nedělní cyklus C - postní doba
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)

Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy z nabídky fatymu (většinou volně šiřitelné)

Jdi na:

2.neděli
3.neděli
4.neděli
5.neděli
květná neděle
zelený čtvrtek
velký pátek - památka umučení páně

1. NEDĚLE POSTNÍ

Uvedení do bohoslužby

Popeleční středou jsme vykročili na čtyřicetidenní cestu přípravy na velikonoce. Je to doba velkého cvičení, jak bojovat s pokušením. Každý den nás život staví před stále nová pokušení - ke zlému smýšlení, mluvení, jednání. Mnohokrát za den se musíme vždy znovu rozhodovat mezi dobrem a zlem.
Litujme upřímně každé prohry.

Uvedení do čtení

Ve čtení ze Starého zákona dnes uslyšíme děkovnou modlitbu Izraelitů,  jakési starozákonní stručné krédo. Je to vyznání víry v Boha, který prokázal svému lidu tolik láskyplné péče.
Dt 26,4-10
Mojžíš řekl lidu: „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem: ‘Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. Nyní hle – přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine!’ Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“

Izraelita mohl vyjádřit svou víru jednou větou: “Bůh vyvedl Izraele z Egypta. Křesťan může vyjádřit svou víru také jednou větou: “Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých”. Poslyšme, jak to odůvodňuje svatý Pavel v listu Římanům.
Řím 10,8-13
(Bratři a sestry!) Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem; všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.

Dnešní vyprávění evangelia o pokušení Pána Ježíše na poušti nás staví před otázku: “Jaká jsou naše pokušení?  Jaké jsou naše pouště osamění?  Co nás odvádí  z dobré cesty?”
Lk 4,1-13
Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‘Nejen z chleba žije člověk.’“ Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: ‘Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!’“ Potom ho ďábel zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: ‘Svým andělům vydá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.’“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‘Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!’“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.
 

PROSTŘEDEK PROTI POKUŠENÍ

Víte, děti, co je to pokušení? Myslíte si teď asi: “Samozřejmě, že to víme. Tuhle jsem měl pokušení koupit si při nakupování čokoládu.” A vidíte - tohle ještě pokušení nebylo. To byla jen chuť. A mít chuť něco sníst, chuť něco říct, chuť něco udělat, to ještě není pokušení.
Nebo do tebe spolužák vrazí a ty máš chuť mu to oplatit. To také není ještě pokušení, to je přirozená reakce.
Pokušení je chuť dělat něco zlého, právě proto, že je to zlé. Koupit si čokoládu právě proto, že ti to maminka zakázala. Trápit slabšího kamaráda, protože víš, jak ho to bolí, že je to špatné. Zde už by se ses oddával zlu pro zlo - a v tom je ta špatnost.
Pán Ježíš nám dnes v evangeliu ukazoval, jak je třeba říct hned a rozhodně NE každému pokušení k něčemu zlému.
Ale možná vás při naslouchání evangeliu o pokušení Páně od ďábla, napadlá spíš zvědavá otázka, jak asi ten ďábel vypadal?
Úplně malé děti to vědí přesně - z pohádek. Tam vystupují oškliví a směšní čerti - a to jsou přece ti zlí duchové, ďábli, co pokouší ke zlému. Jsou hloupí tak, že je přelstí každý Honza. Každý vysloužilý voják jim dá výprask.
Jenže v Písmu svatém pokušitel nevystupuje jako politováníhodný ubožák. Ani se tam nepíše, že má ocas a kopyta a na hlavě rohy. Ono totiž nejde o to, jak pokušitel vypadá, ale k čemu svádí.
Před lety byl promítán italský film “Evangelium svatého Matouše.” Byl to zfilmovaný život Pána Ježíše. A ve scéně o pokušení Páně poražený pokušitel odchází a v písku po něm nezůstává žádná stopa. Jeho nohy jdou po zemi, ale beze stop. Tak žije pokušitel mezi námi stále. Neviditelný. A ani nejlepší kriminalistická metoda nedosvědčí jeho přítomnost. Jen jediná stopa po něm zůstává: zlo, které páchají ti, kdo se od něj nechají ke zlému navést.
Pána Ježíše pokušitel sváděl, aby si dopřál - ani ne čokoládu - ale obyčejný chléb, protože Ježíš byl hladový. Potom ho sváděl, aby si vyzkoušel, co všechno dokáže. A nakonec ho naváděl, aby chtěl být něčím víc, než všichni ostatní.
Nesvádí tě ďábel podobně? Toho ďábla nevidíš, ale jeho pokušení cítíš někdy mocně: koupit si něco za peníze, které ti nepatří. Udělat zrovna to, o čem víš, že je to špatné a zakázané.
Jak se člověk může ubránit?
Musíme si dávat pozor. Pokušitel sice viditelný není, ale pokušení je citelné dost a dost.
Jediná cesta, jak se pokušení ubránit, je ta, kterou nám ukázal Pán Ježíš.
Ihned řekni energické NE. Ihned odejdi myslí i tělem jinam a začni dělat pravý opak toho zla - dobro.
Stále se vyskytují lidé, kteří zlo potírají zlem. Jenže tím zlo jen zmnožují. Jenom dobro odstraňuje zlo, tak jako světlo odstraňuje temnotu.
Není jiné cesty ani pro mne ani pro tebe. Není jiné cesty pro celý svět, než stále na zlo odpovídat dobrem, na zlé pokušení odpovídat dobrým činem.
Ukažme našemu Pánu Ježíši teď v postní době, že jsme si dobře všimli, jak v pokušení jedná on a že jej chceme a dokážeme napodobit.
Závěrem se ještě zeptejme, proč je evangelium o pokušení zrovna na začátku postní doby?
Protože k takovému pevnému a nekompromisnímu postoji člověka vůči zlému pokušení je třeba sebekázně.
Každý mravní řád stojí na sebekázni, i náš křesťanský. Musíme se tedy stále cvičit v sebekázni a sebezáporu.
Tento sebezápor může provádět každý podle svého, ale je tu i společný postní řád. Vyhlásili jej naši biskupové a zní takto:
“Každý pátek je den pokání, neboť toho dne za nás umřel náš Spasitel. Kajícími skutky se připojujeme aspoň nepatrně k jeho oběti a tak se vděčně hlásíme k jeho kříži.
Páteční půst od masa patří už dlouho mezi církevní přikázání. Ale dnes je jeho zachovávání velmi ztíženo složitostí dnešního života. Proto tato povinnost byla pozměněna tak, že věřící buď mohou dále zachovávat v pátek půst od masa, nebo si uložit nějaký projev pokání podle vlastní volby, buď půst nebo skutek zbožnosti nebo skutek lásky.
Půst: odepřít si masitý pokrm, alkoholický nápoj, kouření, sladkosti, zábavné pořady v televizi apod.
Skutek zbožnosti: účast na mši svaté, četba Písma, křížová cesta, modlitba růžence, studium křesťanské nauky, meditace apod.
Skutek lásky: návštěva nemocných a péče o ně, pomoc bližním, konkrétní služba občanskému nebo církevnímu společenství apod.
Na počátku a v závěru postní doby, tj. na Popeleční středu a na Velký pátek je nařízen půst zdrženlivosti od masitých pokrmu a zároveň půst újmy. Při postu újmy je dovoleno najíst se jen jednou za den dosyta. Tento spojený půst zdrženlivosti a újmy je závazný pro katolíky od 21. do 59. roku života. Nemoc, těžká tělesná práce nebo jiný podobný vážný důvod od povinnosti újmy osvobozuje.
Ty, kdo mají dostatečné příjmy, vybízíme, aby zvláště v době postní jako výraz ochoty napravovat hříchy vlastní a cizí přispívali na dobré účely, například na zmírnění bídy ve světě, podporu potřebných, opravu kostelů, potřeby duchovní správy.

Přeji vám všem, aby vaše letošní postní náprava, rehabilitace vlastní povahy, vašeho charakteru, byla radostná a úspěšná.
 

NE SAMÝM CHLEBEM

V čem je podstata pokušení?
Jaká jsou má pokušení?
Co mne odvádí od víry v Boha, od dobré cesty?

Odpověď na tyto otázky musíme hledat ve svém nitru - každý sám. Lidská pokušení jsou mnohotvárná jako život, denně jiná, denně nová.
Ale ve své podstatě, v jádru věci, jsou až nudně monotónní- stejná jako ta Ježíšova.
Pán Ježíš měl moc - pro jiné. Teď je sváděn, aby ji využil pro sebe, ve svůj prospěch.
Pán Ježíš přišel s mocí bezmocné lásky. Teď je sváděn, aby přijal satanský princip násilí.
Pán Ježíš přišel hlásat ducha chudoby, který cení víc bohatství srdce, než peněženky. Teď je sváděn ke chlebařině: služba zlu bývá dobře placena.
To je podstata pokušení: volit cestu nejsnadnější, nejpohodlnější, tu cestu, co se nahodí první z kraje, bez ohledu na jiné. Cestou zlou pro jiné a jen zdánlivě dobrou pro tebe.
Ježíš na nabídku chlebařiny odpovídá: Člověk potřebuje víc než jen chleba, jídlo, majetek, aby byl lidsky živ.
Z pouhé chlebařiny  jeho existence zůstalo jen vlastnění, ze svátostí jen posvátné soukromé svatosvaté JEHO vlastnictví.
Jinak je mrtev tou smrtí, kterou i Kristus považuje za neštěstí.
Je mrtev, protože jen bere, nedává. Je mrtev, protože nemá rád: Odmítl Boha - Lásku. Jeho vztah k lidem je zrůdný. Chce buď lidi mít - mít jen pro sebe, vládnout - tomu říká láska. Ty, co nevlastní, chce aspoň vysávat: co mám z toho člověka, k čemu mi může být dobrý tamten.
To je ta opravdu hrozná smrt, to je peklo, před kterým varuje bible: Osamělost sobce, který nemá rád, který se neumí darovat, chce jen brát.
Taková živá mrtvola je zpodobena v marnotratném synu. Chtěl všechno sám, sám pro sebe - odmítl společnost své rodiny - a skončil ve společnosti prasat a sviní.
Když změnil své smýšlení a vrací se mezi své s ochotou sloužit jim, tu jeho otec prohlašuje: “Můj syn byl mrtev, a ožil!” - Otec nazývá zmrtvýchvstáním to, co se s ním stalo.
Nech si projít hlavou, čemu se tu vlastně říká zmrtvýchvstání!
Ježíš se radikálně postavil proti smrti duchovní. Učí, že ta se může stát trvalou, věčnou, peklem na věky. A naopak se nebojí  smrti tělesné, fyzické. Podstupuje ji, aby dotvrdil svou víru, že ta je jen změnou života, branou do nové formy bytí, žil-li ten člověk v lásce.
Rozumíš? Čím víc jsme naplněni laskavostí, dobrotou, láskou, tím víc nesmrtelnosti v nás je.
Člověk, který odolá pokušení samého chleba, sobectví, člověk, který dá přednost lásce, ten už smrt překonal, ten už má smrt za sebou a před sebou život v lásce!
Tak to tvrdí i svatý Jan apoštol v druhém listu: Píše tam: “Miláčkové, my víme, že jsme už přešli ze smrti do života, protože máme rádi své bratry. Kdo nemá nikoho rád, ten už zemřel a zůstane mrtev.” (Podle 1. Jan 3,14)
Nenechte si ujít tuto myšlenku:
Stát se křesťanem znamená přejít ze smrti do života, stát se křesťanem znamená mít rád, to jest být tu pro druhé.
Mluvili jsme tu dnes o dvojí smrti:
Ta jedna je nesmyslná smrt už zaživa, odumření lidství, lásky v člověku.
Tou druhou, tělesnou, prochází člověk s pohledem upřeným do zaslíbené země, prochází jí jako vítěz nad otroctvím plných hrnců egyptských, jako ten, který smrt už překonal a žije.
Takový život stojí za to, abychom jej hledali. Stojí za to, abychom začali znovu o takový život usilovat.
 

