti farní radu.“  A náš biskup nám píše: „Za život místní církevní obce, farnosti, nemá zodpovědnost jen místní farář, ale i všichni farníci, kteří tu farnost tvoří. Všichni pracují na téže Boží vinici a mají všestranně spolupracovat podle příkazu svatého Petra: „Každý ať druhým slouží tím darem milosti, který od Boha přijal“ (1.Petr 4,10).“
A náš biskup pokračuje: „Tyto rozdílné služby je třeba koordinovat vytvořením farní rady. Ta ať stojí v čele všeho dění.
Hlavním úkolem farní rady je být oporou knězi ve farnosti, a když kněze nemá, pečovat o chod farního společenství i bez kněze. Farní rada má zajišťovat vše, co je třeba k prospěchu farnosti v oblasti pastorační a hospodářské. Má být kvasem evangelia. Má povzbuzovat k dobrým aktivitám, má informovat a organizovat všechno dění. Má zabezpečovat bohoslužbu v nepřítomnosti kněží, pečovat o úklid, výzdobu a údržbu kostela, o okolí kostela. Má pomáhat při vedení dětí a mládeže.
Ve farní radě mají být zastoupeny všechny obce farnosti, různé stavy, povolání a věkové skupiny.
Ve farní radě ať se vytvoří zájmové skupiny, které se starají o jednotlivé úkoly. Cílem není časté schůzování, ale péče o život farnosti.“ A biskup končí výzvou kněžím: „Duchovní správci ať si jsou vědomi, že Boží Duch vane, kde chce - a působí i skrze věřící. Proto má kněz vytvořit prostor pro zdravou iniciativu věřících, má věřícím bedlivě naslouchat a přijmout jejich rady, když jsou lepší než jeho vlastní  mínění. V duchu těchto pravidel založte farní radu.“
Taková je tedy vůle našeho biskupa. My tu základní jádro farní rady máme. To jsou kostelní hospodáři a ti všichni, kdo při péči o chod farnosti ochotně pomáhají. Ale byli jste dosud jaksi jen pomocníky faráře, vykonávali jste jeho pokyny. Teď se má vyvinout další stupeň: Vaše samostatná aktivní péče o chod farního společenství, tak aby farnost mohla přežít i kdyby byla dočasně bez kněze. Tak, abychom si v dobré pospolitosti navzájem pomáhali přečkat současné zmatené časy, kdy  se staré pořádky bortí a nové ještě nevznikly. Tak, abychom dokázali usnadnit cestu do kostela lidem odcizeným. Tak, aby naše děti mohly vyrůstat v dobrém prostředí.
A tak vás, kdo máte dobrou vůli přiložit ruku k budování živého a  pěkného farního společenství, všechny zvu: Přijďte dnes o dvou hodinách do farního sálu. Poradíme se tam, jak výzvu našeho biskupa v našich podmínkách budeme moci uskutečnit.
Nyní povstaňme a svěřme se Boží lásce se starostí o zdar našeho společenství a Božího království - ve společné modlitbě:

Přímluvy

Pojďme prosit Boha, aby dílo, které podle svých sil chceme vykonávat, se s Boží pomocí - k radosti a užitku nás všech - dařilo.
Bože, prosíme tě o pomoc:

• Aby mladí lidé uzavírali sňatky po dobré přípravě, v kostele, a tak si otevřeli cestu k založení domova.
• Aby rodiče dali své děti pokřtít, a tak jim otevřeli cestu k mravní výchově.
• Aby všechny děti mohly chodit do vyučování náboženství, a tak se spřátelit s Pánem Ježíšem a vzdělávat ve víře.
• Aby se mládež cvičila v sebevýchově při přípravě na svátost dospělosti.
• Abychom v našich rodinách žili ve svornosti a vzájemné spolupráci.
• Aby v neděli šli všichni členové rodiny společně do kostela a ke stolu Páně.
• Aby naši nemocní umírali zaopatřeni svátostí nemocných.

Bože, děkujeme ti, že nikdo z nás nemusí jít životem osaměle - že se můžeme podílet na aktivitě farního společenství a sloužit tak civilizaci lásky v duchu evangelia Ježíše Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnešní biblické čtení je školou důvěry v Boha - a té je nám v nejistotách denního života stále moc zapotřebí.
Než se zaposloucháme do Božího slova, prosme pokorně Pána, aby nám odpustil naše malomyslnosti a hříšnosti.

Uvedení do čtení

Při naslouchání starozákonního čtení si všimněte, jak je hlas proroka Ezechiela podobný novozákonnímu Magnifikat: Bůh sesazuje mocné a povyšuje ponížené.
Ez 17,22-24
Tak praví Pán, Hospodin: "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vyčnívající hoře. Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí. Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."

S křesťany v Korintě to svatý Pavel neměl lehké. Svědčí o tom jeho dva listy do Korinta. Zvlášť druhý list ukazuje, jak se apoštol stále znovu musel bránit proti pomluvám svých nepřátel.
2 Kor 5,6-10
(Bratři a sestry!) Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově těla zůstáváme, nebo se z něho odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.

Evangelium nás krásným podobenstvím ujišťuje, že se budoucnosti bát nemusíme: z malého semene ve světě klíčí velká budoucnost Boží.
Mk 4, 26-34
Ježíš řekl zástupu: "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně." Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval
 

JEN ZASÉVAT, NIC VÍC

Všechna dnešní čtení nás učí téže základní pravdě. Ovoce, výsledek našeho života, roste z dvojího: z lidské práce a z Božího daru; z člověkova zasévání a z Boží péče o úrodu.
Po celá staletí se vedly spory o tom, co je při tom první, zda první podnět je od Boha, nebo zda napřed musí být lidské úsilí, kterému milost dá úspěch. Jméno mají ty spory po Pelagiovi. My už se takovým věcem leda pousmějeme. Tamhle za městem je voňavá louka a les a jsem tu já, který tam půjdu odpoledne na procházku - už sama existence je Boží dar, který předešel všechno mé jednání.
K tomu, co dal Bůh, člověk přidává své. - Buď v souladu a v harmonii s tím Božím darem, pak je to dobré a výsledek je dobro, řád, radost, pokoj. - Nebo natruc, napříč, a z toho napříč vznikne kříž, trápení, to jsou zmatky, nejistota, zlo.
Bůh člověka ve své lásce stále předchází - jako matka, která učí dítě chodit. Dělá za nás první krůček, ale ten druhý krok už musí udělat člověk sám a ve směru Božího vedení, jinak upadne, ztroskotá. Bůh pak dělá i všechny další kroky, nechá, aby ze semene povstala bohatá žeň, dobrá úroda.
Bůh nás nespasí bez nás - my se nespasíme bez Boha - to je nezměnitelná spojitost. Člověk může být člověkem jen jako spolupracovník Boží - rozsévač dobrého zrna. Odmítne-li Boží spolupráci, tj. začne-li rozsévat zlo místo dobra, stává se zvířetem a vším, co tak dělá, spolupracuje jen na zkáze lidskosti.
Co se nám natvrdili liberálové předchozích dob, že člověk je už ze své přirozenosti vlastně dobrý, že stačí jen naučit ho číst noviny a bude z něho inteligent a kladný typ. Jenže lidé bez Boha - a ne negramotní hlupáci - vyvolali v našem století už dvě světové války, a to by měl být už dostatečný experimentální důkaz pro všechny, že to bez Božího řádu lásky k dobrému nevede.
Pravá velikost člověka je velikost spolupracovníka na díle Božího stvoření, pomáhat zasévat semena dobra do půdy kolem sebe. To další, klíčení, růst, úrodu, to už působí Bůh sám.
Porozuměl jsi,  jak útěšná je radostná zvěst dnešního evangelia do dnů našeho života? - Netrap se, že nemůžeš udělat věci veliké, rozhodné; tvým úkolem je být stále právě jen tím rozsévačem Božím - nic víc. Zasévat seménka dobra, drobná, nenápadná, která zapadnou, nejsou vidět. A proto býváme v pokušení malomyslnosti, že vše, co děláme, je nadarmo, nanic. Ale není. To další, co se v semenech děje, rašení, klíčení, Boží dílo, to je neviditelné - ale je to počátek úrody, která bude. A bude bohatá, mnohonásobná.
Buďme tedy dobré mysli. Buďme ochotni zasévat malinká zrnka dobra do půdy kolem sebe: zrnka pokoje, důvěry v Boha, - zrnka trpělivosti i s protivným bližním, - zrnka vlídnosti a lásky, - zrnka všeho dobrého, co vůbec udělat můžeme.
O úrodu se už postará Hospodář, - na nás je jen zasévat.
 

KDE JE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ

V čem je vypravěčské mistrovství Pána Ježíše? Co je posluchačům neznámé, Pán přirovnává k tomu, co všichni znají: k setí semene, k hořčičnému zrnu. Když jsem si včera chystal kázání, říkal jsem si: ouvej, tohle v našem prostředí nebude fungovat! Vždyť já semínka hořčice neznám a moji posluchači také ne. Ale hospodyně se mi smála: všichni je znají, - vy také. Jsou to ty žluté malé kuličky, co jsou ve sklenicích s kyselými okurkami. Jsou to zrníčka o málo větší, než jsou zrnka máku. A z těch malinkých semínek, říká Pán Ježíš, vyrostou keříky, které dají ptactvu domov k hnízdění.
Kolik jasných a srozumitelných informací o Božím království nám Pán Ježíš tímto přirovnáním podává.
Nejprve se tu říká, že ten ohlašovaný příchod Božího království není žádná bouřlivá a ničivá revoluce, která by násilně zničila starý svět, staré pořádky. Že začíná téměř nepozorovatelně. Jako klíčení semene v zemi.
Potom se tu říká, že to Boží království nemáme vyhlížet kdesi v daleké budoucnosti, daleko od nás. Že už zapouští kořeny, že už klíčí - zde, mezi námi, všude, kde mu lidé dopřejí kousek úrodné půdy tím, že jsou na sebe hodní. Že si neubližují. Že si pomáhají. Ale že bez naší pomoci, bez zálivky naší laskavostí a dobrotou, by rostlinka Božího království růst nemohla.
Kde však semeno Boží lásky růst necháme, tam se to brzo pozná, projeví. Tam začne být dobře:
- Tam se lidé začínají chovat k sobě navzájem lidštěji.
- Tam lidé začnou k sobě mluvit upřímněji.
- Tam lidé začínají být na sebe hodnější.
- Tam se začnou problémy řešit s humorem, místo se zlostí.
- Tam lidé jeden druhému naslouchají.
- Tam se lidé dokáží navzájem povzbudit, potěšit.
- Tam si lidé jeden druhému pomáhají.

Takové květy se objevují všude tam, kde se ujalo semeno Božího království. Ostrůvky se začnou zelenat na místech, kde by to nikdo nečekal:
- V rodině místo vzteklého křiku zazní smírné slovo, zavoní úsměv.
- V práci a v politice se místo jeduplného prskání ozve žert. Zazní slovo „prosím“ a „děkuji“.
Tak klíčí semínka Božího království.
Pojďme je chutě zasévat.
 

