- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:

Jdi na:
32.neděli
33.neděli
34.neděli

Uvedení do bohoslužby

Co je v našem životě to nejdůležitější?
Stále obtížnější je člověku najít na tuto otázku správnou odpověď.
Už Starý zákon to tušil a Pán Ježíš to potvrdil, že nejdůležitější u člověka je jeho laskavost, míra jeho lásky.
Odprosme tedy Boha za každou naši studenost a mrzoutství - a litujme toho ze srdce.

Uvedení do čtení

Text, který teď uslyšíme ve čtení ze Starého zákona, se modlí každý Izraelita třikrát denně. Připomínají si tím svou věrnost Bohu. Jaká je naše denní modlitba?
Dt 6,2-6
Mojžíš řekl lidu: „Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji – ty, tvůj syn a syn tvého syna – po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!“

Druhé čtení naznačuje, co víc máme my v Ježíši, než měl Izrael ve Starém zákoně.
Žid 7,23-28
Bratři! V době starozákonní se mnozí stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného. Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon – ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.

Otázka z dnešního evangelia, které z Božích přikázání je největší, byla u Izraelitů předmětem úporných sporů. Kdo je zbožnější? Ten, kdo slouží v chrámě Bohu, nebo ten, kdo slouží venku lidem? Poslechněme, jak to rozřešil Pán Ježíš.
Mk 12,28-34
Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‘Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.’ Druhé je toto: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.
 
JAK VYPADAJÍ SVATÍ DNES

Dušičkový týden se svátky Všech svatých nám spolu s dnešním evangeliem klade otázku po křesťanské svatosti.
Kdo je svatý? Známe různé podoby svatosti v minulosti. Po celý církevní rok nám kalendář připomíná velké osobnosti minulosti. Ale co víme o jejich svatosti? Přes dlouhé roky se nám podoba jejich svatosti donesla všelijak stylizovaná.
Ten byl pro víru zabit, ten umučen, ten dělal veliké divy a zázraky, ten se samou svatostí přímo vznášel ve vzduchu, ten se postil už jako kojenec, ten měl stigmata, rány Kristovy na rukou.
Nikdo z nás něco takového nemá. Divy také neděláme. Jak vypadají svatí dnes? Katolický spisovatel Adolf Holl napsal životopis svatého Františka z Asissi a dal mu název „Poslední křesťan“. Píše tam, že svatý František by dnes našel porozumění leda mezi chuligány a vyvrženci, že už není svatých křesťanů mezi dnešními „normálními“ lidmi.
Měl pravdu ten spisovatel, že už dnes žádní svatí nejsou?
A jestli neměl - a o tom jsem přesvědčen, že neměl, - jak vypadají dnešní svatí?
S touhle otázkou se obrátili mladí lidé na kněze. Poslechněme si jeho odpověď:
„Světec mezi námi, to je především sympatický člověk, všestranně sympatický. Své povolání stoprocentně ovládá, je machr ve své profesi a dělá svou práci rád a svědomitě.
Nemluví příliš o Bohu s lidmi, zato mluví denně s Bohem o lidech kolem sebe - modlí se za ně.
Vyznačuje se prostotou a jednoduchostí ve všem. V chování i v oblékání.
Svou zděděnou letoru, povahu, má zvládnutou do rovnováhy mezi veselostí a vážností, mezi starostlivostí a bezstarostností. Protože při všem důvěřuje v Boží prozřetelnost, přijímá každou radostnou událost jako Boží dar, každou zlou a bolavou jako školu pevnější důvěry v Boha.
Dnešní světec nedělá nic mimořádného, ale dělá vše mimořádně dobře.
Žije všedním životem, ale s nevšední láskou.
Zná své dobré i špatné vlastnosti. Z těch dobrých se raduje a staví na nich své sebevědomí a svou sebejistotu, s těmi špatnými se poctivě potýká.
Není užvaněný, mluví jen tehdy, má-li o čem, co by bylo zajímavé a užitečné pro druhého. O sobě mluví co nejméně.
Nerad něco slibuje - a když už, tak nikdy to, o čem neví jistě, že to bude moci splnit.
Na druhé nežárlí. - Ví, že jen tuctoví lidé se bojí, že je někdo předstihne. Neporučníkuje druhé kolem sebe, ukazuje jim spíš příkladem než slovy, jak pěkně žít a jednat. A když usoudí, že je nutno na něco upozornit, varovat, pak vždy mezi čtyřma očima, v klidu. Nikdy nic nevytýká v rozčilení, v hněvu.
Rozumným přáním druhých se snaží vyhovět. Hledá, jak rozveselit.
Dnešní světec se nikomu nevnucuje, ale je. Je a svítí kolem sebe jako lampa na svícnu.“
Takhle podává podobu dnešního světce - křesťana - učitel duchovního života.
Jestli jsi dobře a pozorně poslouchal, muselo ti napadnout: „Ale vždyť toto je ideál správného člověka vůbec, člověka jako takového, ať už je to křesťan nebo co jiného.!“
Ano. Křesťanství je návod na správný lidský život. Návod od samého výrobce života, od Stvořitele.
Křesťanství je návod, jak si hezky prožít tento náš lidský život.
Teď bychom si tu dnešní teorii měli ilustrovat živým obrázkem, jak takový dnešní svatý vypadá v praxi, v běžném životě. Před časem prolétla světem zpráva, že Nobelovu cenu nedostal politik, diplomat, vědec, ale prostá katolická sestřička, řeholnice, Matka Tereza z Kalkaty. Obrázek jejího života si nechme na jinou neděli. Dnes se společně ztišme v modlitbě před Boží tváří s otázkou: Jaká je podoba mé osobní svatosti? V mém prostředí, kde žiji a pracuji? S mou povahou, v mém věku, v mé životní situaci?
Jak já si umím žít své lidství a křesťanství?
Povstaňme k společné prosbě, aby nám Bůh dal světlo sebepoznání a chuť k následování.
 