POKUŠENÍ POHODLNÉ CESTY

Jako u fotografa
“Teď se budete všichni usmívat! Hezky mile, připravit si úsměv, pozor, teď!” Cvakne spoušť fotoaparátu, zhasnou reflektory, pohasnou na rozkaz nasazené úsměvy. Vše je zas jak bylo.
Tuhle se mě kdosi ptal, jestli se mi nezdá, že to u nás v církvi je také tak trochu jako u fotografa. Také akce na rozkaz. Přijde popelec: Všichni postit!
Já mu na to řekl: “Proč ne. Kdyby nebyla příležitost k radosti, nebylo by ani radosti. Kdyby nebylo olympijských her a sletů, ani by lidi netrénovali, necvičili.”
Je tu ovšem ten rozdíl, že u fotografa se zhasnutím reflektorů zhasne vše a je vše jak bylo. Ale kdo poctivě trénoval a zápasil a cvičil před olympiádou, bude fit i po olympiádě, čipernost mu zůstane. Kdo poctivě zápasí s pokušením v postě, tomu zůstane nácvik dobrého, ctnost.

Lehce nabýt - lidské pokušení
Všimli jste si, jak ta pokušení, o kterých jsme si právě četli v evangeliu, jsou zaměřena na typicky lidské potřeby: Chleba, moc, zajištění, to jsou tři věci, o které každý usiluje a každý je potřebuje.
Každý se chce najíst a mít zásobu i na zítra. Kdo by o to neusiloval, byl by leda lehkomyslník.
Každý chce mít moc - aspoň tolik, aby nás respektovali lidé kolem nás, aby nás brali vážně, aby si od nás dali říct. Jen hlupáček chce být voděn za ruku jinými.
Každý chce být zajištěn, mít pocit jistoty, zadní dvířka, ruku, která podrží. Jen sebevrah se vrhá do všeho bezhlavě.
Kde je tedy to pokušení, pokušení opravdu ďábelské, Ježíšovo i naše?
Na svých životních jistotách musíme každý namáhavě pracovat, budovat si své zajištění, usilovat, dřít. Pokušení je ve snaze budovat si své jistoty protekcemi, švindlem, nepoctivě. Lehce nabýt. Stavět svůj prospěch na škodě jiných, zaprodat se do služby těch, kteří nabízejí stříbrňáky prospěchu každému, kdo jim prodá svou duši, své svědomí, svou čest.

Pokušení pohodlné cesty
Pán Ježíš často v evangeliích varuje před pokušením pohodlné cesty. Ale my na to nedbáme. Pošetile závidíme těm, kdo to mají podle našeho zdání pohodlnější než my:
Už jako školáci umíme závidět těm, co mají jedničky zdánlivě bez dřiny, protekcí - zatímco my se na své trojky poctivě dřeme.
Závidíme těm, kdo mají rodiče s většími příjmy a dávají dětem, na co jen prstem ukážou - zatímco my si musíme na vše napřed našetřit.
Závidíme těm, kteří zdravím jen kypí, zatímco nám se žádná nemoc nevyhne.
Závidíme těm, kteří si lehce hopkají životem, tělesných pokušení nemajíce, zatímco nás zahanbují naše lidské slabosti, s kterými namáhavě zápolíme a bojujeme.
Závidíme lidem, kteří přijdou ke všemu pohodlněji, než my. Je jim opravdu co závidět? Já myslím, že ne.
Ono je to v životě podobné, jako na výletě v horách. Jedni se nahoru pracně plazí a lezou po svých. Druzí se vyvezou pohodlně lanovkou. Byli tam obojí, ale jedněm zůstane jen to, že tam byli, šup nahoru a šup dolů. Druhým zůstane bohatství zážitků a setkání na každém kroku: tu s květinou za kamenem, tu na dálku se svištěm, kamzíkem. Nos si přijde na své vůní kleče a nasluněného kamene, zrak vychutnává po libosti rozvíjející se panoráma rozhledu, sluch vnímá zpěv ptáků a píseň větrů a hor.
Ono pořád platí to moudré přísloví našich babiček, že za málo peněz je málo muziky, že kdo lehce nabyl, lehce i pozbývá.

Bolest- sestra radosti
A tak moudrý člověk se nepokouší obtíže života vyšvindlovat s pokušitelem, ale pustí se jako sportovec před olympiádou do trpělivého tréninku, aby je zvládl.
Kdo dokáže své životní trable a pokušení zvládnout, protrpět a vydržet, ten je počítá k bohatstvím a hodnotám svého života.
Poslouchal jsem nedávno v televizi rozhovor s jedním starým kumštýřem jubilantem. Ptal se ho reportér, kterých svých děl si nejvíc cení. A on odpověděl: “Kdybyste se mne takhle byl zeptal před dvaceti lety, začal bych vám asi pyšně vypočítat svá díla, co jsem kde vytvořil. Ale teď vám řeknu, že si nejvíc cením toho, že jsem dokázal zvládnout život, když jsem bez peněz začínal, že jsem zvládl zoufalství, když mi umřela žena; že jsem nepropadl panice, když jsem před časem dozvěděl, že mám rakovinu. Cením si každého dne, každé pokojné chvilky, ba i každé bolavé chvilky, protože i ta je bytí a život. Já si teď žiju hlouběji. Každý den přijímám vděčně jako dar, který už nemusel být. Netrápím se nad tím, kdy už nebudu, ale raduji se, že ještě jsem.”
A není sám ten starý pán, kdo má podobné životní zkušenosti. I leckdo z vás zažil něco podobného: Tento po těžké nemoci si umí vážit zdraví a života. Tato po zlém maléru si umí vážit klidné chvíle.
Obtížná cesta života je učitelkou života v plnosti.

Per aspera ad astra
Ukázali jsme si, jak pokušení Pána Ježíše z dnešního evangelia je všelidským pokušením zvolit vždy nejpohodlnější cestu. A jak ta pohodlná cesta je jen zdánlivě dobrá a pohodlná.
Ježíš se nenechal svést. Volil cestu obtížnou, až na smrt obtížnou. A přece o něm právem lze soudit, že to byl ten nejšťastnější člověk, který kdy žil na této zemi.
A tak se pusťme chutě do postního trénování sebevlády, ovládání mlsnosti, lenosti, vyhánění zlozvyků z jejich zakuklení.
Zvolme si každý disciplínu, ve které budem trénovat - které lajdáctví chceme nahradit poctivým výkonem; kde si zvýšíme laťku; které dobré věci v nás potřebují posilovací cviky.
A nezapomenout: Všichni s úsměvem, všichni s chutí! Vždyť tahle duchovní rehabilitace je už vlastně začátek našeho zmrtvýchvstání s velikonočním vítězem nad pokušením, hříchem a smrtí, s Pánem Ježíšem.
A když pohromadě s takovým partnerem, to je důvod k úsměvu - od ucha k uchu.
Přihlasme se k němu, k jeho poušti i k společnému boji s pokušením, společným Kredem.

Přímluvy

Pojďme prosit Boha o pomoc.:

• Abychom se nenechali pokoušet od světa k sobectví, ale abychom naopak my pokoušeli svět k lásce.
• Abychom nenechali odumřít jiskru humoru v sobě i kolem sebe.
• Abychom se v postní době svědomitě snažili zachovávat postní řád.
• Abychom se zdržovali nejen jídla, ale i mrzoutství a hříchů.
• Abychom se víc báli odumření duchovního, než smrti tělesné.
• Kdykoliv narazíme na násilnost a zlobu zlých lidí, ať se pevněji rozhodneme jednat dobře a laskavě.

Bože, náš Otče, s dobrou vůlí chceme začít letošní přípravu na velikonoční znovuzrození s Kristem. Naplň nás důvěrou a optimismem, aby to bylo radostné následování ideálů evangelia Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 2. POSTNÍ

Uvedení do bohoslužby

Minulou neděli nám evangelium ukázalo Pána Ježíše podobného nám - v pokušení.
Dnes nám evangelium představí Pána Ježíše nám nepodobného - oslaveného.
Pootvírá se tu výhled do jeho i naší budoucnosti.
Poprosme tedy o světlo Ducha svatého, abychom i my uviděli a uvěřili.

Uvedení do čtení

První čtení nám ukazuje příklad víry na Abrahamovi. Je už starý a slyší slib: budeš mít potomků jak hvězd na nebi. Je nomád - bezzemek -- nemá ani zahrádečku. A slyší slib: Budeš mít celou zemi - už se tam stěhuj!
Gn 15,5-12.17-18
Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ – a dodal: „Tak četné bude tvé potomstvo!“ Abrám Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. Znovu mu pravil: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.“ Abrám řekl: „Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?“ Bůh mu řekl: „Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku nebo holoubě.“ Abrám mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!“

V listu Filipanům vysvětluje svatý Pavel, kde   a jaký je konečný cíl smysl našeho života.
Flp 3,17-4,1
(Bratři a sestry), jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní!

V evangeliu nám dnes církev ukazuje cíl našeho putování životními trampotami: k vítězství nad zlem, k vítězství nad smrtí.
Lk 9,28b-36
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.
 

S JEŽÍŠEM NA HOŘE PROMĚNĚNÍ

Snad jste na výletě zažili také něco podobného. Ještě jako studenti bohosloví jsme o prázdninách lezli na Lomnický štít, podívat se, jaký je ten Boží svět. Už při stoupání se počasí začínalo kazit a nahoře jsme nakonec neviděli nic než beznadějné zmítání chuchvalců mlhy a mraků. Zoufalý svět, beznadějný chaos, nikde človíčka. Výstup nadarmo, zlá cesta dolů před námi  (bylo to hned po válce, lanovka nepremávala).
Najednou se to jako kouzlem protrhlo. Slunce zalilo vršek a pak celý kraj: nádherný svět, vše má svůj řád. Divoké srázy, pusté rokle, ale za tím stojí pevně svět pokojný, zelené louky, chundelaté lesy, vesnice s kostelní věží - náš dnešní cíl.
Za chvilku vše zmizelo za novým mrakem, ale nám už to nevadilo. Viděli jsme.
Dnes nás vede Kristus s sebou také na Horu a nabízí stejnou zkušenost. Znovu a znovu jsme v životě zavalováni mlhami nejasnosti, nejistoty, vše bezpečné kolem nás mizí: jak to skončí? Jak dopadnu na této hrbolaté cestě?  Dnes nám zní hlas Otcův v odpověď, světlo velikonočního jitra nám osvětluje cestu, je tu průvodce: “Toto je můj milý Syn - toho poslouchejte.”
Slyšíš dobře? Žádná lidská cesta, žádný lidský zítřek,  ať jakkoli nepřehledný, nejasný, nejistý, žádný není beznadějný pro toho, kdo chce žít s Ježíšem, kdo řekne ano k Boží vůli. Budou na této cestě srázy, nejistoty, bude tam i smrt, ale bude tam nakonec bezpečné a jisté Zmrtvýchvstání. Dosažení cíle je jisté.
Ale ta jistota, světlo, radost, bezpečí - to je až na konci. Petr mluví za nás, nám všem ze srdce: Pane, zůstaň zde, nevydávejme se na cestu do Jeruzaléma, k čemu Velké pátky a Getsemany: je nám tu s tebou dobře.
Evangelista Lukáš však Petrovu řeč suše komentuje dvěma slovy. Říká:” Nevěděl, co mluví.”
Ježíš nezvolil cestu násilí k prosazení Božího království, ale cestu bezmocnosti, která nakonec vítězí.
Jak jinak by nám mohl dát tu velkou naději, že neúspěch nečiní náš život bezvýsledným, že nemusíme v takových situacích zoufat. Že můžeme ve světle víry přijmout svou nejasnou budoucnost pšeničného zrna, které musí zemřít v zemi, aby žilo a přineslo užitek.
Prosme dnes společně Pána, aby nám ve chvílích, kdy nás zavalí mraky nejistot, připomněl světlo Hory oslavení, aby nám slunce jeho slova osvítilo další cestu života
 

