Cestou do Emauz - úvodní a závěrečné texty
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
Jdi na obsah dílu:
Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatýchdalší knihy (většinou volně šiřitelné) Hospodin řekl Abrahamovi:
„Vyjdi ze svého domu. Vyjdi ze svého příbuzenstva a budeš pramenem požehnání.“ I my jsme synové Abrahamovi. Ten Boží hlas zní i dnes: „Vyjdi z domova a budeš pramenem požehnání.“
A nejen někteří ke kněžství; všichni, doslova všichni jsme voláni k apoštolátu při občanském povolání.
Každému z nás je určena Boží výzva k budování Božího království. Každý můžeme sloužit jiným způsobem, ale všichni se stejným cílem.
Před časem jsme s údivem četli zprávy z jižní Ameriky: Laici tam konají bohoslužby! Laici tam podávají svaté přijímání! Svatý Otec dal dovolení laikům - mužům i ženám, aby konali bohoslužbu slova a podávali svaté přijímání. Je tam velký nedostatek kněží. „Nenecháme kostely zavřené tam, kde nejsou kněží,“ řekl tehdy svatý Otec.
Teď si stejné dovolení vyžádali biskupové po celém světě, protože nedostatek kněží je všude.
A tak i v naších kostelích můžeme vidět laiky, jak se podílejí na nedělní liturgii. Nejen jako lektoři čtením slova Božího, nejen jako kantoři péčí o liturgický zpěv, nejen jako asistence při oltáři, ale i jako pomocníci kněze při rozdílení Těla Páně. V kostelích, kam se kněz nedostane, mohou s biskupovým pověřením laici sami číst evangelium a kázání, konat bohoslužbu slova a podávat svaté přijímání. A mohou také přinést svaté přijímání nemocným do domu.
Je to v církvi revoluční novinka? Je a není. Novinka to je z toho hlediska, že jsme dříve na nic takového nebyli zvyklí. Ale kdo zažil zlá léta ve vězení, ten si možná vzpomene, že i ve vězení nosili laici při sobě Tělo Páně, konsekrované knězem při tajné mši. To byly ovšem mimořádné okolnosti. Nyní se to stává běžným zjevem i v našich farnostech.
Z pohledu dějin církve to není novota, ale návrat ke staré praxi. Na počátku křesťanství bylo po dlouhá staletí v církvi zvykem, že když křesťané měli doma nemocného, pak mu v neděli přinášeli z kostela Tělo Páně. Ba i pro sebe brali domů Tělo Páně, aby mohli denně přijímat, i když nemohli ve všední den do kostela. Teprve tehdy, až byl kněží dostatek, byla služba Tělem Páně ponechána jen kněžím.
Dnes se tedy vracíme ke staré praxi. Kde není kněze, tam pověří biskup laiky, aby po patřičné průpravě konali bohoslužbu slova, přednesli kázání, podávali svaté přijímání, donášeli Tělo Páně nemocným.
Tato sbírka promluv má být pomůckou laikům ke čteným promluvám při bohoslužbě slova. A také chce posloužit těm, kteří se do kostela nedostanou pro nemoc, stáří či nedělní službu, nebo si chtějí doma nad nedělním slovem Božím v klidu pomeditovat.
Nehledejte v této příručce můj osobní literární projev. Jsou to kázání - a kazatel je ten hospodář, který vynáší ze zásob věci nové i staré. Kazatel bere, kde najde a zpracovává myšlenky, které by posluchači pomohly zahořet pro záměr slova Božího, aby si zamiloval Pána Ježíše a vydal se na cestu jeho následování.
Přeji ti, abys i ty zahořel a vydal se na cestu.
BOHOSLUŽBA BEZ ÚČASTI KNĚZE
(Provizorní návrh)Po zazvonění: Píseň
Nastupují ministranti, lektoři, vedoucí bohoslužby,
Poklek před svatostánkem.Vedoucí bohoslužby:
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. - Amen.
(Několik slov uvedení, pak:)
Dříve, než uslyšíme Boží slovo, litujme svých hříchů a prosme za odpuštění:Všichni:
Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, - že často hřeším myšlením, slovy i skutky, - a nekonám, co mám konat: - je to má vina, má veliká vina. - Proto prosím Matku Boží Pannu Marii, - všechny anděle a svaté - i vás, bratři a sestry, - abyste se za mě u Boha přimlouvali.Vedoucí: Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, - odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného.
Všichni: Amen.