DOBRÉ MANŽELSTVÍ

Pojďme ještě jednou uvažovat o dnešních mladých manželstvích. Zkoumali jsme je letos z mnoha stran. Probírali jsme jejich neduhy a ukazovali si léky na ty neduhy. Hledali jsme, jak manželským katastrofám a rozvratům předcházet.
Je načase, abychom aspoň nakonec naladili strunu a rozehráli ódu na ideální, šťastné manželství.
Ale buďme skromní. Ptejme se, je-li vůbec nějaké dobré manželství? - A tu stačí se kolem sebe rozhlédnout a uvidí je i ti největší škarohlídi. Jsou dobrá manželství.
A jak ta dobrá manželství vypadají? To se sejdou dva lidé, co nemají žádnou chybu?
Kdepak. Bez chyby jsou jen Boží andělé, a ti se nežení a nevdávají. Dobré manželství mají dva normální lidé, tedy lidé s dobrými vlastnostmi i s chybami, ale lidé, kteří své chyby znají, umějí je uznat, omluvit se, bojují s nimi. Dobří manželé jsou lidé, kteří dokážou být k chybám druhého tolerantní, snášenliví. Co to ta manželská tolerantnost je, vyjadřuje známé úsloví:
„Manželská tolerantnost je schopnost unést, že ten druhý vedle mne je jinak hloupý, než jsem já.“
Ja. Chyby máme každý. Ale nejvíc mi jde na nervy právě ta chyba druhého, kterou já nemám.
Jednou kněz řekl své farní rodině: Špatné příklady manželských rozvratů vidí mladí lidé všude. Dobrá manželství nevidí.. Ta nejsou křiklavá, jsou nenápadná. - Vy, co jste své manželství zvládli, napište nám o tom!
Za čásek kněz předčítal:
„Žijeme spolu 18 let, máme 3 děti 17, 15, 14 let. Je nám spolu dobře. Proč?
- Od začátku, co jsme se poznali je mezi námi důvěra. Nic na tom nezmění, že se občas pohašteříme.
- Ta důvěra stojí na vzájemné otevřenosti. Nic jeden před druhým neskrýváme, nic na sebe nehrajeme, žádnou masku nenosíme. Říkáme si volně své mínění, i když víme, že ten druhý má opačné. Nebojíme se, že ten druhý nám to bude mít za zlé.
- Proto je mezi námi i pocit bezpečí: zde jsem doma, zde nejsem nijak a ničím ohrožen.
- Také se mezi námi vyskytnou manželské „doby ledové“, ale s postupem času jsou stále řidší a kratší.
- Naše osobní chyby? Máme je a známe je. Také si je někdy připomínáme, ale nikdy se nepokoušíme jeden druhého napravovat, polepšovat. Snažíme se polepšovat každý sám sebe.
Nevíme, co vše nám ještě budoucnost přinese až děti odejdou z domu, až zůstaneme zase sami dva. Ale jedno už víme jistě: Vyplatilo se nám, že jsme se vzali. Naše manželství nám přineslo mnoho radosti do života. Bohu díky za to.“
Tolik dopis. Pěkné, copak o to, ale jak si takový pěkný vztah vybudovat, vytvořit?
Druhý dopis citoval kněz z „Naší rodiny“ (90/34-15). Žena tam radí manželům:
„Aby se žena cítila v manželství dobře, je třeba i vlastní ženu zdvořile pozdravit, smeknout před ní klobouk, otevřít jí dveře, pomoci do kabátu.
Všimni si občas, že jí to sluší a nenech si to pro sebe.
Když na ní vidíš, že stárne - podívej se na sebe. Také už nejsi takový chlapík, jako když ses ženil.
Nezapomínej na různá data, která v životě ženy něco znamenají: narozeniny, jmeniny, výročí svatby.
Přines jí někdy do postele dobrou snídani.
Zajímej se o to, jak se jí daří v zaměstnání.
Budeš-li se takto ke své ženě chovat, moc se ti to vyplatí. Ona ti za to dá útulný a láskyplný domov.“
Další dopis vytáhl pan farář ze starodávné obálky a četl:
„Milý pane faráři,
chystáme se slavit zlatou svatbu a vy se nás ptáte po receptu, jak vydržet  padesát let ve šťastném manželství. Musíme vám odpovědět, že představa šťastného manželství je iluze. Nic  takového neexistuje. Není člověk, který by byl do svého manželského partnera trvale zamilován a žil stále v sedmém nebi. Není manželství, kde by oba byli stále stejného názoru. Zápolí spolu denně o řešení různých problémů, o použití peněz, o výchovu dětí. A není to žádné neštěstí, dokud si jeden z nich nezačne myslit, že s někým jiným by to každodenní dohadování bylo snadnější. Není to neštěstí, dokud hledají řešení oba společně, dokud si důvěřují, že to oba myslí dobře.
Můj muž a já jsme si bohudíky vzájemnou důvěru uchovali. Když jsme se před padesáti lety brali, pan farář nám řekl slova, která si pamatujeme dodnes. Řekl nám:
Stojí psáno: S bázní a třesením usilujme o svou spásu. -  Ale nestojí psáno nikde: Bojte se jeden druhého. - Proto se vždy snažte zachránit slovo druhého tím, že si je vyložíte v dobrém smyslu.
A také nám připomněl: „Tři věci potřebujete k dobrému životu:
1) Znalost toho, co máte věřit - to vám poví modlitba Věřím v Boha.
2) Znalost toho, co máte dělat - to vám poví Desatero Božích přikázání.
3) Znalost toho, zač se máte modlit - to vám poví Otčenáš.“
My jsme se snažili podle těch rad žít. A tak jsme krom starostí prožili i mnohé dny spokojené, mnohé chvíle šťastné.
A proto víme dobře, zač budeme v kostele spolu s vámi a s našimi dětmi a vnuky Bohu ze srdce děkovat.“
Chceš žít spokojeně? Dělej vše pro to, aby byla spokojená tvá žena, tvůj muž vedle tebe.
Ja, snažit se o dobré manželství, to je úsilí, které je nutno vždy znovu začínat. Denně při ranní modlitbě. Každou neděli začínat nový týden v kostele. Jde to, vždyť Bůh je věrný. I v manželství je stále přítomen hlas jeho Ducha - jen jej nepřeslechnout.

Přímluvy

Spojme se teď v mysli každý se svými zemřelými a pojďme za ně prosit Boha.

• Naši zemřelí ať vejdou do světla věčného v tobě, Bože.
• Umírající ať pevně důvěřují v tvoje milosrdenství.
• Těžce nemocní ať se připravují na věčnost beze strachu.
• My všichni ať jsme pamětlivi, že na konci života se setkáme se svým každým slovem a činem.
• Ať je v nás živá ochota k láskyplné službě.
• Ať odpouštíme našim viníkům, aby i nám mohlo být odpuštěno.
• Ať se snažíme ve svém prostředí napomáhát pokoji a smíření.

Odpočinutí věčné dej všem zemřelým, Bože, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají v pokoji.
 

Uvedení do bohoslužby

Minulou neděli jsme slyšeli hlas Pána Ježíše, že ze všeho nejpotřebnější je láska. Jenže denní zkušenost našeho života jako by tento požadavek vyvracela.: Kam by člověk došel, kdyby chtěl v životě vystačit jen s láskou!
Dnešní slovo Boží primát lásky hájí: jen ona dává věcem života pravou hodnotu.
Rozpomeňme se v srdci na naše hříchy proti lásce a litujme jich veřejně.

Uvedení do čtení

Čtení ze Starého zákona nás dnes chce ujistit, že když něco darujeme, nezchudneme tím. Dárci se vrací vždycky víc, než dal.
1 Král 17,10-16
Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle – jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: „Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil.“ Když mu pro ni šla, zavolal na ni: „Vezmi s sebou také kousek chleba!“ Ona odpověděla: „Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Eliáš jí řekl: „Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“ Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.

Druhé čtení srovnává Krista se starozákonním veleknězem: co velekněží mohli ve svých bohoslužebných obětech jen naznačovat, to Pán Ježíš uskutečnil jednou provždy: provždy obětoval sebe sama.
Žid 9,24-28
Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.

V evangeliu slyšíme, kdo dojde do Božího království: měřítkem zásluh před Bohem není velikost činu, ale velikost lásky.
Mk 12,38-44
Ježíš učil zástupy: „Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“
 

DVĚ VDOVY

Dnes bychom mohli nadepsat učení slova Božího, jako Smetana svou operu: „Dvě vdovy“. A podtitul by mohl znít: „O špatné a správné zbožnosti.“
Svět zná dodnes zbožné lidi v dvojí podobě, jak to ukázal už Pán Ježíš: Jedna je odstrašující podoba předstírané zbožnosti, zbožné převářky farizeů všech století. Ti zneužívají náboženství ke svým sobeckým cílům: buď k politickému pletichaření, nebo k tahání peněz z důvěřivých lidí. Nic jim není svaté. Předstírají zbožnost, jen když jim to nese.
Druhá podoba zbožnosti je zbožnost dvou vdov z dnešního čtení slova Božího: vdovy ze Sarepty a zbožnost vdovy u chrámové pokladnice. Obě se klidně dělí o poslední v důvěře, že Bůh neopustí toho, kdo dává v lásce.
Týká se ta výtka jen farizejské zbožnosti lakomých kněží, kterým jde jen o peníze? Vede nás slovo Boží dnes jen k tomu, abychom takové zjevy špatnosti v církvi, zneužívání náboženství, hlasitě pranýřovali, ukázali na takové případy prstem: „Jo, to tam a tam je takový kněz...“ Nebo se to týká také nás, že raději vykonáme „dlouhé modlitby“ - jdeme radši do kostela, než abychom šli pomoci bližnímu, který je v nouzi?
Mluvil jsem jednou s úředníkem, který měl na obci na starosti pečovatelskou službu. Říkal mi: „Myslel jsem, když jsme s tím začínali, že se nám budou hrnout především vaši lidé, věřící katolíci, ale ono nic. Máme tolik bezmocných lidí, kteří si nemohou jít sami nakoupit, kteří leží stále sami a potřebují, aby je někdo navštívil, pohovořil s nimi; - kteří by byli vděčni, kdyby jim někdo občas přišel přečíst něco z knihy nebo z novin. Když vaše věřící žádáme o pomoc, říkají nám, že dobré skutky se za peníze nedělají - za to pečovatelství je odměna. Jenže, pane faráři, oni ti vaši tu péči o potřebné kolem sebe nedělají ani za peníze, ani zadarmo. Do kostela chodit mají čas, na pouť mají čas,  ale donést babičce v sousedství mléko, na to už čas nemají.“ - Co myslíte, měl ten úředník pravdu?
Samozřejmě, není to tak u všech lidí. Ale bojme se, abychom někdy také tak nejednali. Bůh dává přednost lásce k bližnímu před obětí - i před účastí na nedělní bohoslužbě.
Prosme dnes, abychom získávali stále víc z ducha dnešních dvou vdov: z hlubokého spolehnutí se na Boha, z důvěry, že z dobrého skutku nikdo nezchudne, že neumře hladem nikdo, kdo s upřímností a bez vypočítavosti pomohl v nouzi bližnímu.
 