UVĚŘIT BOHU

Víra proti očividné zkušenosti
Abrahám Bohu uvěřil. Co znamená uvěřit, věřit?
Nevěřící to nepochopí. Až ten, kdo začne věřit, začne i chápat. Co je  to víra. Co je to důvěřovat přesto, že vše kolem svědčí o opaku:
Bezdětný Abrahám má uvěřit příslibu četného potomstva.
Bezzemek Abrahám má uvěřit, že jeho potomstvu bude patřit celý kraj.
A  Abraham věří Božímu slibu víc, než faktům kolem sebe, a podle té víry zařizuje svůj život.
Také víra v Pána Ježíše je vírou proti naší očividné zkušenosti.
Kolem nás denně vládne zlo, hřích - a my máme věřit, že Ježíš nás z hříchů už vysvobodil.
Kolem nás denně vládne smrt -a my máme věřit, že Ježíš už smrt přemohl.
Víra v Ježíše žádá totéž, co víra Abrahámova: odvážit se skoku do té víry. Navzdory každodenním zkušenostem zla a smrti uvěřit v dobro a život.
Proto říká pokoncilní katechismus pro dospělé: “Víra, to je přemožení nedůvěry vůči světu kolem nás.”
Kdo uvěří,  ten už nežije k smrti.
Uvěřil v život a žije v něm.
Kdo uvěří, ten už nežije v pasivitě a znechucení.
Uvěřil v dobro a pomáhá, aby se prosadilo.
Kdo uvěří v Ježíše, stává se životním optimistou.

Proč mnozí nevěří?
Když je tak dobré věřit,  proč je věřících tak málo? Odpověď nám napovídá i dnešní evangelium o proměnění Páně: Ono to není snadné. Člověk si na cestě k uvěření udělá nějaký obraz, svou představu Pána Ježíše:
 Jak kráčí obilím se zasněným obličejem.
 Rozhněvaný revolucionář, vyhánějící jarmarečníky z chrámu.
 Mstitel křivd, které na mně lidé napáchali.
 Ztrýzněný mučedník u sloupu bičování.
 Ježíšovo probodené srdce - oběť lásky.
Každý ten obraz má své oprávnění, každý je pravdivý, ale žádný není úplný.
Právě to si měli uvědomit apoštolové na Hoře proměnění.
To si máme dnes uvědomit i my s nimi.
Apoštolové také měli každý svůj vlastní obraz o Pánu Ježíši.
A najednou to vidí: Pán Ježíš je jiný - nevýslovně jiný.
Slavný světový malíř Salvador Dali namaloval před několika roky scénu dnešního evangelia:
Proměněný Pán, to je záplava světla a barev , to je výbuch síly. Jeho přátelé apoštolé před ním oslněni couvají. Jako když v noci blesk náhle prosvítí temnotu, tak oni náhle zahlédli na okamžik Ježíše velikonočního, slavného vítěze nad zlem a smrtí.
To je obraz promění Páně, jak to prožil umělec. A jak my?

Nevíme, ale věříme
Když se nás někdo zeptá: “Co se to vlastně na Hoře proměnění stalo?” - musíme odpovědět: “Nevíme.” Když se někdo zeptá: “ Jak se to stalo?”, musíme odpovědět: “Nevíme.”
Jen jedno víme! Tento blesk proměnění nám chce naznačit, že všechny naše představy o Ježíši Kristu jsou neúplné, nedostatečné, že na nich nesmíme lpět. Že Ježíšovu velikost, slávu, lásku, můžeme jen tušit.
A ještě jedno víme: že mu můžeme věřit a tím dát svému životu - jako Abrahám - pevný směr - pevnou jistotu.
A že teprve ten, kdo uvěří - a až uvěří - pozná, co to je za dar, věřit v Pána Ježíše.
 

MODLITBA NÁS PROMĚŇUJE

Kdybych se vás teď, děti, zeptal, o čem bylo evangelium, které jsme si právě četli, jistě byste mi všichni odpověděly: “No přece o tom, jak se Pán Ježíš proměnil na Hoře, jak celý zářil jakoby už nebeskou slávou!”
Oslnivost této proměny působí, že docela přeslechneme to, co tu proměnu Pána Ježíše způsobilo. Evangelium však mluví prvně o tom, že Ježíš vystoupil na horu, aby se tam modlil. A když se modlil, výraz jeho tváře se změnil, zbělal oslnivou září.
Pán Ježíš nám dnes chce ukázat, co dělá modlitba. Jak nás přeměňuje, zušlechťuje, zkrášluje. Třeba ne šaty, tvář, ale jistě naše srdce, naši duši. Chtěl nám ukázat, jaká síla je v modlitbě.
Jenže my jsme takové proměnění následkem modlitby většinou dosud nezažili, a proto v nás tak často hlodá tichá pochybnost,zda je má modlitba k něčemu dobrá. Přináší mi nějaký užitek? Nebo není k ničemu?
Před časem se stala v chicagské nemocnici tato událost: Šestadvacetiletý laborant se při práci náhle svalil na zem zasažen srdeční mrtvicí. Lékař, který byl náhodou nablízku a zjistil zástavu srdce, otevřel kapesním nožem hrudní dutinu, prsty se prodral mezi žebra a začal masírovat srdce. Po usilovní masáži srdce začalo znovu bít, laborant byl zachráněn.
V novinách se psalo o odvážné duchapřítomnosti lékaře, která zachránila život tomu laborantovi.
Ale dělo se tam ještě něco jiného. V té nemocnici sloužily řeholní sestry - a ty se sběhly a modlily se. Vznikla potom polemika: Kdo zachránil laborantovi život? Pohotovost lékaře nebo modlitba zbožných sester?
Jistě všichni cítíte, že tahle otázka je špatně položená. Můžeš říci: “Mnoha pacientům byl zachráněn život masáží srdce i když při tom neklečely na dlažbě řeholní sestry.” A můžeš říci: “Ano, ale v každé minutě každého dne je po celém světě sepnuto k modlitbě mnoho rukou lidí, kteří se modlí za ty, co jsou právě v nějaké nesnázi.”
Špatná je představa člověka, který se modlí, jen když je s ním zle, když mu jde o život. Špatná je představa, že Bohu musíme stále napovídat, připomínat, co má dělat, jako by to sám nevěděl, jako by nebyl vševědoucí.
Modlitba je především pozdvihnutí naší mysli k Bohu. Je to naše přiblížení k Bohu srdcem. Je to radostné vyznání důvěry v Boží dobrotu.
Není třeba modlitbou nutit Boha, aby něco udělal pro člověka, ale stále je třeba nutit sebe sama, abychom my se proměnili k lepšímu.
Správné modlení je v duchu Otčenáše: Napřed je: “Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá.” - Jak člověk začne Bohu říkat: “... buď vůle má” - to si vyprošuje netušené trampoty. A my se tak modlíme přečasto. Ba někdo se modlí jen takto: “Bože, dej mi, splň mi, já tě prosím o to a to.” A ještě se často rozčilujeme, že nám Bůh honem nevyhověl, že naši modlitbu hned nesplnil. Svatý Jakub to napsal stručně a jasně: “.. Prosíte, a nedostáváte, protože o škodlivé prosíte...” (Jak 4,3)
Důvěryplné a radostné modlitbě se musí člověk učit a naučit, stejně jako jsme se museli učit mluvit, chodit, psát a počítat. Jak to dělat?
Nejprve se musíme naučit správnému soustředění před modlitbou. Možná jste někdy pozorovali sportovce při atletických závodech. Napřed se rozcvičuje, ale před samým cvikem znehybní, zcela se koncentruje na to, co chce udělat. Na nic jiného teď nemá čas myslet, to by rušilo. Dělej to před modlitbou také tak, soustřeď se, přibliž se srdcem k Bohu, postav se před Boha.
Připomeň si, že při modlitbě nejsi sám. Je s tebou Ježíš, který je naše cesta k Otci. Když s někým společně jdeš, hovoříš s ním o tom, co vidíš kolem, ptáš se ho, vyhlížíte spolu cíl. Dělej to tak i při modlitbě se svým společníkem, Pánem Ježíšem. Děkuj Otci spolu s ním.
Když o něco prosíš, přidej vždy:” Jestli je to tak pro mne dobré.” A když prosíš o ochranu, pak ne s myšlenkou “Teď jsem se pomodlil a už se mi nemůže nic stát.” Spíš mysli takto: “Když se modlím, ať se stane co chce , bude to k mému dobru.
Do tvé modlitby patří i lidé kolem tebe, přátelé, nepřátelé, známí, potřební. Hovoř o nich s Bohem, pomůže to tobě i jim. Rozplynou se tvé falešné představy a předsudky, naučíš se je vidět a hodnotit správně, bude ti snadnější mít je rád nebo litovat. Takovou modlitbou se naučíš dívat se na lidi jakoby očima otcovské Boží lásky.
Čím více se člověk přiblíží k Otci srdcem, tím méně slov k modlitbě potřebuje. Modlitba slovy se stává meditací - hleděním a vnímáním očima srdce. Každý z nás už jistě nějaký zážitek, chvilku takového okouzlení, uchvácení, zahlédnutí kousíčku nebe zažil.
Samozřejmě, žádná správná modlitba nezůstává nikdy jen při citu, pocitech. Ta vždy vyúsťuje do radostné chuti jednat, dělat, radost předávat dál.
Správná modlitba vždy člověka proměňuje a vede z Hory setkání s Bohem dolů k radostnému setkání s bližním.
Ať je nám postní doba letos příležitostí k naučení lepší modlitby.

Přímluvy

Povstaňme k společné prosbě, abychom i my zahlédli v událostech svého života záblesk Boží slávy. Přidejme se k volání Petrovu na Hoře proměnění a volejme ke Kristu:

• Pane Ježíši, s tebou jsme denně uprostřed pokušení - ať máme s tebou i podíl na proměnění k slávě Božích dětí.
• Ať tvá oslavená tvář zazáří i dnešnímu světu.
• Ať manželé lépe vidí, co je na druhém dobrého.
• Ať rodiče jasněji vidí dobré vlastnosti svých dětí.
• Ať děti vidí starostlivou lásku svých rodičů.
• Ať všichni vidíme dobré stránky svých bližních, přestože mají své chyby.

Tys přišel, Pane, hledat a zachránit, co se ztratilo. Děkujeme za tvůj příchod Otci, s nímž ty žiješ a kraluješ na věky věků.

NEDĚLE 3. POSTNÍ

Uvedení do bohoslužby

Snad každý z nás prožije někdy chvíli, kdy se mu zdá vše v jeho životě nevydařené, pokažené, a kdy v něm pálí jediná myšlenka:” Kdybych tak mohl začít všechno znovu!”
Palčivost té myšlenky je v pocitu, že začít znovu možné není. Člověk nemůže vrátit čas. Člověk nemůže způsobit, aby se vymazalo, co se stalo. Život nemá zpátečku - říká se.
Ale poslouchej dnešní slovo Boží.
Zde se požaduje, aby člověk začal znovu. Bible má pro  to název “pokání”, což my si často vysvětlujeme prostince- jít ke zpovědi, odepřít si maso k obědu. Dnes máme porozumět, že se tu požaduje nesrovnatelně víc: změna celého smýšlení a tím i napravení celého člověka. Abychom dnes Boží slovo pochopili a uslyšeli, prosme o Boží světlo.

