- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
čtyři svazky:

Jdi na:
1. neděle postní
2. neděle postní
3. neděle postní
4. neděle postní
5. neděle postní
květná neděle
zelený čtvrtek
velký pátek - památka umučení páně

Uvedení do bohoslužby

Na počátku postní doby se tu scházíme ke kající bohoslužbě popeleční. Popelem si budeme značit na čelo, že prach jsme a v prach se obrátíme. Slovo Boží nás zve, abychom se napravili a hlouběji uvěřili evangeliu. Začněme tedy první kající bohoslužbu slovy vstupní antifony, která jsou plná důvěry:
„Slitováváš se nade všemi, Bože, a nemáš v nenávisti nic z toho, co jsi stvořil; nechceš nás trestat za naše hříchy, protože chceš, abychom se obrátili, a odpouštíš nám, neboť jsi náš Pán a Bůh.“
Tématem dnešní bohoslužby - a vlastně celé postní doby - je naše sebevláda, náprava našich zlozvyků.
S upřímnou lítostí se jich odřekněme.

Uvedení do čtení

Zvláštní výzvu od proroka Joela teď uslyšíme: „Roztrhněte svá srdce a ne své šaty.“ Druhá částo toho napomenutí se zdá být už zbytečná. Kdopak by si dnes trhal šaty, aby naznačil lítost nad hříchy, kdopak by si ve zpovědnici rval vlasy nebo roztrhal svou košili. Leda po flámu vypadají lidé podraně, ale to nebývá z kajícnosti, to je kocovina.
Ale roztrhnout si kajícně srdce, tahle výzva nečasová není. Roztrhnout a vysypat ze srdce vše hříšné a špatné, to musíme udělat i dnes, i v této době postní.
Jl 2,12-18
Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči! Roztrhněte svá srdce, a ne (pouze) šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí. Kdo ví, zda se neobrátí a neodpustí, nezanechá po sobě požehnání: obětní dar a úlitbu pro Hospodina, vašeho Boha? Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění, svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte děti i kojence: ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice! Kněží, Hospodinovi služebníci, ať pláčou mezi předsíní a oltářem a říkají: „Ušetř, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví v potupu, aby nad ním nevládli pohané!“ Proč se má mezi národy říkat: „Kdepak je ten jejich Bůh?“ Velkou láskou se Hospodin roznítil ke své zemi, smiloval se nad svým lidem.

Teď naslouchejme, co svatý Pavel považuje za nejdůležitější na očistné cestě člověka, uslyšme jeho naléhavou výzvu, abychom se smířili s Bohem i s lidmi.
2 Kor 5,2O-6,2
Bratři! Jsme Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. Jako (Boží) spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: „V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.“ Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“!

Postní pokání, - to, co teď v postní době máme dělat, bychom v dnešní mluvě mohli nazvat duchovní rehabilitací. Co to je rehabilitace, to ví každý: je to obnova správné funkce svalů těla.
Duchovní rehabilitace je něco podobného. Ale Pán Ježíš připomíná, že se s ní nemáme předvádět na veřejnosti. Je to záležitost komůrky srdce každého člověka.
Mt 6,1-6.16-18
Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledný, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám, ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
 

SPOLUJEZDEC SVĚDOMÍ

Nedávno jsme mohli sledovat v televizi záběry z automobilových závodů z Paříže do Dakaru v Africe. Auta musí ujet na 6000 km a z toho 2000 krajem bez silnic - Saharou. Jaká nebezpečí, jaké havárie na závodníky číhají! Každý závodník musí mít spolujezdce, aby se mohl věnovat správné jízdě, zatímco spolujezdec mu ukazuje cestu, správný směr.
Když jsem sledoval reportáž z toho závodu, napadlo mne, jak se podobá našemu životu. I na nás číhají havárie - hříchy, i nám hrozí zbloudění ze správného směru, nedosažení cíle, kterým je Bůh. Ještě že máme také spolujezdce při té životní jízdě - tím je naše svědomí. To nám stále ukazuje správnou cestu, po které máme jet. Ještě že máme směrovky na křižovatkách - to jsou Boží přikázání, která máme zachovávat.
O minulé - masopustní - neděli jsme si vypravovali anekdoty a učili se humoru. Dnes slyšíme připomínku své smrti - že prach jsme a v prach se obrátíme. To máme už zase zapomenout, že humor je křesťanská ctnost - a oddat se chmurnému myšlení na smrt? Tak by to nebylo správné. Humor má být stálý postoj křesťana, i když se postí, to jest, když se postí od svých chyb a zlozvyků. Humor je květina, která vykvétá v naději, že se dokážeme změnit k lepšímu. Humor je křesťanská svoboda, že se umíme usmívat nad vlastní nehotovostí a nad nehotovostí druhých kolem nás.
Humor je sůl života, a jenom při humorném přístupu dokážeme v postní sebekázni vytrvat a vítězit.
Přijměme tedy znamení pomíjivosti života ne s truchlivostí, ale s radostnou důvěrou, že křesťan se nemodlí nadarmo, když v pokoře volá:
Bože, buď milostiv mně slabochovi.
Bože, buď milostiv mně nešikovi.
Bože, buď milostiv mně hříšnému.

Přímluvy

Pojďme prosit Boha, aby posílil naši dobrou vůli k sebenápravě:

• Abychom se naučili být více pány sebe sama.
• Abychom dokázali ovládat svůj zrak a dívali se jen na to, co za to stojí.
• Abychom uměli ovládat svůj sluch, aby pozorně naslouchat trampotám druhých.
• Abychom ovládli svou chuť, když nás pokouší mlsnost.
• Abychom ovládali svůj cit a bránili se sentimentalitě, přecitlivělosti.

Bože, posiluj nás, kdykoliv jako pokorní hříšníci přistupujeme ke svatému přijímání. Ať se v této postní době vyléčíme ze všech duchovních neduhů milostí Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

K nejvýraznějším symbolům církevního roku patří popel, kterým se značíme o Popeleční středě. Tento popel činí viditelným, na co se mají proměnit všechny naše zlozvyky, slabůstky, špatnosti, hříchy. Konec s tím vším.
Smrtí bude konec vůbec se vším: V prach se obrátíš!
Teď už máme skoncovat se špatnostmi, zaměřit svůj život správným směrem.
Na cestě postní dobou nás bude doprovázet Pán, který sám na sobě poznal, co je to pokušení k pohodlnější a příjemnější cestě.
Prosme ho společně, aby nám odpustil naše viny.

Uvedení do čtení

První čtení dnes  obrazem potopy světa naznačuje, jakou spoušť, jakou potopu působí lidské hříchy. Poslouchejme, jak v biblickém vyprávění o potopě Bůh není tím, který by měl zálibu v trestání člověka - ale jak od začátku nabízí člověku záchranu.
Gn 9,8-15
Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi." Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo."

Svatý Petr staví ve svém listu ničivé vody potopy do protikladu k vodě křestní, která oživuje, zachraňuje. Křest, to je uzavření mírové smlouvy mezi Bohem a člověkem.
1 Petr 3,18-22
Milovaní! Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.

Bůh drží s člověkem, Bůh se staví vždy na stranu člověka. Postavil se na stranu člověka až po to naše lidské pokušení ke zlému, jak o tom slyšíme v dnešním evangeliu.
Mk 1,12-15
Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!"
 

S JEŽÍŠEM NA POUŠTI

Sotva byste uhodli, jaká je poslední dobou móda v cestování na dovolenou, kam směřují nejexkluzivnější výpravy turistů. Už není jen Tahiti, Mallorca, Orient. Teď se jezdí na poušť. Podnikavé cestovní kanceláře zorganizovaly cestu napříč Saharou a pozvaly: Pojťte s námi ztrávit dovolenou na poušti. A tak už jezdí turnus za turnusem, plně obsazené.
Co ty lidi táhne strávit dovolenou na nejnepohodlnějším, nejnehostinnějším místě? Proč je to pro ně takový zážitek, že to nadšeně doporučují svým známým? Turistický průvodce, který vede výpravy pouští, to vysvětloval: „Oni prožijí na poušti svou katarzi.“ - Je to divné slovo v ústech člověka na Čedoku. Teologický výraz katarse označuje prožití vnitřní očisty, vnitřní změny, duševní obnovy. Právě to, k čemu nás na počátku postu zve církev.
Uprostřed nekonečné pustiny ti lidé prožívají a pochopí, co je a co není pro život podstatné a důležité. Zapomenou hrát si na Pana Důležitého. Poznají, jak závisí na druhém vedle sebe a ten druhý na nich. I když dnes vede napříč Saharou silnice, každou chvíli ji zasypou duny písku. A musí se čekat, až přijedou pluhy a písek odhrnou jako sníh. A nejbližší autoopravna, nejbližší benzinová pumpa, nejbližší studna, nejbližší lékař, to vše jsou čísla ve stovkách a tisících kilometrů.
V této samotě se za dva týdny naučí omezit své potřeby na základní věci života. Poznají, co být musí, aby člověk žil - a co být nemusí. Poušť očišťuje člověka, učí ho sebepoznání. A učí ho hledat Boha, základ života.
Není divu, že v bibli tolikrát slyšíme o poušti: Jan Křtitel volal lidi své doby na poušť k očištění, k naučení životu novým způsobem, k nové víře v Boha.
První křesťané, a po nich mnozí další, odcházeli žít na čas do pouště jako poustevníci, aby se tam zbavili malicherností a pokušení.
Ctižádostivý důstojník Charles de Faucault pochopil na poušti smysl života a hodnoty křesťanství. Stal se knězem a učitelem nové moderní duchovnosti. A za ním tam odcházejí stále další. Např. nedávno se odtud vrátil po destiletém pobytu Carlo Caretto. Napřed ctižádostivý italský kněz, lovec kariéry, teď duchovní vůdce tisíců lidí.
Také o Pánu Ježíši jsme četli v dnešním evangeliu, že na počátku svého působení odešel na poušť. Čtyřicet dnů tu Ježíš prožívá svou katarszi, očištění, aby pak přišel k lidem a hlásal, co je jedině důležité: Čas se naplnil, Boží království je tu. Obraťte se, změňte své smýšlení a jednání, uvěřte evangeliu!
S těmito slovy začínáme i my dnes postní dobu. Čas se naplnil i nám. Je i pro nás nejvyšší čas, abychom zanechali svých malicherností, zlozvyků, abychom se obrátili celým srdcem k tomu, co je podstatné, k Bohu.
I my potřebujeme k tomuto obrácení jít na svou poušť.Saharu po ruce nemáme. Ale všude kolem nás v přírodě je prázdna dost. V našich kostelích jsme zcela nerušeni. Jen tam zajít, jen se zamyslit: Co je vedlejší, co je podstatné v mém životě?
Jak málo to víme!  Setká se kněz se známými, pár let se neviděli. Dojde řeč na modlitbu doma. A on i ona se začnou ošívat: „Teď si uvědomuju, pane faráři, že jsem se vlastně už kdovíjak dlouho doma nemodlil, právě jen co se modlím v kostele.“
„A proč?“ - diví se kněz. A oni nevědí. Nevědí, kolik let se už doma nemodlí. Nedovedou povědět, proč se nemodlí. Prostě jen tak. Nemysleli na to.
To je sebepoznání, co nás k němu vede církev v postě. Podívej se na sebe: Jak žiješ? Co je pro tebe důležité? Kvůli čemu ses dokázal rozčílit?
Vidíte: postní doba křesťana, - to nejsou drobné sebezápory, které koneckonců nikoho nebolí.
To není semtam si odepřít sousto jídla, které si za chvíli stejně jinak vynahradíš.
To není vzdát se jednou televize, když tam stejně nic pořádného není.
Postní doba, to znamená: prodělat svou katharsi - očištění od malicherností, zlozvyků, hříchů.
Musí mít 3 stupně:
1. Nejprve rozpoznat, co není důležité, co je dokonce škodlivé.
2. Potom se od toho radikálně odvrátit.
3. A za třetí: přivrátit se k Bohu a jeho řádu lásky.

Jako pomoc na této cestě naší pouště si udělejme odpoledne křížovou cestu. - Ve dvě hodiny. Přijďte, i když to bude nepohodlné. Poušť není pohodlná, má-li být užitečná.
 

ŘEČ KŘÍŽOVÉ CESTY

Ať vstoupíte do kteréhokoliv katolického kostela, padne vám do oka řada obrazů na stěnách chrámové lodi. Čtrnáct je těch obrazů, a na všech je ústřední postavou Ježíš s velikým křížem.
A lidé, zvláště teď v postní době, je obcházejí, zamýšlejí se nad nimi. Jsou na nich události z posledních hodin života Pána Ježíše.
Proč zrovna tyto chvíle si lidé připomínají? Proč o nich meditují?
Ono je tu totiž zobrazeno, co vše byl Ježíš ochoten podstoupit, aby lidi přesvědčil, jak opravdově myslel to, co jim říkal.
Ale je tu také zobrazeno, co i my prožíváme ve svém životě. Ježíš nám tu názorně ukazuje, jak máme zvládat své životní trampoty, aby nás nezlomily.
Třeba hned první obraz, první zastavení. Ježíš stojí před soudem. Soudce je zbabělý darebák. Svědci jsou podplacení lháři. Beztak už jsi to také zažil, a kdoví kolikrát to ještě zažiješ, že jsi nepravdivě pomlouván, že jsi podezírán z toho, cos neudělal. Co si v takové situaci počít? Naříkat, křičet, hádat se? Ne. Udělej to, co udělal Ježíš. MLČ! Lež se nakonec vždycky usvědčí sama.
A pak hned vedle druhý obraz. Ježíš přijímá kříž, trest za jiné, co se opravdu provinili. I nám se to stává, že jsme nuceni dělat nepříjemnou práci za jiné. Dokážem to, když je to nezbytné?
A bez nářku, bez stěžování? Jako Pán Ježíš?
Pak je tu obraz docela trapný. Ježíš upadl. Nestačí na to, co začal. A ještě dvakrát se na křížové cestě najde týž obraz. Není to zbytečné, třikrát totéž? Myslíval jsem si to, když jsem byl mladík. Teď už si to nemyslím. Kdepak třikrát, to já jsem se mockrát do něčeho kurážně pustil a  pak jsem padl, nemohl dál. Ještě že tu jsou tyto obrazy, které mi říkají, že není neštěstí upadnout, ale zůstat ležet. Pán Ježíš vždy vstává, nevzdává to. Dokončí, co začal.
A tak jdou dál obrazy z křížové cesty Pána Ježíše, obrazy z životní cesty mé i tvé:
Ježíš zahlédne svou matku Marii, uvidí její zármutek. Jak je to hořké, zarmoutit někoho, koho máme rádi. Ale kde jde o povinnost, o velké dílo pomoci, tam nemohl couvnout Ježíš, tam nemohu couvnout ani já.
Přijdou i obrazy útěšné. Ježíš si nechává pomoci od kolemjdoucího. Nechá si utřít tvář soucitnou Veronikou. Je mu líto plačících žen.
Pak Ježíšova cesta vrcholí. Vezmou mu i to poslední, co vlastnil, šaty, co mu ušila maminka. Přibíjí ho na kříž. Vztyčí ho mezi dvěma zločinci. Tři hodiny trvá smrtelná agónie, než se mrtvé tělo může vrátit tam, odkud vyšlo, do klína matky.
A pak už jen tichý pohřeb. Ticho podvečera Velkého pátku. Veliké ticho před úsvitem vzkříšení, před vítězstvím života nad smrtí. Před vítězstvím dobra nad zlem.
Rozumíš řeči křížové cesty? Je zde zobrazen důvod naší důvěry, že nesení našich životních křížů má smysl, když se je snažíme nést po způsobu Ježíšově.
Věřte, stojí za to, zamyslet se v kostele nad obrazy křížové cesty, jít na pobožnost křížové cesty.
 