 
CO JE DOBRÉHO NA SLOVU BOŽÍM

Co je dobrého na slovu Božím?
Všichni jsme je slyšeli.
Ale vyčetli, uslyšeli, přijali jsme z něj každý jiné myšlenky. Zpravidla každý to, co se mu hodí.
Třeba dnešnímu evangeliu, kde se kritizují boháči a mocní, tomu většina z nás naslouchá chutě, ráda.
Dělá nám dobře, jak Pán Ježíš tvrdě soudí ty mocné a bohaté nad námi, protože i nám jde přečasto na nervy arogance některých politiků, bezohlednost novopečených milionářů.
Všichni hledíme pohoršeně na čachrování s miliony, kterými najednou vládnou včerejší proletáři. Jde nám na nervy bezohledné podvádění důvěřivých lidí. Ti zlí, to jsou ti druzí! Já, ty, - my se bez rozpaků ztotožňujeme s chudou, ale ušlechtilou vdovou.
Jenže - je to tak? Jsem já ten, který se ochotně rozdělí i o to poslední, co má, v důvěře, že tím, co rozdá, nezchudne, ale zbohatne?
Nebo jsem z těch, co říkají - kam by člověk došel, kdyby chtěl vyjít s láskou? Kdo by mi dal, na co mám právo? Ve světě platí zásada: něco za něco, nic za nic! Ve světě platí ideál: dostat za nejmenší míru námahy největší míru zisku. - A já žiju ve světě, ne v nebi, tak se řídím tím, co platí v tomto světě.
A tak naše ztotožnění s chudou vdovou, náš odpor k lakomým boháčům, nevychází tak jednoznačně. Pohoršují nás spíš peníze, které mají druzí - nepohoršují nás ty peníze, které máme my. A je-li to s námi tak, jsme planými posluchači slova Božího, a odejdeme dnes z kostela bez užitku.
A pak je tu druhý postoj: Tak Pán Ježíš teda dává přednost chudé vdově před zámožným pánem z vyšších vrstev! To si Pán Ježíš snad myslí, že je lepší být chudý než mít peníze? To snad nám ukládá chudobu za cíl našeho životního snažení? Copak je to něco špatného, když člověk je přičinlivý a vede se mu dobře? Co dobrého by mělo být na chudobě, na bídě?
I tento typ dnešních posluchačů odejde z kostela bez užitku, když si nepřipustí odpověď, která je nasnadě: Pánu Ježíši se jedná o víc, než kolik máš v peněžence, na knížce: jedná se mu o to, jak a k čemu užíváme to, co máme. Zda lakotíme jen pro sebe, nebo zda peníze dobře a k dobrému užíváme. Zda dáme potřebným, když můžeme.
Vdova dávala. I z toho mála, co měla. Všude jsou takové typy lidí, kteří pomohou, kde mohou, kteří darují i sebe, svůj čas, a poslouží, kde je potřeba.
I zde není naše ztotožnění s vdovou snadné ani samozřejmé. I když nepatříme mezi ty, kteří křečovitě lpí na každé koruně, přece je nám trochu proti srsti křesťanská zásada: co zde rozdáš, tím na věčnosti zbohatneš.
Co je tedy dobrého na slovu Božím? Jak mu naslouchat? Abych z nedělního slova Božího uslyšel právě to, co potřebuji k svému polepšení já a teď, musím mu naslouchat bez předsudků, otevřít se mu: „Pane, jsem tu. Chci naslouchat, co mi povíš, vnukneš,.“ V tom je totiž právě krása a vzácnost slova Božího, proto je můžeme číst znovu a znovu. Protože z něj můžeme vyčíst vždy něco nového. To, co právě potřebujeme.
Zaposlouchat se do slova Božího, to je stát se přijímačem Božího vysílače, to je šance uslyšet hlas Božího Ducha, vánek Ducha svatého.
To je tedy dobré na slovu Božím: Když mu nasloucháme správně, když se jím necháme vést, když se mu otevřeme, stáváme se lidmi moudrými.
Dej Bůh, aby to tak bylo.
 