Uvedení do čtení

Máme se změnit, začít  znovu. Bůh to po nás chce. Ale jde to? Tou otázkou se zabývá starozákonní čtení. Mojžíš, pastýř ovcí, je volán, aby šel dělat vysokou politiku, aby se stal vůdcem lidu. Děsí se toho a ptá se Boha:” Kdo jsi, že si bereš právo po mně žádat, abych změnil celý svůj život, abych změnil sebe?” A slyší odpověď: “Já jsem, který jsem tu pro vás. Já jsem tu pro tebe, člověče.”
Rozumíš té odpovědi? Je-li Bůh s člověkem, člověk se změnit. Dokáže změnit i svět kolem sebe k lepšímu.
Ex 3,1-8a.13-15
Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‘Posílá mě k vám Bůh vašich otců.’ Když se zeptají: ‘Jaké je jeho jméno?’ – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‘Ten, který jest, posílá mě k vám.’“ A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: ‘Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!’ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“

Svatý Pavel připomíná korintským křesťanům - a s nimi i nám - že Bůh nás nezachrání bez nás - bez naší osobní spolupráce: ani členové vyvoleného národa neměli nebe předplacené.
1 Kor 10,1-6.10-12
Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od anděla Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.

Co chce po člověku evangelium? Pěkně to vycítil francouzský filosof Jean Gardonnel: “Co chce evangelium? Z každého dřeva udělat oheň!” Má pravdu. Ježíšovo evangelium nás chce vytrhnout z našeho pohnívání, chce nás zapálit k novému ohni, k novému začátku.
Lk 13,1-9
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: ‘Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?’ On mu však odpověděl: ‘Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.’“
 

ZAČNI ZNOVU

“Přestaň už vést ten neplodný život, změň své smýšlení, začni znovu!” To je výzva Pána Ježíše.
Úkol změnit svůj život, začínat znovu, je základním požadavkem na každého křesťana. Má dvojí podobu:
Jednak se týká osobních katastrof, když nám něco nevyjde, když se nám zhroutí naše životní plány, když ztratíme blízkého člověka.
Ale je to i stálý úkol pro každého křesťana, pro každý den znovu.

Ad 1) Začít znovu po životních katastrofách
Co dělá v životních katastrofách člověk bez živé víry v Ježíše, známe z každodenní zkušenosti kolem sebe: začne se litovat, oplakávat. Nebo začne zuřit a slibovat pomstu druhým. Nebo začne ničit sebe v dětinském vzdoru proti všemu a všem. A i když to má tu nejmírnější formu, zůstává člověk zahořklý, zatrpklý, k ničemu dobrý.
Co dělá v životních katastrofách křesťan, nebudu popisovat teoreticky, ukážu to na životě ženy, jejíž památku si v tomto měsíci připomínáme, svaté Františky Římské, po níž mají jméno mnohé naše ženy.
Vdala se za šlechtice, myslela, že je i šlechtic duchem, ale byl prý to opilec, hrubec, rváč a děvkař.
Františka si poplakala, ale neutíkala od něj k mamince, ani když viděla, že jinačí nebude. Má děti, bude žít pro ně. Měla jich šest. Tři umřely hned jako nemluvňata, čtvrtá, Anežka, umřela dvouletá, pátý synek, v pěti letech. Zůstal jediný chlapec, Jan. K tomu se upnula.
Po divoké rvačce, při níž její muž vypálil jakémusi Neapolitánovi statek, přišli mstitelé, zdemolovali dům a synka Jana unesli jako rukojmí. Syna už nikdy neuviděla. Muž se od té doby také už nikdy domů nevrátil.
Teď snad měla Františka dost důvodů k zoufání. V prázdném domě, sama. Vdova - nevdova, manželka - nemanželka, matka - nematka. Poplakala si, ovšem, ale nezuřila, nezoufala.
Její zpovědník jí řekl, co učí Ježíšova víra: sám zůstane jen ten, kdo chce být sám. Bezdětný je jen ten, kdo chce být bez dětí.
Františka porozuměla a poslechla. Změnila celý svůj život. Je dost dětí v Římě, o které se maminka nestará. Je dost chudých v Římě, kteří nemají střechu nad hlavou. Je dost osamělých v Římě, kteří potřebují její dobré slovo, její úsměv, její ženskou službu.
A tak ve Františčině domě je znovu živo. Františku zná jako hodnou tetu kdekteré děcko z ulice. Františku zná kdejaká babička, kdekdo, kdo má trampoty. Františka má pro všechny čas, poradí, povzbudí, pomáhá.
Když Františka umírá, zná a miluje tuhle hodnou paní celý Řím. Nebylo ani potřeba procesu o jejím svatořečení. Každému bylo zřejmé, že pochopila, co je to žít křesťansky, že je světice.
Už rozumíš, co je to zmrtvýchvstání? Zlo nezhubilo Ježíše, on žije dál. Zlo nezhubí Kristova věřícího, on je překoná, vstane z něho, žije dál. Vše zlé přežije a obrátí se k lepšímu. Přežije i svou smrt.

Ad 2) Začínat znovu každé ráno
Pak je tu ještě druhá, tak každodenní podoba změny smýšlen, nové začínání každé ráno, den co den znovu.
Každé ráno se nově rodíme, vstáváme ze sna jako ze smrti. A máme začínat s novou vůlí po dobru, s novou chutí neprožít ten den neplodně a bez užitku, jako ten fíkovník jalový, ale máme přiložit svou ruku k dílu na vysvobození lidu Božího z egyptského zla. Znovu se vydat na cestu za Božím královstvím.
Bez velkých slov, bez velkých hesel a řečí, jsme tu pro druhé kolem nás.
“Změňte své smýšlení, změňte své jednání, změňte svůj život!” Tak nám dnes volá Pán. “Učte se ode mne a já vám pomohu. Ponesu vaše břemena s vámi.”
Pochopils? Uslyšels? Půjdeš za ním?
To už mu povězme každý sám za sebe.
 

POSELSTVÍ TRNOVÉHO KEŘE

“Jsem ten, který je tu pro vás!” Tak zní z hořícího trnového keře Boží odpověď na Mojžíšovu všetečnou otázku.
Ano, Bůh je tu pro nás, slyšeli jsme ve čtení ze Starého zákona. A co my, co ty, co já? Pro koho jsme tu my? Tato otázka zazněla do našeho svědomí v evangeliu. A zazněla přímo hrozivě. Jsme zvyklí nazývat evangelium radostným poselstvím, ale dnes bychom je mohli nazvat výhružným poselstvím. Člověče, pro koho žiješ? Komu jsi k užitku, k prospěchu? Jaké ovoce přináší tvůj život pro druhé? Jestli žiješ jen pro sebe, budeš vysekán z vinice Boží! Jestli se nenapravíte, všichni zahyneme!
Opravdu, z dnešního evangelia k nám mluví Ježíšův hlas nezvykle netrpělivě, důrazně, tvrdě. Proč asi, je snadné si domyslet. Jeho posluchači zaujali nepochybně stejně špatný postoj k jeho výzvě, jako to dělá většina posluchačů k hlasu kázání dodnes.
Jak to bylo tenkrát?
Ano, tak je to správné - zatočit pořádně s lenochy, sobci, skřípnout je pořádně, aby se polepšili a napravili! V tomto dávali posluchači Ježíšovi za pravdu. Ale ani je nenapadlo, že by tu výzvu       k napravení měli vztáhnout také na sebe.
Není to tak dodnes? Ano, je to hanba našeho století, říkáme:” Je tolik špatností na světě! Lidé jsou zlí. Bůh je musí potrestat!”
A nenapadne je, že Bůh je trestat nemusí, protože každé zlo se trestá samo.  Protože člověk se trestá sám, když se nenapraví.
Nemá to náš Stvořitel s námi lidmi snadné. Jedni jej odpuzují k naprosté pasivitě a ztotožňují ho se slepými zákony mechaniky přírodních sil. Druzí by zas chtěli, aby stále přičinlivě pobíhal za každým človíčkem, stále zasahoval, odměňoval, trestal, napravoval.
Moc dobře to vyjádřil autor tohoto vyprávění: Uviděl člověk na ulici hladové, opuštěné, žebrající dítě - a začal se pohoršovat: “Jak se na tohle Bůh může dívat? Proč pro to dítě něco neudělá?” - A uslyšel ve svém svědomí odpověď: “Já jsem se na to opravdu nemohl dívat. Já jsem už pro to opuštěné dítě něco udělal. Stvořil jsem tebe!”
Vedle obětního stolu máme teď vázu se zvláštními květinami: suché větvičky s pichlavými trny. Proč tu jsou, to jste si jistě snadno domysleli: V zemi s trním a bodláčím proměnil člověk rajskou přírodu  svou neposlušností zákonů Boží přírody. A Boží Syn Ježíš pro nás udělal to, že ty trny nesl na své hlavě.
Kdykoliv nám teď, v postě, padne zrak na tyto květy našeho zla, rozpomeňte se, co pro nás udělal Bůh, co pro nás udělal Boží Syn a ptejme se nesmlouvavě: co se v této postní době snažím dělat dobrého já?
Když se takto rozhodl změnit k lepšímu krvežíznivý Šavel, stal se z něj apoštol národů Pavel. Bázlivý Petr se stal sloupem, oporou celé církve. Z ženy hříšnice se stala apoštolka.
To je smysl postního volání i pro nás: změňte se zavčas k lepšímu, buďte tu jako Otec pro druhé, přinášejme dobré ovoce tam, kde jsou dosud trny.
 

BŮH ABRAHAMŮV, JEŽIŠŮV I NÁŠ

Proč ještě Starý zákon?
“Proč se pořád ještě v kostele čte tenhle Starý zákon? Vždyť to není žádné křesťanství! Vraždy jsou tam, samé předpisy a zákazy, formalismus. Vychovává jen ke strachu před Bohem líčením Božích trestů, potop, Sodom!”
Možná jste podobné otázky slyšeli také, nebo vás něco podobného také napadlo. Starý zákon, to je Bůh trestající.  Nový zákon hlásá Boha milosrdného, odpouštějícího. Proti Bohu spravedlnosti Starého zákona stojí Bůh lásky v Novém zákoně. Tam je Bůh vzdálený, zde je Bůh blízký - je to vůbec ještě jeden Bůh? Je Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův totožný s nebeským Otcem, kterého nám hlásá Pán Ježíš?
Je samozřejmé, že mezi vírou starého Izraele a vírou, kterou hlásal Pán Ježíš, rozdíl je, a kapitální, ale stejně tak je třeba zdůraznit, že Bůh Izraele je i Bohem Ježíšovým. Bohem Otcem Nového zákona. I když lidské představy o Bohu byly v průběhu věků všelijak pokřivené, přece srovnání Starého a Nového zákona o té jednotě svědčí.