UZDRAVENÍ MINULOSTI

Když se po koncilu zaváděla nová mešní liturgie, přiběhla za knězem rozčilená paní: „Pane faráři, tohle pozdravení pokoje s podáváním ruky, to u nás nezavádějte! To bych se musela pokaždé rozhlížet, vedle koho si sedám!“
Na nové pojetí svátosti oltářní i na obnovenou mešní liturgii si za ta léta od koncilu už lidé zvykli. I ta paní už jistě pochopila, že Pán Ježíš to myslel doopravdy se smířením s bližním, než se jde k oltáři a že ona to má také brát doopravdy.
Hlubší pohled na svátost čtvrtou, lidově nazývanou zpověď, se prosazuje pomaleji. Změny názvu naznačují, oč tu jde. Název „zpověď“ zdůrazňnevala „povědění“ hříchů - dění ve zpovědnici. Pozdější název „svátost pokání“ zdůrazňoval osobní sebenápravu, kajícnost. Dnešní název „svátost smíření“ zdůrazňuje, že tu jde o smír s lidmi a mezi lidmi.
A právě toto, smír s lidmi, smír navzájem, potřebuje v současné době nejen každý člověk, ale i celý národ.
Po desetiletí jsme se uzavírali do svého soukromí, starali se jen o sebe. Vytvořilo se v nás mnoho vadných návyků, skrčeneckých postojů.
Jedněmi zmítala po léta zlost, zuřivý hněv na ty, kteří byli ochotnými přisluhovači policejní diktatury. Nahlas se protestovat neodvážili - a tak se pocit křivdy zažral do celé osobnosti. Ještě dnes se mnozí stále jen litují a ohlížejí zpět na utrpěné příkoří, místo aby se snažili žít dnešek, pěkně, - a ve svobodě.
Dalším následkem starých deformací je hrubost, surovost, otupělost a krutost, protože celé generace nikdo neučil aspoň troše jemnocitu, lásky,  obětavosti. Život těchto lidí je stálá nuda, zívající prázdnota, kterou hlučná hudba, ani zábavní technika nezaplní.
Jiní propadají malomyslnosti, protože nový svět ve svobodě roste pomaleji, než si představovali. Křičí: „Nic se nelepší! Jde to příliš pomalu!“ - A nejsou sto pochopit, že i na nich je, aby místo řečí začali energicky zlepšovat svět kolem sebe, a staré nepořádky v sobě.
Bolavou minulost ve společnosti i v sobě nelze ukřičet, zavřít před ní oči, potlačit vzpomínky na ni. To vede leda k neurotickému chování národů (nacionalismus) i jednotlivců (neurózy, frustrace). Na bolavou minulost je naopak třeba jasně se podívat, přezkoumat ji, posoudit, odsoudit, odmítnout, politovat a  odpustit. Stanovit si cestu novou, zdravou, spravedlivou.
Uvědomili jste si, že co jsem tu právě řekl, je přesně to, co děláme ve svátosti smíření? Má to tam názvy starobylé, ale vždy ještě srozumitelné:
Když chceme dojít svátostného usmíření, máme napřed zpytovat svědomí (zkoumat pravdivě svou minulost); potom špatných kroků, hříchů, litovat; pak si opravdově před se vzít, tj. umínit si, že tak už smýšlet a jednat nebudeme. S tou lítostí, vůlí k nápravě předstupujeme před Boha (zpověď). Poslední část je zadost učinění, to znamená, že vykročíme k nápravě škod z minula a k lepšímu životu v přítomnosti.
Svátost smíření - to je jedinečný prostředek k radikální nápravě všech prolhaných postojů a sobeckých návyků v minulosti, k odpuštění hříchů, a k lepšímu novému životu.
Jenže slovo „hřích“ vymizelo z řeči většiny dnešních lidí. Místo toho mají problémy, trable, maléry, ale hříchy - nic takového neznají. Už Pius XII. volal: „Největší hřích naší doby je, že ztratila smysl pro hřích!“ Podobně píše dramatik Friedrich Durenmatt: „Už kdesi v 19. století někdo rozšířil pověst, že hřích už není hřích, že hřích už neexistuje. A tak v šlendriánu našeho 20. století už neexistují žádní provinilci, žádní zodpovědní. Nikdo za nic nemůže. Nikdo to nechtěl.“
Co je to hřích?
Člověk má rozum a srdce, aby našel Boha jako Otce. V Bohu aby našel své štěstí a bližního jako bratra. Hřích není jen překročení přikázání, odmítání něčeho. Je to odmítnutí Někoho. Je to odmítnutí lásky otcovy, je to útěk z domu otcovského.
Kdo tohle dělá, škodí tím sobě. Ale škodí tím i své domácí církvi - rodině. Škodí i místní církvi, - farní rodině. Škodí celému lidstvu: „Odstraňte ze světa hřích, a mír bude zajištěn!“ - zaznělo před časem v zasedání OSN. Hřích tedy není soukromá záležitost.
Velká otázka každého člověka je: Co si myslíš o svých hříších? Lidé vychovávaní bez víry v Boha říkají: „Hřích? Nevím, co to je.“ A dál řeknou: „Když mám nějaké problémy, kdybych byl v koncích a nevěděl jak dál, - šel bych k psychiatrovi.“ Vyšetřovací otoman v ordinaci psychiatra nahrazuje lidem bez víry¨ zpovědnici. Ale nahrazuje ji opravdu? Poslechněte, co říká zakladatel moderní psychiatrie, nástupce Freudův - Carl Jung:
„Během posledních třiceti let se na mne obraceli lidé ze všech civilizovaných zemí světa. Ošetřoval jsem stovky pacientů, z nichž byla velká část protestantů, malý počet židů a ne víc než pět či šest věřících katolíků. Mezi všemi mými pacienty v druhé polovině života - to znamená ve věku nad třicet pět let - jediný, jehož problém by nebyl spojen s hledáním náboženského pohledu na život. Mohu bezpečně prohlásit, že všichni onemocněli, protože ztratili to, co živé náboženství dávalo svým stoupencům, a žádný z nich se skutečně neuzdravil, pokud nezískal znovu náboženský pohled na svět.
Na psychoanalytických gaučích dnes leží mnoho lidí, kterým by prospělo, kdyby přišli se svým svědomím do zpovědnice. Tisíce pacientů dnes leží na zádech, zatímco by jim více pomohlo, kdyby klečeli na kolenou.“
Je to tak. Hřích se neodstraní vysvětlováním, hříchu se nezbavíš léčením. Hřích musí být uznán, vyznán a odpuštěn.
Berlínský biskup Sterzinský nedávno prohlásil:
„Svátost smíření - to je veliká pomoc církve k procesu obnovy národa v myslích lidí. Svátost smíření patří k nejdůležitějším životním úkonům člověka a církve.“
Stará církevní kající liturgie měla mohutný rámec. Přijetí mezi kajícníky se konalo na začátku postní doby udělením popela. Popeleční středa a pomazání popelem zůstalo dodnes, ale kdo ještě ví, že je to vlastně první krok k velikonoční svaté zpovědi - celá postní doba, je prožíváním svátosti smíření. Mnohým se ta svátost v praxi zcvrkla na vyznání hříchů - zpověď, jak to i jméno naznačovalo. Zpytování svědomí se odbylo při čekání u zpovědnice. Po vyznání následovalo jen slovíčko kněze a rozhřešení.
Celá váha svátosti se začala obracet k otázkám, jestli kajícník správně a všechno vypověděl, jestli mu kněz správně porozuměl, jestli kajícník dost dokonale „vzbudil“ lítost.
Že tu jde o něco velikého a radostného,- že tu jde o svátostné setkání s otcovskou láskou Boží uprostřed místní církve, - že tu jde o prohloubení přátelství s Bohem, - že tu jde o nácvik dobrých návyků namísto starých zlozvyků, to vše se někdy utápí ve skrupulózních - úzkostných pocitech, dusících radost syna,  který znovu našel práh svého domova.
Pojďme si proto prožít svátost smíření takto, krásně. pojďme uzdravit svou minulost, uspořádat své svědomí, najít svou osobní cestu dopředu, dojít smíru s Bohem i lidmi.
Vyhledejte si doma diecézní kancionál a přečtěte si, co je tam o svaté zpovědi - abychom základní znalosti mohli zde už předpokládat. To bude náš úkol do příští společné meditace.
A k tomu teď připojme radostné poděkování za dar této příležitosti k uzdravení osobní i společné minulosti.
 

NOE - MUŽ VÍRY

Při letošních postních úvahách chci postupovat jako Pán Ježíš, když mluvil s emauzskými učedníky: „Začal od Mojžíše, probral všechny proroky a vysvětloval jim, co se ve všech částech Písma na něho vztahuje.“ (Lk 24,27).
Starozákonní čtení letošní postní doby nám dávají příležitost podívat se na osobu Ježíšovu, jak se pozvolna vynořuje z hloubi lidských dějin - jako když ranní červánky předcházejí východ slunce a připravují zrak na jeho oslnivý jas.
Tak nějak se odráží podoba Ježíše - Vykupitele nejprve na osudech patriarchů. V prvních třech postních nedělích se setkáváme postupně s Noem, Abrahámem a Mojžíšem.
O dalších nedělích vede cesta přes proroky k Panně Marii, ke Golgotě, a vrcholí nad oslnivým zjevením Zmrtvýchvstalého, událostí, kterou bychom mohli srovnat - s použitím teorie o vzniku vesmíru - s explozí praatomu, výbuchem nepředstavitelné koncentrace síly. Galaxie a hvězdy se odtud vydávají v let, ale stále jsou závislé na prapočátku a v něm navzájem spojené.
Ježíš Kristus Zmrtvýchvstalý je tímto výchozím bodem celého lidstva. Jsme stále v něm, tvoříme s ním jedno tajemné Universum - jedno tělo, a toto Tělo Kristovo je církev - včera, dnes i zítra.
Dnes nás tedy vede církev nejprve k Noemovi - muži záchrany z potopy.
Vyprávění o potopě je prastaré. Voda potopy je tu obrazem - symbolem zhouby, kterou na sebe přivolá člověk zlým jednáním. Lidé jsou zlí, to je skutečnost stejná od pravěku po dnešek. Bude to Bůh trpět? Nezničí svět i s lidmi nějakou katastrofou?
Noe, představitel dobrého člověka, uzavírá dnes s Bohem smlouvu: Člověk má podle této smlouvy přestat prolévat lidskou krev, má odložit násilnické způsoby. Bůh naproti tomu zaručuje zachování světa živých, světa lidí.
Tak to platí i dnes. Bůh ti nabízí útěchu, účinnou pomoc uprostřed nepokojného světa. Když na lidi je stále méně spolehnutí, je spolehnutí na Boha. I když lidé nedrží slovo - on je dodrží, zkázy od něj se bát nemusíme. Ani zloba světa nezmění jeho plány k dobrému konci.
Jak máme vstoupit do této Boží smlouvy? Dnešní evangelium to říká: obraťte se, věřte evangeliu.
Co to je, obrácení, metanoia, slovo, které od Ježíše tak často slyšíme?
Neznamená to změnu člověka v nadčlověka, nečlověka: I sám Bůh, jakmile se stal člověkem, měl pokušení ke zlému. To se nám dnes znovu připomínalo. Být člověkem znamená stát po celý lidský život na bojišti úskoků zlého pokušení. Neznepokojuj se tedy když máš zlé pokušení - i Ježíš je měl. Usiluj však o své obrácení a věř evangeliu, tj. žij s Kristem, ve víře v něho. Nech se vést duchem Božím, prolom svou izolaci od Boha. Máš podíl na pokušení Ježíšově, máš s ním podíl na trápení. Nes svůj kříž s ním - a budeš mít podíl na jeho Zmrtvýchvstání.
Kde se nebuduje nebe, tam se uhnízdí samo peklo.
Dnešním vyznáním víry vstupme slavnostně do smlouvy s Bohem: Pane, já chci žít jako člověk pokoje; ty mi dej svou ochranu.

Přímluvy
Všemohoucího Boha, Stvořitele všech živých, na počátku doby svatopostní společně prosme:

• Ať se duha míru klene nad všemi národy světa.
• Ať vlády a diplomaté dávají přednost smírnému řešení sporů a stojí věrně v mírových smlouvách.
• Ať my, křesťané, jsme nositeli pokoje - každý ve svém prostředí.
• Ať věrně zachováváme svou křestní smlouvu s Ježíšem Kristem.
• Pomáhej těm, kdo usilují o zachování zdravého životního prostředí.
• Ať prožijeme v postní době obnovu své osobnosti.
• Ať se denně cvičíme v pevné vůli a odporování pokušením ke zlému, hlavně v lenosti, mlsnosti a pohodlnosti.

Pane Ježíši, tys na poušti lidské pokušení překonal. Pomoz nám, ať se i my pokušením ke zlému ubráníme a vždy včas jejich špatnost prohlédneme. Vždyť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

První postní neděle nás vedla s Pánem Ježíšem na poušť, abychom lépe poznali sebe.
Dnešní, druhá postní neděle, nás vede na Horu proměnění, abychom lépe poznali našeho Pána.
Prosme nejprve, aby Bůh projasnil náš zrak, zaprášený všedností.

Uvedení do čtení

První čtení nás vede na horu, na které má Abrahám obětovat svého syna. V tom dávném předkřesťanském světě, kde bylo zvykem dokládat svou zbožnost a věrnost bohům lidskými obětmi, tento text připomínal Izraeli, že Bůh nechce smrt jejich dětí, ale naopak, chce, aby žily. A to je poselství i nám: Náš Bůh je Bohem života, ne smrti.
Gn 22,1-2a.10-13.15-18
Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím." Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!" Anděl řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."

Druhé čtení je hymnus na Boží lásku. Svatý Pavel nám v něm říká, proč máme právo Bohu cele důvěřovat.
Řím 8,31b-34
(Bratři a sestry!) Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

Z dnešního evangelia můžeme pochopit, že velikonoční události se netýkají jen života po smrti, ale že znamenají proměnu už tohoto našeho života.
Mk 9,2-10
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!" Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".
 

ZNÁME HO !