MATKA TEREZA

Jak vypadají svatí mezi námi, takoví ti svatí všedního dne? Takovou svatost ani zvlášť nevnímáme, jsou to normální, obyčejní lidé, kteří jsou dobří. Je nám s nimi dobře, to je vše. Dobře se s nimi dělá, je na ně spolehnutí.
Asi právě proto, že svatost je celkem nenápadná, dává náš Pán vykvétat mezi námi i velkým, mimořádným, nápadným křesťanským osobnostem, které svítí příkladem mnohým a ukazují cestu.
Jednou takovou mimořádnou osobností je i Matka Tereza, řeholnice, sestřička, která dostala v roce 1979 Nobelovu cenu míru.
Kdo je sestra Tereza? V datech jejího života nic mimořádného není: Osmnáctiletá maturantka z jugoslávské Skopje, - rodiči Albánci, - se pod dojmem dopisů krajana z indické misie rozhoduje, že si jako životní povolání zvolí také práci v misii. Odjíždí po prvé světové válce do Indie. V Kalkatě vyučuje zeměpis na misijní dívčí škole v krásném penzionátu pro dívky z bohatších rodin.
Po druhé světové válce dochází k druhému rozhodnutí: opouští pohodlí školy, zaměstnání, které ji bavilo a kde měla úspěchy, a pod dojmem toho, co vidí v ulicích Kalkaty, žádá papeže o zproštění slibu žít v klášteře, aby se mohla cele věnovat těm nejubožejším na ulici.
Jedna rodina indických katolíků jí dává k disposici svůj dům a Tereza do něj začíná snášet děti, které nachází na ulici: novorozeňata odhozená do popelnice, malé tuláčky, kteří nemají nebo neznají rodiče. Její bývalé žačky ze školy se k ní přidávají, a tak vzniká domov a škola pro bezprizorné děti.
V ulicích indického velkoměsta leží nejen odložená nemluvňata, aby je v noci sežraly krysy, ale i staří a nemocní, kteří už byli rodině na obtíž. Tereza si vyprosí od vládního úředníka opuštěný chrám pohanské bohyně Kálí a udělá z něho dům umírajících. Aby ti chudáci mohli aspoň lidsky umřít, když nemohli lidsky žít. Aby aspoň před smrtí zažili trochu lásky, že se o ně někdo zajímá, že někomu stojí za to, aby se jim věnoval, že mají cenu.
Dnes má dílo spolupracovníků Matky Terezy domy v mnoha městech indických, amerických, australských, afrických i evropských. Mají dětské domovy a školy pro nemajetné, mají nemocnice pro nemajetné, kolonie pro malomocné.Všude na světě, kde je bída lidí nejhorší a nejzoufalejší, tam jdou stovky sester Matky Terezy, aby pomáhaly. Říkají jim „misionářky lásky“.
Jejich činnost budí i posměch: Na světě umírá ročně hladem statisíce dětí, statisíce lidí opuštěných, statisíce malomocných. Co to znamená, když tihle horlivci zachrání několik jedinců? To musí vyřešit vlády, státy, mezinárodní organisace!
Ale Matka Tereza se klidně usmívá a říká: „Vlády to dosud nevyřešily. Jen ať se do toho dají, pak půjdeme sloužit jinam. Ale lidé žijí a umírají teď. Teď máme každý pomáhat, jak jen sami můžeme.
Každý křesťan by se měl cítit zavázan pomáhat všude tam, kde je bída a bezmoc, vždyť nám to nakázal sám Pán Ježíš.
On přece řekl, že v hodině smrti budeme, ty i já, souzeni podle množství činů z lásky, podle toho, co jsme udělali pro chudé mezi námi.
Ti nazí mezi námi, to jsou nejen potřební kousku oděvu, ale také ti, co potřebují kousek lidského ocenění, lidské důstojnosti. Bezdomovci jsou nejen ti, co nemají byt, střechu nad hlavou, ale i ti, co nemají domov proto, že žijí v bytě osamělí, bez lásky, v opuštěnosti, nemilovaní. Kteří jdou životem sami. Vidíme je vůbec kolem sebe, známe je, věnujeme se jim?
Chudí potřebují nejen naše peníze, ale i naši lásku. Dávají nám za to víc, než jim dáváme my, - říká Matka Tereza.
V těchto chudých je Ježíš v převleku tvého bližního. Nehledejme ty chudé daleko. Podívejme se nejprve na svou vlastní rodinu, protože láska začíná doma!
Když se zadíváš na její fotografii, Matka Tereza vypadá jako starší paní Nováková, jako kdekterá čilá stařenka. Skutečná láska je nenápadná.
Z čeho se to v člověku rodí, kde se to nabere, abychom měli takovou lásku? - ptávají se lidé často Matky Terezy. Odpovídá: „To tě naučí Pán Ježíš! Jste-li katolíci, máte to snadné. V evangeliu slyšíte jeho hlas. Je možné mu odporovat? V kostele při mši má Kristovo tělo podobu lidí kolem tebe. Jdi a syť to Ježíšovo tělo, tiš hlad, pomoz.“
Ale jak dojít té živé víry v Ježíše? Většina lidí, i katolíků, tu živou víru nemají. Jak jim pomáhat, - ptávají se Terezy lidé. Odpovídá: „Tím, že je přivádíme k lidem. Jen přes člověka najdeš Krista. Cesta k víře a k Bohu vede přes naše bližní. Je to proto, že Krista dnes nemůžeme spatřit osobně, že jemu osobně nemůžeme vyjádřit svou lásku. Ale své bližní, lidi kolem sebe, ty vidět můžeme. Můžeme jim prokazovat svou lásku, kterou bychom jinak zahořeli k Pánu Ježíši, kdybychom se setkali tváří tvář s ním. Jdi pomoci bližnímu a mysli na to, že je to Kristus, kterého potkáváš - to je můj recept na živou víru,“ říká Matka Tereza.
Na vývěsce vzadu v kostele najdete denní modlitbu spolupracovníků Matky Terezy, křesťanů činné lásky. Je to starodávná modlitba svatého Františka z Assisi a po něm mnoha generací křesťanů. Neměla by být i denní modlitbou každého z nás? Shledáš-li, že ano, nebude ti jistě zatěžko na kus papíru si ji opsat.
Poslechněte, jak se Tereza se svými sestrami každodenně modlí:
  Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje!
  Chci přinést lásku tam, kde vládne sobvectví.
  Chci přinést pravdu tam, kde vládne lež.
  Chci přinést radost tam, kde vládne smutek.
  Chci přinést světlo tam, kde vládne tma.
  Chci přinést odpuštění tam, kde vládne nenávist.
  Chci přinést svědectví víry tam, kde se lidé zmítají v pochybnostech.
Pane, chci být nástrojem tvé radosti a lásky.

Přímluvy

Pojďme společně prosit Boha, našeho Otce:

• Dej nám pochopit, v čem spočívám pravá zbožnost.
• Ať si umíme vážit každé služby, kterou nám druzí prokazují.
• Ať se snažíme vnést radost tam, kde vládne smutek.
• Ať se snažíme vnést usmíření tam, kde vládne zlost.
• Ať jsme nástrojem tvého Syna Ježíše v šíření jeho evangelia.

Bože, slyš a vyslyš naše prosby, abychom, co sami ze své síly nesvedeme, dokázali v milosti a síle Ježíše Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnešní slovo Boží mluví o katastrofách - ale přesto je radostnou zvěstí, že náš život nespěje jen k smrti, ale i k zmrtvýchvstání - tak, jak se to modlíme v závěru Kreda: „Věřím v těla vzkříšení - a v život věčný.“
Cestu k tomu životu nám ukázal Pán Ježíš: Volit dobro, odmítat zlo. Ne zvolit jednou - stále znovu volit, v každé chvíli vždy znovu volit.
I teď se vší opravdovostí odmítněme všechno zlé ve svém jednání.

Uvedení do čtení

První čtení je jeden z mála textů Starého zákona o zmrtvýchvstání. Prorok ohlašuje, že lidé, kteří zůstanou věrni Bohu, dojdou u Boha záchrany.
Dan 12,1-3
Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize. Probudí se mnozí z těch, kteří spí v zemi prachu, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

Řeč listu k Židům je pro nás, lidi dvacátého století, těžko srozumitelná. Ale přece můžeme z dnešního čtení vyrozumět, kterou událost dějin považuje svatý Pavel pro lidstvo za nejdůležitější.
Žid 10,11-14.18
Každý jiný kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, „až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož“. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.

Představa věčného života přesahuje naše chápání. Také Pán Ježíš musel použít obrazů, podobenství, aby nám otevřel vyhlídku, jak naše věrnost Pánu se přemění na život ve společenství s Pánem.
Mk 13,24-32
Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“
 

