- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:

Jdi na:
22.neděli
23.neděli
24.neděli
25.neděli

Uvedení do bohoslužby

Ústřední otázka dnešní bohoslužby zní: Co soudíte o Mesiáši Ježíši Kristu?
Slovo Mesiáš většině dnešních lidí už nic neříká, ale Ježíš - ten se stává zase aktuálním.
Po léta se hlásalo, že Ježíš vůbec nežil - že si ho vymysleli kněží!
Za koho máte Ježíše vy? - Za koho máš Ježíše ty?

Uvedení do čtení

Nikdo z nás by asi nechtěl slyšet slova, která v dnešním starozákonním čtení slyší správce královského paláce. My jsme také správci, nám je též svěřen osud těch kolem nás, - statky, hodnoty. Jaké ocenění uslyšíme jednou my?
Iz 22,19-23
Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."

Svatý Pavel se v dnešní epištole zamýšlí nad Boží velikostí. Náš rozum jej nestačí pochopit. Je jinačí, než všechny naše zkušenosti. - Jen vděčnou láskou se k němu přibližujeme.
Řím 11,33-36
Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť "kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?" Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.

V evangeliu slyšíme slavné věty o pověření Šimona Petra za Skálu, Klíčníka, Pastýře Božího lidu. To pověření patří všem jeho nástupcům. Každý se máme stát Petrem, tj. Skálopevným, oporou církve.
Mt 16,13-20
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
 

KRISTUS - REALISTA

Všimněte si, jak v dnešním evangeliu Pán Ježíš apoštoly doslova provokuje. Ptá se jich, za koho jej vlastně mají. Jakoby nevěděl, proč nechali svého normálního občanského povolání, proč opustili domovy a rodiny a šli za ním: přece v důvěře, že je Boží Mesiáš, jak to vyjádřil za všechny Petr.
Mesiáš, to byl pojem vysoce politický. Bylo to heslo: Pryč s okupanty - Římany, chceme si vládnout sami, chceme být svobodní. Mesiáš, to bylo slovo, které nikdo v té době veřejně nevyslovil. Každá doba má taková slova.
Ježíš vyprovokoval Petra, aby to slovo řekl. Věděl, že na ně všichni myslí, a všichni nesprávně:
Chystá se revoluce, oni jsou nejbližší spolupracovníci Mesiáše, vůdce revoluce - proto budou po vítězství největšími pány v novém režimu.
Ale Ježíš tvrdě koriguje jejich růžově lakované představy - žádné panování: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. - Kdo chce jít za mnou, zapři sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však nasadí život pro mne, zachrání jej.“
Co to hlásá? Následovat Mesiáše je nebezpečný počin, žádná idyla, nic pro oportunisty, nic pro kariéristy.
Kristus má rád pravdu, odmítá polopravdu, odmítá hesla. Kristus je realista, žádný snílek. Nezastírá nepříjemné věci.
Chce učit, jak nést život bez zastírání, bez omašličkování nepříjemných skutečností, bez nasazování klapek na oči, abychom neviděli skutečnost.
A tu se máme ještě i my dnes moc co učit, jak hledět na věci života pravdivě a věcně, po křesťansku.
Myslím při tom dnes na naše křesťanské pohřby. Smrt znamená i pro nás, křesťany, těžké rozloučení, osamění, ale my víme, že je to rozloučení na chvilku: jeden z našich nás předešel domů - bude dřív doma.
A přece, kolik nevkusu a pohanství můžete při katolickém pohřbu uvidět a uslyšet! Jak pečlivě se zakrývá rakev, aby ji nebylo vidět. Proč musí zahynout tolik květin, když zemřel člověk? A k čemu ta papírová sláva umělých „květin“ - ty přece patří spíš do střelnice a k výzdobě kolotočů. Proč dělat ze zádušní mše jen pozadí pro sentimentální zpěvní výstupy a produkce třaslavé hudby?
Oč důstojnější a křesťanštější je prostota a jednoduchost, ke které nás vede nový pohřební řád církve.
Rakev prostá, bez ozdob z kočičího stříbra a papírových krajek.
Ozdobou rakve je v kostele pouze velikonoční svíce - paškál - symbol Krista, který přemohl smrt. A místo kol věnců s papírovými květinami stačí na svědectví, že tu jsou ti, kdo mají zemřelého rádi, jedna kytka čerstvých květin na rakvi.
Žádné hudební a zpěvácké vložky - přítomní se v tichu soustředí na kalvarskou oběť. Cesta k hrobu bez břeskné kapely, v tichosti. Kdo měl zemřelého rád, má nač myslet, nač vzpomínat a je rád, že jej nic neruší.
Takový pohřeb chci mít, až umřu, já. Nelíbí se to tak i vám? Hrob chci také prostý: bez betonu, bez kamení. Křížek z břízky s dřevěnou tabulkou stačí. Než zetlí křížek, vymřou i pamětníci. Jestli si nevybuduji svou věčnost dobrým životem a službou bližním, ty kameny na hrobě mi věčnost nezajistí.
Kameníci ať raději dláždí chodníky a obkládají domy pro živé lidi, já mrtvý už jejich služby potřebovat nebudu.
Moji přátelé, kteří mě budou pohřbívat, ušetří tak několik tisíc. Budou-li chtít je pro mou památku vynaložit, ať místo věnců, které skončí za týden na smetišti, je dají při pohřební sbírce na opravu kostela. Tak zůstane památka trvalejší.
Tak si svůj pohřeb přeji já. Tak je to křesťanské. Přidejte se, prolomme už jednou ten pohanský kult parády kolem mrtvých. Vzdejme se kulis a pozlátka falešné útěchy.
Kristus je realita. Prostý pohřeb je také jedna z forem, jak Krista následovat.
Smrt je zlá věc. Pro každého. Cesta k jejímu zvládnutí je jen jedna: Ta na Golgotu, ta vede jediná ke Zmrtvýchvstání: Vzít každý den znovu kříž všedních trampot na sebe a následovat Krista.
 

SLEPÝ OSUD NEBO BOŽÍ PROZŘETELNOST

Přes naléhavost otázky Páně v evangeliu, za koho my pokládáme Syna člověka, přidržme se dnes jiné naléhavé otázky. Zabývá se jí v epištole apoštol Pavel: Jsou lidské osudy výsledkem náhody, slepého osudu, nebo je to vedení Boží prozřetelnosti?
Boží prozřetelnost. Co se tím slovem vlastně míní?
Někteří lidé v ní vidí naprogramovanost života. Říkají: všechno se stane tak, jak se to stát musí. Každý má svůj osud pevně určený. Svému osudu se nikdo nevyhne. - Takovému pojetí se bráníme, vždyť to bychom byli jen loutky shůry manipulované.
Někteří lidé vidí v lidském životě jen souhru slepých náhod a nic víc. Žádný cíl, žádná inspirace Ducha svatého. Nic než nahodilost, náhoda. Takové pojetí se nám také nelíbí, - vždyť to bychom byli jen obětí chaosu bez smyslu.
Apoštol Pavel je přesvědčen, že v lidských dějinách působí ruka Boží, i když pro nás často nepochopitelně. Proto končí své úvahy chvalozpěvem na Boží moudrost v důvěře, že i Izrael bude jednou přiveden k víře v Ježíše Krista:
„Jak bezedná je Boží moudrost! Jak neproniknutelné jsou jeho rozhodnutí. Jak neprobádatelné způsoby jeho jednání. Neboť kdo pochopí myšlení Pána? Jemu buď sláva navěky!“
Uvidět Boží moudrost v řízení světa v přítomnosti, to je nad naše schopnosti, usoudil Pavel. My vidíme všechno dění jakoby z rubové strany této výšivky. Jednotlivé nitě, události, se nám jeví nesmyslné. Lícovou podobu snad zahlédneme někdy později, určitě a jasně vše uvidíme na prahu věčnosti.
Už teď však můžeme věřit, že události života nejsou jen slepé náhody, že Boží láska je obrací a usměrňuje k dobrému konci.
V Novém zákoně se o Boží láskyplné prozřetelnosti mluví často. Např. v podobenství o vrabci, který bez vůle Boží nespadne ze střechy. V podobenství o ptactvu nebeském, které Pán denně živí a o květinách, kterým dává šat. I náš osud je v ruce Boží, proto nemáme být úzkostliví. A když prosíme o denní chléb, můžeme to dělat v důvěře, že náš Otec nebeský ví, že to potřebujeme.
Ovšem, tuto otcovskou péči o nás my většinou vůbec nevnímáme. Naopak, denní zkušenost mluví jinou řečí, příroda sleduje své zákony slepě, bez ohledu na člověka. Mnohé události se nám jeví jako nesmyslné.
Lépe než na sobě můžeme Boží vedení vytušit na životních osudech jiných lidí - především světců. Třeba na osudech naší čerstvé světice Anežky České. Kdyby nebyly tolikrát ztroskotaly - a někdy trapně ztroskotaly - záměry otce s jejím provdáním, kdoví, jestli by český národ nebyl o tuto světici chudší.
Je to jedno z hlubokých tajemství, jak Boží vůle působí bez narušení člověkovy svobody. Jak podivuhodná je tu souhra Boží pomoci a člověkovy důvěry v Boha.
Vraťme se ještě jednou k ohlédnutí na události našeho vlastního života. Čím to je, že já jsem se narodil právě tehdy, v té rodině a ne jindy a jinde? Že i můj život se vyvíjel tak a ne jinak. Když to není výsledek náhody, když Někdo stojí za vším děním, pak můj život má smysl, má určitý cíl.
Když se studenti bohosloví připravují na kněžské svěcení, odejdou někam do ústraní a tam konají exercicie - duchovní cvičení. Při tom jim duchovní vůdce obvykle dává úkol: Zamyslete se a sepište si, které události a situace vašeho života spolupůsobily k vašemu rozhodnutí pro kněžství? Kde vidíte ve svém životě zásahy Boží prozřetelnosti? Moc se toho zpravidla na papíře neobjeví - u tak mladého chlapce. Ale na sklonku života už kněz vidí zřetelněji, kde zapůsobilo vedení a vanutí Ducha svatého.
Copak o to, u dobrých a šťastných událostí to jde, vidět pomocnou ruku Boží.
Ale co neštěstí, nemoce, úmrtí? Je i ve zlých událostech řízení Boží, působí to Bůh? Je jisté, že nic zlého a škodlivého nepochází od Boha - vždyť Bůh je jen a jen Dobro. Ale je jisté i to, že mnozí lidé dodatečně rozpoznali, že právě nemoci, neštěstí použil Pán, aby jejich životní cestu obrátil k dobrému cíli. A proto jsem rád, že i uprostřed trápení můžeme důvěřovat pomocné ruce Boží nad sebou. Že můžeme hledět do budoucnosti beze strachu.
Věřit v prozřetelnost Boží, věřit ve vedení Ducha svatého tedy znamená důvěřovat Boží dobrotě víc než vlastní chápavosti. Znamená to, že náš život není jen stálé stárnutí a biologický rozpad. Že náš život má jasný cíl: samého Boha. „Od něho, skrze něho a pro něho je všechno“ - říká svatý Pavel.
Bůh je konečným osudem člověka, ať to chceme nebo nechceme. I nevěřící mají Bohem nabídnutou životní cestu.  A i když po ní nejdou a vydají se na křivé cesty - před Bohem stanou nakonec také.
Od spisovatele Franze Kafky pochází zoufalý výkřik: „Existuje cíl, ale není k němu cesta!“ My, křesťané, máme možnost dojít k cíli: spolu s Ježíšem, který je sám cestou, pravdou a životem.
A tak prosme Pána, aby nám dal svého Ducha: abychom lépe pochopili, že on je naše cesta, pravda a život.

