- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:
Jdi na:
Hod Boží Vánoční - Jitřní
Svatého Štěpána
Svaté rodiny
Nový rok - Slavnost Matky Boží
2. Neděle po narozené Páně
Slavnost Zjevení Páně
Svátek Křtu Páně

Uvedení do bohoslužby

Znovu k nám přichází posvátná noc, která znamená pro svět nový záblesk naděje. Je totiž znamením, že Bůh neodnímá člověku svou pomoc, že se nenechá ze světa vyhnat, ale stále znovu do něho nachází cestu. Tato noc hlásá, proč to Bůh dělá: z lásky.
Aby se v dnešní noci Boží láska mohla zrodit i v našich srdcích, litujme teď své vlažnosti a prosme za odpuštění svých hříchů.

Uvedení do čtení

Myslím, že většina z vás zná už od dětství krásné Izaiášovy verše, které si teď budeme číst. Je to Magna charta lidstva, hledajícího Boha. A tak si teď ty líbezné verše říkejme v srdci s sebou.
Iz 9,1-6
Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce; bude vládnout na Davidově trůně a v jeho království, aby je upevnil a utvrdil právem a spravedlností od tohoto času až navěky! Způsobí to horlivost Hospodina zástupů.

Také svatý Pavel nám dnes vysvětluje důvod naší vánoční radosti.
Tit 2,11-14
Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.

Teď si poslechneme, jak nám zprávu o narození Páně zaznamenal svatý Lukáš. Ten Betlém, o kterém si tu budeme číst, je teď všude tam, kde se tajemství Božího narození uskutečňuje v lidském srdci.
Lk 2,1-14
V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích." A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení."
 

POJĎTE KE MNĚ VŠICHNI

Bratře, sestro, co to bylo, co tě dnes vedlo v tak neobvyklou hodinu ven z domu - sem do kostela?
Nebylo dnes doma tak pěkně útulně, teplo?
Kde na světě je místo, kde se unavený člověk cítí lépe, než doma.
Kde líp posedět, než doma mezi svými, mezi dobrými přáteli. -
A když nejsou přátelé, alespoň zalehnout do teplé postele lze doma, usnout, zapomenout na všechno.
Ale to je to:  Jsou věci, na které se prostě zapomenout nedá.
   Jsou hodiny, ve kterých se nedá spát.
   Je touha, kterou nepřehluší ani hlučná společnost.
   Je trápení hlubší jak propasti světa.
   Jsou otázky, které ti žádný člověk nezodpoví.
   Jsou temnoty, které ani polední slunce nevyjasní.
   Jsou břemena, která ani nejpevnější ruka neodejme.
Lidská radost i bída, lidská touha po lásce, to vše vede člověka k Tomu, jehož lidstvo hledá už po tisíciletí, vede člověka k hledání Boha.
Vás přivedlo hledající srdce dnes sem.
V této hodině tu máme dnes všichni šanci, setkat se se svým Bohem.
Říkám: Všichni!
  Ne jen ti, co jsou zasloužilí tak velice, aby jim byla udělena zvláštní pochvala.
  Ne jen ti, co mají tak zvláštní zásluhy, aby dostali medajle za odměnu.
„Pojďte ke mně všichni,“ říká náš Pán. Vy přeborníci, i vy chromí. Vy prozíraví, i vy slepí. Vy poslušní, i vy hluší.
Náš Pán je dost mocný, aby mohl pomoci všem. Náš Pán je dost dobrý, aby chtěl pomoci všem.
Pojďme tedy.
Ale neměli bychom kam a za kým přijít, - kdyby Bůh sám nepřišel vstříc nám.
Sláva vánoc není v tom, že já, člověk, kráčím do kostela.
Sláva vánoc je v tom, že Bůh kráčí vstříc mně, člověku:
Ten, který je sama Věčnost, vstupuje do lidského času. Ten, který je Všemocná praenergie kosmu - stává se bezmocným děckem. Ten, který je Svatý, Ryzí, Čistý - stává se účastníkem naší bídy.
Bůh sám přichází, aby nás spasil. Přichází k nám jako bratr k bratru, jako člověk k člověku, jako milující k milovanému.
Ale proč se tu scházíme právě v noci?
Proč zpíváme: „Tichá noc, svatá noc?“ Proč se tu opěvuje noc a ne den?
Všimněte si, že obě stěžejní mystéria křesťanství, mystéria lidského vykoupení se odehrávají v noci - jak Narození, tak Zmrtvýchvstání Páně.
Jsou také svátky dne, světla: Zjevení Páně, Nanebevstoupení, Seslání Ducha svatého. Ale o vánocích a velikonocích je noc dobou, kdy se Boží tajemství zjevuje světu.
Uprostřed noci hlásají oba svátky vítězství světla. Hlásají, že není už na tomto světě temnoty, které bychom se museli bát, že není už na světě stmívání života, v kterém by nesvítaly červánky věčného dne.
Hlásají, že to stálé drama člověka - boj mezi světlem a tmou, rozhodování mezi ano a ne - spěje k věčnému, radostnému, světlému ANO.
Proto my, křesťané, slavíme svatou noc, protože jsme děti světla. Proto můžeme pohlížet do tmy, protože už dobře víme, kde je té tmě konec, a že jí už je konec.
Křesťan ví, že jeho noc už Boží láska proměnila v jasné a radostné vánoce. Proto přicházíme o svaté noci do kostela, abychom si to znovu uvědomili, abychom se o tom znovu ujistili, abychom se rozradovali radostí andělů a pastýřů:
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna,
aby nezahynul v temnotách nikdo, kdo v něj uvěří.“
Pojďme se tedy společně přihlásit, celým srdcem, se vší dobrou vůlí, mezi ty, kdo chtějí v Ježíše věřit a kdo ho chtějí radostně následovat.
 

KRISTUS, SPÁSA PRO VŠECHNY

Hádejte, kde jsou napsány následující věty a o kom:
„Den jeho narození dal zemi novou tvář. Pro všechny lidi zazářilo v ten den nové světlo. Ke spáse světa byl tento obdarován tolika schopnostmi. Jako spasitel byl na svět poslán. Naděje otců se naplnily. Už nikdy nepřijde na svět nikdo větší. Jeho narození přineslo světu evangelium, které bude hlásáno v jeho jménu. Od jeho zrození začíná nový letopočet lidstva.“
Co myslíte - je to z vánočního kázání některého církevního Otce? Ne - je to nápis na desce v Priene v Malé Asii, ke cti císaře Augusta. Vytesán tam byl asi 9 let před narozením Krista.
Tato naděje, že spasitelem světa bude císař Augustus, se nesplnila.
Až s tímto malým dítětem, až s Ježíšem přichází spása. Záchrana pro každého, kdo za ním šel, kdo za ním jde, kdo za ním půjde.
V jedné staré jesličkové hře rozvažuje Bůh Otec sám se sebou: jak mám slíbeného zachránce lidstvu poslat na svět? Jako syna nejmocnějšího panovníka, jako velkého učence? Ne - nebude to bohaté princátko, nebude to vědátor ani učenec. Bude to chudý bratr chudých lidí, bude bratrem bezmocných a nevědomých. Takových je na světě nejvíc, ty je třeba osvobodit především.
Chudé dítě chudých lidí - to je Otcem určený titul malého Ježíše. Žádné zázračné dítě, obklopené paprsky a anděly. Chudí lidé přicházejí k jeho jeslím. Přicházejí ti, co žijí z ruky do úst, ve věčném strachu ze svévole a násilí vlády. Ti mají právo na lidskou existenci ve svobodě a v materielním zajištění.
Vykoupení člověka začalo v noci, mezi zvířaty a žlabem na krmení dobytka. Tam se dítě Ježíš vydal do rukou lidí. Co s ním budou dělat?
Politici z toho udělají ideologii.
Teologové z toho udělají Kristologii.
Jen pomalu, v bolestech, ale přece jen, se lidstvo kousek po kousku, slovíčko za slovíčkem, učí slabikovat a poznávat podstatná jména vánoce - Kristova narození. Jsou prostá a osvobozující:
   Mír
   Dobrá vůle
   Radost všech
V tom je spása - záchrana pro všechny.

Přímluvy

Teď na chvíli zapomeňme na své potřeby a starosti - a místo proseb pojďme děkovat našemu Pánu, že k nám znovu přichází:
Budeme odpovídat slovy. Děkujeme ti za to náš Pane Ježíši.
 

Mnozí lidé se zaradovali, když tě hledali a našli. My se radujeme proto, že tys nás hledal a našel.

Betlémští pastýři slyšeli radostnou zvěst od andělů. My ji při nedělní bohoslužbě slyšíme od tebe.

Mudrci od východu tě hledali a přinesli ti dary. Tys hledal nás a přinesl jsi nám dar nejvzácnější: svou lásku.

Marie je požehnaná mezi ženami, protožes přebýval v jejím těle. My jsme šťastní, protože přebýváš v našem srdci.

Prorok Simeon se zaradoval, když tě jeho oči spatřily. My jsme tě očima neviděli, ale srdcem v tebe věříme.

Pane Ježíši, tys řekl, že blahoslavení jsou ti, kteří tě neviděli a přece věří. Radujem se s Marií a Simeonem, s pastýři a mudrci, chválíme a velebíme se všemi křesťany světa tebe, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Vtělený Pán, Ježíš Kristus, ať je dnes s vámi se všemi! -
Sestry a bratří, po večerní slavnosti stojíme teď podruhé tváří v tvář betlému, zvěsti: „Narodil se Kristus Pán!“ Co nám oznamuje? Většina z nás to ví:
Znamená to, že od chvíle, kdy Kristus - Emanuel - přišel na svět, bylo by omylem hledat Boha na „onom“ světě. S Ježíšem přišel Bůh do našeho světa. Někdy to sice vypadá, že Bůh svět zase opustil, ale to je tam, kde lidé přestanou žít v duchu Ježíšově, kde lidé Boha opustí.
Proto nám dnešní bohoslužba hlásá nejen Ježíšovo narození na svět, ale i naši spoluzodpovědnost za Boží přítomnost v našem světě:
Ježíš se v Betlémě narodil skrze Marii. Ježíš se dnes může narodit na svět znovu skrze tebe, mne - skrze každého, kdo se mu v lásce otevře.
Prosme jej proto:
• Svým vtělením jsi se stal jedním z nás, Pane. Smiluj se nad námi.
• Tvým narozením se nám otevřela možnost, abychom se i my znovunarodili jako děti Boží, Kriste. Smiluj se nad námi.
• V tobě nám všem projevil Bůh svou otcovskou lásku, Pane. Smiluj se nad námi.

Uvedení do čtení

V prvním čtení nám prorok vysvětluje, že vánoce jsou velikou školou naděje: Nikdo už nemusí být sám, ani ty.
Iz 62,11-12
Hospodin ohlašuje až do končin země: "Řekněte siónské dceři: Hle, přichází tvá spása, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. Nazvou je: ´Svatý lid, vykoupení od Hospodina.’ Ty pak dostaneš jméno ´Vytoužené, neopuštěné město’."

Ve druhém čtení slyšíme, jak vánoce jsou velkou školou lásky. Nikdo už nemusí pochybovat o Boží péči o člověka, ani ty.
Tit 3,4-7
Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.

V evangeliu jsou nám pastýři učiteli činorodé víry: jak uslyší Boží poselství, hned jdou za jeho hlasem. Jednáme tak i my?
Lk 2,15-20
Když andělé odešli od pastýřů do nebe, řekli si pastýři mezi sebou: "Pojďme tedy do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil!" Pospíchali tam a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
 

OČ NÁM JDE NA VÁNOCE

„Ono se s těma vánocema moc nadělá a nakonec o nic nejde.“ - Tak mudroval před svátky jeden mladý skoromuž: „Můžu klidně dělat proroka. Vím, jak to u nás letos zase bude. Malý bráška si zkazí žaludek cukrovím a bude celý zelený. Já dostanu od babičky vynadáno, že si pouštím z magnetofonu bigbítový randál, což se o vánocích nemá. Táta si s maminkou dají pod stromečkem pusu na věčný mír, - ale nejpozději na Štěpána se zas pohádají a do Silvestra spolu nebudou mluvit. Akorát že pohřbíme v žaludku jednu husu. O jiné hodnoty na vánoce nejde.“
Podobné úvahy nejsou dnes nijak ojedinělé.
Mělo by jít o velikou radost, jak hlásali andělé;
měla by se projevit dobrota a láska našeho Boha všem lidem, jak hlásá svatý Pavel;
měli bychom se divit a velebit Boha za všechno, co jsme viděli a slyšeli, jak se o tom mluví v evangeliu.
Ale ne každý člověk, ba ani ne každý z nás takovou vánoční radost  zažije a pochopí.
A to je veliká škoda, to bychom tak neměli nechat. Vždyť jádro zvěsti tohoto svátku je právě v tom, že se Boží dobrota a láska projevila všem lidem; - že Bůh přichází, aby zachránil a obdaroval všechny lidi.
Jak to, že smír, uzavřený políbením pod vánočním stromkem, tak krátce vydrží? Jak to, že onen mládenec vnímal jen rozkoš těla - pochutnání na pečené huse, ale byl hluchý k rozkoši duše - k duchovní radosti?
Jak to? Protože lidé slaví „vánoční svátky“, ale neslaví a neprožívají Kristovo narození. Hledají požitky okamžiku, rozkoš těla. A to je málo, když se spolu nehledá rozkoš duše - duchovní radost a štěstí.
Kdo se honí jen za rozkošemi těla, odsuzuje se ke smutku: vždyť tělesná rozkoš je krátká, pak umírá a zůstává po ní jen smutek - pachuť smrti.
Radost duchovní zemřít nemůže.
Proto dnes přijměme do svého života radost duchovní, která se zvěstuje a nabízí všem lidem - i tobě.
Jak se to dělá? Přicházej v neděli sem - mezi nás. Proto se tu scházíme, abychom se téhle radosti učili.
Učíme se tu žít bohatší život, než jen živočišný.
Učíme se tu vidět lépe a hlouběji podstatu křesťanské radosti. Jak je to možné? Představ si to třebas takto:
Tam, kde ty vidíš jen kapku vody, tam vědec vidí pod mikroskopem svět plný živočichů.
Tam, kde ty vidíš obyčejnou věc, tam básník a mudrc vidí znamení krásné skutečnosti.
Tam, kde ty vidíš všední lidi a náhodné události, tam křesťan vidí děti Boží, které rostou do krásy, a Království Boží, které je ve výstavbě.
Od vánoční chvíle Narození Krista je země prostoupena nebem. Ale jen křesťan může vidět pod slupkou jsoucna do jádra věcí.
Víš, - tvé smysly ti dávají pohled těla,
 tvá inteligence ti dává pohled rozumu,
 tvá víra ti dává pohled srdce, pohled laskavého Krista.
Víra je Boží dar, který se nám u jesliček znovu nabízí.
Stát se křesťanem znamená přijmout za svůj - pohled Ježíšův na sebe, na lidstvo, na celý svět.
To je tedy kázání vánoční doby, o to jde na vánoce: abychom byli šťastni.
Aby náš život byl bohatý a úspěšný, nesmíme se spokojit jen s krátkozrakým pohledem našeho zraku. Nesmíme se spokojit jen s krátkodechými rozkošemi těla.
Je třeba vyhledat Ježíše, spojit se s ním. Učit se myslit, vidět, mluvit, jednat jako On, v jeho duchu. On nám dá svůj pohled, svou radost. Budem vidoucími, jako proroci.
O to tedy jde na vánoce: učit se radostně žít.
 