NEŽ PŘIJDE VE SLÁVĚ

Jak výroky Pána Ježíše, tak naše poznatky z přírodovědy svorně říkají: celý náš svět má podobný osud, jako my lidé. Zrodil se, žije svůj život, stárne a zemře. Zemře buď pozvolnou šešlostí věkem, nebo náhlou katastrofou. Svět má tedy obdobné možnosti jako je tomu u nás lidí.
Srovnejme si, jak mluví o této události vědci řečí občanskou, a jak o ní mluví Zjevené slovo Boží.
Řečí občanskou: Je mnoho hypotéz, domněnek, jak může zaniknout náš svět. Dnes se nejvíc mluví o tom, že my sami nejvíc ohrožujeme další existenci lidské civilizace.
Poslouchal jsem nedávno, jak se snažili odborníci národohospodáři a přírodovědci naléhavě varovat lidstvo, aby si svůj svět přestalo ničit.
Světová moře se rychle stávají mrtvou žumpou. Kolem pobřeží ubývá rychle ryb, rostlin, planktonu, protože do moří tekou řeky jedů. Mýdlo jsme nahradili levnějšímmi a účinnějšími saponáty, jenže ty se ve vodě nerozloží jako mýdlo, neshnijí, ale hromadí se v mořích. Každým umytím rukou posíláme trochu jedu až do moře. Stejně tak se tam hromadí postřiky, jedy z továrních odpadků. Život v mořích hyne, a bez života v mořích nebude možný ani život na souši.
Nejen moře, i pole a lesy soustavně otravujeme chemikáliemi; ba i přímo sami sebe. Aby si lidé ušetřili práci, chovají se kuřata, telata, vepři, nosné slepice v nepřirozeném prostředí, v klecích. Aby tam zvířata neuhynula, jsou krmena léky, antibiotiky.
To vše jíme ve vejcích, v mase, v mléce, ve vší uměle vyprodukované potravě, a to v nás vyvolává následky, o nichž se nerado mluví, o nichž se všecko ani neví.
Nositel Nobelovy ceny, profesor Lorenz, řekl:
„Jestli se lidstvo nevzdá co nejdřív pověry, že stálé stupňování výroby za každou cenu je potřebou lidstva, že je to pokrok, pak my to sice zaplatíme jen zkrácením života a nemocemi, ale naše vnuky tím vraždíme.“ Jako kdysi na světě vyhynuli ještěři, vyhynou lidé. Zaniknem v odpadcích vlastní nerozumné hamižné činnosti.
Vyrábět a prodávat. Inzerovat a nutit lidi, aby co nejdřív odhodili, co včera nakoupili. Je to cesta pokroku lidstva?
Tuhle jsem viděl v televizi reklamu: Kterási firma se tam chválila, že vyrábí pro ženy 36 druhů laků na nehty. Nestačily by vám, děvčata, i tři druhy? A tuhle mi říkali mládenci, že je možno si vybrat mezi 16 druhy koňaků. Vymřeli bychom my muži žízní, kdyby byly k dostání jen tři druhy? V mém dětství se jednou koupený oblek nosil do dotrhání: napřed na neděli, pak do práce ve všední den. Zkuste dnes někomu říci, aby si oblékl loňské kalhoty: copak nevíš, že letos už se tahle linie nenosí?
A vzít si ty loňské do práce? Přece i pracovní oděv modelují módní závody. Všímejte si třeba, jak předvánoční reklama sugeruje, co vše musíš mít.
A tak se vyrábí a prodává, spotřebovávají suroviny, energie, stále víc energie, stále víc odpadu, umírá příroda, v níž si můžeme špacírovat v nejnovějším modelu vycházkových šatů.
Pravda, máme pocit, že to snad ještě není tak zlé, aspoň zde u nás že je to lepší, než na Západě. Ale přesto platí i pro nás, co závěrem říkal ten pan profesor: Jak z tohoto šíleného kolotoče? Místo dnešní vyrábějící a obchodující společnosti vytvořit společnost sloužící. Společnost, v níž jeden člověk nebude předmětem zisků druhého, ale v níž jeden tu bude k službě druhému.
Taková služba je možná jen v lásce. A láska, to je biblické jméno pro tvůrce všehomíra - Boha. Tedy východiskem je lidská společnost, která mezi sebe zase pozve Boha-Lásku. Náboženská společnost v moderním pojetí slova.

Řečí bible
K takovým závěrům docházejí dnešní vědci: je nutno vrátit mezi lidi lásku, v tom bude záchrana z chaosu.
A jak to před dvěma tisíci let řekl svatý Marek? Právě jsme to slyšeli v evangeliu: „Pán je blízko!“
Kristus je blízko každé generaci svým slovem, svým učením o lásce. Každému pokolení se blíží Ježíš Kristus v lásce křesťanů. Rozumíte, co to pro nás, věřící, znamená za závazek? My máme učit svět cestě od bezduché vyrábějící a konzumující společnosti ke společnosti lidí, kteří si slouží navzájem v lásce.
Zlo ve světě nezvítězí, to vítězí vždy jen na chvilku, dočasně. Konečné vítězství bude vítězstvím lásky a těch, kteří v ni uvěří. I na nás každém záleží, zda konečné vítězství dobra urychlíme nebo zpomalíme. Dnešní naše vyznání víry ať je vyznáním víry v dobrý konec světa i v dobrý konec náš v konečném spojení s Ježíšem Kristem, Pánem kosmu.
 

KŘESŤANSKÝ POHLED DO BUDOUCNA

Vzpomenete si ještě na havarii v americké atomové elektrárně v Harrisburgu? Svět trnul hrůzou, co se stane, jestli vybuchne atomový reaktor, u něhož vypovědělo chlazení. - „Apokalyptické nebezpečí ohrožuje svět,“ tak psaly tenkrát noviny, a mínily tím, že hrozí nebezpečí hrozné, zhoubné, katastrofální.
„Apokalypsy“ jsou starozákonní knihy, které vznikaly v době před příchodem Pána Ježíše, např. kniha Malachiášova, Danielova. Apokalypsa se jmenuje i poslední kniha Nového zákona. Jedná se v nich o konci světa, Božím soudu a příchodu Božího království.
„Ale co to může být dobrého, to Boží království, když se ohlašuje strašením, hrůzou?“
Kdo nezná rozdíl mezi starozákonní a novozákonní apokalyptikou, ten by se takto ptal právem. Tomu může napadnout, že křesťanství je strašení lidí, jak jsem tuhle kdesi slyšel.
Novozákonní křesťanská apokalyptika, to není reportáž o budoucích událostech světa. Ta nechce dělat vědeckofantastické horory a strašidelné předpovědi, jak skončí a zanikne tento náš vesmír, naše Země, naše lidská civilizace.
Naopak. Ta nás učí těšit se na budoucnost, protože to bude setkání s Pánem Ježíšem, protože tam se plně ukáže, jak je Bůh věrný v tom, co nám přislíbil.

Bude to setkání s Pánem Ježíšem
Teď, zde, za života, se s Pánem Ježíšem setkáváme jen nepřímo, jen skrze víru. Ve svátosti pokání poznáváme jeho milosrdenství, v eucharistii jeho lásku, v evageliích slyšíme jeho slova, v bližním zahlédneme odlesk jeho tváře.
Smíme se však těšit na budoucí setkání s ním tváří v tvář. Tenkrát teprve prožijeme plně radost z našeho vykoupení, z amnestování našich hříchů.
Příchod Kristův není pro nás, křesťany ničím strašidelným. Vždyť je to definitivní příchod Boží lásky do našeho života. Boží soud bude, ale bude soudem Boží lásky a porozumění našemu člověčenství.
Těšíme se, že pak plně pochopíme, jak Ježíš je Syn Boží slávy a bratr naší lidské bídy.
Zvěst o konečnosti života, o konečnosti světa, to není pro křesťana horor, ale vyhlídka na setkání s Pánem, příslib života za branou smrti, dovršení Boží amnestie našich hříchů.
Ale co křesťanské učení o pekle, to není strašení člověka budoucností? Je a není. Není to strašení budoucností, protože peklo je odhalením situace, v níž se člověk - pekelník, nalézá už teď, za svého života. Jestli někdo odmítá nabídku Boží lásky, jestli dává přednost osamění před „svatých obcováním“, před společenstvím s druhými v lásce a vzájemném pomáhání si, pak se už teď dostává do izolace, samoty, která se může stát trvalou, věčnou, peklem navěky. Biblické výrazy o pekelném ohni, pláči, skřípání zubů, to jsou starobylé metafory, obrazná rčení - vždyť jinak než obrazně ani dnes o těchto věcech mluvit neumíme.
Avšak možnost pekla, možnost ztroskotání lidského života, to je reálné, skutečné nebezpečí, a nikdy nemůže být vyloučeno.

Bude to vyplnění Božího příslibu
Konečný příchod Kristův, konec našeho času, to je pro nás doba, kdy se projeví a ukáže, jak je Bůh věrný v tom, co nám přislíbil.
Teologové nám říkají, že nebe je skutečnost, kde Kristus vládne spolu s Otcem. Spolu s Ježíšem přijímá Otec postupně i nás. To znamená, že nebe je stále ještě rostoucí skutečnost.
Osobně, pro každého z nás, je nebe vrcholným prožíváním osobní blaženosti, štěstí. Nic nemá společného s mrtvolným klidem, jak by se mohlo zdát podle modliteb, aby zemřelí „odpočívali v pokoji“. Nebe, to bude největší vzepjetí našich tvůrčích sil, našich lidských schopností, zesílených Boží milostí a láskou. Vždyť budeme v tvůrčí dlani Boží, ve středu zrodu atomů, lidských jedinců, kosmických systémů.

