Uvedení do čtení

První čtení v nás probouzí naději, že nedůvěrou zmítané a na tábory rozdělené lidstvo se přece jednou sjednotí kolem  osobnosti Zachránce a Spasitele Ježíše Krista.
Iz 9,1-3.5-6
Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost, veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce, (bude vládnout) na Davidově trůně a v jeho království, on je upevní a utvrdí právem a spravedlností od tohoto času až navěky! To způsobí horlivost Hospodina zástupů.

Ty nejvznešenější věci v životě si člověk nemůže koupit za peníze, ty dostává z lásky, zadarmo. Už svatý Pavel tohle věděl. Píše o tom v listu Titovi.
Tit 2,11-14
Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás tak, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.

Nebyli to učenci, kdo první našli novorozeného Ježíše, ale byli to prostí pastýři. Proč? Snad proto, abychom dnes  uvažovali a pochopili, čeho je nám potřeba, abychom platili za dobré lidi a správné křesťany.
Lk 2,1-14
V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: “Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení.“
 

POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE

Tak zas máme vánoce. Děti se těšily. Dospělí chystali. Staří kroutí hlavou:
„Kdepak teď, to už nic není. To když my jsme byli děti, to bývaly vánoce! I sněhu bývalo víc. Teď už to není ono.“
Svatý Otec v jednom vánočním projevu také říkal, že to není, jak by mělo být, že by to mělo být lepší. Říkal, že dnes by lidstvo mělo být mnohem jistější, bezpečnější, šťastnější než bylo v minulých dobách. Máme více jídla, tepla, ošacení, lepší dopravu, více pohodlí. Lidstvo je vzdělanější, kulturnější, technicky vyspělejší. Ale člověk není šťastnější, ani jistější, ani klidnější. A nebude šťastnější, dokud k hodnotám techniky a vědy nepřidá hodnotu největší: Boží lásku!
To je to, co nám zjevují, co nabízejí, k čemu nás vedou vánoce:
 Vtělená Boží láska přichází k tobě - naléhá na tvé oči, uši, mysl: Člověče, bratře, přišel jsem tě zachránit, přijmi mě do svého života!
Co to znamená, dát se vykoupit vtěleným Bohem, Ježíšem Kristem?
Boží Dítě nás chce zbavit toho, co nás zatěžuje a dát nám, co nám schází. - Co že nás zatěžuje? Zlo v nás a kolem nás. Tak to volal prorok Zachariáš: „On spasí svůj lid od jejich hříchů! Vtělený Bůh tě chce zachránit od tebe samého. Vždyť to všichni dobře známe, že nic netěší člověka, který není spokojený sám se sebou, sám v sobě.
Jenže známe také výrok Goethův o tom, že jen pošetilí jsou spokojeni se svou hloupostí, zatímco moudří sami se sebou spokojeni nejsou. A v tom měl Goethe pravdu: své nespokojenosti se nemůžeme zbavit sami, svou mocí, ale jen mocí mimo nás, mocí Boží.
Jenom Boží hlas ti může říci:
Jdi v pokoji. Už se neohlížej za tím, co bylo.
Začni znovu od této chvíle, jako znovu narozený.
Hleď kupředu.
To je první dar vánoc: osvobození od sebe sama,
osvobození od svých chyb, své minulosti,
smíření s Bohem, se sebou samým i s lidmi
kolem.
Kdo jste si udělali dobrou vánoční zpověď, svátost smíření, sami jste to zažili. V kom zůstalo staré napětí, staré smutky nad tím, co bylo nebo co je, v kom zůstaly staré lítosti a trpkosti, ten šel mimo.
Nu ano, říkáš si teď možná: Já se v kostele uklidním, umíním si, že už se nebudu trápit nad tím, co nemohu změnit, jdu domů v pohodě. Ale to bych musil žít ve skleníku, aby mi to vydrželo. Zas potkám nedobrého člověka, uslyším zlé slovo, a někdy stačí jediný nelaskavý pohled - a rovnováha je zas ztracena. Zase jsem tam, kde jsem byl!
Je osvobození od toho zla, zla mimo nás? Je osvobození od zlého souseda, od zlého spolupracovníka, a co nejhorší - od zlého člověka ve vlastním domě?
I zde ti Bůh nabízí vykoupení, osvobození:
Přikazuje ti odpovědět na zlo dobrem a víc se tím netrápit. Odpovíš-li na zlo zlem na zlé slovo zlým slovem - staneš se ty sám také zlým. Odpovíš-li na zlo dobrem, dokážeš-li zlého člověka politovat jako duševního ubožáka - jako umíš ze srdce politovat tělesně zmrzačeného, - a jdeš si po svých, pak jsi zvítězil i nad ním i nad sebou.
Ale jestli se začneš litovat: co jen mi to ten zlý zase udělal, jak jsem si to zasloužil; nebudu spokojený, dokud to neodvolá, nebudu klidný, dokud to nenapraví! - to pak nebudeš klidný nikdy a sám sobě svou nerozumnou tvrdohlavostí zničíš život. Jen to zkus a přijmi Boží recept na to, jak se osvobodit od zlého člověka.
Odplať mu zlé dobrým, polituj ho jako duševního chudáka, a jdi si po svých. Nech ho být, stejně ho nepředěláš. On sám se musí předělat, ty mu k tomu jen dopřej čas. Jen to zkus a poznáš, že tě zlo už nerozvrací.
A tak vám, moji milí bratří a sestry, přeju pěkné vánoce:
Vánoční osvobození od sebe sama, od zla v sobě.
Vánoční osvobození od zla mimo sebe, od zlých lidí kolem sebe.

„Mír lidem, kteří bdí či spí,
a sláva Bohu z výsosti!“
 

PROČ SVATÁ NOC

Co to dnes slavíme, proč dnešní noci říkáme Svatá noc, to ví každé malé dítě. Nejen křesťan, každé civilizovaný člověk to ví: dnes se slaví památka, že se asi pře 2000 lety narodil v Betlémě Ježíš Kristus.
Je to všechno? Jsou vánoce jen vzpomínkovou slavností na dávnou událost v dějinách lidstva; - jen vzpomínání na vlastní minulost, na dětství, rodný domov? To by bylo málo, to by nestačilo na vánoční radost. Vzpomínky, ty spíš rozteskňují.
Čtení z Písma svatého, kterému jsme právě naslouchali, nám říká víc. Hned v listu svatého Pavla k Titovi se nemluví o minulosti, ale o naší přítomnosti, ba i o naší budoucnosti: „Boží dobrota přináší spásu všem lidem... Vede nás, abychom se odřekli bezbožného života a očekávali to, co nám přinese blaženost.“
To je poselství vánoční radosti. A mluví se v čase přítomném, ne o minulosti, ale o přítomnosti: lidé, důvěřujte! Bůh sám přichází, aby vám ukázal cestu. Kdo se zmítáš ve starostech, kdo jsi zapleten do bezvýchodných vztahů k jiným lidem, kdo nevíš, kudy kam, - měj důvěru. Bůh sám ti chce pomoci právě v tom Ježíši, jehož narození slavíš. Bůh chce, abys porozuměl sám sobě, aby ses dokázal zorientovat ve světě kolem sebe.
Prožít vánoce jen jako sváteční chvilku, jen jako kratičké příměří uprostřed války, to by bylo málo. Toto dítě Boží je nám všem symbolem naděje: rodí se do zlého, sobeckého světa a jako zbraň má jen lásku. Ta jeho láska bude nepochopena, odmítnuta lidmi stejně jako tvá láska, stejně jako dobrá vůle tvá, člověče. Ale Bůh ji přijme, pochopí. Mocí Boží bezmocné lásky nakonec zvítězí - vstane s Kristem z mrtvých bude žít dál.
Životní osud tohoto děťátka v jeslích je odvěkým modelem i tvého života. Jen tak lze překonat zlo, jen tak lze zvítězit nad životem i nad smrtí: Dělej to jak Ježíš, žij podle jeho zásad, a pak se dobro ukáže silnější než zlo, láska silnější než lhostejnost.
Co je tedy trvalým odkazem dnešní vánoční noci? Co je vlastním radostným poselstvím vánoc?
„Lidé, mějte důvěru! Je možné žít jako člověk i v dnešním světě plném násilí. Je možné přemoci sebemocnější násilí bezmocnou láskou Boží! Jdi a nikomu neubližuj! Jdi a nemsti se! Jdi a buď laskavý i na toho, kdo si na tebe včera vymýšlel podrazy. Jdi a pamatuj si: Pokud si zachováš dobrotu srdce tohoto Ježíše, dotud jsi mocnější než všichni darebáci - a nakonec se ti vše obrátí k dobrému.
To je div, zvěstovaný v této svaté vánoční noci: div, že bezmocná láska je mocnější než
sebemocnější nenávist. AMEN, tak jest.

Přímluvy

Pán Ježíš nám přichází vstříc na práh našeho lidství. Chce se stát naším lidským bratrem. Prosme ho:

• Za tvou církev, která dnes po celém světě slaví tvé narozeniny: aby byla všude učitelkou tvé lásky.
• Za celé lidstvo: - aby pochopilo, že k míru nevede rovnováha strachu a zbraní, ale rovnováha spravedlnosti.
• Za vládnoucí politiky a mocné světa: - aby si uvědomili, že i oni budou ze svého panování skládat účty - Bohu i lidem.
• Za nás, zde shromážděné: - abychom pochopili a našli to, co je nám v životě nejdůležitější.
• Za naše domovy: - aby ve všech našich domácnostech vládla vánoční pohoda, veselí a radost.
• Za naše zemřelé: - aby měli účast na světle v náručí Stvořitele.

Uvedení do bohoslužby

Dnešní svátek svatého Štěpána, prvního mučedníka, je starší, než samotná slavnost Narození Páně. A že ho pozdější rozvinutí oslav Narození Páně neodsunulo, to je svědectví, jak důležitá je výpověď tohoto svátku: Není účasti na Kristově slávě bez přijetí a nesení životního kříže.
Jaká je naše trpělivost v trampotách života?

Uvedení do čtení

O svatém Štěpánu toho moc nevíme, krom toho, co nám zachoval Lukáš ve vypravování Skutků apoštolských. Sledujme, jak Lukáš záměrně připodobňuje smrt učedníka ke smrti Mistra, aby ukázal, že uvěřit v Krista znamená ztotožnit se s ním v radosti i v trápení.
Sk 6,8-10; 7,54-60
Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici, A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těchto slovech skonal.

V evangeliu nám Pán Ježíš říká, jací musíme být, chceme-li žít jako křesťané.
Mt 10,17-22
Ježíš řekl svým apoštolům: „Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“
 

ŠŤASTNÉ A VESELÉ ?