BŮH PROSÍ O PŘIJETÍ

Na farách zvonívá na Štědrý den od rána do večera telefon. Proč tolik telefonování? To lidé, co nechodí pravidelně do kostela, se ptají: kdy bude půlnoční? Kdy bude mše na Boží Hod? - Proč najednou ten zájem? Inu, jsou přece vánoce a ty si nikdo nechce dát vzít. Jaké by to byly vánoce bez kostela, bez koled a jesliček.
Když byl zrušen vánoční půst, vadilo to nejvíc lidem, co se sami nepostívali. Vzpomínám si, jak jsem tenkrát při jízdě v elektrice slyšel, jak se jakási paní rozčilovala: „Prý zrušili půst na Štědrý den! Komu taková hloupost napadla! Já sice dělám vždycky na Štědrý den večer šnycle - řízky, táta ryby nemá rád a dětem by mohla zaskočit kost, ale rušit, rušit se takové věci nemají, co by pak zbylo z vánoc!“
Ano, to je správná otázka: co zbývá z vánoc, když se už děti nepostí, aby uviděly zlaté prasátko, když děti už vědí, že dárky nepřináší osobně Ježíšek, ale lidé si je sami chystají.
Zbývá. To podstatné z vánoc zbývá: Zvěst, že Bůh tak miluje svět, že do něj vstupuje. Že Bůh sám přichází, aby nás spasil.
Přicházející Bůh. To známe už z dob předkřesťanských. V antických dramatech přichází - deus ex machina. Ve vrcholném okamžiku hry, když lidé si situaci tak zašmodrchali, že už nevědí jak dál, když už je vše neřešitelné a hrozí katastrofou, tu se majestátně snese z výšky na stroji bůh a vše rozřeší, napraví, dá do pořádku.
Tenhle způsob řešení lidských dramat a krizí známe i z her současných. I v televizních seriálech vystupoval zpravidla deus ex machina: Když předseda, co buduje město, neví už kudy kam; když v nemocnici hrozí, že intrikáni nabudou vrch; když korupce a neschopnost hrozí znemožnit výrobu pletacích strojů; vždy se zjevil bělovlasý bůh - deus ex machina - v šatě a podobě okresního nebo krajského funkcionáře strany, který vše ví, všemu rozumí, kterému stačí jen dát pokyn, poručit a vše se napraví, aby hra mohla skončit šťastnými svatbami.
I my, křesťané, jsme občas v pokušení, brát Boha mezi námi, Emanuela, takto pohádkově: I my máme sklon vidět Boha jako monarchu, který sídlí na nadoblačném trůnu, shlíží odtud dolů na svět a občas - jako ten divadelní deus ex machina - zasahuje zázraky do našeho lidského hemžení, do našich osudů.
Co jsou tedy vánoce? Je-li to jen poetická pohádka, pak je to buď málo, nebo moc! Jsou-li vánoce jen pěkná pohádka, pak je to moc a zbytečnost, že k vůli pohádce jdeme do kostela. Je-li však něco pravdivého na vánoční zvěsti, že Bůh přichází k člověku, pak je návštěva kostela jednou za rok zase příliš málo. Pak na nás platí, co jsme si četli v Janově evangeliu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“
Ptejme se tedy znovu: Co jsou to vánoce?
Je to zvěst o příchodu Boha, Původce, Autora, Tvůrce všeho, co je, který sestupuje z nadčasové věčnosti, vzdává se své tvůrčí všemoci a vstupuje do lidských dějin jako Syn člověka. Jako bezmocný synek chudého člověka vstupuje do dějin. Jako chudý člověk, bezbranný proti zvůli vladařů, prožívá lidský život.
Proč to tak dělá? Já nevím. Kdo by prohlédl tajemství Božích úmyslů! Ale tušit to přece jen mohu. Tušit, že právě tak to je pro člověka to nejlepší: Že nepřichází jako Vojevůdce, Usurpátor, Fuhrer nebo Císař dobýt a obsadit svět, že nepřišel jako Agresor, který zotročuje lidi a tvrdí, že je přišel vysvobodit.
Bůh - Syn člověka, chce dobýt svět, chce dobýt i naše srdce. Ne násilím. Po způsobu dětí. Pohled dítěte obměkčuje, získává, podmaňuje si svou bezmocí i  nejzarytějšího člověka. Právem řekl básník, že pohled dítěte má větší moc, než zbraň násilníka.
I nás, i tebe si chce získat v této vánoční době. Zastavíš-li se u jesliček, budeš slyšet jeho hlas: Člověče, nechoď kolem mne lhostejně. Já tu jsem kvůli tobě. Chci tě vysvobodit od tebe sama, od nepořádků v mysli, od nejistot a strachu. Dal jsem ti život, aby sis ho hezky prožil. Pojď, budu tě tomu učit, naslouchej mně!
Slyšíš, bratře, sestro? Nemáš rád, když tě někdo do něčeho nutí - a právem.
Toto Dítě nás nenutí. Ale zve.
Povstaňme a vykročme mu vstříc vyznáním své víry v Něho.
 

PROČ SE VÁNOCE STÁLE OPAKUJÍ

- Hospodin ohlašuje až do končin země: „Hle, přichází tvůj spasitel!“ ... - „Projevila se dobrota našeho spasitele, a jeho láska k lidem!“ ... - „S pastýři velebme a chvalme Boha za všechno, co jsme tu slyšeli a viděli!“-
Jako radostné fanfáry znějí věty dnešního slova Božího na úsvitě prvního dne Narození Páně.
Přichází náš Pán, a pánů se lid bál - a míval většinou proč. Zde však volá svatý Bernard: „Neboj se, člověče. Nemusíš se třást před tváří Pána. Hleď, děťátkem se stal a jeho dětský pláč vyvolává spíš tvůj soucit, než tvůj strach. Po tom máš poznat a uvěřit, že tě nepřišel zničit, ale zachránit; ne spoutat, ale osvobodit.“
Tato mše za svítání se nazývá pastýřská - a my jsme sem přišli jako pastýři - s vírou a obdivem a vděčnou láskou. Sem, k jeslím Ježíšovým.
Zde si dnes můžeme hlouběji uvědomit, za co vše máme být Bohu vděční, za co všechno jsme mu zavázáni. Jak k tomu hlubšímu prožití víry dojít? Postup nám naznačuje evangelium:
Pastýři spěchají do Betléma k jeslím. Tam vše pozorují a uvažují. Potom odcházejí a vše si nesou v srdci domů. Znovu a znovu se k tomu v hovoru vracejí. Boha za všechno velebí.
Takové mají být i vánoce naše. Máme znovu a nově slyšet slovo Boží. Neříkat si - tohle všechno už jsem slyšel loni a předloni a kdy ještě, tohle všechno už znám. O každých vánocích máme naslouchat s novou pozorností. Pokaždé se máme dovědět něco, co ještě neznáme, co jsme dosud nepochopili. Proto se vánoce stále opakují: abychom se pokaždé dostali o kousek dál v přibližování k Bohu, v poznávání evangelia.
Ovšem nestačí evangelium jenom poznávat. Je třeba o tom mluvit s Ježíšem. Je třeba nechat všechno v srdci zaznít. Je třeba prožít Boží lásku. Je třeba jít domů s radostí a velebit Boha za všechno.
Kdo se o tuhle cestu pokusí, ten má naději, že jeho vánoce budou rok od roku krásnější.
Kdo se o to vždy znovu nepokouší, ten žije o vánocích jen ze vzpomínek na krásu vánoc z dětství. Tomu vánoce rok od roku blednou a chudnou - i když je stůl a stromeček rok od roku bohatější.
Stůl a stromeček vánoce nedělají. Jsou jenom doprovodem toho hlavního: že se projevila dobrota Boha, našeho spasitele. Že Bůh k nám přichází, že je nám blízko.
Vánoční svátky to je veliké školení, jak Bůh jedná s lidmi a jak my lidé máme jednat s druhými lidmi.
Boží Syn, Pán celého vesmíru, přichází mezi lidi. - Jaké ceremonie se odehrávají při návštěvě lidských vladařů, když přicházejí na státní návštěvy! I tento Pán mohl přijít v moci a slávě a vyhlásit: „Tak dost! Teď tu budu poroučet já, a běda, jestli mi někdo bude do toho zasahovat!“
Náš Pán přichází jinak - jako jeden z lidu, jako chudé dítě chudých lidí - a přece mocně působí: zevnitř. Je kvasem, který bude lidi proměňovat zevnitř.
V evangeliu jsme dnes slyšeli, jak to proměňování začalo hned při Ježíšově narození. Pastýři, nejchudší vrstva lidí, zde zjistili, že na tom nejsou tak zle. Že je tu někdo ještě chudší než oni a že oni chudáci ho mohou obdarovat.
Člověk se spíš a snáz ohlíží po těch, co mají víc než my, a ten pohled bývá nepřejícný, závistivý, ukřivděný. A od takového pohledu je jen krůček k nenávisti. A k touze sebrat těm šťastnějším to, co mají, nebo jim to aspoň zničit.
Dospělý Ježíš prohlásí, že blaženější je dávat než brát. Ale už zde u jeslí při pohledu na pastýře je jasné, že největší chudák není ten, kdo žádný dárek nedostane, ale ten, kdo nemá komu dát.
To, co jsme u jesliček prožili včera a dnes, to má naplnit další dny našeho života.
Každý den má být naše srdce naplněno radostí z Ježíše - Božího Syna s námi. Každý den máme uvažovat, jakým dárkem - jakou pozorností, bychom mohli udělat někomu radost. Každý den můžeme svým úsměvem rozsvítit světýlko v oku člověka vedle sebe.
Proto jsou vánoce každý rok znova: abychom se každý rok znovu mohli vytrhnout z naší všednosti, abychom se dali inspirovat láskou Božího Dítěte a chtěli se mu podobat.
 

ZNAMENÍ JESLIČEK

Často jsme slýchali, že vánoce jsou svátky pohanského původu, že jejich jádrem je legenda bez historického podkladu. Že je to jen půvabná pohádka, kterou berou vážně jen ty malé děti.
A tak musíme být vděčni evangelistovi Lukášovi za to, že nám pomáhá odkrýt pod nánosem sentimentality skutečné vánoce. Ony ty první vánoce žádná idyla nebyla. Byla to drsná, krutá skutečnost, kdy římský císař Augustus hnal celý svět k daňovému soupisu. Peníze prý hýbou světem, a tak kvůli nim uvedl císař do pohybu masy lidí. V tom zástupu nedobrovolných poutníků jde i mladý pár, který musí ujít v zimním čase - bez vlaku, bez autobusu - přes sto kilometrů. Ani žena čekající dítě, není ušetřena této povinnosti.
Naše dnešní domácí pohodlí se s těmi prvními vánocemi nijak moc nerýmuje. My si v teple a pohodlí vyzpěvujeme: „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati...“ a tam, - kdepak kolébat. Ani střechu nad hlavou jim nikdo neposkytl.
Ale přichází Boží zásah. Když si ti dva pomohli sami aspoň nouzově, na andělskou výzvu pospíchají k narozenému dítěti pastýři.
Ale ani na těchto pastýřích není nic roztomilého, jak to kreslí naše obrázky a koledy. Tenkrát pastýřům nikdo nevěřil, každý jimi pohrdal. Nikdo by od nich nekoupil ani mléko, kůži, sýr, - vždyť to beztak někde ukradli. Byli to asociální živlové, jako bývali v naší společnosti cikáni. A takové lidi si vybírá Bůh, aby se jako první poklonili narozenému Dítěti jako Božímu Synu. A nejen to: oni byli první, kteří šli a povídali to dál. Tito svědkové pustili do světa zprávu, která se dostala až k nám.-
Vánoce nejsou jen půvabnou pohádkou. Jsou spíš zemětřesením, jehož epicentrum je v Betlémě a na Golgotě. Jeho účinek trvá až do našich časů. Nebudí však hrůzu, ale navozuje novou naději. I my si teď, uprostřed zimy, s radostí vyzpěvujeme, že: „z růže kvítek vykvet nám, radujme se.“ Vyjadřujeme tím naději, že v našem životě, v našem světě vzkvete nové jaro, když do něj přijmeme toto Boží Dítě.
Bůh nám denně připravuje jesle plné toho, co je nám potřebné k životu, ba i víc. Jen se podívejme dnes v poledne doma na vánoční stůl. Poznáme my v těchto věcech, které pojídáme, dary svého Boha-živitele?
Největším darem v jeslích je náš Vykupitel, Boží Syn. Jsou pro nás jeho jesle znamením Boží lásky? Nebo i my budeme letos jako ten Izrael, na kterého si stěžuje Izaiáš? Budeme považovat za naprosto samozřejmé, že máme doma plný stůl, že se nám daří, že máme rodinu, klid, pohodlí, teplo domova? Poznáme, že i v jeslích našeho života je přítomen Kristus? Dokážeme ho uvidět ve svém životě, kde i letos Vykupitel „nám, nám, narodil se“?
Máme o čem přemýšlet.