Přímluvy

Pán Ježíš znal chyby a nedostatky apoštola Petra a přece mu řekl: Ty jsi Skála. Pán zná naše nedostatky a přece nás má rád. Můžeme ho prosit s plnou důvěrou:

• Za nynějšího nástupce Petrova Jana Pavla, - aby vedl církev po vzoru Petrově.
• Za všechny biskupy a kněze po celém světě - aby přetvářeli lidi k lepšímu důvěrou a rozvíjením jejich dobrých vloh.
• Za všechny, co uvěřili, že Ježíš je Syn Boha živého, aby ukazovali na sobě světu, jak dobrý je Pán.
• Za všechny, co v Ježíše nevěří, aby potkali Pána skrze nás.
• Za všechny bázlivé a zbabělé, aby se stali Skálou, která se netřese a nestrachuje.
• Za nás všechny, abychom si vlastní slabosti neodreagovávali kritizováním svých bližních.

Bože, my to víme, že největší služba, kterou můžeme prokázat svým bližním, je v tom, že jim pomůžeme odhalit jejich bohatství. Pomáhej nám, abychom jim celým svým životem zviditelňovali dobrého Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Dnešní slovo Boží nám pomůže porozumět, proč je křesťanství u mnohých lidí tak nepopulární, neoblíbené. Ono mluví otevřeně o nesení životních křížů, zvládnutí trápení. A o těchto věcech dnešní člověk nerad slyší, dokud jimi není sám postižen.
Kristus bere člověka nejen do své služby, ale i do své školy. Školí ho, aby dokázal unést a zvládnout všechna břemena života.
Pojďme se přihlásit do školy Páně.

Uvedení do čtení

Starozákonní čtení nám dnes mluví o trápení proroků, kněží, když si lidé nechtějí dát říct, nechtějí slyšet jeho kázání, varování, jejich rady k dobrému životu - a ženou se do zkázy.
Jer 20,7-9
Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem." Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.

Svatý Pavel nám radí, jaký obětní dar máme položit na mešní patenu: Sami sebe.
Řím 12,1-2
Pro Boží milosrdenství vás, (bratři a sestry), vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.

Pán Ježíš nás dnes varuje, abychom se nehonili za chvilkovými módami, ale snažili se žít svůj život v duchu evangelia.
Mt 16,21-27
Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!" On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!" Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."
 

PROČ DOBRO PROHRÁVÁ

Starozákonní prorok nemůže unést, že slovo Boží je tak bezmocné.
Apoštol Petr nemůže unést, že i Vtělené slovo je tak slabé, že by Pán Ježíš měl trpět a být zabit.
My také někdy nemůžeme unést nekonečný proud zla, které znovu a znovu zdupává dobro ve světě.
Proč dobro ve světě tak často prohrává?

Otázky filozofů
Od filozofů starého Řecka (Epikuras) až po dnešní skeptiky jdou stále tytéž otázky.
Proč Bůh nezabrání zlu na světě, když je dobrý a všemohoucí?
Buď zabránit nemůže, - ale je to pak ještě Bůh všemohoucí?
Nebo zabránit nechce, - ale je to pak ještě Bůh dobrý?
Anebo zabránit může a chce, - ale proč tedy zlo ze světa nemizí?

Odpovědi mytologické
Z dávných dob lidstva jsou tu odpovědi mytologické, ale ty nám dnes už pomoci nemohou:
- Ani z Persie pocházející představa dvou bohů, kteří spolu zápasí, principu dobra a zla.
- Ani raně židovská apokalyptika, která posunuje příčinu zla do temných prapočátků lidstva
  a jsoucna, do obrazu prvotního hříchu andělů a lidí.

Pokus o rozumové „ospravedlnění“ Boha
Velcí myslitelé 18. století rozumu (Leibnitz, Kant, Hegel)  se pokoušeli o rozumové „ospravedlnění“ Boha. Jenže všechno to jejich složité rozumování a mudrování vypadá tváří v tvář člověku, drcenému nespravedlivým utrpením, jako pokus uspokojit hladového přednáškou o chemii trávení.

Pokusy o emancipaci - lidskou svépomoc bez Boha
Mezi novodobými lidmi se stalo načas velkou módou, že přestali hledat pomoc u Boha. Byli přesvědčeni, že si od zla a trápení ve světě pomůže člověk sám. Čekalo se, že rozvoj civilizace, techniky, vědy a politiky zbaví svět zla a vytvoří nebe na zemi. Jenže tito lidé udělali trpkou zkušenost, a my všichni s nimi, že i ve světě vědeckotechnické revoluce jsou dál války - jen ještě krutější; - existuje dál bezpráví, - jen ještě násilnější; - že zla nijak neubylo.
Změnilo se jen to, že vinu za zlo člověk nevěřící nemůže už připisovat Bohu. Nehledá se už, jak ospravedlnit Boha, ale jak ospravedlnit člověka. Moderní diplomacie je umění, jak svést vinu za všechno na druhé.
Dnes už to víme bezpečně: sama věda, technika a politika nezbaví lidstvo utrpení, nevykoupí člověka.

Utrpení jako testovací otázka víry
A tak utrpení zůstává i dnes - a zřejmě vždy zůstane - testovací otázkou víry člověka:
- Můžeš říct, že tváří v tvář tolika utrpení ve světě nemůžeš věřit, že existuje dobrý Bůh. To můžeš, a mnozí to tak řekli a říkají.
- Ale můžeš také s mnohými (a biblickým Jobem) říct obráceně: Jen proto, že pevně věřím v dobrého Boha, mohu vydržet žít na tomto světě, plném zla. Jen proto, že pevně věřím v dobrého Boha, mohu si uchovat naději v zítřek. - Jen proto, že pevně věřím v dobrého Boha, mohu unést lásku k lidem. Přemnozí to takto pochopili a také to takhle věří. Já také - a snad i mnozí z vás.

 Co nás opravňuje k tomuto pohledu?
- Celé evangelium nás vede k tomuto pohledu, - to neví nic o Bohu lhostejném k lidskému utrpení, ale ví:
- o Bohu Otci, účastném a milosrdném,
- ví o Božím Synu Ježíši Kristu, který lidské trápení sice nezrušil, ale postavil se v něm po bok člověka. Ukázal, jak i nesmyslné trápení a nesmyslná smrt může smysl získat: Obětováním trápení za jiné, projitím smrtí ve víře v život věčný.