Neměl jsem včera dost příležitosti popřát vám k svátkům. Tak tedy dnes dodatečně všem: šťastné a veselé! Jenže včera nad Betlémem se to vinšovalo líp. Dnes už to „šťastné a veselé“ tak nezní. Už stojíme nad prvním mrtvým. Začalo kamenování, které jak dobře známe, dodnes nepřestalo, jen technika se postupem civilizace mění.
Nevím, jak jste byli na Štědrý večer spokojeni s dárky, které jste dostali, ale jedno vím, že dary Boží nás vždy trochu zklamou. Ne že by Bůh byl skoupý dárce, dává víc než si umíme představit, ale naše bída je právě v tom, že my v Božích darech nepoznáme naplnění toho, oč jsme prosili.
Slíbil, že až přijde, učiní vše nové: to zní sympaticky. Všechny generace lidstva považují svůj současný stav za neudržitelný a vyhlížejí, kdy se změní k lepšímu. Jenže on víc, než s nějakou změnou normální situace, přišel se s námi podělit o to, co on sám je:
je Syn - přišel nám zjevit Otce,
je člověk - přišel se nám nabídnout za bratra a učit pravému lidství.
Chce nás naučit, jak se staneme Božími dětmi a mezi sebou bratry.
Kdybychom byli dost velkomyslní a vědoucí, o nic jiného bychom ani nestáli a pochopili, že to je změna poměrů, kterou Bůh přináší. Protože jsme všichni velmi osamělí. Chybí nám láskyplná pospolitost.
Trpíme deprivacemi, odcizením - to dnes letí. Pocit osamělosti začíná už u dětí, kterým schází bezpečí máminy náruče, protože maminky nemají na děti čas, musí jít do práce.
Naše osamělost roste dospíváním, protože tátové také nemají čas ani nervy na kamarádský a pěkný vztah k dětem. Naše osamělost vrcholí v dospělosti, kdy nemáme opravdových přátel - jen známé - a naše životní nejistoty nabývají obřích rozměrů.
A nebýt této vánoční události, nikdy a nijak bychom se ze svých deprivací, nejistot a úzkostí nedostali. Podívej: je tu Boží Syn a nabízí ti svého Otce za otce a pocit jistoty v jeho dlani. Je tu Boží Syn a nabízí ti, že tě učiní svým bratrem a bratrem lidských bratří, abys nebyl sám.
Já vím, ani o letošních vánocích se nezmění běh světa, Štěpáni budou dál kamenováni. Ale můžeme se jako oni naučit věřit a uvidět nebesa otevřená.
A tak vám právem přeji i nad zabitým jáhnem Štěpánem: šťastné a veselé!
Pojďme teď povstat před tváří Boží a prosit se svatým Štěpánem:
 

VÁNOCE NEJSOU JEN IDYLA

Už vánoční Janovo evangelium naznačovalo, že Boží Syn to nebude mít mezi lidmi lehké. „Mezi své přišel, svoji ho nepřijali.“ A nejen jeho. Slyšíme dnes, že ani jeho učení nepřijali.
Štěpán mluví o Kristu - a lidé zuří.
Štěpán řekne: Vidím nebesa otevřená - a lidé po něm házejí kamením.
Je to tak dodnes. Vánoce nejsou idyla. Křesťanský život není idyla.
Člověk chce být sám Pánem. Pánem svým a pánem lidí. K čemu tedy Pán, zvaný Bůh!
Ale druzí také chtějí být pány. Pány těch, co chtějí být sami pány. A už jsou tu motanice a války.
Bůh se odmítáním neurazí. Neřekne: „Dobrá, dělejte si podle svého. Však uvidíte, jak dopadnete.“ Bůh stále znovu nabízí svou pomoc. Spasitel stále znovu přichází a nabízí: Pojďte ke mně, já vás občerstvím, já vám pomůžu.
A tohle žádá Bůh také od nás, kteří v něj věříme: Abychom se také nedali odradit, rozladit, urazit. Abychom stále znovu nabízeli svou pomoc všem kolem sebe: Svůj pokoj a vlídnost, nebesa otevřená.
Není to lehké: Být stále znovu odmítán, všelijak kamenován, a nevšímat si toho, pomáhat, odpouštět. Ale je to příkaz Kristův.
Svatý Štěpán je dokladem, že to první křesťané tak dělat uměli, že to tak dělali. Štěpán hájil pravdu proti ozbrojené nepravdě. Nebyl sám. Bylo s ním sedm spolujáhnů, stovky dalších křesťanů. Dnes jsou nás milióny. Semtam některý padne, ale pravda není poražena.
V čem může být Štěpán vzorem i nám dnes?
Byl to mladý člověk a dovedl se zorientovat. Dovedl najít, kde je pravda. Dovedl podle ní žít. Byl to první sociální referent církve.
I dnešní svět potřebuje „sociální referenty“. I naše okolí. Pomáhat slabším, žít pravdivě, vlídně a laskavě, držet si pravdu, hledat ji.
To je životní program činného křesťanství. To je náš výhled od vánoc do nového roku, do celého života.
Pojďme prosit, abychom uměli žít po křesťansku.

Přímluvy

Prosme teď Pána Ježíše spolu se svatým Štěpánem:

• Za tvou církev po celém světě, aby všude svědčila o kráse evangelia.
• Za papeže, biskupy a kněze, aby bez lidské bázně kázali evangelium a nic než evangelium Ježíše Krista.
• Za lidi, kteří jsou nespravedlivě pronásledováni, aby našli statečné obránce a ochránce.
• Za nás všechny, abychom uměli odpustit těm, kteří nás pronásledují.
• Za mladé lidi naší farní rodiny, aby měli Štěpánovu statečnost v boji s vlastními chybami a nedostatky.
• Za to, aby si mládež uchovala své ideály a vychovávala se ve statečné a charakterově zralé lidi.

Uvedení do bohoslužby

Dnes je svátek Svaté Rodiny - rodiny muže Josefa, jeho manželky Marie a dítěte Ježíše. Uvažování nad tímto svátkem nás chce přivést k zamyšlení, jak v našich domovech udržet vánoční pokoj, sváteční pohodu po celý rok.
Především se tedy ohlédněme: co našim rodinám schází, aby se mohly považovat za svaté rodiny? Co schází mně, tobě, že to u nás není jako ve Svaté Rodině?

Uvedení do čtení

Budeme teď naslouchat, co radí dětem starozákonní mudrc. Vyjadřování vám možná bude připadat zastaralé, ale vlastní obsah, ten platí stále a bude platit vždy.
Sir 3,3-7.14-17a
Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.

Jak by to v našich rodinách muselo být krásné, kdybychom všichni vzali za své rady svatého Pavla. Naslouchejme pozorně.
Kol 3,12-21
Bratři! Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona spojuje všechno v dokonalost. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.

Dnešní evangelium je krátké, ale přece může vyvést z omylu ty, kdo si myslí, že život Svaté Rodiny byl bez potíží, že to byla nějaká idyla.
Mt 2,13-15.19-23
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'
 

PARTNERSKÉ SPOLUŽITÍ V RODINĚ

Je to hrozný příběh, o tom Herodesovi, který vraždí malé děti. Je hrozné i to, že od té doby se herodesovské řemeslo zmodernizovalo. Dnes se malé děti zabíjejí už před narozením. Ještě štěstí, že většina normálních lidí má děti ráda.
Mezi nejslavnější zpěvačky a tanečnice světa patřila americká černoška Josefina Bakerová. Svět ji znal ve světle reflektorů na jevištích velkoměst, ale málokdo věděl o jejím osobním životě.
Nemohla mít sama děti a tak začala adoptovat sirotky po rodičích, kteří zahynuli ve válce. Měla velkou myšlenku - chtěla učit děti všech ras snášenlivosti, úctě a lásce - a tak adoptovala postupně 12 dětí různých ras a národů.
V jejím domě ve Francii si spolu hráli malý černoušek s Korejcem, Indián s Arabem a Židem z Izraele. Nejmladší byl Francouz. Našla jej jako novorozeně na Hod Boží vánoční ráno v popelnici před svým domem.
S dětmi tak různých národností a povah to neměla lehké. Neměla to lehké, když měla jen s honoráři z koncertů uživit dvanáct dětí. Roku 1969 byla i s dětmi vyhozena z domu, protože onemocněla, nemohla zpívat a tak neměla na činži. Ale dobří lidé pomohli. Stará dáma ji dala k dispozici svou velkou vilu. Papež Pavel VI. přispěl penězi. Ač nemocná - hrála a zpívala zpěvačka ještě dva dny před smrtí velký koncert. Neměla to lehké.
I v našich rodinách to nemívají rodiče s dětmi lehké. A děti s rodiči také ne. A manželé mezi sebou navzájem také ne. A mladí se starými a staří s mladými to také nemají lehké. Kde je víc lidí pohromadě, tam jsou potíže.
V každé době a v každé generaci jsou tyto potíže jiné. A jiné jsou také recepty na jejich řešení.
Dnes se mnoho mluví o partnerství, jakožto léku na narušené mezilidské vztahy.

Partnerství mezi manžely, to je náhrada starého názoru, že muž je hlavou rodiny. - Partnerství znamená, že manželé mají být rovnoprávní, oba stejně důležití, oba stejně spokojení. Spolu se mají radit, jak to a ono vyřešit. Partnerství je vzájemná důvěra, ve které jeden bez druhého nic nerozhoduje, nic nepodniká.

Také děti mají být vedeny k partnerskému vztahu k rodině. Sami znáte takové rodiny, kde to tak není. Kde děti se staly diktátory, kteří své rodiče doslova vydírají a terorizují. Jen berou, ale rodinnému soužití nic nedávají.
Kde to rodiče dopustí, je z toho zle jim, ale bude z toho zle i jejich zpovykaným dětem. Až ty se ožení a vdají, budou to také vyděrači, paraziti - a kdo má s nimi pak vydržet.
Partnerství v rodině znamená, že děti se odmala podílejí na práci v rodině, - že každý má své úkoly, které chutě dělá ve službě ostatním. Rodina je jako dobře sehrané mužstvo na hřišti. Každý tam má svou funkci a dobrá sehranost všech zajišťuje každodenní vítězství v utkání s problémy dne.

Pak je tu ještě třetí složka rodiny - staří. I mezi starými a mladými má být partnerský vztah. Šťastní rodiče, když mají v rodině hodnou babičku, dědečka, kteří neporoučejí, nemluví do manželů, nechají mladé žít po svém, ale děti rádi pohlídají. Šťastné děti, které mohou naslouchat vyprávění dědečka a babičky, mohou si s nimi pohrát, mohou s nimi dělat to všechno, nač rodiče nemají čas. A na dětech to je poznat, - jestli se jim dostalo návaznosti na minulost, kterou zprostředkuje starší generace, jestli má kdo s dětmi vykládat, hovořit.
Odsunutí starých rodičů do domova důchodců, to není ideální řešení. Chce to spíš, aby se stavěly byty, kde by bylo dost místa nejen pro rodiče, ale samostatná světnice - výměnek - pro stařečky. Kdo nemá to štěstí, že může bydlet v rodinném domku, měl by i v paneláku mít místo k normálnímu soužití celé rodiny od nejmladších po nejstarší. Kdosi napsal: Nejkulturnější národ je tam, kde staří lidé mohou žít spokojeně.
A tak vám, moji milí, přeji, abyste ve vašich domovech žili v dobrém vzájemném partnerství. Tohle moderní slovo není nic nového, znal ho v podstatě už svatý Pavel. Píše: „Především se mějte navzájem rádi, neboť láska je pouto, které vše drží pohromadě a v dokonalosti.“
A to je právě to, čemu se říká partnerství v rodině.
 