Přímluvy

Pojďme teď předložit našemu vtělenému Pánu Ježíši naše prosby:

• Ať tě poznají všichni, kdo v tebe dosud nevěří.
• Ať tě lépe poznáme i my, kteří jsme v tebe už uvěřili.
• Naplň radostí všechny, kdo se v těchto dnech pachtili, aby jiným připravili radostné svátky.
• Ať všechny rodiny na světě mají kde bydlet.
• Děti naší farnosti ať si zachovají radostné srdce.
• Nám všem zde přítomným dej svůj dar lásky, abychom po celé svátky byli na sebe hodní.

Stal ses jedním z nás lidí, Pane Ježíši, a znáš naše lidské starosti. Proto tě s důvěrou prosíme o pomoc a sílu, jenž žiješ na věky věků.
 

Uvedení do bohoslužby

Svátek svatého Štěpána nám připomíná, že samotný příchod Vykupitele ještě ze světa neodstranil ani zlo, ani utrpení. Že však začíná tříbení duchů: Na Ježíšovy věrné a na Ježíšovy protivníky.
Do které skupiny může Pán Ježíš zařadit nás, tebe, mne?
Zamysleme se nad tím a vyznejme se pokorně ze své váhavosti a malověrnosti.

Uvedení do čtení

Ve Skutcích apoštolů nám svatý Lukáš zachoval životní historii jáhna Štěpána. Poslechněme si část vyprávění.
Sk 6,8-10;7,54-60
Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.

V evangeliu slyšíme dnes rady, které dává Pán Ježíš všem svým učedníkům, i nám, když se rozcházejí do světa.
Mt 10,17-22
Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
 

K ČEMU TAKOVÝ VYKUPITEL?

Včera jsme si na potkání podávali ruce a přáli si: „Tak šťastné a veselé svátky!“ Včera za zvuku koled a v ovzduší betléma znělo to „šťastné a veselé“ hezky. Ale dnes stojíme zase už nad mrtvým mladým chlapcem, který šel sloužit a pomáhat potřebným, jak se to od tohoto Mesiáše naučil.
Proroci slibovali, že až ten Mesiáš - Osvoboditel - přijde, že učiní vše nové, že přinese na svět spravedlnost, pokoj. Znělo to slibně, krásně. Celé generace se tím po dlouhá staletí utěšovaly, když se jim zdálo, že současný stav je neudržitelný, že už to tak dál nejde. A teď se konečně dočkali. Mesiáš přišel. A co se změnilo? Zas tu leží mrtvý. Jeho vyznavač byl ukamenován.
Jak se tyhle zážitky stále znovu vracejí! Také jsme čekali na osvobození. - Po dlouhá desetiletí jsme čekali a doufali, že jednou přijde vysvobození, že nastane spravedlnost a pokoj.
A vysvobození přišlo. První vánoce po listopadu jsme prožívali šťastné a veselé - teď už nebudou naši mladí Štěpáni pro víru kamenováni, teď už přišel čas vykoupení, spravedlivého řádu.
Jenže dnes už víme, že kamenování pokračuje. Že pokračuje ze století na století, z roku na rok - jenže v jiných podobách. Jen technika se mění.
K čemu tedy takový Vykupitel, když dopustil, aby jeho vyznavač byl ubit kamením? Když stále dopouští další kamenování svých věrných?
K čemu tedy takový Vykupitel? Proč vlastně přišel, co lidstvu přinesl?
Zřejmě nepřišel udělat ze svých přívrženců kastu nedotknutelných, všemocných straníků.
Ježíš přišel změnit k lepšímu život všech, celého lidstva. Ovšem, všichni jeho nabídku už tenkrát nepřijali. V žádné generaci ji nepřijmou všichni. Ale těm, kteří jej přijmou, otvírá opravdu nový život:
Je Syn Boží - přichází jim zjevit Otce.
Je člověk - přichází se jim nabídnout za bratra.
To je nabídka přicházejícího Ježíše i nám, i naší generaci: kdo za ním půjde, bude žít svůj život jako Boží syn, jako bratr Ježíšův a bratr všech lidí.
Kdybychom byli dost moudří, o nic bychom neusilovali víc - vždyť právě to chybí nám a celému světu.
Bez povědomí dětí Božích a lidských bratří se cítíme osamělí a bezmocní. Má to teď všelijaká módní jména - jako stres či deprivace.
U lidí moc společenství nepochytíme. Osamělost zažívají už malé děti - maminka nemá čas na pomazlení a popovídání. Pokračuje to v dospívání - tatínkové nemají čas na kamarádství s dětmi. A vrcholí to v dospělosti - životní nejistoty dorůstají často do obřích rozměrů.
A nebýt této vánoční události, nikdy bychom se z těchto nejistot a úzkostí nedostali.
Je tu Boží Syn - a nabízí nám svého Otce, abychom nemuseli žít v pocitu nejistoty. Nabízí se nám za bratra, abychom nezůstali osamělí.
Ani o letošních vánocích se nezmění běh světa. Dál budou ve světě kamenováni Štěpáni, dál budou řádit teroristi, dál budou politici plánovat války a atentáty. Dál tě bude trápit zlý soused. Dál si budou sadisté vymýšlet, jak ti ublížit.
Dál zůstaneme my křesťané menšinou uprostřed lhostejného a nevědomého světa. - A téhle menšině nás křesťanů říká Pán Ježíš nejen: Nebojte se! Říká víc: Jděte bez bázně do toho lhostejného světa a buďte v něm světlem!
Není to zvláštní? Menšiny jsou vždy v nebezpečí, že je většina bude utlačovat, kamenovat, a proto se bojí. Krčí se raději. - A my jsme vysílání mezi lidi, abychom jim svítili, abychom jim byli světlem, kvasem.
Proč vlastně my máme být světlem? Snad proto, že jsme lepší než ostatní lidé? To asi ne, jsme také hříšní a zlí. - Ten důvod je jinde. Ne že bychom my osobně byli lepší, ale proto, že náš Bůh je lepší než modly, kterým se klaní nevěřící svět.
Ale co my můžeme ve světě dokázat, když je nás málo?
Vzpomínám na jednu starou moudrou pohádku, možná, že ji znáte také.
Byl jednou jeden král a ten měl dva syny. Když synové vyrostli a král zestárnul, rozhodl se, že předá království tomu, který prokáže, že je moudřejší.
Řekl synům: „Dám království tomu z vás, který zaplní víc místa v trůnním sále za peníze, které vám dám oběma ve stejném obnosu.“
Jeden syn koupil stoh slámy - a zaplnil trůnní sál víc jak z poloviny.
Druhý si koupil malou svíčku a krabičku zápalek. Když v sále svíčku rozsvítil, zaplnilo její světlo celičký sál od země až do stropu.
A tak se králem stal ten druhý.
Bratří, vy, hrstka křesťanů, vy jste to světlo světa. Ne nějaká sláma, světlo jste.
To je způsob práce našeho Boha. U něj malé příčiny mají veliké následky. Maria ve skrytosti Nazareta změnila malým slovíčkem ANO osudy celého světa. Malé dítě v jeslích se stává mezníkem světových dějin.
Malé příčiny přinesly velký účinek.
Nic si z toho nedělejte, že je nás málo. Bůh je mocný. Svět nevěry může osvítit svíčička naší pevné víry, klidné důvěry, vlídné laskavosti. Každý malý člověk pevné víry je velkým majákem svému okolí.
Jen se nechme zapálit od vánoční hvězdy!
Jen se nechme rozzářit vánoční radostí!
Jen sviťme svou laskavostí tam, kde žijeme!
 

DVĚ GENERACE KŘESŤANŮ

Slyšeli jsme ve čtení ze Skutků, jak první mladá generace křesťanů byla ohrožena na životě ve střetnutí s nekřesťanským světem. Naše dnešní generace mladých křesťanů si ohrožuje život leda sama. Ale kdybyste se jich zeptali, jestli zakouší pronásledování, jestli jsou mučedníci, tu by vám přemnozí bez váhání odpověděli, že ano. Že jsou pronásledováni moc, že jsou hotoví mučedníci: Doma, od té starší generace trpí bezpráví a pronásledování a ještě moc jiného, až po omezování svobody a lidských práv!
Mluvíme-li o dvou generacích doma, je to, jako  bychom řekli:  dvě nepřátelské fronty. Mluvívá se o tom tak, že tam vzájemné boje, spory a nedorozumění být musí. Ale tak všeobecné to není. Je mnoho rodin, kde se generační spory vybíjejí vzájemným škádlením v lásce a humoru.
A i tam, kde spory jsou, bývá to ve většině případů ne o věci zásadní, ale o okrajové maličkosti, věci nepodstatné a povrchní.
U mladých to pramení z puberťáckého pohrdání vším, co udělala generace starší. U starší, rodičovské generace, se výhrady týkají většinou vnější dekorace jejich ratolestí, tedy jejich vkusu při oblékání, jejich vkusu v hudbě, jejich nakládání s volným časem.
A když obě strany přinutíš, aby si klidně sedly a pověděly, co vědí o sobě navzájem dobrého, pak ejhle, zjistí se, že by rodiče svého čahouna zanic nechtěli měnit za cizího, že znají i jeho dobré stránky.
A to bývá první krok k usmíření těchto domácích válek: Snažit se porozumět postoji druhé strany, jeho situaci.
Je to už starý poznatek, že lidská bystrost je nejvyšší tak po patnáctém roku. Pak se ještě hezkou řádku let drží, ale poklesá už v době, kdy rodičům dorůstají děti. V tom je tedy jeden generační rozdíl: Rodiče mají mnoho zkušeností pro situace běžné a obvyklé. Děti mají větší čipernost  pro řešení situací neobvyklých. Tohle zjištění by nemělo vás, tatínky, zarmoutit, ale potěšit!
Ono také v životě je těch zcela neobvyklých situací málo, to ty běžné jsou běžné a každodenní. Stojí tu tedy vyšší inteligence na straně dorůstající mládeže proti převaze životních zkušeností na straně rodičů.
To je zdroj generačních konfliktů, pokud si to obě strany neuvědomí a nedají to dvojí chytře dohromady. Rodiče pak nebudou říkat svým patnáctiletým ratolestem, že jsou hloupí, nebudou je zavalovat svými zkušenostmi a budou mít porozumění pro to, že jejich děti si ty zkušenosti teprve pracně pořizují.
Další kámen úrazu mezi mladými a starými je čas. Mládí nezajímá minulost, to hledí dopředu. Stáří žije většinou v minulosti a z minulosti, ze zkušeností minula. Rodiče dospívajících dětí jsou někde uprostřed. Umějí ještě hledět do budoucna - zpravidla se starostí, jak dopadnou jejich děti, umějí  se i ohlížet na své zkušenosti z minula. Rodiče teprv teď správně chápou své dětství a mládí - kolik chyb udělali, co prozanedbali. Teprv teď pochopí své rodiče a jejich postoje a napomínání. A tohle vše by moc rádi předali svým dětem, aby je ušetřili vlastních omylů. A tak je honí, aby si vážili času, aby jej nemarnili, aby se učili, aby aby ... a začíná kolotoč rodičovskéhoho honění. Děti totiž nejsou schopny mít v patnácti moudrost čtyřicetiletých.
Závěrem bych vám rád přečetl úsek dopisu. Šestnáctiletý syn píše před vánocemi mamince:
„Budeš se mě zase ptát, co bych chtěl k vánocům. A já ti asi zas řeknu že tu a tu bundu nebo jiný nesmysl. A to, co bych nejvíc od tebe a od táty chtěl, to bych zas neřekl. Tak vám to oběma píšu.
Já bych chtěl takový dar: Abyste měli konečně někdy pro mně trochu času. Celý den se nevidíme, večer čučíte do bedny. Když číhám, až to zhasnete a pak s něčím přijdu, táta zívne a řekne: „Zítra o tom budem mluvit, zítra. Teď se mi už chce spát.“ A je domluveno.
A když začnu o něčem mluvit v neděli, třebas při obědě, nenecháte mě nic dopovědět - ani mne snad neposloucháte. Sotva řeknu tři věty, táta mi do toho skočí: „To já, když jsem byl ...“ - a vykládá po padesáté, co už všichni známe nazpaměť. A co já, - s kým mám o svých problémech mluvit, když ne s vámi?
A když se mi přece někdy podaří naskočit s něčím do vašich řečí, slyším odpověď: „To je blbost, co říkáš! To je vidět, jak jsi ještě hloupý! To já když...“ Z takového odbytí, drazí rodičové moc nezmoudřím.
- A co bych chtěl ještě: Abyste hned všechno nevztahovali na sebe. Zeptám se, kdy bude oběd, a ty, mami, hned spustíš: „Zázraky dělat neumím. Nemáš, kluku kouska uznání!“ - Nejde přece o uznání, ale o to, že mám hlad.
- A pak je tu vaše víra. Kdybyste o ní míň mluvili, a prostě podle ní jednali, žili, snad by mi byla srozumitelnější.
- Jsou tu také ty vaše věčné zákazy. Ať přijdu s čímkoliv, už to předem vidím: Bez rozvažování, bez rozmýšlení, jako střelba od boku zazní vaše: NE. A abyste nakonec přece jen něco povolili, to se necháte půl hodiny ukecávat. Je to tak potřeba? Šetřete energií, starouškové!
- A pak: uznej, mami, konečně aspoň to, že jsi mne od těch tří let už naučila, abych se uměl sám obléci. Proč tedy každý den slyším, že si mám vzít košili tuatu, světr tenaten, boty tyaty?
- A ještě mám toto velké přání: Mám svou světničku. Chtěl bych, aby byla opravdu má. Abyste mi tam neuklízeli, neprohlíželi. Já si chci udělat sám pořádek, svůj pořádek a mít kus svého soukromí!
Já vlastně vůbec nevím, jestli porozumíte, co vám píšu, nebo jestli se jen maminka rozpláče a tatínek rozzuří, že jsem drzý a nevděčný klacek, nespokojený s tím, co mám, když on toho měl míň - .
Ale přesto vám ten dopis dám. Říct bych to nikdy nemohl, vskočili byste mi do řeči. Ale snad si to klidně přečtete. A to bych moc rád! To by byl prima dárek k vánocům: Kdybychom si líp rozuměli.
PS: A ještě poznámku - asi také drzou: Smějte se také někdy doma! Copak dospělost znamená ztratit smysl pro legraci? To bych pak asi raději ani nechtěl dospět.“
Tolik dopis.
Půjdeme-li dnes domů s vůlí víc se zamýšlet o druhých kolem sebe, bude to dobrá realizace vánočního školení v lásce.
Pojďme společně předstoupit před našeho Pána a Učitele Ježíše s prosbou.
 