Víra neumí zlu uniknout, ale umí jím projít
Křesťanství nechce zlo balit do pozlátka. Utrpení zůstává vždy utrpením, zlo zůstává vždy zlem. Záliba v trápení je hřích nebo duševní choroba. Křesťan má povinnost bránit zlu, kterému se zabránit dá,  - jako to dělal Pán Ježíš.
Přesto zůstává stále dost zla, kterému se zabránit nedá. Proč to tak je, proč člověk nemůže žít bez trápení, to asi žádný rozum nevyzkoumá. Ale ani utrpení ani smrt nás nemůže připravit o naději, o víru, o lásku, dokud víme, že při nás je Bůh, - a že Ježíš, celý jeho život, je sám odpovědí na všechny otázky po smyslu života a smrti.
A to je závěr naší meditace: Boží láska tě neuchrání OD trápení, ale Boží láska tě bude chránit VE všem trápení.
„Vezmi svůj kříž každodenní a následuj mne,“ říká Pán. „Já tě občerstvím.“ Že je to konečné vítězství Boží lásky nad zlem, dotvrzuje i kniha Zjevení, která Nový zákon uzavírá: „Hle, Boží přebývání s lidmi... On jim setře každou slzu z očí: Nebude již ani smrti, ani zármutku. Nářku ani bolesti nebude, protože starý svět pominul.“ (Zj 21,3a-4)
 

SMYSL ŽIVOTA

Ztratit smysl života
Nezdálo se vám také, že svatý Petr vlastně nic tak moc zlého neřekl? Člověk se diví, proč jej Pán Ježíš tak tvrdě odbyl. Petr smýšlí docela lidsky: Vyhni se, Pane, nepříjemnostem, co bys z toho měl!
K čemu nést kříž, k čemu trpět? Raději uchopit moc. A vládnout sám. Lepší je dostat se nahoru a poroučet, než sloužit. Lépe je honit jiné, než nechat se honit.
Tak to myslí Petrovi, tak to běžně myslí běžnému člověku. Ale Pán Ježíš říká, že takové myšlení není z Boha. Proč? Další osudy Petrovy a ostatních apoštolů to názorně ukázaly. Když jim nevyšla vyhlídka, že budou velkými a mocnými pány, neměli najednou proč dál žít, ztratili smysl života.
A ztratit smysl života, to je moc zlá věc. My to dnes kolem sebe často vidíme:
U mladých, kteří nedovedou objevit smysl své existence, a proto je život přestává bavit dřív, než žít začali. U stárnoucích, kteří nedovedou objevit krásy stáří a trápí se nad tím, co už nemohou, místo aby se těšili z toho, co ještě mohou.

Nemoc našeho století
Psychologové nazývají tuto ztrátu smyslu života „existenciální prázdnotou“. Tvrdí, že je to nejrozšířenější nemoc dvacátého století. A počet sebevražd mezi mládeží, počet vykolejených mladistvých povalečů a příživníků, a stejně tak i počet stárnoucích mrzoutů a alkoholiků jim dává za pravdu.
Nedávno slavil sedmdesátiny lékař, kterého zná vědecký svět jako kapacitu na tuto metlu lidstva, psycholog Viktor Frankl. V mládí se nadchl Freudem, kterého považoval za mesiáše lidstva. Ale ani Freud, ani studium psychologie u jeho žáků Junga a Adlera, jej nedovedlo uchránit od melancholické nostalgie: Co má všechno životní pachtění za smysl? K čemu se honit a nač se stále štvát? Vynikající schopnosti a pracovitost jej sice přivedly až k vysokoškolské profesuře, stává se uznávaným odborníkem psychiatrie a psychologie, ale osobně zůstává skeptikem. Život se mu zdá zmateným kolotáním bez cíle a smyslu.
Pak přichází Hitler a Žid Frankl se dostává do koncentračního tábora. A v tvrdé škole denního boje o holou existenci dozrává jako vědec i jako člověk.
Objevuje tam kořeny existenciální prázdnoty, ztráty smyslu života, nemoci století. Ověřuje si, jaký lék platí na tuto nemoc: Vězni, kteří neměli cíl, proč by chtěli dál žít, kteří neměli v co doufat, ti rychle odumírali duševně i fyzicky. Kdo však měli víru v Boha, kdo měli člověka, kterého milovali, práci, kterou chtěli dokončit, ti měli v této víře a naději sílu k přežití. Věděli, proč žijí a proto chtěli žít.

Co čeká život ode mne?
A tak se Frankl vrací z lágru na svou katedru psychologie jako věřící křesťan, vychovatel poválečné generace věřících lékařů na mnoha vysokých školách, kam byl zván k přednáškám. Výchozí bod jeho psychologie života je přesně opačný, než dosud běžný postoj. Říká: „Neptej se, co můžeš čekat od života. - Ptej se, co čeká život od tebe, co můžeš a máš pro život, pro Boží království udělat právě ty.
Tvůj život smysl má, ale dát mu jej musíš ty sám. Aby tvůj život nebyl beznadějný, musíš se naučit milovat a sloužit.“
Milovat a sloužit - to je hlavní zásada křesťanství.
Tak bylo nově objeveno křesťanství pro vědecky a technicky myslícího člověka 20. století. Po staletích skepse a nevěry to myslící člověk dnes už chápe: Kde je místo víry nevěra, kde je místo lásky nenávist, tam není ani lidské naděje - a tam mizí smysl lidského života.
Bylo třeba prožít dvě světové války, bylo třeba projít hrůzou koncentračních táborů, bylo třeba poznat bezmocnost vědeckotechnické revoluce, aby myslící člověk dvacátého století znovu začal objevovat starou křesťansku pravdu: že svět, ve kterém se dá žít, svět naděje, musí být ne světem nenávisti, ale světem víry a lásky.
A to si dnes odnesme jako náš radostný poznatek z evangelia:
MŮJ ŽIVOT MÁ SMYSL, KDYŽ VĚŘÍM, MILUJI A DOUFÁM

Přímluvy

Pán Ježíš se nevyhýbal obětem, když nám chtěl pomoci. Prosme ho:

• Za lidi, kterým je ubližováno; - aby neodpláceli zlo zlem.
• Za mládež, která nepoznala smysl svého života; - aby našli dobré věřící kamarády.
• Za děti, které nepoznaly lásku rodičů; - aby našly otcovské pěstouny a vlídný domov.
• Za lidi, kteří musí dělat práci, která je netěší; - aby nezatrpkli a vytrvali v rozvíjení své osobnosti.
• Za nás všechny; - abychom hledali náplň života v plodné činnosti a pomoci člověku bližnímu.

Pane Ježíši, tvé evangelium není pro lidi pohodlné, - a my pohodlní jsme. Je nám těžké pochopit, že láska roste tím, že se rozdává.,  Pomoz nám, abychom se tomu učili následováním tebe, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Přímluvy na začátku školy

Všichni jsme žáky a učedníky Pána Ježíše. Všichni jsme děti Boží. Obraťme se k Pánu o pomoc:

• Ať se naše děti s chutí pustí do školního učení.
• Ať dokáží vydržet i u předmětů, které je nebaví.
• Ať dbají i na vyučování náboženství.
• My všichni ať chodíme rádi do školy Boží - do kostela.
• Ať dbáme na dobrou denní modlitbu.
• Ať se navzájem povzbuzujeme vlídností a dobrým příkladem.
• Ať máme trpělivost s vlastní slabostí i s chybami druhých.

Pane Ježíši, náš Učiteli, s radostí se dnes přihlašujeme za žáky tvé školy. Veď nás, uč nás, dej nám dary tvého Ducha, abychom v ní byli dobrými žáky. Jenž žiješ....

Uvedení do bohoslužby

Ježíšovo evangelium učí, že žádný člověk nemůže žít jen sám pro sebe. Že žádný člověk nesmí žít na osamělém ostrově. Křesťan je ten, kdo umí snést lidi kolem sebe.
Tuhle pravdu nám chce připomenout a ujasnit slovo Boží.
Jaký je můj vztah k lidem kolem mne?
Jaká je má snášenlivost, jaká je má ochota, jaká je má trpělivost?
Připomeňme si svá provinění vůči druhým, a litujme jich upřímně.

Uvedení do čtení

Být strážným není nic pohodlného, to zná každý, kdo byl na vojně. U Ezechiela teď budeme číst, že my máme být všichni strážci - strážci svých bližních a pomáhat jim, chránit je před jejich chybami.
Ez 33,7-9
Toto praví Hospodin: "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš!, a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."

Pán Ježíš nevyhlásil žádný nový katalog ctností. Jeho morálka má prostý základ: Bůh je láska a my máme být Božím obrazem. Svatý Pavel to dnes pěkně vysvětluje v listu Římanům.
Řím 13,8-10
(Bratři a sestry!) Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání "nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý", a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.