MANŽELÉ MEZI SEBOU

Jak se vám letos vydařily v rodině vánoce? Na svátek Svaté Rodiny je vhodná doba podívat se na vztahy manželů mezi sebou.
Je známá zkušenost, že zlé události svádějí manžele k sobě, ale pohodlí a dobré bydlo odhalí to, co partnery od sebe vzdaluje. Vánoční sytost a blízkost někdy ukážou, do jaké míry se manželé od sebe nepozorovaně vzdálili, jestli jejich manželská láska je živá nebo skomírá.
Nemám dnes na mysli manžele, kde se už uvažuje o rozvodu. Mám na mysli situaci, kde jeden nebo oba pozorují, jak si jsou si navzájem vzdálenější, cizejší. Jak si začínají jít na nervy, místo aby si byli k radosti.
Okolí na nich pozoruje, že mezi cizími jsou živější, než v přítomnosti manželského partnera. Že kdysi dobromyslné vtipkování na konto partnera je stále kousavější. Že nevěnují pozornost tomu, co partner říká.
Mnozí mladí manželé se vyděsí, že už se přestávají mít rádi, když opadá a uhasíná první láska - milenecká zapálenost. Ale ta ať klidně uhasne, to je jako první mléčné zoubky; musí vypadnout a udělat místo těm druhým, trvalým, co jsou na celý život.
Zamilovanost, to stejně nebyla láska k partneru, ale sebeláska: „JÁ jsem našel velkou lásku!“ Manželská láska, - ty druhé zuby - rodí se pomalu v prvních letech společného života. To už je láska, která miluje druhého.
Ani ta druhá manželská, i když se sebelépe pěstuje, nehoří plamenem stálým a nehnutým. Kolísá. Zaplápolá semtam mohutně, pak se zase umenší, ale za čas se znovu rozhoří. Pokud  byla opravdová láska na začátku manželství, tam je schopna vždy znovu se rozhořet, ať po jakémkoliv ochabnutí.
Když jsme manželskou lásku přirovnali k plameni, povězme si několik zásad: Čím se přilévá oleje do lampy vzájemné lásky?
Manželská láska se živí především upřímnou pochvalou. Člověk už je takový, - a máme to vědět - že potřebuje slyšet pochvalu, když něco dobře udělá. Ať je to dobrá vánočka, co se podařila jí, nebo fungující osvětlení vánočního stromku, co udělal on.
Manželská láska se živí slůvkem a gestem obdivu. Moudří partneři jimi ani neplýtvají - to by bylo směšné, ale ani neskrblí - to by bylo nelaskavé. Stěžovala si mi jednou jedna paní, od které odešel muž za jakousi vdovičkou: „Kdybyste věděl, čím si ho ta daremnice otočila kolem prstu: Vrkala kolem něj obdivně, jak je šarmantní a šikovný. Já myslela, že by muži bylo k smíchu, kdybych mu dala najevo, že ho stále ještě obdivuju.“
Manželská láska roste úměrně s tím, jak se jeden umí vcítit do pocitů a situace druhého, jak mu umí vyjít vstříc: Co je příčinou podrážděnosti partnera? Jak mohu nenápadně pomoci? Co by teď udělalo radost? Nebo je čas, stáhnout se diskrétně stranou a dopřát druhému klidu, aby se mohl vydýchat ze svých bolístek? O takový citlivý postoj se manželé stále musí snažit.
Odpovědět na signál, že partner potřebuje pomoci. Jako jsou v domech po ruce hasící přístroje pro případ požáru, mají mít manželé vyvinuté signály: Pojď mi na pomoc. Nemusí to být vždy slovy, je i výmluvnější mluva, než řeč slov. A když je dán signál: „Potřebuji tě, jsem bolavý!“ - má na něj být kladně odpověděno. Potrefený má poznat, že ten druhý stojí při něm, i když je mu zle. Tedy: žádná škodolibost, vítězosláva! Ta mezi manžely nemá mít ani místečka!
Neshazuj partnera ve společnosti posměškem, odhalováním jeho slabostí. Moudrý partner hledá nápravu, pošetilý se zmůže jen na zesměšňování.
Manželská láska vydrží tam, kde se z manželů nestanou konkurenti. Konkurenti v tom, čí vkus se prosadí v domácnosti, konkurenti v boji o lásku dětí. Platí tu stará zásada: Chceš-li, aby ti bylo dobře v manželství, starej se, aby bylo dobře tomu druhému. Manželé jsou spojité nádoby. Buď je hezky oběma, nebo žádnému.
Mějte trpělivost se sebou i s druhými. Manželé jsou jako dva stromy, zasazené vedle sebe. Stejné větry jimi mávají, stejné bouře, stejné slunce, stejná pohoda je formují. Ale pozná se to až po létech.
Přeju vám, aby plamen vaší manželské lásky stále líp hořel.
Na konec ještě poznámku. Někomu by se mohlo zdát, že tohle nejsou dost náboženské rady, že tu mluvím málo o Bohu.
Jsou to rady náboženské: Vše, co vede k lásce, je Boží. A učit se milovat Boha, kterého nevidím, ale neumět milovat bližního, který je vedle mne - to by byl zbožný sebeklam.
Umět milovat bratra je moc dobrý způsob, jak milovat Boha. Je to ten způsob, kterému nás učil Pán Ježíš. Co činíme svým bližním, bratřím, činíme Ježíši samému.
A tak se jen chutě učme této krásné formě bohoslužby: Sloužit Bohu v těch, kteří žijí kolem nás.
 

LIDSKÁ PRÁVA NEJMLADŠÍCH A NEJSTARŠÍCH

Všimli jste si už, že neexistuje žádné přikázání, že rodiče mají milovat děti? To se zřejmě bere za samozřejmé.
Ale s láskou dětí k rodičům to už tak samozřejmé není - na to je v desateru zvláštní Boží přikázání: „Cti otce svého i matku svou!“
Starozákonní Sirachovec se v prvním čtení dnes zastává rodičů zestárlých. Aby mladí měli s nimi trpělivost. Když staří už jsou dětinští, bývají mrzutí, jsou obtížní.
Kdesi jsem jednou četl krásná slova o trpělivosti se starým člověkem:
„Blahoslavení jste, kdo máte pochopení pro mou pomalou chůzi a nesykáte netrpělivě, nad mou pomalostí.
Blahoslavení jste, kdo chápete, že mé ucho už špatně slyší a mluvíte se mnou pomalu a zřetelně.
Blahoslavení jste, kdo vidíte, že mé oči jsou už zakaleny a taktně mi pomůžete, když s něčím zápolím.
Blahoslavení jste, když se se mnou zastavíte s přívětivým úsměvem a nemluvíte se mnou se shovívavou ironií.
Blahoslavení jste, kteří na mě nekřičíte, že jsem stará popleta, když něco zapomenu nebo ztratím.
Blahoslavení jste, když mi dáváte najevo, že jste mě neodepsali ze svého rodinného společenství.
Blahoslavení jste vy všichni, kteří mi nějak ulehčujete dny, které mi ještě zbývají.
Až budu doma, budu o vás vypravovat Otci.“

Ve druhém čtení se svatý Pavel zastává zase malých dětí. Nemáme je malomyslnět tím, že je ženeme do výkonů, na které nestačí.
Poslechněte, co k tomu píše starý zkušený vychovatel:
„Dřív se ctižádost rodičů soustřeďovala jen na učení. Teď už i na to, co bylo pro děti hrou. Ani sport už není pro děti zábavou, ale štvaním za nejvyšším výkonem. Je tohle rozumné?
Dětem to nejlepší, slyšíme často. Ale nevidíte, jak často jste k dětem nespravedliví?
Požadujete, aby dítě bylo lepší než vy, aby bylo bez chyby.
Když se chová jako dítě, to znamená, že je normálně líné a nešikovné, zlobíte se, místo abyste se bavili jeho neobratností a s láskyplnou důsledností je obraceli správným směrem.
Oblečete je do drahých šatů a zlobíte se, když je zamaže. Proč z něj děláte naparáděnou loutku, místo abyste je nechali v tepláčkách bezstarostně si hrát?
Vychováváte děti zaražené místo radostné,
nervózní místo bezstarostné,
paličaté místo ochotné,
uhoněné místo hravé a veselé.
A tu trochu dobrého vedení, co svým dětem dáváte, ničíte zase tím, jak se před dětmi umíněně hádáte.“
Možná si teď říkáte: „To ostatní bychom snad mohli doma jak takž uhlídat, ale dokázat, abych se doma s mužem nepřela, to snad není v lidské moci. On má na tolik věcí docela opačný názor než já! Jestli naše rodičovské spory ničí výchovu dětí, tak to nevím, jak dál.“ -
Na to ti odpovím: Zásadně se nesmí rodiče hádat před dětmi - tj. umíněně prosazovat sebe, svou pravdu. Hádat se ostatně nemá nikdo a nikde, to je věc charakteru.
Ale nic zlého se neděje, když rodiče před dospívajícími dětmi - tak od 12 let - diskutují, debatují, přou se o to, co je pravda. To není nic špatného. Ale musí to být správná debata, hledání pravdy, bez faulů, tj. bez osobních útoků na druhého!
Tak se budou děti učit, jak společně hledat správné řešení, až budou samy manželi.
Je tu ještě jedna podmínka: když se rodiče před dětmi dohadují, je nezbytné, aby se před dětmi i usmířili!
Ke sporu rodičů před dětmi tedy patří: aby to byl spor věcný, o něco. Aby debatovali bez zlosti a bez hněvu. Aby děti viděly, jak rodiče vzájemně zvažují argumenty druhého a jak se nakonec sjednotí a usmíří.
Pak má občasný spor rodičů před dětmi dokonce i výchovnou hodnotu.
Dnes to bylo víc zpytování svědomí, než kázání. - Dlouho jsem rozvažoval. Ale pak přece jsem se rozhodl, že pozvednu hlas za lidská práva dvou skupin „barevných“ mezi námi: hlas za ty docela malé a hlas za ty docela staré.
Ježíš miloval malé děti přede všemi dospělými.
A staří lidé? - Dva staroušci Simeon a Anna v malém dítěti rozeznali a vítali budoucího Spasitele.
 

NEDOROZUMĚNÍ V RODINÁCH

Svatá Rodina. Tento pojem v mém dětství patřil pevně k obrázku, který měla naše babička ve své světnici na vejměnku: Ježíšek se svatozáří kolem hlavičky si tam hrál. Maminka Maria měla před sebou přeslici, ale bylo vidět, že jen tak, aby se neřeklo, protože měla oči jen pro Ježíška. A svatý Josef se o stolařský ponk také jen tak opíral: Držel si v ruce lilii a koukal na něžné holoubky, kteří seděli na okapu. Ale to pro mne nejdůležitější na tom obrázku byli andílci. Těch tam bylo, a jak se vám měli k dílu! Jeden zatápěl v kamnech, druhý nesl dřevo na topení, třetí krmil ty holuby, jiný pracoval u ponku za zády svatého Josefa.
Tenkrát jsem přesně rozuměl, proč nejsme svatá rodina my u nás: Scházeli nám ti andílci, co by za mě pásli husy a krmili králíky, za maminku vařili a za tatínka dělali na poli.
Dnes vím, že malíř, co ten obrázek maloval byl možná dobrý malíř, ale jistě špatný křesťan: Moc se do Písma svatého nepodíval, co se tam o Svaté Rodině píše.
Tam by se nebyl dočetl nic o andílcích ani liliích. Tam by se byl dověděl, že tak jako v našich rodinách není jen samé láskyplné vrkání, jen samá idyla, že stejně tak nebyla jen samá idyla ani ve Svaté Rodině.
A jestli si někdo z vás, co máte doma trápení, ať manželé mezi sebou, ať s dětmi, jestli si myslíte, že vy to máte těžší, než to měli oni, pak se asi mýlíte:
Který pak z vás mužů, jste byli vystaveni takové krizi důvěry, jako Josef, když zjistil, že jeho snoubenka je těhotná?
Kdopak z vás jste stáli na ulici bez bytu před samým porodem a neměli, kde složit novorozeně?
Kdopak z vás musel utíkat s malým děckem v noci tajně přes hranice do ciziny, abyste zachránili dítěti holý život?
Kterápak z vás, maminky jste musely zažít jak to je, mít syna v kriminále. Vy jste nemusely přihlížet popravě syna, hledět do otevřeného hrobu svého děcka.
Vim, že i v našich rodinách jsou trápení. Vím, že musí být moc zlé, když se děti rozstonají nebo když nechtějí poslouchat. Nebo když žena začne týrat muže žárlením a udělá z domova vězení. Když muž, místo aby byl ženě oporou, je na ni hrubý nebo začne pít. Slyšel jsem jednou, jak školil celou hospodu jeden mladý ožralý ženáč, jak se má manželka po svatbě vychovávat a otužovat fackami. A snad největší trápení v rodinách je tam, kde si odrůstající děti přestanou s rodiči rozumět. Když se tam stane, co právě dnes čteme o Svaté Rodině: „Rodiče nerozuměli, co jim syn chtěl říci.“
Myslíte si možná: A přece to měla Svatá Rodina lehčí: Jim chodil radit ve snu Boží anděl, a my si rady nevíme. - Víte, Boží anděl, to je Boží myšlenka, Boží vnuknutí. O to můžeme i my prosit, i my se můžeme jít poradit s někým zkušeným.
A tu bych se chtěl zmínit jak souvisí s vaším rodinným životem kněžské povolání. Proto kněz nemá rodinu vlastní, aby měl pro vás kdykoliv čas. Aby byl údržbářem rodin ve svém farním společenství. Abyste měli kam zajít se poradit, když máte trampoty
Dobrý rodinný rádce, kněz, pomůže ve zlých chvilkách se uklidnit, rozhlédnout, zorientovat, hledat řešení.
Přeji vám tedy k svátku Svaté Rodiny dar moudrosti, abyste se v trápeních místo planého rozčilování uměli ztišit, zamyslet, poradit, hledat a najít řešení po příkladu Svaté Rodiny.
 