BÝT KŘESŤANEM NENÍ LEHKÉ

Být křesťanem není lehké. Kristus se tím netají. Budou vás vylučovat ze synagógy, tj. budou se na vás dívat jako na cosi cizího, nepatřičného, budou říkat, že se nehodíte do dnešního světa.
Kolikrát se to už opakovalo?
Křesťanství je jakési cizí, špatné náboženství, říkali už Římané. A všechno zlé - od požáru za Neróna až po porážky od barbarů a rozpad říše, všechno to připisovali na vrub křesťanství. Proto bylo jejich heslem: Pryč s křesťanstvím! Křesťany lvům!
Křesťanství je náboženství Římanů, říkali zase Germáni, podlamuje naši bojovnost a sílu, kazí náš národní charakter.
Křesťanství k nám přináší nadvládu Němců, říkali už naši slovanští předkové, a bojovali s ním jako s nepřítelem své národní svobody.
Křesťanství je dědictví Rakouska, říkalo se nám za Republiky. Zúčtovali jsme s Rakouskem, zúčtujeme i s Římem.
Křesťanství je zpátečnické, nepřítel pokroku, drží s bohatými, šlechtici a králi, udržuje feudalismus a středověk, říkávalo se nám ještě nedávno, před koncilem.
A po koncilu? Říká se: Církev sama poznala, že je nemoderní, chce se zachránit, chce se modernisovat - ale je v ní ještě i silná reakce, počkáme, jak to dopadne.
Ale být křesťanem znamená nečekat! Křesťan musí klidně snést všechny ty nadávky, podezřívání, nepochopení.
Kde k tomu vzít sílu?
Apoštolům říká Kristus Pán: Vy to všechno snesete, vám to nebude nic dělat - protože jste se mnou byli od začátku. Viděli jste mé zázraky, viděli jste moje působení - a proto vás nic nezviklá.
A my?
My jsme také s Kristem od začátku. Od svého narození nebo od svého obrácení, my víme, co pro nás náboženství už znamenalo, co znamenalo pro naše rodiče a co bude znamenat pro naše děti.
A víme, že přes všechna nepochopení, co církev za dvě tisíciletí už prožila, vždy se zas ukázalo, že je největším dobrodiním lidstva.
A víme ještě jedno!
Ten, kdo tě přemlouvá a hledí odvést od křesťanství, i ten, kdo se ti vysmívá - to nemusí být člověk zlý, to nemusí být ani opravdový a přesvědčený nevěrec. To je jen člověk náboženství a křesťanství odcizený. A chce se přesvědčit, jestli ty jsi rovný. Nebudeš-li, dáš-li se odvést od víry, bude to pro něho důkaz, že má pravdu on. Zůstaneš-li pevný a nedáš-li se zviklat, bude to důkaz, že pravdu máš ty. A tak aspoň uvnitř, aspoň ve svém srdci, dá ten člověk za pravdu tobě, bude si tě vážit - i když to nedá hned na sobě znát - a dříve nebo později ti dá za pravdu i navenek a najde víru, kterou máš ty.
Toto vědomí a přesvědčení je síla křesťanství, která nám dává znovu a znovu nakonec zvítězit.
 

SVÁTEK MUŽNÉHO MLÁDÍ

V mnoha našich farnostech je krásný zvyk, že dnešní bohoslužba o svátku mladého křesťana Štěpána je svátkem mužského mládí ve farnosti, že patří mužské mládeži. Mladí chlapci slouží u obětního stolu jako ministranti, předčítají slovo Boží jako lektoři. Všichni přinášejí své obětní dary, počínaje těmi nejmladšími mužského rodu, co si už troufají pustit se maminčiny sukně, až po stárky - vysloužilé vojáky, co dosud nejsou ženatí.
Podobně novoroční slavnost patří děvčatům, aby se nový rok začínal tím nejpěknějším, co farnost má. Společný svátek vdaných žen bývá o hromniční neděli a dnem mužů je neděle svatojosefská.
A tak dovolte, mužská mládeži naší farní rodiny, abych dnes, o svátku mladého muže Štěpána, oslovil i vás.
Dnes vám nejde o život, jako šlo tenkrát Štěpánovi. Dnes jsou jiné časy, ale ne zas tolik jiné. I vy občas zaslechnete posměšné slovo proto, že jste věřící. I po vás semtam někdo hodí kamenem zloby proto, že v neděli jdete do kostela.
Od časů Štěpánových se změnily problémy, s kterými se mladý člověk potýká, ale také ne zas tolik, aby se nedalo ukázat, s čím zápolí mládí od generace ke generaci, s čím zápolíte v dnešní době i vy.
Mám letos na mysli často tak napjatý vztah mezi vámi a rodiči. Jde vám to na nervy, když vás kárají, napomínají, poučují, když tedy dělají, co jsou jako rodiče dělat povinni.
Do čeho vy se ve svém mládí ženete, to oni už mají za sebou - a prošli tím často s bolavými šrámy a trpkými zkušenostmi. Chtěli by vám ty zkušenosti předat, chtěli by vás uchránit zklamání. Snažte si vždy proto připomenout, když začne nějaké to domácí kázání: Oni to dobře myslí - a snesete to snadněji. A nejde o to, abyste se nechali stále pasivně vodit za ručičku, jako pejsek na špagátku. Musíte se naučit rozhodovat sami za sebe, musíte se naučit nést zodpovědnost za své činy. Dobře míněné rady rodičů ti však na cestě k samostatnosti mohou dobře pomoci.
Až budete zralí a dospělí, rádi budete vzpomínat na to, co tatínek říkával. Dost pak zažijete osamocenosti, dost chvil, kdy nebude kolem tebe nikdo, kdo by to s tebou dobře myslel.
Učte se tedy brát rodiče s laskavým humorem a trpělivou úctou - to je projev zrání a dospělosti. Nedůtklivost a hádavost je projevem dětinství a puberťáctví.
A jestli je maminka někdy trochu nervózní, kdo jiný by pro to měl mít větší porozumění, než její děti, - ti, co jsou toho příčinou! Víš, co o tom říkají odborníci? Spočítali, že kdyby maminka měla dospat to, co probdí při jednom dítěti, musela by spát po celý rok.
Tak to má správně být: rodiče zajišťují dětem hezké a bezstarostné dětství, děti mají za to zajistit rodičům klidné stáří.
A tak by z úst vás, mladých křesťanů, nemělo nikdy vyjít hekání: „Naši už ničemu nerozumějí, ale do všeho mluví! To není k vydržení!“
Je možné, že maminka neví tolik co vy o elektrice, o počítačích, a čím se ještě vy holedbáte, že umíte. Ale hloupá vaše maminka není - má moudrost života, tu, kterou vy získáte až za pár let. Mějte tedy v úctě a lásce rodiče i tenkrát, když se vám zdá, že víte a umíte víc, než oni.
Už před třemi tisíciletími přišel kterýsi stepní kočovník na tuto moudrost:
  „Synu, zastaň se otce, když zestárne,
  chraň se ho zarmoutit.
  A až zeslábne jeho rozum,
  nepohrdni jím ve své mladistvé síle!“
Tak to čteme ve starozákonní knize, zvané Sirachovec. Kéž by dnes, v dnešní vzdělané Evropě, v naší křesťanské farnosti, měly všechny děti tak pěkný poměr k rodičům, jako ti dávní obyvatelé pouště.
Já vím, v teorii jste jistě všichni pro, že je správné, chovat se pěkně k rodičům. Ale v praxi - tak snadno ti vylítne z úst sršaté slovo - a tatínek se rozčílí a maminka rozpláče. Copak se tomu dá zabránit?
Dá se tomu zabránit. Dá se tomu předejít. Návod je prostý: Hlídej si své nálady, hlídej si pokušení k hubatosti a hrubosti.
Návod je prostý. Ale k jeho uskutečnění je třeba houževnaté, pevné vůle. Ale té máte přece vy mladí dost.
Chovej se dospěle, a budeš také brán jako dospělý.
Pojďme tedy společně prosit, aby vztah mezi rodiči a dětmi byl v našich rodinách hezký a pokojný.

Přímluvy

Pojďme teď spolu se Štěpánem a se všemi svědky víry prosit Pána Ježíše:

• Za církev po celém světě; aby všude svědčila o kráse evangelia.
• Za lidi, kteří jsou nespravedlivě pronásledovaní; aby našli statečné obránce a ochránce.
• Za nepřátele a pronásledovatele víry; aby poznali, co je světu ku pokoji.
• Za nás všechny; abychom uměli odpustit těm, kteří nám ubližují.
• Za mladé lidi naší farní rodiny; aby měli Štěpánovu statečnost k boji s vlastními chybami a nedostatky.
• Aby si mládež uchovala své ideály a vychovávala se ve statečné a charakterní lidi.

Ježíši, vítězi nad smrtí, pomoz nám vítězit nad vlastní malostí a nad naší nezralostí. Dej nám odvahu a sílu k vydávání svědectví o kráse víry Kristovy.
 

Uvedení do bohoslužby

Dnešním svátkem Svaté Rodiny uzavíráme občanský rok. Ukazuje na základy, na nich se musí rozvíjet každé lidské společenství, má-li být opravdu lidské, rodinou počínaje a mezinárodní rodinou států konče.
Ohlédněme se nazpět na uplynulý rok. Jaké ovzduší panovalo v našich rodinách?
Litujme upřímně všeho, čím jsme pokojné ovzduší narušili, znepokojili.

Uvedení do čtení

Už v pradávných časech věděli lidé, že největším bohatstvím pro manžele jsou hodné děti. Budeme teď naslouchat textu zapsaném asi před třemi tisíciletími.
Gn 15,1-6;21,1-3
Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“

Čtení z listu Židům je o tisíc let mladší než čtení starozákonnní, ale navazuje na něj.
Žid 11,8.11-12.17-19
Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.
Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ‚jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘. Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: "Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo." Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.
Židovský zvyk přinášet prvorozence do chrámu a tam je představit Hospodinu, je krásně popsán v dnešním evangeliu. Všimněte si, že tomu tak trochu odpovídá závěr našeho křestního obřadu.
Lk 2,22-40
Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘ – a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.
 

NEBUDETE-LI JAKO MALIČCÍ

„Půjdem spolu do Betléma“ - zvou nás líbezné koledy a my jsme za jejich hlasem opravdu vyšli z domu. A přišli sem k betlému, který si tu naše děti ke své radosti i k radosti nás všech postavily.
Tak je to dnes ve všech chrámech světa - všichni lidé mohou dnes přijít k betlému - aspoň tomu symbolickému.
Mnoho lidí se každoročně v tento čas vydává i na cestu k tomu  opravdovému Betlému - jedou do Palestiny. Byla to vždy cesta obtížná a nebezpečná - a je to tak i dnes.
Ale komu se podaří dostat se až do vesnice Betléma a stane před chrámem, který je postavený nad jeskyní Narození Páně, ten se přede dveřmi s podivem zastaví. Do mohutného chrámu vede jen nízký vchod, takže každý se musí sklonit, aby tam mohl vstoupit a stanout před místem, kde se narodil Kristus Pán.
Na tom průčelí je vidět původní veliký a vysoký vchod, ale ten je přizazděný.
Proč to tak křesťané udělali? Když se Svaté země zmocnili Arabové - mohamedáni, vjížděli do chrámu Narození Páně na koni, aby dali najevo, jací oni jsou páni.
A tak křesťané vchod zazdili, aby každý, kdo se chce setkat s Božím Dítětem, musel z koně dolů.
Dolů z koně, pokořit se, to musí každý i dnes.
Budu vám teď, děti, o tom vypravovat pěknou bajku. Co je to bajka, to jistě víte - to je povídka,  v níž zvířata  jednají jako lidé. Lidé se mají v tom chování zvířat poznat. A tak poslouchejte, jestli budete tomu vyprávění rozumět.
To prý se tenkrát, když se narodil Ježíšek, stalo mnohem víc, než vypravuje evangelista Lukáš.
Pastýři roznesli všude po okolí všechno co tam viděli a slyšeli, Lidé to slyšeli a běželi do Betléma. Slyšela to i zvířátka, a ta chtěla také ten div vidět. A tak se všechna horem pádem hrnula k jeskyni. Orel rozmáchl křídla a vylétl do výše, lev zařval a rozběhl se, žirafa  natáhla krk a vyrazila úprkem, slon mohutně zatroubil a začal dusat po cestě, že po něm zůstala oblaka prachu.
A v tom prachu capkala za nimi i všechna malá zvířátka - myška, krtek, vrabec, ba i bobřík vylezl z potoka a běžel za nimi.
Nejprve dolétl k jeskyní orel a rovnou do dveří před jeskyňkou. Jenže ouha, narazil roztaženými křídly, dovnitř se nedostal, jen drápy futra dveří rozdrásal.
Za ním se přiřítil lev s otevřenou tlamou - ale kdepak s takovou obrovskou hlavou do takových malých dvířek. Také uvízl venku.
Pak přiběhla žirafa - té byla dvířka sotva tak po břicho - a tak zůstala stát venku a začala okusovat slaměné došky na stříšce.
Poslední přiduněl slon - a než se stačil zastavit, bác - a vyrazil dvířka z pantů.
To už toho měl Josef dost - vyběhl a hnal všechny ty hosty pryč.
Tak tam všichni ti velikáni přešlapovali opodál.
Když přicupitala ta malá zvířátka a viděla spoušť, co ti velcí nadělali, řekla si: Tohle musíme spravit! - To by mohlo na Ježíška pršet - a rozbitými dveřmi by na něj táhla zima.
A tak myška s vrabcem začali sbírat rozházená stébla slámy a dělat nové došky na střechu. Žirafa tam ty došky zvedala a skládala. Bobřík uhryzal z kůlů nová futra a slon do nich nasadil dvířka.
A hle - maminka Marie vyšla ven s Ježíškem v náručí a všichni ho uviděli, pozdravili a spokojeně se vraceli domů.
Tak  je to, milé Boží děti, vy malé i vy velké, dodnes, a stále. Mnoho lidí jde dnes do kostelů, podívat se na betlém, copak o to. Ale kdo hledí moc zvysoka, kdo se nezastaví, neztiší, neskloní, nepokoří, ten Boží Dítě vlastně ani neuvidí. Očima vidíme jen symbol, obraz. Tu pravou skutečnost uvidíš jen v duchu, srdcem.
Je to tak u betléma, je to tak i u stolu Páně při svatém přijímání. Očima vidíš symbol, bílou oplatku chleba - ale srdce otevři pro Hosta - Ježíše Krista.
Poděkujme za to. Radujme se. Veselme se.
I nám se narodil Kristus Pán.
 

