- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:
Jdi na:
22.neděli
23.neděli
24.neděli
25.neděli

Uvedení do bohoslužby

Naše křesťanská generace měla to štěstí, že jsme po koncilu  pro svůj život nově objevili mši svatou, eucharistii. Cesta do kostela většině z nás už není zvykovou záležitostí, účast na svatém přijímání je pro většinu už samozřejmá. Ale v té samozřejmosti na nás číhá nové nebezpečí: Kdykoliv vykročíme ke stolu Páně, ať je to vždy nový úkon víry, vždy nové rozhodnutí pro Krista.
Litujme proto každé bezmyšlenkovitosti a roztržitosti při svatém přijímání.

Uvedení do čtení

V prvním čtení je izraelský národ - a my dnes s ním - postaven před volbu: Chcete volit pohodlnou cestu služby všelijakým modlám, nebo chcete sloužit náročnému, ale živému a pravému Bohu?
Joz 24,1-2a.15-17,18b
Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: „Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!“ Lid odpověděl: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“

Ve druhém čtení ukazuje svatý Pavel své pojetí křesťanského života na konkrétní situaci: na manželství. Dává nám návod na hezké soužití.
Ef 5,21-32
Bratři! Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. ‘Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.’ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.

V evangeliu teď uslyšíme, jak Ježíšovi posluchači reagovali na jeho eucharistickou řeč. Jedni ji odmítají a odcházejí. Druzí ji odmítají, ale zůstávají - a tak se začíná rodit Jidáš. Třetí zápasí o pochopení. Ve které skupině se najdeme my?
Jan 6,60-69
Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“
 

I TY CHCEŠ ODEJÍT ?

„Mnoho jeho učedníků ho opustilo a už s ním nechodili.“ Jako by to bylo psáno o dnešní době! Mnoho je ještě zapsaných v církevních matrikách, ale ve skutečnosti už Ježíše opustili. Sami to cítí. Nedávno jeden takový psal na faru: „Žádám, abyste mě vyškrtl z vaší církve.“ Psal „Z vaší“ - ne „z mé církve“, věděl, že už dávno v ní není. Ježíš neprosí nikoho, aby zůstal. Žádá víru.
Ale mezi těmi kolem Ježíše byli i takoví, co žít podle Ježíše sice nechtěli, ale v církvi zůstávají: Tak začínají růst Jidášové, kteří kdehoho prodají, aby dosáhli svého. Ježíš o nich suše říká: Bylo by líp, kdyby se nenarodili.Třetí skupinu kolem Ježíše představuje Petr. Ne, že by odmítali Ježíše, ale nechápou ho. Do té skupiny patří nepochybně většina z nás.
Také nám dnes klade Pán Ježíš otázku: Chcete i vy ode mne odejít? A útěchou dnešního evangelia je nám Petrova odpověď. Petr neříká: Pane, jak se můžeš vůbec tak ptát? To je přece jasné, že my zůstaneme. My přece víme, že máš pravdu, my žádné pochybnosti nikdy nemáme! - Kdyby byl tak Petr odpověděl, nebylo by to o nás. My víme, co jsou nejasnosti, co jsou pochybnosti. My tolik věcí nechápeme. Je mnoho novot i v dnešní církvi, které jsou nám nesrozumitelné.
Ale Petr odpovídá na otázku otázkou: Pane, ke komu bychom šli? My žádnou lepší cestu neznáme.
A tak Petři zůstávají s Kristem přes všechny nejistoty. Poslouchají jeho hlas, stýkají se s ním a nakonec se dopracují přece jen i k jasnosti a pevnosti.
Petr musí být náš vzor: Petr - ne Jidáš.
Je jedna taková hra, která je obrazem toho, co má člověk dělat celý svůj život. Jistě tu hru znáte:
Jeden má přejít se zavázanýma očima všelijaké překážky. Nepřešel by, ale má „přítele“, který mu radí. Všichni ostatní také hrají - snaží se splést ho, radit špatně, překřičet hlas dobrého rádce.
Ten se zavázanýma očima vyhraje, když ze všech těch hlasů dbá na jeden - na hlas svého přítele. Tak i my: máme slyšet hlas Ježíše a dbát o něj.
Vždy znovu se ptát: Jak by toto udělal Pán Ježíš? Co by na to řekl? Co odpovídá jeho lásce?
To je to celé, tak si to dnes zapamatujme: V každé životní situaci chci poctivě hledat hlas Ježíšův.
 

FORMULE PRO DVA

„Ženy ať jsou podřízeny svým mužům.“ „Muž je hlavou ženy.“ - Tyhle věty zvedly už leckteré ženě žluč, protože nejsou z dnešního oblíbeného slovníku: Vyškrtnout je z bible vůbec - nebo aspoň nečíst!
Není třeba je vyškrtávat, ale je nutné je vysvětlit.
Pocházejí z jiné společenské situace - z té v době svatého Pavla. Tehdy ještě nebyla energetická krize, protože zdroje energie nebyly objeveny. Nebylo zdrojů, nebylo strojů, nebyla industrializace, nebylo pracovních příležitostí pro ženy mimo domov.
Muž byl živitelem rodiny, žena srdcem, tak tomu bylo ještě staletí po Pavlovi.
Teprve v našem století muži nestačí uživit rodiny. Jdou pracovat i ženy.
Žena se emancipuje, není už odkázána na muže-pána a živitele. Vyprostila se z úzkého pracovního úseku, z pouhé starosti o domácnost. Ale abych se neuřekl: Ze starosti o domácnost vysvobozena není, jen smí zvyšovat hmotnou úroveň domácnosti, smí krom doma dělat i v továrně, jako muži.
Tyhle vymoženosti za dob svatého Pavla ženy samozřejmě ještě neměly. Svatý Pavel káže po starosvětsku, že muž má být hlavou rodiny, tj. má živit rodinu, starat se o ni, mít zodpovědnost. Svou ženu má mít rád jako samého Pána Krista a žena ho má jako hlavu rodiny respektovat.
A víte, že znám rodiny, kde tyto starosvětské poměry panují dodnes! Ono totiž kde muž je mužem na svém místě, starostlivý, laskavý, milující, tam se mu žena ráda podřizuje a nechává mu funkci hlavy rodiny. Jí zbude i tak dost starostí jiných, děti, prádlo, vaření, kde se to bez jejího šéfování neobejde.
V hezkém manželství, tam se nebojuje o prioritu: napřed já, potom ty. V hezkém manželství, tam, kde láska snoubenecká dozrála na lásku manželskou, tam není boje, kdo je první, ale vzájemné respektování a úcta. Kolikrát jsem to zažil při rozhovoru: „Moje žena je lepší než já,“ řekl mi v soukromí muž, když jsme slavili rodinné jubileum. A když jsem hovořil s ní, slyšel jsem totéž: „Můj muž je lepší než já.“ - To je pak šťastné manželství.
To šťastné manželství nevznikne při aktu oddavek - byť byl sebeslavnější. To je jen sazenice, roub.
Šťastné manželství nemohou partneři objevit v hromadě svatebních darů jako kouzelný balík. Není to něco hotového, co by nebesa kterýmkoli dvěma prosebníkům seslala. Je to spíš dílo svépomoci. Musí si ho sami budovat. Je to dlouhodobý proces broušení a vyhlazování drsných míst.
Chci vám poradit spolehlivý návod na hezké manželství, formuli, která se týká manželské lásky. Nevymyslil jsem si ji já - vymyslel ji svatý Pavel:
„Pravá láska je shovívavá a dobrotivá, nezávidí, nechlubí se a nevyvyšuje se, není ctižádostivá, nehledá svůj prospěch, neroztrpčuje se, nepřemýšlí o zlém, neraduje se z bezpráví, nýbrž raduje se s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno přetrpí. Láska nikdy nepomíjí.“ (Kor 13,1-8)
To je Boží návod na lásku manželskou.
Máš-li odvahu, zkoušej se občas podle tohoto božského návodu. Ujišťuji tě, že budeš zneklidněn. Jsi trpělivý? Jsi vlídný? Nevychloubáš se a nejsi domýšlivý a hrubý? Nejsi sobecký a přecitlivělý? Neurazíš se snadno? A pověz: nevedeš v patrnosti všechno zlo, urážky a křivdy, jež tě postihnou? Snažíš se uplatnit svá práva? Usiluješ o to, aby je ostatní uznali? Nebo máš starosti, jak se cítí s tebou a vedle tebe partner?
Tajemství úspěšného manželství se skládá z maličkostí, z drobných  nezištných činů, z několika slov, z projevů zdvořilosti a z malých pozorností. Jak to přijde, že po celý den máme pro cizí lidi jen vlídná slova, a jakmile překročíme práh domova, jsme mrzutí? Proč tomu tak je?
Být křesťanem doma, to znamená být laskavý, vlídný, zdvořilý a rytířský, současně však čestný a přímý. To není ctnost, nýbrž chyba, jestliže se domníváš, že můžeš říci vždy to, co si myslíš. Drsně otevřená, nelaskavá, byť pravdivá slova nepatří do žádných lidských vztahů.
Ptali se vnuci jednoho stařečka, který slavil zlatou svatbu: „Dědo, jak jste to vydržel s babičkou 50 let? Jaký je váš recept na dlouhé šťastné manželství?“ Děda řekl: „Po sňatku mě vzal otec manželky stranou, předal mi malý balíček a řekl: „Tady máš vše, co potřebuješ vědět.“ A v balíčku bylo toto.
Stařec vytáhl velké kapesní hodinky, otevřel je a ukázal mi je. Na víčku ciferníku, kam se díval několikrát denně, bylo napsáno: „Pověz ženě něco hezkého!“
Namítneš: to je příliš jednoduché. - Ale pomáhalo to. Nezapomeňte, že hezký vztah se živí drobnými nenákladnými důkazy. Ocenění pomáhá, tvrdá kritika nikoli. Porozumění a vyjádření náklonnosti a něžnosti vytváří šťastné společenství.
Když ti žena něco vyvede, jdi se jí omluvit. Je-li normální, pomůžeš tím moc jí i sobě.
Znám jedno výborné manželství, teď jsou tak 15 let spolu. Ptal jsem se muže, jak to dělají. Řekl mi: „Víš, nebylo to vždy takové. Naše první manželská léta byla velmi těžká, až jsme toho už měli dost. Jednoho dne jsem se rozhodl, že sepíšeme seznam chyb, které se nám na sobě navzájem nelíbily. Seznamy byly dosti dlouhé. Helena mi pak dala své, já jí moje. Byly tam některé drsné skutečnosti. Něco z toho jsme si nikdy neřekli hlasitě, pouze jsme si mysleli. Pak jsme udělali něco, co ti může připadat bláhové. Šli jsme na dvůr k popelnici a seznamy jsme zapálili. Dívali jsme se na hořící papír a poprvé po dlouhých měsících jsme se objali. Potom jsme se vrátili domů a napsali seznam všech dobrých vlastností, které se nám na sobě podařilo objevit. Trvalo to dosti dlouho a dalo nám to práci, poněvadž jsme v manželství byli již na dně. Ale nevzdali jsme to.“
Vzpomínáš, co napsal apoštol Pavel? „Láska nepřemýšlí o zlém.“
Jdi tedy i ty k popelnici a spal veškeré zlo!
Závěrem přijměte dobrou radu pro váš domov ode mne - vašeho faráře:
Nehádejte se nikdy u snídaně! Nejeden muž se po takové ranní hádce rozruší a může zavinit nehodu. A žena toho možná celý den lituje.
Nehádejte se nikdy, když přijdete z práce domů! Máte-li šťastný domov, vydržíte v práci téměř vše. Nesmíte však najít doma nevrlou a vadivou ženu nebo rozhněvaného muže. A za třetí: Nehádejte se ani večer, když zhasnete světlo. Pokazí vám to pěkný den.
Nehádejte se nikdy! Naučte se rozhovoru, debatě, diskusi, dialogu. Neznám žádné dobré hádky. Vyřiďte si to jiným způsobem. Hádka nepročistí vzduch, ale otráví jej. Hádky mohou pouze ranit. Boj zůstává bojem, ať slouží za zbraně pěsti či nadávka. Některá slova mohou ranit více než rána pěstí.
Muž a žena jsou vlastně přátelé. Nemohla by tato představa uvolnit lecjaké napětí?
Přátelé. Nepracují přátelé spolu? Nedělí se přátelé o to, co mají? Kdosi řekl, že láska je přátelství proměněné v hudbu.
Ať je tomu tak i u vás!
 

BUDEŠ CHRÁNIT ŽIVOT !