Starý zákon - vychovatel ke Kristu
Stačí podívat se třebas na obě čtení dnešní neděle, starozákonní a evangelium.
Ve starozákonním čtení oslovuje Bůh Mojžíše. Říká, že je mu líto jeho lidí, kteří těžce otročí     v Egyptě. Posílá Mojžíše, aby šel ty otroky jeho jménem vysvobodit.
Mojžíš se zdráhá:” Vždyť já tě ani pořádně neznám! Jak mám jít do Egypta a říct, že mě posíláš, když ani nevím, jak se jmenuješ!” Odpověď zní: “Já jsem, který jsem! Řekneš lidem: Ten, který jest, posílá mne k vám! - Hospodin vašich otců posílá mne k vám!”
Mohli bychom to jméno také přeložit volněji slovy: “Já jsem ten, který je tu pro vás!”
Když sám Bůh chtěl lidem sdělit podstatu svého bytí a svého vztahu k nám, řekl: “Já jsem vám vždycky blízko!” A když na to později vzpomíná prorok Izaiáš, volá: “Cožpak může matka zapomenout na své dítě? A kdyby i zapomněla, já na tebe nezapomenu. Hle, na své dlaně jsem si tě zapsal.” (Iz 49,15)

Starozákonní Bůh, který je tu pro nás
Jak krásná je to představa, jak docela novozákonní je tato představa Boha otcovského! A je to napsáno na stránkách Starého zákona.
Vypravoval nedávno jeden spolubratr. Byl po sedmnácti letech působení na jižní Moravě přeložen na samý okraj Vysočiny, do končin, které neznal, které mu byly cizí. A tak v tom stěhování se ocitl kteréhosi lednového podvečera na jihlavském autobusovém nádraží. Kolem šedo, zima, cize, neznámí lidé pobíhají, neznámá jména stanic, cizina. A tak to na něj ze všech stran začišelo: Kam jsem se to dostal, do jaké cizoty. Já neznám nikoho, nikdo nezná mne, jsem tu ztracený načisto... A jak se tam krčil v tom ošklivém pocitu, najednou mu v mysli začala svítat slova: “Já jsem ten, který je tu pro vás! I kdyby matka zapomněla na své dítě, já na tebe nezapomenu!” A bylo po úzkosti. Najednou věděl: I kdybych se tu svalil s infarktem a lidé chodili štítivě kolem a říkali, co se tu válí za ožralce,  přece nebudu sám, nebudu opuštěn. Kdybych tu v této chvíli na té špinavé dlažbě zemřel, nebudu zapomenutý. Bůh se mne ujme a otevře mi bránu domova.

Novozákonní Bůh, dobrý Otec
Tohoto Boha proroků, Boha, který je tu pro nás a s námi, toho hlásal i Pán Ježíš. Ano, říká, jsou také takoví, kteří zahynou. Ale ne proto, že by je odsoudil a zahubil Otec. Ten je nezahubí, ale naopak, pomůže jim, jako když vinař pomáhá neplodnému stromu. Očistí ho, dá mu čas, aby mohl nést ovoce, začít plodit.
Ježíš hlásal Boha blízkého ztraceným ovcím, Boha blízkého hříšníkům a celníkům, utlačovaným a bezmocným.
Nejkrásnějším obrazem Boha je podobenství o marnotratném synu a o laskavém otci, který trpělivě čeká na návrat synův a raduje se z něj.

Vyjít z otroctví
Tak jako Hospodin ve starozákonním čtení volal lid Izraelův, aby vyšli z otroctví a vydali se na cestu do Zaslíbené země, tak volá týž Hospodin Bůh i nás, abychom vyšli z otroctví svých návyků a zlozvyků, abychom i my prožívali dobu postní jako velkou školu očisty: “Jestli se neobrátíte”, slyšeli jsme v evangeliu, “dopadnete jako ti, které dal Pilát povraždit, dopadnete jako ti, co na ně spadla věž v Silo; jestli se neobrátíte, všichni zahynete!”
Fíkovník, strom našeho života, ještě stojí. Ještě máme čas zanechat své neplodnosti, začít nést ovoce. Bůh nás volá k novému začátku života, k obrácení, k napravení chyb. Půl postu je za námi. Co uděláme dnes jako první krok k nápravě svého života?

Přímluvy

Vážné je varování dnešního slova Božího: “Jestli se nenapravíte, všichni zahynete!” Pojďme prosit za celý svět i za nás všechny:

• Dej všem lidem milost k obrácení a napravení.
• Všichni křesťané ať svůj křesťanský život začnou brát opravdově.
• Naše chrámy ať jsou školami radostné lidskosti.
• My, zde přítomní, ať jsme posly pokoje a smíření všude, kam přijdeme.
• Ať se v této postní době zbavíme zlých návyků  a upevníme svou vůli k dobru.

Bože, došli jsme už do poloviny postní doby. Ať letos dobře připravíme půdu naší duše pro setbu zásad evangelia Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 4. POSTNÍ

Uvedení do bohoslužby

Dnes máme příležitost zahlédnout jaksi zblízka jednu z udivujících podob Boží lásky: Člověk může před Bohem utíkat. Člověk může Boha popírat a odmítat,  ale Bůh člověka přesto neopustí, neponechá jej v bídě, kterou si sám zavinil. Bůh se svých lidských dětí nevzdává. Boží láska je větší než naše lidská pošetilost.
Litujme upřímně všech svých útěků před Bohem:

Uvedení do čtení

První čtení dnes vypravuje, jak vyvolený národ skončil dlouholeté putování pouští a slavil poprvé velikonoce v Zaslíbené zemi. My jsme zde v kostele také na půdě Zaslíbené země Boží - slavme dnes eucharistii se stejně radostným srdcem.
Joz 5,9a.10-12
Hospodin pravil Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“ Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. Téhož dne přestala padat mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.

V druhém čtení nás apoštol vybízí, abychom se smířili s lidmi i s Bohem. Těmito slovy je vyjádřeno to, co budeme dělat při velikonoční svaté zpovědi, na kterou se po celý půst připravujeme.
2 Kor 5,17-21
(Bratři a sestry!) Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

Dnešní evangelium je jedno z krásných vyprávění, které samo vysvětlivky nepotřebuje. Ale lépe se nám bude poslouchat, když si připomeneme dobu a prostředí, ve kterém je Pán Ježíš hlásal. - Izraelité byli tehdy doslova spoutáni na každém kroku množstvím rituálních předpisů, příkazů, zákonů. Každé přestoupení znamenalo znečištění a nutnost složitého rituálu očišťování. Každý Izraelita byl povinen se vyhnout člověku, který se proti zákonům nějak provinil. Nikdo nesměl s hříšníkem ani zdaleka promluvit. Provinilec proti náboženským předpisům musel dělat dlouhé veřejné pokání, než byl kněžími prohlášen za čistého.  Když jsme si toto připomněli, snadněji pochopíme, jaké pohoršení muselo tenkrát vyvolat toto podobenství o marnotratném synu - nečistém hříšníku - a o dobrotivém Otci, který ho nevyhnal, aby dělal snad celá léta tuhé pokání, ale mluvil s ním, objal ho, přijal ho zpět do domu. Kam by to vedlo, kdyby se s hříšníky takhle mírně zacházelo?
Lk 15,1-3.11-32
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‘Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.’ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: ‘Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!’ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‘Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.’ Ale otec nařídil služebníkům: ‘Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!’ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‘Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.’ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‘Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!’ Otec mu odpověděl: ‘Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.’“
 

OBRÁCENÍ

Slyšeli jsme slovo Boží a není k tomu co dodat, než jdi a jednej podobně.
Postava otce nám říká: Takhle jedná s hříšníkem Bůh. Jestli ti někdo ublížil, chovej se k němu také tak. Postava syna mladšího říká: Takhle má jednat hříšník, když se chce napravit. Jestli jsi zhřešil, vrať se k Otci s marnotratným synem.
Postava syna staršího nám říká: Takhle nemá jednat nikdo. Máme se radovat a ne horšit nad obrácením hříšníka. Ty se tak špatně nechovej.
Tyhle tři rady jsou zvěstí dnešního evangelia. To bychom si měli promyslit a podle nich zařídit své vztahy k lidem kolem sebe - a hned by byly hezčí.
Jenže tomuto podobenství naslouchá lidstvo už 2000 let - a ještě chování Otcovo nepochopilo.
My, co jsme tu, nasloucháme tomuto podobenství nevím už pokolikáté.  Co jsme z něj pochopili? A co jsme z něj uskutečnili?
Je tu nejprve postava Otcova:
Bůh že je vždy laskavý, trpělivý a vždy odpouštějící Otec? Copak v nás stále ještě nestraší představa Boha, než je ta z dnešního podobenství? Copak my se stále ještě v koutku duše nebojíme starozákonního Hospodina, který nepřeje člověku, aby se mu dobře dařilo, zkouší ho všelijakým neštěstím, dopouští na něj věcí, nad kterými nám vstávají vlasy na hlavě. Dokladem jsou úmrtí věřících rodin: “Zalíbilo se Bohu odvolat ze života naši maminku...”, a byla to máma dvou malých dětí! Pěkný Bůh Otec, který má zalíbení v tom, že dělá z děcek sirotky a z muže vdovce!
Postava syna mladšího:
Místo trestání, pomsty, že máme odpouštět? Copak stále ještě nevidíme odpouštění hříchů jako záležitost kněží a zpovědnic, místo abychom si byli vědomi, že je to denní povinnost nás všech? To ,že máme povinnost denně odpouštět, denně stokrát odpouštět, pokaždé odpustit, když ti ten, kdo ublíží, dá jen najevo, že lituje, že svou chybu uznává?
Postava syna staršího:
Že se máme kamarádit se ztroskotanci a pomáhat jim? Stále ještě je nám cizí radost z obrácení hříšníků. Moc dobře nám funguje paměť tam, kde si můžeme pamatovat něco na druhého. Stále ještě je nám cizí představa, že  lajdák by se mohl také napravit. Spíš pogromům na ně jsme nakloněni.
Máme se tedy i my i celé lidstvo co učit z podobenství Pána Ježíše o marnotratném synu:
Když ti někdo ublížil, odpusť, jako nebeský Otec odpustí.
Když ty někomu ublížíš, uznej to, omluv se, naprav to.
Když vidíš chybujícího, nepovyšuj se nad něj, neodtahuj se, ale jak můžeš, pomoz mu z bídy ven.
Nakonec je zřejmé toto:
Obrácení, kajícnost, kterou chce Pán Ježíš, je celoživotní školení všech na následovníky nebeského Otce.
 

RADOST Z NÁVRATU

Dnešní evangelium o marnotratném synu jsme již mnohokrát slyšeli. A vždy znovu nás upoutá a okouzlí, když se dost soustředíme, abychom je znovu slyšeli. Říká se, že je to nejkrásnější podobenství ze všech, co  Pán Ježíš vyprávěl.
Je to podobenství o mně, o tobě, o každém z nás. Každý z nás má za sebou své útěky od Boha, od Božích přikázání, od Boží lásky.
Každá naše cesta ke zpovědnici je návratem marnotratného syna do otcovského domu.
I každá naše cesta do kostela, naše společné shromáždění je takovým návratem ze světa k Otci. Návratem kajícím. Na začátku je vždy pohled na sebe, to máme také jít do sebe: Otče, hřešil jsem; Pane, smiluj se. Naše svědomí se probouzí, připomínáme si své hříchy.
Ale je to i návrat radostný, šťastný: také my, marnotratní synové, jsme vždy znovu osloveni otcovským slovem Božím. Vždy znovu jsme zváni k hostině, kterou otcovská láska káže připravit: vezměte a jezte; blahoslavení, kteří jsou pozváni k hostině Beránkově.
Tak jedná Bůh s námi. Jak jednáme my s marnotratným bližním?
Otec se mohl synovi škodolibě vysmát: vidíš, to máš z toho, žes mě neposlechl, žes utekl z domu, dobře ti tak! Ale otec jen otvírá náruč. - Dělám to já také tak vůči svým dětem, vůči bratrovi, bližním? Naučilo mě už toto podobenství, že vítat provinilce láteřením není nejlepší způsob ani výchovy ani pomoci?
Otec mohl dát najevo, že se na syna zlobí, být uražen, nechtít ho znát. Ale nezlobil se, ani nehrál uraženého - a tím jej zcela získal. Dělám to já také tak vůči dětem, bližním, když mi něco vyvedou?
Otec mohl trvat na právu a spravedlnosti: svůj díl sis vybral, nemáš tu co pohledávat, nic ti nejsem povinen. Mohl, ale netrval: dal přednost lásce před spravedlností. Ty také tak?