OVZDUŠÍ KŘESŤANSKÉ RODINY

Svatá rodina! Jakpak to asi v takové Svaté rodině vypadalo - jaké tam bylo ovzduší domova?
Jako malý chlapec jsem to věděl naprosto přesně. U babičky na vejměnku byl krásný obrázek Svaté rodiny a tam to bylo všechno krásně v barvách vyvedeno: Josef stál u ponku a usmíval se, Panna Maria seděla svátečně oblečená a usmívala se na chlapečka Ježíška, který si hrál a usmíval se. Bylo mi jasné, proč se usmívají: Kolem bylo hejno andělíčků, kteří za ně plně pracovali. Vše zarámováno do růžiček a vrkajících holoubků.
A tak mi bylo také pochopitelné, proč my svatá rodina nejsme: ti pracovití andílci nám scházeli. My jsme si museli všechno udělat sami - a tak jakápak svatá rodina.
Tyhle růžově idylické obrázky Svaté rodiny, ať malované štětcem nebo slovem kazatele, jsou nepravdivé a neužitečné. Svatá rodina - to nebyla idylická oáza klidu. Naše rodiny také nejsou idylky, kde všichni na sebe jen slaďounce vrkají, dětičky se předbíhají v poslušnosti a rodiče se předhánějí ve vzájemných úsluhách a pozornostech.
Naše rodiny nebývají také opačným extrémem, bojištěm všech proti všem, jak se to líčívá jinde: Děti bojují o své pozice proti rodičům, rodiče proti dětem, mladší bráška proti staršímu, oba spolu proti sestře - a všichni svorně proti dědkovi a bábě, kteří jdou všem na nervy.
Naše domovy, zdá se mi, přestávají být vůbec domovem. Stávají se noclehárnou. Ráno se odtud nocležníci v úprku vyřítí, aby stihli přijít včas do práce, do školy. Večer se utahaní vracejí, aby se pohádali, kdo měl koupit mléko, kdo zavolat opraváři praček. Pak posedí u televizorů a jdou spát.
Co je to křesťanská rodina dnes? Jaký může být v tomhle prostředí ideál dobré křesťanské rodiny? Od mnoha tatínků jsem slyšel, jak je jim to jasné: Hlavně se děti nesmí rozmazlovat, musí se jim jaksepatří poručit, je nutno seřvat je.
Děti musí poslouchat. Jenže tak jednoduché to není. Takové místo, kde jeden poroučí a druzí na slovo poslouchají, to je execírák, vojenské cvičiště, ne rodina.
Také nestačí trousit stále kolem sebe své životní zkušenosti a zásady: „To já, když jsem byl mladý jako ty...“ Albert Camus měl pravdu, když napsal: „Své zásady si nech pro rozhodující okamžiky tvého života, tam se podle nich řiď. Ale pro denní styk s dětmi měj po ruce raději svůj humor a trpělivost.“
V čem tedy spočívá dobré ovzduší, dobré prostředí křesťanské rodiny? Svatý Pavel to naznačuje v listu Korinťanům:
„Snášejte se a odpuštějte si!“ - říká. Co to je snášet se? Znamená to přijmout druhého tak, jaký je. Nechtít druhého, ať manžela, manželku, dítě, pořád jen polepšovat, cepovat, dělat mu z domova věčnou polepšovnu. Vychováváme ne tím, jak na děti pokřikujeme, ale jak vedle nich žijeme. Žij tedy tak, jak chceš, aby žily a jednaly tvé děti, tvůj manželský partner. Dopřej druhému kus životního prostoru, kde by se mohl rozvíjet, ověřovat si své síly, učit se i svými chybami.
„Snést chyby druhého, odpouštět si,“ - říká dál svatý Pavel. Je třeba denně začínat každé ráno od čistého stolu. Včerejší trable, to už dnes není, to už je jen vzpomínka na minulost, anekdota.
Tohle jste vy, mládeži, jistě poslouchali se souhlasem. Ale doufám, že nejste tak pošetilí, abyste si to vysvětlili jako právo neposlouchat. Rodiče nemají poroučet, když to není nutné. To je pravda. Ale když to nutné je, jsou povinni poručit a vy jste povinni poslechnout. A kdyby se vám někdy poslechnout nechtělo, obraťte si v duchu na chvilku role. - Za pár let budete rodiči vy: Líbilo by se vám, kdyby vás vaše děti nechtěly poslouchat?
Ale poslouchat to není vše, to je dokonce jen menší část toho, co jste rodičům povinni. Svatý Pavel říká v epištole dál:
„Nad to a především se mějte mezi sebou rádi!“
Zde jsme u nejhlubší výpovědi dnešního slova Božího. Rodinu nemůže držet pohromadě rozkazující autorita, která se snadno stane panovačnou. Ani poslušnost, která se může zvrhnout na slepou drezúru. Ta vždy vyvolává vzpoury a útěky.
Rodiny může udržet pohromadě jen vzájemná láska, nic jiného: tedy důvěra, soudržnost, nebo jak bývá ten krásný vztah nazýván.
A ta láska, to není jen v citech, to je věc rozumu a vůle:
Je to umění naladit se na vlnu druhého, pochopit ho.
Je to moudrost, se kterou dopřáváme druhému potřebnou míru volnosti i vzdálenosti, protože láska sílí vzdálením. Zblízka se vyčerpává, vybíjí, - jak akumulátor.
Je to tisícero konkrétních, drobných služeb v denním styku, které dohromady - jako jednotlivé květiny - vytvoří kytici pěkné pospolitosti, blízkosti, domova.
Pěkně jsem to kdysi četl nad rodinným stolem jedné domácnosti:
„V čem je rodinná láska:
   Trochu víc humoru - a méně hašteřivosti.
   Trochu víc velkorysosti - a méně malichernosti.
   Trochu víc statečnosti - a méně nedůtklivosti.
   Trochu víc MY - a trochu méně JÁ.
   Raději malá kytička za života,
   než náruč květin na hrobě.“
Povstaňme ke společně prosbě, aby se v novém roce naše příbytky stávaly víc domovy než noclehárnami.
 

SOUKROMÍ SVATÉ RODINY

 - „Řádná manželka tě naučí
 vyměnit pár křídel za pár papučí.“
Aforizmy z humoristických časopisů chtějí vtipně vyjádřit to, co všichni víme: že rodinné spolužití není nic snadného.
Pojďme dnes nahlédnout do soukromí Svaté rodiny, jestli už i tam byly potíže, nebo jestli to byla stálá idyla, jak to s oblibou za pomoci růžiček, holoubků a andílků zobrazovali malíři.
Z každé stránky evangelia se dozvídáme, že Ježíš vyrůstal a žil jako my. Že se vyučil řemeslu, chodil do práce, staral se o výdělek. Žil ve venkovské chalupě, v bytě bez příslušenství. Nikdo z nás v tak ubohém bytě nežije. Rodiče mají starost o dítě od samého narození - větší, než jsme kdy zažily my. Ohrožují je nejen dětské nemoce, jako děti naše, ale i mocné síly vlády a policie, emigrace, život v ilegalitě.
Mají starost i s dítětem, které se zatoulá, ztratí - a oni je se strachem hledají a jako všichni rodiče se ptají: Proč nám takové věci děláš? Copak jsi nám to nemohl říct, že tu chceš ještě zůstat? I Ježíš jako dítě měl svou hlavu. Šel za tím, co jej přitahovalo, chtěl si dělat po svém, jako všechny děti všech rodičů.
A na rodičích Ježíšových bylo, a na rodičích všeho světa je, aby trpělivě a vytrvale učili děti dělat vše rozumně, pořádně, zodpovědně, mít ohled na druhé kolem sebe.
Ale jednoho si na Svaté rodině všimněme: Když se stane, že se děcko ztratí, když dojde k maléru, stojí oba rodiče pospolu, pomáhají si, podepírají se: „Synu, proč jsi nám to udělal? Já a  tvůj otec hledali jsme tě se strachem.“ Nezačali se spolu hádat, jak to bývá v našich rodinách: „Jaks ho hlídala! - Proč jsi na něj nedával pozor ty - jsi přece otec!“ Tohle by si měli rodiče připomenout vždycky, když mají potíže s dětmi, a postavit se tomu jako rodiče Ježíšovi: svorně spolu, ve spolupráci, nikdy proti sobě.
Nejsou to vždy jen potíže s dětmi, co narušuje naše rodiny. Ohrožují je i konflikty z venku.
V podniku se pohádá otec s nespravedlivým vedoucím. Přijde domů a rozeřve se: „Kde jsou zas ty noviny! Samý nepořádek je v téhle domácnosti!  - Já nevím, ženo, co děláš, když jsi celý den doma a nic neděláš!“ - Maminky se to dotkne a naplácá se zlostným křikem synkovi, který si z novin udělal vlaštovku. Synek utíká se vzteklým řevem na dvůr a nakopne psa. Pes kňučí a neví, že ten kopanec patřil vlastně nespravedlivému vedoucímu v podniku.
To je obrázek falešného řetězení konfliktu. Kde je vina? Ve všech stupních scházel rozhovor, vysvětlení. Otevřená řeč mnohým konfliktům zamezí, jiné zmírní.
Proto radím: hovořte, mluvte mezi sebou, vysvětlujte, zdůvodňujte! Ovšem pozor! Rozhovor je užitečný začít jen tam, kde můžeš předpokládat dobrou vůli, kde je základní vzájemná důvěra. Kde toto schází, raději mlč. Nerozvinul by se rozhovor, užitečný dialog, ale hádka, která by zlo ještě zvětšila.
Kromě potíží s dětmi, mrzutostí, které vyvolávají konflikty zvenčí, je tu ještě třetí zdroj nepokojů v rodinách: že si manželé začnou jít jeden druhému na nervy. Najednou je ti nesnesitelné, jak si tvá žena míchá kávu. Už zamíchala, ale ona míchá ještě a zase a ještě. Zbytečně, nelogicky - to je trapné! A muž - zas už nemá zapnuté knoflíky u rukávů, zas má ten svetr zapnutý nakřivo - šlompák je ten můj muž, nač se mu s tou košilí vůbec žehlím - k nesnesení je ten můj chlap!
Kdyby se někdo zeptal, proč vlastně ti ten druhý jde tak na nervy, nic závažného by to nebylo - jen ten pocit, že to s tím partnerem už není k vydržení: Zas nechal pastu na zuby v koupelně bez kloboučku - pořád abych mu dělala služku! Co to s ním vlastně je?
Co to s ním je? Typicky špatně položená otázka. Když mně jdou lidé kolem mne na nervy bez příčin opravdu závažnějších, pak se nemám ptát, co je s ním, ale: co je se mnou? Je za tím nemoc, přepracovanost, nedospání, nervozita? Koukej co nejdřív vyhledat zkušeného kněze zpovědníka, duchovního vůdce, aby ti pomohl najít, v čem to vězí.
A tak si, moji milí, nechte poradit: Když ti začne jít tvůj manželský partner na nervy, nezačni se s ním hádat, ale běž si to vyříkat za zkušeným knězem. To bude užitečnější, než hádka.
Já vím, snadno se to radí zvenčí. Snadno se to radí svobodnéímu knězi.
Ale mohu vás ujistit: Náš Pán, Bůh, Otec v nebesích, ten zná přesně tvé trampoty, ten o tobě ví, a ten tě v tvém hledání pokoje neopustí. Do jeho ochranné ruky svěřme tedy dnes v modlitbě všechny naše rodiny.