„Co dává život, je duch,“ slyšeli jsme právě slova Pána Ježíše. Připomíná nám to hlubiny pátého přikázání, které zní: Nezabiješ!
O zabíjení hromadném, válčení, jsme už hovořili - a také o vražedné nenávisti, která k zabíjení navádí. Bůh bere v ochranu život lidstva, nechce, aby se zahubilo.
Dnes si doplníme, že Bůh bere v ochranu i život každého jednotlivého človíčka, každé dítě - i dosud nenarozené, každého starce, který už nemůže pracovat. Ba Bůh bere v ochranu každého člověka i před ním samým. Zakazuje sebevraždu, sáhnutí si na život v náhlém návalu  deprese. Zakazuje i škodění si na zdraví špatnou životosprávou, přejídáním, kouřením, pitím, tabletami, nerozumným sportováním. Sem patří i hříchy těch, kdo pěstují potraviny pomocí jedů, přestože vědí, že tím ohrožují zdraví lidí.
Patří sem i ti, kdo zabíjejí dětské duše tím, že jim dávají pohoršení svým špatným příkladem, - tím, že je při výchově nevedou k dobru, k lásce, k Bohu. O těchto Herodesích, vrazích dětských duší, vyslovil Ježíš strašlivý soud: „Takovým by bylo lépe uvázat na krk mlýnský kámen a utopit je. Takovým by bylo lépe, kdyby se byli nenarodili.“ - Proč? Kdo špatně vychovává nebo vůbec nevychovává děti, ten má spoluvinu na všem, co ten zkažený potom napáchá. Všechny ty nářky na delikty mladistvých - to má někdo na svědomí! Někdo je tomu buď naučil, nebo zabránil, aby ti mladí byli vychováni v duchu Božího Desatera, aby jejich svědomí bylo rozvíjeno v duchu Ježíšova evangelia.
Píšou se články o ochraně přírody, o bratru stromu. Dobře tak, je potřeba chránit přírodu před znečištěním, strom před zadušením.
Strom, zvíře stvořil Bůh ještě dřív než člověka a bez nich člověk žít nemůže. Ti mají také právo na život a bez nutné potřeby nemá být zabit ani brouček ani květinka. Podle současných výzkumů je na území našeho státu ohroženo vyhynutím kolem 50% všech rostlinných a živočišných druhů. Na koho ukážeme prstem, že za všechny tyto vraždý zodpovídá? Především na sebe musíme každý ukázat, protože svou lhostejností toto ničení Božího díla umožňujeme, ba někdy i na tomto proměňování naší země v zítřejší Saharu aktivně spolupracujeme.
Ale stejně ohrožený jako bratr strom je i bratr člověk! Kdo myslí na to, zda mladé lidské stromky nehynou v blátě? Zda se z nich nestávají duševní zakrslíci se zkamenělým srdcem?
Vidíme kolem sebe dost zřetelně, že tam, kde není při výchově vštěpováno náboženství, tam odumírá i lidská kultura, to, co se nazývá západní vzdělanost, protože ta z živné půdy náboženství vyrostla. Pochopí to všichni, co za mládež odpovídají, dřív, než bude pozdě?
Bratr člověk. Tenhle pojem „vynalezl“ Pán Ježíš. Máme tu co dělat s ústřední myšlenkou jeho evangelia. Bůh je tvůj Otec, člověk je tvůj bratr, - to jsou dvě osy, na nichž spočívá naše křesťanská existence. Vše ostatní se z toho dá odvodit.
S tímto požadavkem narazil už Pán Ježíš - hned u svých současníků. Ale Ježíš na tom trval: Jahve ze Sinaje je tvůj Otec. Každý Samaritán, každý pohan, každý špinavý cizák je tvůj bratr. I nepřítel je tvůj bratr a máš ho milovat.
Jak to dělat? Kdo je hodný, z koho září Boží dobrota a láska, tam to jde snadno. Ale kdo je zlý, komu z tváře blýská zloba, zrada, darebnost, jak tam? Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat - ten má právo na náš soucit, na naši starost o jeho osud. Marnotratný syn je také syn, zlý bratr je také bratr.
O prvním prezidentovi naší první republiky, Tomáši Masarykovi se říkalo, že vystoupil z katolické církve proto, že byla příliš spojeno s nenáviděnou rakouskou šlechtou. Řekl prý: „Katolická církev je aristokratická, křesťanská láska je demokratická.“ - Je to výrok zmatený, protože se tu přenášejí do náboženství politické pojmy. A náboženství se nemá politicky zneužívat. Ale když už by chtěl někdo takhle uvažovat, pak by musel říct pravý opak. Opravdová láska je aristokratická! Činí člověka vpravdě šlechticem, šlechticem v tom nejlepším smyslu slova: Kdo si zamiluje Boha - ten je rodu královského - syn Krále nebe i země. Ten je členem nejvznešenějšího rodu světa  - členem rodiny křesťanů. Ten je nejvznešenější krve, protože na něm lpí kapka výkupné krve Kristovy. Toto šlechtictví krve Kristovy činí i toho nejposlednějšího a nejubožejšího člověka mým bratrem.
Zní to vznešeně a v kostele se to dobře poslouchá. Ale venku, v praxi máme pramálo chuti bratříčkovat se s kdekým. Dodnes zní světem Kainovo: „Jsem já strážcem svého bratra?“ - Ano každý z nás je strážcem svého bratra. Je strážcem svých bratří kolem sebe.
Příkaz o lásce k bližnímu bere Pán Ježíš velmi vážně. O ničem nemluvil častěji, než o tom, že každý člověk je náš bratr. Ve stále nových podobenstvích usiloval, aby to v nás nezůstalo jen mrtvou literou. A je s podivem, že až na hrdinské výjímky právě toto ústřední přikázání evangelia bylo za dosavadní dva tisíce let v křesťanství tak málo uskutečňováno.
Má proto ateista právo říct: křesťanství zklamalo? Ne. Zklamali lidé. Zklamali jednotliví křesťané. Tento ideál pravého lidství září přesto dál nad člověkem, jako hvězdy nad hlavou: „Co chcete, aby lidé činili vám, čiňte napřed vy jim.“
Když si tedy při večerní modlitbě zpytuješ svědomí - a doufám že to děláme všichni, jaképak křesťanství bez denní modlitby - když si tedy večer zpytuješ svědomí, nestačí se ujistit: nikoho jsem dnes nezabil, nikomu jsem vědomě neublížil. To je málo! Ptej se: Udělal jsem někomu radost? Odpustil jsem, když mi někdo ublížil? Nevykládal jsem si hned ve zlém, co bylo jen nerozvážné slovo, co udělal spíš z hlouposti a nešikovnosti, než z nenávisti? Nenechal jsem se odradit uzavřenou tváří dřív, než jsem si ověřil, jestli je to z tvrdosti srdce, anebo ze zkamenělých slzí a bolavých zážitků?
Přidal jsem si své polínko, když někdo někoho kritizoval? Vzpomínám na starého pána, který, když se nachomýtl mezi takové kritiky, říkával s úsměvem: „Viďte, kdyby tak všichni lidé byli takoví, jako my, co tu jsme, to by bylo na světě krásně!“
A vzpomínám také na náhodou zaslechnutý rozhovor v autobuse. Kdosi tam vypravoval spolucestujícímu, že s kýmsi společně vedou nějakou dílnu. A ten posluchač se ptal, jestli se snášejí, jestli nemají spory. A odpověď zněla: „Ale to víte, co chvíli se pohádáme, ale my se pak zas usmíříme a jde se dál.“ - Jak prostě je tu řečeno, že to jde dělat tak, jak nám přikazuje Písmo svaté: „Slunce ať nezapadne nad vaším hněvem!“
Ja, není to snadné, milovat vždy přítele - natož potom politovat nepřítele. Kdyby se ti někdy zdálo, že nedokážeš odpustit tomu, kdo ti moc a surově ublížil, pak si vem bibli a čti si tam evangelium o marnotratném synovi. Slovo za slovem, pomalu, s myšlenkou, že ten marnotratný syn jsi ty!
A pak si začni říkat Otčenáš - až po ta slova: ... odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Tam se zastav a opakuj si to znovu, třikrát, sedmkrát, sedmasedmdesátkrát, až pod tímto hojivým balzámem tvé srdce změkně. Až budeš mít zase srdce lidské a křesťanské.
Jak si to shrneme?
Bůh je Bohem živých a ne mrtvých. Chce, abychom žili ve zdravém prostředí, chce, abychom žili ve vzájemné lásce, tím, že si navzájem sloužíme a pomáháme. Že si viny odpouštíme. Že pevně věříme v život, který ani smrtí neskončí.
 
 

MLADÍ A STAŘÍ

MUŽ ať opustí svého otce i matku a připojí se ke své manželce! - Takhle srozumitelně to káže Pán Ježíš. Není snad v naší zemi mezi mladými nikdo, kdo by ta slova neznal. Proč je tolik lidí, kteří na ten příkaz nedbají - a rozbíjejí si své manželství spory mezi mladými a starými?
Každý kněz, každý pracovník z manželské poradny by o tom mohl vypravovat romány.
„Pořád domlouvám svému muži a marně. Nechce poslouchat dobré rady mých rodičů, u kterých bydlíme. Vždycky jsem se řídila radami maminky a nikdy jsem nepochybila. Budu se muset s mužem rozvést, aby byl doma klid. Máme spolu dvě děti, ale maminka mi slibuje, že mi je pomůže vychovávat, tak co!“
„Nedovedete si představit, jak nám pořád do všeho mluví a poručníkují manželčini rodiče. Manželka je od dětství zvyklá poslouchat maminku na slovo. - Už jsem si našel byt a práci v pohraničí - ale tchýně řekla ženě „nikam nechoď“ - a manželka odmítla odejít.“ (Dr K. Jurek)
Případ zdaleka ne ojedinělý. Kde je vina? Ve zlé tchyni. Ve špatné výchově dcery. To dvojí je očividné. Ale je tu ještě třetí vina: Kdyby si ta poslušná dceruška vzala stejně pasivního mládence, nechali by babičku komandovat a byl by klid. Ale zde si chlapec vychovávaný normálně k samostatnosti vzal dívku zcela pasivní - a navíc ještě bydlí u té generálské tchyně. Katastrofa je pak nevyhnutelná. Ta matka znemožnila své dceři, aby dospěla. Stále bude rozhodovat ona, co je pro dceru nejlepší.
Kdybych tu dnes měl mluvit k mládeži ještě svobodné, první rada by zněla: Dobře si všímej, kdo je hlavou v rodině dívky, o kterou se zajímáš. Je-li to opačné než v tvé rodině - raději se rozejděte, nešlo by vám to dohromady.
Druhá rada by zněla: Snažte se bydlet sami!
Generační vzdálenost čtvrt století se nutně projevuje denně v mnoha věcech. Mladým je horko a nechávají všude otevřeno - staří nesnášejí průvan. Mladí pustí naplno rádio - starým to rve uši. Na každém kroku jsou rozdíly názorů, zkušeností, zálib. Proto: Když to  jde, raději sami.
A když mladí byt nenajdou a musí vzít zavděk světnicí v bytě některých rodičů? - Pak aspoň ne v té rodině, kde s partnerem nebyli nadšeni, kde proti němu měli námitky.
Mamince se synova vyvolená vůbec nelíbila. Ukazovala na její chyby, důtklivě radila, aby si ji nebral, že s ní špatně dopadne. Ale Jirka si Věrušku vzal, a ještě k tomu teď oba bydlí u jeho maminky. Teď má maminka příležitost dokázat synovi, jak měla pravdu, jak dobře mu radila.
Taková situace je zpravidla nad síly mladého ženáče. Má stát při manželce nebo při mamince? Vždyť má rád obě. Dá-li za pravdu manželce, hroutí se maminka: jsi nevděčný syn! Dá-li za pravdu mamince, hroutí se manželka: proč sis mne bral, když mi tu necháváš ubližovat?
Je-li chlapec rozumný a energický, pak hned jak se projeví první napětí, udělá dvě věci. Poraďte to mladým v podobné situaci:
- Za prvé: Není-li možno se odstěhovat, - což by bylo nejlepší - pak provede důsledné rozdělení bytů a styků s rodiči. Budem se rádi stýkat, až to budem umět.
- Za druhé musí muž jasně a jednoznačně dát najevo, že je při své ženě. Neznamená to, že by se neměl s rodiči stýkat. Ale nedovolí, aby mu rodiče říkali cokoliv proti ženě: „Nic mi nemusíte říkat. Já svou ženu znám. A mám ji rád takovou, jaká je. Chcete-li mi pomoci, mějte ji rádi také.“
Když mladí musí bydlet u některých rodičů, pak aspoň - pokud je to možno - raději u rodičů nevěsty. Nevěsta se snadněji dohodne se svou maminkou než s tchyní.
Musí si také ještě před svatbou pevně dohodnout pravidla soužití. Jaké potřebné úpravy si tam mladí provedou, jak se bude respektovat vzájemné soukromí, samostatnost, vaření. Kdo bude kolik dávat na inkaso.
Vám, mladým manželům, kteří jste už pevně zabydleni ve společné domácnosti se starší generací, vám mohu poradit toto: Využívejte výhod, které to s sebou nese, a braňte se nevýhodám.
Nedejte se ošálit výhodami zdánlivými. Ono je to zpočátku pohodlné, když se maminka stane neplacenou „ženou v domácnosti“, později i „paní na hlídání“ k dítěti. Hrne se do toho začasté i sama a ráda. A nějaký čas to i ráda dělá. - Ale dřív nebo později je to na ni moc - a jak z toho zavedeného pořádku ven?
Znáte možná anekdotu o téhle situaci:
Dcera káže rodičům: Co pořád máte? Darovali jsme vám náš starý televizor, dali jsme vám své dítě, každý pátek vám dáváme vyprat naše špinavé prádlo a celý byt na uklizení, - a vy pořád ještě tvrdíte, že jsme na vás zapomněli.“
A tak to jde v takové společné domácnosti v samých mrzutostech a napětí . Babička naříká, mladí se hádají, kdo co má udělat „za babičku“. Všichni jsou podráždění, rodinná pohoda tatam.
Proč by to tak mělo být? Po celá staletí žilo více generací pohromadě a šlo to.
Vždyť staří mají zkušenosti, mladí mají elán. Když se to spojí, je to dobré pro všechny. Staří mají víc času než mladí. Ať věnují vnoučatům ten čas, který pro své děti neměli. Mladí mají kam odložit děti. Děti mají milovaného dědečka a babičku. Byt není přes den prázdný.
Ja, bydlení u rodičů je riskantní, ale když se vydaří, je to moc dobré. Je-li snacha jen trochu moudrá, dokáže si z tchyně udělat spojence
- když jí říká pěkně maminko, a ne jen studené „vy“.
- Když si k ní zaskočí na radu a dá tak najevo, že si váží jejích zkušeností.
- Když jí pochválí jejího syna a dá najevo, že ho má ráda.
- Když její rady trpělivě vyslechne. To neznamená, že je také musí ve všem poslouchat, ale už pozorné vyslechnutí tchyni potěší.
A co poradit nakonec vám, starší generaci, kteří jste se v dobré vůli s dětmi o byt podělili?
- Pamatujte především, že po svatbě se musíte vzdát všeho vychovávání - a mlčet. Tady platí nejvíc úsloví, že mlčeti je zlato. Mladí se musí sami naučit, jak se vypořádat se svými problémy.
Raďte jen tenkrát, když vás mladí o radu požádají. A pak po zralé úvaze řekněte: my to vidíme takhle, uvažujte o tom. Slyšte dobře: neříkejte: to musíte takhle, ale jen skromné - uvažujte takhle. V tomhle balení je rada stravitelnější.
- Když už něco vytknout musíte, a to má být jen velmi vyjímečné, - pak vždy tomu svému.
- Když se u mladých schyluje k hádce, pak se moudrý tchán s tchyní zavčas vytratí do svého. Netrpte, aby si mladí k vám chodili stěžovat. Vy jim k tomu něco řeknete, mladí se večer v posteli usmíří - a špatní zůstáváte vy.
Ja, milí rodiče, nejlepší pomoc mladým, co můžete pro ně udělat, je ustoupit z jejich života do ústraní. Když potřebují od vás pomoc, ochotně pomozte, ale pak se zase hned diskrétně stáhněte do svého. Když potřebují pomoci s vnoučaty, rádi pomozte, ale všechnu péči o vnoučata nepřebírejte. Vám by to časem bylo nad síly - a mladým by to zabránilo, aby se stali opravdovými rodiči.
Dobré soužití mladých a starých je možné všude, ale chce to dobrou vůli a chce to vědět, jak to dělat. Vždyť rodina je první místo, kde máme uplatňovat svou lásku k bližnímu. Pojďme se tedy přihlásit ke své víře v Boha, pojďme prosit, abychom se snažili v našich rodinách žít v duchu Kristovy lásky.

Přímluvy

Pojďme společně prosit Boha, abychom dokázali ve svém denním životě uskutečňovat, co zde v kostele dobrého uslyšíme a poznáme.