OPUSTIT OTCE A MATKU

Ještě tak začátkem našeho století prohlašoval při svatbě manžel ženě: „Stala ses mou manželkou, a proto tě budu milovat.“ - Teď, koncem století, to platí naopak. Dnešní ženich říká: „Mám tě rád a proto si tě beru za ženu!“
Dříve se bralo málo ohledu na vzájemné sympatie snoubenců. Lidé se neprovdávali proto, že se měli rádi - byli oddáváni proto, že tak rozhodli  rodiče a příbuzní. Hospodářské úvahy přitom platily především. A láska? Však oni si zvyknou, - říkalo se. A v rodinách šlechty a panovníků tomu bylo také tak - tam rozhodovaly navíc ještě zájmy politické.
Dnes tedy vede dva lidi do manželství vzájemná sympatie, láska. Od tohoto citu odvisí kvalita a trvání manželství. Jenže city jsou proměnlivé a pomíjivé. Proto je dnešní manželství místem, kde se odehrává tak mnoho různorodých věcí: Stabilita nebo rozpad; pohoda nebo rozvrat; komika nebo tragédie. A přečasto bývá v jednom manželství od každého kousek.
Tahle úvaha nám snad pomůže k hlubšímu uvědomění, jak vratká je stabilita manželství z lásky. Že by to byl hotový div, kdyby manželství, opírající se pouze o zamilovanost, vydrželo v dobrém kvalitním vztahu po celý život.
Mladí lidé si musí být vědomi, že s tou stabilitou svého manželství musí zacházet velmi ohleduplně. Že je třeba navíc používat všech opor, které Bůh Stvořitel dal lidem do manželství na pomoc. Aby to nedopadlo třeba takhle:
Dvě mladé rodiny s dětmi se navzájem navštěvují. Děti si společně hrají v kuchyni, dospělí se baví ve světnici. Z kuchyně je slyšet křik a hluk stále větší, nakonec rány a práskání dveřmi.
Dospělí vyběhnou: „Co se stalo?“ - „Nic, my si hrajeme na tatínka a maminku - a to se potichu hrát nedá. Maminka křičí a pláče, tatínek řve a práská dveřmi...“
Není to jako výsměch, když na prvních stránkách bible čteme: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomocnici jemu podobnou.“ (Gen 2,21)
Není to výsměch lidským vztahům - je to moudrý záměr Boží. Ovšem jen když se člověk obeznámí i s následujícími verši bible a řídí se podle nich. Stojí tam, že Stvořitel neučinil muži pomocnici z jeho hlavy, aby mu vládla, - ne z nohy, aby po ní šlapal, aby jí pohrdal, - ale z jeho boku, aby mu byla rovná, aby byla pod ochranou jeho paží a blízká jeho srdci.
Zde je obrazně vyjádřeno vše, co je třeba vědět o správném vzájemném vztahu muže a ženy v manželství - a jak je to třeba respektovat.
A další verš bible stejně stručně a srozumitelně určuje vztah manželů k dalším lidem, ke svým rodičům:
„Proto opustí člověk svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se ti dva jedním tělem.“
Tento verš se opakuje znovu v Novém zákoně - a to dokonce ještě třikrát! (Mt 19,5; Mk 10,7-8; Ef  5,31).
Co je tu tak důležitého, že se to tolikrát opakuje?
Aby nové manželství, nová rodina, nový domov mohl vůbec vzniknout, musí ti dva svůj starý domov opravdu opustit.
Mladí mají tedy mít svůj vlastní samostatný byt. Dnešní nedostatek a drahota bytů to někdy nedovolí. Mladí jsou rádi, když jim jedni nebo druzí rodiče pro začátek dají k disposici část svého bytu. Aby se tím však neohrozila stabilita mladého manželství, je třeba důsledně zachovávat určité zásady: Za prvé musí vzniknout dvě oddělené samostatné jednotky a domácí nesmí k mladým kdykoliv běhat jako dřív - teď to není jejich byt!
Za druhé: Rodiče nesmí mladým stále předhazovat, jak se musí uskrovňovat proto, že tam mladé přijali.
Za  třetí: Rodiče musí repektovat, že mladí mají právo žít  si ve svém po svém, samostatně.
Sňatkem se mladí osamostatnili. Tatínek a maminka je mají opravdu propustit a svou pomoc - bytovou či finanční - nevázat na žádné podmínky.
„Vypadáš jaksi unaveně - zachází s tebou ten tvůj dobře?“ - „My se teď cítíme tak opuštěni, a ty se u nás ani nezastavíš. Když jdeš z práce, honem se hrneš za tou svou!“ - „Cítím, že ta tvá zase spálila večeři, pojď se najíst ke mně!“
Taková slova se tváří mateřsky, ale jsou plna jedu vraždícího nový svazek.
Moudří rodiče dávají rady jen tenkrát, když jsou o ně požádáni - nejlépe v přítomnosti obou mladých.
Opustit otce a matku znamená pro ženicha opustit i maminčinu kuchyni a přidržet se své manželky, i když ta ještě neumí tak dobře vařit, jako uměla maminka.
Opustit otce a matku znamená pro nevěstu přidržet se svého muže, i když zjistí, že zdaleka není tak pořádkumilovný, jak byl tatínek.
Láska podle bible je krásnější než zamilovanost podle filmů a románů. Svatý Pavel shrnul její podobu do známých veršů (1 Kor 13,4-8):
- Manželská láska je trpělivá a dobrosrdečná.
- Druhému nezávidí, nevychloubá se před ním.
- Nemyslí stále jen na sebe, není domýšlivá.
- Nedá se vydráždit ke hněvu, nepočítá křivdy.
- Nemá škodolibou radost, když se druhému přihodí něco zlého, ale raduje se když se mu daří.
- Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří.
- Opravdová láska nad nikým nezoufá, všechno vydrží.
- Pravá láska nikdy nepřestává.
Snadněji by probíhal záběh mladého manželství, kdyby mladí znali tyto verše zpaměti, aby si je mohli v napjaté chvilce v duchu říkat. - Kdyby je měli ve světnici na stěně, aby si je mohli stále znovu připamatovávat.

Přímluvy

Modleme se k Bohu Otci, který skrze Syna buduje mezi námi své království:

• Za církev Ježíše Krista, - aby spoléhala na moudrost Boží víc, než na lidskou chytrost.
• Za vlády všech zemí, - aby nedávaly přednost násilí před spravedlností.
• Za nemocné členy  naší farní rodiny, - aby nikdo nezůstal osamělý a bez pomoci.
• Za nás, zde shromážděné, - abychom ve zmatcích denních událostí neztratili důvěru v Boha.

Bože, jsme slabí a bez tvé pomoci bychom málo dokázali. Dej, ať se umíme přičinit, abychom si tvou pomoc zasloužili - skrze Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Každý z nás už asi zažil pocit lidské bezmoci.. Když jsme těžce onemocněli, nebo když jsme museli přihlížet trápení blízkého člověka.
O lidské bezmoci a Boží moci jedná dnešní slovo Boží. Připravme se k slyšení vyznáním vlastní bídy a hříšnosti.

Uvedení do čtení

Biblickým obrazem bezmocného trpícího člověka je Job. - Job ve své bídě volá k Bohu - a Bůh mu odpovídá.
Job 38,1.8-11
Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země , když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak, když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata a řekl: ‚Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!‘

Také slova svatého Pavla jsou nám posilou  v pocitu bezmoci: Nejsme už sami, patříme Kristu, máme už nový život pro celou věčnost.
2 Kor 5,14-17
Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Pán Ježíš nejen podobenství vypravoval, on  je také činil. To co nazýváme zázraky, to jsou znamení, která se netýkají jen historické události, ale jsou i znamením pro náš život.
Mk 4,35-41
Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“
 
PANE, JE TI JEDNO, ŽE HYNEME ?

My, vnitrozemští suchozemci, si těžko můžeme představit, co je to bouře na moři. A ti z  nás, kterým se poštěstilo zúčastnit se zájezdu do Svaté země, a shlíželi jsme okouzleně na zrcadlově klidnou hladinu Genezaretského jezera, ani my si neumíme představit, jak by na tak krásném a klidném jezeře mohla vzniknout taková bouře, která by vyděsila i otrlé námořníky, jako byli apoštolové. Ajn Alláh, oko Boží,  nazývají Arabové toto jezero. Co je příčinou náhlých bouří? Zvláštností tohoto jezera je, že jeho hladina leží 200 metrů pod hladinou moře, má tedy patrně tropické počasí. Ale nad ním se tyčí pohoří Libanon, jehož několikatisícimetrové vrcholy svítí věčným ledem. Tento klimatický rozdíl působí, že když ledová vichřice z Libanonu dosáhne náhle na hladinu jezera, udělá z něj na chvíli rozběsněný kotel. Taková bouře náhle přichází a náhle zas  odchází -  zas je klid po bouři, klid před další bouří.
Není tohle obrazem našeho života? I náš život probíhá mezi chvílemi klidu a nápory bouří. Mezi chvilkami štěstí a dramaty neštěstí. Mezi pocitem jistoty a ohroženosti. I naše povaha se podobá hladině toho jezera. Jsme klidní - dobráci od kosti, a najednou se v nás objeví propasti, kterých se naši bližní zděsí. Cosi nás rozvzteká, že z nás je lidem kolem nanic.
Co je v takových chvilkách vnějších i vnitřních bouří důležité? Abychom dělali to, co děláte vy, děti,  když se vyděsíte. Voláte: Tatí, mamí. Abychom dělali, co učedníci v evangeliu při bouři na lodi: Volali Ježíše.
Naše století, zdá se, je stoletím bouří přečastých. Je stoletím úzkosti, jak je kdosi nazval. Slovo Boží dnes připomíná, že Ježíš je stále ještě s námi, na lodičce našeho života. Dokážeme se nedat ochromit malověrností a strachem?
Dokážeme předat i lidem kolem sebe svou pevnou důvěru, že Pán je s námi v člunu našeho století, v člunu našeho života?
Není to nic snadného, uchovat si takovou pevnou, živou víru. I nám, kteří se považujeme za věřící, se často zdá, že Pán Ježíš spí. Že Bůh nás neslyší -  jestli vůbec je tam kdesi nad námi, kdesi v nekonečnu.
Jestli si nedokážeme říkat s papežem Janem XXIII.: „Kdo pevně věří, ten se netřese“ - snažme se  ve chvílích nejistoty aspoň volat s evangelistou Markem: „Pane, já chci věřit, pomoz mé  malověrnosti.“ Ať uvěřím, že i kdybych padl, padnu jen do rukou mého Spasitele.
 

ČLOVĚK JOB PŘED NESMÍRNOSTÍ BOŽÍ

Dnes by se nám nad slovem Božím dobře rozjímalo o mocném Tvůrci nebes i země.  O původci přírodních zákonů v jejich dokonalosti a moudrosti. O obrovských energiích dřímajících v každém zrnku hmoty, v každé kapičce vody.
Ale já bych chtěl vaši pozornost obrátit na knihu, ze které pochází dnešní první čtení, na knihu Job. Mezi všemi knihami Starého zákona má kniha Job zvláštní místo. Uvádí totiž v pochybnost dosavadní jednoduché představy Izraelitů o Boží spravedlnosti.
Dosud to měli jednoduché: Kdo zachovává Boží přikázání, tomu se vede dobře, tomu se daří. Má úspěchy, bohatne - ať je to jednotlivec nebo celý izraelský národ. Kdo Boží přikázání nezachovává, toho Bůh trestá. Pravidlo znělo: Bůh dobré odměňuje a zlé trestá.
Teď tu mluví Job. Všechny náboženské příkazy zachovával od mládí, a svědomitě, - a přece upadl do neštěstí: všechno ztratil, děti i majetek, zdraví i vážnost, lásku své ženy i důvěru přátel. „Čím jsem si to zasloužil?“ ptá se Job. - „Musels hřešit, tajně a moc, když tě Bůh tak trestá,“ říkají přátelé. A zastávají se Boha proti Jobovým výčitkám, v duchu školních věroučných pouček.
Nakonec v knize odpovídá sám Bůh: Odmítá své zastánce - Jobovy přátele - a dává za pravdu žalobci Jobovi. Dává mu za pravdu co do oprávněnosti jeho nářku, - ale zároveň mu i ukazuje, že u Boha je vše  jinak, než si to člověk přestavuje:
  „Kdes byl,  když jsem zakládal zemi?
  Dosáhls na dno mořských hlubin?
  Pochopils brány smrti?
  Porozuměls vanutí větru, dešti a sněhu?
  Víš, proč jsem stvořil nosorožce a pštrosa,
  slavíka a slona,
  krokodýla a holubici?“
Job si pomalu uvědomuje: „Vím, že můžeš všechno.“
Ale Job, a s ním i my, máme pochopit víc než všemoc Boha stvořitele.

Bůh člověka slyší
Máme pochopit,  jak je to úžasné a krásné, že tato vesmírná tvůrčí Síla není neúprosná, chladná energie,  lhostejný osud, ale Bůh živý, který ví o malém člověku Jobovi na tváři země, naslouchá jeho volání, slyší je a reaguje na ně. Bůh nenechává člověka napospas strašné samotě a bezmoci tváří v tvář nekonečným silám vesmíru: Když člověk volá, Bůh slyší a odpovídá. To je  velké poučení z knihy Job.

Bůh člověku odpovídá
Druhé velké poučení je v tom, jak Bůh odpovídá. Není to automatický postih za každý nezdar, není to sražení prémií za každou chybu. Není to ani svévolné rozdávání odměn podle dobrozdání Mocného, - jak to člověk často zažije u svých nadřízených a vládců. Je to nabídnutá ruka k pomoci každému, a to vždy lepším způsobem, než si my prosebníci vůbec dovedeme představit. Na tuto Boží pomoc se člověk může spolehnout a má se spolehnout.