Bude to dovršení společenství svatých
A to všechno nebude prožívat každý sám, osaměle, ale v té nejkrásnější partě, v té nejlepší společnosti všech dobrých, správných lidí od počátku světa. S nimi společně budeme tvořit nové lidstvo, nový svět.
Má-li však náš život vyvrcholit společenstvím, musíme jej ve společenství prožívat už teď, zde. Už teď se spojovat ke vzájemné pomoci, ke společné cestě k Bohu.
Moc pěkně to zobrazuje jedna z líbezných legend staré zbožné Rusi, v níž se vypravuje:
jak v jednom carství slavil baťuška dobrotivý car svátek a pozval všechny poddané, aby přišli slavit s ním. Všichni se vydali na cestu. Jen v jedné chalupě seděli pospolu dva a naříkali: „Jak rád bych také popřál carovi, jak rád bych pojedl dobrých věcí, ale nohy mi neslouží, nikam bych nedošel.“ Tak naříkal ten, co byl chromý. „Jak rád bych i já se poveselil v tak dobré společnosti, ale oči mi neslouží, nevidím na cestu,“ naříkal ten druhý, který byl slepý. Až pak jim dal kterýsi chlapec, který běžel kolem a slyšel je, radu: „Ať ten slepý vezme chromého na záda. Chromý dá oči, slepý nohy a dojdou na hostinu oba.“
Bratří, to je i naše situace. Když každý dáme k cestě životem to, co jsme a co umíme, každý něco, dojdeme společně do Božího království, dokážem, co bychom sami ze sebe třeba ani nesvedli.

Radostná zvěst dnešní neděle
Co je tedy jádrem dnešní radostné zvěsti slova Božího pro nás? Říká se nám tu, že přesto, že vše kolem nás je nejisté a dočasné a pomíjivé, i zem, po které jdeme, přesto se máme o co opřít: o Boží slovo, o Boží příslib. Nebe a země pominou, ale slovo Boží nepomine.
Přesto, že člověk sám je slepý a chromý, když se lidé spojí v lásce, dojdou až do bran Boží radosti.
Přihlasme se tedy k víře v Boží slovo, povstaňme ke společnému vyznání: Věřím v Boha ...
 

VĚŘÍM V TĚLA VZKŔÍŠENÍ

Markovo evangelium je nejstarší ze všech čtyř evangelií, tedy nejblíž době Kristově. Vzniklo ještě za života první křesťanské generace, těch, co sami znali a slyšeli Pána Ježíše. A jistě jste si všimli: Představa příchodu Páně v nich nebudí žádný pocit hrůzy. Naopak: veliké těšení. Po všech trampotách života se dočkáme toho, že Pán přijde s velikou slávou a velebností. Zas ho uvidíme, budeme s ním žít.
První křesťané si tento příchod Páně spojovali s jeho zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením, a proto to všechno bylo pro ně zcela jednoduchou záležitostí: doba Božího království už je tu!
Když dokážeme z evangelia přijmout tuto prostou víru prvotní církve, přestane nám být svět mučivou čekárnou, v níž pasivně čekáme a trpíme myšlenkou: Jak se může Bůh na všechno zlo na světě nečinně dívat? Když může pomoci, proč nepřijde, proč nepomůže? Radostná zvěst Markova evangelia nám odpoví:
Bůh se opravdu nemohl nečinně dívat na bídu člověka, už přišel na pomoc. Bůh přišel v Ježíši Kristu, přemohl zlo, nabídl pomocnou ruku, ukázal nám cestu k radosti, k pokoji. A ta je:
Přijmout cestu Ježíšovy lásky, uvěřit v dobrého Boha.
Ale ono tu jde ještě o daleko víc. Nejen o to, jak dát smysl svému životu. Jde tu i o to, jak dát smysl i své smrti. Naše Kredo začíná: „Věřím v Boha“ a vrcholí v posledním článku víry: „Věřím v těla vzkříšení a v život věčný.“
Tak se to modlíváme - ale uvědomujeme si pořádně, co vlastně tato věta znamená?
Často si ji představujeme tak špatně, že ji tím sobě i jiným děláme nepochopitelnou a neuvěřitelnou.
My si představujeme vzkříšení jako návrat mrtvého do života. A to je neuvěřitelné a nepravdivé. Tak to není.
My si vzkříšení představujeme jako pokračování našeho lidského života bez konce,. A ono to tak není, je to právě naopak!
Vzkříšení je život jinačí, zcela nový. Je to spočinutí v Bohu, posledním cíli. Kdo se za svého života vydá na cestu s vírou v lásku a s důvěrou v dobro, dojde cíle: Boha-Lásky. A spočine v něm navěky.
Kdo odmítne cestu víry, naděje a lásky, kdo se na tu cestu dobra nevydá, cíle nedosáhne, zůstane sám. A ta samota se mu stane prokletou smrtí v osamění a zoufání, peklem.
Vzkříšení je nový stav lidské existence, zcela jiný než naše existence pozemská. Tak jiný, že nemá smyslu se ptát, jak bude ten život vypadat. Vše, co si dovedeme představit, co dovedeme říci, je lidské, proto i matoucí a víru ztěžující. Jakákoli „reportáž ze záhrobí“ je nesmyslná.
Proto se v evangeliu mluví o Ježíšově i našem zmrtvýchvstání jen obrazně. Když někdo ty obrazy začne brát doslovně, vznikají zmatky. Jsou to obrazy, ne tedy skutečnost. Jen znázornění, že náš život má budoucnost, absolutní budoucnost.
To je tedy dnešní radostná zvěst: Před námi není hrůza, ale radostná naděje. Máme v koho důvěřovat, máme se na co těšit.
A tak si dnes také zapamatujme:
Vzkříšení není návrat mrtvého do lidského života, je to zcela nový život, spočinutí v Bohu.
Myslím, že dnes budeme moci říkat naše vyznání víry s novým porozuměním, s novou radostí.

Přímluvy

Náš Stvořitel je konečným cílem vývoje celého vesmíru - i konečným cílem našeho života. Prosme ho v pokoře:

• Abychom se v nynějších souženích sílili vědomím, že nakonec bude zlo přemoženo dobrem, Ježíšem Kristem.
• Abychom pochopili smrt jako setkání s Kristem tváří v tvář.
• Abychom se denně znovu snažili o nápravu života, odvykání chyb a navykání dobrému.
• Abychom mysleli na to, že naše věčnost začíná už dnes.
• Aby umírající pevně věřili ve spojení s Kristem za branou smrti.

Pane Ježíši, tys nám o věčnosti řekl, že „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.“ - Veď nás. Upevňuj nás v lásce k Otci, ty, jenž s Otcem žiješ a kraluješ na věky věků.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnes je poslední neděle církevního roku a je slavností Pána Ježíše, který mezi lidmi žil jako služebník všech, - toho dnes oslavujeme jako Krále všech králů, jako Krále všehomíra.
Aby to však nebyly jen plané ovace, jaké se provolávají mocným na ulicích, ptejme se nejprv svého svědomí: Jak je to s mou věrností tomuto Králi? Vyznejme svá provinění proti lásce a litujme jich.

Uvedení do čtení

Ze všech oslavných titulů, kterými proroci označovali Mesiáše - Davidův syn, Pán, Syn Boží - používal Pán Ježíš nejčastěji označení nejskromnější: Syn člověka. Pochází z knihy proroka Daniela, ze které si teď budeme číst.
Dan 7,13-14
Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Apokalypsa má pro Pána Ježíše oslavná pojmenování: Prvorozený mezi vzkříšenými, Svědek hodný víry, Vládce nad králi. Odtud pochází i označení Pána Ježíše z dnešního svátku: Kristus Král.
Zj 1,5-8
Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen. Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen. Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.