SLAVÍME DOMA CÍRKEVNÍ SVÁTKY

Vánoce jsou svátky, které slavíme nejen v kostele, ale i doma, je to velký rodinný svátek. Dnes, o svátku Svaté Rodiny, je čas k zamyšlení, jak to rodinné slavení vypadá, jak se naše křesťanství projevuje doma, a nejen o vánocích.
Po celý rok nám církev zpřítomňuje činy našeho Pána Ježíše. Po celý rok nás volá do chrámu, abychom život Pána Ježíše prožívali při bohoslužbě. A co jsme v chrámu společně začali, má pokračovat doma. V rodině máme dál a společně prožívat svátky církevního roku.
Jak prožívat v rodině dobu vánoční, o tom jsme už mluvili. Je možné prožívat podobně celý církevní rok? Je to možné i v dnešní době? Věřte, že je, i když televize nabízí zábavu, při které se nic nemusí, jen sedět a koukat. Ale právě o to víc je třeba, aby se doma něco dělalo, zpívalo, hrálo, debatovalo, aby z dětí nevyrostla generace pasivních konzumentů.
A tak se pojďme učit slavit a svátečně žít.
Především jsou tu neděle. Jen si všímejte, jací chudáci jsou lidé, kteří přestali chodit do kostela. Někteří se v neděli ani svátečně neobléknou. Lidé neradostní; neznají, co je to uvolnění, klid, pohoda.
To první, čím se totiž doma slaví svátek, je pohoda. Sváteční pohoda znamená: dnes mám volno, dnes si mohu dělat, co mě baví.
Kde děti odmala žijí v tomto ovzduší sváteční pohody, budou to umět později i samy, budou z nich sváteční lidé.
Sváteční pohoda, to je sváteční bohoslužba v kostele, na kterou jde podle možností celá rodina pospolu. Pak sváteční společný oběd. Krásné odpoledne, kdy každý má právo si dělat, co ho baví. To vše patří k slavení svátku, neděle. Končí společnou večerní modlitbou, společným děkováním.
Krom nedělí je tu ještě okruh svátků, rodinných výročí, svátky svatých. Popelec má být společným startem do doby postní, kdy každý zápasí se svými zlozvyky, postí se od svých chyb. Kde se doma spoluprožívá postní doba, tam je velikonoční týden, vrcholící Zmrtvýchvstáním, podobným krásným prožitkem, jako doba vánoční. Jen dbejme na to, aby naše svátky nezpohanštěly: plné stoly a prázdná srdce.
Pro úctu svatých platí totéž, co o úctě mariánské: Dítě v předškolním roce nedovede rozeznávat prosebnou modlitbu k Bohu a přímluvnou modlitbu k svatým. Proto v předškolním věku opatrně s modlitbou Zdrávas, Maria; - opatrně s prosebnou modlitbou k svatým!
Ve městě si děti pod andělem strážným někdy představují pana strážníka, co ho vidí na ulici. A co to v jejich hlavičkách může udělat, když je babička zavede do barokního kostela, plného soch a začne vysvětlovat, že na svatého Antoníčka se mají obracet, když ztratí klíče, zatímco naproti němu svatý Florián, ten s putýnkou vody, je ochráncem před požáry, a svatý Josef je patron rodin a toho prosíme, aby se tatínek s maminkou nehádali, ale byli na sebe hodní.
Mluvme dětem o líbezné mamince Pána Ježíše, Marii, mluvme jim jak ten či onen svatý muž věrně miloval Boha. Seznamujme děti se svatými jako vzory pěkného života, jak sloužili Pánu Bohu. Vynechme přitom i drastické výklady o mučení a zázraky. Jinak ze svatých vzniknou v dětské hlavě konkurenti Pána Boha.
Je třeba stále se ptát: „Jak tomuto dítě porozumí? Jak si to vysvětlí?“ Je třeba se snažit vidět svět očima dětí, jejich představivostí.
A ještě jedno mějme u dětí na paměti: abychom jim vštípili víru živou a myslící. Ta je v životě nejlíp uchrání od pověry a nevěry.
Děti jsou konzervativní: chtějí mít vše kolem sebe stále stejné, změny je zneklidňují, novot se bojí. I pohádku chtějí ty nejmenší slyšet stále doslova stejně.
Jestli z toho pomocí moudré výchovy nevyrostou, stanou se z nich nepřizpůsobiví, nedůtkliví, nevynalézaví lidé. Na co jsou zvyklí, to považují za normální, nezměnitelné, namísto přemýšlení používají zvykové šablony: takhle se to dělalo vždycky!
Konzervativnost utvrzuje v dítěti taková náboženská výchova, která předává dětem křesťanství jako hotový systém, v němž všechny otázky jsou už vyřešeny a zodpovězeny.
Pozor tedy, abychom nevzbudili v dětech představu, že my křesťané přesně víme vše, co Bůh chce, co si Bůh myslí, že uvěřením se staneme jaksi vševědoucími. Jsou takoví, kteří vědí vše lépe než ostatní, ať se jedná o cokoliv, a není s nimi lehký život. Chtějí, aby vše zůstalo tak, jak je, a podle jejich představ.
Živá víra naopak ví, že to, co jsem právě dosáhl, je jen východiskem další cesty. Ví, že obrazem křesťanova života je putování vyvoleného lidu do zaslíbené země. Že víra, živá víra, dává odvahu nechat vše včerejší za sebou a každé ráno znovu vykročit, dál, blíž k líbezné zemi Zaslíbené.
 

CO POTŘEBUJÍ NAŠE DĚTI

Je svátek Svaté Rodiny.
Hledíte na mne a možná si teď myslíte: Už vím dopředu, co nám teď budeš kázat, jak nás budeš kárat a napomínat: Buďte svatá rodina, buďte hodní. Tobě se to, duchovní otče, lehko káže, nemáš ženu, nemáš děti, žiješ si pěkně klidně sám, copak ty takovým věcem můžeš rozumět?
Ale já zaprvé nejsem sám, mám děti i rodinu: dětí mám stovky a rodinu tisícihlavovou - vás, svou farnost.
A zadruhé vás dnes nechci ani kárat, ani hubovat. Spíš myslím, že se to sluší vám, rodičové, poděkovat za to, že jste své děti přijali, že jste je neodmítli.
Spočítali jsme si jednou s dětmi při vyučování náboženství, na kolik rodičům přijde jenom jídlo pro jedno dítě do 18. let. A při skromném počítání to vyšlo na 230.000 Kč. Jedno dítě - to je luxusní auto, druhé dítě, to je luxusní chata. A že děti stojí nejen peníze, ale i nějaké ty nervy, to také vím.
Jde tedy o to, jestli se na dětech dožijete aspoň takové radosti, jakou byste měli z auta nebo chaty. Jde o to, jestli nemáte s dětmi trápení, nebo jestli si děti nemyslí, že mají trápení s vámi.
Napadne ti vůbec někdy otázka: co si o mně mé děti myslí? Mnozí rodiče to považují za věc autority, nedovolit dětem, aby řekli kritické slovo. Ale není lépe nechat děti povědět své mínění, i když kritické, aby sis buď mohl vzít z toho poučení, nebo abys dětem mohl vysvětlit jejich omyl?
Kdysi se dohodlo několik kněží a vyzvali děti ve vyšších třídách - bylo to takhle po vánocích - aby napsaly, jak se jim líbily vánoční dárky a co se jim líbí a nelíbí na mamince a tatínkovi.
Na odpovědích bylo zajímavé už to, že otázku na dárky zodpověděly většinou jednou větou.
Ale na otázku po rodičích, to byste měli vidět, co toho měly na srdci!
Moje maminka je ohromná, protože pořád nenadává, jako tatínek, a je spravedlivá.
Já mám maminku, co mi kluci závidí. Já s ní mohu načisto o všem mluvit. Všechno mi poví     a nikdy se mi neposmívá.
Maminka se mnou jedná stejně, jako s malým bráškou - a já jsem přece větší - to se mi nelíbí.
Když přijdu ze školy a je doma tatínek, tak to je fajn. Ale jak přijde maminka z práce, hned začne na tatínka křičet. Nám říká, ať ji nerozčilujeme. A pořád nám všem poroučí.
Náš tatínek je nemožný. Když se někdy zmýlí, místo aby to přiznal, začne se rozčilovat.
Když něco udělám, tatínek se hned rozzlobí a já mu to nemohu vysvětlit - a mě to mrzí.
Náš táta je ohromný. Dělá s námi legraci a s maminkou se směje.

Tyhle litanie dětských bolestí a radostí byly dlouhé. Ale o z těchto ukázek je zřejmé, co potřebují vaše děti, aby byly šťastné a dělaly vám radost:
Především, abyste vy, rodiče, se měli rádi. Abyste vy dva spolu dobře vycházeli. Jestliže jste se vzali z opravdové lásky, musíte tuto lásku vždy znovu probouzet, oživovat, znovu a znovu jeden druhého získávat.
Za druhé: nejcennější dárek dětem není drahá věc, hračka, ale váš čas: abyste pro ně měli čas ke hře, k učení, k zodpovídání otázek. Kolik času je potřeba na auto: na umývání, leštění, konzervování, údržbu, má-li dobře běhat. Také na děti je třeba času, aby dobře rostly.
Za třetí: vaše děti potřebují, abyste je nerozmazlovali jako „maličké“, ale brali je vážně, jako dospělé, respektovali jejich věk.
Dokážeš to? Když budeš o svých dětech stále přemýšlet, pozorovat je, pak to dokážeš. Dobrá výchova, to je víc přemýšlení než poroučení.
Zopakujme si dnešní recept na svatou, tj. šťastnou rodinu:
Rodiče jsou šťastní, když mohou mít radost z dětí.
A co potřebují od vás vaše děti?
Především, abyste se měli mezi sebou rádi.
A potom, abyste o dětech přemýšleli, radili se, a měli pro ně čas.
Pojďme se teď vyznáním víry přihlásit k nejlepšímu vychovateli, Ježíši Kristu; pojďme jej v přímluvách poprosit o moudrost a trpělivost, potřebnou k výchově.