Bůh člověku pomáhá v Ježíši, Synu
Bůh nenechává člověka na pospas strašné samotě a bezmoci tváří v tvář přírodním živlům, tváří v tvář mocným a zlým lidem.  Bůh člověka slyší, Bůh člověku odpovídá, Bůh člověku pomáhá. Jak pomáhá?
Drama Jobova života je nám srozumitelné, až když nářky Jobovy slyšíme z kříže, z úst trpícího Pána Ježíše: „Bože můj,  Bože můj, proč jsi mne opustil?“ To je odpověď Otcova i na naše otázky, proč na nás Bůh dopouští nemoc, smrt, trápení: „Ani vlastního Syna Bůh neušetřil.“ Poslal ho, aby prožil s lidmi jejich trápení až po prožitek smrti.
Ježíš prožívá náš častý pocit hluchého nebe, které zdánlivě neodpovídá na naše modlitby. Otec dopustil, že nevinný Job trpěl. Dopustil, že nevinný Ježíš byl falešně obžalován, nevinný nespravedlivě odsouzen, nevinný jako zločinec popraven.
„Bože můj, proč jsi mne opustil?“ - Je to výkřik zoufalství, beznaděje? - Není! Je to modlitba.
Bože můj - volá Ježíš. Ví, že má svého Otce. Je to výkřik syna v nejvyšší nouzi: Cítím se opuštěný, ale přesto vím, že ty jsi, že jsi můj Bůh.
Jak pomáhá Bůh v utrpení Synovi? Neuchrání ho od utrpení, neuchrání ho od smrti. Ježíš chtěl lidské trápení poznat, chtěl zažít lidskou smrt. Přijal kříž a tak vstoupil do slávy Otcovy.
To je odpověď všem trpícím Jobům světa. To je odpověď po smyslu trápení, které na nás doléhá. Bůh tě, člověče, slyší, když k němu ve své nouzi voláš. Bůh ti na tvé volání odpovídá. Bůh ti pomáhá lepším způsobem, než si můžeš představit.
A tak je i kniha o trpícím Jobovi radostnou zvěstí pro všechny trpící:
  Bůh je s námi.
  Syn vzal naše břemena na sebe.
  Duch svatý nás vede do slávy Otcovy.
 

DESET VELKÝCH SVOBOD ČLOVĚKA

Jako Pán a zákonodárce přírody se nám dnes představuje Bůh ve starozákonním čtení. Vykazuje pevné hranice moři, až kam smí jít, ne dál.
A stejně suverénně jako přírodě, určuje zákon a meze člověku. V páté knize Mojžíšově čteme:
„Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Slyš, Izraeli, nařízení a práva, která vám dnes ohlašuji. Učte se jim a bedlivě je dodržujte. Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu. Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin jen s našimi otci, ale i s námi se všemi.“ (5 Mojž 5,1-3)
A teď si poslechněte jiný citát, jestli i toto je řeč bible:
„Svět je zkažená a špatná půda, na které jen zřídka vyroste květina dobrého člověka. A i ten je v jádru nenapravitelně zkažený. Usilovat o zlepšení světa, o výchovu člověka, to je marná námaha.“
Snadno jste poznali, že tohle není citát z bible, ale výrok mrzutého člověka. V řeči bible je svět půda dobrá, ale občas na ní vyroste i býlí. Člověk není v jádru nenapravitelně zkažený, člověk jen občas zabloudí. Evangelia se nevyčerpávají kritizováním zlořádů, ale vedou nás k rozvíjení dobra - v nás i kolem nás.
Už v nejstarších knihách bible je zapsáno desataro základních pravidel dobrého člověčenství. Ale v naší době upadla ta pravidla do nemilosti. Nevěřící je považovali za nemoderní, zastaralá, - věřící se jimi cítili znevýhodněni: my věřící pořád něco nesmíme.
A tak jsme v naší generaci zažili zas jeden pokus o život bez Desatera. Tak zažili, že se začíná znovu hledat, podle čeho by se život měl orientovat, aby se dal žít. Když člověk okusil život bez Boha, začíná se znovu zajímat, jaká že je ta vůle Boží, o které se mluví v Otčenáši, když se říká: Buď vůle tvá.
V bibli se vypravuje, že když tato vůle žít byla poprvé sepsána na kamenných deskách, Mojžíš ty desky ve hněvu rozbil. Ale Hospodin je zase obnovil. A tahle událost se v dějinách lidstva stále znovu opakuje. Člověk se znovu a znovu pokouší Boží desatero rozbít - a Hospodin je znovu a znovu vrývá do lidských srdcí v podobě svědomí, do listin v podobě Chart lidských práv.
Člověk se Desateru vzpouzí: Proto, že kterýsi prastarý patriarcha to tak vryl do kamenné desky - já mám každou neděli vstávat a běhat do kostela? Mám vydržet se ženou a neutéci od rodiny, i když mi tam jdou všichni na nervy? - Mám říci pravdu, i když by mi lež pomohla vykličkovat a svalit vinu na jiného? A to vše mám dělat jen kvůli nějakému starému Židovi, který to desatero sepsal?
„Kdepak, bratří,“ slyší vzpurník znovu a znovu odpověď církve - „ne kvůli nějakému starému Židovi. To kvůli svému Stvořiteli, který to tak ustanovil, to kvůli sobě samému musíš Desatero respektovat, abys mohl prožít svůj život lidsky a svobodně.“
Tohle Boží Desatero není svěrací kazajka omezení a zákazů - to je deset ukazatelů k životu ve svobodě, v pravém člověčenství.
K čemu jsou takové ukazatele potřebné? Jistě jste si všimli, že tělesně je člověk v mnohém méně dokonalý než zvířata: Pták může létat, člověk jen chodí. Ryba může plavat ve vodě, člověk jen na vodě. Srnka má lepší sluch než člověk. Orel má lepší zrak. Opice je pohyblivější. Zvíře přichází na svět vybaveno řadou schopností, ale člověk se všemu musí pracně učit.
Zvíře však nemá možnost volit svou životní cestu - je pudově naprogramované. Člověk má svobodu volby, ale ta svoboda člověka není snadná. Proto mu dal Stvořitel na pomoc ukazatele cesty, směrovky, které vedou ke svobodě: dal člověku Desatero Božích přikázání.
Toto Desatero Božích přikázání se v bibli zachovalo v dvojí podobě, ale není mezi nimi podstatný rozdíl. Obojí je zřejmě už rozšířené znění původních stručných příkazů. Rozdělení biblického textu do deseti přikázání má v naší křesťanské tradici několik podob. My se držíme rozdělení podle svatého Augustina ze 4. století.
Dělí se na dvě desky. První deska obsahuje tři přikázání o vztahu člověka k Bohu. Druhá mluví o vztahu k lidem. Ale obě desky jsou vždy pospolu: Bůh chce naši úctu, ale ne pro sebe. Když předstupujeme před něj, obrací náš zrak na bližní. A naopak připomíná, že když jednáme s bližním, máme co dělat i s ním, s Bohem.
Biblický zápis Desatera známe ve zkrácené podobě školní katecheze. Doma si přečtěte biblické znění ve 2. a 5. knize Mojžíšově. (2 Mojž 20,1-7; 5 Mojž 5,6-21)
My si tu pokusíme naznačit smysl Desatera v dnešní řeči, jako

DESET VELKÝCH SVOBOD ČLOVĚKA:
Já jsem Pán, tvůj Bůh. Ty, člověče, patříš ke mně.
Když se mne budeš držet, bude tvůj život vypadat takto:
1. Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš si mne zpodobňovat.
   Já ti budu pomáhat, abys mohl žít bez bázně a ve svobodě.
2. Budeš mít v úctě mé jméno.
   Nemusíš mne nutit, abych ti pomohl. Já jsem Jahve, Bůh s tebou.
3. Budeš zachovát den odpočinku.
   Nemusíš se štvát stálou honbou za prací, za zábavou. Máš právo žít zdravě a klidně.
4. Budeš ctít otce a matku.
   Dáš-li se vést mou otcovskou láskou ve své rodině, budeš mít bezpečí domova.
5. Nebudeš zabíjet.
   Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno předstihnout, vyřídit. Já chci být
   tvým ochráncem, můžeš žít beze strachu a v míru.
6. Nebudeš cizoložit.
   Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami pokoutní lásky připravil o schopnost lásky krásné a
   věrné. Já chci být dárcem tvého štěstí v lásce opravdové.
7. Nebudeš krást.
   Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Co bys získal na majetku, ztratil bys na
   klidné mysli. Poznáš, že větší radost je dávat než brát.
8. Nebudeš lhát.
   Nemusíš se zaplétat do lží, to dělá život nejistým. Já jsem Pravda a ty budeš také důvěry
   hodný.
9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního.
   Nenarušíš manželství druhých, nebudeš bořit domovy dětem. Já jsem svazek muže a ženy
   ustanovil jako posvátný. Když to budeš respektovat, ušetříš mnohé trápení sobě i jiným.
10. Nebudeš zavistivý ani chamtivý.
   Nemusíš se užírat  závistí druhým.
   Já ti dávám dobré dary. Uč se přát je i ostatním a naučíš se žít pokojně.

Vidíte, že Desatero je jen rámcovým zákonem - jeho přikázání nejdou do všech detailů. Vždy musíme znovu zkoumat, jak platí v určité situaci.
Nebylo by tedy lepší, kdyby se vymezilo přesně a konkrétně, až kam se v každé situaci smí a co se už nesmí? Touto cestou se dal občanský zákoník - a vznikla nepřehledná spousta zákonů, výměrů a nařízení, ve kterých se vyzná jen advokát - odborník.
My zůstáváme při jednodušší cestě: Přijmi za řídící princip svého života Desatero Božích přikázání a lásku dvou hlavních přikázání. To ti pomůže uchovat citlivé svědomí, to ti pomůže zorientovat se v každé situaci, jak a co je správné.
Této orientaci svědomí podle Desatera chceme věnovat soustavnou pozornost. Budeme hovořit o svobodě Božích dětí, jak nás k ní vede Boží láska, projevená v Desateru.

Přímluvy

Bouře, která ohrožovala apoštoly ve vyprávění evangelia, je obrazem bouří, které ohrožují náš život i celý náš svět. V tísni doby volejme k Bohu s důvěrou:

• Bože, dej nám, svému lidu, důvěru v tvou všemohoucí Prozřetelnost.
• Probuď svou církev z ospalosti a dej nám chápat znamení doby.
• Žehnej upřímným snahám o pokoj ve světě.
• Chraň úrodu našich polí a žehnej naší práci.
• Překaz nástrahy, které chtějí mařit víru v srdcích naší mládeže.
• Zachovej nám důvěru, že máš moc, abys zlé záměry obrátil v dobré.
• Lidé osamělí ať potkají dobrého člověka.
• Lidé, kterým se daří dobře, ať neonemocní tvrdostí srdce.

Bože, slyš a vyslyš naše prosby, které ti předkládáme skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnešní slovo Boží nás chce povzbudit k radosti ze života. K radosti z toho, že náš Bůh není bohem mrtvých, ale že je původcem a udržovatelem, ochráncem života.
Než se zaposloucháme do hlasu Písma svatého, očistěme svá srdce i mysl pokornou prosbou za odpuštění hříchů.

Uvedení do čtení

Poslouchejme, jakou sílu a optimismus, jakou víru v živého Boha nesou v sobě slova knihy Moudrosti.
Mdr 1,13-15;2,23-24
Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

Nejen Korinťanům, - i nám připomíná svatý Pavel v dnešním čtení, že máme pomáhat těm kolem sebe, kteří na tom jsou hůř než my.
2 Kor 8,7.9.13-15
Bratři! Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim prospěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: „Kdo nasbíral mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.“

Naše životní plány jsou stále ohrožovány nepředvídanými událostmi, jako je nemoc, smrt. Dnešní evangelium nám dává důvěru, že ani vůči nim nejsme bezmocní, když se přidržíme Pána Ježíše.
Mk 5,21-24
Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu a byl ještě na břehu moře, shromáždil se k němu velký zástup. Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.
 
 
BŮH JE BOHEM ŽIVÝCH

Dnešní liturgie se zabývá smrtí. Hodí se mluvit o takové dušičkové události teď, na začátku prázdnin?
Jenže na hřbitově i v krematoriu je provoz každodenní, nejen o dušičkách. A ve skříni každého z nás visí černý oblek a nevíme, kdy jej budeme potřebovat.
Myslíš si asi: raději takové věci ani nepřipomínat, máme tak dost starostí. Dnešní liturgie nám však nechce starost přidat, ale chce nás jí zbavit, jestli pochopíme radostnou zvěst: Bůh je Bohem živých - Kristus smrt přemohl. Víra v něj dává život, který nepomíjí.
Nebojme se tedy myslit na tento pohřební průvod bez konce, v němž všichni máme své místo: párkrát za rakví, pak jednou v ní.
Všichni jsme účastníky tohoto pohřebnictví, jaký však k němu zaujímáme postoj? Jsou jedni, kteří se snaží smrt zakrýt věnci a stuhami.
Ať má apoň krásný pohřeb!
Rakev ať je dubová, o tisícovku lepší než obyčejná.
Věnce, kytky, stuhy, hodně věnců - hodně pětistovek.
A ještě závojíček kolem truhly - zase stovky.
A ještě trumpety a ještě fanfáry, zase tisícovky.
A ještě sóla na housle, a zpěvy, a zase fanfáry, hodně hluku, hodně řečí, hodně peněz, aspoň krásný pohřeb, kdoví, čeho byl ušetřen, musíme tam všichni, kdoví, má to za sebou, krásný pohřeb, drahý pohřeb...
Toto je častý přístup ke smrti.
Ale jeden člověk, ten v dnešním evangeliu, to dělal jinak:
nedbal na krásný pohřeb, ale běžel za Ježíšem. Věřil, že Ježíš pomůže.
A Ježíš dal celý krásný pohřeb stranou a řekl: ona jen spí. Nač to vše?
Co pro nás má znamenat tato historie? Pán Ježíš tenkrát dcerušku Jajrovu probudil, ale ona za čas zase umřela, a pak už Ježíš nezasáhl. Mnoho chlapců a děvčat umřelo v té době, a on je nevzkřísil. Od té doby narostl počet plačících maminek a nešťastných otců do milionů. Jejich dítě Ježíš nevzkřísil - ani všechny nemocné ženy Ježíš neuzdravil. Nás se to tedy netýká, je to hezké vyprávění, ale není to naše událost!
A přece jí může být! Představme si to takhle: jedeš v noci autem po silnici. Najednou ze tmy vystoupí ve světle reflektoru tabule, ukazatel směru - a zas zmizí ve tmě. Ale my už víme, na čem jsme, víme, kam ta temná cesta vede.
Toto vzkříšení z mrtvých je takovým znamením pro nás. Říká: Na konci té temné cesty, které říkáme umírání, je někdo, kdo ti daruje život, jestli umíš tuto směrovku přeslabikovat, jestli se ve víře svěříš tomu směru. Pak uvidíš nad márami ruku Krista, křísíciho ze spánku smrti.
Pak už nebudeš hledat útěchu ve stuhách a fanfárách, v parádním náhrobku, stačí dřevěný křížek, který sice setlí s pamětníky, - ale tvé trvání bude zajištěno vírou, ne kamenem.
Rozběhneš se totiž s otcem Jajrem za Ježíšem.
Prosme dnes Boha, abychom to dokázali, až budeme stát u úmrtního lůžka někoho, kdo je nám milý.
 