Slyšels právě evangelium o prorměnění Páně. Na co sis pomyslel, když jsi to poslouchal? Asi: „Vždyť už to znám - tolikrát jsem to už slyšel!“
Jenže křesťanství se neměří podle toho, co z něj známe, ale co děláme, zda podle toho jednáme.
O čem si myslíme, že známe dokonale, to pak zpravidla známe nejmíň. Když rodiče si myslí, že znají své děti, pak přestanou poslouchat, co mluví, pozorovat je, usilovat o důvěru. Pak si mohou být jisti, že se jednoho dne dovědí věci, nad kterými budou žasnout, poznají, že své děti neznali.
Když si děti myslí, že znají své rodiče, že je mají prokouknuté, pak začnou kolem nich chodit jako kolem kusu starého nábytku, kterého užívají. Ale nikdy je nenapadne, blíž si ho všimnout, dokud někdo cizí jej nezačne obdivovat.
Když si myslí žena, že zná svého muže - když už nic nového od něj nečeká, - když už pořádně ani neposlouchá, co říká - pak ho přestává znát. A to pak bývá okamažik, ve kterém jej začne poznávat a obdivovat někdo druhý.
S naším křesťantstvím to bývá tak, jak v tom zevšednělém manželství: Myslíme si, že vše už známe, protože se už o nic nezajímáme, dál si nelámeme hlavu. Není problémů ani otazníků.
Kolikpak procent křesťanů si přečte za celý život aspoň jedenkrát celé evangelium! Obávám se, že sotva víc, jak 10%!
A přece víme, že evangelium není jen  vyprávění o dávných událostech, ale o tobě. Musím si stále znovu připominat: je to proroctví o tvém jednání. Je to zrcadlo, jaký jsi a co děláš!
Dnešní evangelium chce otřást naším navyklým křesťanstvím: I ty jsi jako apoštolové.
Už tolikrát jsi slyšel Krista v jeho evangeliu.
Moc kázání jsi už slyšel, a čím víc jich slyšíš, tím míň s tebou hnou. Už tolikrát jsi říkal, že jsi katolík a že věříš v Krista, že tu svou víru ani nepraktikuješ: Uvěřil jsi v něj dřív, než jsi jej doopravdy poznal.
Pravda, zažil jsi už také někdy okamžik „proměnění“: snad ve chvíli modlitby, snad při svatém přijímání,  zahlédls jeho velikost a skvělost jeho láskyplné tváře. Ale také jako Petr jsi hned začal stavět chatku ze svých představ o něm, do které sis jej uzavřel, představy o něm stabilizoval. Už jej znáš.
Ale Kristus je jinačí, než si představujeme, je větší, než si myslíme.
Dnes se v nás má znovu probudit zvědavost: Kdo vlastně je Ježíš z Nazareta?
Řekneš: „Přece to víme z katechismu: Je pravý Bůh a pravý člověk.“ Správně. Ale to je jen jeho „charateristika“, věroučné vyjádření. To ještě není osobní setkání.
Stane se ti u lidí: setkáš se poprvé se známou osobností. Dosud jsi ji znal jen z vyprávění. Máš radost a říkáš si: Vypadá jinak, než jsem si představoval.
U takové osobnosti jako Ježíš Kristus musíš též počítat s překvapením. Kdykoli se nám podaří poznat jej o trochu blíž, vždy zjistíme, že je jinačí, než naše dosavadní představa.
Naší Horou proměnění - místem setkání s Ním - je nám dnes tento oltář. Vyhlížejme je dnes s novou dychtivostí. Snad i nám bude dáno, že zahlédneme blíže, lépe, jeho oslavenou tvář.
 

BŮH JE S NÁMI  !

Nic se nedivím tomu Petrovi, že se na Hoře proměnění chtěl hned zabydlit a zůstat tam. Kde jsou na nás hodní, kde  je nám hezky, odtud se nám ani nechce odejít.
Ale zato nám není dobře tam, kde o nás nestojí. To jistě znáte dobře vy, děti. Třebas, když jste začali chodit do školy. Připadali jste si tam cizí. Některé děti se tam už mezi sebou bavily a vás si nikdo nevšímal. Nebo se vám dokonce posmíval. To má pak člověk ošklivý pocit: tady nikdo není se mnou - všichni jsou proti mně. Nejraději bych utekl domů - tam jsou všichni při mně, tam mě mají rádi.
Taková věc se může stát i nám, dospělým. Máme pocit: Nikdo mě nemá rád, všichni jsou proti mně. A to je tak hrozný pocit, že jde o život.
Možná někdo vzpomínáte, jak před několika lety vzbudila po celém světě rozruch sebevražda slavné americké hollywoodské herečky Marilyn Monroe. Byla krásná, byla bohatá, byla slavná. Všichni si mysleli, že je i šťastná. A ona byla zatím zoufalá, protože osamělá: všichni chtěli její peníze, její slávu, její tělo... Našli ji na posteli mrtvou s telefonem v ruce. Koho se to pokoušela dovolat, ke komu chtěla volat o pomoc? Jihoamerický kněz Ernesto Cardenal o tom napsal báseň, která končí výzvou: odpověz ty na její volání o pomoc! Ukazuj všem kolem sebe, kdo je při nich věrně a vytrvale, kdo je při nich vždycky!
Kdo je vždycky při nás, o tom mluví dnes svatý Pavel v epištole: Bůh je s námi! Bůh je při nás!
Kdo se Boha bojí, ten je nevěřící pohan. Teprve poznání, že Bůh není nikdy proti nám, že je vždycky při nás - teprv to z nás činí věřící křetany.
Pavlovo: „Bůh je při nás“ z dnešní epištoly - to je vlastně nejkratší vyznání víry, nejkratší kredo. Co všechno tohle kredo pro nás znamená?
- Znamená to zaprvé, že Bůh mne přijímá takového, jaký jsem. Že Bůh chce, abych žil. I když já sám si připadám často nepatrný a bezvýznamný, - Bůh mne bere vážně, přijal mne za svého. Když tohle domyslela svatá Terezie, napsala s radostí: „Chválím tě, Bože, s takovou tváří, jakou  jsi mi dal.“
- Bůh je při nás, znamená za druhé, že Bůh je při mně i tenkrát, když si to nejméně zasloužím.
Je to k nevíře, ale je to samo jádro radostné zvěsti evangelia: I tenkrát, když já mařím Boží plány, i tenkrát, když já se od Boha odvrátím - Bůh se ode mne neodvrátí. U proroka Oseáše (11,9) čteme: „Jsem Bůh a ne člověk, nechci tě zahubit!“ A svatý Pavel říká: „Bůh přece ospravedlňuje!“
Kdo v sobě přemůže nedůvěru a malověrnost, ten dokáže přijmout i třetí důsledek, který zní:
Bůh je při mně, i když jedná zdánlivě proti mně. Když se mi nevede, když se mé plány a má přání hatí. Když uvěřím, že Bůh je Otec,  pak už to vím provždycky,  jako žalmista: „I kdybych měl jít údolím stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty, Bože, se mnou jsi!“
To pak už žijeme - se svatým Pavlem - v radostné křesťanské jistotě, že ani výšky ani hloubky, ani nic v životě, ani nic ve smrti nás neodloučí od Boží lásky k nám.
Jsou v životě člověka chvíle, kdy potřebuje, aby mu někdo kázal pokání: jsi hříšník, ubožák a ztroskotanec. - Ale daleko častěji potřebujeme toho, kdo nás ujistí: tvému nebeskému Otci nevadí, žes nepředstihl ostatní. Tvému Otci nevadí, žes neudělal kariéru, žes nezvládl, co po tobě chtěli jiní a cos po sobě chtěl ty sám. Ani tvé hříchy a trapná selhání mu nezabránily, aby tě měl stále rád, aby nebyl při tobě. Bůh je při tobě, člověče, nejsi sám!
Proto pravé kající obrácení srdce nespočívá jen v uznání a doznání, že jsme hříšníci: Že jsme zavinili věci, které už nelze napravit, že jsme promarnili čas, který už nedoženeme, že jsme nevyužili příležitosti, která se už nevrátí.
Je dobré si to vše pokorně doznat, ale o obrácení srdce lze mluvit už tenkrát, když si uvědomíme: I když jsem se toho všeho dopustil, vím, že Bůh mě přesto stále má rád. Bůh je se mnou, chce, aby se mi podařilo z toho všeho vybřednout, vyjít, zachránit se. S pomocí Božího odpuštění se mohu zbavit břemen vlastních neúspěchů v minulosti a cele se obrátit k nádherné a radostné přítomnosti Božích dětí.
Je-li Bůh s námi - kdo proti nám?
Pojďte se teď radostně přihlásit k Bohu, který je nám věrným Otcem, který je vždy při nás.
 

ZPYTOVÁNí SVĚDOMÍ - SEBEPOZNÁNÍ

Celá postní doba patří do svátosti smíření, - řekli jsme si minule. Ale copak je to k vydržení, připravovat se pět neděl na velikonoční zpověď?
Třeba hned první část svátosti - zpytování svědomí. Není to žádný požitek, hrabat se ve zmatcích svého života půl hodiny - natož celý měsíc. Ja, kdybychom tak měli kádrovat druhé lidi - to by nám šlo líp. Šťavnatá slova odsouzení druhých nám jdou na jazyk sama. Ale sahat do svědomí sobě, to nebaví.
Zvlášť ale těžko  to jde tam, kde člověk nechá své svědomí zajít špínou, kdo do toho zrcadla celý čas nenahlédne. To pak není divu, že je tolik nesvědomitosti v mezilidských vztazích.
Svědomí je kompas v duši, citlivý jak lékarnická váha. Ale když se správně neužívá, může otupět a zarezavět jako váha kravská, kde na nějakém půlcentu nesejde.
Říká se, že svědomí je Boží hlas v duši. Ale Boží hlas, to jsou vlastně Boží přikázání. Člověk má své svědomí podle Božích přikázání udržovat citlivé a naladěné.
Každé úmyslné jednání proti Božímu řádu, proti lásce, je rána, která svědomí otupuje. A když těch ran je moc, člověk si klidně omluví - aspoň na čas - kdejakou špatnost, kdejaký zločin: „Za téhle situace jsem nemohl jednat jinak.“ - „Já se necítím ničím vinen“ - slyšíme prohlašovat zločince, kteří mají na svědomí i lidský život.
Tak jako hodinky musí být občas nařízeny podle správného času, i svědomí musí být korigováno podle Božího zákona. Není to hlas vůle člověka, ale hlas vůle Boží.
Co pomáhá, aby naše svědomí bylo správně zaměřené, aby bylo citlivé?
- Je třeba jít každou neděli do kostela - slyšet slovo Boží, kázání.
- Je třeba vzít doma do ruky Písmo svaté. Také by měl být v každé rodině nový katechismus pro dospělé.
- Denně se máme při ranní modlitbě směrovat, jak správně a pěkně chceme den prožít. A večer kontrolovat, jak se nám to dařilo.
- Proto Pán ustanovil svátostnou slavnost smíření, aby se zatoulané ovečky a marnotratní synové mohli bezpečně vrátit do Boží náruče.
- Proto musí kněz tolik let studovat, aby byl při těchto návratech domů spolehlivým průvodcem.
- Proto by si měl každý dát práci s hledáním dobrého  zpovědníka, a když ho najde, držet se ho, i když to stojí delší cestu či jinou námahu. Když jsi nemocen, to hledáš dobrého lékaře. Uzdravení svědomí by ti nemělo stát za stejnou námahu?
Zpytovat své svědomí, to není jenom snášet na hromadu, sepisovat na papír pokud možno všechny chybné kroky, hříchy uplynulých dní. Je třeba nahlédnout do hloubky, kde jsou kořeny mého špatného jednání. Byl jsem zlostný - zjišťuji. Tu se musím ptát: Čím to je, že jsem tak podrážděný, nervózní, mrzutý?
Jsem pracovně přetažený? Pak musím uvážit lepší uspořádání své pracovní zátěže.
Jsem alergický na někoho v rodině, v práci - jde mi na nervy? Pak je zase nutná úvaha, proč to tak je a co s tím udělat.
Zkrátka, při zpytování svědomí je třeba hledat, kde jsou otrávené kořeny, jaké jsou chorobné zárodky tvých špatných myšlenek, řečí, jednání.
Dobře zpytovat svědomí je možno jen ve vztahu důvěry k Bohu Otci, v důvěře, že Bůh mi naslouchá - a s milosrdnou láskou naslouchá. Proto každý pohled na sebe nejen začíná modlitbou, ale celé to zpytování svědomí je modlitební rozhovor s Bohem.
Každý diecézní kancionál má zpovědní zrcadlo pro děti, pro mládež, pro dospělé. Je pro všechny, proto nemůže být jinačí, než všeobecné. Je dobré si je při kající přípravě projít, ale celý svůj osobní život tam nenajdeš.
Sám si časem vytvoříš pořádek zkoumání svého svědomí. Jedni se zpytují podle desatera, podle Otčenáše, podle Zlatého pravidla. Jiní zpytují své svědomí podle tří základních otázek:
1. Jak jsem zacházel se sebou samým? S čím jsem spokojen, s čím nespokojen?
2. Jak jsem zacházel s bližním? Pomáhá tu Zlaté pravidlo: Co nechcete, aby jiní činili vám, to nečiňte jim.
3. Jak jsem zacházel se svým vztahem k Bohu? Modlitba denní, střelná, zájem o duchovní četbu, nedělní bohoslužba.
Myslím přitom nejen na přestoupení Božích přikázání, ale i na zanedbání dobra, vzdělávání v náboženských vědomostech, dávání dobrého nebo špatného příkladu, spoluúčast na veřejném životě a spolupráci ve farním společenství.
Nesmíme hned považovat za hřích všechno, co jsou jen hnutí mysli a přirozenosti, co se ozývá běžně ve všech lidech, i ve světcích. To by vedlo k úzkostlivosti. A taková přecitlivělost svědomí, ta umí člověka potrápit.
Někdo považuje za hřích samovolně se ozývající trpkost, vzpomínku na křivdu, kterou jsme utrpěli. To není hřích, to je jen pobolívání starých jizev.
Jindy člověka zaplaví vlna netrpělivosti, rozmrzení, zlosti, závisti. Zase by to bylo přecitlivělé svědomí, kdybychom to hned považovali za hřích. Takové věci přicházejí z hloubi podvědomí bez naší vůle, dokonce i proti naší vůli. Svatý Tomáš Kempenský to nazývá impetiae - malichernosti, hlouposti. Všelijaké takové nápady, pokušení, nás někdy pronásledují jako hejno komárů. Sotva se oženeš, už jsou tu zase. Není třeba se nad tím nějak trápit. Stačí, když si pomyslíš: to jsou ale hloupé nápady! Dobré zpytování svědomí není sebemučení.
Ovocem zpytování je lepší poznání, odkud a z čeho přichází do našeho života zlo. Je to lepší poznání, že Bůh nás má rád.
Někdo je přecitlivělý, jiný má hroší kůži. To je výhoda nás, katolických křesťanů, že je tu ve zpovědnici kněz, duchovní vůdce, který citlivého člověka uchrání od zmatků a přehánění - a toho povrchnějšího vede, aby zajel víc na hlubinu.
Výsledkem dobrého přijetí této svátosti je radost. Návrat marnotratného syna končí vždy slavnostní hostinou. Kdo své svědomí zkoumá pečlivě a častěji, ten s tím nemívá potíže.
 