Je tu ještě starší syn. Otce nechápe. Nedovede uznat, pochopit, že lze jednat ještě lépe než spravedlivě. Příčina? Protože se nikdy od otce nevzdálil. Nechápe otcovu velikost. Rozumíš tomu? Když ti někdo ublížil, není z toho katastrofa, ale nakonec radost, zachováš-li se jako otec                z podobenství. Je to příležitost pro tebe, abys mohl prověřit svou lásku. A je to příležitost pro provinilce, aby tvou lásku poznal. Felix culpa - šťastná vina.
Nepohlížím i já na bližní - hříšníky- jako ten syn usedlý? Jak soudím o hříšnících? Jako o těch, nad kterými se mám pohoršovat a odvrátit se od nich, nebo jako o těch, kterým mám neumdlévající laskavostí pomáhat, aby trefili zpět k Otci, aby se s ním smířili?
Kristus nás dnes vede jako zástup marnotratných synů k Otci. Kéž zažijeme radost návratu při velikonoční svaté zpovědi.
Kéž uslyšíme dnes z evangelia otcovské oslovení Boží!
Kéž se rozradujeme ve svátostné hostině v tomto domě Otcově i našem.

Přímluvy

V duchu podobenství dnešního evangelia dejme se nyní vést Pánem Ježíšem jako marnotratní synové k Otci. Dejme se oslovit a zachránit Boží trpělivou dobrotou. O Boží milosrdenství a odpuštění prosme slovy:
PANE, SMILUJ SE !

• Otec se mohl škodolibě vysmát, když se syn kajícně vracel: “Vždyť jsem ti to povídal, vždyť jsem tě varoval. Neposlechls a to máš z toho!” Ale Otec místo výčitek otevřel náruč. Abychom to uměli dělat také tak vůči svým dětem, vůči všem, kteří se na nás proviní a doplatí na to, abychom nebyli škodolibí - prosme Pána.
• Otec mohl být uražen, mohl mít na syna zlost, mohl ho nechtít znát. Ale on nehrál uraženého, nezlobil se, a tím syna získal a zachránil. Abychom také dokázali neurážet se, nezlobit se, prosme Pána.
• Otec mohl trvat na spravedlnosti a právu: “ Svůj dědický podíl sis vybral, už tu nemáš co pohledávat!” - Ale otec dal přednost milosrdné lásce před přísným právem. Abychom také cenili víc milosrdenství než právo, prosme Pána.

Bože, dej, ať pochopíme a přijmeme naučení dnešního evangelia. Ať se učíme žít a jednat v duchu našeho Pána, Ježíše Krista.

NEDĚLE 5. POSTNÍ

Uvedení do bohoslužby

Doba postní přípravy na velikonoce se blíží ke konci. Příští neděle je už Květná.
Co považuje církev za důležité ještě nám do svátků zvěstovat? Dnes uslyšíme, jak lidé “spravedliví” hříšníky odsuzují, ale Ježíš je zachraňuje.
To je radostné poselství dnešního slova Božího: Kristus chce zachránit i nás! Můžeme se chutě začít připravovat na svou velikonoční svatou zpověď. Můžeme se na něj obrátit s kající prosbou už teď. Učiňme to.

Uvedení do čtení

Starozákonní čtení dnes mluví o Boží velkomyslnosti. Bůh nechce, abychom si stále jen připomínali své staré prohřešky a olitovávali je. Bůh nechce, abychom žili s tváří obrácenou dozadu. Co bylo, bylo - mysli raději na budoucnost než na minulost. Bůh chce, abychom hleděli vpřed, před sebe.
Iz 43,16-21
Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mohutných vodách stezku, který vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli. „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na poušti, řeky na neschůdných místech, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného. Ten lid jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu.“

Teď se nechme zapálit nadšením svatého Pavla, když mluví o poznání Pána Ježíše.
Flp 3,8-14
(Bratři a sestry!) Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že už jsem dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.

Teď se všichni vžijme do postavení ženy z evangelia: my jsme ti, kdo byli přistižen při různých hříších, proviněních. Lidé nás snad odsoudí, ale Bůh nás zachrání, když se chceme napravit.
Jan 8,1-11
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“
 

MÁTE RÁDI ŽALOBNÍČKY ?

Děti, máte rádi žalobníčky? Takové ty, co pořád žalují: “Prosím, on se mi kouká do sešitu! Prosím, ona si hraje s hřebínkem! Prosím!”
Je to zlozvyk školáčků, ale nezbavili se ho ani někteří dospělí. Ti pak udávají, pomlouvají, píší anonymy - ošklivé věci.
V evangeliu se dnes také mluvilo o žalobnících, udavačích. Někteří ani nechtěli, aby něco tak ošklivého bylo na stránkách Písma svatého - v některých starých rukopisech to opisovači vynechali, tak se jim udavačství hnusilo.
Ale dobře , že tahle událost přece jen v Písmu svatém je. Aspoň je vidět, že Pán Ježíš nemá rád ani malé žalobníky, ani velké udavače.
Ti udavači chtěli tu paní zabít, zničit. Svýma vlastníma rukama ji chtěli ukamenovat a už se asi těšili, až ji budou vidět jak trpí, jak krvácí, jak hyne. A zřejmě čekali, že Pán Ježíš je také tak zlý, že se k nim přidá. Nebo aspoň, že bude zbabělý a neodváží se zastat té špatné ženy.
Pán Ježíš se sehnul, ale ne pro kámen. Začal asi psát do písku hříchy těch, co chtěli hříšnici zabít. Pán Ježíš tu hříšnou ženu zachránil, aby se mohla polepšit.
Tak jedná Pán Ježíš. A jak my? Jak vy, děti, na hřišti, ve škole, doma mezi sourozenci? Také hned běžíte žalovat, chcete kamenovat? Ono lze kamenovat i slovy, a jak to někdy bolí. I ubít lze člověka kamením slov.
Jak tedy jednat správně, když vidíš, že někdo dělá něco špatně? Nevšímat si toho? To ne, tím bys mu nepomohl.
Nejprve mu to připomeň, ale v soukromí, mezi čtyřma očima. Když si nedá říct a jedná se        o závažnější chybu, napomeň ho před kamarády a pohroz: jestli toho nenecháš, povím to na tebe. Když ani to nepomůže, pověz to tomu, koho se to týká, rodičům. Ale pověz to tak pravdivě, jako kdyby stál vedle tebe a mohl každé slovo slyšet.
Abychom dovedli snášet chyby druhého a nepohoršovali se nad kdejakou maličkostí, aby se z nás nestali žalobníci a udavači, cvičme se vytrvale v tomhle trojím:
Když narazíš na chybu bližního, vzpomeň si hned: Já mám také chyby. Kdyby je měl Pán Ježíš napsat do písku, potřeboval by na to asi celou pískovnu, co jsem se už od mala nachyboval.
2) Bojuj poctivě se svými chybami. To pak budeš vědět, jak nesnadné je zbavit se i malého zlozvyku. A snadno si pomyslíš: On možná tenhle co jeho chybu vidím, také s ní zápasí, ale nejde mu to hned, tak jako mně. Musíme mu dát čas, aby se s ní vypořádal. Možná mu při tom budu moci i nějak pomoci, poradit.
Chraň se, aby ses nestal morousem, škarohlídem, pesimistou, mračilem, fňukalem. Buď veselé mysli, raděj se směj, než mrač. To pak budeš víc vidět dobré stránky lidí kolem sebe a k jejich chybám budeš milosrdnější.
Vždyť smíchem se lišíme od zvířat! Jen člověk se umí smát, zvíře ne.
A tak si dnes zapamatujeme tohle: Křesťan bližního nechce ničit, chce mu pomáhat. Křesťan se raději směje, než mračí. Je to lidštější.
 

PRAVÉ HODNOTY ŽIVOTA

Viděli jste již závody chrtů? Já jsem to viděl jen v televizi, ale i tak to byla podívaná! Vzrušilo mě při tom především to, jak křiklavě ti psi zobrazovali přemnohé lidi.
Ti chrti se tam o přetržení ženou za králíky, ale ne za opravdovými. Jen takové vycpané králičí kožky před nimi táhnou na špagátku a ta hloupá zvířata podvod nepoznají a honí se za to atrapou skutečnosti.
A člověk se dívá a uvědomuje si: Jakým právem říkáme: “hloupá” zvířata? Copak přemnozí lidé nejednají stejně tak? Štvou se stejně, až do infarktu se štvou za všelijakými náhražkami, bezcennými cetkami, za reklamou chváleným kýčem, za módními tretkami.
Apoštol Pavel v prvním čtení nás křesťany vyzývá k jinému závodu. Sám jej již běží a nás chce strhnout k následování. A cíl, za kterým s ním máme běžet? - Máme běžet za Kristem, abychom u něj poznali pravé radosti, pravé hodnoty života, abychom se k němu tak pevně přimkli, že nás ani smrt od něj neodloučí.
V evangeliu před námi a před Pánem Ježíšem stojí jeden takový chrtí člověk, co se honil za náhražkami, za bludičkou chvilkového štěstí.
Je to žena. Ti, co se považují za spravedlivé, ji přistihli,  jak se říká,  in flagranti- při hříchu. Jejich spravedlnost je pobouřena, chystají se házet na hříšnici kameny. Chtějí ji kamenovat a tak učinit Boží spravedlnosti zadost. Čekají, že je Pán za tuhle horlivost pochválí, že půjde házet s nimi.
Ale Pán jim říká, že se tu nehraje ve jménu spravedlnosti Boží, ale lidské. Lidská spravedlnost je potrestat, tvrdě, přísně potrestat.
A jaká je spravedlnost Boží? Odpustit. Trestajícího boha si vymyslel člověk ke své podobě, podle své nátury. Odpouštějícího Boha přišel hlásat Ježíš. Boha, který odpouští, aby dal hříšníku příležitost, aby se zamyslel, co je atrapa života, co je cesta, kde je pravá hodnota. Aby měl čas a příležitost také se napravit.
Pánu Ježíši jde o hlubší spravedlnost, než jen stanovit, podle jakého paragrafu se viník provinil a jaký trest mu za to dát.
Ježíši jde o napravení, o návrat do života i pro toho, kdo už svůj život prohrál, zpackal, pokazil. Jde mu o otcovskou spravedlnost.
Právě na obrazu otce, rodičů, nejlépe pochopíme, oč tu jde. Vychovávat děti znamená stále znovu odpouštět, tisíckrát odpouštět. Co se toho děti navyvádějí, než vyrostou, než přijdou k rozumu. A vlastně jen tak přicházejí k rozumu, že dělají chyby. Jsou za ně kárány, poučovány, ale dává se jim stále znovu šance k novému pokračování. Otec dítě pokárá, povzbudí, a tím je chyba vyřízena, zapomenuta.
Kam by přišly děti, jejichž otec by neuměl zapomínat. Kdyby stále mluvil jen o tom, co včera a předevčírem dítě zapomnělo, zanedbalo, vyvedlo. Stálé hubování děti nevychovává, ale vyhání z domu.
Pochvala, důvěra, denně nová důvěra, to je cesta dětí skrze všechny chyby k lidské dospělosti.
Tak to dělá Bůh s námi, tak my to máme dělat s lidmi kolem sebe.
Soudit, hlídat, trestat hříšníka, to máme, ale toho hříšníka v sobě. Trestat každý sám sebe, to ano. Hříšníku vedle sebe odpustit a dát mu šanci, novou příležitost.
Co je tedy naučením dnešního slova Božího?
Sebe hlídejme. Hlídejme, za čím se honíme, abychom se nestali chrty honícími se za cetkami.
Druhým pomáhejme. Ty nekamenujme. Trpělivě jim ukazujme cestu.
 