Sváteční evangelium není dnes obrazem triumfu, vladařské vítězoslávy. Pán Ježíš je bezmocný vězeň. V této situaci se vyhlašuje za krále, ale dobře poslouchejme, za jakého.
Jan 18,33b-37
Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?" Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud." Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."
 

CÉZAR NEBO JEŽÍŠ ?

Když se svět po první světové válce zvedal z trosek a ohlížel se, na jakém principu, pod jakým vedením se má společnost uspořádat, papež Pius XI. řekl: „Uznejte královskou vládu Kristovu a postavte ji proti ničivým silám dnešní doby.“ Roku 1925 zavedl svátek Krista Krále a vyzval lidstvo, aby jej přijalo za Krále světa, jeho evangelium za chartu lidských práv.
Ve stejné době se začaly tlačit k moci i jiné principy uspořádání světa. Nabízeli se i jiní králové: v Rusku Lenin a Stalin nabízeli ráj na zemi - bolševizmus. V Italii Mussolini dobývá Řím pro fašismus. A v Německu slibuje Hitler, že spasí svět svým nacismem v Třetí Říši. Tři stavitelé, tři nová náboženství nabízejí lidstvu spásu.
Proti nim zvedá papež prapor Spasitele Krista a zavádí svátek Krista Krále.
Jak by byly vypadaly dějiny Evropy, světa, jak jinak by se byl rozvíjel náš život, kdyby místo Stalina a Hitlera lidé byli poslechli papeže a přijali Krista. Kdyby zavedli zákony podle principu evangelia, v duchu Kristovy lásky a spravedlnosti.
Od té doby máme za sebou druhou světovou válku, po ní údobí diktatury proletariátu, a teď se všude s velkou mocí zavádí demokracie.
Ale už jsme poznali, že ani s demokracií to není tak jednoduché. Svobodu, kterou přináší demokracie, si mnozí vykládají jako svobodu k čemukoliv. Za mravní normu, za správné považují to, co dělá většina lidí.
A jestliže dřív se hlásala zásada jednoty, ty nejsi nic - lid je všechno, - pak teď s úžasem pozorujeme chování opačné: Národ? To není nic. - Já, JÁ jsem všechno! Co JÁ z toho budu mít?
Jediná šance ke zbudování lidského, zdravého světa, k demokracii pro všechny, je křesťanský sociální řád v duchu Ježíšova evangelia.
Jsme tu zase v podobné situaci, jako po první světové válce. Které principy, koho si tentokrát zvolíme za krále?
Ježíše, nebo césary dnešní doby?
Budeme ochotni následovat Krista?
Toto následování nás vede k člověku vedle mne, k péči o něj. I nám Ježíš říká: „Co jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, to jste udělali pro mne.“
Svátek Krista Krále slavíme na konci církevního roku. Kristus jako náš Král, to je vrchol naší celoroční cesty za Kristem. Ježíš i nám dnes říká: „Já jsem váš Král. Já jsem král pravdy. Přišel jsem, bych vám nabídl záchranu, když mou vládu přijmete.“
Kristova vláda přináší záchranu všude tam, kde lidé začnou žít podle jeho zákonů.
Co udělá s touto nabídkou svět, to nevíme. Ale můžeme vědět, co s ní udělám já, ty. Zda ji chceme přijmout. Přihlasme se dnes ke Kristově vládě všichni:
„Pane Ježíši, já se hlásím za člena tvého království. Ať tvá vláda začne u mne.“
 

KRISTUS KRÁL ZNÁ CESTU

Kdesi na Západě nesli stávkující v čele průvodu nápis, kterým chtěli vyjádřit znepokojení nad zmatenými poměry. Napsali: „Nikdo nezná cestu!“
Na kterési křižovatce se k nim přidala skupina mladých s narychlo udělaným stejným transparentem, jen trochu poopraveným. Místo: „Nikdo nezná cestu!“ zněl nápis na jejich plakátě: „Ježíš zná cestu.“
Po celý církevní rok stál před námi v textech evangelia Ježíš jako Beránek, jako ten, který odmítá použít moci a násilí, chce jen v lásce sloužit a lásce učit. Jako by ani neměl žádnou moc.
Proto by jeho obraz nebyl úplný, kdybychom si jej nedoplnili aspoň na konci roku připomínkou, že Ježíš je nejen syn člověka, beránek, ale i král všehomíra, Král králů.
Král mocný mocí lásky a pravdy, - to je zvláštní způsob panování. A zvláštní je i způsob, jak mu mají sloužit jeho poddaní.
Poslechněme si, jak to uměli vyjádřit staří zbožní Rusové v jedné z jejich líbezných legend:
Vypravuje o jednom ruském caru - králi, který žil v tom čase, kdy tři králové, vedení hvězdou, putovali do Betléma.
Tenhle čtvrtý král nebyl nijak zvlášť mocný ani bohatý. Jeho království - carstvo kdesi v dálné Rusi, bylo docela maličké, ale vládl tam spravedlivě a lidé ho měli rádi.
Jednoho dne uviděl i tento král na nebi hvězdu, betlémskou hvězdu. A i on chtěl pozdravit Krále věků, kterého ohlašovala, dát mu své dary a připojit se do svazku jeho říše, do jeho království.
A tak se vydal na cestu. Družinu si s sebou nevzal žádnou, bylo mu líto odvádět dětem tatínky a ženám muže. Osedlal jen svého koně Váňu. A zabalil dárky, to nejpěknější, co jeho země měla: štůček jemného plátna, nějakou tu kožešinku a pár pytlíků se zlatým prachem, co vydaly řeky. A jeho maminka přidala dárek svůj: džbánek dobrého lesního medu.
Cestou se náš král potkal se skvělou karavanou. Byla to výprava těch tří mocných a bohatých králů z východu. Cíl měli stejný, ale měli rychlé velbloudy a mnoho sloužících, kteří jim vše zařizovali, a tak jeli kupředu velmi rychle. Ničeho si kolem sebe nevšímali a nic kolem také neviděli, když byli obklopeni tolika sloužícími. Kdepak by jim stačil koník Váňa s naším králem, který si musil cestou všechno obstarávat sám.
Bylo to dlouhé putování, ale náš král zato cestou mnoho viděl. Mnoho dobrého; to si chtěl zapamatovat a zavést také doma. Ale viděl také mnoho zlého, mnoho bídy a trápení. A to mu nedalo, aby nezastavil a nepomohl. Kus po kuse rozdal plátno maminkám na plínky, kožišiny stařečkům, aby jim nebylo zima. A med, ten udělal moc radosti slaboučkým, hladovým dětem.
Za čas zdechl koník Váňa a náš král putoval dál jen tak. To pak teprv viděl, co bídy je mezi lidmi a nedivte se, že i jeho pytlíky se zlatým prachem se prázdnily jeden za druhým.
Když po letech putování došel náš král konečně do Jeruzaléma, bylo to právě v ten čas, kdy vedli Krále králů na smrt, na Golgotu.
Marně prohledával náš král své kapsy a svůj uzlík, čím by Pánu Ježíši aspoň trošičku pomohl a ulevil: „Pane, pro tebe mi nic nezbylo, je mi to líto!“ Ale Pán Ježíš mu odpověděl: „Dal jsi mi všechno, cos rozdal. Jdi pokojně domů. Celé tvé království je mé - a mé království je tvé.“
Pěkně nám ta pohádka pověděla, co si od nás žádá náš Král, Pán Ježíš, a co za to dává. Všude, kde si lidé pomáhají, kde jsou na sebe hodní, slouží jeden druhému, tam je jeho království.
Teď by nám všem měla zůstat v hlavě otázka: Je můj domov, mé pracoviště, také jeho královstvím? Je jeho království také moje?
Naše sváteční Kredo, vyznání víry, ať je dnes přihlášením do služby Krále králů.
 