ABRAHÁM - OTEC VÍRY

Svědci dávné víry, Abrahám, Mojžíš a Eliáš, svědci nové víry, Petr a apoštolové, jsou dnes kolem Ježíše a svědčí nám o něm. I naše víra, - naše víra na život a na smrt, - může vyrůst jen z takových setkání.
Myslím na mladého muže, který se chtěl stát knězem. Měl však spoustu pochybností a nejistot. Skončil vždy u vedoucího semináře: „Myslím, že bych měl ze semináře odejít...“ A představený semináře musel pomáhat: vyjasnit krize, uklidnit. Bohoslovec se vrátil do své světničky. Tam začaly obavy znovu narůstat. Znovu šel za představeným. Pak už toho měl ten student sám jednou dost: „Už o tom nebudu mluvit. Jdu bez řečí. Bez rozloučení odejdu ze semináře.“ - Sundal kufry, naházel do nich své věci. Jdu. V tom se ozvala otázka: Kam? A v mysli zněla Petrova odpověď: Pane, ke komu bychom měli jít, vždyť ty máš slova života věčného.“
Ten student si ta Petrova slova napsal křídou na kufry, a pak je zas dal zpět na skříň. Setkání se svědkem víry Petrem jej zachránilo pro kněství.
V naší době, kdy se lidé dívají na zemi z vesmíru, z kosmické vzdálenosti, je nutno vidět i Ježíše Krista z dějinné perspektivy, přes celou starozákonní dobu.
První podoba,  první rozměr Ježíšovy existence, je jeho příchod dějinami skrze proroky a předobrazy Starého zákona. Druhá etapa jeho existence je krátká: 33 let lidského života.
Potom následuje třetí rozměr: expanze jeho Mystického těla od okamžiku zmrtvýchvstání až do konce lidských dějin.
Vraťme se tedy zpět do prvního rozměru k Ježíši, synu Davidovu, synu Abráhamovu, jak to píše evangelista Matouš.
Po Abrahámovi žádal Bůh: „Vyjdi ze své otčiny, uzavřu s tebou smlouvu. Obětuj mi, co je ti nejmilejší, důvěřuj mi zcela a bez výhrad, a já budu tvým Bohem navěky.
Tyto nepochopitelné zkoušky Abrahámovy víry mají pomoci nám, mají vnést světlo do nepochopitelných zkoušek života našeho. Umístění Izáka na horu Moria, tedy v dnešním Jeruzalémě, dvě stě metrů od Getseman, pět set metrů od Golgoty, to už samo mluví, jaké události v životě Ježíšově i našem má toto vyprávění osvětlit.
Abrahámova zkouška byla větší než ohrožení toho, co bylo Abrahámovi nejmilejší. Vždyť požadavkem po zabití Izáka otřásl Bůh svým daným slovem: Přece slavnostně slíbil, že potomstvo Izákovo bude četné jak hvězdy na nebi, že s ním uzavře smlouvu na věky, a teď káže Izáka zabít.
Kdyby se byl Abrahám zapletl do uvažování, má-li zůstat věrný otcovské povinnosti k synu, nebo má-li zůstat věrný Bohu, byl by se ocitl v neřešitelné situaci.
On to udělal lépe: Ponechal řešení na Bohu samém. Ať si to Bůh vyřeší sám, třeba za cenu zázraku: Bůh se postará, můj synu, říká důvěřivě Izákovi cestou přes Getsemany.
A Bůh to vyřešil s Izákem, synem Abrahámovým, obdobně jako potom s Ježíšem, Synem vlastním: Přes utrpení, nejistotu, ke Zmrtvýchvstání, k radosti. „Abrahám se radoval, když uviděl můj den“ - tak nám to řekl sám Pán Ježíš.
Proto je Abrahám pro nás vzorem víry. Vzpomeňme si na to v životních situacích, kdy nevidíme dál, kdy nevidíme východisko, a jednejme také tak: ponechme rozhodnutí Bohu. A Bůh se postará a i my uvidíme svůj  den, spatříme Krista v jeho slávě a zaradujeme se jako Abraham, jak Petr na hoře Proměnění.
Dokážeme mít Abrahámovu víru? Dokážeme mít ochotu obětovat Bohu i to, co je nám nejmilejší v důvěře, že Bůh má pro nás připraveno něco ještě cennějšího (Hebr 11,40)? Pak budeme žít životem lidí věřících, že těm, kteří milují Boha, nakonec se všecko obrátí k dobrému (Řím 8,28).
Vyznejme tedy svou víru v Boha Otce, který je věrný ve svých zaslíbeních, vyznejme víru ve zmrtvýchvstalého Ježíše, pokrm života věčného v této svátostné hostině.

Přímluvy

O Pánu Ježíši jsme tolikrát slyšeli, tolikrát jsme jeho jméno vyslovili, že už jsme jako apoštolové, kteří s ním byli stále, každodenně, a proto už na něj pořádně nehleděli, už ho poslouchali jen jedním uchem. Proto jej prosme:

• Dej nám všem, ať tě nově uvidíme, jako apoštolové na hoře Proměnění.
• Ať neztratíme důvěru v tebe ani v nejasných situacích života.
• Pomoz lidem, kteří propadli malověrnosti nebo jsou zoufalí.
• Ať se v tomto týdnu postíme účelně a cílevědomě, cvičením v tělesné a duševní sebevládě.
• Ať nepříjemné a bolestné zážitky neseme jako podíl na výkupném utrpení Kristově.

Pane, uč nás žít ve vědomí tvé láskyplné přítomnosti, pak nám vše dobré půjde snadno. Jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Neděli co neděli se zde scházíme. Proč? Protože musíme svůj vztah k Bohu,  k náboženství, vždy znovu usměrňovat podle Písma, abychom se nedostali do pověrčivých nebo sektářských pozic. Máme se tu stále čemu učit, stále máme své náboženské představy prohlubovat podle myšlení a jednání Pána Ježíše.
Připomeňme si, kolik nám toho ještě chybí ve vědění i jednání  - a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení

Teď budeme naslouchat, jak Hospodin přijímal Izraele za svůj lid. Dostávají životní pravidla, jak má žít člověk, obraz Boží. Tato pravidla platí dodnes, i pro nás a pro každého člověka, který chce žít jako člověk.
Ex 20,1-17
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý.
Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nezcizoložíš.
Nepokradeš.
Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

Ve druhém čtení vysvětluje svatý Pavel, proč lidé tak těžkopádně chápali Kristovo učení: bránily jim předsudky, kterých se nedovedli zbavit. Co brání nám?
1 Kor 1,22-25
(Bratři a sestry!) Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.

Evangelium nám připomíná, že velikonoce se už blíží. Pán Ježíš se pustil do čištění chrámu: vyhání z něho, co tam nepatří. I my musíme provést očistu, na sobě, abychom byli Božím chráme.
Jan 2,13-25
Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: "Horlivost pro tvůj dům mě stravuje." Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?" Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím." Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.

 

MOJŽÍŠ - VYCHOVATEL K SVOBODĚ

Vyčistění starozákonního chrámu není gestem odmítnutí Starého zákona; očista nevede k zničení, ale k zdokonalení. „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky. Nepříšel jsem je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). To tedy znamená, že Mojžíšovo Desatero se ukládá v plné závaznosti i nám.
Podívejme se proto nejprve na Mojžíše, a pak na jeho Desatero.
Ptal se mně kdosi po kázání: „Jak tomu  máme vlastně rozumět, co se v bibli o Abrahámovi píše? Vždyť jsou tam popisy konkrétních událostí, jsou tam rozhovory v přímé řeči, co Abrahám mluví  s lidmi, s Bohem. To ten svatopisec byl při tom a zapisoval si to jako reportér, že to tak může doslovně citotovat?“
Odpověď jistě víte: Pisatel nebyl současníkem Abraháma, ba ani ne Mojžíše. Psal až za dlouhá staletí po nich.
Když chtěl představit velkého patriarchu a ukázat, jak byl otcem víry, používal prostředků u všech spisovatelů obvyklých: ve formě živého rozhovoru, v líčení různých událostí a situací nám zpřítomňuje jeho osobnost.
Stejně tak je tomu i u Mojžíše. Tomu patří v dějinách spásy titul: vychovatel Božího lidu, zachránce z otroctví. A dech se nám až tají, jak dovedl pradávný autor, vedený Duchem svatým, představit Mojžíše jako předobraz Vykupitele. Nepřipomíná nám košík s dítětem bloudící po vlnách Nilu, vyprávění o chatrných jesličkách, kde po hledání místa v hospodě nakonec spočinul Vykupitel?
Četl jsem v jednom časopise reportáž, která chtěla jako objevnou senzaci předložit čtenářům prý nejnovější objevy badatelů, že různé prvky biblických starozákonních vyprávění se vyskytují v různých zemích Orientu dávno před sepsáním bible. Mojžíšovo putování v košíku po vodách Nilu našli v egyptských papyrech, našli na babylonsksých tabulkách, je to tedy jen pověst, bajka, nikdy se to nestalo, bible nemá pravdu.
Jenže toto je objev asi jen pro autora té reportáže. Archeologové biblisté tyto staré prameny dobře znají. Že se to nestalo? Stalo, mnohokrát, a stále se stává: víme nejen o křehkém košíku se spícím dítětem; víme o vratkém člunu na bouři zmítaných vlnách jezera, na němž spal ten, v němž dřímala ještě celá církev. Víme o loďce Petrovy církve, kterou znovu a znovu hrozí potopit bouře časů - i nápor větrů současných. Tak často zažívá znovu  lid Boží úzkost: „Bože, ty mlčíš, ty spíš, a nám hrozí záhuba! To je ti jedno, že nám hrozí utonutí?“ A vždy znovu se ozve v pravý čas útěšné slovo: „Proč se bojíte, proč jste malověrní?“
Mojžíš byl po celý život hlasem těšícím úzkostný a malověrný nářek bývalých otroků, kteří byli teprve na cestě ke svobodě. Co se nareptali na poušti proti Hospodinu, kolikrát je pokoušela představa šťavnaté egyptské cibule, hrnců masa, zlatého telete.
A Mojžíš, vychovatel lidu Božího, zvedá desky Desatera, učí věrnosti, smlouvě s Hospodinem.
Ani nám pokušení proti desateru není cizí. Jaké zástupy utíkají od Hory Boží, od Sinaje do údolí zlatých telat, vonících plných hrnců!
K naší svatopostní přípravě má patřit i nové zamyšlení nad desaterem jako příprava na velikonoční zpověď; na celoroční zúčtování naší osobní cesty do zaslíbené země Kanaán - do nebe.
Kdo se nad desaterem vždy znovu nezamýšlí v ruce s dobrým, dnešnímu životu odpovídajícím zpovědním zrcadlem - stručným obsahem správného morálního jednání - , tomu hrozí, že dříve nebo později skončí jako moderní farizej: nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl; pravda, nějakou hloupost někdy udělám, ale to přece každý. Já jsem ten spravedlivý, zlí jsou ti kolem mne.
Kdo neumí své hříchy vidět, kdo je nemá před očima, tomu sedí  v zadu za krkem v podobě narušených nervů, které vedou do ordinací psychiatrických poraden. Není lepší srovnat si své věci s pomocí zkušeného zpovědníka, než hledat úlevu srdce u psychiatra nebo při šestém pivu u pobryndaného hospodského stolu?
Povzdechl si jeden lékař psychiatr: čím méně je vás kněží, tím více práce máme my, jenže my máme místo svátostí jen pilulky.
Jak jsem věrný v zachovávání desatera - smlouvy s Bohem? Jak daleko jsem na cestě s Mojžíšem - vychovatelem k svobodě dětí Božích - od otroctví svých nálad a choutek a žádostivostí k umění vládnout si sám podle zákona lásky, který celé desatero zahrnuje?
Když Izraelští bojovali s pohanskými Amelekity, Mojžíš se modlil za Boží lid. Když mu ruce klesaly, podpíral ho Árón a Hur.
Když Ježíš prosil své nejvěrnější učedníky, aby mu byli oporou v agónii Getsemanské zahrady, jeho učedníci spali.
V mešní oběti půjdeme teď s Pánem Ježíšem na Golgotu. Vyznejme svou víru v něj a poprosme, aby byla bdělá a vidoucí.
 