(Po zácviku se zařazují další úkony kajícnosti podle misálu)Vedoucí nebo zpěv:
Pane, smiluj se. (všichni opakují)
Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se.Vedoucí nebo zpěv
Sláva na výsostech Bohu. - (všichni:) a na zemi pokoj lidem dobré vůle. - Chválíme tě, - Velebíme tě. - Klaníme se ti. - Oslavujeme tě. - Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu. - Pane a Bože, nebeský Králi, - Bože Otče všemohoucí. - Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste. - Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce. - Ty, který snímáš hříchy světa, - smiluj se nad námi. - Ty, který snímáš hříchy světa, - přijmi naše prosby. - Ty, který sedíš po pravici Otce, - smiluj se nad námi. - Neboť ty jediný jsi Svatý, - ty jediný jsi Pán, - ty jediný jsi Svrchovaný, - Ježíši Kriste, se svatým Duchem, - ve slávě Boha Otce. - Amen.Vedoucí: Modleme se:
(následuje příslušná modlitba z misálu s kratším závěrem: „skrze Krista, našeho
Pána.“ nebo „neboť on žije a kraluje na věky věků.“
BOHOSLUŽBA SLOVA
1. Lektor - uvádí do čtení
2. Lektor - čte první čtení
Žalm nebo píseň
1. Lektor uvádí do 2. čtení
3. Lektor čte druhé čtení
Píseň
1. Lektor - uvádí do evangelia
Vedoucí - čte evangelium. - Neříká: Pán s vámi, ale: Slova svatého evangelia...
Kázání - čte lektor nebo vedoucí bohoslužby
Vedoucí: Věřím v Boha,-
Všichni: Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. - I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, - trpěl pod Ponciem Pilátem, - ukřižován, umřel i pohřben jest; - sestoupil do pekel, - třetího dnes vstal z mrtvých; - vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího; - odtud přijde soudit živé i mrtvé. - Věřím v Ducha svatého, - svatou církev obecnou, - společenství svatých, - odpuštění hříchů, - vzkříšení těla - a život věčný. - Amen.
(střídáme s Kredem z misálu)
Přímluvy
PŘIJÍMÁNÍ
Píseň - (jedna i více slok - eucharistická. Za zpěvu přenesení ciboria ze svatostánku)
Vedoucí bohoslužby:
Jsme pozváni ke stolu Páně: Toto svaté přijímání není jen vzpomínka na poslední večeři, na události minulé. Týká se i naší přítomnosti i celé naší budoucnosti. Pán chce skrze nás jít k našim bližním, chce je skrze nás oslovovat, chce jim pomáhat.
Proto nyní ve společenství se všemi, kteří vyznávají Kristovo jméno se pomodleme, jak nás naučil Pán Ježíše:
Všichni: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.Vedoucí:
Pozdravme se navzájem pozdravením pokoje.Všichni:
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj.Rozdíleč svatého přijímání
Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa.
Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.Všichni:
Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.(Vedoucí rozdílí Tělo Páně. Zpívá se.)
Píseň k přijímání
(Po skončení uloží vedoucí ciborium do svatostánku, myje si ruce a usedá na své místo.)
Chvilka ticha, pak
Vedoucí: Modleme se : (modlitba po přijímání)
(K přípravě na svaté přijímání a k poděkování po něm možno použít
krásné modlitby z Kancionálu č. 016 - 038)
ZÁVĚR
Vedoucí přečte ohlášky, pak řekne:
- Požehnej nás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. - Amen
- Pochválen buď Ježíš Kristus.
Až na věky věků. Amen.
nebo: Jděme ve jménu Páně.
Bohu díky.Závěrečná píseň
NAKONEC KOUSEK HOMILETIKY - NAUKY O KÁZÁNÍ
BĚDA MNĚ, NEBUDU-LI KÁZATI
Kazatel slova Božího, je člověk, který si vzal za úkol vysvětlovat bližním věci nevýslovné, poučovat o věcech tajemných a lidskou zkušenost přesahujících. A proto všechny generace kazatelů asi znaly to, co známe i my: občasnou malomyslnost, která působí, že to, co jsme si zvolili za poslání, pociťujeme jako břemeno přetěžké.
Známe asi všichni ten neklid na počátku každého týdne: O čem v neděli kázat? Jak to povědět?
O čem kázat, aby to bylo zajímavé nejen pro kazatele, ale i pro posluchače. Jak to povědět, aby to posluchače vytrhlo z jejich trpělivé letargie, s kterou zasedli do lavic a v které jim jde kolem uší jako samozřejmé vše, co se čte, říká, modlí. Co jim povědět, aby se probudili, zpozorněli, pocítili: tohle je zajímavé, to se mne týká, to jsem potřeboval slyšet.