Teď uslyšíme v evangeliu, jaký řád pro vzájemné vztahy platil mezi prvními křesťany. Je to tak mezi námi i dnes. Kéž platí i mezi námi tato pravidla:
Mt 18,15-23
Ježíš řekl svým učedníkům: "Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ´každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků´. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
 

JE ZDE KRISTUS MEZI NÁMI ?

Právě jsme slyšeli „domácí řád“ mladé křesťanské církve. Jak se máme starat o sebe navzájem, jak vytvářet společenství s Pánem. Ale starat se o druhé, vydat se mezi lidi do společenství, tyhle představy nám v dnešní době moc lákavě nezní. Copak denně neslyšíme, že je nejlíp o nikoho se nestarat, zalézt do svého soukromí, jinak že na to leda doplatíš?
Jenže ten útěk do samoty není pro člověka také žádná výhra. Není dobře člověku samotnému, osamocenost je zlá. A právě z té zlé samoty nás slovo Boží chce vyvést a zachránit: Máme se dnes učit, jak nebýt sám, jak vytvářet společenství dobré, takové, ve kterém by mohlo být dobře každému.

Musíš ze své ulity do společenství
Ještě nám zní v uších poslední slova evangelia - začneme tedy od nich: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Zdá se že generace křesťanů před námi se dosud touto myšlenkou příliš zabývat nepotřebovaly. Ve všech koncilních dokumentech minulosti je zmíněna jen jedenkrát - v 5. století na koncilu Chalcedonském.
Zato se toto slovo Páně zřejmě stalo „znamením času“ v naší době. Není snad dokumentu našeho druhého vatikánského sněmu, který by tuto myšlenku o potřebě společenství nezdůrazňoval. Tato myšlenka se stala jakoby duší koncilních úvah při vyzvednutí kolegiality v církvi (Lumen Gentium III).
Dnešní lidstvo už nežije v kmenech, v rodových společenstvích, ani v národním romantickém vlastenčení. Vymírá i vesnické sousedství. Lidé žijí izolovaně ve svých „bytových jednotkách“. A stále víc pociťují, že se tak lidsky žít nedá. Ani lidsky, ani křesťansky - vždyť křesťanství je právě plnost lidství.
A tak je vskutku na čase, aby právě dnešní člověk nově uslyšel, co hlásá Pán Ježíš: Jestli chceš najít své štěstí, svého Boha, musíš si najít cestičku k bližnímu. Musíš ze své ulity. Nejen s omluvou k tomu, komu tys ublížil, ale i s odpuštěním tomu, kdo ublížil tobě, a s radou a pomocí tomu, kdo ubližuje sám sobě. Není jiné cesty k radosti, k Bohu, než ruku v ruce s lidmi, co jsou kolem tebe.
Pomáhat vytvářet církev, která žije duchem „domácího řádu“ prvokřesťanské obce. Pomáhat vytvářet z našeho společenství církev, která není jen mamutí mezinárodní organizací vznešených funkcionářů se vznešenými tituly. Církev, která není jen úřadem, ale je společenstvím k vzájemné službě v následování Krista.

Lidské recepty na řešení konfliktů
Jistě teď ze srdce souhlasíš s tou krásnou představou. Kdo by nebyl pro církev, jako společenství dobrých, ušlechtilých křesťanů. I v celých dějinách církve byli všichni pro, od prostých venkovanů až po papeže.
Co jiného, než ideál církve svaté vedl papeže k exkomunikacím, vylučováním hříšníků; - vedl horlivé biskupy k upalování bludařů; - vedl zbožné věřící k zakládání církví zbožnějších, pravověrnějších, lepších - k zakládání sekt.
Že tohle vylučování špatných a oddělování dobrých nebyla dobrá cesta, to už všichni dnes víme. Nebyla to cesta Ježíšova.
Víme, že církev Kristova je - a vždy i bude - církví hříšníků. Že v ní budou vždy konflikty a různost názorů. Že kdybychom my dnes zde sebehlouběji pochopili a domysleli dnešní kázání, přece se mezi námi zase stane, že ublížíme svým bližním a oni ublíží nám - někdy vědomě, jindy nevědomky.

Ježíšova cesta k pokojnému společenství
Jaká je ta správná cesta ke společenství ve jménu Ježíšově, v jeho duchu, to jsme dnes slyšeli v evangeliu. Boží obcí, uprostřed níž je skutečně Kristus, se nestáváme proto, že jsme dokonalí, ale proto, že si navzájem odpouštíme.
Tak to kázal Pán Ježíš, tak to zapsal evangelista Matouš v „životním řádu“ prvokřesťanských farností, církví.
Jak velkolepý životní program se nám tu rýsuje: máme se učit držet pohromadě. Ne ve jménu nějakého hesla, ideologie, ale ve jménu Ježíšově.
Jelikož hřích se s pokojným společenstvím Ježíšovým nesnáší, ale rozbíjí je, trhá je, dává se nám zcela konkrétní návod, jak proti hříchu postupovat. Ne hříšníky ze svého středu vypudit (kdo by pak zůstal?), ale zlou moc hříchu neutralizovat osobní pomocí, radou, odpuštěním.
Odpuštění - to je cesta k pokoji v mezilidských vztazích občanských, v církvi i v tvé rodině.
Církví hříšníků jsme a zůstaneme: pšenice a plevel zůstane pohromadě až do žní. A přesto máme umět žít smírně, vytvářet dobré společenství, dobré party a pomáhat si v nich navzájem.
Nalistujme si doma ještě jednou dnešní čtení Matoušova evangelia - je v 18. kapitole. A pokusme se každý zcela konkrétně promyslit:
Co já mohu udělat a co opravdu udělám pro dobré společenství doma v rodině, v práci, ve farnosti?
 