• Ať nad naším hněvem slunce nezapadá.
• Ať je nám bratrem strom a vše živé v přírodě.
• Ať se každý den snažíme dělat radost lidem, mezi kterými žijeme.
• Dej lidem bezradným a pochybujícím světlo poznání.
• Těm, co dnes leží v nemocnicích, dej naději v brzké uzdravení.
• Buď milosrdný k těm, kteří se dnes zabijí na silnicích.
• Nám všem dej, ať pochopíme, že Bůh je krása - a všechno setkání s krásou že je setkáním s ním.

Bože, náš Stvořiteli, prosíme tě: pomáhej nám tam, kde si sami pomoci neumíme, abychom dokázali denně svým životem následovat Ježíše Krista, našeho Pána.
 

Uvedení do bohoslužby

Chodit a mluvit nás naučila maminka.
Číst a psát nás učí škola.
Žít si hezky svůj život nás učí církev v kostele.
Proto máme v úctě svou maminku, proto chodíme do školy, proto jdeme v neděli do kostela.
Litujme každé zanedbání nedělní mše, litujme každé ospalé nepozornosti a roztržitosti při bohoslužbě.

Uvedení do čtení

V prvním čtení k nám Mojžíš mluví jako dnešní ekologové - ochránci přírody: lidé, respektujte zákony, které Bůh Stvořitel vložil do přírody, chcete-li, aby se vám dobře žilo. Budete-li jednat proti zákonům Boží přírody, zničíte přírodu i sebe. -- Budeme umět jednat moudřeji, než dosud?
Dt 4,1-2.6-8
Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme? A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji?“

Druhé čtení je z listu svatého Jakuba. Tento list je sbírka katechezí, podle kterých byli vyučováni ti, kdo se z židovství obraceli na křesťanství. Nepřeslechněte pěkný obrat o slovu Božím: je to semeno, které má vyrůst v lidský čin.
Jak 1,17-18.21b-22.27
Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.

V evangeliu uslyšíme, jak hluboce se Pánu Ježíši protiví každá přetvářka, povrchnost a formalismus.
Mk 7,1-8.14-15.21-23
Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou; a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‘Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.’ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě, všichni, a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“
 

ZÁLEŽÍ NA ÚMYSLU

Čistý a nečistý
Představte si, že by nějaký institut pro výzkum veřejného mínění předložil nám, věřícím lidem, otázku:
„Myslíte si, že Bůh je  s vámi spokojen?“
Co byste asi odpověděli?
Pro věřícího Izraelitu v dobách Pána Ježíše by se ta otázka musela vyjádřit jinak: „Věříš, že jsi před Bohem čistý?“ Židé si poměr mezi Bohem a člověkem tenkrát vyjadřovali pojmy „čistý“ a „nečistý“. Stačilo zachovat stanovené předpisy, aby člověk byl čistý, tj. v Boží milosti, v Boží přízni.
Některá z těchto ustanovení známe z Písma: Mýt si ruce před jídlem, nevstoupit do domu nevěrce nebo jinověrce, nedotknout se mrtvoly, nejíst krev, nejíst maso určitých zvířat, nedotknout se nikoho, kdo byl kulticky nečistý.
Rituální předpisy měly původně dobrý cíl, smysl zdravotní, hygienický, ale na to se časem zapomnělo a zůstal z toho jen předpis kultický, cosi jako kouzelnický úkon: Mytí rukou před jídlem mohl provést i prachem na ulici před domem; nádobí na jídlo stačilo omýt zvenčí.
Tato kultická ustanovení nabývala v průběhu dějin stále důležitější místo ve vztahu člověka k Bohu, stále jich přibývalo. Za časů Ježíšových bylo takových předpisů na 500. Když si vzpomeneme, jaká námaha je to pro naše děti, aby se dobře naučily Desatero Božích přikázání, je nám jasné, že tuhle pětistovku předpisů zvládli jen specialisté, zákoníci, učení farizeové. Prostí lidé znali jen několik desítek hlavních předpisů. Chudí ani na všechny předpisy, co smějí a co nesmějí jíst, nemohli dbát. Jedli to, co měli - ono toho stejně moc nebylo. A tak byla tehdy v židovském národě malá menšina, která všechny kultovní přepisy znala a zachovávala, a která pohrdala ostatním nevzdělaným lidem, podle nich od Boha zavrženým, protože kultově nečistým.

Ježíš to vidí jinak
Ježíš byl také pravověrný Žid. Také se učil v synagoze židovskému náboženství, jako všechny děti té doby. Znal nepochybně těch pět stovek předpisů o tom, co je nečisté. Byl Rabbi - učitel zákona.
A přece má revoluční odvahu, tento základ židovského náboženství napadnout a odsoudit: „Tento lid mě ctí ústy, ale jejich srdce je  daleko ode mne.“ Farizeům říká: „Navymýšleli jste si lidských předpisů. Tento váš způsob bohopocty je nesmyslný. Člověka neznečisťuje, co do něj přichází ústy, ale to, co z jeho úst vychází! Člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka!“
Tyhle řeči Pána Ježíše musely znít jako rána do tváře celé tehdejší oficielní teologii. Ukázal, jak je jádro náboženské praxe Izraele úzkoprsé, ustrnulé, jak zavřelo většině národa, prostým lidem, přístup k Bohu.
Ježíš ten přístup k Bohu znovu otevřel, ale stálo ho to život.

Náboženské předpisy a my dnes
Co má tohle vše společného s námi dnes? - Ještě jsme si neodpověděli na otázku, zda si myslíme, že Bůh je s námi spokojen?
Co musíme dělat my, dnes, aby byl Bůh s námi spokojen?
My bychom asi také bez valného rozmýšlení odpověděli poukazem na náboženské předpisy, které zas už také máme: Musíme se v pátek postit, v neděli musíme jít do kostela, v postě nesmíme tančit, musíme přispívat na náboženské účely, musíme chodit ke zpovědi; to nesmíš, to musíš, nesmíš, musíš...
Stačí to opravdu, zachovávat církevní předpisy, abychom byli před Bohem „čistí“? Neplatí už zde Ježíšovo, že litera sama zabíjí, ale Duch oživuje?
Odpovězme si na to historkou ze života vás, dětí. Dobře poslouchejte:
V té rodině, co o ní chci vypravovovat, se blížil maminčin svátek. Byla Ludmila, ty mají svátek v polovině září. Už o prázdninách se Jana radila s bráškou Jirkou: Víš už, co dáš mamince k svátku? Jirka věděl. Viděl za výkladem knihkupectví krásnou knihu o pěstování květin, maminka ráda kytky pěstuje. Peníze má. Jirka si se svátkem žádné starosti nedělal. Jana měla také našetřené peníze. Ale jen tak něco koupit, to se jí zdálo moc odbyté. Něco by měla mamince udělat, vlastníma rukama, z toho by měla jistě větší radost.
A tak po velkém přemýšlení začala Jana pro maminku háčkovat speciální chytáky na horká ucha hrnců. Z různobarevné vlny, vzorkované! Jenže to dopadlo tragicky. Když je doháčkovala, vypadaly chytáky dost umolousané, a tak je chtěla vyprat. A to právě nějak nezvládla: barvy pustily jedna do druhé a byla z toho rozplizlá flekatina na zahození.
A tak se maminčin svátek slavil s pláčem. Zatímco Jirka pyšně nesl mamince knihu, Jana gratulovala s prázdnýma rukama a uplakanýma očima: nic nemá.
Ale došlo k překvapení. Maminka nebyla zklamaná. Chtěla vidět ty nepovedené výrobky. Odborně je prohlédla: „Holka, to ti dalo pěkných pár hodin háčkování! A sloužit konečně budou: mourovatá koťata jsou také pěkná koťata - a my tedy budeme mít mourovaté lapáky na hrnce. Nějaké lapáky jsem už dávno potřebovala,“ říkala maminka.

Záleží na srdci
Vy tomu, děti, jistě rozumíte, proč byla maminka spokojena s Janiným dárkem. Maminka viděla práci, co si Jana dala, viděla dobrý úmysl. Cenila si její dobrou vůli. Tak to dělávají maminky všechny. A Pán Bůh to tak dělá také.
Záleží na srdci. My dospělí soudíme někdy své bližní podle zevnějších věcí, podle vnějšího vzhledu, proto se často klameme. Neznáme smýšlení srdce.
Ale manžel, který má rád svou ženu, tomu je milejší vlastní žena v teplákách, než atraktivně upravená cizí. On totiž také zná dobré srdce své ženy, a to mu ji dělá líbeznou nade všechny modelky.
To je tedy konečná odpověď, co si Bůh na nás cení, jak je s námi spokojen, kdy jsme před Bohem čistí.
Nesejde ani tak na zachovávání vnějších předpisů, jako na dobrém srdci člověka, na dobré vůli, na dobrém úmyslu.
Pojďme tuto dobrou vůli - sloužit Bohu v lásce k bližnímu - teď vyjádřit společným kredem.
 

KRÁSA - CESTA K BOHU SRDCEM

Většinou máme dovolenou již za sebou. Vracíme se k rytmu všedního života. Ale každou chvíli ve chvilce ticha nebo v rozhovoru se známými oživne v nás vzpomínka na zážitky z dovolené: to byla krása!
Dobrá dovolená vede k uklidnění, vyrovnání rytmu života a znovunalezení jeho smyslu, mimo jiné také k setkání s krásou. I docela střízlivý člověk, utopený po celý rok v koloběhu denních povinností, pozvedne při jízdě krajinou občas zrak od volantu, vyhlédne z okna vlaku, zastaví se na procházce: jaká je to krása!
Chtěl bych vám dnes povědět o tom, jak bychom nejen dovolenou, ale každý den měli prožít krásně. Nebývá sice časté kázání o tom, že krása je jednou z podstatných zkušeností křesťanského života, protože si někdy pleteme krásu s luxusem a požitkářstvím, a proto ji ve jménu askeze odsuzujeme, jakoby odváděla od Boha.
Ale to je právě to nedorozumění, které je třeba odstranit: Bůh je krása a každé setkání s krásou je setkáním s ním.
Krása přírody svědčí o tom, že svět byl nejen dobře vymyšlen co do hospodářské účelnosti, ale že ho Bůh taky miluje. Kdo se s krásou setkává, to jest umí ji vidět, vnímat, ten se blíží k Bohu, ne sice rozumem, ale přímou zkratkou, srdcem.
Až pochopíme, že krása je jednou z bezpečných a přímých cest k Bohu, budeme usilovat, aby naše chrámy vyzařovaly krásu Boží ve všem - až po poslední detaily a maličkosti. Až pochopíme, že setkání s krásou otvírá cestu k setkání s Bohem, budeme chodit s očima otevřenýma a budeme vidět stromy na ulici, po které chodíme do práce, kvítka za okny domu, žilky v kamenech dlažebních kostek - záhony růžiček v parku vedle cesty. Zpravidla chodíme a nevidíme a nevnímáme kolem sebe nic. Budeme to vše vidět a vnímat jako úsměv Boží krásy.
Často se v duchovních poradách ptáte kněze, jak dosáhnout v zátěži pracovního dne chvilky setkání s Bohem. Zde je návod: měj oči otevřené pro krásu kolem sebe - a co hezkého vidíš, ber jako dárek toho, jenž je Krása.
Pěstuj si smysl pro krásu doma, v bytě, ale nezaměňuj to s módností, s nákladným luxusem: fortelná skříňka na šití po babičce, šikovně udělaná věc, kus starého nábytku, nebo nástroj denní potřeby, kvítko za oknem, hezká fotografie, to vše může mluvit o kráse, jestliže se naučíš tu řeč vnímat.
Smysl pro krásu je vlastnost náboženská. Pěstuj ji, povede tě k Bohu, který je Krása absolutní.
 

PROROCKÝ ÚŘAD RODIČŮ

Bylo to už dávno před Kristem tak, jako je to stále i dodnes.Není snadné být prorokem ve své otčině. Ale není to beznadějné tam, kde se ten úřad vykonává v důvěře v Boha. Víte jiste, co předcházelo události v Sareptě, kde se Eliášova důvěra vyjevila očividnou Boží pomocí. Prorok napřed musel utíkat před zuřícím králem, několik roků se musel skrývat, dnes by se řeklo žít v ilegalitě, protože se jeho prorocká činnost králi nelíbila.
Osud proroka, člověka, který říká veřejně pravdu, která právě není v módě, nebývá snadný.
Vzpomněl jsem si přitom na projev kardinála Bengsche, který si sezval do katedrály rodiče školních dětí ze svého sídelního města Berlína. Řekl jim: „Vy vykonáváte u svých dětí úřad proroků!“ Tím chtěl říci, že mají vést děti k víře nejen příkladem, ale i rozhovorem, přímým poučování o víře a mravním životě.
A měl pravdu. I na koncilu o úkolech rodičů tak hovořili. Najdete to v dekretu o laickém apoštolátu. Hned v první kapitole stojí: „Rodiče jsou svým dětem prvními věrozvěsty, jsou hlavními zvěstovateli víry.“
Tento úkol, hlásat dnešní mládeži náboženství, také nepatří mezi snadné a jednoduché.
Vidíme ho častěji plněný špatně než dobře.
V některých rodinách se mluví o náboženství dětem často, ale je to jen plané mentorování se zdviženým prstem, spíš hubování než vyučování: „Za to tě Pán Bůh potrestá.“ Při všem, co děti dělají, stojí třeba babička coby prorok v pozadí a předvídá zlé věci bezbožné mládeži, která nemá chuť do růžence, neodříkává po ní její průpovídky. Takto mluvit o náboženství je špatné.
V jiných rodinách se o Bohu mlčí. Rodiče udělali zkušenost, že nedokáží dětem přirozeně vysvětlit svou víru, připadá jim těžké najít přirozený můstek, jak by přešli od všedních věcí každodenního života k hovoru o Bohu; a proto mlčí. To je také špatné.
Jiní - a není jich málo - se začnou pokoušet o jakousi domácí školičku. Stává se to nejčastěji lidem systematickým a důkladným.
Rozhodnou: dvakrát týdně si spolu na hodinu sedneme a budeme se učit náboženství. Vezmou učebnici, probírá se článek za článkem. Výsledky nebývají zpravidla valné. Znechutí se vše, co má jméno náboženské.
Takový postup je tedy také špatný; škola je škola a doma je doma, to se nemá plést dohromady.
Jak tedy mají být rodiče věrozvěsty, hlasateli víry svým dětem? Dvojím způsobem:
  Spoluprací s knězem či katechetou, který učí ve škole.
  Příležitostným náboženským rozhovorem.
Jak má tedy vypadat spolupráce rodičů s katechetou jejich dětí?
a) Nenápadným dozorem na docházku do vyučovánmí. Máme týdně jen jednu hodinu. Je škoda každé, o kterou dítě přijde pro nic a za nic; že zapomnělo, že se mu nechtělo, že si šlo s kýmsi hrát.
Děti mají sešit do náboženství. Tam si zapisují každou hodinu látku, která se probírá, článek učebnice, kterým mají doma věnovat pozornost. Ze sešitu tedy poznáš, byl-li žák ve vyučování a co se probírá.
b) Přirozeným, nenásilným hovorem o vyučovaném. Co jste se pěkného učili? Děti rády vypravují. A když si předtím sám článek přečteš a promyslíš, dokážeš snadno ptát se dál vhodným způsobem, sám vypravování dítěte doplnit.
c) Pomůže taky chodit s dětmi do farního kostela, kde jsou ti, kteří tvé děti vyučují. Nedělní kázání patří také ke katechezi, je jejím doplňkem, stejně i různá oznamování.
d) Přímým stykem s katechetou. Buď individuálně, osobně, když se zajdeš poradit, pohovořit o potížích při výchově, nebo všichni rodiče společně při setkání katechety s rodiči školáků.
To jsou tedy způsoby, jak rodiče mohou přispět ke školnímu vyučování svých dětí.
Dnešní evangelium je ukázkou mistrovství Pána Ježíše při vyučování pravdám víry. Obraťme se tedy společně k tomuto Mistru s prosbou za všechny rodiče a katechety - abychom se u jeho nohou něco z jeho umění naučili.
 