Přímluvy

Připomeňme si dnes, o svátku Svaté Rodiny, že i my společně tvoříme farní rodinu a prosme za sebe navzájem:

• Za tvou církev ve světě; ať svou sloužící láskou spojuje lidstvo ve světovou rodinu Boží.
• Za naše rodiče, ať žijící, nebo už zemřelé; aby jim Bůh odplatil, co pro nás udělali a dělají dobrého.-
• Za manželské páry; aby si uchovaly dobré víno manželské lásky po celý život.
• Za dospívající mládež; aby si zamilovala ideály křesťanství a stala se nadějí lidstva.
• Za naše děti; aby se dožili pokojnějších časů, než jsou ty naše.
• Za ženy v požehnaném stavu; aby se radovaly z daru mateřství a přijali dítě s láskou.

Uvedení do bohoslužby

Stojíme na prahu dobrodružství nového roku. Odborníci dělají hospodářské a politické výhledy, co nás čeká. My křesťané víme: Nový rok bude lepší, než byl starý, jestliže my budeme lepší, než ve starém roce. A ještě jedno víme: Nebudeme v něm sami, vždyť jsme věřící křesťané. Pozvěme si tedy hned na začátku první bohoslužby našeho Pána Ježíše na pomoc v naší slabosti a nejistotě.

Uvedení do čtení

V prvním čtení letošního roku uslyšíme, jak žehnaly svým dětem izraelští otcové. Neměli bychom se naučit také my  podobně žehnat svým dětem?
Nm 6,22-27
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: ‘Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!’ Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám.“

Podle čtení ze svatého Pavla vidíme, co považuje církev pro člověka za důležité.
Gal 4,4-7
(Bratři!) Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.

V evangeliu svatého Lukáše budeme číst, jak Maria s Josefem dali dítěti jméno. Hebrejské „Ježíš“ se překládá: „Bůh je zachráncem.“ Ve jménu Ježíš, v důvěře v Boží záchranu se tedy vydejme vstříc budoucím dnům.
Lk 2,16-21
Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.
 

OD ZAČÁTKU K ZAČÁTKU

Začínáme zas jednou nový rok.
Církevní učitel  Řehoř Veliký napsal před patnácti stoletími moudrá slova: „Člověk jde životem od jednoho začátku k druhému začátku, až dojde k tomu začátku, který už nemá konce.“
Každý den, každé ranní probuzení je novým začátkem. A leckomu při stanutí na novém začátku, ať na prahu nového dne - či na prahu nového roku - je trochu úzko: co tenhle den, co tenhle rok zase přinese? Jaká hora obtíží se na mne navalí? Co nového a neznámého se na nás přihrne?
Ale tak docela nový a neznámý ten zítřek zas nebude. Minulost není tak docela minulá. Je uložena v naší paměti. Jde s námi dál v našich vzpomínkách, v našich zkušenostech. Co jsme včera a loni prožili, je zapsáno ve vráskách naší tváře. Vytváří to naši podobu, naši osobnost. Budeme se i po Novém roce stejně chovat ke své rodině, se stejným fortelem půjdeme po své práci. Stejně nám bude ten člověk sympatický a onen protivný. Čím déle kdo žijeme, tím víc naše minulost bude určovat náš nový rok.
A přece do těch nových dnů vyhlížíme s novou dychtivostí, s novým očekáváním, s novou obavou. Co ty dny přinesou?
Dvě věci nám mohou přispět, abychom do budoucnosti hleděli klidněji, bez obav. Je to jednak důvěra v Boha a jednak důvěra v sebe.
Naše důvěra v Boha vychází z vědomí, že celé dějiny všeho světa a všeho lidstva jsou časem spásy, jsou už vykoupené Pánem Ježíšem. Že se kdykoliv můžeme do ochrany Boží utíkat. Můžeme prosit o sílu, abychom všechno co přijde, zvládli, vydrželi, unesli. A Bůh svou pomoc prosícím neodmítá. Ježíš je s člověkem všude tam, kde se v něj uvěří, kde se mu důvěřuje.
A druhá opora našeho života? Vedle důvěry v Boha máme právo důvěřovat také sobě. Máme právo důvěřovat, že máme v sobě víc síly a schopností, než si uvědomujeme. Jde jen o to, abychom své síly dokázali používat pravým způsobem a v pravou chvíli.
Když tě ráno poleká hora úkolů a povinností, co před tebou ten den stojí, řekni si, že tu horu nebudeš zvládat jediným skokem, ale po krůčcích. Že budeš stoupat po minutách, klidně, tak jak stačíš s dechem.
A když staneš před srázem neschůdným, před úkolem, který se ti zdá nezvládnutelný, ani teď se nezneklidni. Sedni si klidně a vyhlížej cestu schůdnější. Bůh po nikom nežádá aby dělal, co nezvládne, na co nestačí. Ani lidé nemají právo o to žádat. A tak místo panického plašení sedni a rozhlížej se, co zvládneš udělat klidně a chutě.
To je tedy vůle Boží. Dělej co stačíš. A to ostatní? Uvidíš - ono se to časem vyřeší i bez tebe, ono to nějak dozraje samo.
Ty důvěřuj v Boží dobrotu a zachovej klid.
Žádnou denní práci nemusíš udělat najednou, ale po kousíčkách, minutu za minutou. A pro to, co přijde na řadu v pět odpoledne, nemusíš mít sílu už v sedm ráno při obouvání fuseklí.
Zachovej si klid a zachovej si humor. Budeš-li mít dost důvěry v Boží prozřetelnou ruku nad sebou, pak místo aby ses děsil, budeš vidět směšnost zmatků, které zmatení lidé kupí kolem tebe.
Zachovej si klid. Zachovej si humor. A zachovej si také trochu básnivé fantazie. Vymýšlej si dopředu hezké věci, které chceš prožít, které si chceš dopřát. Bez takových světýlek občasného vybočení z chomoutu všednosti by život byl monotónní a šedivý.
Mezi radami, které dával duchovní velikán Tomáš Akvinský, byla také tato: Když na tebe jde smutek - běž se vykoupat a pak se pořádně vyspi. Když se bude dobře cítit tělo, i duch se osvěží.
Na Nový rok se slavíval svátek Ježíšových jmenin. Jméno Ježíš znamená: Bůh pomáhá!
Ano, Bůh pomáhá i nám. S touto myšlenkou pojďme chutě a bez bázně do nového roku. S pomocí Boží, s trochou humoru a dobré vůle zvládneme, co můžeme. A to, co nemůžeme, přenechme klidně Bohu. Amen.
 

ČAS JE BOŽÍ DAR A NÁŠ ÚKOL

Občas se na silnici setkáte s autem, na kterém je vzadu nalepené písmeno „Z“, které hlásá, že za volantem je začátečník, automobilistický zajíc.
Dnes bychom si to -Z- měli nalepit všichni. Jsme také začátečníci - začínáme nový rok, nové desetiletí. Ale nový začátek, to pro nás není nic nového. Nejen na Nový rok, kolikrát v životě jsme už nově začínali. Hned naše první svatá zpověď byla novým začátkem: „Umiňuji si, že už budu žít lépe“ - říkali jsme si.
Od té doby jsme dělali nová předsevzetí mnohokrát; na Nový rok i jindy. Jaké osobnosti by z nás byly, kdyby se nám podařilo jen část těch předsevzetí dodržet. Ale skončilo to většinou nezdarem.
Jsou ty nezdary důvodem, abychom si žádná předsevzetí už nedělali? Abychom začali letošní nový rok bez nových předsevzetí, střízlivě?
Střízlivost je dobrá věc - třeba v pití, - ale takováhle střízlivost by byla chybou. Kdesi jsem četl moudrou myšlenku:
Kdo přestane stále znovu začínat,
ten začne se vším přestávat.“
Ptejme se tedy, jaké má být naše novoroční předsevzetí - ale platí to i o předsevzetí zpovědním.
Aby bylo účinné, musí být především konkrétní, ne všeobecné. Nepomůže umiňovat si: chci se polepšit! Musíš si přesně určit v čem a jak. Je to jako když máš vyplet záhon. Nepomůže říkat: vypleju plevel. Musíš se dívat po jednotlivých kopřivách a bodlácích.
Tvé předsevzetí musí být také pozitivní - kladné. Ne, co nebudeš dělat špatného, ale jak to budeš dělat dobře. Ne tedy: skoncuji se zaspáváním, - ale v tolik hodin půjdu spát a v tolik vstanu.
Třetí zásada: Udělej si předsevzetí jen jedno, abys je mohl dobře hlídat. Při ranní modlitbě si je připomenout, při večerní zkontrolovat. Kdo si udělá předsevzetí víc, brzo mu dojde elán a odpadne.
Dále: Tvé předsevzetí ať je proveditelné. Jeden muž si velkoryse umiňoval: „Zahrnu svou ženu pozorností“ - a nebylo z toho nic. Líp by byl udělal, kdyby si umínil: „Třikrát se kousnu do jazyka, než promluvím, když žena začne šveholit něco, co mi jde na nervy.“
Pátá rada zní: ať je tvé předsevzetí rozumné. Musíš si dobře ujasnit a zdůvodnit, proč právě v tomto se chceš cvičit, proč ti to stojí za námahu.
A poslední rada: Ať je tvé předsevzetí radostné. Aby sis nehrál na mučedníčka, když ti to půjde ztuha. Bez humoru se nezdokonalíš - leda se zmrzoutíš.
A tak nic nedejme na posměšné anekdoty o novoročních předsevzetích, nic nedbejme na minulé nezdary a novoroční předsevzetí si udělejme. Předsevzetí jedno, zcela konkrétní, kladné, proveditelné, rozumově zdůvodněné a radostné.
A jestli jsi tak zapomětlivý jako já, napiš si to raději na papírek a dej tam, kde to budeš mít denně na očích. Nebo si aspoň připíchni někam symbol, který ti to bude stále připomínat.
Už před půl tisíciletím napsal Tomáš Kempenský:
 „Duchovní pokrok člověka se řídí podle předsevzetí.
 Jestli upadá znovu do chyb i ten, kdo se hodně snaží,
 jak bude dopadat ten, kdo se nesnaží o nic?
 Kdyby ses zbavil jen jediné chyby ročně,
 byl by z tebe brzo znamenitý člověk.“
Všichni jsme Z - začátečníci nového roku. Začněme chutě. Už teď, zde, začni přemýšlet, co budeš letos dobrého a rozumného nacvičovat.
Nakonec vám přeju se svatým Pavlem:
 „Aby ve vás letos zesílil duchovní člověk,
 abyste se zakořenili a upevnili v lásce;
 abyste se učili stále hlouběji chápat,
 která je šířka a hloubka Boží lásky;
 abyste dosáhli plné míry Božích darů.“
 

CESTA NASTÁVAJÍCÍM ROKEM

Včera jsme se rozloučili se starým rokem a někoho z toho loučení možná ještě dnes brní hlava. Někteří z vás dočkali příchodu nového roku osaměle a tiše. Ale teď jsme tu pospolu, abychom se spojili ke společné modlitbě:
 abychom byli v nastávajícím roce zdraví,
 aby se nám dařila naše práce,
 abychom se přiblížili Božímu království.
Kde to Boží království je, že se mu máme přiblížit?
 Kam až sahá přitažlivost slunce, mluví se o sluneční soustavě.
 Kam až sahá Boží láska, jsou hranice Božího království.
Božímu království se nepřibližujeme překonáváním dálek, ale vstupováním do stavebního plánu Božího.
Cesta křesťana nastávajícím rokem by se mohla vyjádřit asi takto:
 pracovat podle Božího řádu jako spolupracovníci Stvořitele;
 nést bolesti života jako spolupracovníci Vykupitele;
učit se nově myslet ve světle Ducha svatého
Netvrdí se v evangeliu, že je to cesta pohodlná, - je jen jedna a úzká, říká se nám. O takových kteří jdou jinými, širokými cestami, jako utlačovatelé slabých, násilníci, zlostníci, lakomci, se praví s rozhodností, že království Boží neuvidí.
Kdo tedy uvidí Boží království?
Snad lidé Dokonalí, Spravedliví, NEJlepší, NEJ..., NEJ...?
Takoví také ne, protože takoví lidé žádní nejsou.
 Boží království uvidí PETŘI,
kteří zbaběle Ježíše zapírali, ale pak litovali a šli za ním.
 Boží království uvidí PAVLOVÉ,
kteří byli proti Ježíšovi, ale obrátili se a šli za ním.
 Boží království uvidí MATOUŠOVÉ,
kteří šidili jiné, ale nechali toho a šli za Ježíšem.
 Boží království uvidí TOMÁŠOVÉ,
kteří byli nevěřící, ale když se přesvědčili, šli za ním.
 Boží království uvidí MAGDALENY,
které žily povětrně, dokud nepoznaly, v čem je pravá láska.
 Boží království uvidí VŠICHNI,
kteří bloudí, ale vytrvale hledají dobro a krásu,
VŠICHNI, kteří Boží slovo slyší, přemýšlejí o něm
a učí se je zachovávat.