SPOLEČENSTVÍ VĚŘÍCÍCH - CÍRKEV

Proč jste sem přišli? Proč se lidé scházejí na poutě, na shromáždění?
Stále častěji se konají v různých městech světa mezinárodní setkání mladých křesťanů. Mladí se z těch cest vracejí domů upevněni ve víře, plni zážitků z vzájemných setkání a sdělených zkušeností.
Poslechněme si s nimi, jak o své cestě do církve vypravoval jeden z nich.
„Jmenuji se Alex a přicházím z velké dálky. Můj otec má ocelárnu ve Stockholmu. Chtěl, abych u něho pracoval. Prodělával jsem těžkou krizi. Život se mi jevil bez smyslu: proč vyrábět ocel, aby se mohly vyrábět zbraně, aby se mohli zabíjet lidé? Proč dělat cokoliv? Co víš, k čemu se toho může kdesi použít. Odešel jsem z domu a toulal se světem.
Byl jsem snad ve všech světadílech. Potkal jsem mnoho lidí, kteří hledali tak jako já. V Indii jsem poznal drogy a ocitl se na pokraji propasti. Zachránila mne jedna dívka, která mne milovala a se kterou jsem se později oženil. Ale pak jsem zůstal zase sám, protože umřela na rakovinu na jedné americké klinice.
Ze zoufalství jsem se vydal opět na cesty. Jediné, co mne drželo, byla vzpomínka na mou ženu, která byla křesťankou. Na smrtelné posteli mi dala svůj dřevěný křížek, co mívala na krku a řekla mi: „On tě zachrání!“
Abych se udržel na živu, šel jsem dělat k jedné těžební společnosti, která v Alžíru hledá nerosty.
Jednoho dne jsem potkal v poušti bratry Karla Fucoulta. Bylo to v době, kdy jsem stále častěji v sobě slyšel Susin hlas: on tě zachrání! A tak jsem bratry Karla poprosil o křest. Oni mne pokřtili a já teď žiji s nimi. Jsem naplněn radostí. Už nejsem sám, nalezl jsem církev. Už vím, proč žít. Připadá mi, jako by můj život teprve začínal.“ (Podle C.Caretta: Hledal jsem a nalezl jsem.)
„Už nejsem sám, nalezl jsem církev“ - říká mladý Švéd. - „Jsem plný radosti“ - říká dál. „Už vím, proč žít, je mi, jako by můj život teprve začínal.“
Možná, že posloucháš jeho radostná slova a nechápeš: „To je toho, že je v církvi. Já v ní jsem od narození, od křtu - nic to se mnou nedělá!“
Jenže je tu rozdíl. Ty jsi v církvi dosud asi jen víceméně papírově. Jen proto, že tak rozhodli rodiče. Ale církevní společenství se pro tebe stane velkou životní silou, až ty sám, osobně, pochopíš, co církev je. Až ty sám pochopíš, že jen ve společenství s jinými lze hlouběji prožít víru, Boží přítomnost. Že jsi nebyl stvořen zazděný do sebe sama. Že brány a okna tvé osoby jsou otevřená: Máš očima viděti jiné. Máš ušima slyšet jiné. Máš se darovat a máš také dary přijímat. Máš být jednou strunou na nástroji, kterým je církev. Každá struna je na tom nástroji jiná, ale všechny mají navzájem ladit. Tomu se říká svatodušní pluralismus, protože Duch svatý je ladičem nástroje, který se jmenuje Církev.
I z hlediska čistě lidského nežije nikdo sám. Jsme na sobě navzájem závislí mnoha způsoby, jako tělo na různých částech. Jsme tělo - Církev.
Už první generace křesťanů vytváří církev - společenství z Židů i pohanů. Jejich jednotu tvoří víra v jednoho Boha, v jednoho pána a Spasitele Ježíše Krista, v jednom svatém Duchu. Pokládají se navzájem za rovnocenné bratry a sestry, u nichž všechny rozdíly původu, národnosti, ras a sociálních vrstev ztratily svůj rozdělující diskriminační význam.
Rozumíte? První církev byla akcí Ducha svatého proti všemu chaosu a zmetkům tehdejšího světa. Je znamením a nástrojem míru. V ní se nepřátelé usmiřují, cizinci se stávají přáteli.
A takovým viditelným znamením - svátostí - je a má být církev vždycky. I v nás a skrze nás, skrze každého křesťana. Církev je vlastí, ve které se má každý cítit doma.
Další vývoj tohoto prvotního církevního společenství je zachycen v Novém zákoně. Mluví se tam o církvi ve třech různých významech: Především v tomto smyslu, jak tomu slovu dnes obvykle rozumíme: universální, světová Církev.
Ale na mnoha místech Nového zákona se tak označuje i církev v určitém místě, v určité obci, farnosti. To se pak mluví o místní církvi.
Ale Nový zákon zdůrazňuje ještě třetí význam: Církev v domě, rodině, nebo v určité skupině. To se pak mluví o domácí církvi.
Tento systém domácích církví trval až do konstantinovského obratu. Když přestalo pronásledování a do státní církve proudily masy lidí, vznikly tisícihlavé farnosti a upevnila se mohutná centrála římského ústředí.
Dnes zase začínají všude po světě vznikat uvnitř velefarnosti malé skupinky lidí, kteří vzali vážně Ježíšovy přísliby z dnešního evangelia: „Jestliže se shodnete o nějaké věci a budete za ni prosit společně, dostanete ji. Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku“:
Naučíme-li se tato chápat církev v původním biblickém starocírkevním smyslu, bude to velká šance pro nás osobně: bude nám snadnější uchovat si víru ve společenství. Bude to velká šance pro dnešní svět, když z místních církví bude zase vyzařovat světlo Ducha Božího, když farní společenství budou znamením a nástrojem spásy ve svorné lásce a míru.
Žádné životní rozhodnutí není pro mladého člověka tak náročné, jak rozhodnutí pro život ve víře v Boha. Jednotlivci tento krok pomáhá udělat skupina věřících, dobrá parta farní mládeže.
Kde mládež zůstává mimo církev, tam to není výsledek nějakého uvažování, rozhodování. Tam se ti mladí s živou Církví nesetkali. Znají to slovo jako celkem lhostejný a bezobrazný pojem jakési celosvětové organizace.
Jak jinak zní dopis mladého chlapce svému faráři:
„Otče, musí se s vámi podělit o velikou radost. Já jsem se tu seznámil - a teď už i spřátelil s pár kvalitními lidmi ze zdejší farní mládeže. Pokouším se teď spolu s nimi žít po křesťansku a řešit různé otázky a nejasnosti, kterých je stále ještě habaděj. Už tu nejsem cizí, už tu nejsem sám, to je krásné. A snad se mi splní i to, že v této partě farní mládeže najdu i partnerku pro život. To by pak bylo už úplně super.“
Milí mladí farníci, přeji sobě, přeji naší farní rodině - místní církvi, přeji i vám všem, abyste si dokázali takovouto svatodušní skupinu farní mládeže vytvořit a v ní společenství víry prožívat.
 

CO SI POČÍT S HŘÍŠNÍKEM

Čemu se máme naučit v dnešní lekci školy Boží?
Důležitému umění: Co dělat, když lidé kolem nás špatně jednají, když hřeší.
Že je to učení potřebné, vidíme z toho, že většina lidí to dělá právě naopak, než káže Pán Ježíš, jak jsme to právě slyšeli. A denně narážíme na trampoty, které z toho plynou:
 - Dozvíš se, že se o tobě někde bavili, že tě pomluvili, že překroutili tvá slova, že tě odsoudili za to nebo ono.
A co ty můžeš dělat - nic. Nebyls při tom, nemůžeš se bránit.
 - Dozvíš se, že na tebe šel někdo žalovat, že tě osočil. Denně s tebou mluví, je milý a sladce přátelský. Tobě neřekne nic, ale hned běží s žalobou a ty máš o nerváky postaráno.
 - A po třetí: stane se ti, žes něco opravdu chytil za špatný konec a neuvědomuješ si to. Stačilo, aby tě někdo upozornil, varoval.
Ale lidé kolem mlčí. „Co tě nepálí, nehas,“ říkají si škodolibě a zpovzdálečí přihlížejí, jak si to zavařuješ.
A co ty se nabráníš - nic. Jsi odsouzen dřív, než pochopíš svou chybu.
Tak je to špatně, říká dnes Pán Ježíš v evangeliu.
Tak je to proti lásce k bližnímu, říká svatý Pavel ve čtení - a co je proti lásce, to je zlo.
Jak máš tedy správně jednat, když lidé kolem tebe dělají něco zlého?
Je to jednoduché - říká Pán Ježíš.
 - První krok je: Nemlč ke hříchu bližního, když můžeš pomoci. Ale mluv o něm přímo s tím, koho se to týká, a v soukromí - mezi čtyřma očima.
 Druhý krok: Když si od tebe nedá říct, hledej spojence. Hledej, na koho ten provinilec dá, toho zavolej na pomoc.
 Třetí krok: Když oba nic nesvedete - obrať se k církvi. Jděte s tou starostí za knězem.
Dá se to uskutečnit v dnešním našem světě, v poměrech, ve kterých žijeme? - Dá v každé době, vždy v takové formě, jaká té době odpovídá.
Děje-li se něco zlého, jsi ve svědomí povinen zasáhnout tenkrát, když máš naději, že to pomůže. Když je předem zřejmé, že si chybující říct nedá, že ho naopak podráždíš a bude vše ještě horší,  nebo že se ti za dobře míněná slova bude mstít, pak mlč. Ale mlč! Nemluv o něm ani za jeho zády. V nejistých případech je tu církev, můžeš se poradit s knězem.
To je dnešní lekce křesťanského života: nemluv o chybách druhého v jeho nepřítomnosti. Mluv s ním, nemluv o něm bez něj.
Jestli se rozhodneme - a to bychom měli, že si chceme v tomto týdnu dnešní zásadu nacvičit, natrénovat, jestli si každý den při ranní modlitbě připomeneme toto nedělní předsevzetí, pak teprve poznáme, kolik pokušení proti této zásadě budeme muset přemáhat a jak nesnadné bude ubránit se pokušení k pomlouvání a kritice za zády.
Ono totiž nestačí jen vědět, co je správné - i zloději znají „nepokradeš“, ale je třeba i síly k dodržení pravidla.
Pojďme teď společně poprosit Boha o tuto sílu pro nastávající týden. Pojďme společně vyznat, že v jeho mravní řád věříme a chceme se učit jej zachovávat.
 

DOBA SKLÍZENÍ

Miluj bližního jako sebe! Tak shrnul Kristus svou celou morálku. V dnešní mluvě by asi řekl: Člověče, nežiješ jen sám pro sebe! Dlužíš sebe sama Bohu, lidem kolem sebe! Jsi buňkou nastávajícího světa dobra, jenž chce růst. Tvůj život má mít smysl. Máš plné ruce práce, jsi důležitý, je tě potřeba, aby na světě rostlo a převážilo dobro!
Mohli bychom to shrnout na zásadu: Tvé  mládí, tvá osobní práce má smysl, když věříš, miluješ, doufáš. Dává křesťanství nějaký smysl i životu ve stáří?
Dnes převládá mínění, že stáří je konec všech životních radostí, že je to jen trapné čekání na smrt, pozvolné hroucení sil tělesných i duševních.
Lidé chtějí dlouho žít, ale nechtějí zestárnout. Bojí se stáří a proto se snaží být za každou cenu výkonní. Předvádí se, jací jsou ještě kabrňáci, a když to konečně jednou už nejde, zhroutí se do beznaděje či do infarktu.
A tu přichází křesťanství se svým radostným poselstvím o smyslu stáří: Není to zhroucení života, ale jeho naplnění. Je to doba sklízení, co jsme po celý život zasévali.
Křesťan usiluje nejen o prodloužení života, ale i o jeho zintenzivnění. V čem to spočívá? Že umíme na základě životních zkušeností líp chápat smysl víry, naděje a lásky, a žít podle toho.
Je tu také pošetilé stáří! Známe staré zlostníky, lakomce, sobce, poroučivce, kteří by chtěli stále komandovat i dospělé děti, známe staré mrzouty, staré naříkalky. Zde se v mládí nezasévalo a tak není co sklízet..