NEBUDEŠ CIZOLOŽIT !

„Z nitra, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, cizoložství.“ - Tak jsme slyšeli Pána Ježíše, a právě to cizoložství je dnes na řadě v našem hovoru o Desateru.
Šesté přikázání zní „nesesmilníš“ - a to je výraz středověký a dnes nesrozumitelný. Biblisté už dávno navrhovali, aby to bylo nahrazeno srozumitelnějším a přesnějším překladem „nezcizoložíš!“ Ale nestalo se tak a slovo „cizoložství“ nevešlo do hovorové češtiny. Zato tím víc je v použití slovo „rozvod“.
Nedopustíš se cizoložství! Nesmíš rozbít své maželství! Tenhle příkaz připadal příliš tvrdý už Izraelitům. Ti zavazovali k manželské věrnosti pod trestem smrti ženy, - chtěli tak chránit legitimitu svých dětí, rodokmenů, - ale muži se manželskou věrností vázáni necítili. Pán Ježíš jim vytýká, že jen pro zatvrzelost jejich srdce jim Mojžíš dovolil zapudit svou manželku. Ženě cizoložnici Pán Ježíš sice zachránil život, ale nenechal ji ani v nejmenším na pochybách, že to, co dělala, byl hřích. (J 8,1-11)
I dnes naráží na odpor radikální požadavek, který zavazuje k manželské věrnosti oba partnery. - „Manželství na doživotí? - To zní jako kriminál na doživotí.“ - říkají mnozí z dnešní generace. - „Církev je v předpisech o pohlavním životě vůbec moc staromódní. Církev by měla toto přikázání změnit, zmodernizovat,“ říkají. Jenže zákony Boží církev měnit nemůže - a příkaz: Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj,“ - to zákon Boží je.
A tak zůstává a provždy zůstane základním smyslem šestého přikázání ochrana manželství před rozvratem, který má kořen v osobní neukázněnosti. Vždy bude platit, že věrné manželství patří do Božího řádu, a cizoložství je jeho porušením, hříchem.
Používáme-li pro šesté přikázání biblického výrazu „nezcizoložíš“, který zavazuje manžele, neznamená to, že svobodným je dána úplná volnost v pohlavním životě. Nestydaté mluvení a chování je hříchem proti lásce. Ale o těchto hříších se káže a jsou v povědomí lidí dost, zatímco manželská nevěra se často i mezi katolíky za opravdový hřích nepovažuje. Stala se kavalírským deliktem, o kterém se píší zajímavé romány a povídky, zpívají šlágry, točí filmy a televizní hry, vypravují anekdoty, - jako by to byly právě jen pikantní legrácky a nic víc.
Ale tragédie rozvodových řízení, dětí bez tatínka, dokládají, že to žádná legrace není.
V manželské věrnosti se podle biblického smyslu má zobrazovat Boží láska a věrnost. Slovo „cizoložný“ se ve Starém zákoně užívá často i v přeneseném smyslu. Označuje se tím nevěrné chování izraelského lidu vůči Hospodinu.
A tak navzdory všem pochybovačům hlásá šesté Boží přikázání i dnešnímu člověku, že to jde, vytvořit si na celý život pěkné manželství a teplé hnízdo domova pro sebe a pro děti. Že to jde, stavět vzájemný vztah muže a ženy ne na romantické zamilovanosti, na citu, ale na spolehnutí, důvěře, věrnosti, na partnerství v dobrém i zlém.
Že to jde, po každém rozladění či nedorozumění začít znovu.
Že to jde.
Proč se to tedy tak mnohým nepodaří?
Nikdo si po svatbě neřekne: teď začnu rozbíjet naše manželství.Začne to nenápadně: nedostatkem trpělivosti, nedostatkem snášenlivosti, nedostatkem ochoty odpustit a smířit se.
Začne to uraženým mlčením, pokračuje lhostejností a končí nenávistí.
Začne to tím, že jeden zapomene, že manželé jsou dva horolezci uvázaní na jednom laně, aby se mohli vzájemně zajišťovat, podržet toho, který uklouzne. Zřítí-li se jeden, zřítí se do propasti oba.
Jak se tomu bránit? Co dělat?
Aby se manželství takhle nerozbilo, je třeba tisíce malých drobných pozorností, které je udržují živé. Je třeba je střežit, aby se v něm žádný partner necítil vězněm, střeženým na každém kroku. Aby se v něm oba cítili svobodní. Aby mohli mít své osobní drobné koníčky a záliby. Aby měli jeden pro druhého čas - i pro intimní chvilky a něžnosti. Aby od sebe neutíkali - on ke své práci, ona ke svým dětem. Aby si navzájem uměli stále znovu odpouštět, vždy znovu společně začínat.
Musíme mít stále na pamět Ježíšova slova: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem.“ (Jan 8,7) Copak je tu někdo, kdo se proti šestému přikázání neprovinil aspoň v mysli? Komu nenapadlo, že by bylo lépe, kdyby mohl prásknout doma dveřmi a hledat nového partnera?
Když si tohle uvědomíme, nebudeme se tak pohoršovat nad těmi, kteří manželské soužití nezvládli, kteří ztroskotali a rozvedli se. Budeme s nimi mít soucit, jako s lidmi, kterým se stalo neštěstí. Budeme hledat, jak těm trosečníkům pomoci, místo abychom je vylučovali z našeho farního i sousedského společenství. A to i v případě, že se pokusí pro sebe a pro děti založit náhradní manželství novým občanským sňatkem.
A nebudeme bezmyšlenkovitě tvrdit, že rozvrácené manželství se nesmí rozvést - kvůli dětem. Copak děti netrpí stejně tam, kde manželé pospolu žijí, ale ve stálých hádkách, zlostech, hysterických výstupech?
Manželská věrnost, to není jen nerozvést se, zdržet se nevěry. Věrnost je víc: je to naplnění soužití manželskou láskou.
Tuto lásku živí a udržují i projevy něhy, erotiky, sexuálního vzájemného odevzdání. Proto má manželské sexuální soužití svůj mravní smysl i tehdy, když manželé nepomýšlejí na další děti. Jde tu o prohlubování manželské lásky, soudržnosti, věrnosti - a to není malý cíl.
Mluví se dnes často o potřebě sexuální výchovy a poučování mládeže. Prostředí rodiny je k tomu vhodnější než prostředí školní třídy. Jenže v mnoha rodinách vládne nezdravě stydlivé ovzduší, takže se děti od rodičů vůbec nedoví, jaký je kladný smysl v projevech něžnosti, a jak různý smysl se dává slovu „láska“. Že láska není především uspokojováním sebe, ale odhodlání sloužit druhému, převzetí zodpovědnosti za druhého. Že úplné sexuální spojení a uspokojení - označované technickým slovem „pohlavní styk“ - je vyjádřením vzájemného odevzdání v lásce, jednoty společenství dvou lidí, převzetí zodpovědnosti za sebe navzájem a spolu za třetího, dítě, které z té lásky může vzejít. Že tohle proto nemůže být záležitost chvilková - že je to vazba na celý život - a proto patří až do manželství. „Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal,“ říká Exupéry.
Shrňme si tedy nakonec, co nám Boží láska šestým přikázáním zakazuje, co nám dovoluje, k čemu nás otevírá, slovy Arnošta Langeho z knihy „Deset velkých svobod člověka“:
„Nemáš zapotřebí, aby ses před sňatkem vybouřil nečistými představami a vtipkováním, sebeukájením nebo zneužíváním jiných ke svému ukájení. Nesnižuj lásku na pouhý pohlavní styk, partnera na hračku. Nepřipravuj se karikaturami nezralé lásky o radost z lásky pravé. Miluj v manželství krásně a věrně.“

Přímluvy

Všichni jsme učedníky Pána Ježíše. Všichni jsme děti Boží. Obraťme se k svému Učiteli s prosbou o dary Ducha svatého, aby nám učení chutnalo a prospívalo.

• Ať se naše školní mládež s chutí pustí do školního učení.
• Ať dokáží vydržet i u předmětů, které je nebaví.
• Ať dbají na pravidelné vyučování náboženství.
• Ať pomáhají liknavějším spolužákům, aby na hodiny náboženství nezapomněli.
• Ať všichni chodíme rádi do školy Boží - v neděli do kostela.
• Ať nezapomínáme na pravidelnou ranní a večerní modlitbu.
• Ať se navzájem povzbuzujeme vlídností a dobrým příkladem.
• Ať máme trpělivost s vlastní slabostí i s chybami druhých.

Pane Ježíši, náš Učiteli, s radostí se přihlašujeme za žáky tvé školy. Veď nás, uč nás, dávej nám dary svého Ducha, abychom byli tvými dobrými žáky, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.
 

Uvedení do bohoslužby

Někdy se chováme jako hluší, přestože dobře slyšíme. Někdy se chováme jako němí, přestože dobře víme, co bychom měli povědět, prohlásit. Hluchoněmost není jen tělesná choroba.
Dnes budeme sledovat Pána Ježíše, jak hluchost a němotu uzdravuje.
Prosme ho hned na začátku dnešní bohoslužby, aby uzdravil i naši hluchotu a němost.

Uvedení do čtení

Hned v prvním čtení mluví prorok o Bohu, který přichází člověku na  pomoc, aby mu otevřel uši a oči.
Iz 35,4-7a
Řekněte malomyslným: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“ Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod.

Teď budeme pokračovat ve čtení z listu svatého Jakuba. Dnes nás vyzývá, abychom s laskavým chováním k bližnímu začali hned, zde v kostele.
Jak 2,1-5
Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: „Prosím, posaď se tady na čestné místo.“ Ale tomu chuďasovi řeknete: „Ty stůj tamhle“ nebo „Sedni si tady u mých nohou“. Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují?

Slepí, hluší a chromí z dnešního evangelia jsou obrazem celkového zbědovaného stavu lidské společnosti. Kristus nás svým příkladem povzbuzuje k účinné pomoci.
Mk 7,31-37
Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“
 

Z DOPISU NAŠICH BISKUPŮ KE KONCI PRÁZDNIN

Bratři a sestry,
tentokrát se obracíme na vás, rodiče.
Jsme si toho dobře vědomi, co pro vás znamenají vaše děti. Žádným slovem to nelze vyjádřit, co k nim cítíte a jakých obětí jste pro ně schopni. To ví jedině Bůh a vy.
Chcete své děti vidět spokojené a šťastné, proto se všemožně přičiňujete, aby měly všechno, co potřebují a v ničem neměly újmu. Mýlí se však ti rodiče, kteří se domnívají, že spokojenost a štěstí svých dětí zabezpečí jen tím, že jim obstarávají nákladné věci, přepychové oblečení, vhodná jídla.
V takovém případě bývají rodiče zcela zaujati sháněním hmotných prostředků a nezbývá jim mnoho času na výchovné vedení dětí. Tak může dojít k tomu, že jsou velmi překvapeni, když se dovědí, s kým se děti stýkají ve volném čase. Že se to někdy přibližuje až na hranici kriminality. Výchovný vliv rodičů v ovzduší vzájemné důvěry nelze nahradit tranzistorem, televizí.
Teď po prázdninách začínají opět starosti se školou. Mnoho vám na tom záleží, aby vaši synové a dcery úspěšně pokračovali nejen v učení, ale také se mohli dobře uplatnit v tom směru, pro který mají vlohy, zájem, v čem vidí své životní poslání.
Veďte své dorůstající syny a dcery tak, aby se zajímali nejen o své osobní problémy a o své nejbližší okolí, ale také o problémy v širším okruhu národa a lidského společenství v celém světě. V tom smyslu ať má vaše výchova dosah nejen osobní, ale též společenský.
Povedete-li je k tomu důsledně, užasnete, jak právě mladí se dovedou nezištně a obětavě angažovat. Tak můžete usměrňovat přebytek jejich životní energie a snáze je uchráníte před leckterým úskalím. Je dobré znamení, že právě dnešní mladí lidé mají ve svém zdravém jádru pro toto zaměření pochopení.
Ruka otce a matky má být vždy teplá, ale zároveň vždy pevná, aby mohli své děti výchovně skutečně vést. Pokud jsou děti docela malé, je nutno je nějaký čas doslova vést za ruku. Avšak postupně, a pokud možno brzy, je nutno je vždy víc a víc podněcovat k větší osobní samostatnosti. Jen tak mohou být dobře připravené na životní zápasy.
Denně dáváte svým dětem potřebnou výživu, aby byly zdravé, denně dohlížíte na jejich školní úkoly.
Starejte se stejně i o to, aby měly dostačující potravu duchovní. Veďte je k pravidelné modlitbě ráno i večer, dejte si práci, abyste s těmi malými večer zopakovali den, jaký byl před Bohem.
Účastňujte se se svými dětmi v neděli pravidelně mešní oběti, jděte si s nimi pro posilu, kterou nám dává Chléb života - svaté přijímání.
Při různých vhodných příležitostech denního života obracejte se k svým dětem několika slovy tak, aby rostly v poznání Boha a v lásce k němu.
Nezůstávejte však jen při tom, že dětem mluvíte o Bohu - ať slovem nebo osobním příkladem - ale mluvte i s Bohem o svých dětech - modlete se za ně!
Jen tak můžete dát svým dětem hluboký a pevný základ do celého jejich dalšího života.
Problémy jsou všude. Je mnoho otázek i v dnešní výchově. Někdy nevíte, co dělat, abyste je šťastně řešili. Bůh dává potřebnou moudrost, kterou nenajdete v žádných knihách. To je pro vás první a nenahraditelný pramen.
A pramen druhý: musíte čerpat dobré informace, jak to prakticky řešit. Máte možnost kdykoliv a s čímkoliv se obrátit na svého duchovního otce - kněze. Naše poslání je v tom, abychom vám sloužili. To není prázdná fráze, ale skutečnost. A budeme šťastni, když vám můžeme být užiteční.
Všichni jsme si také dobře vědomi toho, že v rodině dneška je národ a církev zítřka.