Přejme si tedy do nového roku,
aby se nám tu v tomto roce spásy dobře naslouchalo slovu Božímu,
abychom se tu chutě učili nově smýšlet, nově žít jako děti Království.

Anebo, jak to řekl svým ovečkám jeden moudrý a laskavý biskup:
 Přejme si, aby ti darebáci v nás byli letos méně zlí,
 a ti dokonalí v nás byli méně protivní.

Přímluvy

Na počátku nového roku prosme o pomoc a ochranu:

• Za státníky a politiky celého světa: aby přestali toužit po světovládě, ale raději chtěli sloužit potřebám lidstva.
• Za nás všechny, abychom každý den života přijímali jako Boží dar a chutě si ho prožívali.
• Za ty, kteří půjdou letošním rokem do důchodu: aby času odpočinku užili dlouho a pokojně.
• Za lidi, kteří nás v uplynulém roce trápili a sužovali: aby poznali, co je to radost z dobrého skutku.
• Abychom neposuzovali své bližní podle jejich chyb, co nadělali, ale podle úsilí, s jakým se svými chybami bojují.

Uvedení do bohoslužby

Dnešní bohoslužba vyjadřuje vánoční poselství úvodem Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo, to bylo u Boha, stalo se tělem, přebývalo mezi námi.“ Bůh není němý - on je Slovo, on oslovuje své stvoření, i mne, člověka.
Otevřme se k naslouchání slovu Božímu pokorným uznáním a vyznáním naší hluchoty.

Uvedení do čtení

První čtení velebí Boží moudrost, která je viditelná ve všem stvoření.
Sir 24,1-4.12-16
Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!“ Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.

Začátek Pavlova listu Efezanům je hymnus - oslavná píseň na Boží dobrotu: Náš život není směsí zmatených náhod,  hříčkou slepého osudu, když se vírou přimkneme k Bohu.
Ef 1,3-6.15-18
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu. Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.

Slavný prolog Janova evangelia se v dřívějších dobách čítával na závěr každé bohoslužby. Patří k textům z evangelia,  které bychom měli znát nazpaměť, abychom o nich mohli přemýšlet. A je o čem přemýšlet.
Jan 1,1-5.9-14
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
 

ABYCHOM USLYŠELI SLOVO

„Na počátku bylo Slovo“
Hned první věta Janova evangelia je výpovědí radostnou a povzbudivou: Na začátku našeho světa nebyl slepý chaos hmoty či energie, nebyla zmatená a bezcílná nahodilost, nebyla prázdnota, velké Nic, - ale bylo Slovo. Tedy něco, co mluví, tedy Osoba.

„A vše povstalo skrze ně“,
říká dále evangelium. Povstává, čili vývoj se tady děje cílevědomě. Vše má tedy svůj smysl, má cíl, i když my to někde nevidíme a nechápeme. To je další radostné zjištění.
A pak je tu výpověď, která by námi musela otřást, kdybychom ji uměli zcela domyslet a pochopit.

„Bylo pravé světlo, ... to přicházelo na svět. Svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“
Co se to tu říká? Ve světě najdeme dvojí stopy: jednak stopy Stvořitele, který přichází jako světlo do lidského života. I nám, i mně a tobě chce být světlem života.
Ale v našem světě jsou mocně vtisknuty i stopy člověkova vzdoru, odmítnutí Boha: Člověk chce stále sám vědět všechno líp než ostatní, než sám Bůh. Člověk chce mít sám vždycky pravdu.
Člověk chce mít v rukou moc, chce jiným panovat a z této lidské hlouposti a zloby pramení trápení světa: Hádky, spory, utlačování, války. Svět je plný zla, protože nepřijímá světlo Slova Božího.
Jsou ovšem lidé, kteří říkají, že tohle vysvětlení, proč je na světě zlo, jsme si vymysleli my, kněží, abychom tak propagovali své náboženství.
Poslechněme si tedy, co bylo řečeno na mezinárodním vědeckém kongresu o budoucnosti naší civilizace (Vídeň 1974). Dr. Ing. Gernot Eder, ne kněz, ne teolog, neváhal prohlásit, že „vše nasvědčuje tomu, že lidská kultura na naší planetě sotva bude mít delší trvání, než 10.000 let, a blíží se již k zániku. Od samých počátků lidstva, od doby kamenné, se totiž nijak nezměnila lidská agresivita a krutost člověka vůči člověku. Jelikož v dnešním hustě obydleném světě nemá už člověk před člověkem kam utéci, jako to mohl v době kamenné, nemá lidstvo šanci na přežití: - leda jen tenkrát, když v sobě zvládne pud po násilí a krutosti. Tato šance se lidstvu nabídla už před dvěma tisíciletími křesťanstvím, ale lidstvo ji zatím ve svém celku nevyužilo.“
To je hlas střízlivého vědce: Jedinou šancí lidstva na přežití je přijetí křesťanského principu: služby místo panovačnosti, lásky místo nenávisti, milosrdenství místo krutosti.
Vraťme se tedy pokojně k našemu evangeliu. Není nevědecké ani nerozumné, co tu slyšíme.

„Těm, kteří Slovo Boží přijali, dal Bůh moc stát se dítkami Božími.“
Je možné zvládnout zlo v našem světě, říká se tu. Není to nutné, aby v našich rodinách byly samé hádky, v práci sobecké spory. Je možné překonat zlo. Nebojte se, já jsem přemohl svět, zlo - říká Pán Ježíš. Mějte se jen mezi sebou rádi, jako mám rád já vás. A tím se vždy znovu Slovo stane ve vás tělem a bude přebývat mezi vámi.
Rozumíš? Bůh chce zachránit svět skrze tebe, skrze všechny, kdo jeho Slovo přijmou a stanou se dětmi Božími.
To je poselství Boží. A jak si je převedeme do svého denního života dnes, letos?
Třebas v podobě modlitby, jak si ji jako novoroční předsevzetí zformuloval básník:

  „Bože,
dej mi odvahu, abych nesl trpělivě věci, které změnit nemohu.
Dej mi sílu, abych se snažil změnit k lepšímu co změnit mohu.
A především mi dej moudrost, abych rozeznal jedno od druhého.“
Děti, jak vy můžete přispět, aby na světě přibývalo dobra? Ochotou, poslušností, sebekázní. Jestli máte svůj památník, napište si tam tu modlitbu ve zkrácené podobě lidové moudrosti:
Pomohu, co mohu
a to, co nemohu,
přenechám Bohu.
 

VÁNOCE NESKONČILY

„Tak nám vánoce skončily, máme svátky za sebou,“ - říkáme si v tyto dny na potkání.
Když se po vánocích reportéři ptali na ulici lidí: „Je po vánocích. Co byly pro vás vánoce, na co myslíte prvně, když slyšíte slovo „vánoce“? - A jen čtrnáct ze sta se zmínilo o narození Ježíše Krista. Většina tázaných mluvila o dárcích, dovolené, lyžování. A zbytek, ti mluvili o osamělosti a dlouhé chvíli, nebo jak se všichni dohromady pohádají, když se jednou za rok sejdou.
Co znamenají vánoce nám?
Co by nám vánoce znamenat měly a mohly, to jsme slyšeli v evangeliu, ve čtení první kapitoly Janova evangelia.
Zastavme se ještě jednou, na konci svátků, u tohoto vánočního poselství. Snad se nám podaří teď, když všechny slávy a zmatky vánočních dnů jsou už za námi, když vánoční světla pohasínají, jasnějším a neoslněným zrakem lépe zahlédnout to světlo pravé, které přišlo na tento svět, aby osvítilo každého člověka. Snad se nám podaří poznat, pochopit a přijmout ten pravý a ten nejvlastnější dar: Slovo, které má moc učinit nás dětmi Božími. Snad se nám podaří pochopit, že vánoce nejsou jen svátek, který skončí, ale skutečnost lidského života, která trvá a má sílu dát našemu životu trvalou naději.
Na počátku bylo Slovo.
Není tedy pravda, že na počátku našeho světa byla slepá náhoda uprostřed nekonečného chaosu. Není pravda, že na počátku všeho je slepý Osud, kterému jsme bez vlastní vůle vydáni.
Na počátku stvoření stojí moudré, inteligentní, živé Slovo Boží lásky, Slovo, které uvádí ve skutek, zviditelňuje - realizuje Boží stvořitelské plány.
A Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi.
V určité hodině dějin, na určitém místě naší země, se Bůh Stvořitel stal člověkem, jedním z nás, ve všem nám podobný, kromě hříchu. V Betlémě, v zemi Juda se to stalo, že Bůh, který přebývá ve světle nedostupném, se zjevil uprostřed nás, v člověku. To je ten vlastní div vánoc.
Teď už neplatí, jak říkali pohané: Bůh je na nebi a člověk je na zemi. Bůh je nedosažitelný, nelze ho nalézt, uvidět.
Teď už platí Boží slib: „Hle, já jsem s vámi stále, po všechny dny, až do skonání světa.“
Teď už platí, že Bůh je s námi, že Bůh je v nás, že pláče naše slzy, nese břemeno našeho života, umírá naší lidskou smrtí.
Teď už platí, že Bůh není jen tvůrčí Praenergie, Všemocný Stvořitel, ale že je také samým srdcem světa, Středem, Smyslem světa a našeho života.
Teď platí, že Boha můžeme na našem světě, v našem životě hledat a naleznout.
Od nynějška mohou pastýři říct: „pojďme se podívat“ - a uvidí. Od nynějška mohou mudrci říkat: „pojďme hledat“ - a naleznou. Nyní může Jan Křtitel ukázat prstem: „Toto je ten Beránek Boží!“
Vánoce tedy neskončily,
protože toto vše se neodehrálo jen v betlémském chlévě. Toto vše se stále znovu děje všude tam, kde hledající Bůh najde hledajícího člověka; kde Boží dítě, hledající příbytek, najde otevřené dveře lidského srdce; - kde světlo, zářící z nebes, najde oči, které nespí, ale otvírají se, aby to světlo uviděly.
„Všem, kteří ho přijali, dal moc, stát se dětmi Božími.“ Všichni, kteří měli odvahu Ježíše do svého života přijmout, všichni, kdo v něj uvěřili, udělali tu zkušenost, že ten Ježíš je Světlem a Cestou a Pravdou jejich života.
Pojďme na sklonku vánočních svátků prosit tohoto Krista, který byl na počátku, který je teď naším lidským bratrem, abychom byli schopni jeho hlas uslyšet, jeho světlo zahlédnout, jeho nabídku lásky přijmout, aby náš život byl stálými vánocemi.