Ale moudré křesťanské stáří netrpí nezkušeností mladého života. Dovede se s úsměvným porozuměním dívat na nezralé splašence, kteří teprv musí platit modřinami za životní zkušenosti. Dovede na mladé hledět s porozuměním a s odpouštějící trpělivostí.

Křesťan si ve stáří nenaříká nad tím, co už dělat nemůže, ale raduje se z toho, co ještě může a že vůbec ještě to a ono může. Slyšel jsem nedávno slova věřícího lékaře: Moudrý člověk si po padesátce váží každého dne života - a po šedesátce každé hodiny.

Moudré stáří mladým kolem sebe své zkušenosti a představy o životě nevnucuje. Ví, že jsou nepředatelné. Ale žije před nimi v hluboké víře, kterou má čas promýšlet, která se zocelila tím co zažil, uviděl, poznal. Má čas si zajít do kostela i ve všední den. Má čas, to je jeho bohatství.

Slyšels dobře? Moudrý křesťan má v stáří čas! Říkal mi nedávno jeden důchodce: „Nikdy jsem neměl tolik práce, co teď - v důchodě. Kdekdo mi říká - když teď nemáš co dělat, udělej mi to, udělej ono, a já lítám i s manželkou, že večer nohy necítíme.“ - Tak je to špatné. Stáří má právo na klid, na odpočinek jak podle světského, tak i podle Božího Zákona. Když ti to jde, jistě rád pomůžeš a budeš z toho mít radost, - ale jen když můžeš, když se cítíš dobře. Celý život jsi musel, ať se ti chtělo nebo nechtělo. Teď konečně nemusíš, když se na to necítíš. To je také výsada stáří. Nenech si ji vzít. Jedna babička vařila denně pro mladé, aby posloužila. Sama by se s mužem všelijak obešla, ale kvůli mladým se snažila vyvářet, aby neřekli. A výsledek pachtění, nespokojenost: Babička vaří starodávně, samá mastnota, kvůli babičce ještě ztloustnem! A tak babička vařit přestala. Když pak někdy dala mladým talířek štrůdlu, byla hodná babička.
V koncilní obnově svátostí církev vrátila původní význam i té svátosti, která se chybným vývojem stala strašidlem a svátostí smrti pod názvem „poslední pomazání“. Nový řád nazývá tuto svátost označením: svátost stáří. Jako je křest svátost dětství, biřmování - svátost dospělosti, tak i stáří má své posvěcení, svůj význam v díle spásy.
Pro křesťana platí, že stáří je stejně intenzívní dobou života jako mládí, jenže jinak. Stojí za to o tom přemýšlet a učit se moudře prožít své stáří.
A pro mladého křesťana platí:
Cti stáří, protože ani ty nebudeš stále dítětem.
A to si také odneseme jako dnešní zásadu našeho životního katechismu.

Přímluvy

Sjednoťme se teď v modlitbě, abychom se tu učili jednotě i v denním životě, abychom se stali živou církví. Prosme Boha jedním srdce a jedněmi ústy:

• Ať vidíme bližního i v členech naší rodiny - doma.
• Ať dokážeme neposuzovat jednání svých bližních, dokud neznáme všechny okolnosti.
• Ať máme odvahu upozornit bližního na chybu, když je naděje, že si dá říct.
• Všem klevetníkům dej milost, aby si svou ubohost uvědomili, dokud je čas.
• Ať si více ceníme lidí, kteří nás upozorňují na naše chyby, než těch, kteří nás vychvalují.
• Ať naše farní společenství žije ve svornosti a snášenlivosti.

Bože, prosíme tě, dej nám sílu, abychom ve svých dobrých předsevzetích vytrvali a vytvářeli církev Božích dětí kolem Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Dnes se máme ve škole Boží učit nesnadnému, ale nezbytnému umění; jak snést protivné lidi. Jak vyjít s tím, kdo nám ublížil, kdo ubližuje.
Nejprve se zamysleme: Jak jsem se k takovým lidem choval dosud? Kolik mstivých myšlenek, zatrpklosti, nepřátelství jsem v sobě měl?

Uvedení do čtení

Kniha Sirachovcova, z které si dnes budeme číst, byla učebnicí mravouky v první církvi. Užívalo se jí při vyučování katechumenů - při přípravě na křest.
Sir 27,33-28,9
Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!

Svatý Pavel nám ve druhém čtení připomíná důležitou skutečnost, na kterou často zapomínáme.
Řím 14,7-9
(Bratři a sestry!) Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.

To, co bylo ve starozákonním čtení pověděno v podobě mravních norem, to vysvětluje Pán Ježíš prakticky - podobenstvím.
Mt 18,21-35
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‘Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.’ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: ‘Zaplať, co jsi dlužen!’ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: ‘Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.’ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‘Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?’ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
 

JEDNA KU ZNIČENÍ

Kolikrát musím odpustit?
Tahle Petrova otázka z dnešního evangelia dodnes v lidstvu nedozněla. A stejně tak nedozněl nevěřící a nechápající úžas lidstva nad odpovědí Ježíšovou: Petře, ne jen třikrát, ne jen sedmkrát, ale sedumasedumdesátkrát odpouštěj. Vždycky odpouštěj. Neživ v sobě nepřátelství, nenávist, pomstu.

Proč musím odpustit?
Na tenhle Ježíšův požadavek odpovídá člověk nechápavě: Ale proč bych měl odpouštět, když se mohu pomstít? Proč bych si měl nechat líbit, když mi někdo ublíží, proč by mělo zlo zůstat nepomstěno?
Jsou pro to hned dva rozumné důvody. Jeden společenský, druhý osobní.
Za prvé:
Ti, co jim říkáme barbaři, ti měli před tisíciletími morální normu jedna ku jedné: oko za oko, za jeden zub jiný zub.
Dnes jsme v možnostech pomsty pokročili. Dnes je to jedna ku zničení. A co může stát proti možnosti pomsty bez mezí, než požadavek odpuštění bez mezí, Ježíšovo: odpusť 77krát?
 A jaký je druhý důvod, proč odpustit? Proto musíme odpouštět, protože my také potřebujeme odpuštění. Má ochota odpouštět bude jednou měřítkem, jak bude odpuštěno mně. Tak se za to my sami po celý život modlíme, tak to chceme: Bože, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme...

Jak dokázat odpustit
Dobrá, řekneš, já to tedy uznávám, že je to dobré a správné. Raději odpouštět, nemstít se. Ale je to vůbec v lidské moci, dokáže to vůbec člověk? Aspoň já už jsem takový, že když mi někdo ukřivdí, nedovedu zapomenout, i kdybych chtěl. Jak ho vidím, tak si na to vzpomenu, jsem toho zas plný. Leda, když mi ublíží nějaký chudák, jaksi nechtěně, to ano, to odpustit umím. Ale když mi ublíží nařvaný násilník a ještě se vysmívá, jak mně zatopil, - copak je možné takovému odpustit?
V tom máš, milý posluchači, pravdu: Člověk je schopen druhému odpustit, jen když vidí, jaký je chudák, jaký je ubožák.
Ale cožpak není každý zlý člověk ubožák?
Každý zlý, - každý, kdo kolem sebe rozsévá zlo, je člověk zmrzačený. Je to mrzák v původním a vlastním slova smyslu. Nemá zmrzačené tělo, nechybí mu noha nebo ruce, „chybí“ mu svědomí.
Tak viděli zlé lidi světci. Proto nám mohli dát radu:
  „Když ti někdo ublíží, nelituj se příliš.
  Pravý chudák nejsi ty, ale ten, kdo ublížil.“

Zmrzačené svědomí
Pojďte se tedy podívat, jací chudáci, jak zmrzačení jsou zlí lidé. Jejich svědomí bývá zmrzačeno nejčastěji dvěma způsoby:
Jedni mají svědomí otupělé špatnou výchovou. Zpravidla hned kdesi v dětství. Děcko zlobilo a rodiče se nad ním hádali, kdo je vinen. Dítě rozmazlovali a učili vidět vinu vždy na těch druhých kolem sebe, nikdy na sobě samém.
Těmhle ubožákům dá mnoho práce, než se naučí - a kdoví, jestli se to vůbec kdy naučí - vidět svou chybu, uznat ji, omluvit se.
Druzí mají naopak svědomí rozbolavělé, přecitlivělé, podrážděné, neurotické. Ti na rozdíl od těch otupělých výčitky svědomí mají, a masivní, jenže na ně falešně reagují! Jsou z nich zlostní, nerudní, neradostní lidé. Neumí nalézt odpuštění, a proto dělají peklo druhým a s druhými, jen aby si dokázali, že druzí jsou také špatní.
Polský spisovatel Jerzy Stavinsky popisuje člověka sužovaného špatným svědomím v románu „Špatná diagnóza“:
„Ty bolavé vzpomínky číhají v podvědomí jako šelmy v temnu, připravené vyskočit v kterémkoliv okamžiku, rozvrátit každou klidnou chvilku, hryzat a štvát. Probudí si člověka uprostřed noci a rozsvítí tmu svými reflektory: Vzpomínáš, tenkrát? A člověk se marně převaluje na druhou stranu, marně zakrývá oči rukou, marně se balí do deky. Ta postava tu stojí, po sté se znovu před tvýma očima odehrává scéna tvého ponížení, selhání, tvé bídy.“