BŮH JE PŘÍTEL ŽIVOTA, NE SMRTI

Mnoha způsoby se snaží knihy Nového zákona upevnit naši víru v život za smrtí. Tento účel má i vyprávění dnešního evangelia o vzkříšení dcerušky Jajrovy. Proč je to tak potřebné? My se s lidskou smrtí setkáváme stále, ale se stvořitelskou silou Boží, která za tělesnou smrtí dává nový život, s tou se v tomto životě nesetkáváme. O tom slyšíme jen na stránkách Písma svatého. Proto nám není snadné uvěřit ve věčný život, spolehnout se na něj.
Pojďme se tedy dnes pozorně podívat na to, co se tu říká o životě a smrti dcerky Jajrovy. Co tu Pán říká o každém z nás.
„Neboj se a věř!“ - říká Pán nejprve.
Nenech se vyděsit bolavými událostmi lidské smrti.
Nenech si vzít víru, že spojení s věčným Bohem, které vzniklo za našeho života, přetrvá i smrt.
To je tedy to první, co se po nás žádá vzhledem ke smrti: důvěra v Boha. Víra je předpoklad divu zmrtvýchvstání. Víra je podmínka přechodu do nového, věčného života. Věřit, to znamená počítat s věčným Bohem i na prahu smrti. Uvěřit, že naši zemřelí jsou - a i my jednou budeme - ve světle Božím, když jsme v Boha za svého života uvěřili.
Co říká Pán Ježíš dál?
„Dítě nezemřelo, ale spí.“
Pán vidí zemřelého tak, jak ho vidí Bůh. „Spánek“ - to je obrazné pojmenování tajuplného přechodu mezi životem a smrtí. Léčivý spánek.
Proto volá Pán Ježíš neuvěřitelná slova:
„Dívenko, říkám ti, vstaň!“
Vstaň! Probuď se  ze smrti! Později Pán Ježíš právě toto prožije sám na sobě - o velikonočním úsvitu. A teď už ve víře v oživující sílu Boží volá k životu dceru Jajrovu.
Toto oživující slovo zní i našim zemřelým! Zazní jednou i nám a všem, kdo v Ježíše uvěří tak, že se snaží žít podle jeho evangelia.
„Dejte dívence jíst!“
Tímto příkazem vyprávění evangelia vrcholí a končí. Dívka se k všeobecnému úžasu probrala, ožila. Po takovém výkonu bychom čekali nějaké Ježíšovo vyhlášení, vznešené prohlášení: „Tak vidíte, kdo jsem já!“ Ale Pán Ježíš neoslavuje sebe. Střízlivě a klidně se stará o dívku: „Dejte jí najíst!“
Jídlo, najíst se, to je základní potřeba našeho života vezdejšího. A radostná hostina, to je biblický obraz bytí v Božím království. Dejte dívence jíst, stará se o ni Pán. I o nás se stará. Dává nám jíst pokrm eucharistický, abychom v jeho síle i my žili. Žili na věky. Tak to chce náš Pán.
A toto je jádro, poselství víry dnešního evangelia:
 Bůh je přítel života, ne smrti.
 To poslední, co je před námi není smrt, ale život.
Sestry a bratří, věříte tomu? Věříte tomu Ježíši, který o sobě prohlásil: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mne uvěří, neumře, bude žít na věky.“?
Pojďme teď společně prosit se svatým Markem:
 „Pane, já věřím! - Pomoz mé nedůvěře!“
 

MUŽ HLAVOU RODINY

„Bratří, vyznamenejte se v díle lásky!“ Tuto výzvu svatého Pavla vezmeme dnes jako výzvu všem mužům, aby byli hlavou své rodiny.
Minule jsme uvažovali o manželství z lásky nebo z rozumu. A usoudili jsme, že na tomhle - kupodivu - zdar manželství tak příliš nezávisí.
Že je rozhodující, zda v době zasnoubení mají oba pevnou vůli založit svazek trvalý. Zda jsou ochotni a schopni opustit své rodiče, kamarády, partičky a přilnout ke svému manželskému partneru.
Apoštol Pavel tento vztah manželů dovedl vyjádřit prostým a jasným způsobem. Řekl, že hlavou ženy je muž, hlavou muže je Kristus (1 Kor 11,3). A jinde říká, že muži mají milovat své ženy, jako Kristus si zamiloval církev (Ef 5,25).
Tohle tvrzení, že muž má být hlavou ženy, to zní dnešní mladé generaci provokačně. Jakápak hlava? Rovnost, ve všem rovnoprávnost, tak to přece má být!
Autorka jedné samizdatové příručky „Malá škola lásky“ - její jméno neznám - k tomu píše:
Současný mladík u nás nemá nejmenší ponětí, co znamená muž jako HLAVA. Od dětství se totiž kolem vás, mládenci, točily samé ženy. Doma maminka, pak soušky v jeslích, ve školce, ve škole, všude samé ženy. Snad na vojně jste potkali pár chlapů, - ale to moc nepomohlo, protože vojáci jsou vojáci. Co bible míní, když snoubencům ukládá, aby byli HLAVOU rodiny, to musí tedy dnešní mládenci nejprv objevit.
Z biologie víte, že všechny orgány těla jsou důležité. I malíček na noze chybí, když o něj přijdeš. Ale jsou v těle dvě centra, bez nichž není života, to je hlava a srdce. Tam se rodí myšlenky, strach, láska, nápady, hříchy. Hlava ví o všem, co dělá tělo. Hlava souhlasí, varuje - nebo někdy přivře oči.
Má-li být muž hlavou své ženy, pak se tím nemíní, že se stane despotou, který jen poroučí, přikazuje a nechá se obskakovat. Naopak - tvá žena ať je součást tebe sama. Její radosti jsou tvé radosti, její starosti jsou tvé starosti. Jako její hlava budeš všechny její potíže nejen vnímat, znát, ale i pracovat na jejich odstranění.
Vzorem tvé péče o ženu ti má být Kristus a jeho péče o církev. Podíváš-li se na církev v průběhu staletí, zjistíš, že vždycky nebyla ideální chotí našeho Spasitele. V různých dobách a situacích se projevovala všelijak - hádavě, apaticky, bojovně, líbezně, ziskuchtivě a někdy dokonce i zbaběle. Kolikrát měl Pán Ježíš důvod k rozvodu. Ale Pán se nerozvádí. Vždy znovu jí dává důvěru, vždy znovu se za ni obětuje, vždy znovu ji posvěcuje.
I ty v prvním roce manželství poznáš na své ženě vlastnosti, chyby, které jsi v době známosti neuviděl. Nezralí chlapečci se vyděsí a prchají od ženy domů k mamince. Jsi-li muž, budeš mít dál svou ženu rád pro dobré vlastnosti, které sis na ní oblíbil, když jsi s ní začal chodit. Jsi-li muž, budeš jí důvěřovat, že se svými chybami bude bojovat. Že se jich časem zbaví, když ty budeš při ní vždycky věrně stát, na veřejnosti i v kruhu rodiny.
Jsi-li muž a hlava rodiny, pak budeš při své ženě stejně neochvějně, jako Kristus při své církvi. Když v této zkoušce neobstojíš a postavíš se za své příbuzné - maminku, sestry - proti své ženě, prohráls, připravil ses o její důvěru.
Ty sám jsi tak zasel do srdce své ženy nevraživost vůči tvým příbuzným - a to by nikdy nemělo být. Neostýchej se dávat stále všem lidem a všude najevo, že tvá žena je ti opravdu tou nejprvnější. Uvidíš, jak v takovém ovzduší důvěry bude tvá žena rozkvétat.
Jako hlava rodiny se má muž projevit i v hospodaření s penězi. Říká se, že peníze hýbou světem, mohly by rozhýbat i tvé manželství. Dohodu o hospodaření s penězi si mají udělat už hned snoubenci, už když ti dva spolu chodí. Nevnesete-li do používání peněz řád, rozvrátí vás to.
Ve většině domácností drží rodinnou pokladnu pevně v ruce žena. Mužům pak zbývá vykládat si trapné vtipy, jak dělají po výplatě stojky. To je křesťanských manželů nedůstojné. Manželé se mají  dohodnout a rozdělit si finanční staarosti, aby tuhle nepopulární zodpovědnost nenesla jen sama žena. Mají si udělat obálky: Nájem, inkaso, domácnost, ošacení, daně, rezerva. Vládu nad tou nejtučnější obálkou - domácnost - má mít žena, - a nikdo jí do jejího hospodaření nemá mluvit. Správu ostatních obálek má mít hlava rodiny, muž. Tak je to  spravedlivé a obou důstojné.
Ještě bych vám, mladí manželé, chtěl doporučit dva výborné pomocníky při usílí o zdar manželství. Tím prvním je společná chvilka večerní modlitby. Zaveďte si ji. Když dokážete jeden před druhým, oba spolu, předkládat radosti a starosti dne Pánu, pomůže vám to rozjasnit a unést všechny situace. Boží láska bude s vámi, nebudete na nic sami.
Druhým pomocníkem vašeho manželství je společenství, dobrá parta několika dalších párů věřících manželů, kteří vykročili stejnou cestou.
Scházejte se, vypomáhejte si skutkem, radou, ale hlavně humorem. Se smíchem si ověřujte své omyly - ne pro posměch, ale pro radost z poučení. Ale je tu jedna důležitá věc. Ty, muži, svou ženu nikdy ve společnosti  nezesměšňuj, nehaň. Nepomlouvej ji, že dosud nepronikla do tajemství, jak uvařit houskový knedlík. Ty nevíš, jaká je to věda. Když se tvá žena ptá maminky, kolik mléka má dát na zadělání, uslyší odpověď: „Tak akorát.“ Za pár let to i tvá žena utrefí - ale teď se jí nikdy neposmívej. Když sama začne mluvit o kaši, která měla být původně knedlíkem, vem ji kolem ramen a prohlas, že jsi přesto s jejím vařením spokojen. Podáš tak veřejný důkaz, že tvá láska k manželce nestojí na knedlíku, že ji máš rád takovou, jaká je.
A v takové chvíli tě žena přijme za svou hlavu a oporu a bude mít k tobě úctu.
A když budete každou neděli sedět vedle sebe v kostele, spolu v pokoře odprošovat za své chyby a nedostatky, spolu naslouchat slovu Božímu, spolu zvát Hosta Ježíše, aby jeho Duch byl ve vás a s vámi, pak vám tento Boží duch pomůže překonat i situace, kdy se domovy nevěřících otřásají zlobou a hříchem. Pak projdete i těžkými zkouškami bez úrazu.
 

NEBUDEŠ MÍT JINÉ BOHY !