       Jsme s vámi a zplna srdce vám žehnáme.
 

MANŽELSTVÍ S NEVĚŘÍCÍM PARTNEREM

Přivedli k Ježíši hluchoněmého z Dekapole a prosili ho, aby jej uzdravil. To území Dekapole bylo území pohanské. Byla to tedy prosba za uzdravení pohana.
Mnohá dívka, o kterou se uchází chlapec nevěřící, pohan - se za něj provdá v důvěře, že ona také přivede svého pohana k Pánu Ježíši, k víře.
Do kanceláře nastoupila - ještě za socialismu - nová síla, mladá dívka s křížkem na krku. Vedoucí ukazuje prstem na křížek: „Tohle musí zmizet!“ Ale dívka se směje: „Vy jste soudruh, že ano!“ - „Samozřejmě!“ - „Tak víte co, - když jste soudruh, noste na krku rudou hvězdu. Já jsem křesťanka, tak budu nosit křížek - a bude to.“ Přešel čásek, přišel sedmnáctý listopad a dívka přijde na faru: „Otče, má mě rád jeden pohan a já ho mám ráda také. Co na to říkáte?“
„Copak o to, říci ti k tomu mohu ledacos, ale je otázka, jestli budeš dbát na to, co ti řeknu.
Především si uvědom, že jsou různé druhy pohanů,
Někteří jsou ateisté zuřiví. Vše, co souvisí s vírou v Boha, je jim pro smích. Na jakýkoliv projev víry reagují podrážděně: Ty tvoje pohádky, - o tom se nebavím!
U jiných se ukáže, že nejsou ani nevěřící, ani věřící. Oni nejsou nic. Prostě jsou líní o takových věcech přemýšlet. Věří lidským tlachům místo v Boží moudrost. Plni nemyslící samolibé sebejistoty shlíží na tebe jako na naivního věřícího hlupáčka, - i když ti to tak výslovně neřeknou.
Třetí typ dnešních pohanů je nadějnější. Nic nevědí o Bohu, protože je rodiče k ničemu nevedli. Ale už pochopili, že křesťanský život je něco krásného. Mají úctu k věřícím, opravdově se o náboženství zajímají. Uznávají křesťanské hodnoty Pravdy, Dobra a Krásy. Váží si tvé víry, i když ji neumějí sdílet.
Vy jste se ještě nevzali, to je tvá výhoda. Máš ještě čas uvážit, kterému z těch tří typů se podobá tvůj nápadník.
Máš ještě čas uvážit, v jaké harmonii bude umět žít s tebou a s celým životem ten, který nepochopil Dárce toho života - Stvořitele. Jak zvládne svůj život ten, kdo nezvládl poznat sám základ všeho bytí.
Máš ještě čas si uvědomit, oč nesnadnější bude život s člověkem, který nezná Boží odpuštění. Bude proto umět sám odpouštět? Který nezná sílu důvěry v Boží pomoc. Nebude proto o to víc ohrožen nejistotou a nervozitou?
Ten nevěřící chlapec tě má teď rád, a proto poslouchá s úsměvem, když se mu pokoušíš něco říkat o Bohu. Ale bere tě vážně? Manželství, to je splynutí nejen těl, ale i duší v jednoho dokonalého člověka, v jednu bytost. „Tito dva budou jedním tělem,“ - říká Pán Ježíš. Bude to u vás dvou možné?
Vzpomínám na hodnou věřící dívku, kterou jsem kdysi učil náboženství. Po škole se mi ztratila z dohledu. Za čas se objevila: „Z lásky k hezkému chlapci jsem opustila Boha. Za pár let opusti ten chlapec mne.“
Takové rady a varování může říci kněz tomu, kdo za ním přijde zavčas. Hned když si začne známost s nevěřícím partnerem.
Co může říci kněz tomu, kdo už v takovém smíšeném manželství žije?
Před časem otiskli v Katolickém týdeníku v rubrice „Ptali jste se“ dopis:
„Manžel je nevěřící, byl tak vychován. Neměli jsme svatbu v kostele, na to nepřistoupil. Jinak je hodný na mne i na děti, dovolil i děti pokřít. Ale mne trápí čím dál víc, že nemohu ke svátostem, že žiji jako vyvrženec.
Takových jako já je mnoho. Bůh je přece milosrdný. Nemůže být milosrdná i církev?“
Odpověď zní, že církev milosrdná být nejen může, ona milosrdná také je. Jestliže ti dva žijí v manželství jinak spořádaně, pak se může sňatek pro věřícího církevně zplatnit i bez účasti nevěřícího partnera - jestliže tomu nebrání závažné překážky. Poraďte takovým potrefeným, ať se obrátí na kněze, ten jim jistě rád pomůže.
Ale i po církevním zplatnění manželství, věřícím zůstává na celý život dál úkol, jak žít dobře v manželství s nevěřícím partnerem.
Není na to žádný jednoduchý recept. Je to svět stálých kompromisů, velké tolerantnosti, velkého úsilí o stálou vzájemnou lásku, která musí vždy znovu přemostit rozdílnost vašich cest, vašich názorů. Takové smíšené manželství, to je dvojkolejná dráha, s tím musíš po celý život počítat.
Máš být nevěřícímu partnerovi apoštolkou víry, misionářkou. Jak to dělat, aby z debat o víře nevznikaly leda hádky, leda rozladěné napětí? Drž se rady Mahatmá Gándhího: „Nejlepší způsob, jak kázat evangelium, je žít podle evangelia.“
O tenhle způsob apoštolátu se jedná mezi manžely. Jenom na tvé dobrotě může nevěřící manžel poznat, jak dobré je křesťanské náboženství.
A ještě ti poradím: Když jdeš do kostela, když se doma modlíš, přibírej svého nevěřícího partnera do své modlitby: „Bože, přijmi jako jeho modlitbu, jako jeho projev víry to, že je na nás hodný, že má rád mne a děti.“
Nenuť ho do rozhovorů o víře. Když sám o tom začne, pověz klidně a přátelsky, proč a jak věříš. Když to nepřijme, své vývody neopakuj, dál už mlč.
Vzdělávej se proto stále ve víře, čti náboženské knihy, abys mohla v takové chvíli odpovědět správně. Poslouchej kázání i za něj a pro něj.
Tak vidíte: smíšené manželství je velká zátěž na oba partnery, ale i šance pro oba. Hluboce věřících mládenců a děvčat moc po světě neběhá, a tak se manželství věřícího s nevěřícím uzavírala už v prvotní církvi a budou se uzavírat vždy. A vždy znovu musí křesťan usilovat po celý život o šťastné manželství na světě - a o spasení všech svých na věčnosti.
Přeji vám všem, kdo v takovém smíšeném manželství žijete, aby se vám obojí dařilo a zdařilo.
 

NEBUDEŠ KRÁST !

Jako všechna přikázání druhé desky Desatera, je i sedmé „nepokradeš“ uplatněním hlavního přikázání o lásce k bližnímu.
Jako děti jsme si v křestní katechezi před prvním svatým přijímáním vštěpovali, že proti sedmému přikázání hřeší, kdo krade nebo loupí, kdo někoho ošidí, kdo něco najde a nechá si to, kdo něco cizího poškodí. Jak to platí pro dospělé?
V řeči dnešních lidí jako by to platilo jinak:
   „Z cizího krev neteče.“
   „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“
   „Šikovný se živí kradením, chytrý obchodováním a hlupák prací.“
A tak jsme to pro samou chytrost a šikovnost dopracovali tak daleko, že musíme pořád hlídat kufr, když někam jedeme. Že se bojíme nechat stát na ulici auto. Že vymýšlíme stále bezpečnostnější zámky u dveří a pevnější mříže na okna.
Bůh vede člověka k jiné chytrosti: Neber, co ti nepatří. Nenič, cos sám nevytvořil. Chraň majetek bližního stejně pečlivě, jako chráníš svůj.
Sedmé přikázání hájí právní jistotu člověka proti svévoli silnějšího - a to je věc nemalá. Ježíšův Nový zákon to přikázání ještě rozšiřuje. Nezůstává u pouhého nekradení - míří k darování v lásce, jak to chápe svatý Pavel: „Pracuj, abys měl z čeho udělit nuznému.“ (Ef 4,28)
Lid Starého zákona absolutní vlastnické právo neznal: Všechny věci patří Bohu, člověku jsou jen propůjčeny. Pán Ježíš mluví ve stejném smyslu v podobenství o hřivnách - talentech. Ve svých řečench znovu a znovu varuje před otročením majetku: „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez...“ (Mt 6,19) - „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům ... Bohu i mamonu.“ (Mt 6,25) - „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,25.34).
Nesprávný vztah k majetku vede buď k přeceňování a hromadění, nebo k podceňování a plýtvání.
Postoj bible je v rovnováze uprostřed: „Bože, neprosím tě ani o chudobu ani o bohatství. Prosím tě o to, co k životu potřebuji“ - čteme v knize Přísloví (30,8-9).
Jestli se z člověka stane poctivec nebo zloděj, to se rozhoduje už v raném dětství. Když se doma děcku trpí drobné krádeže, - když je větší klučina pochválen za to, že donesl domů něco, co šikovně „otočil“ v samoobsluze nebo v dílně, - když stále slyší, že i „ti nahoře“ se obohacují na úkor jiných, - co jiného z něho může vyrůst, než zloděj. A jánošíkovské legendy, že je vlastně hrdina, kdo bohatým bere a chudým rozdává, přivedly do kriminálu už mnohé mladistvé, kteří také došli k názoru, že mají právo si vzít, co jim - chudým - ti majetní po dobrém sami nedávají.
Základem poctivosti je správný postoj k majetku. Není to tak, že něco mít, vlastnit, je už špatné. Zlý je majetek nespravedlivý, nakradený, našizený na druhých. Člověk potřebuje něco mít. Teprve když má víc než potřebuje k udržení holé existence, teprv potom si může s potěšením zařizovat byt, pořídit slušný oblek, jít do společnosti, zkrátka žít kulturně - jako člověk.
Ježíšovo „běda“ boháčům se někdy vykládá tak, že Pán Ježíš zavrhl všechny lidi, co mají majetek. Tak to není. Pán se s majetnými lidmi stýkal, přátelil. Bohatý muž mu směl připravit hrob. Jeho přáteli byli nejen chudí, ale i bohatí, kteří si tím bohatstvím činili přátele v nebi. Ježíšovo „běda“ patřilo boháčům utlačovatelům, vykořisťovatelům, jejichž srdce zatvrdlo a oko osleplo pro nouzi bližního. Ovšem je nepochybné, že sympatie našeho Pána patřily především těm chudým, malým, zneužívaným a vykořisťovaným.
Náš Pán nežádá od každého, aby rozdal vše, co má, a zůstal chudý jako svatý František z Assisi. To je cesta dobrovolníků. Náš Pán žádá od každého bez výjimky chudobu duchovní - vědomí, že jsme jen správci, ne vlastníky toho, co máme. Že budem skládat účty z toho, jak jsme majetku užívali. Že štěstí není v hromadění, braní, ale v srdci otevřeném pro nouzi bližního. Že štěstí není v utrácení a rozhazování, ale v dobrém hospodaření.
Myslím si, že tohle kázání o správném zacházení s majetkem bližního i s majetkem vlastním je velmi potřebné. Ale nebude vám k ničemu, jestli je zde jen tak vyslechnete a nic dál. Jestli se podle něho nezačnete řídit, podle něho smýšlet.
Modleme se o to, třeba tak, jak to učíval jeden moudrý kněz:
„Milý Bože, učiň svět lepším - a začni s tím u mne. Abych pochopil, že není chytré pachtit se za nečestným obohacováním, za okrádáním bližního nebo státu. Že to pro zloděje a podvodníka dopadne vždy stejně: co získá na majetku, ztratí na klidné mysli a sebeúctě. Že ty chceš, abychom si žili spokojeně a bezpečně. Že větší radost  je dávat, než brát.“

Přímluvy

Volejme společně k našemu Pánu, Ježíši Kristu, který přišel mezi nás, aby i nás uzdravil. Pane, prosíme tě:

• Za našeho papeže; aby nemlčel, kde je třeba říkat světu pravdu, byť i nepříjemnou.
• Abychom v sobě uměli umlčet slova jízlivá, pomlouvačná a hádavá.
• Abychom snadno nalézali slova chvály, poděkování, správné orientace.
• Abychom při společné bohoslužbě nebyli jako němí, když ostatní chválí Boha společnou písní, hlasitou modlitbou, - abychom se rádi svým hlasem připojili k ostatním.
• Naše dospívající mládež aby se snažila sebe vychovávat.
• Naše děti a školáci aby se ochotně dali vychovávat a cvičili se v radostné činorodosti, sebevládě.

Pane Ježíši, ty nám svého Ducha posíláš v hojnosti. Kéž se mu umíme otevřít a dát se jím vést za tebou, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Když jdeme v neděli do kostela, neseme si každý s sebou svůj uzlíček událostí a zážitků uplynulého týdne. Někdy je to balónek radosti, někdy je to těžké zavazadlo zklamání, tíživých obav. Papež Jan XXIII. napsal, že nejhůř je na tom ten člověk, který místo s důvěrou k Bohu přichází do kostela vnutit Bohu vůli svou.
Netrpíme i my podobnou nemocí? Pokud vše jde podle naší vůle, jsme odevzdaní do vůle Boží. Ale jak to jde jinak, začneme reptat, začneme se bouřit.
Musíme se stále znovu učit brát to, co nemohu změnit tak jak to přichází - v důvěře, že Boží láska umí obrátit k dobrému to, co na mé síly nestačí.
Začněme s tím, že uznáme svou malověrnost jako nemoc, a odřekněme se jí.

Uvedení do čtení

Už prorok Izaiáš, dnes náš první učitel, dobře věděl, že jen ten obstojí v každé situaci, kdo pevně důvěřuje v pomoc Boží.
Iz 50,5-9a
Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle – Pán, Hospodin mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?

Pisatel Jakubova listu se rozhodně staví proti názoru, že stačí jen zbožně věřit, aby někdo byl dobrý křesťan. Nikdo není dobrým křesťanem, říká Jakub, kdo nepomůže bližnímu, který je v nouzi.
Jak 2,14-18
Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky.“ Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.