Přímluvy

Náš Pán Ježíš vyrůstal v lidské rodině jako my. Pojďme ho proto s důvěrou prosit:
 

• Dítě:  Pane Ježíši, mnoho dětí na světě nemá žádnou maminku a tatínka a jsou v dětském domově. Pomoz, ať jsou tam lidé na ně hodní. A nám zde dej veselou mysl a ochotu poslechnout.
• Starší:  Pane Ježíši, někdy se nám to nelíbí, když nám rodiče poroučejí Ale jsme rádi, že máme rodiče a že máme domov. Oplať jim svou láskou všechnu péči o nás.
• Mladé manželství:  Pane Ježíši, dej těm, co si manželství zakládají, radostnou věrnost a trpělivost.
• Matka: Nám,maminkám, dej, Pane, moudrost, která ví, že pochvala vychovává líp, než hubování.
• Otec: Nám, tatínkům, dej, Pane, věrnost a pevnost, aby se na nás všichni mohli spoléhat.
• Babička: Nám, babičkám, dej, Pane, zdravé nohy a neumdlévající trpělivost při starání o vnoučata.
• Kněz: Do tvé lásky svěřuji, Pane, všechny rodiny našeho farního společenství. Ať žijeme ve vzájemné snášenlivosti, trpělivosti a ohleduplnosti. Žij, Pane, uprostřed nás a s námi na věky.

Uvedení do bohoslužby

Stojíme před dobrodružstvím nového roku a nevíme, jaký bude. Kolísáme mezi starostí a nadějí. Jsme nejistí.
Jedno však víme jistě: že nejsme sami. Že tu vůbec jsme, je z vůle Toho, který nám dal život. Dal nám jej z lásky. Chce, abychom jej prožili šťastně. Je s námi, jeho Duch nás vede.
V důvěře v Boží pomoc se tedy odvažme otevřít nový rok znamením kříže: Ve jménu Otce...
Boží milost a pokoj a láska buď s vámi po celý rok a zůstaň s vámi stále.
Pokorné účtování s minulostí jsme vykonali včera večer, dnes tedy můžeme hned radostně pozdravit našeho Pána zpěvem:
Sláva na výsostech Bohu ...

Uvedení do čtení

Mnoho přání si v tyto dny říkáme a píšeme. V prvním čtení uslyšíme, jaké požehnání dávali lidu starozákonní kněží. Ukazuje na vnitřní smysl všech našich přání.
Nm 6,22-27
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: ‘Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!’ Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám.“

Druhé čtení nás vede k důvěře v otcovskou ruku Boží, která vede toho, kdo v Boha pevně důvěřuje. Bůh nás vede ke svobodě. Nemáme být otroky světa, ale svobodnými dětmi Božími.
Gal 4,4-7
(Bratři a sestry!) Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn, a jako syn také dědic skrze Boha.

První evangelium nového roku nám dává na cestu vzory: Pastýře, kteří všude vyprávěli, co velkého jim Bůh učinil, - a Marii, která pochopila, že Bůh je posledním cílem životní cesty.
Lk 2,16-21
Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.
 

ČAS V RUCE LIDSKÉ A BOŽÍ

Měření času je zajímavý vědní obor.
Vědci mluví např. o čase geologickém. Tam minutová ručička poskočí za miliony let.
Znají také čas počítačový. Tam se měří v nanosekundách, v zlomcích vteřiny, v nichž probíhají jednotlivé operace.
Někde uprostřed mezi těmito časy je náš, lidský čas. Staří Řekové měli pro lidský čas hned dvě pojmenování: Kronos a Kairos.
Obr Kronos požíral své děti, sotva se narodily. To je obraz pocitu, jak ten čas neúprosně letí, jak nám požírá naše mládí, chvilky radosti, celý náš život.
Kairos, to je dobrý čas, který nám dává nové a nové pěkné chvilky, zážitky, příležitosti k dobrému životu. Na nás je, jak je využijeme, co s nimi dokážeme udělat.
Dnes bychom si všichni měli najít chvíli k tomu, abychom vzali do ruky loňský diář - domácí kalendář. Než ho odložíme a nahradíme novým, měli bychom si ho prolistovat od minulého Nového roku až ke dnešku. Bude nám připomínat, co se všechno stalo, jak ve veřejném životě, tak i v životě naší rodiny a v tvém soukromí.
A já, kněz, si navíc dnes připomínám události naší církve a naší farní rodiny.
Z naší brněnské diecéze ještě přesné údaje nemám, ale nebude velký rozdíl od pražských, jak to v tyto dny zveřejnil acibiskup Vlk:
Za uplynulý rok zemřelo v diecézi 18 kněží.
 Na vysvěcení se chystají 3 bohoslovci.
Každý čtvrtý kriminální čin spáchali mladiství, nedospělí, děti:
 To je svědectví o stavu výchovy mládeže.
Ze 70.000 uzavřených manželství se 30.000 ročně rozvádí.
  To je svědectví o nezralosti a nedospělosti mladých lidí.
 I v nemocnicích se dělá ročně víc potratů, než porodů. Lidé jsou pohodlní, nechtějí se paplat s  dětmi. Svědectví o sobeckosti dospělých. Národ stárne, je nedostatek dětí. Pracovní doba  se bude muset rok od roku prodlužovat, protože nemá kdo vydělávat na důchody.
 Za loňský rok bylo spácháno 1.800 krádeží v kostelích.
 Přitom všem slyšíme, jak naši čeští spoluobčané křičí:
 „Nevracejte církvi majetek:
 Nepotřebujeme církevní školy.
 Nepotřebujeme církevní výchovu.“
Tak to vypadá v našem hrdém svobodném státě.
A teď se podívejme na naši místní církev, na naši farnost. Za loňský rok zde byl uzavřen jediný církevní sňatek. Bylo tu svateb víc, ale to byli přespolní.
Bylo tu pokřtěno 8 místních dětí. A 29 přespolních.
Byly tu 4 pohřby, aspoň ty byly všechny naše.
Byla tu příprava na biřmování, na svátost dospělosti, ale z padesáti pokřtěných se této výchovy k dospělosti účastnila zhruba polovina.
Bylo tu podle přání Otce biskupa založeno společenství farní mládeže, ale z těch 5O pokřtěných a 3O biřmovaných jich na setkání mládeže přichází sotva deset.
Můžeme po vyslechnutí všech těchto varovných údajů přesto vykročit do nového roku s důvěrou?
„Můžeme,“ říká arcibiskup ve svém projevu k Novému roku. „Z toho, jak to vypadá s mravní úrovní našeho národa, nás někdy jímá hrůza a strach. Mnozí lidé ztrácejí naději, ale v takové situaci je dobře si připomenout, že na tento náš svět se přes to všechno také někdo usmál.
Nikdo neví lépe, jak to vypadá s naším světem, s naším národem, s naší farností, než Bůh. A přece se Bůh na svět usmál svým nejkrásnějším úsměvem. Posílá do nepohody našeho světa svého Syna. To je poselství vánoc. Do bídy světa, jak si jej kazíme my, lidé, - do naší nelidskosti, násilnosti, ohroženosti, - vstupuje Člověk. Syn člověka, Syn Boží. Přichází učit lidi, jak žít v lásce, v pohodě a míru, v dobrém.
Nepřichází nikomu nic vzít. Přichází obdarovat každého, kdo je ochoten a schopen rozevřít náruč.
Do vlastního přichází Boží Syn. Mnozí jej nepoznají.
Ale mnozí ho poznají a přijmou. Přijmou jeho způsob života, přestanou ubližovat. Chtějí začít žít v pokojné lásce.“
A to je šance i pro náš svět. Proto může arcibiskup volat: „Se světem to není tak zlé.Boží úsměv trpělivé lásky k člověku - ten stále ještě trvá.“
Stále ještě trvá Boží nabídka lidstvu, Boží nabídka, vyřčená před 2000 lety:
 „Lidé, vzdávejte slávu Bohu na výsostech
 a pak budete mít pokoj na zemi.“
Pojďme tedy teď, na Nový rok, při společenství stolu Páně, povědět my všichni, každý sám za sebe, zda tuto nabídku pokojného života v novém roce přijímáme nebo odmítáme.
 

CO JE PŘED NÁMI ?

Nový rok nás vede k vyhlížení dopředu, Co tam vidíme?
Většinou už nejsme docela mladí. Před námi je stáří. Hovořili jsme už o dětech, rodičích - pojďme se společně podívat na svou budoucnost.
Tak tedy: Jaké bude naše stáří?
Tuhle jsem o tom četl zajímavý článek. Současný teolog tam píše, že dřív se s představou stáří ztotožňovala moudrost, zralost, vyvrcholení života. Dnes si většina mladých na staré stěžuje, že  jsou to zlostní dědci a nabručené báby. Na všechny mladé jen hubují. Ze zásady nechtějí chápat, že časy se změnily, že dnes se žije jinak. A tak se ti bručiví dědkové a báby stávají přítěží rodin. Vedou často s celou rodinou neustálý směšný souboj. Bývají nevlídní, podezíraví, nepřející, ba až lakomí; a to vše ze zlosti, že mladí smýšlejí jinak než oni staří.
Tato stařecká roztrpčenost je vlastně jakási obrácená puberta - puberta naruby:
Jako v pubertě mladí považují za hloupé své rodiče a všechny starší, tak staří zase považují za hloupé všechny mladé. Tolik onen teolog.
Co říkáte na takovou vyhlídku stáří?
Vím, co si teď všichni myslíte: Ano, známe takové zplanění, zlé a nanicovaté stáří, ale víme také, že takové stáří není pravidlem. Víme, že i ve stáří může být život zajímavý a bohatý.
A máte pravdu. I stáří může být krásnou dobou života. Jen nezralé mládí nad ním pohodí hlavou a řekne, že to už žádný život není.
Abyste si vy, starší, mohli ověřit, jestli dobře prožíváte svou jeseň, abyste vy, mladí, věděli, k čemu se vychovávat a nač se těšit, pojďme si aspoň kratičce povědět něco o darech zralého věku. Říkám „zralého věku“, protože už svatý František Saleský prohlásil, že křesťan nestárne: Křesťan jen dozrává do nebe.
P r v n í m  darem zralého věku je víra v Boha z vlastní zkušenosti. Vám, co už máte bílou hlavu, vám když bude nějaký mluvka povídat, že není Boha - vy se jen usmějete a necháte ho být. Vy už víte své, vy už jste udělali ve svém životě zkušenost s Boží pomocí ve zlých chvilkách. Vy víte ze zkušenosti, jakou sílu v životě má ten, kdo pevně věří v Boha.
D r u h ý m  darem zralého věku je víra v bližního. Co vás v mládí na druhých rozčilovalo, tomu se už umíte shovívavě pousmát. Poznali jste všelijaké lidi. Dovedete rozeznat, kdo je pleva a v kom je jádro. Vyznáte se v lidech, umíte mít s nimi trpělivost, víte, že mládí musí vyzrát a že to chce svůj čas.
T ř e t í m  darem zralého věku je právě ten čas. Jste už natolik moudří, že víte: Svět půjde dál i beze mne. Umíte si říci: Už jsme se dost nahonili, nastarali. Můžeme si sednout, odpočinout, pozorovat, pohovořit.
Poslechněte jen, jak to napsal jeden moudrý muž své ženě, když šel do důchodu:
„Pojď, ženo, posaďme se spolu na lavičku před domem. Máme právo odpočívat: už to bude čtyřicet let, co jsme spolu. Je dnes tak hezký večer a hezký je i večer našeho života. Dobře jsme si zasloužili chvíli odpočinku. Děti se nám už rozběhly do světa, jsme zas jen sami dva, jako když jsme začínali.
Vzpomínáš, ženo? Nic jsme tenkrát neměli, bylo to těžké začínání. Ale měli jsme jeden druhého a věděli jsme to, a tak jsme byli přece jen bohatí. Měli jsme se rádi a mysleli jsme si tenkrát, že láska je jen to vzájemné objetí, polibky, něžnosti.
Ale svatební čas je krátký a život dlouhý. Přišly děti, bylo třeba je živit, oblékat, vychovávat, nebylo tomu konce. Dlouhé byly ty noci, kdy jsme se střídali u postýlky nemocného dítěte.
A práce někdy vázla, přišla i zklamání v přátelství, často se mi zdálo, že se nic nedaří. A jak šel rok za rokem. Někdy jsme mysleli, že to s námi jde od deseti k pěti, jen si vzpomeň. Často jsem měl těžkou hlavu, - ale bylas tu ty. Jaks to dokázala, žes mě vždycky dovedla povzbudit, když jsem nemohl dál? A tos ještě říkala, že máš oporu ve mně, zatímco jsem já ji měl v tobě.
Pravda, byl jsem ti věrný a vděčný za domov a za děti, měl jsem tě rád. Ale tys mi to všechno udělala snadné. Nežárlilas na mne pro nic za nic, věřilas mi. O to víc jsem já věřil tobě. Teprve teď to vím, co je vlastně manželská láska. To jsou ta léta pospolu, to je ten celý život: Že jsme si pomáhali, že jsme si rozuměli, že jsme si navzájem odpouštěli slabosti a chyby. A teď nám děti vyrostly, a učí se to také, každý na svůj způsob.
Pojď, sedneme si, rozhlédneme se. Už zas máme čas dívat se po večerních červáncích, poslouchat, jak zpívá kos a voní růže na zahrádce. Sedni si ke mně, ženo má. Mluvit nemusíme, nám už netřeba slov. Jen když jsme spolu. Přijde noc, ale nevadí, dílo je už vykonáno.“
Taková je tedy moudrost pokojného stáří.
Č t v r t ý m  darem zralého věku je, že se nebojí ani budoucnosti, ani té noci života, smrti. Zralý křesťan ví, že všechno je dar. Že i smrt je velký Boží dar, když je člověk na ni připraven, když s ní počítá.
Zralý křesťan cítí v sobě to, co tak pěkně vyjádřil černošský kněz Martin Luther King, když už předvídal, že bude rasisty zavražděn.
Ve svém posledním kázání řekl: Bůh je mocný. Je mezi námi někdo, kdo kráčí vstříc večeru svého života a bojí se smrti? Proč ten strach?
Bůh je mocný! Je mezi námi někdo, kdo je nad smrtí milovaného člověka zoufalý? Proč to zoufalství?
Bůh může darovat sílu k nesení bolesti. Je někdo ustaraný pro své špatné zdraví? Proč ta starost?
Nechť přijde cokoliv: Bůh je mocný! Bůh může ukázat cestu. Chce proměnit temný včerejšek v jasné ráno - a jednou dokonce v zářivé jitro věčnosti, po němž už nepřijde večer s temnotou. - Ano, už žádná temnota, už žádný strach.“
Bratří, tak je to: Křesťan nestárne - dozrává do nebe. Pojďme prosit našeho Hosta v mešní hostině, Pána Ježíše, za stáří bez stárnutí, za stáří plné víry v Boha i víry v dobrého člověka, za stáří pokojné, které se nebojí ani smrti.