Jak majestátní je obraz Boha Stvořitele v dnešním starozákonním čtení.
Ale naše každodenní realita dnešního věřícího křesťana už tak majestátní není:
Přijde paní do knihkupectví katolické charity a chce nějakou vhodnou knihu pro nemocného: „Něco náboženského?“ - ptá se prodavač. - „Nene,“ říká paní, „tak zle mu zase není!“
Tahle anekdota dobře vystihuje, že pro mnohé lidi slovo náboženství má zvuk spíš strašlivý než útěšný.
Desatero Božích přikázání také nepatří mezi přitažlivé a radostné texty bible: Míváme pocit, že tyto příkazy a zákazy chtějí omezovat naši svobodu.
Ale stačí podívat se blíž na text Desatera, jak je zapsán v bibli a poznáme, že ta naše představa je zkomolená.
Izrael dostává Desatero na cestě z Egypta do zaslíbené země. Navzdory síle mocné veleříše Hospodin vyvádí houf zubožených otroků na svobodu. Desatero, to je ruka osvoboditele, podaná osvobozeným. Je to Magna charta svobody, svobody lidu Božího. Je to ukazatel cesty, který na různých rozcestích ukazuje cestu správnou. Poslyšte, jakým slavnostním a radostným prohlášením Desatero v bibli začíná:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
Vyhlášení Desatera začíná tedy radostným poselstvím o svobodě. Ale - Boží lid je dosud otroctvím ohrožen. Egyptské „hrnce masa“ stále voní na poušti světa. Stále vzbuzují laskominy šťavnaté nabídky hmotných odměn těm, kdo se dají do otrocké služby mocných světa. Prodat svobodu za hrnec masa, to je stálé pokušení, které doprovází člověka na jeho cestě za svobodou svědomí.
Mezi námi dosud jsou i modly. I dnes se uctívá „zlaté tele“, peníze, mamon. Je mezi námi bohyně Venuše a její kult rozkoší jako jediný smysl a cíl života. Je mezi námi Fortuna, bohyně sázkařů. Žije mezi námi kult mnoha bůžků a model. Proto i nám platí strohý příkaz: „Nebudeš mít jiného boha, kromě mne!“ Jakým jen otrokem modly je lakomec! Jakým otrokem je sukničkář! Jaká pouta se lámou tam, kde člověk pochopí, srdcem pochopí, osvobodivý smysl tohoto prostého příkazu.
Vy starší si jistě ještě pamatujete, co jste se o prvním přikázání učili v katechismu: že máme věřit v Pána Boha, že nemáme věřit v pověry, že se máme zbožně modlit.
A co nám z toho v praktickém životě zůstalo? Občas se trochu pomodlíme, trochu věříme. A to je jaksepatří málo.
Jak tedy máme žít podle 1. přikázání?
1. Jde tu o to, abychom před Bohem neuhýbali, ale abychom ho hledali. Abychom o něm přemýšleli a ve svém životě s Bohem počítali a nežili jako praktičtí pohané. Abychom ve všech situacích a událostech hledali Boží otcovskou ruku, která nás ochrání, Boží prst, který nám ukazuje smysl a cíl našeho života.
2. Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do církve. Církev, to je dnešní lid Boží, putující pouštěmi dnešního světa z egyptského otroctví do svobody Božího království. Jde tu o to, abychom se naučili žít beze strachu z různých tajemných sil, mocí, strašidel a model. Abychom se nebáli moci hvězd. Kdo se drží Boha, ten přijímá a žije každý den jako Boží dar, ten žije bez otrockého strachu.
3. Jde tu o to, abychom uměli Bohu denně děkovat za vše dobré. V důvěrné, láskyplné a děkovné modlitbě je nejvyšší naplnění prvního přikázání.
Bůh totiž v nás působí jen s naší pomocí. Je-li člověk zavřený, marně klepe vítr Ducha Božího na dveře našich srdcí. Modlitbou se ty dveře otvírají, modlitbou se navazuje spojení, otvírá se cesta pro proudy lásky, v srdci se zabydluje pokojná důvěra v Boha a radost Božího dítěte.
A tohle máme každý zcela v moci: otevřít se Božímu duchu v modlitbě, nebo zůstat němou, zavřenou škeblí.
Z toho bychom mohli usoudit, že v 1. přikázání nám Bůh modlitbu přikazuje, ukládá jako povinnost. Ale není tomu tak. Modlitba není povinnost člověka, ale jeho právo a výsada. Člověk se smí modlit. Člověk smí předstoupit před Boha se svým slovem. Smí se před Boha postavit v mlčenlivé, tiché adoraci beze slov.
Najdou se lidé, kteří říkají: „Já do kostela nechodím - modlit se můžu všade.“ - Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí, do kostela, ten se brzo přestane modlit vůbec.
Najdou se lidé, kteří říkají: „Já se ústy nemodlím. Mou modlitbou je má práce.“ - Dobrá věc je, konat práci jako modlitbu, s láskou, což o to, jenže nebude dlouho práce modlitbou tomu, kdo se nepomodlí ráno a večer. Copak to je normální, nepozdravit se ráno s domácími, neusmát se na ně, neříct jim slovíčko? Neříci si večer dobrou noc? Tak to dělají ti, co se nemají rádi, ti co spolu nemluví. A kdo má rád Boha Otce - jak může vstávat, jak může lehat bez slovíčka pozdravení? Modlitba je živý projev víry a lásky. Kde modlitba není - jaká víra, jaká láska?
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha kromě mne.“
Tak nás vede ke svobodě, tak nás zbavuje strachu z pověr a strašidel první přikázání. Máme se ve víře vzdělávat a podle víry žít. A smíme se k Bohu obracet, smíme se k Bohu modlit.
Poděkujme za to vše z upřímného srdce.

Přímluvy

Modleme se k Všemohoucímu, živému Bohu:

• Za křesťanské církve: aby poznaly své poslání v dnešní době a ukazovaly lidstvu, jak žít víc a lépe, po lidsku.
• Za našeho svatého Otce a jeho spolupracovníky: aby byli plni důvěry v Boha a dodávali světu naději.
• Za vladaře národů: aby hledali smír a pokojné soužití národů.
• Za nás křesťany: aby se naše práce dařila a nescházelo nám, co k životu potřebujeme.
• Za naše zemřelé: aby žili ve světle Boží blízkosti.

Bože, veď svůj lid tísněmi života na cestu spásy a bezpečí skrze Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Proč nás církev každou neděli zve, abychom znovu a znovu naslouchali slovu Božímu?
Vy to dobře víte: potřebujeme stále naslouchat slovu Božímu, abychom upevňovali svou víru. Vždyť většina lidských potíží, lidských hříchů, není důsledkem toho, že bychom se chtěli za každou cenu stavět proti Bohu, ale z naší malověrnosti.
Prosme proto nejprve za odpuštění.

Uvedení do čtení

„Synu člověka, posílám tě k odpadlým pohanům.“ To je příkaz Ezechielovi v dnešním čtení. To je příkaz i všem novokněžím. Ale je to  příkaz  i každému z nás, křesťanů: I nás Bůh posílá k odpadlým pohanům.
Ez 2.2-5
Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a praví: „Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni – ať už poslechnou, nebo ne, – je to vskutku vzpurné plemeno – musí poznat, že byl mezi nimi prorok!“

Velikán svatý Pavel se nám v dnešním čtení ukazuje ze své lidské stránky. Jako my si stěžujeme na tělesné neduhy, tak se i Pavel svěřuje v dopise přátelům se svými zdravotními potížemi. Jenže poslouchejme: Umíme nést své nemoci a slabosti jako on?
2 Kor 12,7-10
Bratři! Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

Vyprávění dnešního evangelia je obrazem malodušnosti a závistivosti Ježíšových krajanů v Nazaretě. Nebo je to obraz i naší generace?
Mk 6,1-6
Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.
 

NAŠE PŘEDSUDKY

„Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své rodině.“
Byla to asi všelidská zkušenost už tenkrát, když ji Pán Ježíš vyslovoval - a přes dálku tisíciletí to platí i dnes, i mezi námi: Tatínek je vážený člověk všude, krom u svých dospívajících dětí a u vlastní manželky. Za dospívajícím mládencem se už ohlížejí děvčata, ale doma je pořád Jiříček, pořád malý.
Zle je, když tatínek se pro nedostatek povinné úcty mrzí. Zle je, když se mládenec pro toho „Jiříčka“ rozčiluje.
Proč se tak zle vedlo Ježíšovi, když přišel domů?
Proč domácí tak málo znají své nejbližší?
Protože jsme zvyklí udělat si o lidech svou představu, své mínění - a nic víc pak už od nich ani nečekáme, nic víc na nich neuvidíme.
O prázdninách se setkáváme s mnoha neznámými tvářemi. Když jsem v mládí býval v nějaké společnosti, bavil jsem se v duchu tím, že jsem hádal, kdo je za kterou tváří. „Ty vypadáš na úředníka, ty jsi asi učitelka, ty jsi žena v domácnosti a ty, co máš tolik řečí, ty jsi nejspíš politička.“ A přečasto se ukázalo, že mé úsudky byly špatné úsudky, že to byly předsudky.
A byl to krásný zážitek, objevovat, kolik moudrosti se skrývá v nenápadné osobě, kolik hloupé prázdnoty skrývala hezká tvářička.
Ano, ve všední podobě objevujeme nejednou mimořádné hodnoty, v lidech obyčejných vlastnosti neobyčejné - když nejsme příliš brzo hotovi se svým úsudkem.
Ježíšovi krajané v Nazaretě byli s úsudkem hotoví hned: tohodle znám - žil tu jako malý kluk, pracoval tu jako tesař, známe celou jeho rodinu - co od takového bychom mohli čekat. Jé, to kdyby se zjevil Bůh, kdybychom se setkali s Mesiášem, to by byla nějak slavná, velkolepá událost, to by bylo něco super!
Copak takhle nesmýšlíme i my, dnešní křesťané? Stále se pídíme po mimořádných událostech, zázracích, zjeveních, po něčem super. Autokary nabité poutníky dychtícími setkat se s Bohem, dnes tam a zítra onde, křižují Evropu.
Pochopíme jednou, že setkání s Bohem, uslyšení hlasu Božího Ducha,  neodvisí od určitého místa na zeměkouli, ale že to závisí na mně, na tobě, na posluchači, na naší důvěře, víře, lásce, ochotě, s kterou nasloucháme evangeliu?
„A nemohl tam udělat žádný zázrak - divil se jejich nevěře.“ Kdo z nás tuhle větu evangelia dnes opravdu uslyší a domyslí, přestane hledat velké divy Boží péče o člověka kdesi po světě. A pochopí, že i Bůh je bezmocný tam, kde se člověk uzavírá do nedůvěry, zahořklosti, pochybovačnosti.
Nejen u svých krajanů v Nazaretě to měl Ježíš těžké. Má to těžké i s námi - dnes si to máme nad slovy jeho evangelia uvědomit.
Bůh nám přichází vstříc i dnes, nenápadně, prostě. I dnes nám přichází vstříc v prostém člověku.
Co jsme se načekali, až budeme mít vládu, kterou si sami zvolíme, až budeme mít biskupy svobodně jmenované, nevnucované tajnou policií.
Teď je máme - a co je stesků u nás i kolem nás, že to jsou lidé, normální lidé, nedostateční lidé, chybující lidé.
Ano, vše půjde lépe, když i v těch nedostatečných a chybujících lidech kolem nás přijmeme posla Božího, kterému máme znovu a znovu dát svou důvěru, aby nakonec i o nás neplatil Matoušův výrok:  „A Ježíš se divil jejich nevěře.“
 

KŘESŤANSTVÍ JE ŽIVOTNÍ STYL

„Synu člověka, posílám tě k odpadlým pohanům.“ -  To není jen příkaz proroku Ezechielovi, to je situace každého kněze. Můžete se o tom přesvědčit, kdykoli se vydáte na zájezd po naší vlasti - a můžete namířit kterýmkoli směrem, všude jsou kříže u silnic, Boží muka v polích, kapličky ve štítech domů, kostely, katedrály plné umění a krásy. To vše svědčí, jak zbožné byly minulé generace. Ale katedrály dnes zejí prázdnotou, leda že jimi procházejí turisté.
Kostely zejí prázdnotou v bohatém řepařském kraji, prázdnotou na osídlenecké Šumavě, prázdnotou v průmyslových severních Čechách.
Proč se český národ odvrací od věci Ježíšovy? Proč mnozí považují za dobré, že naše země nábožensky odumírá? Proč nevidí užitečnost náboženství, proč se jim jeví jako škodlivé?
Jedinou čestnou odpovědí je: Sami jsme tomu spolu  vinni, my, křesťané.
To my jsme udělali z Boha to, co není, - a naši pokroucenou představu pak svět nepřijal.
To my jsme udělali z Boha automat: vhoď korunu, vypadne bonbon; vhoď modlitbičku a splní se  ti přání.
Takový automat - Boha - by svět ochotně přijal: kdekdo má své neduhy, které ho sužují. Kdekdo má nesplnitelné přání. Jenže ono se ukázalo, že Bůh je špatný automat: je to s ním složitější, než vhoď a vytáhni. Nechává Pavlovi jeho neduh a nabízí mu sílu, milost, aby ho unesl.
Ježíš žádá po svých krajanech víru, a protože ji nemají, zůstávají bez jeho pomoci.
Zde jsme u jádra dnešního evangelia: máme-li my - a s námi celý nevěřící svět - poznat útěšnou a zachraňující sílu víry v Ježíše, musíme tuto víru v sobě vzbudit, nacvičit. V každé trampotě místo planého naříkání, stěžování, fňukání a sebelitování, vzbuď v sobě velikou důvěru v Boha: Bože vím, že tam, kde končí lidské možnosti, začíná silové pole pro tvé působení. Já si s tímhle nevím rady: předávám to tobě, nechávám to tvé prozřetelnosti. A ani ti nebudu poroučet, jak to má dopadnout. Já ti důvěřuji, chci ve všem žít podle tvé vůle.
To už není pověrčivý Bůh-automat na modlitbičky, to je pak celý životní styl věřícího člověka, který je výsledkem tohoto postoje:
Člověk houževnatě pracující, protože Boží pomoc mohu čekat, až já sám vyčerpám své lidské možnosti.
Člověk kliďas, protože nemusí spoléhat jen na sebe a na lidi. Ví, že je součástí celého Božího vesmíru, Božího řádu.
Když si osvojíme takovou víru, bude náš život pokojnější. A takovou víru svět ochotně přijme.
 