V čtení evangelia si všimněte, jak Pán Ježíš se brání tomu, aby ho učedníci nazývali Mesiášem. Proč asi, když jím byl? Všichni ten pojem tehdá chápali politicky. Pán Ježíš jim chce o Mesiáši - Vykupiteli napřed vštípit novou, správnou představu. Petrovi to nové chápání šlo hodně ztěžka. Jak to půjde dnes nám?
Mk 8,27-35
Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ Ježíš si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“
 

KLÍČ KE ŠTĚSTÍ

Že slovo „evangelium“ znamená radostnou zvěst, to víme všichni. Ovšem tuhle radostnou zvěst evangelia bychom nejraději brali jako příslib a záruku, že my, věřící lidé, budeme Boží rukou chráněni od všeho zlého. Že nám se každý malér zdaleka vyhne.
Jenže kdyby to bylo takhle, nacpali by se do církve ti největší chytrolíni, ti nejmazanější spekulanti a ti největší sobci - ti především.
Ještě že to tak není, to by normální slušný člověk v církvi neměl žádnou šanci. My křesťané nemáme žádnou záruku, že budeme žít svůj život jako v bavlnce.
Co je tedy radostnou zvěstí evangelia? Co je klíčem ke štěstí křesťana?
Ernnest Hello napsal povídku s názvem: Klíč ke štěstí.
Vypravuje se tam o bohatém a opatrném panu Ludvíkovi. Léta šetřil, úspory ukládal. Být zajištěn, to byla představa jeho spokojeného života. Ale jak mu úspory narůstaly, místo pocitu štěstí a zajištěnosti narůstal pocit nejistoty a strachu.
Jak zajistit ty své úspory? Dát je do spořitelny na úroky? To ne - inflace je ročně vyšší, než úroky. Investovat do cenných papírů? To také ne, v obchodě se nevyznám. Mohl bych koupit akcie podniku, který zkrachuje a přijít o všechno!
Už to vím: budu kupovat zlato, to má cenu stále. Jenže už je tu nová starost - kam je ukrýt. I na to našel řešení. Najme si v bance sejf, takový ten na heslo, takový neotevře nikdo, kdo heslo nezná. Jaké heslo zvolit - smí mít nejvýš čtyři slabiky: „Moje radost, moje láska, můj Bůh“ - ? To ne, to by bylo k Bohu příliš nezdvořilé. Lépe takhle: „Bože můj“ - to je to pravé.
Když pak po čase přišel do banky otevřít svůj poklad, začal horečně přebírat v paměti, jaké má  heslo?
Zdvořilý úředník krčil rameny: musíte mi říct heslo, jinak vám nemohu vydat klíč.
Pan Ludvík doma probíral slovníky, listoval v diáři, kudy chodil, naříkal: „Bože můj, Bože můj...“
I když ho převezli do psychiatrického ústavu, stále si drmolil: „Bože můj, Bože můj“ - a nevěděl, že právě ta slova jsou heslem k jeho pokladu.
My také často voláme slova Bůh, Láska, Svoboda, Spravedlivost - a nadarmo. Nadarmo říkáme v modlitbách veliká a mocná slova, která jsou klíčem k našemu štěstí. Proč nadarmo? Protože jsme jako ten popletený - klíč ke štěstí máme v ruce, ale nepoužíváme ho.
Lakomec Ludvík mohl ta pravá slova tisíckrát vyslovit a nic mu to nepomohlo. Neotevřel podle nich dveře trezoru.
Svatý Jakub to říká jinak: můžeš mít zbožných slov plnou hubu, ale jestli podle nich nejednáš, nic ti to nepomůže. Tvá víra bez života podle té víry je mrtvá víra.
Tak to platí i dnes a pro nás každého. Tolik se všude mluví, kde je co u nás v nepořádku, kde je co špatné. Tolik se ukazuje prstem na vládu, na ministry, že málo dělají, málo se starají. Byli bychom asi méně ukřičeným národem, kdybychom si vždy napřed položili otázku: A co jsem pro lepší svět už dnes udělal já?
Klíčem - malým, ale účinným klíčkem k lepšímu světu je osobní přičinění každého z nás. To platí pro svět, to platí i na soudu Božím, to platí i pro můj a tvůj osobní život.
Kdosi moudrý napsal: „Vzrušujeme se nad prodlužováním nebo zkracováním průměrného věku člověka. Co na tom sejde? Ať žijeme 50 nebo 100 let, je to pořád katastrofálně málo. Je to příliš málo co do počtu roků. Zda je to dost života, o tom rozhoduje, kolik dobrého každý den uděláme.“
Jenže my jsme stále znovu v pokušení, chlácholit své svědomí tím, že zachováváme pár povrchních náboženských zvyklostí, ale samu podstatu evangelia - příkaz lásky k bližnímu - to necháváme jiným.
Vzpomínám na zprávu ze slovenských novin z času první republiky. Kdesi na šarišské silnici zabili na Velký pátek dva mladíci řemeslníka, který jel na kole z práce. Přistihli je ještě na místě činu: ruce měli zkrvavené, vedle mrtvého ležel krajíc chleba se slaninou, na které byly otisky zubů a také krvavé otisky prstů. Jeden z vrahů se totiž do slaniny chutě pustil, ale druhý ho zděšeně okřikl: „Pre Boha, čo to robíš! Veď je predsa pátek!“
A tak dnes prosme společně Boha, ať se nám naše víra nescvrkne na pár zvyklostí, které zachováváme. Ať je nám klíčem k pohledu víry živé, která dává dnům našeho života hodnotu ryzího zlata. Zlata lásky k Bohu a bližnímu.
V závěru čtení dnešního evangelia jsme slyšeli: „Kdo by si chtěl svůj život zachránit, nějak zakonzervovat, ztratí ho. Kdo však svůj život nasadí pro mé království dobra, navěky ho zachrání.“ Amen, tak to jest.
 

BŮH JE PRO ŽIVOT

Když dnes nasloucháme evangeliu, zdá se nám, že Petr si tak přísné pokárání nezasloužil. Protestoval jen, že Pán Ježíš se chce dát zabít. Petr je pro život - Bůh pro smrt. Tak to vypadá. Ale je to tak? Mnohým se zdá, že ano. Náboženství že je jen samý zákaz všeho příjemného, že je to samý strach z trestajícího Boha, jenom čekání na smrt.
I věřící křesťané mají někdy takové divné představy. Vzpomeňme si jen, co mnohdy čteme v úmrtních oznámeních:
„Zalíbilo se Bohu povolat na věčnost naši maminku, mou manželku.“
„Z vůle Nejvyššího přišel o život při dopravní nehodě - zůstaly dvě děti, vdova.“
Copak je to tak, že se Bohu líbí, aby ta mladá paní zůstala vdovou se dvěma sirotky...?
Copak je to tak, že se Bohu líbí, aby někdo zůstal vdovcem, aby měl osamělé stáří?
Není to tak: Bohu se nelíbí smrt - Bůh chce život.
Proč tedy musel umřít jeho Syn? Nemusel! Lidé ho mohli přijmout, dát si říct.
Tys ho také mohl přijmout, nehřešit...
To lidé zvolili smrt, záchranu po dobrém nepřijali. Nezbývalo, než cesta, jak je popsána v naší eucharistické modlitbě: ... „i když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti: obětoval ses, abys nám zachránil život věčný.“
Co Ježíš odmítá, když dnes odporuje Petrovi? Člověka, který si sám chce zachránit život - bez Boha, proti Bohu, člověka, který si myslí, že sám sobě může být vykupitelem, kdo odmítá Ježíše Vykupitele.
Kdo odmítá kříž Kristův, ten si buduje svůj vlastní kříž - a těžší.
Čtrnáctého září je svátek Povýšení svatého kříže. My už ty své kříže, samodělné, nerozlišujeme, je jich moc. Jak že ty kříže vznikají? Dobře si to představ: Kříž vznikne, když se kříží dva směry: nahoru a napříč. Tvůj kříž vznikne, když se zkříží dvojí snaha, dvojí vůle: Boží a tvá - proti Bohu. Kříž Kristův vznikl, když se lidé vzepřeli vůli Boží, - kříže naše vznikají také tak.
Radostná zvěst dnešního evangelia zní: Naše náboženství není pohrdání životem, hledání trápení. Naopak: je to umění, jak trápení, když dolehne, proměnit v dobro. Je to umění, jak s Boží pomocí trápení unést a přežít.
Křesťanství je protest proti smrti ve jménu toho, který mrtvé křísil. Křesťanství ti říká: Sám se můžeš leda zahubit. Sám je každý sebevrah.
Spolu s Kristem i svou smrt přemůžeš.
 

O ŠTĚSTÍ KRISTOVĚ A ŠTĚSTÍ KŘESŤANŮ

Štěstí - slovo nekřesťanské?
Slovo „štěstí“ slyšíme v denním životě často: Někdo „měl štěstí“ při dopravní nehodě - nezabil se. Ta a ta slečně „udělala štěstí“ = vdala se za rytíře svého srdce. Jiný „naštěstí“ neztratil peněženku, jen ji zapomněl doma. „Kupte si štěstí,“ hlásal plakát na losy jakési loterie.
Zřídka však slyšíme slovo „štěstí“ v našich modlitbách, kázáních, duchovních knihách. Má štěstí a víra tak málo společného? Nebo to nemá společného dokonce nic? Často to tak vypadá.
Vypravoval kněz, který bydlel v klášteře u sestřiček, jak si jednou koupil na trhu hrušky. Nádherné, veliké, sladké, jako máslo jemné, jak touto dobou bývají. Když se vracel domů, drhla jedna starší sestra schody. Na kolenou, s rejžákem, žádná lehká práce, čelo zpocené. Páter vytáhl dvě hrušky a podává je sestřičce: „Pochutnejte si na nich, jsou moc dobré.“ Ale sestra ucukla, podívala se na kněze jako na pokušitele, který ji svádí ke špatnostem a prohlásila: „Já jsem řeholnice, já se nemám co shánět po radostech a pochutnáních, já mám nést kříž Pána Ježíše!“ A zase se sklonila ke kýblu se špínou a začala úporně drbat schody.
Říkáte, že byla podivínka? Nebyla. To ona takhle falešně chápala následování kříže Kristova, dnešní evangelium, že Ježíšovi následovníci musí zapřít sami sebe, vzít svůj kříž a nést jej.

Štěstí podle bible.
Jak to tedy chápe bible, jaký je její duch?
Naše svaté knihy jak Starého, tak Nového zákona jsou sbírky životních příhod lidí, kteří to s vírou v Boha mysleli vážně. A všechny ty příhody mají jedno společné: Přesvědčení, že s tímto Bohem Abrahámovým, s Bohem Ježíšovým je možno udělat v životě štěstí; že těm, kdo milují Boha, se nakonec vše obrátí k dobrému.
Žádnému člověku nechce tento Bůh způsobit neštěstí, každému přeje a chce pro něj štěstí, dobro, radost, jedním slovem: spásu. Bůh stojí na straně lidí, kteří hledají v životě své malé lidské štěstí. K rozporům dochází jen tam, kde člověk chce štěstí jen pro sebe a pro ty své. Bůh chce štěstí pro všechny lidi. Bůh je proti tomu, aby jedni byli obětováni pro šťastný život jiných. Bůh je proti tomu, aby někdo byl týrán v přítomnosti, a za to se mu slíbilo štěstí v budoucnosti.
Takový Bůh, který by napřed život dal, a pak bránil hezky si ho žít, který by nutil k trápení pod příslibem štěstí po smrti, to by byl podvodník a jeho náboženství podvodem.
Je-li Boží Syn také synem člověka, pak musel tento syn člověka udělat něco i pro člověkův pozemský šťastnější život: Pak musel učit, jak si šťastně a pěkně na světě žít, tak pěkně, vykoupeně, aby to vydrželo po celou věčnost.

Recept na štěstí
Jak tedy rozumět slovům dnešního evangelia? Jsou proti radostem malého člověka, jsou proti lidskému štěstí? Přečtěme si je ještě jednou:
„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho.“
Ztratit život, obětovat život pro někoho - je tohle nějaký recept na lidské štěstí? - Jak to zní na první poslech divně, přece je to tak. Ale ne tak, že si člověk má odmítat radosti života, ne tak, že si člověk má tesat své kříže, vymýšlet, jak by se týral. Svůj KAŽDODENNÍ kříž máme nést: to znamená, nést to trápení, o které se ti každý den starají druzí, nepřátelé, cizí. Snést ty oběti, které od tebe žádají tvoji domácí, přátelé, nejbližší.
Při požadavku Ježíšově, abychom obětovali život, nemysleme hned na jeho smrt ukřižováním.
Pomysleme, kolik času musí doslova obětovat rodiče dětem. To je kus jejich života, kterého se pro ně zřekli.
Kolik nervů, spánku, peněz, volných chvil nás stojí naši nejbližší, domácí, přátelé. Kus života jim obětujeme.
A kdybychom na svém životě lpěli, kdybychom nebyli ochotni cokoliv pro děti, bližní obětovat, svůj život bychom ztratili, říká Pán Ježíš.
Tak je to s nesením křížů.
Nežádá se po nás žádné sebemučení, sebetýrání, žádné specielní odříkání radostí.
Když sníš dobrou hrušku, nijak se tím neznehodnotí zásluha za to, žes pro dobro ostatních vydrhla schody.
Žádá se tu po nás důrazně, abychom dávali kusy svého času, života, peněz, srdce k budování štěstí jiných.
 