Přímluvy

Tváří v tvář nelidskosti a krutosti světa prosíme Boha:

• Aby vlády přestaly toužit po světovládě a raději usilovaly o lepší službu svému lidu.
• Aby ti, kdo mají moc, nezneužívali ji k násilnostem, k nespravedlnosti a panovačnosti.
• Abychom v rodinách zanechali únavného válčení o ovládnutí druhých a učili se snášenlivosti.
• Abychom si odvykali zlost, hádavost a dávali přednost humoru a vlídnosti.
• Abychom se v novém roce opravdově snažili žít podle evangelia - Slova Božího.

Uvedení do bohoslužby

Dnešní svátek Zjevení Páně nám říká, že Boží království je otevřeno všem národům světa. Jeho slova mají - jak říkal papež Pavel II. - zaznít jako slova života všem lidem. Všechny lidi mají vést k plné svobodě. My křesťané jsme si však vědomi, že často to světlo světu spíš zatemňujeme, než roznášíme. Máme zač prosit Pána, který se zjevuje:
Ježíši, náš Pane, ty světlo světa, smiluj se nad námi.
Ježíši, náš Kriste, ty naděje národů, smiluj se nad námi.
Ježíši, ty náš panem, ty budoucnosti lidstva, smiluj se nad námi.

Uvedení do čtení

Ve starozákonním čtení prorok hlásá, jak Bůh obnoví Sión. My v novém zákoně vidíme naplnění tohoto proroctví v  příchodu Ježíše Krista, v jeho zjevení celému světu.
Iz 60,1-6
Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, poklady národů přijdou k tobě. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu chválu.

Co dnes čteme u svatého Pavla v listu Efezanům, to budilo údiv jeho současníků a je dodnes většinou lidstva  nepochopené: Že totiž v Ježíši Kristu se všichni lidé stávají bratry.
Ef 3,2-3a.5-6
(Bratři a sestry!) Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších pokoleních to lidé nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.

Také vyprávění evangelia hlásá, že v Kristu padají rozdíly mezi národy a rasami. Ježíš je tu, aby zachránil všechny.
Mt 2,1-12
Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za časů krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: ”Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.” Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: ”V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu.‘” Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: ”Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.” Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili do své země jinou cestou.
 

NAJÍT SVÉHO VYKUPITEL

Co to dnes slaví křesťané po celém světě? Zjevení Páně - památku, že před dvěma tisíciletími vstoupil Bůh do lidských dějin, - tak byste mně asi odpověděli.
Ale dnešní svátek, (tak jako všechny svátky církve), - to je něco víc než vzpomínková slavnost na dávnou událost: Zjevení Boží, to je událost, která stále trvá! Dnes se má zjevit sláva Boží nám, dnes my máme hledat a najít svého Krále, jako jej tehdy hledali a našli mudrci.
Co se při dnešní slavnosti má dít, vyjadřuje pěkně dětská tříkrálová koleda, kterou jsme si s dětmi říkávali při náboženství:
   „Jak mudrci v dávný čas,
   klaním se ti, Jezu, zas.
   Nemám vzácných pokladů,
   srdce dám ti v náhradu.“
Najít svého Vykupitele, to je úkol pro každého člověka, to je úkol pro lidstvo jako celek.
A ono je to skutečně tak, že každý člověk po celý život hledá. Jenže každý jinak a proto ne každý nalezne.
Rakouský malíř Josef Fuhrich namaloval zvláštní betlém, kde jsou všichni hledači pohromadě:
Jsou tam pastýři a mudrci, je tam i Herodes a Jidáš, také hledači.
Především pastýři - těch je tam nejvíc: muži, ženy, mládež, děti. Prostí lidé, obyčejní. Žádní filozofové, a přece ti nalézali Ježíše ve všech dobách, uvěřili v něj pevně a bez problémů a po celý život šli za světlem víry. Mezi ně patří naše zbožné maminky a babičky, naši dědové, lidé věřící srdcem. Patříme mezi ně i my?
Potom mudrci - lidé vědy, filosofie a teologie. Einsteinové, Newtonové, Edisonové, Weizsackerové, Mrázkové, kterým jejich hluboký vhled do tajů hmoty, vesmíru a života byl světlem k víře a k obdivu moudrosti Stvořitele. To je cesta rozumu, vědecká cesta k poznání všeho jsoucna.
Třetí skupinu těch, kteří hledají Ježíše, vede Herodes. Za ním jdou jemu podobní: Herodesové, kteří znovu a znovu vymýšlejí plány, jak zabít Ježíše, jak vyhubit křesťanství. V betlému každého století najdete takové Herodesy.
A poslední skupinu těch, kdo hledají Ježíše, vede lidskými generacemi Jidáš. Nemusím vám ukazovat prstem, kdo jsou ti Jidáši. Znáte je, jsou dobře k rozeznání: Co mi dáte a já vám zradím, koho chcete.
Jak veliký chvost za kometou, tak táhnou davy za Ježíšem. - Pastýři a mudrci - vyznavači a obdivovatelé, Herodesové zhoubci a Jidáši zrádci.
Také letos je Zjevení Páně, také dnes hvězda svítí nad betlémem. V které skupině ses, bratře, našel, poznal? Kam se zařadíš? Nabídněte dnes Dítěti Ježíši s mudrci zlato své lásky, kadidlo své vroucí modlitby, myrhu svých životních hořkostí a trampot.
Zkusme dnes při proměňování zas jednou povědět s vroucností dítěte tu modlitbičku moudrých a dětí: „Jak mudrci v dávný čas, - klaním se ti, Jezu, zas. Vzácných nemám pokladů, srdce dám ti v náhradu. Amen.“
 

BŮH SE ZJEVUJE I SKRÝVÁ

Chesterton napsal o smyslu vánoc zajímavou knihu: „Nesmrtelný člověk.“
První část má název: Člověk v jeskyni. - Druhá část se jmenuje: Bůh v jeskyni.
První jeskyně je Altamira: Pravěký člověk maluje obrazy zvířat.
Druhá jeskyně je betlémská: Bůh z člověka zvířecího dělá člověka lidského. Betlém nejen smířil, ale i vyřešil všechny rozpory v člověku a kolem něj.
V pravěkých jeskyních začínají pralidé pouť, jejímiž zastaveními jsou mýty, pohádky, umění, věda. Začínají hledat kámen mudrců, elixír života, Krásu, Poznání. Máchovo: „Daleká cesta, marné volání“, platilo o této cestě.
Do temnot tohoto hledání zazářilo světlo: Oslní pastýře, ukazuje cestu králům.
Pastýři nacházejí svého pastýře, králové svého krále, člověk sama sebe.
O čem člověk jen snil, stává se tělem. Radostná zvěst je tak radostná, že se podobá pohádce, s tím rozdílem, že je to skutečnost.
Ovšem: Jedněm se to zdá příliš krásné, aby to mohlo být pravdivé. Druhým se to zdá být příliš prosté, aby to mohlo být pravdivé. A tak většina lidí se sice ráda oddává kouzlu vánoc, ale spíš jen jako snu, narkóze.
Jen pastýři a mudrci dovedou přijmout veliký dar.
Pastýři symbolizují prvek citový, cestu srdce. Je to cesta umělců a prostých lidí - našich maminek a babiček.
Mudrci reprezentují u jeslí lidi rozumové. Ti to mají těžší. Musí se vydat na dalekou cestu hledání, překonat nebezpečné nástrahy, položit k nohám Dítěte své bohatství a pak teprve najdou a poznají.
Velký Boží dar, který v sobě nese smíření rozporů, ten se tu v jeslích nejen zjevuje, ale také skrývá z důvodů podobných těm v pohádkách, kdy princ se stává zahradníkem a princezna kuchařkou. Ježíš se zjevuje, ale i skrývá jak v jeslích, tak na kříži. Nechce totiž, aby ho někdo přijal ze zištnosti nebo strachu, - chce být přijat jen z lásky.
A proto Bůh, když vstupuje do světa, odkládá své bohatství, svou moc i slávu a ponechává si jen jedno, lásku skrytou v chudobě a pokoře.
Přichází z nezměrné lásky. Ale poznat a pochopit to, dokáže jen ten, v jehož srdci se ozvěnou zrodí také láska, protože jen láska lásku ocení.
A v takové chvíli pak člověk u jesliček nejen slyší, ale hluboko v sobě procítí a prožije ono nevýslovné, co je sláva na výsostech a pokoj lidem dobré vůle.
Jako Popelka s úctou zdvihla a pečlivě uschovala oříšek, který její pyšné sestry odhodily, a našla v něm začátek svého štěstí, pojď i ty, a poklekni u jeslí:
Pojďme, klaňme se jemu!
(Podle G.K.Chestertona)
 

BŮH SE CHCE ZJEVIT SKRZE NÁS

Bůh chce, aby ho člověk poznal.
Patří to k základním lidským vlastnostem, že člověk se rád pochlubí svou prací: Podpisuje se na to, co udělal, dává si své objevy patentovat. Na díle mnoha geniálních malířů však podpis chybí. Říkali prý, že jejich podpisem je každý tah štětcem.
Bůh Stvořitel je také takový geniální umělec. Jeho dílo - náš vesmír, náš svět - tu stojí ve své složitosti a tajuplnosti tak obrovitý, že člověku už nestačí představivost, aby si představil autora, tajuplného Stvořitele.
A tak se Bůh lidem zjevuje, aby ho mohli poznat, milovat, poslouchat. To Boží zjevení světu je předmětem našeho dnešního svátku. Jak se Bůh zjevuje? Ne ve svých nadlidských, nadkosmických rozměrech - tak bychom ho my lidé nemohli pochopit. Přichází do lidského světa jako lidské dítě.

Lidé reagují různě.
Jak se lidé vůči tomuto Božímu vstupu do světa chovají?
Představitelem jedněch je Herodes. Herodesové neuvažují jinak než mocensky: Bojí se Božích požadavků a přikázání, bojí se o svou moc, bojí se konkurence. Proto se zjevení polekají a ze strachu sahají k násilí. - Násilím chtějí znemožnit Boží zjevení sobě a světu.
Druhou skupinou těch, kteří zklamali tváří v tvář zjevení Boha ve světě, byli kupodivu kněží a odborníci na náboženské vědy. Znají sice odbornou literaturu, poslouží přesnou informací, ale pro sebe z toho nevyvodí důsledky žádné - do Betléma nejdou. To jsou předchůdci těch, kteří křesťanství sice hlásají, ale podle něho nežijí.
Až třetí, mudrci a pastýři, nezklamou. Nejsou sice odborníci na židovské náboženské otázky, ale co uvidí, uslyší a poznají, za tím jdou věrně.
Rozumíte poselství dnešního svátku? Náš svět, my křesťané, my všichni jsme ve stejném nebezpečí, jako jeruzalémští kněží: Vykupitele známe, ale za ním nejdeme, podle něj nežijeme.
Bůh se chce zjevovat skrze nás stále.
Zjevení Páně, to není jen jedna událost kdysi v dějinách. Bůh se chce zjevovat světu stále skrze ty, co v něj uvěřili. Hvězdou pohanů máme být my. Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí váš dobrý život a velebí Boha - tak nám ten úkol narýsoval Pán Ježíš. Děláme to tak?
Přišli za knězem snoubenci. Ženich katolík, ona bez vyznání. Chtějí se brát a ona se chce stát katoličkou. „ Víte už něco o křesťanství?“ - ptá se kněz. „Pane faráři, já mám ráda tuhle Jirku a on je fajn, tak si myslím, že i jeho náboženství je dobrá věc. Ale jinak o náboženství nevím nic - neměla jsem dosud příležitost.“ - „A jak dlouho spolu chodíte?“ ptá se kněz. - „Dva roky“. Jirka pochopil tu otázku jako výčitku a tak se bránil: „Víte, pane faráři, my jsme se o to několikrát pokoušeli, mluvit o náboženství. Míla se mě často sama na ledacos ptala. Ale já jsem jí uměl povědět jenom takové věty, co znám z katechizmu, a to pro ni bylo nesrozumitelné. Já jí to neumím vysvětlit, aby tomu porozuměla.“
Ten Jirka dovedl zjevit své dívce krásu křesťanství svým chováním, ale ne slovy, kterým by dnešní mladý člověk rozuměl.
Bída dnešního světa je právě v tom, že většina dnešních křesťanů nedovede svou víru srozumitelně ukázat ani chováním, ani vysvětlením. My věřící máme odbornou náboženskou řeč, která je nezasvěcenci málo srozumitelná. Kolik je tam slov, vět, jaké v běžném životě neuslyšíte. A když někdo vstoupí do našeho kostela při bohoslužbě, je mu stejně nesrozumitelná i naše liturgie, bohoslužba.
Mluvit o své víře tak prostě a srozumitelně, jak prostě a srozumitelně mluvil ke svým současníkům Pán Ježíš, tomu se budeme muset ještě nějaký čas učit. Ale jedno už můžeme hned a teď: Jako ten Jirka pěkně žít před lidmi a s lidmi, aby se v naší dobrotě ukazovala dobrota Boží, v naší vlídnosti vlídnost Boží.
Silnější může pomoci slabšímu, ale i slabší může podepřít silného. Každý člověk má své zlé chvíle únavy, své slabé chvilky. Tak jdeme a podpíráme jeden druhého.
Všichni jsme potřební pomoci. Všichni potřebují pomoci naší. Skrze nás se může zjevovat Boží dobrota.
Ať tedy nemáme vinu, že někdo z lidí kolem nás musel říci: „Neměl jsem žádnou příležitost poznat křesťanství.“
Jak si to dnes zapamatujeme?
Bůh se chce zjevit světu i skrze mne.