Kamenitá cesta kazatele prosvítá i z dopisu redaktora homiletického časopisu svým přispěvovatelům:
„Co kázat?
Prosím vás, ať je ve vašich kázáních víc víry a méně všelijakých problémů. Ať je tam víc nadšení a méně nářků. Ať je tam víc moudrosti Boží a méně lidského mudrování. Ať je tam víc příkladů a méně abstraktností.
A jak kázat?
Neškodilo by nám, občas si připomenout rady starých zkušených kněží: Když si píšeš kázání, představ si před sebou svou maminku a vypravuj to jí. Vypravuj to svému staršímu bratrovi, který je doma traktoristou. Vypravuj tak, aby z toho měli radost. Aby si řekli: Ano, víra je krásná věc.“
Asi si nad tím říkáš, že tohle všechno víš, nic nového. Že tvá potíž je právě v tom, kde vzít taková slova, abychom mluvili na úrovni svých posluchačů, a přece jim říkali věci nově a nové, - abychom je vedli výš a dál.
Máme před sebou třeba vánoce. Věroučný obsah vánoc vyjadřuje jedna věta: V Ježíši z Nazareta se Bůh stal člověkem. - To je výrok víry. Výrok dogmaticky přesný a správný. A teď začíná kříž kazatele: Jak to „přeložit“? Jak to povědět, aby se to stalo nejen základem víry, ale i radostí posluchače?
Bude-li výklad usilovat jen o dogmatickou přesnost, pak asi bude znít posluchačům suše a nestravitelně. Bude-li výklad barokně poetický a citový, bude znít jako výlevy citů ze starých kalendářů.
Kde je ta zlatá cesta dobrého kázání: Ut veritas pateat, placeat, moveat? Aby pravda byla zjevná, krásná, aby pohnula k následování.
Nové senzační objevy ve vědě homiletické žádné nejsou. Stále platí ono staré, že nejhlasitěji káže celá osobnost kazatele. Nejen to, co říká, ale především to, jaký sám je. Stále platí stará pravidla homiletiky.
Snad nám při přípravě na nedělní kázání trochu pomůže, když si je zopakujeme.Nejtěžší je start
Když čteme, jak startují kosmické rakety, slyšíme, že nejtěžší ze všeho je chvíle startu, to utržení od země.
My jsme na tom stejně, jako ti raketoví technici. Jak pohnout posluchačem, aby se vydal se mnou na myšlenkový let? Jestli ho nezvednu ze sedadla hned prvními větami, zůstane sedět, pro něj mluvím nadarmo. Proto začátek musí nějak překvapit, musí být jinačí, než zkušený posluchač čeká. Má mít trochu provokativnosti, jak ji v sobě dodnes, po dvou tisíciletích ještě stále mají kázání Pána Ježíše, Pavlovy listy.Docere - učit, nebo pomáhat objevit?
Už malé děti nemají rády poučování, dospělí teprv ne. „Poučujeme“ tehdy, když něco tvrdíme, místo abychom si dali práci s dokazováním, vysvětlováním. Kazatel by měl ovládat techniku vyprávění vtipů. Tam vypravěč zná také víc než posluchač, ale dopřává mu radost, aby se pokusil přijít na to sám: Jaký je rozdíl mezi X a Y ? Otázka vybízí k spoluúčasti: co myslíš? Tak posluchač může zažít kus objevitelské radosti.
Nehlásejme pravdy víry jako staré zboží, od věků hotové, - tedy mrtvé formule a tvrzení. Boží království je přece ten nejnovější objev pro každého osobně, ten nepřekvapivější objev, co můžem v životě udělat. Vzpomeň na vyprávění o učednících emauzských v evangeliu. Nezačíná to tam prohlášením Pána Ježíše: „Já jsem vstal z mrtvých.“ Kdepak. Pán je nechá, aby to objevili sami, počká, až jim to dojde: „Tu se jim cestou do Emauz otevřely oči...“Movere - aneb trefit to pravé slovo
Při přípravě kázání zažijeme i okamžiky radosti. Je to tehdy, když máme pocit, že se nám podařilo trefit na správné slovo. To, které vystihuje, co máme na mysli, a navíc ještě i citový vztah k věci. Protože se dá spolehnout, že co udělá radost mně, to živě osloví i posluchače.