V ČEM JE SÍLA SLABÝCH

O krásné letní sobotě přilezla na okraj asfaltové silnice chupatá housenka. Chvilku se rozhlížela a pak se pustila přímo napříč silnicí. Šel tudy člověk. Maličko a byl by ji zašlápl. Oba se zastavili, ale housenka se brzo dala znovu do pohybu. Člověk nad ní stál a uvažoval: „To je hotová sebevražda, lézt takovým pomalým tempem přes silnici. Kolik aut tu přejede, kolik lidí přejde, než bys přelezla. Tvá naděje na přežití je nepatrná. Zůstaň si pěkně na té straně silnice, kde ses narodila.“ Člověk obrátil větvičkou housenku od silnice a šel dál.
„Na světě to mají dobré jen ti silní,“ říkal si. Těm slabým se vždycky vede zle, ať jsou to chlupaté housenky nebo lidé.
Silný se prosadí všude. Je to tak už mezi dětmi, při hraní. Je to tak mezi dospělými při práci. Silní a mocní všude vynikají, malé a slabé sotva kdo vidí.“ Tak rozvažoval ten člověk na procházce. Ještě když se vracel z procházky, vzpomněl si na housenku. A víte, kde ji našel? Na druhé straně silnice, jak si klidně pochutnává na jakési bylině, která pro ni zřejmě byla ta pravá.
„Dokázala to,“ říká si člověk. „Čím to je, že někdy slabý dokáže velké věci?“
Pánu Ježíši se dnes jeho krajané také divili: „Takový tesař z vesnice - kde se to v něm vzalo?“
To je i otázka Pavlova v dnešním čtení: Jak dokáže slabý člověk udělat něco velikého? Dokáže to vůbec?
V korintské křesťanské obci se zřejmě někteří křesťané začali nad Pavla vyvyšovat: oni jsou víc než on, oni jsou větší, protože mají  zvláštní charismatické dary. Proto jsou větší apoštolé a lepší křesťané. Pavel na to nejdřív odpovídá, že měl také charismatické dary. Ale potom nad tim vším mávne rukou. To všechno moc neznamená. Nejde o to, kdo je větší. I slabý udělá veliké věci, když svou slabost přenechá Kristu a jedná v důvěře v Boha.
Tady jsme u otázky, která je důležitá pro každého z nás: V čem je síla pro nás, malé a slabé? Bylo by to přece na světě smutné, kdyby opravdu platilo, že významní jsou jen ti mocní a silní, my slabí že jsme bezvýznamní. Není to tak, říká svatý Pavel: Naše slabost nám může být i užitečná - chrání nás od pýchy. Naše slabost není překážkou, abychom žili bohatý  a užitečný život.
Pavel, aby dokázal, že to není jen pouhé mluvení, ale jeho osobní životní zkušenost, svěřuje se nám se svými soukromými starostmi.
Byl vážně nemocen. Měl obavu, že v takovém stavu už nebude moci pro království Boží nic dělat. A tak prosil Boha, aby mu vrátil zdraví. Ale uslyšel Boží odpověď: „Právě v tvé slabosti se ukáže má síla.“
Tahle věta by měla být napsaná na stěnách nemocnic: „V tvé slabosti se má ukázat Boží síla.“ Tuhle větu bychom si měli my všichni, co často trpíme pocitem bezmoci a slabosti, vepsat hluboko do paměti: V mé slabosti se má ukazovat Boží síla.
Bohu nezáleží na tvém zdraví, na tvé tělesné síle, na tvé učenosti, na  tvé důležitosti: Bůh bere člověka do svých služeb podle svých měřítek.
I malá housenka má svou šanci. Ne ve své síle, ne v čipernosti - ale v plánu Boží prozřetelnosti, v plánu Boží přírody.
Každý člověk má také své místo v plánu Božím: „Stačí ti má milost“ - slyší Pavel v odpověď. Stačí, že v tvém životě je přítomen Bůh, žes od něho neutekl nevěrou, že se necháš inspirovat Duchem svatým. Milostí Boží jsme tím, čím jsme, ne pouze vlastními silami. Ani choroba nás nevykolejí z naší činnosti, pokud jsme zakořeněni v Bohu, pokud v Boha důvěřujeme.
A zde je nabídka pro nás všechny, nabídka dnešního slova Božího:
Nemoce, trampoty, slabosti, bezmoci, potíže, to půjde s námi životem stále. Mnozí na to reagují beznadějí, ztrátou radosti ze života. Ty, křesťane, ty se svatým Pavlem upni svou důvěru na Boha: „Když poznávám svou slabost, právě tehdy jsem silný Boží silou“ - říká svatý Pavel v posledním verši dnešního čtení.
Edita Steinová, židovská karmelitánka, zavražděná německými nacisty za druhé světové války, byla původně bojovná ateistka, zaujatá zvlášť tvrdě proti křesťanství. Když se jí ptali, co že  rozhodlo o její konversi, řekla: „Měla jsem kolegyni, které náhle zemřel manžel brzo po svatbě. Měla jsem příležitost pozorovat, jak ji víra v Boha posilovala k unesení toho trápení.“
Dva výroky z dnešního slova Božího ať jsou oporou i pro naši životní cestu:
Bůh říká: „V tvé slabosti ať se ukazuje má síla.“
Svatý Pavel říká: „Když prožívám svou slabost, právě tehdy jsem silný Boží silou.“
 

NEBUDEŠ SI MNE ZPODOBŇOVAT !

Pán Ježíš se diví nevěře svých krajanů. Prorok nazývá  Izraelity odpadlíky, nevěrci, lidmi drzé tváře a zatvrzelého srdce. - Jak vidí Pán Ježíš, jak vidí prorok Ezechiel víru naši?
Dávní současníci proroka nebyli ateisté, oni v Boha věřili - jenom jejich představa o Bohu byla ve stálém pokušení modlářství, v touze mít boha viditelného, modlu. Svědčí o tom další znění  prvního přikázání. Po příkazu: „Nebudeš mít jiného Boha kromě mne,“ následuje dovětek:
„Nezobrazuj si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, nebo dole na zemi, nebo ve vodách v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.“ (5 Mojž 5,8-9)
Tento příkaz mají někteří křesťané (pravoslavní, anglikáni) jako druhé přikázání desatera. U nás, katolíků, zůstalo dozvukem prvního přikázání, ale ve zpovědních zracadlech po něm nenajdeme ani stopy.
Neuděláš si modlu! Zákaz směřoval původně do pohanského světa, kde se stavěly sochy model, kde se věřilo, že božstvo je nejmocněji přítomno tam, kde stojí socha. Ale v zákaze zpodobňování nejde jen o sochy model. Je to zákaz zpodobování i samého Hospodina. Každý obraz Boha, který si vytvoří člověk, je omezením Hospodinovy velikosti. Bůh je větší, Bůh je jinačí.

Vývoj představ o Bohu
„Je-li tvůj Bůh mrtev - vezmi si mého!“
Tak to nosili napsané na tričkách příslušníci kterési sekty na Západě.
Tak nějak naivní byly i nejprvnější představy člověka, když začal tušit, že nějaký Stvořitel a Pán je. Mysleli tenkrát, že každá rodina, rod, má svého boha, že je tolik bohů, kolik je kmenů a později národů. Ještě v bibli jsou ozvěny těchto sporů, zda je mocnější Baal Filištínů, nebo Jahve Izraele. Nebylo snadné pochopit, že je jen jeden Bůh, Pán celého světa, Stvořitel celého kosmu.
My už víme, že je jeden Bůh. - Tak si to aspoň myslíme.
Ale nepraví bohové nejsou tak mrtvi,  jak se zdá - ani v srdcích věřících lidí. Nepraví bohové byli nejhoršími nepřáteli rodícího se křesťanství, a jsou  nejhoršími nepřáteli i křesťanství dnešního.
Ten nejstarší nepravý bůh vznikl z člověkova strachu. Je to bůh magie. Měl mnoho jmen: Baal, Moloch, ale vždy je týž: je to hrozivá, neurčitá, beztvará moc, kterou si musíš naklonit obřady, obětmi, zaklínáním. Víra v takového boha je opravdovým opiem lidstva, jak řekl Marx.
Pak jsou tu pohanští bohové jako Zeus, Dionýsos, Šiva a mnozí jiní, v nichž začalo svítat tušení o velikosti Stvořitele. V jejich stínu se zrodila moudrost Platónova a Budhova, ale také bída, ponižování a vykořisťování člověka v indickém kastovnictví.
I dnes musíme stále znovu kriticky přezkoumávat nové představy o Bohu. V našem myšlení, v naší představivosti začíná nebezpečí, že člověk opravdu zbožný bude celý život sloužit bohu, který je jeho modlou, jeho výtvorem.
Musíme se například osvobodit od falešné představy Boha všemohoucího.
Ano, nazývá se tak v Kredu, ale všemohoucnost Boží není totožná s představou jakéhosi světového superdiktátora, který svévolně může dělat všechno, a je proto za všechno dění na světě odpovědný. Taková hrozná představa o Boží všemohoucnosti je kořenem moderního ateismu: jak věřit v Boha, který může zabránit zlu a neudělá to?
Ve svém Synu se nám Bůh představil ne jako všemocný Diktátor, který vládne silou, ale jako bezmocné Dítě, které získává láskou. Jako ten, který se v pokušení na poušti výslovně vzdává použití své moci a násilí. Jako ten, který nepoužívá násilí ani na kříži, když ho chtějí zabít.
Musíme se osvobodit i od falešné představy boha mstitele, hlídače, který stále sleduje člověka, aby ho mohl potrestat nemocemi, trápením, smrtí, peklem; - který křížem navštěvuje ty, které miluje.
Musíme se osvobodit od představy boha, podobného duchu z Aladinovy lampy. Přivoláš ho modlitbičkou, když ho potřebuješ, aby ti pomohl složit zkoušku, vyhrát spor či válku.
Měli bychom tu ještě mluvit o mnoha falešných představách, např. o podobě boha sentimentálního, sladkobolně kýčovitého pánbíčka. Měli bychom mluvit o modlách ateistů neboť modly Státu, Strany, Lidu, Národa, Peněz, Sexu lze uctívat i bez víry v Boha. Náboženství tu nahrazuje Ideologie té či oné strany. Naše generace zažila na své kůži hrůzy takové modloslužby.
Kdo nenalezne pravého Boha, zbožští si cokoliv. Kdo se nenaučí modlit, povýší na meditaci snění vyvolané drogou.

Biblické obrazy Boha
Křesťan se může uchránit otroctví modloslužby, když naslouchá, co o Otci říká Syn. Ale všimněme si dobře: Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství  s živým Bohem.
Bůh bible má tvář Ježíšovu. Představme si ho obrazem milence. O moci a bezmoci milence vypovídá nejlépe ona pohádka o mocném králi, kterého poslouchalo množství vojáků, poddaných, sluhů a služebných. Ten král se zamiloval do pastýřky. Jako zamilovaný nemohl použít násilí, aby ho také milovala. K čemu mu byla moc? Vždyť milovat lze jen ve svobodě.
Tak to platí i mezi Bohem a člověkem. Evangelia nás uvádějí do vesmíru lásky. U každého člověka riskuje Bůh odmítnutí: člověk se může Boží lásce uzavřít. Může kolem sebe stavět pekelné hradby zloby, kterými se uzavírá před vanutím Ducha lásky. Proto je ve světě tolik zla, že tolik lidí se Bohu brání, aby skrze ně působil. Proto pláče milující Ježíš nad milovanými Jeruzalémy světa.
Když si tak uvážíme, ke kolika falešným představám může vést mluvení o Bohu, nedivíme se, že velcí světci nabádali, abychom se místo mluvení o Bohu učili raději mlčení před Bohem. Abychom se k Bohu bližili spíš srdcem, zážitkem, než rozumem. A zážitek děláme ne ve vědeckých laboratořích - tam je místo pro experimenty - zážitky děláme ve svém životě. V pohlížení, v nazírání, tehdy, když zažijeme dotek otcovské Boží lásky. Když uvidíme v jeslích či na kříži živého bratra Ježíše. Když se otevřeme vanutí Boží inspirace, hlasu svědomí.
V prvním přikázání nejde jen o to, abychom nevěřili pověrám, nezapalovali lampičky modlám. Jde i o to, abychom stále korigovali své dětinské a falešné představy o Bohu. A především jde o to, abychom uvěřili v jednoho Boha, Otce lidumilného a žili bez bázně a ve svobodě. Abychom přijali za učitele svého života Ježíše Krista a drželi se jeho slova. Abychom se otevřeli Božímu Duchu a žili pokojně, v pravdě a lásce Božích dětí.