Přímluvy

Pojďme nyní prosit o pomoc a ochranu do nového roku. Bože a Pane náš, prosíme tě:

• Za tvou církev po celém světě: aby žila všude v míru a v pokoji.
• Za naše farní společenství: abychom si po celý rok odnášeli  z nedělní bohoslužby posilu a povzbuzení.
• Za všechny naše rodiny: aby v nich trvala svornost, vzájemná ohleduplnost, smysl pro humor a veselá mysl.
• Za nás všechny: ať dokážeme rozeznat, co je vůle Boží.
• Za státníky a politiky, aby přestali usilovat o ovládnutí světa a raději chtěli sloužit potřebám lidstva.
• Za ty, kdo půjdou letošním rokem do důchodu: aby svého odpočinku užili ve zdraví a pohodě.
• Za ty, kteří nás v minulém roce trápili a sužovali: aby poznali, co je to radost z dobrého skutku.
• Za ty z nás, kdo v letošním roce umřou: ať jdou s důvěrou vstříc věčnému životu v náručí Boží.

Bože, Otče: náš osud je v tvých rukou. Věříme v tebe, doufáme v tebe, chceme tě milovat v Ježíši Kristu, našem Pánu.

Obětní průvod: Všechny dívky farnosti nesou ratolesti „barborky“ nebo jmelí.
 

Uvedení do bohoslužby

Ty největší události, které mění běh světa, ty začínají  zpravidla tiše a nenápadně. O tom mluví i vstupní verš dnešní neděle:
   „Když všude zavládlo hluboké mlčení
   a noc ve svém běhu byla v půli cesty,
   tvé všemohoucí slovo se sneslo
   z královského trůnu na nebesích
   doprostřed země.“
Bratří, otevřme se naslouchání slovu Božímu s pokorným uznáním naší hluchoty.

Uvedení do čtení

Starý zákon zná jen jednoho, jediného Boha. Jeho moudrost je viditelná v dějinách lidu Božího, jeho moudrost je viditelná ve všem stvoření.
Sir 24,1-4.12-16
Moudrost bude chválit sama sebe a uprostřed svého lidu dojde oslavy. Ve shromáždění Nejvyššího otevře svá ústa a promluví před jeho zástupy: „Vyšla jsem z úst Nejvyššího a jako mlha jsem zahalila zemi. Na výsostech jsem přebývala, můj trůn je na sloupu oblakovém.
V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v podílu Hospodinově, v jeho dědictví. Vyrostla jsem jako cedr na Libanónu a jako cypřiš na svazích Chermónu. Vyrostla jsem jako palma v Én-gedí a jako keře růží v Jerichu, jako spanilá oliva v údolí a jako platan zasazený u vody . Vydávala jsem vůni jako skořice a vonný balzám, šířila jsem vůni jako vybraná myrha, jako galbanum, onyx a stakte, jako dým kadidla ve stanu. Své větve jsem rozprostřela jako terebinta a na nich dala vykvést slávě a milosti.
Začátek Pavlova listu Efezanům je hymnus - oslavná píseň na Boží dobrotu: Náš život není směsí zmatených náhod, hříčkou slepého osudu, když se vírou přimkneme k Bohu.
Ef 1,3-6.15-18
Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.
Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu
Slavný prolog - úvod Janova evangelia - se v dřívějších dobách čítával na závěr každé bohoslužby. Patří k textům, které bychom měli znát nazpaměť, abychom o nich mohli přemýšlet.
Jan 1,1-18
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.
 

VÁNOČNÍ PŘÍBĚH JINAK

Když se na konci roku ohlížíme zpět na uplynulý rok, vidíme znovu, kolik lidské zloby, vzpoury, kolik krutých a násilnických událostí v něm bylo. Proč je tolik zla ve světě? Ne že by se to někomu tak líbilo, všichni to kritizují a odsuzují a hlasitě požadují, aby se polepšili, změnili k lepšímu - ti druzí: vláda, stát, soused, církev, farář, celý svět. Ale téměř nikdo nechce polepšovat a měnit sám sebe.
O vánočních svátcích působila Boží láska na naše city: abychom se tváří v tvář dítěti Ježíši i my stali Božími dětmi.
Teď, na závěr vánoční doby slyšíme vánoční příběh, vánoční evangelium jinak, řekl bych rozumově:
„Boží Slovo se stalo člověkem.“
Tento text už nedovoluje romantické vyzpěvování: „Bude žežulička uspávat Ježíška...“ Toto evangelium nám otvírá výhled za rámec vánoc.
Je tu řeč o Slovu. O Božím Slovu. O Slovu Stvořitelově. To Slovo je betlémské dítě, to je Ježíš z Nazareta. Proto mohl ten Ježíš vracet zrak slepým, utišit bouři, Lazara vyvolat z hrobu, Nikodémovi nabídnout nový život.
„To Slovo se stalo tělem“ - říká se dál na začátku Janova evangelia. Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem, jedním z nás. Stal se nám blízký jako přítel a bratr. Sestoupil na naši životní rovinu, kde jsou chlévy a jesle, domovy důchodců a kyselé deště. Kde se lidé někde přejídají a jinde umírají hladem.
Ale neměl by tedy svět vypadat jinak, když Bůh v Ježíši Kristu přebývá mezi námi? Evangelium na to odpovídá, že Boží Slovo je světlem lidí, které svítí ve tmě. Rozumíte tomu? Boží slovo mluví jako o samozřejmosti světla, že tam, kde lidé nepřijmou světlo Boží, tam jsou temnoty, tam je tma. Ta tma má mnoho podob: někdo trpí útlakem a násilím zvenčí. Někdo prožívá stavy úzkosti a bezradnosti. Někde vládne teror, jinde bezpráví a bída. A nejčastěji lhostejnost a faleš. To je ta tma bezbožného světa, který Krista nepřijal.
Ale evangelium říká dál: „Všem, kdo Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ - Těm, kdo Ježíše přijali, to jest kdo v něj uvěřili, kdo se snaží žít podle jeho učení.
A jen ten, kdo se stane Božím dítětem, jenom ten může ve světle Kristově nabídnout přátelství osamělým, pokoj znepřáteleným a radost zoufalým.
Říkávají lidé v tyto dny: „Škoda, že už je po svátcích. Bylo to hezké.“
Ale copak není každý den dnem vánočním všude tam, kde si lidé prokazují navzájem lásku?
Tam všude Bůh sestupuje z nebe a přináší světlo do lidských temnot.
A to jsou trvalé vánoce.

Přímluvy

Pojďme prosit Pána, aby vánoční mír po svátcích nezanikl v hluku lidských svárů:

•  Aby vlády usilovaly o lepší službu svému lidu.
•  Aby ti, kdo mají moc, nezneužívali ji k násilnostem a k nespravedlnosti.
•  Abychom v rodinách zanechali únavného válčení o ovládnutí druhých.
•  Abychom si odvykali zlostnost a dávali přednost humoru a vlídnosti.
•  Abychom se v novém roce opravdově snažili žít podle evangelia - Slova Božího.

Bože, my křesťané známe prostředek, jak zachránit sebe i náš svět před zničením. Je to láska. Ať skrze nás přichází na svět tvé Slovo, Ježíš Kristus, náš Pán.
 

Uvedení do bohoslužby

Vánoční svátky měly ráz intimní rodinné slavnosti. Ale příchod Kristův na svět, to není žádná soukromá věc, to je záležitost veskrze veřejná, protože to je otázka bytí a nebytí světa.
Ptejme se proto dnes, nakolik jsme zjevení Boží a jeho důležitost pochopili.
Litujme své polovičatosti a nedomyšlenosti na cestě za hvězdou víry.

Uvedení do čtení

Jak fanfáry na počest přicházejícího vladaře, tak vítá dnes prorok Boha, který se zjevuje světu v Ježíši Kristu.
Iz 60,1-6
„Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány. Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů. Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Šeby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu.

Druhé čtení se nás ptá, jestli myslíme i na to, že Kristus přišel nejen kvůli mně, ale i kvůli mému sousedu, kvůli všem pohanům kolem nás?
Ef 3,2-3a.5-6
Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství,
které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.
Evangelium dnes vypravuje, jak kdekdo o Mesiáši ví - kněží v chrámě, dvorští právníci; - jak ho kdekdo hledá - herodesové, policie, vojsko, - ale jak ho nacházejí jen ti, co jdou cestou věřícího srdce - jako pastýři, nebo cestou věřícího rozumu - jako mudrci.
Poslouchejme to vyprávění a překládejme si je v duchu do dnešní  situace.
Mt 2,1-12
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
 

MODLITBA KE TŘEM KRÁLŮM

Dnes se nechme vést k meditaci myšlenkami známé anglické spisovatelky Eveliny Waughové:

„Tak jako já i vy jste přišli pozdě. Pastýři, ba i dobytčata tam byli už dlouho před vámi. Připojili se ke kůrům andělským dřív, než vy jste vyrazili na cestu. Kvůli vám byla uvolněna odvěká kázeň nebes a vzplálo nové vyzývavé světlo vprostřed udivených hvězd.
Jak pomalu jste šli! Rozhlíželi jste se a počítali jste - tam, kde pastýři běželi bez rozpaků a bosi. Jak divně jste se vyjímali na cestě v doprovodu exotických livrejí, s nákladem nevhodných darů.
Konečně jste se přiblížili k cíli své pouti a velká hvězda stanula tiše nad vámi. A co jste udělali vy? Zastavili jste se u krále Heroda na zdvořilostní návštěvu. Byla to nebezpečná výměna zdvořilostí, která od té doby nepřestala ohrožovat nevinného.
Přesto jste však přišli do Betléma a nikdo vás neposlal pryč. I pro vás se našlo místo u jesliček. Vaše dary nebyly sice nepostradatelné, ale byly přijaty a pečlivě položeny stranou. Vždyť jste je přinesli s láskou. V tom novém láskyplném řádu, který se právě zrodil, bylo místo i pro vás. V očích svaté Rodiny jste nebyli horší než volek nebo oslík. Vy Tři Králové, vy jste mými obzvláštními patrony, jste patrony všech, kdo přišli pozdě. Jste patrony všech, které čeká únavná cesta k pravdě. Jste patrony všech, kdo mají hlavu popletenou vědomostmi a přemyšlováním. Jste patrony všech, kdo jsou spoluvinni ze slušnosti.
Jménem toho Ježíše, který neodmítl vaše zvláštní dary, orodujte u Boha za lidi učené, za lidi složité a citlivé - ať najdou cestu k Božímu trůnu, ať vejdou do Ježíšova království.“
 

HVĚZDNÁ HODINA LIDSTVA

Znamením - symbolem - dnešního svátku je hvězda. Hvězda jako Boží znamení mimořádné chvíle, mimořádného zjevení.
Stefan Zweig napsal slavnou knihu „Hvězdné hodiny lidstva.“ Vypočítává se tam dvanáct takových hvězdných událostí, které daly vývoji lidstva nový směr. Počítá mezi ně užívání ohně, vynález písma, objevení Ameriky, stanutí člověka na Měsíci. Největší hvězdnou hodinou lidstva je nepochybně narození Ježíše Krista.
Byla to událost sama o sobě nenápadná, bylo možné ji přehlédnout, nedbat na ni. A mnozí tak učinili.
Ale lidé dobrého srdce - pastýři - Boží znamení nepřehlédli.
Lidé moudré hlavy - mudrci - to Boží znamení pochopili.
Ti pochopili, čí narození hvězda zjevuje. Svědčí o tom jejich dary:
Zlato - značí bohatství krále - říká se tím tedy: Kristus je král.
Kadidlo - doprovází modlitbu k Bohu. Říká se tím darem: Kristus je Syn Boží.
Myrha - je smola z orientálních borovic - balzí. Tou balzovou smolou - balzámem, se balzámovala těla. Značí se tím: Kristus je smrtelný Syn člověka.
Těmito dary zlata, kadidla a myrhy se tedy vyjadřuje to nejdůležitější o této hvězdné hodině lidstva.
To dítě Ježíš, co se tu narodilo, to je náš Král, to je Boží Syn, to je Syn člověka, člověk.
Takhle dával Bůh znamení mudrcům a pastýřům. Ti je uviděli a šli za ním.
Dává Bůh znamení i nám, dnešním lidem? Nastávají hvězdné hodiny i dnes, i pro nás?
Copak o to, Bůh nám znamení dává. Jde jen o to, jestli my je vidíme, jestli za nimi jdeme.
Některá Boží znamení vypadají docela všedně a obyčejně: Že jsem se narodil s těmi a  těmi vlohami. Že mám nadání k tomu a  tomu. Že jsem se dnes ráno probudil živý a zdravý. Přijímám to vděčně, jako Boží obdarování?
Bůh nám dává znamení i skrze lidi kolem nás. Skrze lidi, kteří nás potřebují. Skrze lidi, které my potřebujeme. Skrze lidi, kteří nás kritizují.
Bůh nám dává znamení naším svědomím, abychom dokázali své chyby uvidět, litovat jich a tak se z nich vyléčit.
Bůh nám dává znamení skrz naše neúspěchy, skrz naše nemoce. Abychom uviděli hranice našich schopností, možností.
Bůh nám dává znamení skrze hodné lidi, s kterými se setkáme. Skrze úspěchy a radostné události. Každá nedělní bohoslužba je nám znamením blízkosti Krista Ježíše. Božích znamení dostáváme dost, jen je uvidět, jen za nimi jít.
Ale my také máme být znamením, vůdčí hvězdou, lidem kolem sebe.
Je to dobrý, radostný, bohatý život ve světle Boží hvězdy.
Pojďme teď za ní k Ježíši v oltářní svátosti.