VŠE ČINÍM NOVÉ

S Ježíšem začíná nová éra
Za týden začnou Květnou nedělí velikonoční svátky. Končí předvelikonoční příprava. Je to důvod k otázce, jestli jsme pochopili, co pro nás znamenají velikonoce.
Biblické texty dnešní neděle nám chtějí při této úvaze pomoci.
Evangelium vypravuje, jak Pán Ježíš zachraňuje ženu odsouzenou na smrt. Je to odezva starozákonního vyprávění o Zuzaně. Jenže ta byla nevinná! Tato žena před Ježíšem nepochybně vinna je, a hříchem těžkým: rozvratem manželství. Na to je v Izraeli trest smrti: Hřích znamená smrt.
Lidem je to jasné: Zabít ji! Tak to bylo, tak to má být dál.
Ale Ježíš odpovídá: Už to tak být nemusí. Začíná nová éra. Hřích nemusí už vést nutně k smrti!
 
Všichni jsme hříšníci
Ježíšovo školení jde dál. Říká, že jsou i jiné těžké, smrtelné hříchy, než cizoložství, na které byl ve Starém zákoně vyhlášen trest smrti.
Učí, že těžké jsou i hříchy nelásky, hříchy tvrdého srdce, hříchy pýchy, lakoty, nepřejícnosti.
Učí, že je tu víc hříšníků, než ta přistižená žena. Nakonec se ukazuje, že hříšníci jsou všichni: “Kdo jsi sám bez hříchu, hoď první kamenem.”
Ano. Hříšníci jsme i my všichni. To je první velké poučení dnešního evangelia.

Hřích už nemusí vést nutně k smrti
Druhé poučení dnešního evangelia zní: Setkání s Kristem - Soudcem - nemá znamenat smrt, odsouzení, zavržení, ale nový začátek.
Ježíš ženu neodsuzuje. Říká jí: “Jdi v pokoji. Začni znovu.” A tak to platí nejen pro tu ženu, ale pro každého hříšníka, pro každého z nás. V kajícím setkání, ve velikonoční svaté zpovědi  říká Pán Ježíš i nám: Odlož zlé způsoby. Odřekni se špatných věcí. Začni znovu, líp.

Systém všechno - nic
A zde dochází při našich kajících pokusech k nedorozumění, které bývá příčinou našich nezdarů.
Mnozí lidé nemají ze své zpovědi valného užitku, protože ji konají křečovitě, nepochopí podstatu věci.
Napřed se na ni chystají systémem “velké prádlo”. Hlavně přesně vyzpytovat svědomí, sepsat a povědět kdejaký hřích - posbírat každý špinavý hadr na hromadu. Pak s tím do pračky, a začít znovu,  tentokrát už svatě a dokonale: víc modliteb, víc zbožných úkonů, víc..., líp..., víc..., líp. Už vše dokonale ,vše nejlépe.
A výsledek? Chvilku ten špičkový tanec vydržíme, pak odpadneme a jsme tam, kde jsme byli. Znovu “normálně” hřešíme, mrzoutíme, dokud se znovu nezmůžeme na nové “velké prádlo”, a tak pořád dokola.
Kde je chyba? V představě, že svátost změní člověka mávnutím proutku, že ze zpovědnice vychází jiný, svatý, dokonalý člověk.
Jenže ze zpovědnice vychází ten, kdo tam vešel. Nezměnil se on, změnil se jeho vztah ke Kristu a církvi. Jsou spolu smířeni. Změnila se také jeho orientace, směr jeho cesty: nasměroval se k pólu dobra, pokoje, radosti.

Nový začátek
Ten velký výkon, ten nový začátek, ten je už v té chvíli udělaný, nemusíš se na něj chystat ty. Udělal jej Pán Ježíš za tebe: přemohl hřích, přemohl smrt.
Nám zbývá “pochopit Boží dar” (svatý Pavel), zamilovat si Ježíše, laskavého Vykupitele, uvěřit jeho slovu: “Jdi v pokoji, já tě neodsoudím”, a vydat se radostně novým směrem v následování našeho Pána.
“Kdo miluje, ten neubližuje” - říká přísloví. Když poznáš Ježíše laskavého, bude ti snadnější denně se znovu pokoušet být laskavým člověkem.
To pro nás mají být velikonoce:
Setkat se s Ježíšem Kristem, Vykupitelem.
Dát si odpustit hřích.
Dát se osvobodit od bázně ze smrti.
Denně vycházet do nového života v nové lásce.
Pojďme vyznat svou víru ve Vykupitele Ježíše Krista, pojďme ho společně prosit za velikonoční milost stále nového začínání.
 

JEŽÍŠ U ZPOVĚDNICE

V tyto dny stávají u zpovědnic dlouhé řady kajícníků. Tak je tomu v tento čas snad ve všech katolických kostelích. Všichni jdeme k velikonoční svaté zpovědi, vy věřící i my kněží. Stával vždy pokorně ve frontě před zpovědnicí stařeček kněz, a když mu kaplan říkal: Pane rado, nestůjte tu takhle, to se na vás nesluší. Běžte domů, já vás přijdu vyzpovídat do bytu! Ale starý pán se nedal: “Jsem hříšník jako všichni ostatní. Já myslím, že i svatý Otec v Římě jde takhle ke svaté zpovědi. Vždyť i Pán Ježíš stál takhle ve frontě kajícníků. Stál mezi těmi, kteří čekali na očistu vodou Jordánu ve křtu Janově. A Jan Křtitel tenkrát také volal: Pane, ty tady nestůj, to se nepatří, ty přeci nejsi hříšník!”
Snadno se domyslíme, proč se Pán Ježíš postavil osobně do řad kajícníků. Chtěl zdůraznit důležitost toho, co teď konáte vy - chtěl zdůraznit význam svátosti pokání.
“Kdyby zpověď neexistovala, kdyby ji nezavedl Pán Ježíš, musela by být vynalezena” - říkávali zkušení duchovní vůdcové.
A opravdu tam, kde se od křesťanského způsobu života odvrátili a zapomněli na něj , tam museli honem vymýšlet náhrady svaté zpovědi.
V továrnách začali zaměstnávat psychology, aby zklidňovali mysl. A lidé jim pohotově začali říkat “tovární faráři.”..
Politikové zavedli “sebekritiku”. Provinilec se přede všemi vyzná ze svých omylů a provinění, aby získal odpuštění.
Časopisy zavádějí “tribuny čtenářů”, kde mají lidé příležitost k zpovědi ze své bezradnosti a dostávají duchovní rady.
A konečně čím dál víc lidí, kteří nechtějí pokleknout před knězem, uléhají na vixlajvantové lehátko před psychiatra, který jim provede proprání mozku a mysli - vyzpovídá je. Ovšem bez rozhřešení.
A tak, milí bratří a sestry , jestli se vám zítra někdo vysměje, že jste byli u zpovědi, vy si o něm pomyslíte své a půjdete dál.
Ať chce nebo nechce, člověk se musí zabývat vášněmi, vinami a slabostmi, které se hemží v srdci každého člověka.
Člověk může popírat existenci Boha, ale nemůže popřít existenci zla. Člověk může odmítat problémy morální, ale riskuje tím, že se octne před problémy duševními.
Člověk může odmítat jít ke knězi , zpovědníkovi, ale riskuje tím, že se octne před lékařem - psychiatrem. Buď kněz nebo psychiatr. Buď zpovědnice nebo nemocnice  nebo márnice - taková je volba. Jenže psychiatr nemůže dát neurotickému člověku pravý klid, který nabízí Ježíš: “Dávám vám pokoj, ne jako svět - na chvilku, ale jako trvalý stav pokojné mysli.”
A tak máte dost důvodů k radosti, vy, co jste si zachovali povědomí významu a důležitosti zpovědi. Vy, co víte, že ve zpovědnici je vodou, která nás omývá, Ježíšova obětavá láska.
Vy, co víte, že jít ke zpovědi znamená jít na schůzku s milým - s Ježíšem- a spojit se s ním, přijmout od něj celou vítěznou sílu Vzkříšení.
Vy víte, že zpověď je tajemná a úžasná výměna: vy jste předali Pánu Ježíši všechny své hříchy - a on vám dává celé své vykoupení, svou lásku.
Vy víte, bratří, že všechno zlo světa je plodem hříchu. A hřích  je vzpoura proti Boží lásce. A ten hřích potřebuje jednak odpuštění, jednak napravení. Odpuštění se nám dostává ve zpovědnici. Pojďme tedy v síle vítězného Krista, kterou ve svátosti smíření obdržíme, napravovat následky hříchu v sobě a kolem sebe. Přeji Vám jménem všech nás letošních zpovědníků radost z tohoto velikonočního úsilí, radost z lásky Boží, s kterou jsme se ve svátosti smíření setkali.

Přímluvy

Pojďme společně prosit o Boží milosrdenství:

• Abychom nechtěli být soudci svých bližních, ale raději přáteli.
• Abychom si dělali starosti víc o chyby své, než o chyby bližních.
• Aby ti, kdo přestupují zákony, našli sílu k nápravě.
• Abychom stále měli na paměti, že jakou měrou měříme jiným, takovou bude naměřeno nám.
• Abychom dávali přednost veselé mysli před mračením.
• Abychom všichni měli odvahu k vykonání svědomité velikonoční svaté zpovědi.

Bože milosrdný, dej nám k velikonoční svaté zpovědi upřímnost, kajícnost a sílu k trvalé nápravě svých chyb a k následování Ježíše Krista, našeho Pána.

KVĚTNÁ NEDĚLE

Uvedení do bohoslužby

Život Pána Ježíše se odehrával mezi dvěma místy: mezi Betlémem a Jeruzalémem. Betlém byla malá dědinka nablízku Jeruzaléma. Jeruzalém bylo hlavní město , centrum všeho dění, co bylo pro národ důležité. Tam mělo dojít k rozhodujícímu střetnutí Ježíše s mocnými světa, aby se ukázalo, na čí straně je Bůh.
Když chtěli Ježíše zabít v Nazaretě , nedal se. Ale teď jde do Jeruzaléma na smrt vědomě. Ne tiše, ne potajmu, ale slavně a radostně.
My se teď k němu připojíme:
Napřed v slavnostním průvodu oslavou Krista Krále.
Potom při pašijích - na jeho cestě sebeobětování.
Nakonec při Eucharistii, kde Pán se stává obětním pokrmem pro nás.
Sledujme dnes vše pozorně, sluchem a zrakem srdce.
Nejprve přistupme ke svěcení ratolestí.

Uvedení do čtení

Budeme teď naslouchat Izaiášově písni o věrném a poslušném služebníku Božím. Právem v něm vidíme zobrazení životní služby Ježíše Krista.
I druhé čtení je píseň o Božím služebníku, tentokrát z pera svatého Pavla. Zpívá už přímo a adresně  o Ježíši Kristu, našem Pánu.
Iz 50,4-7
Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.

V první části se hlouběji rozvádí Ježíšova „kenoze“, tj. „vyprázdnění se“ od nároků na pocty a slávu. Ježíš se „vyprázdnil“: stal se služebníkem, obyčejným člověkem, který dokonce zemřel potupnou smrtí kříže. Navenek se „zřekl“ svého jména (avšak nepřestal být Bohem a Pánem slávy, jen to nebylo vidět očima lidí), a proto jako člověk dostal Jméno nad jiná jména. Ponížený a potupený služebník byl povýšen a stal se Pánem!
Flp 2,6-11
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Nyní se ztišíme, aby nám až do hloubi srdce zaznělo vyprávění z pašijí podle svatého Lukáše.