NEBUDEŠ LHÁT

„Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví.“ (5 Mojž 5,20)
Osmé přikázání vypadá na první pohled málo aktuální. Kdypak se nám stane, abychom svědčili před soudem? Ale už dětské zpovědní zrcadlo ví, že vlastně vystupujeme denně jako svědkové, jako žalobci nebo jako soudci chování jiných.
Kněz nás už v dětství naučil, že proti osmému přikázání hřeší, kdo na někoho křivě svědčí nebo žaluje, kdo někoho pomlouvá, kdo lže řečí nebo přetvářkou. A život nás dospělé učí denně, že tohle přikázání není žádná teoretická úvaha, - že chrání samo lidské soužití a společenství. Kde člověk člověku už nemůže důvěřovat, kde řeč je prostředek na zamlžení pravdy a ošálení druhého, tam začíná zákon džungle a právo silnějšího, tam právo horšího člověka vítězí. Ježíš nás učí, že pravdivost chrání člověkovo osobní sebevědomí a důstojnost. Kdo se dá vést cestou Ježíšovy pravdy, ten se zbaví strachu, co si lidé o něm pomyslí. Kdo se dá na cestu pravdy, vidí vše ve správných rozměrech. Básník Novalis o tom napsal: „Když uvidíš obra, napřed se podívej, kde je slunce - abys rozeznal, jestli to není obrovský stín trpaslíka.“ Tolik stínových obrů je mezi námi: nad jedněmi stojí příhodné slunce protekce, nad jinými slunce úřadu - ale osoby samy jsou trpasličí. Ježíš nás stínových obrů zbavuje. Ve světle evangelia je každý tak veliký, jak je dobrý.
Jsou různé druhy lži. Je lež drzá, je lež z nouze, je lež milosrdná, jsou tucty lží a polopravd. Jsou lži ze sobecké zištnosti, ze zlomyslné snahy ublížit.
Jsou lži z nouze, když lidé při vyslýchání na Estébé zapírali, aby nepřivedli do vězení druhé lidi. I dnes je věcí svědomí zamlčet pravdu tam, kde by byla použita ke zlému.
Je lež milosrdná, když víš, že pravda by druhému ublížila, že by ji neunesl - třebas nemocný rakovinou.
Je i lež z lásky. Přijdeš na návštěvu, ukazují ti s radostí, jak mají zařízený byt. Zvlášť hrdí jsou na veliký obraz - jak ten pěkně oživuje celý pokoj! A ty vidíš, že podle měřítek umění je to bezcenný kýč. Máš povědět své mínění, když víš, že by zarmoutilo? Máš respektovat právo člověka zařídit si byt podle svého vkusu? Máš nepravdivě pochválit?
Jsem povinen vždy a každému povědět všechno, co vím?
Na takové otázky musíme umět najít správnou odpověď, aby se nám prosté „nelži!“ nestalo nepřehlednou houštinou mudrování, co se ještě smí a co už se nesmí.
A kde jinde se jít učit správné orientaci, než ke Kristu, který přišel, aby vydal svědectví o pravdě. Setkáním s Ježíšovým evangeliem, s jeho duchem, se křesťan učí čestnosti, stává se pokorným vyznavačem pravdy v lásce.
Pokorným vyznavačem pravdy - řekli jsme  si. Pokorně si uvědomuje, že plnost je jen v Bohu. Že jen Kristus může říci: já jsem pravda. My vidíme pravdu zde na zemi jen jako v zrcadle - a to zrcadlo má mnoho slepých míst. Kdo si to uvědomuje, je pokorný.
Vyznavačem pravdy v lásce - řekli jsme si. Pravda bez lásky, to je nesnášenlivý fanatismus. Fanatik pravdy dává to, co ví on, na roveň s absolutní Pravdou. Je proto odpůrcem náboženské svobody. V dřívějších dobách sahal po meči a stavěl hranice na upalování těch, kteří smýšleli jinak. I dnes pevně věří, že jen on má monopol na pravdu - proto po pravdě nepátrá, jen prosazuje tu svou. Pamatujme proto, že pravda není klacek, kterým bychom mohli druhé kolem sebe utloukat.
Středem Kristovy pravdy je láska a ta může být hlásána jen v mírnosti. Proto ať je nám pravda jako plášť, který druhému podržíš, aby jej snadno mohl obléci.
Vraťme se k otázce, kdy jsem povinen ze spravedlivosti říkat pravdu, a kdy jsem povinen z lásky mlčet. Po předchozí úvaze už to snadněji vystihneme: tam, kde by holá pravda neměla za následek bezpečí, mír, radost, ale vyvolala zmatek, trápení nebo neštěstí, tam nesmíme říci vše, co víme. Je vědění, které člověk může sdělovat, a jsou situace, kde o tom, co víš, musí mlčet. Mlčet říkám, ne lhát. To není jen situace politiků, diplomatů, lékařů. To je současnost našeho života.
Jsou lidé, kteří říkají druhým do očí hrubosti a neomalenosti a doprovázejí to tvrzením: „Já už jsem takový, že faleš nesnáším a říkám vše raději na rovinu!“ Kolik nelásky může být ve slovech: „Já mu ale povím pravdu!“
Nesobecká láska k pravdě bude proto pečlivě vážit chápavost druhého, jeho momentální situaci. Vycítí, kdy je čas k mlčení, kdy je čas k promluvení. Počká ochotně na vhodnou chvíli, jako to dělá náš Pán: „Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést.“ (Jan 16,12)
Je tu nějaký rozdíl mezi hladkostí diplomatických polopravd a touto křesťanskou diskrétností? Je, a zásadní: Diplomat hledí na svůj prospěch, ohleduplný křesťan hledí na prospěch druhého.
Ještě si krátce povězme, že člověk může obelhávat i sám sebe - tím, že zavírá oči před pravdou, která je mu nepříjemná. „Životní lež“ se jmenuje tento nebezpečný stav, kdy člověk si namluví to, co by chtěl a žije, jako by to byla reálná pravda. Nenamlouváš si i ty o sobě něco, co není pravdivé? Umíš uznat skutečnost, i když je pro tebe nepříjemná? Máš zálibu v přehánění, když něco vypravuješ, když o někom mluvíš? Umíš přiznat svou chybu, nebo ji zastíráš? Umíš být diskrétní a ohleduplný?“
Shrňme si nakonec, k čemu nás osvobozuje osmé Boží přikázání, takto:
„Nemusíš se zaplétat do lží, abys zakryl své slabosti, abys pošpinil bližního, aby ses vyhnul povinnosti:
Lhaní je namáhavé, plodí nedůvěru. Nakonec ti nebude nikdo věřit.
Žij raději v upřímnosti. Tvůj Bůh je Pravda. Drž se ho a budeš také důvěryhodný!“

Přímluvy

Bez Boží pomoci jsme sami slabí a ubozí. Proto prosme:

• Bože, ať nežijeme osaměle, ale každý den ráno se k tobě přimkneme při ranní modlitbě.
• Ať nejsme lhostejní k lidem kolem nás, vždyť naše lhostejnost je to, co je činí osamělými.
• Ať umíme být laskaví i k takovým, kteří nám nejsou sympatičtí.
• Ať umíme kříže, které na nás dolehnou, sjednotit v modlitbě s křížem Kristovým.
• Ať umíme na život a smrt pohlížet křesťansky: život milovat, smrt vírou přemáhat.

Ježíši Kriste, ty jsi cesta, po které máme jít po celý svůj život. Ať se tě učíme stále lépe poznávat, - jenž žiješ a kraluješ na věky věků.
 

Uvedení do bohoslužby

Pokoj Páně nám přeje církev každou neděli hned na přivítanou, na začátku bohoslužby. Co je to pokoj Páně? Snad pokoj od lidí? To ne - osamocenost je zlá věc. Nebo snad pokoj od práce? To také ne - nečinnost je nudná. Pokoj je tam, kde se lidi snaží navzájem si porozumět, vyjít si navzájem vstříc.
A tak se nejprv zamysleme: Co já šířím kolem sebe? Jsem příčinou mrzutostí? Nebo vedu k pokoji?

Uvedení do čtení

Slušný člověk je všem darebákům vždy trnem v oku. Tak to bývalo, jak svědčí čtení ze Starého zákona. - Tak tomu bývá i dnes, jak svědčí naše denní zkušenost se závistivci - a zkušenost s naší vlastní závistí.
Mdr 2,12.17-20
Bezbožníci řekli: "Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká."

Zkušený znalec lidského nitra nám v Jakubově listě líčí podobu špatné, sobecké zbožnosti, - jaké se máme varovat.
Jak 3,16 – 4,3
Milovaní! Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost. Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.

Ježíš si nevybíral své apoštoly,  že byli svatí, ale proto, že z nich světce chtěl udělat. V evangeliu dnes uslyšíme, jak jim to šlo ztuha: nemohou pochopit, že být apoštolem znamená světu sloužit, a ne mu panovat. A jak my? Je nám také stále ještě milejší poroučet, než sloužit?
Mk 9,30-37
Ježíš a jeho učedníci procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: "O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. Ježíš se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech." Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: "Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."
 

JDE TO BEZ HÁDÁNÍ

„O čem jste cestou rozmlouvali?“ - ptá se v evangeliu Pán Ježíš. - A oni zahanbeně mlčeli, protože se cestou hádali. A o co se hádali? - Kdo je mezi nimi větší, důležitější, přednější - kdo je víc.
Hádání je mezi lidmi všude dost. Mezi dětmi, mezi dospělými v práci, mezi manžely doma. Jde to vůbec bez hádání?
Hned na začátku bible je pozoruhodné vyprávění o stavbě babylónské věže. Lidé se rozhodnou postavit oltář své inteligenci, věž, která by sahala až do nebe. Ale pýcha je přivede ke zmatení jazyků. Každý má svou pravdu, každý má svou řeč, nejsou schopni se na ničem dorozumět, rozcházejí se.
Tohle je obraz i dnešní lidské společnosti, jak ve vztazích mezinárodních, tak ve vztazích mezilidských, a hlavně v manželství. Říká se tomu babylónský efekt. Lidé se snadněji nad kdečím pohádají, než aby se nad jedním shodli.
Musí to tak být? Musí každé lidské společné úsilí, každé manželství, skončit babylónským efektem, že manželé jakoby mluvili každý jinou řečí, že si přestanou rozumět?
Vy víte dobře: Nemusí to tak být, ale přece to tak přečasto bývá. Proč?
- Někde zasejí rozkol různé návyky z domu.
Když se ti dva brali, měli se rádi. Jeho okouzlovala její pořádnost, hospodárnost, pečlivost, to u nich doma nebylo. Jí se na něm líbilo, co bylo jí z domu neznámé - dárečky, které jí za poslední korunky kupoval, jeho bezstarostnost ptactva nebeského. Ale po svatbě jí začal jít na nervy: je lehkomyslný a nepořádný! Jemu začalo žít na nervy její věčné poklízení, počítání, šetřílkovství.
A hle, společná stavba věže domova, rodinné pohody, se stává babylónem. Přestávají si rozumět.
- Jindy jsou ti dva ještě příliš nedospělí, neschopní řešit jakékoliv nedorozumění. Hned první nesouhlas partnera berou jako osobní urážku: „Ty mě už nemáš rád, proto se mnou nesouhlasíš!“ Muž zas prožívá jako osobní urážku, když zjistí, že jeho žena se nezajímá o stav fotbalové ligy.
Leckdo si potíže na pracovišti odreagovává doma, v rodině. Místo, aby pracovní trable pověsil na hřebík s pracovním pláštěm, otravuje si ovzduší i doma. A  kdyby jen sám sobě - celé rodině.
- Pocit méněcennosti - nejistota - bývá také často spoluvinnou. Máme jej občas všichni. Pokud je normální, pak nás nutí k lepší práci a nevadí. Zle je, když přeroste na komplex méněcenosti - ten vede k útočnosti, agresivitě.
- Urážlivost - staví mezi manžele skleněnou stěnu: „Musím ho potrestat!“ - Jaká nadutá pýcha, jaký patent na rozum mluví z takového partnera! Soudí, trestá, kde vzal na to právo!
- Někdy se ukáže hned po svatbě, že se brali dva neznámí. „Je takový společenský, každý ho má rád“ - libovala si před svatbou. Za rok to hodnocení zní jinak. „Domova si neváží, společnost v hospodě je mu nadevše. Ani dítě ho doma neudrží. Co mám dělat?“
Co dělat, když se manželé neumějí dohodnout, když každý rozhovor spěje hned k hádce?
Každý takový případ se musí řešit individuálně, není na to žádný patent. Ale přesto se dá říct, že všechny případy se řešit dají, pokud ti dva jsou jakž takž normální.
A také se dá říct, že žádný případ se nedá řešit děláním scén, po zlém.
- Třeba u těch, kde se ukáže, že partner má chyby, o kterých jsi před svatbou nevěděl. Jsou-li to chyby normální, chyby normálního člověka, pak máš důvod si ulehčeně oddechnout: já mám také chyby. Můj partner má tedy důvod k trpělivosti se mnou, když já mám trpělivost s ním. A tak se ti dva snadněji uchrání pokušení převychovávat druhého metodou hádavou. Pomáhat lze totiž pochvalou, uznáním, nikdy vyčítáním.
- Samotný výskyt konfliktů - (konflikt je teď módní slovo - dřív se říkalo hádka) - tedy samotný výskyt konfliktů v mladém manželství není ještě žádné neštěstí. Je to normální součást záběhu, sžívání těch dvou. Je to dobré znamení, že těm dvěma na druhém záleží, že se berou vážně. Ovšem to, co tu mám na mysli, to normální řešení problému, se má spíš podobat zapálené debatě než řvaní na sebe navzájem.
Není tedy neštěstí ani katastrofa, když se mladí manželé pohádají. Neštěstí je, když se hádat neumějí. Když už kolem něčeho naroste napětí, nepomůže před tím utíkat. Lépe je řešit jednotlivé problémy bez odkládání, dokud napětí nebo strach nepřeroste v agresivitu. Ovšem ne hned, jsi-li rozčilen. Ráno bývá moudřejší večera - je zlaté pravidlo i zde.
Jak se tedy hádají manželé, kteří to umějí?
V zásuvce kuchyňského stolu by měla být v každé rodině nějaká

PRAVIDLA DOBRÉHO HÁDÁNÍ
Třeba toto dvanáctero:
1. Když jeden má problém, je to i problém toho druhého. Musí se o něj zajímat spolu.
2. Nečekej, že partner je čtenář myšlenek. Pověz mu jasně, o co ti jde.
   (Ne tedy „Ty jsi poslední dobou nějaký divný“ - ale raději: „Necháš se     třikrát upomínat, než mi pomůžeš. Můžeš s tím něco udělat?“
3. Odpovídej pravdivě a otevřeně, co si o problému myslíš. Ale dodej: „Mohu se mýlit. Budu o tvých důvodech uvažovat. Dejme si čas na domyšlení.“
4. Chraň se svou argumentací druhého zarmoutit, zesměšnit, ponížit.
5. Debatujte vždy o jedné konkrétní věci.
   (Ne tedy: „Ty jsi totálně nemožný!“ - Ale raději: „Jsem ráda, když mi
   v tomhle pomůžeš.“
6. Není přípustné na výtku odpovědět jinou výtkou. Není přípustné reagovat uraženým mlčením, nebo zvyšováním hlasu, křikem.
7. Máš právo říci, co si myslíš. Máš povinnost pozorně poslouchat, co říká druhý, a uvažovat,  proč si to tak myslí.
8. Když upozorňuješ partnera na chybu, pak hned připoj pochvalu dobrého.
   („Poslyš, tohle jsi řekla dobře.“)
Tím se uvolní napětí. Když k tomu připojíš vlastní chyby, pomůže vám to oběma.
9. Užitečnější než vyčítat je pochválit.
   (Místo „Jsi nedbalý táta“ - je lépe říct: „Mám radost, když si všimneš
   dítěte.“
10. Cílem dohadování ať nikdy není osobní vítězství, ale nalezení pravdy.
11. Oba se konečně už vzdejte polepšovacích, převychovávacích hádek. Proto hledejte při všech sporech společný základ, s čím oba souhlasíte. A z toho pak vycházejte.
12. Bylo-li vaše dohadování vedeno správně, poznáte jednodduše: Výsledkem nebude hlubší roztrpčení, ale úleva a radost z nové shody. Vy dva jste přece společníci, ne protivníci. Tak spolu tedy podle toho zacházejte!

Při debatě s mladými manžely padne občas otázka: „Kdo má vlastně v manželství ustupovat, kdo se má přizpůsobit. Žena muži nebo muž ženě?“ - Tohle je doslova hloupá otázka. Oba se přece musí přizpůsobit potřebám soužití, oba musí hledat, co je správnější a ustoupit od méně správného. Nevpustit si do svého domova „babylónský efekt“.
V bibli je také příběh opačný, než je ten o babylónském zmatení jazyků. Vypravuje se tam, jak při seslání Ducha svatého si všichni začali navzájem rozumět, jak každý pochopil, co má druhý na mysli.
Jistě by i v našich rodinách bylo víc dorozumění, kdyby manželé dokázali den co den hned ráno při vstávání prosit o dary Ducha svatého. Otevřeni vanutí Božího Ducha snadněji pochopí, jak to druhý myslí, co mu dělá starost. A pochopit druhého, to už je velký krok na cestě k dorozumění.
Kdo mluví o svém partnerovi s Bohem,
ten dokáže mluvit srozumitelně i se svým partnerem.
 