Přímluvy

Pán Ježíš zažil také pocit bezmoci, jako jej známe my. Také jemu se často nedařilo, o co usiloval. Proto jej prosme o pomoc s důvěrou, že nás chápe, že nám rozumí:

• Za všechny, kterí se snaží hlásat kolem sebe křesťanství; - aby nepropadli malomyslnosti, ale mysleli na podobenství o rozsévači.
• Za lidi, kteří trpí pocitem slabost a bezmoci; - ať se učí důvěře v Boží Prozřetelnost.
• Za všechny, kdo byli pokřtěni a křesťansky vychováváni; - aby si zachovali srdce otevřené pro vanutí Ducha Božího.
• Za všechny, kdo propadli dojmu, že křesťanství je zbytečné a nepotřebné; - aby našli člověka, na němž by krásu křesťanské existence živě uviděli.
• Za lidi, kteří neměli náboženské vyučování; - aby našli věřící přátele a kamarády.
• Za nás všechny; - abychom se příliš nelitovali, když nejsme  uznávanými proroky ve svém domově.
• Za ty, kteří jsou dlouho nemocní; - ať se svatým Pavlem hledají sílu v Bohu.

Bože nekonečný, ty ses nám přiblížil v Ježíši Kristu. V něm poznáváme tebe, on je nám učitelem života. Děkujeme ti za to a chválíme tě na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Blaise Pascal (čti Bléz Paskal) napsal: „Je nebezpečné, když se člověku zdůrazňuje, jak je podobný zvířeti, aniž se mu zároveň ukáže jeho velikost.
Ještě nebezpečnější je, když se mu ukazuje jeho velikost, aniž se mu ukáže jeho malost.
Nejnebezpečnější však je, ponechat ho v nevědomosti o obojím.“
My se tu neděli co neděli scházíme, abychom v zrcadle slova Božího správně viděli svou velikost i malost.

Uvedení do čtení

Abychom porozuměli dnešnímu starozákonnímu čtení, připomeňme si, že Betel byla tenkrá oficielní královská svatyně severní izraelské říše. Chrámoví, vládní kněží vyhánějí proroka, protože si je dovolil kritizovat. - Jak se chovám já, když někdo kritizuje mne? Když si někdo dovolí mít jiné názory než mám já?
Am 7,12-15
Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“ Amos odpověděl Amasjáhovi: „Nejsem prorok ani prorocký učedník, jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: ‘Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!’“

Druhé čtení je ukázka,  jak se apoštol Pavel uměl modlit. Dokážeme i my při všech těžkostech zůstat srdcem spojeni s Kristem?
Ef 1.3-14
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu. V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a prozíravostí: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše. Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.

V evangeliu dnes čteme, že Bůh stále posílá mezi nás své posly, že stále vzbuzuje proroky, lidi, kteří mluví z vnuknutí Ducha svatého. Jde jen o to, jestli my ten Boží hlas v hlase bližního rozeznáme..
Mk 6,7-13
Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
 

ABYCHOM USLYŠELI KÁZÁNÍ

Slyšet není vždy „uslyšet“.
„Slyšeli jsme slovo Boží“ - říkáme si po každém předčítání a mohla by z toho časem vzniknout i falešná jistota, že tím pádem jsme slovo Boží také určitě uslyšeli. Jenže slyšet a uslyšet není totéž. Být v kostele, být na kázání, to ještě zdaleka neznamená, uslyšet slovo Boží. Svědčí o tom lidé, kteří sem chodí, ale nemění se k lepšímu, zůstávají stále stejní. Kdo z nás, co chodíme do kostela, neroste do krásy nebešťana, ten také dosvědčuje, že tu nic neuslyšel, i kdyby uměl opakovat slova evangelia či kázání doslova. Opakuje slova, smysl mu unikl.
Proč to takhle tak často dopadá?
Příčina může být hned trojí: v biblickém textu samém, v kazateli nebo v samotném posluchači.

Evangelia jsou „kázání“.
Potíže s porozuměním biblickému textu plynou z toho, že jsou to vlastně „kázání“, slovo k věřícím, psané do situace věřících té doby, kdy bylo kázáno a psáno, ne tedy do doby  naší.
Naše čtyři evangelia jsou toho dokladem. Byla napsána v různých dobách v časovém rozmezí asi padesáti let. To je vysvětlení, proč se tam Ježíšovy výroky vyskytují v různé podobě, různě pozměněné. Ne co do smyslu, ale co do vyjádření. Jak si mohli dovolit měnit Ježíšovy výroky? Nebylo to falšování? Nic takového jim ani nenapadlo. Oni byli pevně přesvědčeni, že Ježíš Kristus je stále živý uprostřed nich. Že to je on, kdo k nim stále mluví. Že to on jim vnuká vyjádření, které odpovídá jejich současné situaci a potřebě, že on k nim dnes takto mluví. Také dnešní čtení evangelia svědčí o tomto procesu. Je to jakási regule, směrnice pro misionáře, které vysílaly křesťanské obce do světa hlásat Krista. Příkaz, aby si s sebou nebrali zásoby, rezervní šaty ani boty, ten se nemohl týkat doby, kdy Pán Ježíš rozesílal své učedníky, ty první. Ti tenkrát u sebe ani nic neměli, co by si vzali s sebou. Vždyť byli s Pánem Ježíšem, stále v pohybu z místa na místo, jak on se pohyboval. Nebyli by si měli ty věci kde uložit, vždyť se nikde nezdržovali a způsob a cíl cesty neurčovali oni, ale Pán Ježíš.
To už v době sepisování evangelia, tehda už zůstávali ti misionáři déle, po léta nebo trvale v jednotlivých místech. Tehdy byly už na místě rady, které slyšíme v dnešním evangeliu jakoby přímo z úst Pána Ježíše.

Překládat si slovo Boží
Proč vám zde tohle vysvětluji, proč je to pro nás důležité? Protože i my si musíme, stejně jako už ty první křesťanské generace, překládat slovo Boží do naší dnešní situace.
Nestačí číst a poslouchat jen slovní text Písma. Slova jsou mrtvá slova, a kdo to nepochopí a vezme do ruky knihu Písma, nic mu samo čtení nepoví, nebude mít z četby užitek. Je nutno připojit vlastní úsilí, které jsme nazvali „překladatelské“.
Ale není tu nebezpečí, že si člověk při takovém překládání do své situace slovo Boží podle svého překroutí a špatně mu porozumí? To nebezpečí tu je, když to dělá jednotlivec podle svého. To už je stará zkušenost s různými náboženskými sektami, že z bible si může každý vyčíst to, co sám chce.
Proto slyšíme, že Pán Ježíš vysílal své učedníky po dvou, aby se navzájem doplňovali, chránili před příliš subjektivním, osobním postojem. Proto vznikl učitelský úřad církve.
Proto je také důležité pro nás, abychom si četli Písmo svaté společně v bohoslužebním shromáždění a společně o něm uvažovali.
Ale je to společenství něco platné, když mluví jen jeden, kněz, a ostatní mlčí a poslouchají? Jenže on tu není jen kazatel a lid Boží, je tu i Ježíš uprostřed nás. Co slíbil, jistě i dělá: Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. A my máme právo stejně pevně věřit, jako ti křesťané prvního století v dobách sepisování evangelií, že i v nás a skrze nás působí Duch svatý.

Hovořme s kazatelem
A pak je tu ještě něco důležitého. Aby kazatel, tlumočník slova Božího, mohl svůj tlumočnický úkol dobře plnit, potřebuje k tomu ne němé posluchače, ale lid slyšící a mluvící. Máte nám, kazatelům, bez ostychu říkat, čemu jste nerozuměli, jestli vás kázání vede nebo mate. Co pomůže, když si posluchači povědí mezi sebou, cestou z kostela nebo doma, že nerozuměli, špatně slyšeli, že jim to nic neřeklo, že to bylo moc učené nebo moc neživotné, když to nepovědí knězi. Je to škoda pro ně i pro kazatele. I ve vás, posluchačích, může působit Duch Boží, jako působil v rolníku Amosovi, jak jsme si četli dnes ve Starém zákoně.
A tak vám všem říkám, že si rád poslechnu každé upozornění, kritiku, to, co ve vás mé kázání probudilo. Když kazatel ozvěnu svého úsilí neslyší, může se mu stát, že se na hony vzdálí od toho, čím a jak žijí jeho posluchači, a potom mluví o věcech, které pro ně nějsou důležité, aspoň teď ne. A na to je v dnešní době škoda času, toho vašeho i toho mého.

Hlas živého Ježíše
Takové obtíže musíme tedy překonat, když chceme vskutku uslyšet slovo Boží s užitkem: Musíme se snažit porozumět, v jaké situaci bylo kázáno tenkrát, když Písma svatá vznikala. Musíme si to přeložit do naší situace, ve které žijeme dnes. Kdysi se taková pravidla týkala jen kněží, kazatelů, ale dnes, kdy Písmo svaté čtou skupiny mladých křesťanů, rodiny, musíte o nich vědět i vy všichni. Posluchači nesmějí dnes zůstat němí, ale mají mluvit o kázání s knězem. Kněz nesmí zůstat bez styku s těmi, kterým káže.
A nakonec se musíme všichni učit otevřít se Duchu svatému - jak kazatel, tak posluchači - a přijímat slovo Boží jako hlas živého, mezi námi přítomného a působícího Pána Ježíše. Slíbil nám to a platí to tak doslova: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
 

VĚROHODNÁ VÍRA - VĚROHODNÍ VĚŘÍCÍ

„Nádhera v církvi brání, aby evangelium Kristovo bylo věrohodné chudým lidem.“
Když kardinál Léger uvedl na koncilu těmito slovy požadavek, aby byla zrušena nádhera papežského ceremoniálu, biskupských rouch, šperků a titulů, po celém světě se ozval souhlas. A když se tento kardinál po koncilu vzdal biskupského stolce a šel jako prostý misionář do stanice malomocných v Africe, po celém světě se zvedl úžas. Kterýsi žurnalista napsal, že tento čin byl nejpřesvědčivějším kázáním, které za svého života slyšel.
Příčina, proč ubývá kněží a věřících, není v tom, že by křesťanská víra pozbyla věrohodnosti, ale spíše v tom, že jsme se stali nevěrohodní my kněží i vy věřící - jako hlasatelé Krista.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli příkazy Kristovy, jak mají věrohodně kázat jeho učedníci, jak se mají jejich slova shodovat s vystupováním. Kopírovat mechanicky tyto pokyny dnes nelze - byly dány pro situaci prvnotní církve, ale následovat je v jejich duchu, to lze, to dělat máme.
A jaký je duch těchto příkazů? Neberte s sebou peníze, zbytečná zavazadla, nevyhledávejte si lepší byt. Je to duch chudoby, spolehnutí na Boha místo na peníze a zásoby.
Máme toho ducha chudoby? V čem spočívá? Kardinál Léger mluví o škodlivosti vnější nádhery, honosnosti, titulů. Kristus varuje, abychom nevláčeli s sebou životem zbytečné krámy, věci, bez kterých se můžeme obejít.
Bohatství se často ztotožňuje s vlastněním, ale vlastnění samo není z hlediska křesťanského podstatné, to je jen otázka právní, ne mravní. Jsou lidé, kteří právně vlastní mnoho, ale žijí v duchu chudoby - a jsou lidé, kteří právně vlastní málo, ale přece jsou boháči smýšlením a jednáním: žijí ve stálé závislosti na těch, kteří vlastní víc; žijí ve stálém dychtění a štvaní, aby měli také to nebo ono, co má jiný; lakotně hájí své vlastnictví a prohlašují, že druhým by se jejich vlastnictví mělo sebrat. Dychtí po věcech ne pro službu, kterou mohou prokazovat, ale pro vlastnění samo.
Takoví boháči bydlí, jak je rok dlouhý, v kuchyni, aby se jim neušlapaly koberce, neotřel umělý lak v parádním pokoji. Boháči nevyjedou s vozem z garáže, když je mokro, ani kdyby bližní sebevíc potřebovali někam zavést; slouží věcem, místo aby věci sloužily jim.
Duch chudoby není v  tom, trápit se pokorně se starým vehiklem místo nového vozu, který by spolehlivě sloužil. Není v tom, nepořídit si telefon, aby se neutrácelo za poplatky - a ztrácet čas obíháním toho, co by vyřídil rychleji telefonní rozhovor.
Bohatec se projevuje i ve vztahu k vlastním názorům. I ty jsou nedotknutelné. Není ochoten se jich vzdát, dát se poučit; on ví své. Kázání ho zajímá jen natolik, zda odpovídá jeho názorům; co neví on, odmítá jako brak.
Člověk chudý duchem žije v povědomí, že z celé Pravdy „vlastní“ velmi málo;  žije stále v postoji člověka, který stojí o almužnu nového poznání; uvažuje o tom, co slyšel a raduje se z nových pohledů a poznatků.
To je tedy radostná zvěst dnešního evangelia:
buďme svobodní a chudí duchem. Nezbožňujme vlastnění, nechme věci sloužit. Nezbožňujme vlastní vědění, ale přijímejme rádi jako dar nové poznatky, slovo Boží.
Jen v duchu této chudoby budeme věrohodní svým bližním jako Kristovi svědci a hlasatelé.
 