LÍTOST A PŘEDSEVZETÍ

„Tihle katolici si to dělají lehké. Když něco vyvedou, vhupnou do zpovědnice, pošeptají to tam - a všechno je zase v pořádku a vše jde dál jako dřív.“ - Tak si to snad může myslet nějaký nekatolík. Ale my víme, že zpovědnice není automatická pračka a zpověď není automat na rozhřešení. Že to je veliká věc: osobní setkání s milosrdným Bohem. Že je to léčebný proces usmíření a napravení vin.
Pocit neusmířené viny může na člověku ležet jako balvan. Někdy i bez osobního zavinění - třeba při dopravním neštěstí. Ale zpravidla tu zavinění je. Ćlověk ty viny produkuje jako odpadky, smetí - a také je tu podobný problém jako s odpadky: kam s tím? Divoké skládky otravují půdu a prameny. Neusmířená, potlačovaná vina otravuje život. Ale řízené skládky odpadu jsou zdrojem surovin. A usmířená, odpuštěná vina se stává zdrojem pozitivní síly, radostného elánu.
Když někdo nedokáže svou vinu doznat, litovat, napravit, nezbývá mu, než ji překrucovat a všelijak omlouvat, jak to kolem sebe denně vidíme.
-  Někdo je třeba náladový, zaujatý, zlostný. Jak jinak to zní, když prohlásí: já jsem takový citlivý, mne se vše dotkne!
-  Někdo je neurvalý v mluvení, bezohledně napadá druhé. Jak ušlechtile to zní, když prohlásí: Já už jsem takový spravedlivý člověk, já nesnesu žádnou faleš, já říkám všechno na rovinu!
-  Někdo je lakomec lakomý, ale vyhlašuje se za jediného dobrého hospodáře mezi samými rozkazovači a lakomci.
Při některé zpovědi to vypadá, že místo pokání a rozhřešení by měl zpovědník vyskočit a pogratulovat tomu výlupku svatosti, co ho ráčil obšťastnít svou návštěvou.
To jsou falešné a nezralé způsoby, jak se zbavit viny. Na chvíli sice svědomí ohluší, ale nakonec vyrábějí z lidí neurotiky.
K těm nezralým způsobům patří i ukazování na jiné: „Druzí to tak dělají také, tak co!“
Už tohle, co jsme si tu řekli, naznačuje, že pocity viny, špatné svědomí, jsou věci, které se týkají nejen samého provinilce, ale zatěžují i celé okolí, jako ty divoké skládky odpadu.
Jak vypadá zralé, správné svědomí, osvobozené od pocitu viny? - Jak vypadá ta řízená skládka našeho mravního odpadu?
Nepomůže tu potlačování, omlouvání, zapírání. Naopak je třeba se podívat na hřích zpříma. Poznat své viny, uznat je, distancovat se od nich a snažit se je napravit. To vše je náplní naší svátostosti smíření: zkoumání svědomí, lítost, předsevzetí, vyznání a napravení. Proto je tato svátost tak vzácná věc v životě křesťana.
Setkáváme se však i s lidmi, kteří mají názor opačný. Říkají: „Je to zbytečné maření času, když někdo hloubá, co kdy špatného vyvedl. Lépe je hledět dopředu, než se ohlížet zpět.“
Co na to říct? Samozřejmě nikdo lítostí neoživí toho, koho zabil. Samozřejmě nikdo lítostí nezpůsobí, aby se nestalo, co se stalo. Ale lidské činy nejsou jen událostí v minulosti, - ony trvají svými důsledky i v přítomnosti. Člověk nemůže udělat nějakou špatnost a jít dál, jako by se nic nestalo. Každé zlo zasáhne nejen oběť, ale i pachatele. Přiotráví jaksi sám kořen jeho života, zabydlí se v jeho svědomí, i když si to v té chvíli ani neuvědomuje. Je to jako když někde země nasákne naftou, chemikáliemi, jedy. Aby tam mohl začít znovu normální život, musí se půda napřed uzdravit, zbavit jedů, sanovat.
Takovým asanačním prostředkem duše je právě lítost a předsevzetí. Max Scheller nazval lítost nejrevolučnější schopností člověka. Vyléčí otravu samého kořene našeho života, naší duše, postaví náš život na nový zdravý základ.
Co to je, ta lítost, - a jak se to dělá? Hned zkraje si povězme, že to ve své podstatě není věc citu, slz, ale vůle. Člověk nahlédne, že jednal špatně. Mrzí ho to, hanbí se, že to dopustil. Distancuje se, odvrátí se od té špatné věci a má pevnou vůli dávat si v budoucnu na sebe lépe pozor, polepšit se. V této vůli, - zanechat hříchu a začít žít lépe, - v tom je jádro lítosti. Řekneš: „Říká se však také, že lítost je bolest srdce - tedy přece jen cit. Petr plakal, když začal litovat své zrady. Magdaléna svými slzami omývala Ježíšovi nohy. Ale já, když se připravuji ke zpovědi a sepíši si své hříchy, ani nepláču, ani neslzím. Ať se snažím, jak chci, nejsem nijak vnitřně otřesen.“
Nic si z toho ndělej - city se nedají nakomandovat. A lidé, kteří se umějí na rozkaz rozplakat, jsou spíš dobří herci, než dobří kajícníci.
Nečekej od svaté zpovědi citové otřesy a zážitky, usiluj spíš o otřesení svých špatných návyků. Ne, že by lítostivé city byly zbytečné či špatné. Petrův hořký pláč byl veliký a upřímný projev lítosti. Ale nebyl by k ničemu, kdyby s ním nebylo spojeno pevné rozhodnutí, že už nikdy Pána Ježíše nezradí, - rozhodnutí, že už bude Pánu Ježíši věrný.
Nově začít, znovu se cítit jako opravdový apoštol, to mohl Petr až po Ježíšově odpuštění, rozhřešení: „Petře,  miluješ mne? Pas mé ovečky!“
I náš nový začátek je možný skrze naši lásku k Ježíšovi. Miluješ mne? To je první a rozhodující otázka Ježíšova i každému z nás. Ne tedy: cos vyvedl, kolikrát... Ale: Vracíš se ke mně s láskou? S pevnou vůlí, že už nezačneš s novými útěky a zradami?
Krom téhle pravé lítosti - z lásky - je také lítost ze strachu před trestem. Ta dostačí k odpuštění lehkých hříchů. Ale lítost z lásky, dokonalá, ta působí odpuštění hříchů všech a hned.
„Chci se dopravdy polepšit a už nikdy nehřešit.“ Tak to někteří lidé říkávají na závěr zpytování svědomí nebo ve zpovědnici. A asi se při tom necítí dobře. Vždyť musí vědět, že to není pravda. Příště na sobě najdou zase celou litanii hříchů, tak jaképak závazky, že už nikdy nezhřeší.
Ještě že Pán Bůh od nás nežádá žádný takový záruční list, že už nikdy nezhřešíme.
Náš nebeský Otec to s námi dělá jako dobrý mistr s učedníkem. Učeň se pachtí, ale udělá zmetek. Mistr mu to vysvětlí, ukáže, opraví a řekne: „Zkus to znovu. Já ti věřím. Ty to dokážeš udělat správně.“
My těch zmetků za život ještě něco naděláme! Ještě, že našemu Mistru nedojde nikdy trpělivost. Ještě že i my ve zpovědnici pokaždé slyšíme: „Začni znovu, zkus to znovu žít lépe, polepšit se.“
Jaké má být to naše dobré předsevzetí, aby se nám je dařilo plnit?
 1. Především má být zaměřené na jednu věc, ne všeobecné. Nepomůže umiňovat si: Chci se polepšit! - Musíš si přesně určit v čem a jak. Je to jako když chceš vyplet trávník: Nepomůže říkat - vypleju plevel, ale musíš začít vytrhávat jednotlivé kopřivy a bodláky.
 2. Musí být kladné. Ne, co dělat nebudeš,  ale co a jak dělat budeš. Špatné by bylo umiňovat si: Skoncuji se zaspáváním. Lépe kladně: V tolik hodin půjdu spát, v tolik vstanu.
 3. Musí být zaměřeno na jednu věc, aby se dalo dobře kontrolovat.
 4. Musí být proveditelné. Nesmí být nad naše síly. Jeden muž si  umiňoval: „Zahrnu svou ženu pozornostmi.“ - Z takového předsevzetí jsou leda zlé konce. Raději si umiň, že se třikrát kousneš do jazyka, než odpovíš, když žena bude šveholit něco, co ti jde na nervy.
 5. Ať je také rozumné a dobře motivované. Musí ti být zcela jasno, proč právě v tomto se chceš cvičit, proč ti to stojí za námahu.
 6. A nakonec, ať je radostné. Aby sis nehrál na mučedníčka, když ti to půjde ztuha. Bez humoru se nezdokonalíš, leda zmrzoutíš.

 Tomáš Kempenský řekl před půl tisíciletím:
„Duchovní pokrok člověka se řídí podle předsevzetí.Jestli upadá znovu do chyby i ten, kdo se hodně snaží, jak bude dopadat ten, kdo se nesnaží o nic? Kdyby ses zbavil jen jediné chyby ročně, byl by z tebe brzo znamenitý člověk.“
 Začněme tedy chutě.
Přeju vám k tomu se svatým Pavlem:
 Aby ve vás zesílil duchovní člověk;
 abyste se zakořenili a upevnili v lásce;
 abyste se učili stále hlouběji chápat,
 která je šířka a hloubka Boží lásky;
 abyste dosáhli nakonec plné míry Božích darů.

Přímluvy

Modleme se k Bohu, který nám svým zákonem otevřel cestu ke svobodě Božích dětí:

• Za všechny křesťany, aby ukazovali světu správný život podle Božího zákona.
• Za lidi, kteří Boha neznají, aby ho objevili v zákonech přírody a v hlubinách lidského srdce.
• Za lékaře a ošetřovatele, kteří pečují o duševně vyšinuté lidi, aby si zachovali trpělivost a optimismus.
• Za naši farní rodinu, abychom k velikonočním svátkům všichni vyčistili chrám své duše.

Prosíme tě, Bože, přijmi naše pokorné prosby a dej, ať dobře rozeznáváme, co je tvá vůle a podle ní se také řídíme.

Uvedení do bohoslužby

„Vesel se, Jeruzaléme! Radujte se, neboť váš zármutek se promění v radost! Budete nasyceni ze zdroje útěchy.“ Tak začíná bohoslužba dnešní neděle Laetare.
Jak by to bylo krásné, kdybychom uměli takhle na výzvu, na rozkaz změnit své pocity, svou náladu a hned se rozveselit, zaradovat.
Na rozkaz to nejde, ale na dobrý příklad to jde. Když někam přijde někdo mrzutý a nabručený, pokazí náladu všem. A naopak, když přijde někdo s veselou, s žertem, pomalu roztávají i zachmuřené obličeje.
Takhle v nás působí i Duch svatý. Bůh nás potřebuje radostné. Církev nás dnes vyzývá k radosti.
Vzpomeňme si, jak často býváme mrzutí, a litujme toho.

Uvedení do čtení

Pisatel starozákonní Knihy kronik, z které si dnes budeme číst, byl horlivým stoupencem Davidovy královské dynastie. A přece musel doznat, že judští králové za mnoho nestáli, že spoluzavinili ztrátu národní samostatnosti a zajetí pod cizí nadvládou. Ale pisatel věří, že Boží odpovědí na lidskou pošetilost je milosrdná pomoc a záchrana.
2 Kron 36,14-16.19-23
Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. V prvém roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit – i písemně – po celém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním. Ať jde do Jeruzaléma!

Také svatý Pavel ví, že Bůh je milosrdný. Poslyšme, jak krásná slova umí říct o Božím milosrdenství.
Ef 2,4-10
(Bratři a sestry!) Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

Radostná zvěst dnešního slova Božího vrcholí v evangeliu: i když náš svět je svět hříšníků, Bůh jej má přesto rád.
Jan 3,14-21
Ježíš řekl Nikodémovi: "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."
 

DIVNÁ BOŽÍ LÁSKA

Ježíš Kristus chce dnes nám, Nikodémům, vysvětlit, že je tu Bůh - Otec, který miluje svět. Že svět je dílo podivuhodné lásky. My známe náš svět prostřednictvím svých smyslů. Vnímáme svět hmotný. Naše fantazie si umí sice představit i jiný svět, svět nadpřirozena, ale ten se nám zdá být méně reálný, méně skutečný. Odmítáme jej proto, znovu a znovu propadáme materialismu, živočišnosti. Takový jednolitý, vrcholně reálný svět mají asi zvířata: svět smyslů a pudů: znají co vidí. To nadpřirozené, třebaže reálné, musí každý člověk objevovat osobní zkušeností.
Setkání s nadpřirozenem, zažití Boha, uvěření v něj, to je zážitek otřesný, nezapomenutelný. Je to nahlédnutí do jiné dimenze jsoucna, ne v které žijeme jako živočichové.
Pavel oslepl při tomto setkání - a dál už nežil on, ale Kristus v něm. František prohlédl a opustil domov, Ignácovi se zprotivilo zamilované vojančení.
Po setkání s Bohem v uvěření každý člověk přestává být starým člověkem.
Neměli bychom proto být spokojeni se svou vírou, jestliže nás neudělá jiným člověkem, jestli podivuhodné věci Boží nás neudivují, jestli se nám jeví samozřejmé.
Bůh miluje svět nelogicky. Miluje svět, který na něj nemyslí, nedbá. Miluje hříšníka, který se od něj odvrací. Miluje Magdalénu stejně jako spravedlivého Šimona. Cení jako štědrý dar nicotný padesátník vdovy - stařenky. To nejsou věci logické ani samozřejmé, zdají se být zcela nerozumné.
Romano Guardini vypravuje v poslední a snad nejkrásnější své knize o Ježíšovi, jak mu jako mladíkovi všechny tyto paradoxy a nelogičnosti evangelia dělaly těžkou hlavu. Proč je u Boha větší milosrdenství než spravedlnost? Kde je tu logika? Hovořil o tom se starým knězem a ten mu řekl:
„Takovéhle věci umí dělat velká láska - neptá se po logice - ta miluje.“
Hlavním znakem lásky je, že nemyslí na sebe, ale na druhé. Nehledá spravedlnost pro sebe, nemá čas starat se o sebe, nepočítá své zásluhy, ale potřeby druhých.
Obraz zbožnosti počítající podává Jean Anhouil v jednom svém dramatu.
Chystá se Boží soud. Spravedliví stojí už před branou nebes, zásluhy jsou už spočítané. Výsledek jasný. Soud, to bude jen vyhlášení vítězů, fanfáry a udělení medailí. Najednou nastává rozruch: Kristus chce dát zlaté i tamtěm, co pracovali jen poslední hodinu; i těm, co probendili otcovský podíl, všem, co absolvovali celý běh, třeba nedoběhli první. Mnoho zlatých!
A v tom nastane mezi těmi prvními vzrušení: „Takový nesmysl! Nač jsme se honili, - kde je spravedlnost? S těmi špiteráky nechceme být pohromadě! A kdy vlastně soud začne?“
Tu zazní hlas: „Soud už skončil. Sami jste se odsoudili: nemáte lásku.“
Prosme dnes, abychom uměli myslet víc na jiné, než na sebe, abychom měli lásku, která je mostem od živočicha k dítěti Božímu, která je průhledem z hmotného světa do světa jiného: do náruče Boží.
 

PROVĚRKA VÍRY

Právě jsme slyšeli, že Bůh náš svět miluje. Miluje jej tak, že za něj dal svého Syna. Vzali jsme ten výrok na vědomí, jako něco samozřejmého, vždyť jsme jej už tolikrát slyšeli. Ale toto prohlášení je všechno jiné, než samozřejmé. Kolik představ o Bohu si lidstvo kdy vytvořilo - a všechny byly jinačí než tato. Kolik jiných představ o Bohu panuje i dnes, mezi námi, křesťany!

Různé představy o Bohu
Jsou jedni, kteří považují za nesmyslnou představu, že by Bůh - tvůrčí síla celého vesmíru - se zajímal o kdejakého človíčka, o jednotlivce. Bůh určuje zákony atomů v plazmě, zákony života v buňce, zákony kosmických sil ve vesmíru, kdepak by se ten staral o člověka. Člověk tu má přece také své zákony jako buňka a atom, zákony morální, přírodní, ať se podle nich řídí, nebo na to doplatí, - to je vše.
Jiní si představují Boha přesně naopak. Jako neúnavného hlídače, dozorce a mstitele každého křivého šlápnutí. Jejich Bůh je přísný soudce všech hříšníků, který hříšné trestá a spravedlivé zastrašuje, aby se báli hřešit.
Rozšířená bývala i představa Boha - obchodníka, který si o každém vede přesné účty: má dáti - dal. Na člověku je, aby nezanedbal žádný povinný otčenáš, žádnou pobožnost, aby si pečlivě plnil své náboženské povinnosti. Neboť to je u ctitelů Boha obchodníka to hlavní: aby sis plnil své náboženské povinnosti. Pak je Bůh totiž zase povinen plnit své závazky vůči tobě.
Ale vůbec nejrozšířenější je asi představa „milého dobrého Pána Boha“. Takového toho dobráčka, který nakonec stejně vždycky přivře oko, který straší, ale jen tak. Starosti si k vůli němu dělat nemusíš, on nebere nic tak vážně.

Bůh Ježíše Krista
Zanechme už model, těch je mnoho, a položme si raději otázku nejdůležitější: Jak představoval světu Boha Pán Ježíš?
Bůh, kterého hlásal Pán Ježíš, neodpovídá žádné z lidských představ. Není to lhostejná síla přírody, není to mstitel, není to účtující obchodník, není to dědouškovský dobromyslný dobráček.
Je to Bůh, který se o člověka osobně zajímá. A víc, je to Bůh, který má člověka rád otcovskou láskou. A otcovská láska - to je láska starostlivá a pečující.