Přímluvy

Pán Ježíš žil na světě velmi krátce. Jen jediné generaci lidí, jen jedné malé zemi osobně zjevil slávu Boha Otce. Pojďme ho prosit ať :

• křesťané pochopí své poslání, že mají zjevovat světu, své generaci, dobrotu a lásku Boží.
• se naučíme chápat věci víry bez komplikací, v biblické prostotě, a tak je také předávat dál.
• jsme svědky víry především svým chováním, celou svou osobností.
• nepropadáme vlažnosti ani malomyslnosti, ale uchováme si po celý život optimismus a ideály mládí

Uvedení do bohoslužby

Dnešní památka Křtu Páně je součástí velikého svátku Zjevení: Boží hlas a Boží jas zveřejňuje Boží synovství syna člověka Ježíše.
A jak na to odpovídá Ježíš? Ve křtu pokání se pokorně staví po bok nám, hříšným lidem.
Postavme se tedy v duchu vedle Ježíše do Jordánu, vyznejme v pokoře své hříchy a prosme za jejich odpuštění.

Uvedení do čtení

Když Izaiáš napsal píseň o Božím služebníku, byla to jen představa, tušení, naděje. My dnes víme, jak se to proroctví  v Pánu Ježíši naplnilo.
Iz 42,1-4.6-7
Toto praví Hospodin: ”Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem do něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Ostrovy čekají na jeho nauku. Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.”

Co si Izaiáš mohl jen z daleka představovat, to Petr zažil na vlastní oči a podává nám o tom své svědectví.
Sk 10,34-38
Petr se ujal slova a promluvil: ”Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.”

Dnešní evangelium nám ukazuje, proč je třeba křtít a co se při křtu děje. Totéž, co při křtu Pána Ježíše v Jordáně Otevírá se nebe a Boží hlas říká: „Toto je můj milovaný syn.“
Mt 3,13-17
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: ”Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?” Ježíš mu však na to řekl: ”Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.” A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: ”To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.”
 

MY JSME TAKÉ POKŘTĚNÍ

Dnes slavíme památku Křtu Páně. Kristovy jesličky, Kristův Kříž, to jsou pojmy, které zná každý křesťan, ba každý člověk na světě. Ale Kristův křest v Jordáně je nám však celkem cizí událostí, s níž si nevíme rady.
A přece je to tak důležitá událost, že o ní píší všichni čtyři evangelisté.
Důležitá především pro nás. Co znamená?

Ježíš po boku hříšníků.
Ježíš se tu staví solidárně po bok lidí - hříšníků. Byl to přece křest pokání za hříchy. Zde vědomě začal to, co později farizeové vyjádřili slovy: „jí s celníky a hříšníky“ - kamarádí se s těmi špatnými.
Vyhlašuje se tím za Mesiáše, který „třtinu nalomenou nedolomí“, který slepé nezahubí, ale otevře jim oči.
To je první část dnešní radostné zvěsti: Bůh nesestoupil na svět proto, aby usedl na tribuně a díval se povýšeně na naše hemžení, - on zaujal místo v parteru, v přízemí mezi námi.

Ježíš spojuje nebe i zemi.
Druhou půli radostné zvěsti vyjadřuje evangelium slovy: „Když se modlil, nebesa se otevřela.“ Ježíš zaujal místo dole, ale Otec zjevuje jeho slávu v nebi: „To je můj milý syn.“
Tak to s ním půjde dál: Ježíš přijme na sebe v pokoře hrůzu smrti -, ale zjeví se na něm sláva věčného života.
Rozumíš? V Ježíši se nebe a země spojuje, stává se jedno.

Jsme též děti Otce.
A ještě něco: skrze křest Ježíšův se zalíbilo Otci i v nás, pokřtěných, a my jsme se na křtu stali milými syny Otce.
Zamysleme se dnes tedy i nad svým křtem. Je to veliký dar a málo o něm víme.
Sepisoval se na faře protokol se snoubenci. Kněz se ptá snoubenky, kde byla pokřtěná: „Tož kde by“, odpovídá snoubenka, „asi na národním výboře!“
To není ojedinělý případ křestního povědomí mladší generace. Křest je sice slovo populární; každou chvíli se čte, že byla pokřtěna nová loď, že malé slůně bylo v zoologické zahradě pokřtěno na návrh dětí Pepík. Národní výbory dělaly vítání občánků a někdo to také považuje za křest. Když se křtí v ZOO slon, proč ne na MNV lidé!
Proto kněz zve rodiče před křtem na přípravu, aby jim mohl povědět smysl křtu a základní předpoklady křesťanské výchovy doma, v rodině.
Poděkujme teď Bohu za to, že jsme pokřtění, prosme Boha, aby odplatil našim rodičům, že nás nechali pokřtít.
 

V TOBĚ MÁM ZALÍBENÍ

Svátek Křtu Páně uzavírá čas dětství a dospívání Pána Ježíše. Pokusme se ty události přehlédnout:
Ježíš se narodil v Betlémě. Brzo nato přicházejí hvězdáři z východu a následuje útěk do Egypta. - Po návratu z Egypta je hned vyprávění o křtu dospělého, asi třicetiletého Ježíše.
Víc jak dvacet let leží mezi zprávou o dětství Ježíšově a jeho Křtem. Co se dělo v té době, o tom se evangelisté nezmiňují ani slovem - jen Lukáš má zmínku o dvanáctiletém Ježíši v chrámě. Ale i od této události do veřejného vystoupení je téměř dvacet let.
Dvacet let je dost dlouhá doba, aby lidé zapomněli, co se v Ježíšově dětství stalo.
A tak teď stojí Ježíš jako neznámý člověk v zástupu lidí před Janem, dnes bychom mohli říct ve frontě u zpovědnice, a čeká na křest pokání.
Je tam ve zvláštní společnosti:
Ta fronta na Janův křest, to jsou veřejní hříšníci, lidé kteří se provinili proti společnosti a teď hledají cestu zpět mezi slušné lidi. Mezi těmi Pán Ježíš vlastně nemá co dělat - on nic neprovedl.
Stranou té fronty stojí pozorovatelé: farizeové a zákoníci. Ti se nepřišli napravit, ti se přišli posmívat lidem a hádat se s Janem - oni spravedliví, - oni učení a vědoucí.
A ten jediný, který v tom zástupu kolem Jordánu spravedlivý a vědoucí opravdu byl, ten čeká skromně a trpělivě na Janův křest pokání - a nikdo o něm neví, nikdo ho nezná.
Ale přece jen to není tak, jak to navenek vypadá. Vidí ho Jan a prohlašuje ho za spravedlivého. Vidí ho Bůh Otec a prohlašuje ho za svého milovaného Syna.
Jak to šlo s Ježíšem dál, to už evangelia popisují. Jak chodil a učil a dobře činil všem. Jak se stal senzací doby - začali se za ním hrnout lidé. Jedni, aby je vyléčil z nemocí. Jiní z touhy po té senzaci. A také takoví, kteří chtěli uslyšet, co říká.
Ale Ježíš není politický propagandista. Nesnaží se využít popularitu. Prohlašuje, že nestojí o ty, co za ním běhají, že stojí o ty, co ho následují. A tak davy kolem něj začínají řídnout - mnozí odcházejí za jinými senzacemi a od Ježíše se odvracejí: Je moc náročný! - říkají.
A Ježíš opravdu náročný je:
- Kritizuje samolibé sobce, kteří říkají že si stačí sami.
- Kritizuje učence, kteří se chovají, jako by měli spachtovanou všechnu moudrost.
- Kritizuje státní úředníky a politiky, kteří místo aby sloužili lidem, slouží vlastnímu prospěchu.
- Kritizuje hlasitě všechno, co je ve společnosti špatné.
A tak se ti potrefení stávají Ježíšovými nepřáteli.
Ježíš začíná být kdekomu nepohodlný a vy víte, jak to šlo dál: zrada přítele, inscenované soudní přelíčení, kříž, konec.
Konec? Ne. Na začátku Ježíšova působení byla ruka Otcova, která na něj ukazuje: Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení. A u toho, co má být koncem, stojí zase ruka Otcova, která jej provádí lidskou smrtí do slávy Vzkříšení a života navěky: Bůh našel zalíbení v tomto Ježíši, který se zastával slabých proti mocným, který říkal pravdu padni komu padni. Takový život se Bohu líbí.
Co káže evangelium o křtu Páně nám?
My jsme také při svém křtu byli neznámí, anonymní před Bohem - jako Ježíš u Jordánu.
I nás každého oslovil Bůh osobně: ty jsi můj milovaný syn, dcera, v tobě mám své zalíbení. Jdi životem a snaž se žít jako můj Syn Ježíš.
A my se tu scházíme, abychom zde Ježíšovu evangeliu naslouchali a venku se učili podle něj žít.
Kéž je naše snaha o následování Ježíše tak upřímná a opravdivá, abychom s ním prošli všemi úskalími života, aby nás ruka Otcova provedla také branou smrti do světa náruče Stvořitelovy.

Přímluvy

Pán Ježíš nám dnes připomněl, že i my a naše děti jsme byli na křtu povoláni, abychom ukazovali dobrotu Boží - každý svým slovem, skutkem. Prosme ho o pomoc :

• Dej světu, který jsi stvořil, ducha milosrdné spravedlnosti.
• Všem, kdo mají odpovědnost za lidské osudy, vnukej snahu o dorozumění a pochopení druhého.
• Všem, kdo jsme pokřtěni jedním křtem, vnukej touhu po jednotě ve víře a lásce.
• Dej, abychom krásu naší nedělní bohoslužby nehledali ve vnější slavnostnosti, ale v hluboké účasti srdcem.
• Dej, abychom pochopili, že křtem jsme se nezavázali ke konání mimořádných hrdinství, ale k prosté a všednodenní službě svým bližním.
• Vzbuď všem osamělým, nemocným a starým ochotné a upřímné přátele.
• Všem bloudícím a hledajícím pravdu dej zahlédnout hvězdu mudrců, - aby je přivedla k poznání, že hledají vlastně Tebe.