Řetězová reakce odpuštění
Nic nepomůže pokoušet se svědomí přehlušit, utéci před ním do hluku, aktivity, tvrdosti v jednání. Utíkat před svědomím je dospělému asi tolik platné, jako utíkat před vlastním stínem.
Pomůže jediné: slůvko „odpouštím ti“, „je ti odpuštěno“.
Tak to chce Pán Ježíš. A chce víc: Chce, aby jedno, první odpuštění, hned vyvolalo řetězovou reakci odpouštění dalších. Aby ten, komu bylo odpuštěno, šel a odpustil tomu, kdo ukřivdil jemu. Tak jsme si to četli v evangeliu. A říká ještě víc: Že jen tehdy odpuštění platí, když je odpuštěno dalším, jinak ne.
Opravdu veliké věci se dějí, když dokážeme přemoci v sobě pomstychtivost, uraženost, malichernost, a dáme tomu, kdo nám ublížil, při setkání najevo, že jsme mu odpustili: I Bůh odpustí, když ty odpustíš!
Opravdu veliké věci se dějí, když jdeme s kající myslí ke svátostné zpovědi. Psycholog Max Frisch píše:
„Copak katolíci, ti se mají. Ti mohou všechny boláky svého svědomí otevřít ve zpovědi bez rizika, že se tím vydají na pospas veřejnosti. Ti mohou uslyšet na své vlastní uši hlas rozsudku: Jdi v pokoji, je ti odpuštěno. Na minulost už můžeš myslet bez úzkosti, jako na uzavřenou minulost. Rána tvého svědomí se může zhojit, zajizvit.“
A také muž, od něhož by to katolík nečekal, hájí zpověď: Martin Luther napsal, když už hned za jeho života chtěli jeho radikální stoupenci zpověď zrušit: „Soukromou zpověď si nedám od nikoho vzít, a nedal bych ji za všechny poklady světa, protože vím, kolik síly a útěchy jsem v ní dostal.“
Svátostná zpověď je léčebný proces lidského svědomí. Ovšem za podmínky, že my dáme to rozhřešení dál, našim viníkům, aby vznikla řetězové reakce odpuštění.

Závěrečné shrnutí
Čemu jsme se naučili z dnešního podobenství, jakou radostnou zvěst jsme uslyšeli,
Aby si člověk dobře žil na světě, nesmí mít svědomí otupělé. To pak nevidí své chyby a neumí odpouštět jiným.
Musíme mít svědomí dětí, které umějí uznat svou chybu a otevřít tak cestu k odpuštění, dát to odpuštění dál a odpustit jiným.
Vždyť náš Bůh je Bůh odpuštění, ne pomsty.
Pojďme se k němu přihlásit vyznáním víry.
 

UMĚNÍ ODPOUŠTĚT

Nedávno vyšel český překlad Koránu, posvátné knihy mohamedánů. Je tam zajímavé, jak islám pohlíží na Pána Ježíše.
Přijali jej sice mezi proroky, ale mesiášem, Bohem podle nich být nemůže.
Proč? Mohamedáni si totiž nedovedou představit, že by Bůh mohl být tak „nespravedlivý“ jako je Ježíš třebas v dnešním evangeliu.
Nedovedou si představit, že by Bůh mohl být takový slaboch, jako je Ježíš, který se nemstí svým nepřátelům a čeká s trestem, jestli se napraví - jestli dostanou chuť jít pracovat aspoň v poslední hodině.
Dokonce tvrdí ten Ježíš, že v nebi bude větší radost nad jedním obráceným hříšníkem, než nad mnoha spravedlivými. To mohamedán nepochopí.
Ten, kdo to pochopí, je křesťan; ba jen ten je křesťan, kdo to pochopí, kdo odpouští.
Ono odpouštět, to není nic snadného. Když odpustíme, máme často jakýsi nedobrý pocit: nejsem přece jen hlupák, nejsem světu k smíchu? A ani ten, komu je odpuštěno, se necítí nijak královsky, je mu trapně.
Tohle však dovede Bůh: odpustit tak, že omilostněný delikvent je navíc naplněn radostí, cítí se šťasten, znovuzrozený.
Když Ježíš odpustil Matoušovi - celníkovi, ten uspořádal na oslavu hostinu. - Na oslavu, že byl u zpovědi, že dostal rozhřešení, odpuštění.
Cítíš se po zpovědi i ty tak svátečně a radostně?
Jestli ne, asi proto, že trčíš ve stejném hříchu, jako ti reptající dělníci z evangelia. Také neumíš odpouštět lajdákům, a proto neumíš odpustit ani sám sobě. Odcházíš stísněn, s pohledem obráceným ještě nazpět, na marnost minula, místo aby ses radostně obrátil dopředu, šťasten, že můžeš pracovat dál na vinici Božího království - a to i přesto, že začátek práce byl nevalný.
Je tu ještě jiné nebezpečí. Nějaký cynik by si mohl říci: Když Kristus přišel povolat hříšníky, když dal stejnou mzdu i těm, co se napraví až v poslední minutě, pak mohu hřešit dál. Mám dost času. Stačí napravit se až v poslední minutě. A pak budu ten správný hříšník pro radost celého nebe.
Ano - bylo by to logické a chytré - jen kdyby kdo věděl, která to je, ta jeho poslední minuta.
Matoušovi řekl Ježíš: Pojď na mou vinici - a on hned, v tu chvíli nechal výnosného zaměstnání a šel. Dnes volá Pán i tebe, bratře, sestro: Už jsi promeškal dost hodin, dnů, let svého života - pojď na mou vinici, opusť vše špatné.
Denně si chceme v tomto týdnu připomínat Boží pravdy: Chci být křesťanem? Pak musím odpouštět, být milosrdný. Celník Matouš opustil vše a šel za Ježíšem. Mne též Ježíš zve: opusť své nelásky, hněvy, závisti, opusť své zlozvyky. I ty jdi na mou vinici - žij jako křesťan. A žít jako křesťan znamená: odpouštět, být milosrdný, nezávidět.
Pojďte tedy vyznat, ze srdce vyznat svou víru v Ježíše Krista spravedlivého a odpouštějícího. Pojďme poprosit o radost k práci na Boží vinici tohoto dne a tohoto týdne.
 

CO SI POČÍT S ČLOVĚKEM, KTERÝ TI UBLÍŽIL

Minulou neděli jsme slyšeli v evangeliu odpověď na otázku, co mám dělat, když vidím, že se děje nějaké zlo, když vidím, že někdo hřeší.
Odpověď zněla:
1. Když máš naději, že si dá říct, pak mu domluv.
2. Když to nepomůže, tak vyhledej jeho přítele a spolu s ním se pokus mu pomoci.
3. Když se to ani vám oběma nepodaří, pak se poraď s církví, tj. s knězem.
4. Když však je ti hned předem jasné, že by bylo marné mu domlouvat, pak mlč. Nepomlouvej ho za zády.
Dnes se mluví o situaci, která jde víc na tělo: Někdo ublížil mně. - Jak se mám bránit? Jak se mám zachovat? Písmo svaté nám dává odpověď v celém světě neslýchanou. Říká: Odpusť!
Odpustit? To je proti naší povaze. Ta nám říká: „Nenech si líbit nic! Nedej se! Oko za oko, zub za zub! Oplať, pomsti se každému, kdo ti ublížil!“ - To je podle lidské přirozenosti. Tak lidé smýšleli před tisíciletími, tak smýšlejí i dnes. A tak bychom smýšleli ještě stále i my všichni, kdyby nepromluvil Bůh: Ty odpusť! Ty se nemsti!
Myslím, že tohle „odpusť“ by si žádný člověk sám ani nedokázal vymyslit. Na takový nápad by asi lidé sami nikdy nepřišli. To musel lidem povědět - zjevit Bůh.
Dnes jsme slyšeli toto zjevení Boží ve dvojí podobě: Starozákonní, - jak to Bůh říkal lidem skrze proroky; - a v podobě novozákonní, v evangeliu, - jak to lidem pověděl Pán Ježíš.
Na světě vždy převládalo přísné právo: Že dluhy se platí do posledního haléře. Že je spravedlivé potrestat za každé provinění. Odpustit - to byla velká novota. Rabíni řekli, že stačí odpustit nanejvýš třikrát - pak už ne. Petr projevil ochotu odpustit sedmkrát. Pán Ježíš řekl sedmdesátsedmkrát, tj. pokaždé, když druhý lituje a o odpuštění stojí.
Proč pokaždé?
Pán Ježíš to vysvětluje podobenstvím o způsobu Božího kralování: Království nebeské se podobá králi, který se slitoval a odpustil.
Rozumíš? Všichni jsme závislí na odpuštění Božím. Kdyby Bůh neodpustil naše hříchy a viny nám, všichni bychom zahynuli navěky. Pán Bůh nám odpustí, - ale jen tenkrát, když odpustíme my. To je důvod, proč mám odpouštět, vše odpouštět: aby Bůh i nám odpustil, vše odpustil.
Co jsme se dnes ve škole Boží naučili?
Bůh zjevuje lidem to, na co bychom sami nepřišli.
Postupně a částečně zjevoval lidem pravdy za starých časů - tomu říkáme Starý zákon.
Pak přišel Ježíš Kristus - Boží Syn. Jeho zjevení říkáme Nový zákon.
V knize Zjevení, v Písmu svatém, v Bibli, je popsáno všechno o našem životě, všechny jeho situace. Potřebujeme ovšem ještě toto: Božímu zjevení rozumět a podle něj se řídit.
Co na to říkáte, děti, mládeži? Bude to lehké? Já vím, že nebude. Proto vám hned napovím jak na to.
Když ti někdo něco zlého schválně udělá, když ti někdo schválně ublíží, braň se, samozřejmě, ale o tom zlém si pomysli: „Jsi ubožák, že jsi tak zlý. Máš pokřivenou duši, povahu, jsi křivák. Možná, že někdo ubližoval tobě, kdopak ví, čím trpíš, že jsi jak zkažený, kousavý pes. Je mi tě líto. Zkusím to s tebou po dobrém, s humorem, místo s rozčilováním.
Co si tedy chceme z dnešního kázání zapamatovat?
  Budu se učit odpouštět.
  Zlého politovat, místo se mu pomstít.
Proto dnes před svatým přijímáním i v týdnu doma se chceme modlit zvlášť pozorně slova Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