Kazatel má radost, že se mu příprava daří, a hle, už je zas na pokraji jednoho úskalí: že ze samého nadšení přitlačí na pero, uklouzne do přehánění ve výrazech. Jako pro malíře nejsou nejlepší křiklavé barvy, tak ani superlativy nedělají dobrou službu v kázání. Dobrý básník šetří přídavnými jmény vůbec, natož superlativy. A nejsme my kazatelé také trochu básníky, básníky evangelia?Delectare - aneb přinášet radostnou zprávu
Už Nietzsche předhazoval křesťanům, že vypadají málo vykoupeně, málo radostně. I nám se ukládá, abychom kázali vykoupeně, radostně. Jenže někdy dopadáme, jak ten mladý kaplan, který s nasupenou tváří usilovně kázal, že křesťan je povinen se radovat.
Je to otázka nejen naší tváře, ale i volby témat a jejich zpracování.
Z našich kázání zní někdy strašení, místo radostné zvěsti. Nejedná se tu o reklamní usmívání, o nějaký ten „hihi“ životní postoj. Udělat někomu radost, to panečku něco stojí. Pána Ježíše to stálo život. Jedná se o náš zásadní postoj při hlásání evangelia, o okouzlení z úžasného daru Boží lásky až na smrt věrné.
Moc pomůže, když si hned na začátku přípravy kázání položíme otázku: co je v tomto slovu Božím radostného pro mne, pro můj osobní život? - Pak už ta radost přejde i do našeho dalšího uvažování, pomůže hledat příklady spíš radostné a útěšné, než zastrašovací. Už by se opravdu měla konečně rozplynout ta tísnivá a dusící atmosféra kolem leckterého horlivého kazatele - hřímatele.Kazatel - moralista se zdviženým prstem?
Slovo „moralizovat“ je v naší době významem blízké slovům jako bručounství, plané hudrování, poručnictví. Nic dobrého. Ale není povinností kazatele právě moralizovat, napomínat, varovat, přikazovat? Je a není. Do moralizování nepopulárního a také vezkrze špatného upadnete, když zapomenete, že všechno čím žijem, je dobrým darem Božím, darem z lásky, který smíme vděčně přijímat, a místo toho předkládáme vše v podobě hartusivého musíš, nesmíš.
To je opravdu špatné moralizování, plané a nepopulární. Na takové mluvení je dnešní člověk alergický. Každé „musíš“ v něm nevzbudí chuť poslechnout, ale odporovat, hledat protiargument. Ovšem, přijde také čas pro kategorické prohlášení: musíš! Jsou taková i v bibli, ale i tam jsou uvedena vysvětlením, že jsou projevem Hospodinovy lásky, že je to cesta z otroctví ke svobodě Božích dětí. (Ex 20,2)
Proto i my, než vyslovíme příkaz, vysvětleme, jak a v čem je to projev Boží lásky a péče o nás. Nebudeme tak nahrávat posluchačově obavě, že ho chceme vnutit do čehosi, co sám nechce, že ho chceme zmanipulovat. Veďme ho, aby se mohl rozhodovat spolu, aby si sám pro sebe objevil, co má dělat. A zas při tom můžeme dodat: Odkoukáno od Pána Ježíše. Podobenství o milosrdném Samaritánovi Pán nezakončil rozkazem: „Ty musíš jednat také tak.“ Napřed dává čas k přemýšlení: „Co myslíš, kdo z těch dvou jednal jako bližní?“ A teprve potom, když si posluchač sám odpověděl, následuje jeho potvrzení, teď už v jasné formě jednoznačného příkazu: „Jdi a jednej také tak!“ (Lk 10,37)Innovare - aneb staré vždy nově
„V kostele slyšíme stále dokola stejné řeči. Kazatel má své oblíbené myšlenky a výrazy, svá ustálená rčení. Vím už dopředu, kam míří a kam řeč povede.“ Přečasto se ozývají takové nářky, a nejen od mladých posluchačů. My na to reagujeme zpravidla podrážděně: Co ti lidé vlastně chtějí? My přece nejsme nějaká reklamní kancelář nebo televizni noviny, naše „věc“ je stará 2000 roků.
Ja, ale tuto starou pravdu musíme stále nově hlásat! Nový zákon se jmenuje Boží slovo, které máme hlásat. Novou smlouvu uzavřel Pán se svým lidem (Mt 26,28). Slovo „nový, nové“ zní přečasto z Ježíšových úst, a důvodem pohoršení jeho současníků není staroba, ale neslýchaná novost jeho kázání. Nový život má vést, kdo jej následuje, nově myslit se má naučit (Jan 13,34; Řím 12,2; 6,4). A novost slova Božího nebyla jen kdysi v určitém čase, ale je stálou vlastností, procesem, který trvá a který kvasí směrem k tomu nejnovějšímu: k Božímu království před námi.