NEBUDEŠ DYCHTIT PO ŽENĚ SVÉHO BLIŽNÍHO !

Naše zpovědní zracadla obvykle osmým přikázáním končívala. Deváté se považovalo za součást  šestého, desáté za součást sedmého. Bylo to tak správné? Nebylo. Deváté: Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, - jak to vyjadřuje ve 2 Mojž (5,21) nový překlad bible, - je zostřením všeobecného zákazu cizoložství. Zakazuje i ohrozit cizí manželství. A to je záležitost velmi důležitá: Nech na pokoji vdanou ženu, ženatého muže, neohrožuj cizí rodinu! Kde dva jsou spojeni slibem, slavnou závaznou přísahou před Bohem, tam nikdo nemá práva tento svazek ohrožovat. I pouhá žádostivost, tvé vzplanutí, může v druhém ohrozit jeho vazbu na partnera. Proto ten přísný zákaz už i žádostivé myšlenky na ženatého, vdanou.
Všichni jsme spoluzodpovědni za to, aby manželství lidí kolem nás byla dobrá, měla šanci být vydařeným obrazem Boží lásky. Manželský svazek je postaven pod Boží ochranu, a ani chtivý pohled jej nemá ohrozit. Je to v podstatě to, co v péči o tělesné zdraví nazýváme prevencí - předcházení chorobám, - zabraňování, aby choroby nevznikly. Kde člověk energicky odmítne už první chtivý nápad, pak nedojde ani k situacím manželských trojuhelníků a nevěr, které vedou k rozbití rodin, domovů pro manžele a děti.
Deváté přikázání bychom mohli vyjádřit také slovy: Lidé nejsou žádné hračky!
Co z toho plyne? Ve zpovědních zrcadlech bývá řeč o nečistých myšlenkách a o prodlévání v nečistých představách.
Ale napřed si připomeňme, že sama erotická touha v člověku není už něco nečistého, nemravného, hříšného. Bůh člověka stvořil mužem a ženou. Je to jeho dílo, že manžel touží po manželce, snoubenec po nevěstě, zamilovaný po dívce svého srdce. Je to v Božím řádu, že každý normální muž shledává hezkou ženu hezkou, milou ženu milou, žádoucí ženu žádoucí. Na tom ještě není nic hříšného. Ale je v Božím řádu i to, aby všichni muži světa sebežádoucnější provdanou ženu nechali na pokoji. Aby ji přáli jejímu manželovi, protože je už částí jeho bytosti, protože je jeho polovičkou, možná i lepší polovičkou. Totéž platí samozřejmě i opačně pro vztah ženy k mužům.
Snad bude vhodné, vrátit se na tomto místě ještě k látce šestého přikázání, k otázce tak zvané volné lásky, pohlavní promiskuity a předmanželského pohlavního styku.
Jak prokázaly v poslední době četné průzkumy, velké procento mladých lidí má za sebou sexuální zkušenosti už před manželstvím. Někteří i velmi četné. Jak by ne, když jim kdekdo říkal, že kněží to zakazují z nepřejícnosti. Že je to tak přirozené uspokojení tělesných potřeb, jako jídlo a pití.  Že mládí má právo na lásku.
Teprve v současné době si i mladí lidé začínají pomalu uvědomovat, že kdo začne sexuální styk a věrnou lásku od sebe oddělovat, ten ji olupuje o její největší lidskou hodnotu a krásu.
Není to dobré ani pro možnost dobrého průběhu budoucího manželství, když se známost začíná tam, kde by měla končit, když dojde ke spojení tělesnému bez spojení duší. Není to dobré, když se manželství neuzavírá po dobré rozvaze a přípravě, v klidu a radosti, ale v musu a zděšení z nechtěného dítěte.
Mládenci v tomto bývají výbojnější z pochopitelných důvodů - oni otěhotnět nemohou a proto si riskantnost svého počínání tolik neuvědomují. - Chovají se proto jako mlsní chlapečkové, kteří vykusují z buchty napřed náplň, a prázdnou buchtu pak odhodí.
Děvčata by zde měla být energická: „Nejsem buchta k vykousnutí. Nejsem hračka pro kdekoho. Máš-li mě rád, budeš si mě šetřit, abych se vdávala zdravá a schopná dát ti děti, na které by ses těšil. A pilulky pro mladou dívku zdravé nejsou, a násilné přerušení nechtěného těhotenství teprv zdravé není. I já, dívka moderní doby, mám právo očekávat od chlapce, aby mě měl opravdu rád, aby se ke mně choval rytířsky a něžně.“
Jak tedy by mohlo znít deváté přikázání ve zpovědním zrcadle?
Z pohledu dětí: Proti devátému přikázání Božímu hřeší: - Kdo chce odloudit rodině tatínka nebo maminku.
A z pohledu nás, dospělých: - Kdo se svévolně pokouší narušit svazek manželské lásky a věrnosti u druhých a riskuje tak rozvrat vlastního života i druhé rodiny, trápení dětí, celých rodin.
Nebo krátce biblicky: - Kdo dychtí po ženě svého bližního.
A pro svobodné: - Kdo zneužívá ženu jako svou hračku tím, že svádí k pohlavnímu styku před sňatkem.
 

V ČEM JE VELIKOST ČLOVĚKA ?

Byla by to hotová groteska, co nám tu dnes líčí evangelium, kdyby to nebylo tak drastické. Pán Ježíš jde do Jeruzaléma  - a plánuje dobrovolnou smrt za lidi. Apoštolové jdou toutéž cestou a hádají se jako kluci, kdo z nich bude větším pánem v Ježíšově království.
Ještěže si aspoň uvědomují, jak jsou daleko od smýšlení svého Mistra: zahanbeně mlčí, když se jich ptá, o čem se baví. Bylo by s námi dobře, kdybychom si to dovedli stejně upřímně přiznat, když se v nás probudí plány, které jsou daleko od Ježíšova ducha.
V evangeliu dnes jde o základní otázku: V čem je pravá velikost člověka? - Co dělá člověka velkým před Bohem i pro lidi?
Ježíšova odpověď zní: „Kdo chce být mezi vámi veliký, buď jako ze všech poslední a služebník všech.“
A že to nemíní jako slovní hříčku, že to míní vážně, říká: „Dal jsem vám v tom příklad.“ A můžeme dodat, že tento postoj, postoj služebníka všech, je pro Ježíše zcela typický ve všech situacích. Z jeho vůle si to o něm připomínáme při každé mši: „Za vás a za všechny“ stále ještě vydává svou krev.
Co bylo typické pro Krista, má být typické i pro křesťany - tedy pro nás. Jenže pro nás je spíš typické chování apoštolů - my se taky rádi bavíme o tom, jak my jsme mezi všemi ti větší, ti lepší.
Ne že bychom ukazovali na sebe prstem a říkali: Koukněte, jaký já jsem kabrňák, jak já jsem veliký - to ne, na to jsme už přece jen civilizovaní. To my jen shazujeme druhé: Ten je špatný tak, ten má tu chybu, ten je takový. - A vyjde to nastejno: Všechno kolem zkritizujeme a zůstane tu trůnit jen naše velikost: „Ten svět je zlý a lidé jsou potvory“ - to jest všichni kromě nás.
Tak jak to tedy mám dělat, - myslíš si možná. To se mám pořád jen krčit jak ta fialinka a nastavovat hřbet těm druhým, aby se po mých zádech šplhali nahoru? To mám chtít být pořád všude poslední, přistrkovat jiným lépe placenou práci, lepší místo? To nesmím jako křesťan usilovat o postup v povolání, nesmím přijmout vedoucí místo?
Kdo by si Ježíšova slova takto vykládal, ten z nich nepochopil nic. Pán Ježíš přece říká, že před Bohem není člověk větší jen proto, že má vyšší místo, vyšší úřad, titul. Před Bohem je větší ten, kdo dovede svých schopností líp využít k prospěchu lidstva.
Svatá Notburga byla církví prohlášena za světici ne proto, že byla služka, ale proto, že svou službu dělala srdcem a radostně. A naopak: ministr nebo biskup není někdo velký už proto, že je ministrem nebo biskupem, ale až potom, je-li to velkolepá služba, kterou v tom úřadě vykonává.
Před Bohem neplatí tvé hodnosti ani tituly, před Bohem platí, na kolik jsi tu pro jiné.
Usiluj tedy, milý křesťane, o vyšší postavení, o důležitější místo, usiluj o postup. Ale dělej to ne z ctižádosti, aby se tvá žena mohla vytahovat nad sousedky. - Dělej to proto, abys vlivnější pozice mohl využít ke konání většího dobra, abys měl víc možností pomáhat pořádat svět kolem sebe k pokoji a spravedlnosti.
Shrnuji: Křesťan - to neznamená krčit se stále do kouta, hrbit se a ustupovat těm s ostrými lokty. Křesťan, to znamená vynaložit všechny hřivny, všechno své nadání ne do služby své kariéry - ctižádosti - do služby sobě, - ale do služby lidí, do úsilí o lepší svět, kde by každý svobodně dýchal, kde mocní své moci nezneužívají, ale slouží jí lidem.
O to pojďme se zmoudřelými učedníky Ježíšovými společně usilovat. Naše dnešní „Věřím“, ať je vyjádřením, že tuto Ježíšovu nauku vyznáváme a chceme podle ní žít.
 

VĚŘÍCÍ MEZI NEVĚŘÍCÍMI

Kdo jste, děti, teď při čtení evangelia dobře poslouchaly, jistě jste se náramně divily. Jste zvyklí na to, že vám dávají stále za vzor dospělé. Ale Pán Ježíš tu najednou svým apoštolům - a vlastně všem dospělým lidem - dává za vzor docela malé děti.
Kdo máte doma malého bratříčka nebo sestřičku, tak na nich můžete poznat, jaké jsou ctnosti dětí:  říkají pravdivě co vědí, nejsou záludné, dovedou se radovat z maličkosti.
Ono by to snad s tím braním příkladu mělo být nějak takhle:
Mládež by se měla učit od dospělých, jak být chytrý.
Dospělí by se měli učit od dětí, jak být šťastní.
„Měli by se“ - ale je to tak vždycky? Už starozákonní Izraelita si v prvním čtení stěžuje, že má kolem sebe samé bezbožníky, kteří se mu pro jeho víru v Boha posmívají. Ti bezbožní lidé také vzešli z věřícího národa, ze zbožných rodičů, byli i „pokřtěni“ obřízkou, chodili i do výuky náboženství - ale později víru opustili. Náboženství zaměnili za politickou ideologii, Boha sloužící lásky zaměnili za božstvo peněz a panování jiným.
A teď je dráždí každý věřící, každý, kdo si zachoval víru své maminky: „Pojďme je týrat, pojďme je trápit, uvidíme, kolik mají trpělivosti, uvidíme, jestli jim Bůh pomůže!“
Tak trápili bezbožní Ježíše Spasitele, tak trápili jáhna Štěpána a křesťany prvotní církve, tak jsme trápeni od nevěřících v dnešních dobách i my. My, co jsme ti zbožní, ti spravedliví, ti věřící. Lidé kolem nás jsou ti bezbožní, ti zlí, ti špatní...
Jenže tohle naše ztotožnění se zbožností, vírou, spravedlností,neodpovídá tak docela pravdě. Není to tak, že my bychom byli bílí jako sníh, a ti ostatní kolem nás černí jako peklo.
My jsme nejen věřící a zbožní, ale také i hříšní. Ti kolem nás nejsou jen a jen špatní, mají také dobré vlastnosti.
Ona ta hranice mezi dobrem a zlem nejde mezi námi a druhými lidmi - ta hranice jde také středem každého z nás:
Jsme věřící - ale napadají nás i pochybnosti: Proč anděl strážný nezasáhne, když opilec za volantem způsobí smrt nevinných lidí? Jsme zbožní, ale napadají nás i zlá pokušení: jak se dobrý Bůh může dívat na tolik špatnosti ve světě?
V kostele rozjímáme o laskavosti k bližním a jen dojdeme domů, už se zlostně a panovačně rozkřikujeme na nejbližší bližní.
V modlitbě se jako věřící odevzdáváme do vůle Boží, ale pak chceme diktovat Bohu i jiným vůli svou.
Pán Ježíš svou životní cestu ve víře v Boha viděl hlouběji: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou, bude od nich trpět, zabijí ho - ale za tři dny zase vstane.“
Není učedník nad mistra. Podobně se věřícím vedlo, vede a vždy povede. Vždy znovu budou nevěřící číhat na spravedlivého. Vždy znovu nás bude prověřovat naše vlastní malověrnost i nevěra lidí kolem nás.
Bude nás prověřovat,
- zda ve víře vytrváme, nebo zda od ní odpadneme;
- zda se nám znechutí sloužit a začneme toužit po poroučení a panování;
- zda propadneme bázni před bezbožnými, nebo si zachováme přesvědčení, že moc pokušitelů
je omezená;
- zda si uchováme víru v Boží mocnou ochranu: jako Syna záchránil Bůh ze smrti, tak je před ním vzácný i život každého z nás - i nás volá do života, do slávy věčné.
Jak tedy žít mezi nevěřícími, co jsou kolem nás? Jak žít s pochybovačem, co je v každém z nás?
Odpověď je jednoduchá, recept je spolehlivý a účinný:
Kdykoliv a kdekoliv narazíš na nevěru kolem sebe, nebo na nedostatek důvěry v sobě samém, vždy se pevně chyť ruky našeho Pána a volej v duchu:
    Ježíši, v tebe věřím.
    Ježíši, v tebe doufám,
    Ježíši, tebe nade všechno miluji.
 
Přímluvy

Náš Pán Ježíš je Králem všehomíra - a přesto přišel sloužit a pomáhat lidem. Pojďme prosit, abychom i my se snažili spíš pomáhat než škodit lidem kolem sebe. Pane Ježíši, buď naším Učitelem:

• Abychom správně pochopili tvé učení o velikosti každého člověka.
• Abychom ze všech sil chránili pokojné soužití ve vlastním domově.
• Abychom nenarušovali pokoj v rodinách našich bližních.
• Abychom nečinili druhým to, co sami nechceme, aby oni činili nám.
• Lidem z  rozvrácených manželství ať věnujeme přátelství a lásku.

Bože, děkujeme ti za to, že nás přes všechny naše nedostatky nezavrhuješ, ale stále nás máš rád a pomáháš nám skrze Ježíše Krista, našeho Pána.