Co po nás žádá
Jaké úkony zbožnosti po nás tento Bůh žádá?
Neklade si jiné podmínky, nemá jiné požadavky, než tento jeden. Abychom přjali s vírou jeho Syna a jeho poselství. Abychom Pánu Ježíši uvěřili.
Nám, dětem své doby, která staví vše právě na osobním výkonu, není snadné pochopit, že u Boha žádné zbožné předhánění neplatí, takové to: já víc, než ty.
Bůh žádá jen uvěření. Ale takové uvěření, které nese s sebou změnu celého smýšlení, obrácení, proměnu celého člověka, cosi jako nové zrození.
Je těžké tuto proměnu člověka skrze uvěření v Ježíše popsat, je těžké si to představit, musí se to prožít. Jak když květiny po zimě vynesou na sluníčko, - teď teprv ožijí, rozvíjí se, zavoní květem. - Podobně se děje s člověkem, který uvěří, bytostně uvěří v Ježíše. Starý člověk, sužovaný strachem, slepým osudem, ten se přerodí v nového a prožívá radost a bezpečí. Kdysi to vyjádřil básník: „V náručí Božím, kdo by se bál...“ Život věřícího zkrásní, protože má smysl, má cíl, má jistotu a směr.

Soud je v ruce člověka
Bůh nechce člověka soudit, ale zachránit, - tak to hlásal Pán Ježíš. Není tedy žádný soud? Ale je, jenže v ruce člověka samého. Kdo Boha s jeho nabídkou lásky odmítne, kdo chce být mermomocí jen sám svým pánem, ten se odsuzuje, sám se odsuzuje, do temnot egoismu. Ten „nepřijde k světlu“, jak to vyjádřil v dnešním evangeliu svatý Jan.
A ještě se ptejme,

jak se ta opravdová víra prověřuje?
Když někde postaví nový most, nejprve jej podrobí zatěžkávací zkoušce, pak teprve může spolehlivě sloužit.
Když se v někom zrodí víra v Boha Otce, musí také projít zatěžkávací zkouškou, je-li to víra opravdová. Bylo by lehké a laciné, věřit v otcovského Boha, kdyby se člověku vedlo pořád jen dobře.
Trápení a těžkosti zde plní funkci zatěžkávací zkoušky. Zde ti napadnou otázky malověrných: jak mohl dobrý Bůh dopustit něco zlého, proč to dopustil zrovna na mne, věřícího, kterého má naopak chránit?
Teprv když věřící člověk dokáže ve zlých chvílích místo výčitek Bohu pohlédnout na kříž, postavit se vedle Ježíše na jeho křížové cestě (vždyť proto máme kříž v příbytku, křížovou cestu v kostele), teprv ten věřící zažije osvobození, vykoupení: Když Bůh svého Syna nechal podat nejvyšší svědectví o lásce, já po jeho boku, s ním, také přece něco unesu!
Zde se už víra stává bezpečným mostem přes propasti života.
A tato víra pak působí, že věřící dělá dobré skutky, modlí se, koná pobožnosti. Ne už proto, aby si za ně koupil, zajistil spásu. On ví, že vykoupen už je.
Dělá dobré, protože tak odpovídá na dobrotu Boží. Tohle asi měl na mysli svatý Jan, když napsal: „My jsme poznali, jakou lásku má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni.“ (1 Jan 4,16).
Abychom si dnešní slovo Boží vryli do srdce a mysli, prosme Boha v denních modlitbách i společně teď, zde:
- abychom Boží lásku nebrali nikdy jako něco samozřejmého,
- abychom si uchovali víru v Boží lásku i v těžkých chvílcích života,
- aby se naše víra stále projevovala v dobrém jednání.
 Pojďme tuto svou víru vyjádřit společným vyznáním.
 

JAK SE ZPOVÍDAT

Jak se správně zpovídat? To je téma dnešní úvahy. - „Nejlépe nijak“ - soudí někteří  lidé a mají proti zpovídání mnoho výhrad a ještě víc nechutí. - „Proč mám ve zpovědnici odříkávat knězi - člověku jako já - kdejaký hloupý nápad, kdejaké šlápnutí vedle? Já při tom neprožívám žádnou lítost, ale zato spíš trapnost.“
Bída je, když si to tak jen myslíš, a neřekneš to nahlas. Kněz by ti mohl odpovědět, že takovéhle zpovídání by bylo opravdu trapné. Řekl by ti, že z kdejaké maličkosti se zpovídat nemusíš - vždyť k odpuštění a smazání lehkých hříchů stačí lítost.
Řekl by ti, že i mimo svátost pokání můžeme Bohu vyznávat svá provinění (např. při večerním zpytování svědomí, při kajícím úkonu na začátku mše, při společné kající pobožnosti) - a když jich litujeme z lásky k Bohu a odvrátíme se od nich, Bůh nám naše viny promíjí.
Ale řekl by ti také, že tím svátostná zpověď knězi přesto neztrácí smysl. Nejen u těžkých hříchů,  - tam církev povinnost osobní zpovědi ukládá. Ale osobní zpověď má smysl i tam, kde přímo povinná není, kde člověk zápolí s obvyklým mračnem špatných myšlenek, sobectví, pýchy a kdejakých pokušení.
Rozuměj tedy: vykonat svátostnou zpověď je katolický křesťan povinen jen tehdy, když těžce zhřešil. To se u normálního člověka tak často nestane, ba myslím, že u většiny křesťanů se to za celý život nestane.
Ale i tak je osobní zpověď jasným projevem - viditelným znamením - odvrácení od hříšných návyků, projevem upřímné vůle k napravení. Kněz tu má příležitost k duchovnímu vedení a formaci charakteru.
Jak často chodit k takovéto zpovědi ze zbožnosti? Děti a mládež nejlépe pravidelně měsíčně. Lékaři znají užitečnost preventivních prohlídek. Církev to zná a dávno už praktikuje ve zpovědi ze zbožnosti.
Dospělí lidé, kteří zápolí se svými zlozvyky,  kteří mají trampoty a zmatky, ti podle své potřeby přijdou také častěji ke zpovědi.
A starší, usedlí lidé, kteří denně začínají ranní modlitbou, tj. naprogramováním se dobrým předsevzetím, a končí den večerní modlitbou a zpytováním svědomí, u těch potřeba svaté zpovědi tak častá nebude.
Pro dobré duchovní vedení ve zpovědi je jeden předpoklad: zvol si  moudrého zpovědníka, který tě pozná a může tě soustavně vést. Ovšem nazapomeň, že svátostné rozhřešení je stejně platné od každého kněze, jen když přicházíš s upřímnou lítostí a dobrou vůlí chtít se polepšit.
Jsou také společné kající pobožnosti, při nichž kněz může za určitých okolností udělit i rozhřešení, ale sebelepší společné formy kající pobožnosti nemohou nahradit osobní vyznání, osobní rozhovor kněze s kajícníkem, osobní přijetí rozhřešení.
Společné kající pobožnosti jsou však výbornou přípravou, dispozicí na osobní svatou zpověď.
Jak se tedy osobní zpověď koná?
Doma jsme se snažili zpytovat své svědomí, poznat své hříchy. Litovali jsme jich, rozhodli se napravit, začít znovu a lépe.
Teď přistupujeme ke zpovědnici s důvěrou v Boží dobrotu a v Boží odpuštění. Není to tak docela samozřejmé, odpuštění přijmout a sám si odpustit. Vzpomeň na Jidáše: On svůj hřích doznal - veřejně se z něj vyznal, litoval ho opravdově. A přesto zůstal zoufalcem. Proč? Neuvěřil, že mu Pán odpustí, neodpustil si sám.
Ještě jedno odpuštění je zapotřebí, než vstoupíš do zpovědnice: musíš odpustit druhým, těm, kteří se provinili na tobě. Musíš, říkám. Tuto podmínku nám připomíná Otčenáš, kdykoliv se jej modlíme. Musíš překonat pocit, že druhý je tvůj nepřítel. Musíš překonat nenávist a touhu po pomstě, svou uraženou samolibost. Kdybys neodpustil, postaví se neodpuštěná vina mezi tebe a Otce, uzavře tvé prosbě o odpuštění přístup k Bohu.
Ale je v lidských silách odpustit násilníkovi, který ti ublížuje, a ještě se ti posmívá? - Je to možné, ale jen tenkrát, když si uvědomíš, že je chudák. Že pravý chudák nejsi ty, ale ten, kdo ti ublížil.
Ve zpovědnici vynech úvodní: „já bídný hříšník...“ - a místo toho se krátce představ, jestli tě kněz nezná. Ne jménem, ale situací: Je mi 20 let, svobodný, mám známost. Naposledy jsem se zpovídal tehdy a tehdy, měl jsem toato předsevzetí a takatak se mi v něm dařilo - nedařilo. Nebuď rozvláčný. Pověz stručně a jasně své povahové chyby, zlozvyky, hříchy, vše, co se ti zdá důležité. Není třeba úzkostlivě vypočítávat kdejakou chybičku - vždyť Bůh je vševědoucí, zná tě dobře. Neodříkávej slova zpovědního zrcadla - to je všeobecné - ty mluv o svém životě. Přiznej otevřeně, co ti tvé svědomí vytýká.
A nebuď úzkostlivý. To nejdůležitější k odpuštění není, co děláš ty, ale co udělal Pán Ježíš. A nebuď ustaraný: rozhodující moment ve zpovědnici nejsou slova tvá, ale slova kněžského rozhřešení. Ta ti dávají vědomí, že vina a hřích jsou zahlazeny.
Pamatuj si: kdo se dobře vyzpovídat chce, ten se také dobře vyzpovídá. Při obvyklé zpovědi ze zbožnosti, kde se vyznáváme jen ze zběžných provinění, tam je dobře soustředit se na jednu věc, která tě nejvíc mrzí, na svou hlavní chybu, a ostatní zahrnout do aktu lítosti.
A po rozhřešení, při opouštění zpovědnice? Poneseme si radost z velikého zážitku setkání s otcovskou dobrotou Boží.
Svátost smíření je dar vzkříšeného Krista. Kdo si toto uvědomí, ten tuto svátost přijímá vděčně a rád.
 

PROROCI VOLAJÍ K NÁPRAVĚ

Starozákonní čtení nás zavedlo do středu jedné z velkých tragédií vyvoleného národa. Začala - jako vždy - odpadem od Boha: státníci, kněží, lid, všichni začali jednat bezbožně.
Izrael měl v té době celou řadu špatných králů a národ od nich kdeco špatného učenlivě odkoukal.
Až král Joziáš si dává říct od proroka, odvrací se od pohanství, chce napravit i národ. Začátkem 6. století zahajuje velké celonárodní aggiornamento, nápravu. Kniha Božího zákona je znovu nalezena, veřejně se v chrámě předčítá. Obnovuje se zachovávání svátečního dne. Lidé musí zanechat pohanských model, které se jim zdály modernější než prastarý Hospodin. Přichází na pomoc dějinná Boží prozřetelnost, aby převýchova byla účinná. Celý národ má zblízka a na vlastní kůži poznat, po čem stále pošilhával. Celý národ je deportován - přesazen - do čistě nevěreckého světa, který zná jen modly. Ať si to lid Boží zkusí, jak se žije tam, kde místo Bohu se slouží modlám.
Výsledek tohoto školení je jedinečný a trvalý. Ti, co se vrátí po sedmdesáti letech ze zajetí, jsou zcela vyléčeni z obdivu k pohanství.
Zdá se, že dnešní křesťanská Evropa musí prodělat stejnou léčebnou kúru, aby dokázala objevit pravou velikost svého Boha.
Teprve když Izraelští sedávali u vod babylónských a plakali steskem po domově, teprve když žili ve světě nedotčeném milosrdenstvím smířlivostí a odpouštěním, když žili ve světě, který šel bezohledně za svými cíli a bez milosti drtil a šlapal jednotlivce i národy, co se mu dostali pod nohy; - teprve když tento národ zajatců zaséval slzy, seménka obrácení a nové věrnosti Bohu - teprve potom znovu objevil nad sebou Hospodina, který nabízel záchranu tomu,kdo v něj uvěří.
Je to stejná situace, stejný předobraz jako had na poušti v dnešním evangeliu. Izraelští jsou v kraji plném jedu, plném zla. Věřit už zapomněli, jen reptat umějí.
A teprve v této beznadějné situaci uslyší hlas Hospodinův, nabízející záchranu: Pohlédni s důvěrou na kříž, uvěř.
Co se tím evangeliem radí nám? Totéž co Izraelitům: Chceš-li se zachránit před smrtelným uštknutím hada - pokušitele ke zlému, pohlédni na kříž. Teď je Ježíš Kristus tím měděným hadem.
Všichni jsme vyhnaní synové Evy, všichni občas sedíme při řekách babylónských a pláčeme po světě spravedlivém, po vlasti našich otců, jíž je nebe. Kéž i nás tento zážitek exilu přivede k nové pevné víře: k víře, že svět není jen silovým polem náhod a pudů; - k víře, že člověku nestačí ke štěstí modly, jak je módy v různých dobách vynášejí. - Kéž uvěříme, že Tento na kříži je náš Vykupitel. Kéž uvěříme, že Bůh tak miloval svět, že poslal k naší záchraně svého Syna.
Bože, věřím, pomoz mé nedůvěře.

Přímluvy

Pojďme se postavit před Boha jako pokorní prosebníci. Bože, my tě prosíme:

• Abychom Boží lásku nebrali jako něco samozřejmého a povinného.
• Abychom si uchovali důvěru v Boha v těžkých chvílích života.
• Abychom nespoléhali pyšně jen na vlastní síly, ale uměli prosit Boha o pomoc.
• Abychom se dobře připravili k slavení velikonočních svátků.
• Aby všechny děti naší farnosti poznaly Pána Ježíše jako učitele života.
• Aby se naši letošní prvokomunikanti dobře připravili na první svaté přijímání.

Bože věčný, zachraň nás, svůj lid, když tě pokorně prosíme o pomoc ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána.

Uvedení do bohoslužby

Dnes je naším postním kazatelem, heroldem Krista Vykupitele, prorok Jeremiáš. Nabízí uzavření nové Boží smlouvy s člověkem: „Budu vaším Bohem; svůj zákon zapíšu do vašich srdcí.“
Tato nová smlouva se naplňuje při každé mši, při každém slavení Eucharistie. Ježíš tu na způsob pšeničného zrna umírá - a plodem jeho smrti je náš život.
Než začneme slavit tuto oběť Páně, přihlasme se k němu každý osobně: očištěme své srdce pokorným přiznáním své hříšnosti.

Uvedení do čtení

Teď poslouchejme pozorně, co tu prorok jménem Božím nabízí: novou smlouvu člověka s Bohem, která má být dodržována ne ze strachu před trestem, ale jako srdečný vztah, zachovaný z lásky. Jsme my už dětmi této nové smlouvy?
Jer 31,31-34
Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

Nový vztah člověka k Bohu, jak ho vyhlížel už Jeremiáš, ten nemohl vzniknout jen z přičinění člověka. Teď uslyšíme, kdo se o něj zasadil a zasloužil.
Žid 5,7-9
Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají.

Za Ježíšem přicházeli pohané, zatímco vyvolený národ zůstával ve své většině lhostejný. Budeme i my dnes naslouchat evangeliu lhostejně a bez zájmu?
Jan 12,20-33
Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!" Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě." Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.
 