Přímluvy

Pán Ježíš žil na světě velmi krátce. Jen jediné generaci lidi, jen jedné malé zemi zjevil osobně slávu Boha Otce. Prosme jej:

•  Ať křesťané pochopí, že mají zjevovat světu ve své generaci dobrotu a lásku Boží.
•  Ať se naučíme chápat věci víry bez komplikací, v biblické prostotě, a tak je také předávat dál.
•  Ať jsme svědky víry svým chováním, celou svou osobností.
•  Abychom nepropadali malomyslnosti, ale uchovali si  po celý život optimismus a ideály mládí.

Bože, dej, abychom měli otevřené srdce a vnímavé oko pro lidi, které kolem sebe potkáváme. Ať umíme být vyslanci tvé lásky v dnešním světě po vzoru Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Vánoční doba skončila. Sklizen je betlém, nezáří už světla vánočního stromku. Proč tak brzo?
Dětství je jen přípravná etapa plného, dospělého života. Dnešní svátek Křtu Páně staví před nás už Ježíše třicetiletého, dospělého muže. A hned první Ježíšův čin ukazuje, proč přišel:
Nepřichází hříšníky zahubit, ale staví se jim po boku. Láska k hříšníkům působila i při našem křtu, působí na nás stále.
Odřekněme se v duchu všeho, co v našem smýšlení a jednání působí proti Ježíšově lásce.

Uvedení do čtení

Ve starozákonním čtení nám prorok ukazuje, co máme vidět v přicházejícím Mesiášovi, co od něj máme čekat, čemu se od něj máme naučit, v čem ho máme následovat.
Iz 55,1-11
Toto praví Hospodin: "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi. Hle, národům jsem ho ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů. Přivoláš národ, který neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho. Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Dalším svědkem, který nám svědčí o přicházejícím Mesiášovi, je apoštol Jan. Ten už ho nemusel vyhlížet z daleka, jako prorok, ten už píše o tom, co zažil, co slyšel na vlastní uši, co viděl na vlastní oči.
1 Jan 5,1-9
Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno. Když přijímáme svědectví lidské, tím větší platnost má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu.

Evangelista líčí křest Kristův jako oficielní povolání dosud neznámého Ježíše z Nazareta za Mesiáše. To byl moment, od kterého se Ježíšův život docela změnil, - tato chvíle jeho křtu. Jak to působí na mne, v mém životě, že jsem křesťan?
Mk 1,6b-11
Jan kázal: "Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým." V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!"
 

CO ZŮSTALO Z VÁNOC

Je po vánocích. Na stole už nevoní vánočka s rozinkami, ale obyčejný vezdejší chléb.
Co nám z těch svátků zůstalo? Dnešní svátek nám odpovídá právě na tuto otázku. Co je trvalým výsledkem, ovocem vánočních událostí?
Je tu trvalá Boží nabídka. Každému člověku v každé době nabízí Bůh záchranu, spásu. Všem lidem, kteří jsou dobré vůle, posílá Bůh záchranu.
Křest v Jordáně dosvědčuje, že tento Syn Ježíš se neštítí obyčejných hříšných lidí. Staví se s nimi dokonce do jedné řady, aby dal najevo, že se chce ujmout právě těch, kdo jsou v nouzi, kdo jsou v maléru.
Tenhle Mesiáš nepřišel proto, aby byl s lidmi jen o slavnostních příležitostech, aby pronesl slavnostní projev a pak se stáhl do svého nebe. Je dobře si tohle jasně uvědomit: Ježíšovo evangelium není slavnostní řeč pro sváteční dny, není to sváteční vánočka, ale denní chléb, program života pro dny všední.
Ježíš se setkával s lidmi na jejich pracovišti. S rybáři při rybolovu u jezera, s celníkem u jeho celnice. Ježíš se setkával s lidmi, když jim bylo zle: v nemoci, při umírání, když byli slušnou společností vyvrženi. Ježíš je beránek, který snímá hříchy z lidí, vysvobozuje je z jejich posedlosti zlými návyky a závislostmi.
Proto dnešní svátek Křtu Páně není pro nás jen vzpomínáním na událost, která se stala kdysi dávno. Je to událost, která se týká i dnes každého z nás.
I každému z nás řekl Bůh Otec na křtu:
„Ty jsi můj milovaný syn. Ty jsi má milovaná dcera. Stvořil jsem tě, dal jsem ti život, jsi můj, mám tě rád. Jdi a poslouchej mého Syna Ježíše, drž se jeho evangelia.“
Budeš slyšet od lidí i jiné rady:
Budou ti říkat, že dobrota je slabost, silný je ten, kdo je tvrdý.
Budou ti říkat, že poctivost je nerozum, chytrý je ten, kdo krade.
Budou ti říkat, že víra v Boha Otce je zastaralý přežitek, moderní je ten, kdo na desatero Božích přikázání ohled nebere.
Budou ti říkat mnohé proti Ježíšovu evangeliu, ale ty buď hrdý na to, že jsi pokřtěný, že jsi šlechtic. Křtem ses stal dítetem krále nebe i země, šlechticem ducha. A šlechtictví zavazuje: žij tedy vždy jako šlechtic ducha, žij ušlechtile, jak se sluší na křesťana.
Na křtu nám každému řekl Ježíš Kristus: „Jako poslal Otec mne, tak posílám já vás. Jděte a žijte podle mého evangelia lásky a pokoje. Tak budete mými misionáři ve světě.“
Řekněte: nemá život nás, křesťanů, překrásný smysl a poslání?
 

MOST MEZI BOHEM A ČLOVĚKEM

Slavnost Křtu Páně je také svátkem zjevení Páně. Co se tu zjevuje?
Ve všech svátcích jde vlastně pořád o jedno: o zjevení Boží lásky - to jest o viditelné vstoupení Boha do lidských dějin, do lidských osudů.
V lidech je stálá a mocná touha, aby se Pán kosmu, Pán našich lidských osudů - jestli vůbec je - nějak viditelně, slyšitelně, hmatatelně projevil. Svědčí o tom stálé dychtivé pachtění lidí po různých prapodivných úkazech zázračných „zjeveních“.
Na tuto touhu člověka Bůh odpověděl. Zjevil svou dobrotu a lásku viditelně ve svém Synu Ježíši. Zjevuje svou velikost a slávu při Ježíšově křtu v Jordánu.
Tento křest veřejně dosvědčuje, že Ježíš je zachránce, Bohem poslaný nám, hříšným lidem.
Že Bůh se člověka neštítí, že se v Ježíši staví vedle něj.
Že Bůh nás nechtěl nechat samotné v zápase s naší vlastní neláskou, ale že přišel, aby nám donesl odpuštění.
A v tom je právě smysl církevního roku, okruhu svátků: abychom si ve své zapomětlivosti vždy znovu připomínali onen most mezi Bohem a člověkem, abychom se znovu a znovu zaradovali, že i mezi námi a Bohem je pevně postaven tento most obrovské lásky, náš křest.
Ostatní svátosti jsou nám blízké, ty prožíváme už rozumně a vědomě - první svaté přijímání, biřmování, zpověď, sňatek, zaopatřování. Ale křest je nám udělen ještě před užíváním rozumu. Žádný vědomý zážitek si z našeho křtu do života neneseme.
Je to tak dobré? Nemají přece jen pravdu „novokřtěnci“, kteří  křtí až v dospělosti? Nemá mít každý právo sám se svobodně rozhodnout, chce-li být pokřtěn, až z toho má rozum?
Rozumnost této argumentace a volání po svobodném rozhodování člověka je jen zdánlivá. Vždyť dítě nemělo svobodu rozhodování už hned na začátku: nikdo se ho neptal, jestli se chce nebo nechce narodit.
Prostě bylo počato, poroděno, vrženo do života, je tu. A ten křest - hned na začátku bytí, to je nasměrování správným směrem, to má dát jeho životu správný smysl. To mu má odmala ukazovat dobrou cestu ke správnému cíli jeho života.
Křest připomíná rodičům, že to není jen dítě jejich - že je to i dítě Boží. Že křtem se jejich dítě stává členem další rodiny, větší a silnější, než je ta jejich, - rodiny věřících lidí, v níž budou doma po celém světě.
Křtem dítě sice nebude uchráněno od trampot života, ale dostane sílu, aby je uneslo. Křtem vstoupí do velikého školení - katechumenátu Boží církve, který je bude učit, jak svůj lidský život prožít lidsky, v lásce, jako cestu do Božího království.
To nám připomíná dnešní svátek Křtu Páně: že i my jsme pokřtění. Že jsme Kristovi bratři. Že jsme děti Boží. Že máme právo jít do nového roku v křesťanské naději Ale také, že máme možnost se po celý život ve víře vzdělávat. Že si máme stále doplňovat svou křestní katechezi.
 

KŘEST - ZMĚNA ŽIVOTA

Ježíšův křest v Jordáně je rozhraním celého jeho života.
Co změnil náš křest na našem životě?
Přijde na faru maminka: „Chtěli bychom pokřtít naše dítě. Kdy s ním máme přijít do kostela?“
Kněz se ptá: „Ale vy asi nežijete jako katolíci, viďte?“
„To ne, my oba s manželem náboženství neznáme.“
„A tak proč chcete své dítě pokřtít?“
„No, teď se náboženství jaksi zase nosí. Petřík za rok už půjde do školy - ono by mu to třeba   mohlo někdy  škodit, kdyby byl nepokřtěný.“
„A chcete ho po křtu jako křesťana vychovávat?“
„To bychom neuměli, my jsme se o takové věci nikdy nezajímali.“
Kněz je na rozpacích: „Máte pravdu v tom,že by to dítěti škodilo, kdyby zůstalo nepokřtěné, ale jinak, než vy si teď myslíte. Přijďte i s manželem, já vám to vysvětlím.“ - Přišli, a bylo z toho více rozhovorů a nakonec radostný křest dítěte, když rodiče pochopili, že pokřtění je přijetí krásného způsobu života, toho podle učení Ježíše Krista. Že to je začátek toho nového života.
V těch dobách, když se odehrával křest Pána Ježíše, jak jsme si o tom četli v evangeliu, -tehdy se malé děti ještě nekřtily. Vůbec se nikde ještě nekřtilo, jen předchůdce Páně Jan křtil na okraji pouště v řece Jordánu ty lidi, kteří uvěřili jeho kázání a chtěli tak dát najevo, že se chtějí polepšit.
Teď si možná myslíte: Když je to tak, co mezi těmi hříšníky u Jordánu měl co dělat Pán Ježíš? Vždyť on žádný hříšník nebyl!
To je opravdu důležitá otázka. Bez jejího pochopení bychom nepochopili ani Pána Ježíše. - Jan Křtitel se tomu divil také. Ani ho pokřtít nechtěl.
Ale Pán Ježíš na křtu trval. Proč? Chtěl stát vedle ostastních lidí, nepovyšoval se nad ně. Až do křtu žil jako ostatní, napřed jako malé dítě, potom jako školák, učeň a dělník. Teď se rozhodl, že svůj život změní, že bude vypravovat lidem o nebeském Otci, že se stane Učitelem - tenkrát se říkalo Rabbi -. A tu změnu života chce začít křtem. Bůh tento nový začátek přijal a potvrdil, že je jeho milý Syn, že v něm má zalíbení.
V evangeliu se o Pánu Ježíši vypravuje, že po křtu odešel do samoty na poušť, aby si tam ten svůj nový život mohl dobře promyslet, aby se na něj mohl připravit.
Je to tak příklad i pro nás? Jistěže ano. Rodiče malého Petříka si mysleli, že křest je něco jako vstup do nějaké politické strany - do církve Kristovy. Když je ta strana u moci, budou z toho straníci mít výhody.
Ještě že to tak není. Křest znamená mnohem víc. Ti rodiče z toho měli nakonec také radost, když pochopili, že křesťanství je návod, jak zvládnout dobře svůj život. Návod, jak se zachovat v různých životních situacích, abychom své životní šance nepropásli, nepromarnili. Že křest znamená ještě mnohem víc, než jsme si tu o něm dnes stačili naznačit. Však o tom budeme během církevního roku hovořit znovu a znovu.
Teď nám stačí, co jsme si pověděli dnes: Křest je přihlášení k Bohu Stvořiteli jako k Otci. Křest je přihlášení k Pánu Ježíši jako k bratru. Křest je nový život v Duchu Boží lásky.
Poděkujme za to, že jsme pokřtění. Že můžeme žít životem Božích dětí. Že můžeme a chceme žít jako Ježíšovi přátelé. A že tomu můžeme učit lidi kolem sebe.

Příímluvy

Bůh nám poslal svého Syna Ježíše, aby nás svým slovem i příkladem učil, jak máme jako lidé žít. Prosme ho o pomoc:

• Pomáhej nám, abychom svou laskavostí uměli svědčit světu o tvé dobrotě.
• Dej našemu světu ovoce tvého vykoupení: spravedlnost a mír.
• Ochraňuj svou církev od nebezpečí pověr uvnitř a nebezpečí násilí zvenčí.
• Dej naší mládeži pevnost ve víře.
• Vzbuď v mladých lidech svého ducha, aby byli křesťany pevnými a radostnými.
• Rodiče ať pochopí význam křtu pro své děti.
• My všichni ať umíme být bratry všech svých bližních, i těch, co nám nejsou sympatičtí.

O to tě, Otče, prosíme skrze toho, který se z lásky k nám stal služebníkem: skrze Ježíše Krista, našeho Pána.