Nemá být kázání také naplněno touto tendencí po stálé obnově, stále inovovat situaci v nás a kolem nás? Nemá mít hlásání Krista také stálý rys překvapivé novosti?
Jak má kazatel odpovědět na člověkův zájem, aby uslyšel co je nového?
Především my sami musíme perikopu číst nově. S pomocí exegetické literatury se ptát, co jsem z té perikopy dosud nepochopil, jak nově, líp, dnešněji se to dá povědět. Vysvětlovat text ze zorného úhlu naší budoucnosti, - nazvěme to třebas trochu nadneseně: prorocky. Nebo to nazvěme prostě: Pro staré pravdy hledat stále nové vyjádření, vetera noviter.Pozvi si odborného poradce
Poslední zásada je stejně známá, jako ty předchozí: Než vezmeme do ruky pomůcky ke kázání, poraďme se s Duchem svatým. Začněme modlitbou k Duchu svatému a navažme na to hned meditaci biblického textu. Živé a osobité kázání vždy roste z meditace.
POUŽÍVÁNÍ “UVEDENÍ DO ČTENÍ” PŘI BOHOSLUŽBĚVe ”Všeobecném úvodu do misálu” ods. 11 stojí:
“Kněz může několika slovy uvést věřící do bohoslužby dne a perikop před čtením lekcí.”
Uvedení přísluší knězi. Ale není proti liturgickým předpisům, když je v duchu aktivní účasti přednese někdo jiný (Lektor, komentátor).
Jedná se tu o rubriku “licet - je možno”. Proto by nebylo dobré dělat z Uvedení do čtení pravidelnou nutnost. Je třeba vždy uvážit, jestli příslušná perikopa potřebuje či nepotřebuje uvedení, aby posluchači mohli s porozuměním naslouchat. Bohoslužby nemají být upovídané, proto, kde není uvedení do čtení třeba, tam je nedělejme.
Je dobře si občas připomenout, jaké Uvedení do čtení být nesmí:
Nesmí to být vysvětlování dlouhé:: několik slov!
Nesmí to být teologická summa perikopy: Co vyplyne jako závěr čtení, nesmíš ohlásit předem.
Nesmí to být převyprávění lekce, prozrazení pointy dopředu.
Co je cílem uvedení do čtení? Jediným cílem je lepší porozumění textu perikopy. Protože porozumění závisí také na pozornosti posluchačů, je důležitým úkolem probudit pozornost, zvědavost posluchačů:
Občas je dobře pouze upozornit na autora: Teď k nám bude mluvit Pán Ježíš. Teď mluví k našemu shromáždění Bůh.
Jindy stačí v jednom uvedení před prvním čtením ukázat leitmotiv všech čtení.
Jindy upozorníme zvlášť na téma, které chceme v kázání rozvést.
Jindy nám poslouží aktuální událost ze současné doby, která je obdobou toho, co pojednává perikopa.
Při přípravě na nedělní mši by příprava uvedení do čtení měla přijít na řadu vždy až naposled. Teprve pak nejlíp vysvitne, jestli je jich tentokrát třeba a jak je formulovat.
Když se pro uvedení rozhodnem, pak to má být lidské slovo, které z kazatele neudělá docenta, povýšeně poučujícího nevědomé žáky. Musíme si je doslova napsat, připravit v přesné formulaci, ale nemá se číst, aby nenarůstala další čtení v bohoslužbě slova. Musí se volně povědět jako osobní slovo k tomu, co teď uslyšíme.
Přehlednosti bohoslužby a srozumitelnosti čtení velice prospěje i rámec ticha kolem každé lekce. Ne dlouhé chvíle, stačí tři - pět vteřin ticha, než se začne číst, totéž po skončení čtení, aby lekce vystoupila, vyzněla.
Z řečeného vyplývá, jak jsou míněny texty ”Uvedení do čtení”: Jako nabídnutí myšlenky, podnětu. Snad se ti bez další úpravy někdy hodí, ale rozhodně by se neměly používat bez osobní přípravy vždy.
Přes všechna tato varování bychom se těchto uvedení neměli vzdávat. Je to jedna z možností, jak podnítit aktivní účast na bohoslužbě, jak vzbudit pozornost posluchačů, jak jim usnadnit porozumění perikopě.
A takových možností bychom využívat měli.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net