Přímluvy

Pán Ježíš řekl: „Mé myšlenky jsou myšlenky odpuštění, ne pomsty.“ Proto jej prosme:

• Pane, dej abychom pochopili, že tvá přikázání jsou správná.
• Dej nám radostnou sílu k velkorysosti a k odpuštění.
• Ať se lidstvo vysvobodí z bludného kruhu pomstychtivosti.
• Ti, co odpustit nedokážou, ať se učí litovat zlého člověka, jako duševně nemocného.
• Lidé dobráci, kterých sobci využívají a zneužívají, ať se naučí bránit svá práva energicky, ale bez mstivosti a zloby.
• Ať se umíme zastat lidí, kterým silnější ubližují.
• Odpusť nám naše viny, protože i my chceme odpouštět našim viníkům.

Pane Ježíši, tys opustil i těm, kteří tě zabíjeli. Ať se od tebe učíme milosrdenství, abychom sami milosrdenství došli u tebe, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

„Člověče, nemsti se, nebo nedojdeš v životě pokoje!“ - Pamatuješ se ještě, jak nás k tomu vyzývalo evangelium minulou neděli? Dnešní bohoslužba pokračuje v ukazování pokojné cesty.
Člověče nezáviděj druhým, nebo se užereš! Tvá závist tě zničí!“
Obraťme se proto hned zpočátku zpytavým pohledem každý na sebe, do svého nitra: Nakolik já popřávám místo závistivým a nepřejícím pocitům, myšlenkám, řečem?

Uvedení do čtení

Prorok v dnešním čtení už tuší a předvídá, že Mesiáš bude hlásat lidem pravdy neobvyklé, protože Boží - ne lidské.
Iz 55,6-9
Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.

Teď nám dá svaatý Pavel v listu z vězení nahlédnout do intimních hloubek svého srdce, které se zmítá dvojím protichůdným přáním.
Flp 1,20c-24.27a
(Bratři a sestry!) Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu. Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.

Dnešní evangelium je o „nespravedlivé“ spravedlnosti Boží. Těžko se s ní smiřujeme, pokud je prokazována jiným.
Mt 20,1-16a
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.´ A šli. Kolem dvanácti a kolem tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ´Co tu celý den nečinně stojíte?´ Odpověděli mu: ´Nikdo nás nenajal.´ Řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici!´ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ´Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.´ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: ´Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik, co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.´ On však jednomu z nich odpověděl: ´Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?´ Tak budou poslední prvními a první posledními."
 

PŘEJ A BUDE TI PŘÁNO !

Skoro pravidelně chodil na mši svatou pozdě. Kněz mu říkal: „Stačí vstát o pět minut dřív, a stihl byste kostel včas“ - ale on se smál: „Pane faráři, vždyť Pán Ježíš přece řekl, že poslední budou prvními! A dělníkům na vinici dal dnes po denáru všem, i těm, co přišli pozdě jako já! Pán Bůh přece nehledí na hodinky, ale na dobré srdce!“ - „Ja“ - vzdychl na to pan farář, - „ono přijde na to, jak si kdo evangelium vyloží! - Podle tebe by tedy stačilo přijít do kostela na závěrečné požehnání, do práce právě tak pro výplatu a práci nechat jiným.“
Není to zrovna chytré, používat evangelia pro omluvení vlastní pohodlnosti.
Pojďme se tedy raději ptát po správném smyslu dnešního evangelia. Je jasný a srozumitelný: Nezáviděj druhým! Přej a bude ti přáno!
Četl jsem jednou vyprávění o slepém člověku, který za okny své světnice pěstoval s velikou pečlivostí květiny. Od jara do podzimu krásně kvetly. Zastavil se kolemjdoucí na chodníku a říká tomu slepému: Prosím vás, proč by ty krásné květiny pěstujete? Vždyť je stejně nevidíte!“ A slepý se usmál: „Mám pro to hned tři důvody: Nejprve - mohu se květin dotýkat. Za druhé - mám rád jejich vůni. A třetí důvod jste vy.“ - „Jak to, vždyť mne vůbec neznáte!“ - „Neznám, ale právě tak jsem si to představoval: Jistě půjde kolem někdo, komu mé květiny udělají radost. Zastaví se u mého okna, bude se mnou o nich hovořit, a tak budu mít radost zase já.“
Ano, tak to vždycky platí: „Tolik radosti v životě zažiješ, kolik jí sám rozdáš druhým.“
Ten slepý mohl zatrpkle naslouchat krokům lidí na chodníku, mohl srovnávat a závidět: „Proč právě já nevidím, proč oni vidí?“ - Ale on se neuzavřel do své temnoty, vyšel z ní na cestu lásky. Vyšel dělat druhým radost. A tak ji  měl i sám.
Děti, teď se možná rozpomínáte, jak to je s vámi, když se vám zdá, že bráška nebo sestra dostali od maminky větší kousek čokolády? Jak je to s vámi, když se vám zdá, že spolužák dostal lepší známku než ty? Mračíš se? Nepřeješ? Závidíš?
Víte, kdo se neumí radovat z radosti druhých, ten moc radosti na světě neužije, ten se moc šidí.
To prý žába má takové zvláštní oko, že vidí jen to, co se jí hodí sežrat. Nic jiného na celém rybníku už nevidí. Chudinka žába. A ještě větší chudák je ten, kdo žába není, a přece také nevidí nic jiného, než to své.
Ptali se v Indii Matky Terezy z Kalkaty, co je to křesťanství. A ona řekla: „Je to dávání. Bůh tolik miluje svět, že mu dal svého Syna. Ježíš dal za lidi svůj život. Ale ještě než se vydal na smrt, dal se lidem v podobě chleba života, aby nehladověli po lásce. A lidé, kteří uvěří v Ježíše, jako já a miliony jiných, dávají sebe do služby lásky druhým. Ano, křesťanství je radost z dávání.“
Dnes nám tedy Pán Ježíš všem připomněl, že jeho učedník, křesťan, nezávidí, je velkorysý.
Pokusme si to zapamatovat, třeba takto: „Tolik radosti v životě budu mít, kolik jí rozdám druhým.“

Přímluvy

Bůh zve každého z nás, abychom pomáhali budovat na světě království pokoje, civilizaci lásky. Prosme ho s důvěrou o pomoc:

• Nedopusť, aby se dnešní lidstvo navzájem zničilo žádostivostí toho, co mají druzí.
• Dej svého Ducha papeži a kněžím, aby dobře ukazovali cestu ze zmatků doby.
• Ať všichni pochopíme, že náročnost, závistivost a nespokojenost je trojlístek jedovaté byliny, která zabíjí radost ze života.
• Ať si neděláme starost, co si o nás myslí lidé, ale ať dbáme o to, jak vypadáme před Bohem.

Bože, chceme si každé ráno v tomto týdnu připomenout, že tolik radosti v tom dnu zažijeme, kolik jí uděláme druhým. Budeme se tak učit následovat Ježíše Krista, našeho Pána.