CESTA K UZDRAVENÍ

Nepřeslechli jste, co to v prvním čtení volal prorok Jeremiáš? Novou smlouvu, nový život nám nabízí Hospodin! Tobě, mně, každému z nás osobně. Kdo si nechá jeho zákon vložit do svého nitra, tomu odpustí jeho nepravosti, na jeho hřích už nevzpomene.
Nový život slibuje Pán Ježíš těm, kdo ho chtějí následovat, kdo půjdou za ním.
Ti pohané z dnešního evangelia šli za Ježíšem, aby se s ním setkali osobně, aby ho uviděli, uslyšeli.
Ale co my dnes? Jak my máme jít za Ježíšem, kam  my za ním půjdeme?
Každou neděli slyšíme pozvání na schůzku s Ježíšem ve svátostném společenství lásky - zde, při svatém přijímání.
Dnes, na konci bohoslužby, uslyšíme pozvání na jinou schůzku s Ježíšem.
Uslyšíme pozvání k setkání s Ježíšem jako léčitelem, uzdravovatelem. Uslyšíme pozvání k velikonoční svaté zpovědi.
Kolik má tahle svátost různých jmen - už to samo svědčí o hloubce a bohatství, které se jedním jménem ani nedá vystihnout: Svátost pokání, svatá zpověď, svátost smíření, svátost uzdravení.
My jsme zvyklí chápat zpověď spíš jako svátost odpuštění. Proto jdeme ke zpovědi, abychom dosáhli odpuštění svých hříchů.
Ale nový obřad této svátosti zdůrazňuje i jiný, a to léčebný účinek.
Hřích je totiž nejen útokem na Boží lásku, urážkou Boží. Hříchem člověk zraňuje sám sebe, bližního, celou církev.
Když rodiče hřeší tím, že zanedbávají děti, zraňují tím nejen sebe, ale i děti. Když děti hřeší tím, že opouštějí rodiče, zraňují sebe i rodiče.
Co se lidé naběhají po různých léčitelích, uzdravovatelích, zázračných lékařích!
Že by tato svátost vedla nejen k odpuštění hříchů, ale i k uzdravení? Ano. Je to mocný prostředek k uzdravení mysli, lidské psychiky. Je to mocný prostředek k uzdravení mezilidských vztahů. Je to i mocný prostředek k ozdravení tělesnému.
Ovšem, aby pomohl lék předepsaný lékařem, musíš ho užívat, tak, jak lékař předepíše.
Aby se uvolnila léčebná síla Boží, abys došel jak Božího usmíření, tak pokoje a uzdravení, užívej tuto svátost tak, jak tě k tomu vede církev.
Abychom se k této svátosti lépe připravili, uděláme si letos před zpovědí společnou kající pobožnost. Předstoupíme před Boha společně a budeme prosit o uzdravení všeho, co je v nás a kolem nás nezdravé.

Uzdravení vzpomínek
Budeme prosit o uzdravení té představy, kterou máme o sobě. Často si připadáme jako ten, který selhal. Jako slaboši. Jako nešikové. Vede nás to, abychom se před lidmi dělali lepší, stále cosi předstírali. A to je únavné. Deprimující. Depresivní.
Svátost smíření nás vede k uzdravení. Uznej své nedostatky. Lituj jich, ale nezůstaň u nich: Děkuj Bohu, že žiješ, že se můžeš od hříchů odvrátit. Děkuj Bohu a chval ho, že je veliký. To tě uzdraví z tvého zahledění do sebe. Naučíš se, co znamená výzva: „Vzhůru srdce!“ -
To je tedy veliká síla svátosti smíření: Bůh uzdraví tvé bolestné vzpomínky. Místo vzdychání se naučíš radostně děkovat. Místo stále se vracejícího a potlačovaného pocitu viny, žíravé pomstychtivosti za utrpěné křivdy, se naučíš chválit Boha za všechno, co se v tvém životě stalo. Tvé vzpomínky se uzdraví. Nevymaže se vše to, cos prožil, zůstane to v paměti. Ale nebudou to už vzpomínky bolavé. Budou klidné a vděčné: Díky, Pane, že to vše je už odpuštěno, Ježíšovou zásluhou usmířeno, že už ti za vše můžeme děkovat.

Uzdravení vztahů
Svátost smíření, svatá zpověď, působí také uzdravení vztahů. Tak, jak to říkáme při každé mši: „Ať nás všechny sjednotí ve svorné lásce Duch svatý.“
Otvíráme se tomuto Duchu, aby uzdravil naši neschopnost milovat a odpustit. Aby nás naučil milovat tak, jak miluje Ježíš. Odpustit tak, jak odpouští Ježíš. Nejprv našim nejbližším, domácím - od těch ukřivdění bolí nejvíc. A pak dalším, až po naše mrtvé. Odpouštím, protože i mně se odpouští.

Uzdravení tělesné
Že tělesné zdraví souvisí se zdravím duševním, to víme předobře. Pokoj v duši dává šanci i na uzdravení tělesné.
Ve mši se modlíme za uzdravení často. Modlíme se však opravdu s vírou, která očekává vyslyšení? S vírou, která očekává uzdravení? Která už předem děkuje, místo aby vyčítala a vynucovala?
Modleme se třeba takto:
„Pane Ježíši, chválíme tě, že jsi za svého pozemského života měl soucit s nemocnými a žes je uzdravoval. Děkujeme ti, Pane, že jsi pověřil učedníky, aby ve tvém jménu uzdravovali nemocné. Prosíme tě, pošli na pomoc našemu nemocnému tělu Ducha svatého, aby nás osvobodil od bolestí a nemocí a daroval nám zdraví těla, duše i ducha, abychom ti mohli radostně sloužit. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“
Tuhle modlitbu najdete rozmnoženou vzadu na stolku. Vezměte si jich víc a dejte nemocným. Povzbuďte je, aby se otevřeli síle Ducha svatého.
Ve svátosti smíření chce Bůh nejen odpustit naše hříchy. Nabízí nám i uzdravení našich vzpomínek. Uzdravení našich vztahů k lidem, k světu. Uzdravení i našich neduhů tělesných.
Dobře se tedy na naši letošní velikonoční svátost smíření připravme, aby Hospodin mohl s námi uzavřít novou smlouvu. Aby byl opravdu naším Bohem a my opravdu Božím lidem.
 

ZADOSTUČINĚNÍ

Těžkopádné slovo „zadostučinění“, které se v běžné češtině prakticky nevyskytuje, svědčí, že i tato poslední část svátosti smíření má malé místo v našem životě.
Vyjdeme ze zpovědnice, pomodlíme se nějakou modlitbičku „za pokání“ - a hotovo, svátost skončila. Víc na to, co se odehrávalo v této svátosti, ani nevzpomeneme.
Snad by trochu pomohlo nazvat tuto poslední část srozumitelnějším jménem, třeba „napravení“ nebo „polepšení“, aby bylo jasné, že je to úkol do dalšího života. Že tu jde o uzdravení vlastní minulosti a o nápravu bolavých vztahů ke druhým.
Snad by pomohlo častěji si připomínat, jak jinak to dělaly první generace křesťanů. Ti dostali od kněze napřed „pokání“ - úkol k napravení, a teprve po jeho splnění, někdy i za rok i déle, jim kněz dal rozhřešení.
Proč dnes je tak mírná kající praxe při zpovídání?
Jednak proto, že jsme si vědomi: to nejdůležitější k nápravě neleží na člověku. To už vykonal Pán za nás, na kříži.
Jednak také církev předpokládá, že kajícník si najde sám nejvhodnější úkony k sebeuzdravení a k nápravě následků. Že začne s chutí a energicky konat opak toho, v čem nejvíce chyboval. To je totiž nejlepší dobrovolné pokání.
„Hezky to zní,“ - myslíš si teď možná, - „ale dá se to tak dělat? Mohu změnit svou povahu, jednat opačně, než jsem zvyklý? Dokáži vyskočit ze své kůže?“
Kdyby bylo pravda, že člověk se svou povahou nic nenadělá, byla by všechna dobrá předsevzetí ubohým sebeklamem. Ještě že to tak není. Každý člověk se může změnit k lepšímu.
- Ale musí mít jasně před očima cíl a motivaci svého úsilí: Jakou dobrou vlastnost chci získat a proč?
- Musí tento cíl vnášet do svého dennního života. Do ranní modlitby správné naprogramování: v čem dobrém se chci dnes zacvičovat a proč to chci dělat. Při večerní modlitbě a v neděli v kostele se kontrolujeme.
- Musí se soustředit na jeden cvik  a musí se při tom soustředit na dnešek, na teď.  Žádné kdybychy na včerejšky, žádné snění nad zítřky. Co dělám teď, to se snažím dělat perfektně.
- Knězem uložený kající skutek se snažím vykonat co nejlépe. Církev zná tři hlavní kající skutky: modlitbu, půst a almužnu.
Když ti kněz uloží modlitbu, ať je to modlitba soustředěná, rozjímavá, opravdová.
Když se máš postit, ať to neodbýváš vzdáním se kostky cukru do kávy. Nemusíš si vymýšlet žádné způsoby, jak sám sebe trestat, trápit. O to se ti postarají bližní. Tvé pokání je v tom, že trampoty s bližními poneseš trpělivě.
Na tvou almužnu už nenatahují ruce opravdoví chudáci na ulici. Ale když si uvědomíš, že všechny kostely u nás se udržují jen z almužen, z darů věřících, nebude se ti při nedělní sbírce třást ruka, jestli dát pětikorunu nebo dvacetikorunu.
- Kromě  uzdravení vlastní minulosti, započetí nácviku dobrých návyků, máme druhý úkol, usmířit náš vztah k lidem.
Nejprve jsou tu moji nejbližší, členové rodiny. Bývalo zvykem, že kdo šel ke zpovědi, napřed všechny doma poprosil za odpuštění, čím je zarmoutil, čím jim ublížil.
Ať už před zpovědí nebo aspoň po ní mělo by i u vás zaznít: „Zkus to se mnou ještě jednou! Začněme znovu! Dívejme se dopředu!“
Ale nestačí tu jen slovo. Důležité je i viditelné znamení smíru - podání ruky, objetí, políbení, rozhovor, společná vycházka, společná modlitba, drobný dárek.
Po členech rodiny jsou tu i další lidé kolem nás. Možná jsi jim dal pohoršení, zarmoutil, ublížil. Teď to máš napravit, škodu dle svých sil nahradit. Úvod „Obřadu pokání“ říká:
„Lidé jsou mezi sebou propojeni, takže hřích jednoho škodí i druhým - právě tak, jako zbožnost jednoho je dobrodiním pro ostatní. Proto pokání vždy s sebou nese smíření s bratřími.“
- Chceme-li v sobě opravdu zvládnout zlo a naučit se žít dobře, pak musíme být ochotni poskytnout pomoc v nouzi. Kdo není ochoten pomoci druhému, ten nemá žádnou šanci, že pomůže sobě.
- O další podmínce jsme už mluvili. Je to ochota prominout bezpráví dřív, než jsme o to byli požádáni. Každé neodpuštění, každá zášť a neláska vylučuje přátelství s Bohem i člověkem.
Pěkným díkem za dobrou zpověď by bylo, kdybys pomohl někomu, kdo se ostýchá jít ke zpovědi. Tam, kde jsi ty, kněz přijít nemůže. Ale ty tam jsi. A prožils právě velký zážitek. Pověz to dál.
Správné „zadostučinění“ po zpovědi, to je tedy odpověď tvé lásky na otcovskou lásku, kterou jsi zažil ve zpovědnici. Na každém kroku teď chceš odkládat to, co v tobě odporuje kráse a dobrotě Božího dítěte, Ježíšova bratra.
Nad dobře prožitou svátostí smíření září světlo velikonočního úsvitu, radost zmrtvýchvstání. I my tu vstáváme ze smrti svých hříchů. Zatoulaný marnotratný syn se vrátil do náruče Otcovy. Magdaléna konečně spočinula u nohou Ježíšových.
Radostnou zvěst o Boží lásce a o Boží dobrotě smíte teď nést s sebou a vypravovat o ní druhým. Světlo Kristovo smíme předávat dál. Teď už to víš: Svátost smíření, to není povinnost, to je dar. Není to mechanismus, jak se zajistit před Božím trestem - je to způsob, jak se otevřít a přijmout Boží lásku.
Svátost smíření je chvalozpěv na Boží milosrdenství.
 

JEREMIÁŠ - HLASATEL NOVÉ SMLOUVY

V knize proroka Jeremiáše zaujímají zvláštní místo dvě kapitoly: třicátá a jednatřicátá. Je to do ostatního textu vložený samostatný spis, který má od pradávna jméno „Kniha útěchy“. Jádrem, nejdůležitější výpovědí této „Knihy“ jsou slova, která jsme dnes četli: „Blíží se doba, kdy s domem Izraele sjednám novou smlouvu. Svůj zákon vložím do jejich nitra a napíšu jej do jejich srdcí. Odpustím jejich viny, nebudu vzpomínat na jejich hříchy.“
Co je tak zvláštního na tomto textu? Vyjadřuje podstatu Nové smlouvy, v čem se Starý zákon liší od Nového. Vyjadřuje vlastně totéž, co dnes Pán Ježíš obrazně říkal v evangeliu.
Podstatou Starého zákona byla dvojstrannná úmluva: lid Boží se zavazuje plnit Boží přikázání, Bůh se zavazuje, že ho bude chránit a že ho spasí.
Když Izraelští r. 722 upadli do zajetí, usoudili, že Bůh tuto smlouvu zrušil. Oni už před tím porušili smlouvu ze své strany: přestali zachovávat Boží zákon. Teď smlouvu ruší i Bůh.
Jeremiáš však ohlašuje: Bůh uzavře novou, vlastně obnoví starou smlouvu na novém základě. Ze strany Boží se přislibuje milosrdná láska: odpustím jim viny, nebudu vzpomínat na jejich hříchy.
Ze strany člověka se vyžaduje pokání. I hříšník se může na této smlouvě podílet, ovšem za zásadního předpokladu: že se obrátí, že bude dělat pokání.
Ústředním pojmem novozákonní zvěsti o spáse je proto pojem pokání. Pán Ježíš k němu vyzýval, hned jak začal  veřejně učit: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15).
Co je to pokání, co se tím slovem miní? Náš postní řád říká, že pokání je vnitřní obrácení člověka od hříchu a od sobectví k lásce podle Božího řádu.
Jak se vyjadřuje navenek, to nám nejlíp ukázal Pán Ježíš: svou veřejnou činnost začal čtyřicetidenním postem, konal dobro a obětoval vše: svůj čas, schopnosti, nepohodlí, ano i život, aby nás zachránil. Stal se pšeničným zrnem, které umírá, aby vzešlo mnoho užitku.
Kdo chce být opravdu křesťanem, musí se tedy také učit nést kříž, nežít jen sám pro sebe. Musí dělat pokání, jako dělal Pán Ježíš: postit se, konat skutky lásky, modlit se.
Do našeho postu patří odedávna přísný půst od masa a újma v jídle na začátku a na konci postní doby - na Popeleční středu a na Velký pátek.
 Patří sem i páteční půst od masa. Jeho zachovávání v tradiční podobě je nyní ztíženo komplikovaností dnešního života, - cestováním, stravováním ve školních a závodních jídelnách. Komu páteční půst od masa dělá potíže, ať si jej nahradí nějakým jiným, dobrovolným pokáním: zdržením se od nějakého jídla, skutkem lásky - služby bližnímu, modlitbou, úkonem zbožnosti.
Co postem a sebezáporem ušetříme, máme věnovat na dobročinné účely - např. na opravu kostelů a pod.
Od předpisů postu jsou osvobozeny děti, starci a nemocní. Ale od kajícnosti, od pokání, není osvobozen nikdo z nás, protože všichni jsme hříšní. To je podmínka smlouvy Nového zákona z naší strany. Kdo nekoná pokání žádné, měl by se obávat vážné výstrahy Ježíše Krista: :Nebudete-li činit pokání, zahynete.“ (Lk 13,5).
Zvlášť výrazným projevem kajícnosti je opravdové a upřímné přijetí svátosti smíření, v němž se kajícník setkává s Ježíšem Kristem a z jeho milosrdenství se smiřuje s Bohem a s církví.
Bratří, teď vám asi táhne hlavou těžkomyslná otázka: co tedy já musím všechno dělat? Ale ono je to jinak: To Bůh chce něco udělat s tebou, chce tobě něco darovat, má s tebou své záměry. Chce ti dát lepší život, chce, abys ožil. Chce, abys povstal z toho skomírání, co teď žiješ, tak jako   Kristus vstal z mrtvých.
Nečekej s postem v jídle, až se začneš bát o svou štíhlou linii nebo až onemocníš z tloušťky. Nečekej se sebezáporem, obětmi, cvičením v sebevládě a v snášení nepohodlí, až ti to vše bude vnuceno.
Ulož si každý den skutek kajícnosti jako přípravu na velikonoční svatou zpověď, jako plnění smlouvy s Bohem ze své strany, jako důkaz, že tvá lítost nad hříchy je upřímná, a dobrá vůle ochotná.
S dnešním vyznáním víry vyznejme i svou ochotu konat pokání.