ŽENA SRDCEM RODINY

Muž je hlava rodiny - hlásali jsme si minule. Posměšná odpověď bývá - a žena je krkem, který tou hlavou točí.
Copak o to, trochu pohyblivý krk neškodí - co je po ztrnulé šíji. Ale přesto si vyhlašme zásadu jinou: Muž ať je hlavou rodiny - a žena ať je jejím srdcem. Když jsme si naznačili, co je třeba k tomu, aby se mládenec po oženění choval jako muž a hlava, je teď na místě hovořit k vám, ženy, o vaší roli srdce vašeho domova. (Nechme se i tentokrát vést moudrou autorkou „Malé školy lásky“).
Za časů našich babiček si i ta nejchudší nevěsta přinesla do manželství peřinu a širokou, pohodlnou postel. Dnešní nevěsty se spíše starají o magnetofon, televizor a automatickou pračku. Ale manželské lože zůstává i dnes základem dobrého soužití.
Otázky sexuálního života patří spíš do výchovy zdravotní, ale i tu  dává moudrý apoštol Pavel moudrou radu: Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas. Potom zase buďte spolu...(1 Kor 7,4-5). Soulad sexuální je zázemím souladu duchovního, obojí spolu souvisí.
Aby žena dobře plnila funkci srdce v manželství, má se o svého muže láskyplně zajímat. O jeho názory, o jeho práci, o jeho záliby. Má mít pro něj slovo uznání a pochvaly za vše, co umí a udělá. Muž dokáže veliké věci, vidí-li za sebou obdivný pohled své ženy. Tahle potřeba uznání a pochvaly není chlapskou marnivostí, to je základní potřeba každého člověka, i té hlavy rodiny.
Když se někdy dostanu do doslechu, kde ženy probírají své muže, jde mi mráz po zádech. Kolik pohrdání a posměchu se odráží v jejich klevetění. Snad jsou jejich mužové opravdu tak neschopní, líní a sobečtí - ale k čemu má být dobré tohle veřejné inzerování, že jste své vztahy nezvládly, místo abyste hledaly, jak je zvládnout?
K nejzávažnějším problémům provdané ženy patří počet dětí. Nemůžeme zavírat oči před faktem, že mnoho rodin bydlí v panelákových bytech, uspořádaných jen o málo prostorněji, než jsou kotce pro králíky. A to jsou ještě mnozí, kteří ani takový byt nemají.
Bylo by absurdní žádat, aby v těchto podmínkách ženy přiváděly na svět každý rok další dítě. Vždyť nejde jen o to, dítě zplodit, ale je také třeba je potom 18 let vychovávat.
Přesto by ženy neměly být nuceny používat takových antikoncepčních prostředků, které ohrožují jejich zdraví. Tím méně by měly být nuceny k umělému přerušení těhotenství. Muž má být rytířem své ženy a nést spolu s ní i tyto starosti. Nenechávat vše jen na ženě a brát si ji bez ohledu na ni, kdy se mu zachce.
Poslechněte, jak o tom mluví ženáč jako vy, apoštol Petr:
„Vy muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, protože jsou slabší než vy. Prokazujte jim úctu, vždyť jsou spolu s vámi dárkyněmi života.“ (1 Petr 3,7)
Teď se však, mladá manželko, podívej trochu do zrcadla, které ti nastavím. Slyšelas, že tvého muže čekal v první době po svatbě perný úkol - stát se z hravého mládence chlapem, mužem, hlavou rodiny. I tebe čekal úkol: aby sis vybrousila své dobré vlastnosti. Aby ses ubránila posvatební korozi svého života. Pozorovalas jistě na jiných, co se po svatbě přečasto děje s milými, vlídnými a něžnými dívenkami. Začnou být hádavé, domýšlivé, pyšné, pomlouvačné, závistivé, chamtivé.
„Zatékání vody na střeše domu a svárlivá žena uvnitř domu je stejné trápení.“ - stojí v Knize Přísloví.
Základním zlozvykem mladých paní je netrpělivost a spěch. Chtějí mít všechno - a hned: Proč ještě nemáme auto jako Novákovi od vedle?
Dřív než se mladá paní naučí hospodařit s penězi, usoudí, že muž málo vydělává a nutí ho, aby si hledal jiné zaměstnání. Nosí svůj nos stále výš, a tak ani nepozoruje, že zatímco je k muži den ze dne protivnější, mužova kolegyně v práci je mu den ze dne sympatičtější.
Troufám si říct, že snad každá žena, která není bohabojná - to znamená nenechá se vést Duchem svatým, - se časem stane takhle hroznou manželkou.
A tak milé manželky, slyšte: Aby vaši manželé vedle vás dozráli v muže a hlavu rodiny, k tomu je třeba vaší spolupráce a nápomoci. Svatý Pavel vám k tomu radí: „Ženy, podřizujte se svým mužům!“
Co to znamená, podřídit se muži? Znamená to, dovolit mu, aby on rozhodoval. On to na začátku manželství asi moc neumí. Od dětství za něj rozhodovali jiní, stále ho někam strkala maminka, babička, učitelka. Nechával klidně rozhodovat jiné - teď nechá tebe, svou ženu. A tobě se to zpočátku líbí. Ale časem to z tebe udělá ženskou poroučivou a ženskou uštvanou: proč já se mám pořád sama o všechno starat?
A vedle uštvané ženy si klidně vegetuje manžel - trubec. Peníze, děti, potřeby, opravy? To je domácnost, ženská starost! A jde si za svým koníčkem, za svou zábavou.
Žena začne takového muže-trubce zesměšňovat a přestane si ho vážit. Nepochopí, že ona je na tom stavu spoluvinna. Neměla kdesi na začátku manželství dost trpělivosti, aby počkala, až muži dojde, že to prasklé prkénko na záchodě má koupit a vyměnit on sám. Místo povzbuzování vyslovením důvěry, že je šikovný a jistě to zvládne - začala vyčítat a zesměšňovat - a pak šla a koupila prkénko sama. Z milující a obdivující manželky se stala jízlivá osoba - a to je zlá prohra.
Ty jsi křesťanka, ty to tak nedělej. Vycházej muži vstříc svou láskou a něhou. Chtěj být srdcem svého domova a napomáhej muži, aby se naučil být jeho hlavou.
Pak to bude předpoklad k vytvoření domova pro vás oba a pro vaše děti.
 

NEBUDEŠ ZNEUŽÍVAT MÉHO JMÉNA

Prorok Amos stál proti falešným prorokům. Byli to královští, vládní propagandisté, ale vydávali se za Boží proroky - kněze.
Nedbali zákazu druhého přikázání:
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (5 Mojž 5,11)
U starých Izraelitů se zneužitím jména Hospodinova mínily především zaklínací praktiky, jaké byly obvyklé u národů kolem nich. Ti se pokoušeli donutit bohy zaklínacími rituály, aby splnili přání lidí. Izraelita měl vědět, že Boha Izraele není třeba zaklínat a uprošovat, protože on je sám vždy pro člověka, je přece Jahve - Bůh zde přítomný.
Jaký význam má druhé přikázání pro nás dnes? Hřeší proti němu ten, kdo bere jméno Boží nadarmo, kdo kleje, kdo nedodrží daný slib, kdo křivě přísahá. Tak jsme se to učili v katechismu.
Braní jména Božího, svatých osob a věcí nadarmo se děje často nejen u nevěřících, ale i mezi námi, kteří se považujeme za věřící křesťany.
Jak k tomu mohlo dojít, že lidé - a navíc starší „věřící“ generace, - tak snadno proti druhému přikázání Desatera hřeší? Kdesi v dávné minulosti byl zbožný zvyk vyjadřovat trvalý vztah k Bohu častým zbožným vyslovováním jeho jména, a dnes z toho zbyla bezmyšlenkovitá vycpávka, prázdný zvuk: „Ach Bože, ten čas letí!“ - „Ále, Bóže, copak na tom záleží!“ - „No, pozdrav pámbu, tys tomu dal!“ - „Ježíši, to jsem ráda!“ - „Šmarjájosef, ať nehapáš!“ !
Co bylo kdysi svědectvím hluboké víry, je dnes bezduchým žvaněním, svědectvím malověrnosti a neúcty k Bohu.
Kdo to se svou vírou chce brát jen trochu doopravdy, ten takhle nemluví. A co si myslet o člověku, který v neděli už cestou z kostela kleje, krucifixuje, himlhergotuje? Buď tím chce říct: „Lidi, já sice do kostela jdu, ale neberte to vážně, já jsem  ve skutečnosti nevěrec.“ - A to je ošklivé. Nebo tím vyjadřuje: „Lidi neberte vážně nic, co říkám. Já plácám, co mi slina na jazyk přinese.“ - A to je ubožácké.
Proto vás vyzývám, všechny, co mně nasloucháte: nechme my křesťané už jednou pohanům tohle rouhání a braní jména Božího nadarmo!
Pak je tu druhá podoba zneužívání jména Božího: lehkomyslné slibování a nedodržení, křivá přísaha. V horském kázání po nás Pán Ježíš žádá jednoznačně: Ty, křesťane, ty nepřísahej! Nedělej slavnostní sliby. Tvá řeč ať je ano, ano, - ne, ne. Jsi-li věrohodný, pravdivý, pak to stačí.
Všelijaká ta ujišťování: „Na mou čest! Čestné slovo!“ - ta jsou známkou, že ten člověk zpravidla lže a ví, že ho lidé mají za lháře; a tak se domáhá, aby mu aspoň tentokrát věřili.
Pak je tu třetí podoba zneužití Božího jména - to když někdo příliš rychle vydává svou vůli za vůli Boží. V každém člověku je jakýsi prapud k poroučivosti. Dělá nám dobře, když druzí musí tancovat, jak my pískáme. A nejen vladaři vyhlašovali své války a zákony ve jménu Božím, i dnešní panovační lidé rádi svou poroučlivost  podkládají vůlí Boží. Ta se ovšem vždy podivuhodně shoduje s tím, co chtějí oni. To je ošklivá podoba braní jména Božího nadarmo ke zneužívání moci. Vždyť Bůh bible, Otec Ježíše Krista, se nestaví na stranu mocných a panujících - diktátorů ve světě či rodině, ale staví se po bok slabých a utlačovaných. Jak často hřešíme proti druhému přikázání, když se těm nad sebou uctivě klaníme a ty pod sebou panovačně kopeme.
Každý máme nad někým moc a máme ji užívat tak, jak to dělá Bůh: Být věrní i vůči nevěrným. Být laskaví i vůči zlostníkovi. Brát ohled i na bezohledného. Usmívat se i na zamračeného. Být stále ochoten ke smíru. Tak může jednat mocnější jen v síle moci Boží.
Pro nás lidi se Bůh nazval jménem Jahve, což znamená: „Jsem ten, který je tu pro vás“. Pro nás lidi přijal Boží Syn jméno Ježíš. A i toto jméno je celá věta: „Bůh je pomoc.“ Ano. Ve jménu Božím, s pomocí Boží, můžeme zvládnout vše, - i smrt.
Proto je dobře každý den i každý významnější čin začínat „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.
Jak si dnešní úvahu zapamatujeme?
1. Naše víra se projevuje také v tom, jak vyslovujeme Boží jméno.
2. Nemusíme mnohým modlením Boha donucovat, aby nám pomohl. On je vždy při nás; -
3. máme však svým dobrým životem jméno Boží ctít a oslavovat.
 Dej, Bože, ať žijeme jako tvoji přátelé.

Přímluvy

Bůh nás posílá jako misionáře, jako zvěstovatele víry k našim bližním. Prosme ho:

• Za všechny misionáře na osamělých stanicích v zámoří; aby se pevně drželi Krista jako Přítele.
• Za křesťany všech vyznání; abychom nehledali sebe, ale jednotu v Kristu.
• Za naše spoluobčany, kteří hlas Pána Ježíše neznají a neslyší; aby hledali pravdu a dobro - a pochopili, že to vlastně hledají Boha.
• Za mládež dnešního světa; aby poznali křesťanství jako nejkrásnější životní styl.
• Za nás zde přítomné; abychom naslouchali evangeliu a kázání jako hlasu Pána Ježíše, který nás vede našimi dny.

Bože, ty nás stále oslovuješ skrze posly své lásky. Ať nejsme hluší k tvému hlasu. Ať za ním jdeme s radostí dětí Božích, v radosti malých bratří Ježíše Krista, našeho Pána.