Uvedení do pašijí

Pašije, to není jen líčení, co udělali lidé Pánu Ježíši kdysi dávno. Je to i o tom, jak se chováš k Pánu Ježíši ty, já, dnešní lidstvo.
Kdo se pozná v Petrovi, který se k Pánu Ježíši okázale hlásil, když byl populární, módní, ale dnes se zapřísahá, že není jeho učedník?
Kdo se pozná v Pilátovi, který si myje alibisticky ruce, chce zůstat neutrální?
Kdo patří do komparsu miliónových zástupů, kterým je vše jedno a jdou, kam vítr fouká?
Pak jsou tu ještě kati, kteří si neopomenou také plivnout a kopnout, když je do koho.
Kdo z nás se najde v Jidášovi, ve Veronice, kdo v Šimonovi Cyrenském, kdo v Janovi, kdo má místo po boku bolestné matky Marie?
Velké drama světa se hraje, a bude se hrát až do konce věků. Moje úloha v něm může být jen jedna.
Která to je?
Lk 23,1-9.11.13-21.24-47 (zkrácená verze)
Starší lidu, velekněží a učitelé Zákona odvedli Ježíše k Pilátovi. Tam na něj začali žalovat: „Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi židovský král?“ Odpověděl mu: „Ty to říkáš!“ Pilát pak prohlásil velekněžím a lidu: „Neshledávám na tomto člověku žádné provinění.“ Ale oni naléhali a říkali: „Pobuřuje lid svým učením po celém Judsku, počínajíc Galileou až sem!“ Jakmile to Pilát uslyšel, zeptal se, zdali ten člověk je Galilejec; a když se dověděl, že je z Herodova území, poslal ho k Herodovi, který se také právě v těch dnech zdržoval v Jeruzalémě. Jakmile Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno si ho totiž přál uvidět, protože o něm slýchal a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak. Kladl mu tedy mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. Tu Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá, a ztropil si z něho posměch; dal ho obléci do bílých šatů a poslal ho nazpět k Pilátovi. Pilát svolal velekněze, členy velerady i lid a řekl jim: „Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím.“ Ale oni se všichni dali do křiku: „Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!“ Ten byl uvržen do žaláře pro nějakou vzpouru vzniklou v městě a pro vraždu. Pilát začal znovu na ně naléhat, protože chtěl Ježíše propustit. Ale oni odpověděli křikem: „Ukřižuj ho, ukřižuj!“ Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti: propustil toho, který byl uvržen do žaláře pro vzpouru a vraždu a kterého si vyžádali, a Ježíše vydal, aby se jim stalo po vůli. Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem. Za ním šel velký zástup lidu, i ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: ‘Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!‘ Tehdy lidé začnou říkat horám: ‘Padněte na nás!‘ a pahrbkům: ‘Přikryjte nás!‘ Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!“ Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Jeho šaty si rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!“ Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Nad ním byl totiž nápis: „To je židovský král.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal. „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ A po těch slovech vydechl naposled. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý.“ A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů.
 

JEDEN ZE DVANÁCTI, JMÉNEM JIDÁŠ

Včerejší evangelium bylo o dvou zrádcích. Svatý Jan nám vypravoval smutnou historii zrady apoštolů  Petra a Jidáše.
Dnešní evangelium je o jednom zrádci. Pašije nám vypravují smutnou historii zrady apoštola Jidáše.
Oba Pána Ježíše v těžké chvíli zradili, oba zapřeli. Oba svůj hřích doznali, oba litovali, oba jej oplakávali: “Zradil jsem krev spravedlivou”, volá Jidáš před veleradou.
Proč Jidáš přesto spáchal sebevraždu, zatímco Petr se stává hlavou církve? Protože Jidáš svůj hřích nevyznal před Ježíšem, před jeho apoštoly. On se vyznal před veleradou lidí - a ti mu rozhřešení dát nemohli, ti se mu jen vysmáli. - Chápeš už, že zpovědnici nenahradí ani veřejné kádrování, ani psychiatrické vyšetření?
Jidáš zůstal zoufalcem, protože nežádal o odpuštění Ježíše. Nepřijal je od něj, nečekal je. Neuvěřil, že mu Pán Ježíš odpustí.
Tady vidíme názorně nejhorší účinek hříchu: Odhání nás od milosrdenství Božího. Působí, že naše důvěra v Ježíše slábne.
A proč Petr, druhý zrádce svého Mistra, druhý hříšník, zůstal apoštolem, ba stal se skálou církve? Protože nejen litoval, ale i hledal odpuštění. Vrátil se mezi apoštoly a doznal svůj hřích. Hledal odpuštění svého Pána a důvěřoval v něj. Proto mu Pán odpustil. Až si zase budou hledět tváří v tvář, Pán ho neuvítá ani výčitkou, ale tichou otázkou: “Petře, miluješ mě?”
Bratří, uvědomujete si nyní, jaké jsou stálé velikonoce lidstva? Je to stále rozcestí, na němž se lidé rozdělují: Zatímco jedni jdou s Jidášem za cinkotem peněz, druzí s Petrem kajícně vyhlížejí Ježíše. My tu v kostele hledáme ve zpovědnici kajícně Ježíšův zrak. A Pán mezi nás přichází ve společenství tohoto večeřadla, pohlíží i nám do očí a ptá se každého z nás osobně: “Jene, Jaroslave, Jiří, máš mě rád? Zdenko, Jano, Jiřino - máš mě ráda?”
To jsou křesťanské velikonoce, to je křesťanské jaro v duši: Prožíváme vždy znovu své velikonoční znovuzrození.
Přeji vám, abyste s Petrem dobře uslyšeli Ježíšova slova lásky a odpuštění.
Přeji vám, abyste se tu naplnili velikonoční radostí - a kam půjdete, všude ji roznášeli.

Přímluvy před velikonoční zpovědí farnosti
Bůh nás zve, abychom přijali vykoupení z našich hříchů z rukou jeho Syna Ježíše ve svátosti smíření. Pojďme společně prosit o pomoc a světlo.

Abychom svědomitě hledali a dobře poznali své hříchy.
Abychom si své chyby zošklivili a upřímně jich litovali.
Abychom si dobře promysleli, jak se budeme bránit ve chvíli zlého pokušení.
Abychom si vážili velkého Božího daru, kterým je svátost očisty srdce - svátost smíření.
Abychom ve zpovědnici vypověděli upřímně stav své duše; aby naše zpověď byla obrazem naší osobnosti.
Abychom se těšili na setkání s Ježíšovou milosrdnou láskou a na pokoj duše.

Bože, prosím tě v pokoře o světlo sebepoznání pro nás všechny. Ať jasně poznáme, že i nás vedeš přes naše bolestné pátky k radosti, jako tomu bylo u Ježíše Krista, našeho Pána.

ZELENÝ ČTVRTEK

Uvedení do bohoslužby

Scházíme se tu dnes, tak jak činíme obvykle,  ale přesto je dnes mnohé jiné, neobvyklé. Dnes je “onen večer před Ježíšovým utrpením”, kdy se Ježíš shromáždil se svými učedníky ve večeřadle.
Totéž chceme teď činit i my. I my tu teď chceme spoluprožívat, co se při této večeři na rozloučenou odehrálo.
Střediskem je nám tento stůl Páně, tak, jak je jím ostatně při každé bohoslužbě - ale dnes zaujmeme v duchu své místo u stolu Páně se zvláštní pokorou.
Pozdravme našeho hostitele:” Pane, smiluj se!”

Uvedení do čtení

Teď budeme naslouchat, jak Pán Ježíš slavil s apoštoly liturgii velikonoční slavnosti Paschy. Pojídali beránka a připomínali si, že krev beránka je kdysi zachránila před zkázou. My křesťané  vidíme tohoto obětního beránka v Pánu Ježíši.
Ex 12,1-8.11-14
...

Na čtyřech místech Nového zákona se nám zachoval popis Poslední večeře. Poslechněme si, co o tom věděl svatý Pavel.
1 Kor 11,23-26
...

Při loučení si lidé říkají a připomínají, co považují za nejdůležitější. Poslouchejme, na čem nejvíc záleželo Pánu Ježíši.
Jan 13,1-15
...
 

Přímluvy

Pán Ježíš ve své životní nouzi v zahradě Getsemanské volal o pomoc k Otci. S ním a skrze něho volejme i my v tísních svého života:

• Zachovej svou církev v jednotě a svornosti.
• Lidé celého světa ať pochopí, že jen v ochotě sloužit druhým je pokrok lidskosti.
• Naše farní společenství ať prožívá svaté přijímání jako vrchol bohoslužby.
• Národ izraelský ať dojde trvalého usmíření a přátelství se sousedními národy.
• My všichni, co se tu scházíme, ať prožijeme velikonoční dny v blízkosti Pána Ježíše.
• Naši zemřelí  ať se podílejí na věčné Hostině Božího království.

Otče, jako jsi slyšel a vyslyšel prosby Syna na hoře Olivové, tak slyš a vyslyš i naše prosby podle tvé vůle a moudrosti - skrze Krista, našeho Pána.

VELKÝ PÁTEK

Uvedení do bohoslužby

Dnes nás církev nezve do večeřadla k oběti nekrvavé. Dnes nás církev zve na Golgotu, abychom se účastnili oběti krvavé. Naším oltářem dnes nebude stůl Páně, ale kříž Kristův, na němž Pán Ježíš svou smrtí naši smrt přemohl.
Dnešní bohoslužba pozůstává ze tří částí:
Nejprve budeme naslouchat slovu Božímu, pašijím, a odpovíme na ně prosbami za celý náš svět.
Potom si budeme zde, před našima očima, odhalovat a s novou vroucností uctívat svatý Kříž.
A nakonec se budeme sytit ovocem ze stromu Kříže, půjdeme ke svatému přijímání.
Připojme se tedy k našemu Pánu, který se vydává na svou životní křížovou cestu, pokornou modlitbou.

Uvedení do čtení

Teď budeme naslouchat Izaiášově písni o “muži bolesti”, o Božím služebníku, který, ač nevinný, byl pronásledován, týrán a zabit. Kdo to byl tenkrát nevíme. My teď tomuto textu nasloucháme jako proroctví osudu Mesiáše - Vykupitele - Ježíše.
Iz 52,13-53,12 ...
List Židům nám Vykupitele představuje jako Velekněze, který přináší smírnou oběť za hříchy lidstva.
Žid 4,14-16;5,7-9
...

Teď budeme naslouchat pašijím podle svatého Jana. Jan byl nablízku Pánu Ježíši po celý život, tělem i srdcem. Kéž to tak dokážeme i my, aspoň v tuto chvíli. Prožívejme, co slyšíme vyprávět, jako bychom byli při tom.
Jan 18,1-19,42
...

Doslov po pašijích

Kdo za to může? Kdo je vinen? Kdo zavinil kříž? Kdo může za Kalvarii? Za to, že je Ježíš odmítán, tupen, neuznáván? Pilát? Ale ten přece říkal:” Nevinen jsem smrtí tohoto spravedlivého!” Židé? Ti se odvolávali na Zákon:” My zákon máme a podle Zákona má umřít!”
Jidáš? Ten si možná myslel:” Donutím ho tak, aby se projevil jako Boží Syn. On váhá. Donutím ho, aby ukázal, kdo je. A já na tom ještě vydělám!”
Kolik bychom to našli omluv a ospravedlnění? Kolik z nich se odráží v našich myšlenkách nebo způsobech našeho jednání!
Ale Velký pátek nechce, abychom hledali viníka. Vini jsme totiž všichni, nejen ti lidé minulosti, ale i my, lidé dneška!
Jsme tu proto, abychom vděčně poděkovali tomu, který vzal na sebe, co my jsme měli nést. Abychom záležitost jeho srdce učinili věcí svých vlastních srdcí.
Pán Ježíš na to myslil - na svou matku, na svého učedníka a v nich na celou církev, i na nás. Myslel na lotra, který umíral vedle něho a kterému v jeho beznaději dal nepochopitelnou jistotu. Myslel na ty, kdo ho přivedli na kříž. I dnes chce Ježíš skrze nás myslit na mnohé, na naše současníky, na náš svět.
Pojďme tedy i my prosit za náš současný svět, za bloudící bratry.

další knihy z nabídky fatymu (většinou volně šiřitelné)
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net