Přímluvy

Bůh Otec za nás obětoval Syna, abychom nezemřeli v hříchu. Volejme k němu, prosme ho:

• Aby trpící, nemocní a umírající lidé pochopili evangelium o zrnu pšeničném.
• Aby naše mládež poznala užitečnost sebezáporu.
• Abychom se dobře připravili na velikonoční svatou zpověď.
• Abychom důkladně zpytovali svědomí a poznali, v čem jsou naše nedostatky.
• Abychom vytrvali v dobrém úsilí, i když nemáme viditelné úspěchy.
• Abychom podle svých sil pomáhali mírnit trampoty lidí svou ochotnou pomocí.
• Aby naši zemřelí došli skrze Ježíšovo utrpení a smrt do radosti zmrtvýchvstání.

Pane, náž Bože, veď nás k sobě skrze učení Ježíše Krista, našeho Pána.

Úvod ke svěcení ratolestí

Zdravím vás všechny na úsvitu Květné neděle: Pán s vámi.
Sešli jsme se tu, abychom dělali totéž, co občané jeruzalemští: abychom připravili Pánu Ježíši slavný vjezd do naší farní obce, do našeho chrámu. Chceme Pána Ježíše radostně pozdravit jako svého Krále, chceme nést v rukou zelené ratolesti, v nichž se probudil jarní život,  jako symbol Kristova slavného vítězství nad smrtí.

Uvedení do bohoslužby

Velikonoce začínají slavným vjezdem Páně do Jeruzaléma - prastarou oslavou Krista - Krále. Ale zpěv Aleluja je dnes spíš zastíněný než radostný. Vždyť víme, že titíž lidé, kteří dnes volají „Hosana - ať žije!“ - budou v pátek volat „Na kříž s ním - ať zhyne!“

Uvedení do čtení

Izaiášovu píseň o věrném a statečném Božím služebníku právem chápeme jako obraz našeho Pána a Vykupitele.
Iz 5O,4-7
Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.

I druhé čtení opěvuje Pána Ježíše jako věrného a pokorného Božího služebníka.
Flp 2,6-11
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Mk 14,4-15,47
Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat: "Buď zdráv, židovský králi!" Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem – otce Alexandrova a Rufova – přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říkalo Golgota, což znamená v překladu Lebka. Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zločince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže!" Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?", to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: "Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!"

Uvedení do pašijí

Nyní se posadíme a budeme naslouchat pašijím, evangeliu o umučení Páně. Není to jen líčení, co udělali lidé Pánu Ježíši kdysi dávno. Je to i o tom, jak se chováš k Pánu Ježíši ty, já, dnešní lidstvo.
Kdo se pozná v Petrovi, který se k Pánu Ježíši okázale hlásil, když byl populární, módní, ale dnes se zapřísahá, že není jeho učedník?
Kdo se pozná v Pilátovi, který si myje alibisticky ruce, chce zůstat neutrální?
Kdo patří do komparsu milionových zástupů, kterým je vše jedno a jdou, kam vítr fouká?
Kdo patří mezi katy, kteří si neopomenou také plivnout a kopnout, když je do koho.
Kdo z nás se najde v Jidášovi; ve Veronice; kdo v Šimonovi Cyrenském; kdo v Janovi; - kdo má místo po boku bolestné matky Marie?
Velké drama světa se hraje, a bude se hrát až do konce věků. Moje úloha v něm může být jen jedna.
Která to je?

Doslov po pašijích

Ježíš umřel. Umřel nadarmo? Proč se vlastně umírá? Vojákovi říkají, že umírá za vlast, ale on doufá, že kulka mine právě jeho. - Nemocný doufá, že lék zabere. Ježíš nedoufal, že přežije. Věděl, že ho zabijí. Ale vlastně přece doufal, doufal - až za smrt. Doufal, že vstane k jinému životu. Ježíš vsadil celou svou existenci, celou svou budoucnost do naděje až za tělesnou, lidskou smrtí.
To je smysl Velkého pátku. Z této velkopáteční naděje roste i naše důvěra. Zde má kořeny naše víra. Kázat Velký pátek znamená uvěřit ve velikonoční jitro, zatímco náš život se odehrává v pašijovém týdnu.
Umřel Ježíš nadarmo? Ne. Ježíš nás zbavil strachu ze všeho na světě. Ze všeho za světem. Zbavil nás strachu ze smrti. Ježíš neumřel nadarmo.
Obraťme se proto s důvěrou k tomuto vítězi nad smrtí se svými potřebami a prosbami.

Přímluvy

Prožíváme opuštěnost a osamělost Pána Ježíše, jak jsme jej viděli v Markových pašijích. Ale on už sedí po pravici Otce. Prosme ho s důvěrou:

• Ať se najdou odvážní mladí lidé, kteří tě nenechají osamělého na cestě za záchranou lidstva, a doplní řady tvých učedníků.
• Ať lidstvo pochopí, že ty jsi zachráncem - spasitelem i dnešního světa.
• Ti, kteří vládnou národům a státům, ať nehledají jen přízeň voličů, ale jednají podle svědomí.
• Ti, kteří řídí a vedou tvou dnešní církev, ať mají před očima pokoru Krále králů na oslátku.
• Těžce nemocní, co už jdou na smrt, ať se přidrží Ježíše na jeho křížové cestě.

Bože, ať nikdy nezapomeneme, co pro nás podstoupil tvůj Syn, ten, který s tebou teď kraluje na věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Scházíme se tu v kostele s naším Pánem jako obvykle - a přece dnes je vše docela jinak. Je „večer před jeho utrpením“, je večer na rozloučenou. Pán Ježíš se loučí s učedníky jako jejich poslední služebník - umývá jim nohy - sebe sama dává jako dar z lásky, dar na památku.
My se tu smíme tohoto společenství v duchu účastnit - vždyť i na nás Pán myslí ve všem, co tu dělá a říká.
Z hloubi naší pokorné a vděčné lásky ho pozdravujeme:

Uvedení do čtení

Židovská velikonoční večeře, o které si teď budeme číst, je předobraz naší večeře novozákonní. Židé tu vzpomínali, jak vyšli z otroctví egyptského, - zde se Pán Ježíš připravuje na cestu sám, aby celé člověčenstvo osvobodil z otroctví hříchů.
Ex 12,1-8.11-14
Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v egyptské zemi: "Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce. Řekněte celému společenství Izraele: 'Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu, jehně pro dům. Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je (tomu) domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst. Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z jehňat nebo kůzlat. Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám (nad nimi) v domech, kde ho budou jíst. Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi jak u lidí, tak u dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi. Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit jako Hospodinův svátek. Budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.'"

Teď dobře poslouchejme, abychom postihli tři časové rozměry, které tu vystihuje svatý Pavel: minulost - jednáme tu na památku Ježíšovu; přítomnost - jednáme tu zde a teď; a budoucnost - budeme tak jednat, dokud Pán nepřijde znovu.
1 Kor 11,23-26
Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku." Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Teď Pán Ježíš jde apoštolům umývat nohy. A my rozumíme - tím jednáním Pán zviditelňuje, co stále hlásal: chce sloužit Otci, chce sloužit i nám, lidem.
Jan 13,1-15
Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?" Ježíš mu odpověděl: "Co já dělám, tomu ty nyní nemůžeš rozumět; pochopíš to však později." Petr mu řekl: "Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!" Ježíš mu odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." Šimon Petr mu řekl: "Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!" Ježíš mu odpověděl: "Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: "Ne všichni jste čistí." Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: "Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy."
 

VEČER DĚKOVÁNÍ

„Bůh se stává člověkem“ - nad touto představou jsme žasli o vánocích. Dnes se tato zvěst před našima očima konkretizuje, zviditelňuje: Boží Syn se stává služebníkem lidí.
Ježíš Kristus, Emanuel, Bůh s námi, kleká na zem před Jidášem, který ho za chvíli zradí, před Petrem, který za chvíli zapře, že je jeho učedník. Pokleká a umývá jim nohy. Všem umývá nohy. Vlastně i nám umývá nohy, i nám chce sloužit.
Jaký je to pro Ježíše večer, ten dnešní. Tak se na něj Pán Ježíš těšil: „S toužebností jsem si přál jíst s vámi beránka“  - říká jim. A oni?
Navečer se hádali o ministerská křesla ve vládě Božího království. Před večeří jde jeden z jeho apoštolů vyjednávat s židovskou vládou, kolik mu zaplatí, když ho zradí.
Při samé večeři se Petr rozčileně brání, aby mu Pán prokázal službu, protože tuší, že je to viditelné znamení toho, co Pán Ježíš bude žádat i po něm, i po všech svých: abychom i my se považovali za služebníky - ne pány svých bližních.
A po večeři? Ježíš vychází do tmy, aby se vydal do rukou zlých. Bojí se. Prosí své přátele: „Buďte se mnou, modlete se se mnou!“ Prosí je úpěnlivě, ale oni si pohodlně lehnou, teple se zabalí do pláště - a spí.
Jak ještě jinak, jak ještě víc mohl Bůh ukázat svou věrnost nám, kteří jsme plní ctižádosti a rivality. Kteří jsme z naší svobody udělali džungli boje o moc, všichni proti všem. Věrnost nám, kteří jej denně zrazujeme a prodáváme. Prodáváme všude, kde cinkne zlaťáček výhody, požitku. Věrnost nám, kteří uhýbáme před každým nepohodlím, námahou, kteří raději jdeme spát, než abychom se pomodlili.
Není většího důkazu lásky, než položit život za své přátele. Ježíš ten důkaz podal. Život obětoval. Tento chléb je znamení, zpřítomnění jeho oběti za nás. A jak na to odpovím já, ty? To už mu povězme každý z nás sám, až on bude naším hostem po svatém přijímání. Dnes najdeme jistě i ta pravá slova k poděkování.

Přímluvy
Pán Ježíš nás pozval sem, do společenství svého stolu. Prosme ho s důvěrou:

• Zachovej tvou církev, tvé mystické tělo, odolné proti všem chorobám sektářství, fanatismu a pověr.
• Jak jsme tu svorně pohromadě, tak ať všichni křesťané vytvoří společenství věřících.
• Lidé, kteří řídí národy a státy, ať chtějí po tvém vzoru raději sloužit než panovat.
• Jak se tu společně podílíme na chlebu tvého Těla, tak ať i v životě tvoříme bratrské společenství.
• Ať jednou dojdeme  společenství s našimi zemřelými v tvém věčném království.

Pane Ježíši, v této svaté Hostině nám dáváš naději v dobrou budoucnost s tebou. Chceme ti za to děkovat po všechny dny života a po celé věky věků.

Uvedení do bohoslužby

Včera jsme byli s Pánem Ježíšem ve večeřadle a v Getsemanech.
Dnes je náš chrám Golgotou. Před náš duchovní zrak se staví kříž Kristův. Nejen náš chrám, celý dnešní svět je Golgotou, na níž lidstvo zabíjí a odmítá svého Boha. My jsme malým hloučkem, který toto hrozné divadlo s ustrnutím sleduje a ptá se: jakou roli tu hraji já - jak se chovám k Pánu Ježíši já?
Z kříže na nás hledí zrak Kristův: i tvůj hřích tesal tento kříž! - Co jsem ti učinil?
A právě v našem zahanbení a vděčném pohledu na kříž je jádro dnešního dění. Kříž se nám stává znamením spásy. Když na něm Pán naklonil hlavu a umřel, změnil se osud světa i osud náš. Kříž, nástroj smrti, se stává vítězným znamením. To je mystérium kříže. Při pašijích, při odhalování kříže máme z něj něco pro sebe pochopit.
Čtením pašijí, zprávy o umučení Ježíšově, dnes bohoslužba začíná: Náš Král jde za nás na smrt.

Doslov po pašijích

Skončil proces - vzor všech nespravedlivých soudních procesů - justiční vražda, do které jsme zapleteni i my všichni.
Soudce byl bezcharakterní zbabělec. Svědkové byli nastrčení lháři. Celé soudní řízení bylo výsměchem všemu právu.
Obžalovaný se nesmí hájit. Jak promluví, je fackami umlčen. Policisté si rozebírají jeho osobní majetek ještě zaživa. Ježíšovi nepřátelé si mnou ruce: konečně jsme ho zničili.
Ježíšovi přátelé se krčí, schovávají, utíkají a naříkají... „A my jsme doufali, že to je on, kdo zachrání náš lid.“
Nepřátelé nevědí, že nejsou vítězi, ale jen nástroje, že dosáhli opaku toho, co chtěli.
Přátelé ještě nechápou, že jejich záchrana, vykoupení se právě naplňuje..
Ale postupně si začnou uvědomovat smysl Kalváriie miliony lidí. Miliony se zaradují, že Ježíšovy řeči nebyly jen planá hesla, řečnické fráze, že za své evangelium i život položil.
Miliony lidí slabých a hřešících se zaradují, že Ježíš je má přesto rád a zve je s Petrem k sobě.
Od té doby miliony lidí se zastavují v úžasu před Kristovým křížem, rozjímají o něm, mluví o něm, kážou o něm. Ale mluvení samo nečiní ještě z člověka následovníka Ježíše Ukřižovaného. Pán nám neřekl: „Mluvte co nejvíce o mém kříži!“ - Pán nám přikázal: „Vezmi svůj kříž každodenní a následuj mne.“ - Prakticky to znamená nést denní trampoty bez nářku. Postavit se při nich a s nimi pod kříž Kristův vedle Marie a Jana a Magdalény.
Začněme s tím už teď, hned, zde. Postavme se v duchu pod kříž a prosme Beránka Božího za náš svět, za jeho a naši církev, za nás všechny.