KRÁL PRAVDY

Někdy se najde vzácný poklad i na smetišti. Jeden takový poklad našli před časem na smetišti v Egyptě. Byl to cár starého špinavého papyru. Dostal se až do londýského musea, ale tam si ho 14 let nikdo nevšiml. Když ho konečně očistili a přečetli, zjistili s úžasem, že drží v rukou poklad nad poklady: útržek z nejstaršího rukopisu Nového zákona, co dosud známe. Zatímco dosud nejstarší rukopisy byly ze 4. století, teď měli v ruce rukopis ze začátku 2. století. Pochopíme to vzrušení, když si připomeneme, že Janovo evangelium, z něhož útržek pocházel, vzniklo koncem prvního století - a toto je útržek ze začátku 2. století - tedy jen pár roků od vzniku originálu.

Král pravdy
Proč to připomínám právě dnes, o svátku Krista Krále? Protože na tom útržku je zachován právě ten verš evangelia, co jsme si dnes četli:
„Pilát se ho zeptal: Ty jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. A každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“
Ten verš patří k nejdůležitějším výrokům celého evangelia.
Kdy Pán Ježíš řekl tuto větu? Kdy se takto vyhlásil za krále? Snad tenkrát, když se kolem něj tísnily zástupy nadšených přívrženců? Ne. Bylo to tehdy, když stál se spoutanýma rukama před soudem, který ho za chvíli odsoudí na smrt a dá popravit jako zločince.
Králové obklopují svou korunovaci slavnostními ceremoniemi. Proč Pán Ježíš spojil svou proklamaci za krále s okamžikem své největší bezmoci?
Jistě proto, aby bylo každému jasné, že nevyhlašuje kralování mocenské. Že tento král své poddané nechce získávat mocí, ale láskou. Že s králi světa nechce bojovat o moc, ale chce je učit, jak užívat moci správně a spravedlivě.
Kdo je tedy občanem Kristova království? Ježíš sám řekl, že jeho hlas slyší, tj. jeho vyznavačem, křesťanem se stává ten, kdo je z pravdy.
Ale, kdo je tedy „z pravdy“?
Vztah k pravdě může být různý. Fanatický nebo pokorný, diplomatický nebo upřímně laskavý.

Pravda fanatická
Kdo má fanatický vztah k pravdě? Fanatici jsou přesvědčeni, že jen oni sami mají pravdu, naprostou pravdu. Vědí vše nejlépe, mají monopol na všechnu pravdu. Fanatik nepátrá, co je dobré a co lepší, co je pravdivější. Proč by pátral po pravdě, vždyť on ji má! Jeho názor, to je pravda! Fanatici pravdy jsou lidé nesnášenliví, sahající po meči náboženských válek, upalují na hranicích jinak smýšlející. A když nemohou upalovat, aspoň pohrdají těmi, kdo smýšlí jinak a vylučují je ze společenství „pravověrných“.
Fanatici se považují za horlivé věřící, ale jsou to vlastně nevěřící. Vždyť věří jen sami sobě.

Pravda pokorná
Jen ten, kdo má k pravdě vztah pokorný, je z pravdy Kristovy. Pokorně si uvědomuje, že pravda není v něm, že ji nemá on, ale Ježíš Kristus. Ježíše se na ni musíme všichni stále ptát, u něj ji musíme pokorně hledat. My máme pravdu jen potud, pokud ji přijímáme od Krista a pokud ji správně pochopíme.

Pravda diplomatická
Je také pravda diplomatická. Diplomat si z pravdy vybírá, co se mu hodí. Pokouší se s pravdou chytračit.
Žádný z Kristových apoštolů nestudoval školu pro diplomaty. Vydávali své svědectví o pravdě, jak ji poznali, prostě a přímočaře.
Ovšem, není diplomatickým kličkováním, ale projevem lásky, když křesťan pečlivě rozvažuje, co komu může říci, aby mu tím neublížil, aby to správně pochopil. Je projevem lásky brát ohled na chápání druhého, na jeho situaci; - uvážit, kdy je lépe mlčet a kdy je čas promluvit.
Kristova láska má trpělivost čekat s povězením pravdy v pravou chvíli: „Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést“ - říká Pán apoštolům.
Rozdíl mezi touto jemnocitností a mezi diplomatickým používáním pravdy je v tom, že diplomatický člověk myslí jen na vlastní prospěch, zatímco citlivý křesťan se dívá, aby neublížil druhému.

Pravda laskavá
Ten je členem Božího království pravdy, kdo usiluje o stále hlubší poznání. A ten ví, že středem té pravdy je láska. Snášenlivá, tolerantní láska. Ví, že pravdu Boží lze najít i mimo stránky bible, třebas v poctivém myšlení a hledání čestného člověka, třebas ve vědeckém zkoumání přírody. Ví, že příroda je druhou knihou Božího Zjevení, kde se dočítá o neslýchané moudrosti Stvořitele, kde poznává obrovské síly, které Bůh vložil do svého stvoření. Už žalmista před tisíciletími něco z toho pochopil a volal: „Nebesa vypravují o Boží slávě, dílo jeho rukou zvěstuje obloha!“

Ústava Božího království pravdy
Jak a v čem se liší Kristovo království pravdy od království a říší světa, to vidíme i na „ústavě“ Kristova království, jak je obsažena v Horském kázání.
Blahoslavení jsou v něm chudí před Bohem, kdo snášejí trápení, kdo žízní po spravedlnosti, blahoslaveni jsou lidé pokojní a milosrdní.
Rozumíte, co se tu vyhlašuje? Tam je ve světě Boží království, kde chudí nejsou vykořisťováni, kde slabí dosáhnou svého práva, kde pronásledovaní dojdou ochrany a pomoci.
Řeknete si: Utopie!
Jenže tato utopie má ze století na století v každé generaci mobilizující sílu. Probouzí v lidech vždy znovu přesvědčení, že i když není možno změnit celý svět naráz, že je možno změnit sebe a své okolí. Že je lépe být sám chudý, než chudé vykořisťovat. Že je lépe být mírný, než násilníkem. Že lépe je na tom ten, komu ublížili, než ten, kdo ubližuje.
I před námi stojí dnes Král pravdy. Nehrozí, neporoučí, nenutí. Stojí jako bez moci, jen pokojně a trpělivě říká:
„Člověče, jestli jsi z pravdy, pak uslyšíš můj hlas. Pak zatoužíš patřit do mého království pravdy, spravedlnosti a lásky. Teď - i na věky.“

Přímluvy

Modleme se k našemu Pánu, Knížeti pokoje.

• Kriste, Králi světa, založ v nás své království pokoje, spravedlnosti a lásky.
• Kriste, Králi světa, dej se nám poznat jako Král celého vesmíru.
• Kriste, Králi světa, vzbuď mezi námi proroky, kteří by celému světu Tebe ukázali.
• Kriste, Králi světa, posiluj a veď ty, kteří pro tvé království trpí pronásledováním.
• Kriste, Králi světa, zbav nás malomyslnosti a bázlivosti, abychom se k tobě hlásili bez bázně.

Ježíši Kriste, uznáváme tě za krále světa.
Všechno, co bylo stvořeno, pro tebe bylo stvořeno.
Jednej tedy s námi podle svého práva.
Obnovujeme svůj křestní slib: Tobě náležíme, nebeský Otče, jako tvé děti.
Tobě chceme náležet, Ježíši Kriste, jako tví učedníci.
Tobě se svěřujeme, Duchu svatý, jako vůdci svého života.
Veď nás, abych svou řečí a jednáním vydávali svědectví o své víře v tebe.
Chceme žít a umřít jako křesťané.
Chceme ze všech svých sil napomáhat, aby lidé kolem nás tebe poznali, tebe si zamilovali, aby tě také přijali za krále našich srdcí, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.